KAPITOLA PRVNÍ
12. listopadu 1944, kdesi ve východních Čechách
Richard Nejezchleb dopadl na zem dobře, co dobře, skvěle! Opuštění letounu neproběhlo zrovna podle učebnice a on se celý dlouhý sestup bál špatného dopadu, zlomené nohy, otřesu mozku, stromů, nácků na seskokové ploše, elektrického vedení, budov; bál se všeho, co se mohlo podělat při ostrém shozu za nepřátelské linie. Dopadl na zem a byl si jist, že žádný ze sovětských ani československých instruktorů by mu neměl co vytknout. Plný počet bodů! Jsem doma! Na rodné půdě! Pokrčil rameny, necítil vlastně nic zvláštního, bylo to stejné jako cvičné seskoky na Ukrajině a v Polsku. Nic zvláštního, a přece je doma. Balil padák do neforemného balíku a neustále se rozhlížel okolo sebe, neviděl nikoho dalšího z jejich čtyřčlenného výsadku. To mu zase tolik nevadilo, obvykle se parašutisti při seskoku rozptýlí na větším prostoru, proto mají stanovené shromažIovací body, „sborné punkty“, jak říkali jejich instruktoři. Byl spokojenější, že nevidí žádné nepřátele, neslyší němčinu, výstřely, štěkot psů. Měl jen od popruhů otlačený hrudník a podpaždí, může se těšit na pěkné pohmožděniny, pomlátil se při dopadu i o automat, ale raději seskakovat se samopalem u sebe než ho nechat shodit v kontejneru a ten potom zmateně pod palbou hledat. Batoh na hrudi s municí a osobními věcmi překážel, ale bylo v něm vše, co potřeboval. Je klidná studená noc. Nevidí nikoho dalšího z výsadku, nikoho. To se tolik rozptýlili? Neodvažoval se na ně zavolat. Nejdříve vyřeší vlastní věci, sbalí padák, pořádně [7]
se rozhlédne, potom je začne hledat. Nebude pobíhat po louce a křičet, aby je přivolal, nemá smysl riskovat. Jsem doma. Nemohl uvěřit, že je po letech zpátky doma v Čechách. Utekl z Podkarpatské Rusi společně s Prchalovými chlapci, to tehdy sloužil na té východní výspě republiky jako obyčejný četník. Nedostal se ale jako Lev Prchala na západ, šel do Ruska, kde si užil sovětské lágry, vstoupil ke Svobodovi (nejlepší voják na světě!) a nakonec se dostal ke speciálním operacím. Výcvik u NKVD nebyl žádný med, chvílemi měl dojem, že obsahuje více politiky, propagandy a agitace než nácviku boje a přežití v nepřátelském prostředí. Nevěřil, že ho vyberou ke skutečné akci. A nyní je tady, doma, konečně doma. Měli je vyhodit z letadla ve východních Čechách, kde se připojí k místním nevelkým partyzánským oddílům. Zaposlouchal se, už nebyly slyšet ani motory nákladního letadla, amerického Douglas DC-3 Dakota se sovětskými hvězdami na křídlech a trupu. Nebo spíš budeme muset s klukama ty partyzánské trupy vybudovat, pomyslel si. Krajina tady není úplně ideální pro partyzánský boj, velitel výsadku poručík Farda jim vysvětloval, že se pravděpodobně přesunou do Pardubic nebo Hradce Králové a budou organizovat odpor jako městští partyzáni. Konec války se blíží. Kde jsou všichni? Naučil se, že nemá panikařit, byla to jedna z prvních věcí, které jemu a dalším frekventantům instruktoři z NKVD vtloukali do hlavy. Rychle vyhrabal díru pod jakýmsi keřem a ukryl balík padáku. Zůstával ve střehu, cítil, jak ho začíná bolet hlava, bolela ho vždy po letu a zejména po seskoku. Někdy to bylo jen takové nepříjemné bodání za očima, občas se vyvinulo v oslepující migrénu, snad to tentokrát nebude tenhle nepříjemný případ. Překontroloval funkčnost Špagina PPŠ, zbraň vypadá v pořádku, sovětský samopal je skoro nezničitelný, ale náhoda je náhoda. A asi by nebylo dobré stát proti po [8]
zuby ozbrojenému nepříteli s prázdnýma rukama. Raději zkontroloval ještě jednou zásobník, vše v pořádku, byla docela tma, musel špagina kontrolovat po paměti, ale to nevadilo, dokázal by ho rozebrat a zase složit se zavázanýma očima a jednou rukou za zády. Dal si batoh na záda. Neměl by tu být žádný nepřítel, přece byla jasná domluva s partyzánským oddílem, podle plánu tu na ně někde budou čekat, snad. Ale kde jsou? Zrovna se prodíral nepříjemným maliníkovým porostem, když zaslechl typické plomp! a o vteřinu později se obloha nad ním rozzářila. Světlice! Nekonečných pět vteřin stál bez hnutí a tvořil skvělý terč pro kohokoliv, kdo by se zrovna pohyboval poblíž. Ostré světlo mu proměnilo obličej v samé hluboké stíny a ostré hrany, nevypadal snad ani jako člověk. Konečně padl k zemi a plazil se mokrým listím pryč, v duchu nadával, protože netušil, jestli se pohybuje správným směrem, nebo tím nejhorším možným. Byla to náhoda, nebo je někdo zradil? Bál se té druhé možnosti, protože seskok byl domluvený s místní partyzánskou skupinou; kromě radiostanice, obsluhy, tří záškodníků (Nejezchleb byl jedním z nich) letadlo vyhodilo i pořádnou zásobu zbraní, munice a ženijního materiálu – náloží, rozbušek, kabelů k odpalovacím zařízením. Válka se blíží ke konci, ale zrádci se určitě najdou i nyní, nezapomínej, že jsi skoro byl jedním z nich. Když třeskly první výstřely, ucítil úlevu, konečně věděl, na čem tedy je. Přišly i výkřiky v němčině a další střelba. Ozývala se někde nalevo od něj, kde se probraly motory náklaIáků. Bez hnutí zůstával na místě u hromady kamení zarostlé maliníkem a podvědomě čekal na štěkot psů, samopal připravený ke střelbě. Palba z pušek byla podpořena štěkáním kulometu a suchým praskáním, v němž Nejezchleb nemohl nepoznat zvuk stejné zbraně, kterou svíral v rukou. Zdálo se, že se všechno odehrává na jednom místě, pořád nalevo od něj. [9]
Pokusí se proklouznout napravo, pochyboval, že Němci nechali volný průchod, oblast bude jistě obklíčená, ale třeba by se mohl prostřílet. Ani ho nenapadlo, že by odhodil tlumok se součástkami do radiostanic partyzánů. Nemyslel na dobro partyzánů (ti je s velkou pravděpodobností navíc zradili), ale prostě na náklad zapomněl. Nahmatal vejčité útočné granáty v pouzdře na břiše. Udržel se a nerozeběhl, to by ho jistě zabilo. Postupoval v podřepu, v jedné ruce samopal a v druhé granát, natahoval uši a snažil se zachytit jakýkoliv zvuk, který sem nepatřil. Vše mu ztěžovala neustávající střelba. Dobře zaznamenal, že suché praskání druhého samopalu PPŠ není už slyšet, a snažil se na to nemyslet. Někdo je před ním! Zaklekl, opřel si samopal o předloktí ruky s granátem a vypálil krátkou dávku. Stín u zídky měl na hlavě typickou hranatou helmu. Záblesky od hlavně, výkřik bolesti, pád těla na zem. Nejzechleb při střelbě zavřel oči, aby mu to úplně nezastřelo noční vidění, teI mohl rychle vyrazit kupředu. Přehoupl se přes rozpadající se, naštěstí nevysokou zídku a dopadl do mokřiny, cítil, jak je najednou po kolena ve špinavé vodě a řídkém bahně. Vypadalo to jako pevná země, zanadával. Bude ho to zpomalovat a navíc ta břečka šplouchá při každém sebemenším pohybu, bude hrozně slyšet. „Halt! Hände hoch!“ zaznělo do vzdálených výstřelů. Na nebi se rozprskly další dvě světlice. „Halt! Hände hoch!“ řval dosud neviděný fricek znovu. „Der Falschirmjäger ist hier! Schnell! Schnell!“ Němcův hlas se nesl pod větvemi stromů daleko. Odkud to přichází? „Halt! Hände hoch!“ Křičí, ale nestřílí, třeba mají rozkaz zajmout aspoň jednoho živého. Nejezchleb směrem, kterým řvouna tušil, hodil odjištěný granát. Žblunknutí. Výbuch! Potácivě se rozeběhl, doufal, že právě narazil na strážní kordon, co měl za úkol pochytat uprchlíky. Pravděpodob[ 10 ]
ně to nebude jediný řetěz hlídek, ale pokud jeden prorazil, dobře pro něj. Začínal se obávat nejhoršího, vzpomněl si na fámy, které kolovaly již po výcvikové základně a na ruských frontových letištích se mezi ruskými a československými parašutisty objevovaly taky. Němci dokážou někdy hrát rádiové protihry se Spojenci tak dobře, že ti nepoznají vlastní chybu a pošlou jim celé náklady letadel: materiál i mužstvo. Němcům pak stačí počkat si na domluveném místě a posbírat, co jim spadne z nebe. Mnohdy na hrách spolupracují zajatí parašutisté, vyprávělo se i o několika údajně dobrovolných zrádcích, co to dělají za peníze, aby si zachránili život, aby zachránili rodinu před koncentrákem, nebo protože to byli skrytí nacističtí agenti již v okamžiku, kdy se hlásili do výsadkových oddílů. Těžko říct, která z motivací byla skutečná, ale rozhodně ta poslední nadělala v jednotkách pěkné problémy s morálkou a vzájemnou důvěrou. Zakopl a plácnul sebou do hnijící vody, nad hlavou mu prolétla dávka z německého samopalu. Taky vystřelil, asi nic nezasáhl. Plazil se bahnem a vodou, ruský samopal je ruský samopal, vydrží skoro všechno, ale jestli přežije i tuhle koupel? Výkřiky v němčině všude okolo. Vylezl na jakýsi travnatý pahorek, všude je strašné vlhko, počasí je mizerné, místo sněhu pršelo a terén je podmáčený. Který pitomec je nechal shodit takhle blízko bažin? No, ona tu ta bažina asi minulý týden ještě nebyla. Zvedl se na všechny čtyři, postavil se a rozeběhl kupředu. Pořád křik v němčině. Naštěstí se mu nezdálo, že by někdo křičel přímo na něj. Nová střelba, vzdálená i bližší. Musím pryč! Zapadl do díry plné vody, ztratil půdu pod nohama, nechtěně se napil hnijící břečky. Vynořil se u okraje díry a mohl být rád, že má řemen samopalu omotaný okolo zápěstí, jinak by ho ztratil. Plival vodu a hrabal se z díry, uvědomoval si, že dělá strašný hluk, ale nemohl si pomoct. [ 11 ]
Z pravé strany pálily samopaly, podle zvuku německé MP-40 Schmeisser. „Halt!“ křičel zase další Němčour. „Jděte už do prdele,“ zahuhlal Nejezchleb a odplivl si. Možná by se tady měl posadit na pařez a čekat, až si ho najdou, určitě by si ušetřil spoustu problémů, námahy… nejsem sebevrah! Konečně si uvědomil tíhu batohu na zádech, málem se kvůli němu utopil. Dostal se z popruhů, nadával, proklínal je. Já jsem takovej blbec, táhnu se s těma součástkama tímhle sajrajtem, padám s tím do bažiny, umřít kvůli blbosti. Ztuhl. Německý voják s puškou napřaženou před sebou ho neviděl, byl sotva deset kroků od něj a neviděl ho. Jak se tam dostal tak potichu? Jak jsem si ho mohl nevšimnout? Chci umřít, takže takový věci nevnímám? Potichu přesunul hlaveň samopalu správným směrem a zmáčkl spoušY, ozvalo se cvaknutí a to bylo všechno. Němec se otočil a od boku vystřelil, kulka prolétla Nejezchlebovi těsně okolo ucha, ten zaklel a dal se na bezhlavý útěk.
Konec dubna 1945, bývalé plicní sanatorium Vyšné Hágy, Slovensko
Marusja se otočila: „Ano, pane doktore? Přejete si?“ „Mám na stole vaši žádost o přeložení, Marie,“ pronesl doktor Morávek potichu. „Podle vašeho osobního spisu je to sedmá žádost jenom za poslední čtyři týdny. Mluvil jsem o ní i s primářem, pořád toužíte jít k rotě na frontu, ale máte za sebou dvě těžká zranění v bojové zóně. Podle papírů jste těsně po zranění víceméně utekla ze sovětské týlové nemocnice.“ Pokrčil nerozhodně rameny, za touhle ošetřovatelkou každý v nemocnici pálil, nehledě na to, jestli to byl sanitář, pacient, doktor nebo kuchař. Líbila se všem, ale jí se nelíbil nikdo, alespoň nikomu nevěnovala ani o vteřinu víc času, než bylo ze služebních důvodů tře[ 12 ]
ba. „Myslíte si, že je dobrý nápad vracet se na frontu? Jste pro nás doslova nenahraditelná, nemáme za vás náhradu, takové zkušenosti nemá žádná z našich sester, i generál Klapálek si vás považuje.“ Mluvil a mluvil a sám viděl, že mluví úplně zbytečně. Zdravotnice, která měla v papírech jméno Marie, ale vždy se představovala poruštěným Marusja, ho sice slyšela, ale rozhodně ho neposlouchala, nenaslouchala mu. Nechává mě vypovídat, myslel si Morávek, a potom zase odmítne. Jenže tohle je už sedmá žádost o přeložení, šla v kopii i mnohem výš a odtamtud přišlo schválení. Kdybych ji přesvědčil, aby žádost na poslední chvíli stáhla… Podíval se na ni. Stejně tak můžeš snít o tom, že si s tebou někam zaleze a vysvleče tě z doktorských hadrů. „Ne, chci jít pryč,“ odvětila, když mu došla slova, otočila se na patě a odešla. Naklonil se nad pacienta a trochu zmateně studoval jeho dokumentaci. „Jak se ti vede, desátníku?“ zeptal se, ale nechtěl odpověI, díval se směrem, kudy odešla. Po chvíli potřásl hlavou a podíval se na pacienta, ten smutně koukal přesně na ty dveře, kudy zmizela. „Ta holka je blázen,“ pronesl desátník pomalu. „Nevrátil bych se na frontu, ani kdyby mi někdo slíbil, že mi doroste noha a bude ještě lepší než předtím.“ „Já jsem vlastně na frontě nikdy nebyl,“ poznamenal Morávek, který se z neúspěšného rozhovoru pořád nevzpamatoval, s nepřítomným výrazem ve tváři. „To buIte rád, doktore, fronta z vás udělá mrtvolu nebo mrzáka, podívejte na mě, ne? Jenže někdy, někdy je to jako…“ zarazil se. Obtížně hledal slova: „Je to jako chlast, chlapi se tam vrací a vrací. Utečou ze špitálu, vrátí se na frontu. A ona je stejná. Viděl jste její oči? Ona je stejná jako oni, chce na frontu a nic ji nezastaví, divím se, že jste ji tu udrželi tak dlouho.“ „Chtějí být s jednotkou, s kamarády, spolubojovníky,“ nadhodil Morávek odpověI na nevyslovenou otázku. [ 13 ]
„Hovno, doktore, někteří možná, ale většině chybí… válka. Jsou to šílenci a ona to má v očích. Tyhle lidi musí být pořád v nebezpečí, mají to jako drogu, chtějí vidět jiné umírat…“ došla mu slova. „…aby si uvědomili vlastní život?“ zkusil dokončit doktor větu. „Přesně tak!“ pokýval jednonohý desátník hlavou a chtěl něco dodat, ale z vedlejší postele se ozvalo: „To sou teda kecy… doktore, a vy ho v tom ještě podporujete?!“ Rozhovor skončil, a ne že by pacient z vedlejšího lůžka neměl pravdu, blesklo Morávkovi hlavou, když pomalu, co noha nohu mine, šel k doktorskému pokoji. Marusja věděla, že tentokrát ji musí pustit, ozvala se svému starému známému doktoru Engelovi, který její žádost poslal na nejvyšší místa, prý se osobně spojil s primářem Karolem Šiškou, velitelem sanatoria. Sama zahlédla u vrchní sestry pomačkanou odpověI. Byl na ní podpis samotného nejvyššího velitele Ludvíka Svobody. Možná za to trochu mohl generál Klapálek, který se tady zotavoval ze zranění utrpěných někde u Liptovského Mikuláše nebo kde, párkrát si s ním promluvila, čím byl zdravější a rána na hlavě zahojenější, tím se zdál být pobytem v zázemí otrávenější, dobře tedy chápal, o čem pohledná sestřička mluví. Seběhla ze schodů, zabolelo ji v rameni zraněném při výbuchu minometné střely u Hyrowé hory, ale snažila se bolest ignorovat. Nic jiného jí nezbývalo, kosti nesrostly úplně dobře a s rukou bude mít problém do konce života. Vždy při větší námaze mohla očekávat nápor silné bolesti. Na dvoře leží poprašek sněhu, nevzala si nic přes zdravotnickou uniformu, je jí slušná zima. Dojde si sbalit, potom si u děžurné vyzvedne jízdní příkaz, musí jednat, nesmí čekat a vlastně nemá na co čekat. Možná je to chyba, odtud odcházet, vracet se na frontu. [ 14 ]
Ale nemohla zůstat, nedokázala snést umírající, zmrzačené. Na frontě to bylo všechno rychlejší, zraněné a umírající odnést do týlu, mrtvé nechat ležet, přece pohřebním oddílům neutečou. Žádné nekonečné měnění páchnoucích obvazů, opakované operace, následné amputace, zoufalá mnohatýdenní práce na pacientovi, kterého potom zabije obyčejná infekce. Fronta je syrovější, prostší, je méně času na přemýšlení. Přejela si prsty po jizvách na tváři a krku, třeba budou Němci schopni dokončit to, co začali. První byl průstřel levého lýtka nedaleko Sokolova, odtud byla evakuována do Charkova, který vzápětí obsadila německá armáda při protiútoku. Sověti sice přišli brzy, ale nemocnice, kde Marusju ošetřovali, byla zničena a ona z ní s několika dalšími raněnými Čechoslováky unikla na poslední chvíli. A druhý zásah byl o hodně těžší, výbuch minometné střely v bezprostřední blízkosti, když se pohybovala v předních liniích při útoku na Hyrowou horu před Dukelským průsmykem. A potom týdny v nemocnicích, operace, útěk do československé nemocnice, kde byla dílem pacientka a dílem pomocná sestra. Potřebovala by lázně, rehabilitace, mnohatýdenní odpočinek spíše než cestu na frontu. Ale je válka. A nikdo jí žádné černomořské lázně nedá. Válka byla všude. I tam. Neměla žádná velká zavazadla, převlékla se do obyčejné khaki polní uniformy s desátnickými frčkami, které obyčejně nenosila. Vak připravený na pryčně byl víc prázdný než plný. Dojde si ještě nafasovat jídlo, má rezervní prádlo, toaletní potřeby (kartáček na zuby, balení zubního prášku) a pár osobních drobností. A tři poslední dopisy, které dostala od Edy. Je pořád na frontě a ona si každý den stokrát říká, že Eda rozhodně není důvodem, proč tam jede. Je to pravda? Nejdu kvůli němu? Konečně uvěřil, že přežila, konečně jí začal psát, dopisy jsou opatrné, [ 15 ]
skoro nic se v nich nepíše, rozhodně nic důležitého nebo moc osobního, jsou opatrné, ano, to je správné, nejsprávnější slovo. Opatrné. Nebyla tak teatrální a melodramatická, aby nosila jeho dopisy na srdci, jako to některé mladší (možná méně zkušené, služebně mladší) holky romanticky dělají. Ne, není hloupá. Mareš se zhroutil, zůstává na frontě, ale podle jednoho samopalníka, který se sem do nemocnice dostal na doléčení, je blázen. Samotář. Straní se ostatních. Hlásí se na všechny rozvědky, strašně dlouho tvrdil, že je Marusja mrtvá, žil v tom přesvědčení, i když od ní dostal dva dopisy ze špitálu. Musím ho vidět. Jejich vztah byl zvláštní, ale on ji přece vyznal lásku před útokem na kótu před Teodórowkou, jejíž číslo už raději zapomněla. Myslel to vážně? Myslel. Otázkou zůstává, jestli si to ještě pamatuje. Byla na frontě dlouho, vojáci jsou na hranici mezi příčetností a šílenstvím po celou dobu. Armádní sbor je v ohni od počátku září, procházel jedním masakrem za druhým, osvobodil Slovensko, bojoval všude možně a nyní jsou na moravských hranicích. Kolik chlapů z původních jednotek z počátku září 1944 je pořád ve službě? Eda Mareš ano. Musím ho vidět. Tisíckrát si představovala takové setkání. Co řekne ona, co řekne on. Jak se budou na sebe tvářit, usmívat, co všechno mu musí vyprávět, jak se budou držet za ruce, křičet na sebe, líbat se, on si jí ani nevšimne, pohlazení po tváři, Eda zemře dřív, než se k němu Marusja dostane. Tisíckrát znovu a tisíckrát jinak. Usmála se. Teprve teI jí došlo, že ji vlastně nikdy nenapadlo, že by mohla zemřít. V týlu číhá stejně nebezpečí jako přímo na frontové čáře. Spousta lidí, co se tady léčí nebo co jim tady umřeli, nebylo smrtelně zraněno v boji, ale při rvačkách v zázemí, hlavně při nehodách v autech nebo při neopatrném za[ 16 ]
cházení se zbraněmi, a nemalé procento jich umřelo na různé nemoci. Stačí si vybrat. Aby člověk v téhle válce umřel, nemusí jet na tanku proti německému opevnění, stačí se škrábnout o rezavý hřebík, zanedbat to a mít trochu smůly. Věděla, že fantazie je hezká věc, ale žádná fantazie a fantazírování ji nedokáže připravit na realitu. Všechno bude úplně jinak. Hodila si vak na rameno a naposledy se podívala na bílou zdravotnickou uniformu, kterou vyrovnala na ustlané posteli. Byla na osmilůžkovém pokoji sama, ostatní holky jsou určitě v práci a těch pár, co má volno, jistě někde randí. O zdravotní sestřičky je vždycky zájem, i když nejsou zrovna nejhezčí, vojáky přitahuje jejich uniforma, povolání, možná taky blízkost smrti, kterou ošetřovatelky skvěle a podrobně znají. Dojde si do kanceláře pro jízdní příkaz, tentokrát ji nikdo ani na chvilku nezadrží, a pokud jí ho z nějakého důvodu odmítnou vydat, uteče, mohli by ji potom klidně odsoudit za dezerci, to jí bude stejně jedno. O dvě hodiny později stála na silnici a čekala na domluvený gruzovik, který ji odveze na místní nádraží, tedy spíše staničku, a odtud pojede vlakem blíž k frontě. Dokumenty má všechny a už ji dvakrát kontrolovala hlídka polních četníků, okolní krajina se totiž prý hemží dezertéry a kdosi vyprávěl i o jakýchsi německých záškodnících, kteří mají vést válku dál, i když Berlín a celé Německo brzy padnou. Slyšela a docela tomu i věřila, že v některých již osvobozených oblastech jsou tak velké oddíly dezertérů, že je s nimi nutné svádět regulérní bitvy za použití dělostřelectva a obrněných jednotek. Odčerpávají se síly potřebné na frontě a přináší to jenom další utrpení a smrt. S dezertéry nebo záškodníky – i těmi jen podezřelými z dezerce – se nikdo nemaže. Ke zdi a kulku do hlavy. Válka by sice mohla brzy skončit – Marusja nevěří na nacistické wunderwaffen, co by mohly boje prodloužit, ale [ 17 ]
nedokáže si představit svět poté. NáklaIák nejede, řidič se zřejmě zasekl v nedalekém depu s přebíráním zásob, to se stává. Okolní krajina je rozmáčená a pokrytá popraškem sněhu, kraj vypadá, jako by se tu vůbec nebojovalo, žádné krátery, spálené, zpřelámané stromy. Vzpomněla si na cestu sem před pár týdny, v předhůří je vyhnala z vlaku jeho porucha, stáli u trati a čekali, až bude dodána nová lokomotiva. Pár desítek metrů od nich, od silnice a železnice, pracoval v bahně vojenský buldozer (dovezený v rámci spojenecké pomoci z Ameriky) na zasypání nedávno odhaleného masového hrobu. Jenže tam nebyli pohřbeni žádní padlí vojáci, jeden z jejích spolucestujících – lékař – tam byl na ohledání nalezených mrtvol. Prý byly v tom masovém hrobu jen ženy, samé ženy, stovky žen v pruhovaných mundurech, jeden z pochodů smrti, co křižovaly a stále křižují Evropu, zde došel svého konce. Když slyšela o osvobozených koncentrácích, nechtěla tomu věřit a zároveň ji to nepřekvapilo. Zažila a velkou náhodou přežila sovětský sběrný lágr, ale pochopila, že s těmi německými se nemohl vůbec rovnat. Četla v ruských armádních novinách o plynových komorách maskovaných jako sprchy, chtělo se jí zvracet. Ve filmu promítaném v polním kině na dvoře sanatoria viděla hromady vyzáblých mrtvol a přeživší, kteří vypadali snad ještě hůř než ty mrtvoly. Zamotala se jí hlava, netušila, zda tam neskončil někdo z její rodiny. Prý shromažIovali vytrhané zlaté zuby, holili vězňům vlasy, v týdeníku viděla hromady dětských hraček. Stála na krajnici mizerné silnice na Slovensku, takže vlastně doma, a chtělo se jí brečet.
[ 18 ]
KAPITOLA DRUHÁ
Druhá polovina dubna 1945, severně od Prahy
Desátník Richard Nejezchleb mohl být rád, že je naživu. Všude se mluví o konci války, o zahájení konečné ofenzivy proti Berlínu, o prchajících a vzdávajících se skopčácích, ale pořád se bude umírat. Od zbabraného seskoku nedaleko Pardubic na podzim předchozího roku toho zažil hodně a pořád nevěřil, že by se mohl dožít neodvratného vítězství nad Německem. Vyhrajeme, ale já se toho nedožiju. Byl jediný z jejich desantu, který se dostal z pečlivě připravené germánské pasti, a nevěřil, že by mu ještě zbývala trocha štěstí. Zhluboka se nadechl a opřel se o strom, chtělo se mu zvracet. Měl dojem, že jeho fyzická kondice se za posledních pár měsíců pěkně zhoršila. Kdyby ho viděl sovětský instruktor, okamžitě by ho hnal z parakurzu sviňským krokem. Ne že by neměl od seskoku dost pohybu a cvičení, to nakonec i měl, ale strava byla horší než mizerná. Nemohl popadnout dech a bodalo ho v boku. Už od prosince kašle a smrká, bolí ho v krku, zpočátku pouze otravné nachlazení se stalo chronickým a jediná dobře míněná rada jednoho venkovského doktora byla spíš k smíchu. Partyzán v posteli s teplým čajem a zábalem krku? Blbost. Umřít se dá stejně jenom jednou a určitě to bude spíš střelou do týla než na následky angíny nebo chřipky. Posadil se do strouhy nedaleko betonového přemostění, tak aby nebyl odnikud vidět. Musí si chvilku odpočinout, ten pokus o běh přes les ho připravil o poslední zbytky sil, odplivne si a vidí na vodou ohlazených oblázcích krev. Koukám, že je to stále lepší a lepší, pomyslí si smutně. [ 21 ]
Smluvil si schůzku a sám se diví, v jakém zatmění mysli vybral zrovna tohle místo. Jsme neopatrní. Blíží se konec války a my děláme čím dál tím větší hlouposti, jako kdybychom se konce ani nechtěli dožít. Když jsem se dostal mezi městské partyzány, tak se báli i jen sledovat trasy německých hlídek v okolí a zapisovat si časy směny stráží před strategickými objekty. TeI je tu pár desítek veteránů, obrněné vozy, dokonce byly vidět i tanky, a po kolejích, co ještě nezničili hloubkaři, jezdí prvotřídní obrněný vlak. Místní hrdinové chtějí střílet po otevřených štábních vozech, podřezávat po zuby ozbrojené posty u skladů a dep. Posledním plánem je obsazení obrněného vlaku, a proto tady taky sedím, potom se mám sejít s odbojářem u železničářů, chtějí dostat vlak a chtějí naši jednotku jako pomoc. Oni umí pracovat s mašinou, výhybkami a tak, my zase s kulomety, děly a granáty, potřebujeme se navzájem, byl by to vynikající tah, vynikající, ukořistit takový obrněný vlak a jet vstříc Rudé armádě. Ale není to sebevražda? Asi ano, ale přece nemůžeme na konci války sedět s rukama v klíně a čekat, až nás přijde někdo osvobodit. Kolik našich lidí by do té doby mohlo umřít? Stovky. Jdou fámy o pochodech smrti, o střílení zajatců i vězněných odbojářů. Pokud se do toho nepustíme, Němci by mohli jednoduše zapálit všechny věznice i lágry a potom pláchnout na západ k Američanům. Nejezchleb byl překvapený, když viděl, jak se krajinou táhnou kolony uprchlíků z východu, v Polsku a všude jinde jich je podle zahraničních rádií mnohem víc. Nedivil se jim, chtějí uniknout před sovětskou pomstou. Někteří chlapi z jednotky se utěšují, že se Němci prostě vzdají, odhodí bouchačky a vyrazí vstříc Američanům. Nejezchleb si tím tolik jistý nebyl. Zůstanou do poslední chvíle, myslel si, do poslední chvíle budou bránit ústupové trasy pro uprchlíky, pro svoje soukmenovce. Jsou tady [ 22 ]
výcvikové prostory Waffen SS, elitních útvarů, ty budou použity. Němci využijí všechno, aby Rusy zdrželi i na pár hodin. My jsme mezi nimi a jejich cílem, musíme jim vpadnout do zad, nebo udělají z Čech márnici. Obrněný vlak, pokrčil rezignovaně rameny, je naše nejlepší šance. Nechám shromáždit chlapy, uděláme potisící inventuru výzbroje i munice a… S úsměvem se narovnal. Po silnici se blížil podsaditý muž v německé uniformě, v mizerném munduru wehrmachtu, rozhlíží se na všechny strany a vypadá vystrašeně. Není divu, jeho poslání není nic jednoduchého. Richard se usměje a vstane z úkrytu. Němec se nejdřív lekne a sáhne po pušce, ale když parašutistu pozná, uklidní se a na obličeji se mu objeví nervózní úsměv. „Toprý den, Herr Nowak,“ pozdraví úklonem hlavy partyzána česky s německým přízvukem. „Mam pro fas ty fěci, co jsme dohodnuli. Nejni toho moc, ale lepši než nic, ja?“ Spolu zajdou mezi stromy, aby nebyli tak vidět. Je to podivná schůzka, ale blíží se konec války, k vidění jsou jistě i podivnější schůzky a setkání. Schmidt je mobilizovaný SudeYák, pár měsíců na východní frontě a potom služba v Polsku a v protektorátu. Nejezchleb si ho prohlíží, chlap si chce zachránit život a nikdo se mu nediví, i těch pár drobností, co partyzánům poskytne, jsou jako poklad. Feldvébl Schmidt vyskládá do trávy několik klasických ručních granátů (proslavená šYouchadla na brambory) a krabiček s municí do ručnic. Krčí rameny, ví, že je toho málo, ale partyzáni by mohli být rádi, přece jim nemůže přinést pět pancéřových pěstí a těžký kulomet. „Vy fíte, co já chtít, že?“ říká Schmidt. Nejezchleb zná tuhle písničku, slyšel ji již mnohokrát. „Až to fšéchno skončí, vy žeknete, že já fám pomáhal, ja?“ „Danke, až bude po válce, bude po válce,“ odpovídá Nejezchleb jako vždy a mávne rukou, z křoví se vynoří dvo[ 23 ]
jice mladíků – jsou sakra mladí i na partyzány –, seberou věci a zase zmizí. Schmidt nejistě přešlapuje z nohy na nohu. „Obrněný vlak.“ „Was?“ „Panzerzug.“ „Ja, ja, ja fím, co to je. Aber… co s tim fy?“ „Chceme ho,“ prohlásí Nejezchleb rozhodněji, než se cítí. „Potřebujeme ho,“ dodává pro jistotu. SudeYák, co si chtěl obdarováváním partyzánů po válce zachránit krk a možná i něco navíc, na něj vyděšeně beze slova zírá.
30. dubna 1945, na cestě ze Žiliny k přechodu Váhu u Velké Bytče
„Jsou u vás taky nějací dělostřelci?“ zeptal se Marusji vyhublý major. Měl na sobě ucouraný kabát a tvářil se smutně, v jeho ostře řezané tváři nebylo zas tolik nehezkých rysů, ale Marusje se nelíbil, ty rysy jako kdyby úplně nepatřily k sobě. Podivný obličej, takový se nedá zapomenout. „Zíráte hezky, děvče, máte pěkný oči,“ rozesmál se major škodolibě. „Máte tu nějaké moje kluky od artilerie?“ Když ani napodruhé neodpověděla, usmál se, naznačil zasalutování: „Major Vilém Sacher, k vašim službám,“ představil se. „Bylo to ode mne docela nehezké a neslušné sem jen tak vpadnout a nepozdravit a nepředstavit se, tahle válka z nás dělá hrubiány a pitomce. Omlouvám se.“ Marusja nevěděla, co má říct. Měla dojem, že si z ní důstojník dělá legraci. Ale proč? „Ne, máme tu jenom pěšáky,“ dostala ze sebe konečně. „Žádné vaše tu nemáme, pane majore, pouze pěchotu z třetí brigády.“ „Co je to za barák?“ Zarazil se: „Slyším rádio nebo co?“ Nečekal na odpověI, rozrazil dveře do sousední místnosti, kam se hned po příjezdu zdravotníků schoval postarší [ 24 ]