0038883

C. J. TUDOR

Jáma

Knižní klub

Jama.indd 3

3.9.2019 10:35:47

Přeložila Milena Pellarová

THE TAKING OF ANNIE THORNE Copyright © 2019 by C. J. Tudor Translation © Milena Pellarová, 2019 ISBN 978-80-7617-863-2

Jama.indd 4

3.9.2019 10:35:47

Prolog

Ještě než překročí práh, Gary ví, že to bude zlé. Naznačuje to nechutně nasládlý puch, který se line pootevřenými dveřmi, a mouchy bzučící v předsíni, odkud se táhne lepkavé vedro. A jako by obojí nenapovídalo, že se tu stalo něco strašného, ještě to potvrzuje hluboké ticho. Na příjezdové cestě stojí elegantní bílý fiat, u předních dveří se o zeď opírá kolo a hned za nimi leží holínky. Obyčejný rodinný dům. Ale prázdným domem se nesou ozvěny života. Neleží pod tlustou dusivou pokrývkou zlověstného ticha, jako je tomu tady. Přesto Gary znovu zavolá: „Haló, je tu někdo?“ Cheryl zvedne ruku a rychle na dveře zaklepe. Když přijeli, byly zavřené, ale nezamčené. A to je taky špatně. Arnhill je sice malé městečko, jenže i v malých městečkách lidi zamykají. „Policie!“ vykřikne Cheryl. Žádná odezva. Ani slabá ozvěna kroků, zapraskání nebo šramot. Gary si povzdechne. Dovnitř se mu vůbec nechce, nejenom kvůli zatuchlému pachu smrti. Znepokojuje ho ještě něco jiného. Instinkt ho nutí, aby se okamžitě otočil a odešel. „Seržante?“ Cheryl k němu vzhlédne a tázavě zvedne tenké obočí. Gary se na ni krátce podívá. Je maličká a drobná, kdežto on měří přes metr osmdesát a váží téměř sto třicet kilo, 5

Jama.indd 5

3.9.2019 10:35:47

C. J. TUDOR

takže vedle sebe vypadají jako koloušek Bambi a medvěd Balú. Aspoň na první pohled. Pokud jde o povahu, je nutno podotknout, že Gary u disneyovek dojetím pláče. Zachmuřeně přikývne a oba vstoupí dovnitř. Jakmile překročí práh, zahltí je hutný pach rozkladu. Gary polkne, ústy se nadechne a hořce zalituje, že tohle telefonické oznámení nevzal někdo – kdokoli – jiný. Cheryl se zatváří znechuceně a rukou si zakryje nos. Všechny zdejší domky mají stejný půdorys. V přízemí se nachází malá předsíň, vlevo vedou schody do patra, vpravo je obývací pokoj a úplně vzadu maličká kuchyň. Gary vykročí k obýváku a otevře dveře. Mrtvoly už viděl. Dítě zabité při autonehodě, od níž řidič ujel; výrostka, kterého rozmačkal zemědělský stroj. Bylo to strašné a úplně zbytečné, ale tohle? To bude daleko horší, pomyslí si znovu. Otřesné. „Do prdele,“ zašeptá Cheryl. Gary by to sám líp nevyjádřil. Ta jediná nadávka vyjadřuje naprosto všechno. Uprostřed pokoje leží na ošoupané kožené pohovce žena s tváří obrácenou k velké ploché televizi. Po obrazovce se táhne pavučina prasklin a kolem ní pomalu poletuje spousta tlustých masařek. Další bzučí kolem ženy. Kolem těla, opraví se Gary v duchu. Už to není člověk, ale mrtvola, další případ. Tak se koukej sebrat. Rozkládající se tělo je nafouklé, za života však byla ta žena nejspíš štíhlá. Bledou pleť má teď skvrnitou a protkanou zelenými žilkami. Na sobě kostkovanou košili, úzké džíny a na nohou vysoké kožené boty. Určit její věk není snadné, zvlášť proto, že přišla o část temene. Kousky, které na hlavě chybí, visí přilepené na stěně, na knihovně a na polštářích pohovky. 6

Jama.indd 6

3.9.2019 10:35:47

JÁMA

O tom, kdo zmáčkl kohoutek, nelze pochybovat. Puška pořád ještě leží ženě na klíně a odulé prsty ji svírají. Gary rychle odhadne, co se nejspíš stalo. Strčila si hlaveň do úst, vystřelila a kulka vyletěla trochu víc doleva. Hlava je tam roztříštěná nejvíc a pušku drží žena v pravé ruce, takže to odpovídá. Gary je jenom obyčejný policajt a kriminální případy neřeší, ovšem pravidelně se dívá na americké detektivní seriály. K rozkladu zřejmě došlo hodně rychle, domek sálá vedrem. Venku je sice třiadvacet stupňů, ale okna jsou zavřená, a navzdory zataženým závěsům musí být uvnitř přes třicet. Gary se v podpaží začíná potit a ví, že za chvíli bude mít mokrá záda. Cheryl, která se vždycky skvěle ovládá, si utírá čelo a vypadá, že se jí dělá mdlo. „Do hajzlu, to je teda svinčík,“ uleví si s povzdechem. Tak rezignovaný tón od ní Gary slyší jen málokdy. Chviličku se sevřenými rty zírá na tělo na pohovce a potřásá hlavou, potom přejede očima místnost. Gary ví, co si myslí. Pěkný domek, pěkné auto a šaty. Ale člověk nikdy neví. Nikdy netuší, co se děje uvnitř. Kromě kožené pohovky stojí v místnosti jenom masivní dubová knihovna, malý konferenční stolek a televize. Gary na ni znovu pohlédne. Udivuje ho, proč je obrazovka popraskaná a leze po ní tolik much. Udělá pár kroků dopředu, aby se podíval, a pod nohama mu zakřupe rozbité sklo. Když přijde blíž, pochopí. Obrazovka je zacákaná ztvrdlou černou krví a na podlaze je lepkavá louže. Málem do ní šlápl. Cheryl k němu přistoupí. „Co je to? Krev?“ Gary si připomene jízdní kolo, holínky a děsivé ticho. „Musíme to prohlédnout i v patře,“ odpoví. Cheryl po něm znepokojeně střelí očima a pokývne. Šmouhami od krve jsou zamazané i vrzající příkré schody. 7

Jama.indd 7

3.9.2019 10:35:47

C. J. TUDOR

V úzké chodbě, odkud vedou dveře do ložnic a maličké koupelny, je vedro a zápach ještě silnější než dole. Gary pokyne Cheryl, aby šla do koupelny. Ta se zatváří, jako by se s ním chtěla přít, protože odtamtud zápach určitě nevychází, ale pak se podvolí a obezřetně přejde na druhou stranu chodby. Gary přikročí ke dveřím první ložnice, v ústech hořkou kovovou pachuť, a pomaličku je otevře. Ocitne se v pokoji, který očividně patří ženě. Je čistý, uklizený a nikdo tam není. V jednom rohu stojí skříň, u okna je prádelník a na velké posteli leží smetanově bílý přehoz bez poskvrny. Na nočním stolku Gary uvidí kromě lampy ještě fotografii v jednoduchém dřevěném rámečku a zvedne ji. Zachycuje hubeného chlapce kolem deseti, jedenácti let. Má rozcuchané plavé vlasy a široce se usmívá. Panebože, to ne, zasténá Gary v duchu. Jen to ne! S ještě těžším srdcem vyjde zpátky na chodbu a narazí tam na Cheryl. Je bledá a tváří se napjatě. „V koupelně nic,“ oznámí a Garymu je jasné, že si myslí totéž co on. Zbývá jim už jenom jedna místnost. Oba vědí, že za posledními dveřmi je čeká to nejhorší. Gary podrážděně odežene mouchu. Má chuť zhluboka se nadechnout, aby si dodal odvahy, ale dusivý zápach mu to nedovolí. Rychle sáhne po klice a otevře. Přestože Cheryl není žádná padavka, začne dávit. Žaludek se okamžitě obrátí i Garymu, podaří se mu však nevolnost ovládnout. Když si myslel, že to bude zlé, mýlil se. Tohle je jako ta nej­strašnější noční můra. Chlapec leží na posteli, na sobě nadměrně velké tričko, široké krátké kalhoty a bílé sportovní ponožky, jejichž pružný lem se mu zarývá do napuchlých nohou. 8

Jama.indd 8

3.9.2019 10:35:47

JÁMA

Gary si všimne, že ponožky jsou bílé jako sníh. Oslnivě bílé. Běloskvoucí. Jako z reklamy na prací prášek. Nebo možná tak jenom vypadají, protože všechno ostatní kolem je červené. Tmavě rudé. Skvrny na tričku, šmouhy na polštářích a přikrývce i na prostěradle. Místo obličeje má chlapec hroudu kaše, takže rysy tváře nelze rozeznat. Po krvavém mase lezou černé mouchy a brouci. Gary si vybaví popraskanou televizní obrazovku, louži krve na podlaze, a najednou je mu všechno jasné. V duchu vidí, jak žena tluče chlapci hlavou o televizi a potom o podlahu tak dlouho, až se mu tvář změní k nepoznání a nakonec už žádnou nemá. Třeba právě o to jí šlo, usoudí a zvedne oči k další červené skvrně. K té nejnápadnější, kterou nelze přehlédnout. K velkým písmenům načmáraným na stěně nad chlapcovým tělem. TO NENÍ MŮJ SYN

9

Jama.indd 9

3.9.2019 10:35:47

Kapitola 1

Nikdy se neohlížej zpátky. Tohle slyším pořád. Věci se mění a nejsou takové, jak si je pamatuješ. Nech minulost spát. To se pochopitelně lehčeji řekne, než udělá. Minulost má ve zvyku se vracet. Jako když sníš špatné kari. Já po návratech netoužím, opravdu ne. Bojím se jich sice míň než toho, že mě sežerou krysy nebo že se budu muset zúčastnit řadového tance, ale vidět znovu tu díru, ve které jsem vyrostl, rozhodně nechci. Jenže někdy nemá člověk na vybranou a musí volit menší zlo. Proto teď, ještě před sedmou ráno, jedu po klikaté silnici první třídy v North Nottinghamshiru. Už dlouho jsem ji neviděl. Vlastně jsem už dlouho nebyl v sedm ráno vzhůru. Na silnici není žádný provoz. Předjedou mě jenom dvě auta – jedno zatroubí a přežene se kolem mě jako na závodech formule 1 – řidič mi chce dát nepochybně najevo, že ho zdržuju od nějaké pitomé práce, kterou prostě musí začít o pár minut dřív než ostatní. Ale abych k němu byl spravedlivý, jedu pomalu. Nos tisknu na přední sklo a volant svírám tak křečovitě, že mám klouby rukou bílé jako papír, zkrátka a dobře, vleču se jako s hnojem. Řídím hrozně nerad, a je-li to možné, snažím se tomu vyhnout. Radši chodím pěšky a na delší cesty jezdím autobusem nebo vlakem. Jenže Arnhill na hlavních autobusových 11

Jama.indd 11

3.9.2019 10:35:47

C. J. TUDOR

trasách neleží a nejbližší vlakové nádraží je od něj třicet kilometrů, takže jsem sednout za volant musel. Jak jsem už řekl, někdy člověk nemá na výběr. Vyhodím blinkr a z hlavní odbočím na spleť užších a zrádnějších venkovských cest. Na obou stranách se rozkládají jednotvárná hnědá nebo tmavě zelená pole a v boudách ze zrezivělého plechu, skrývajících se v hustém březovém podrostu, zvedají rypáky prasata. To je Sherwoodský les, nebo aspoň to, co z něj zbývá. Robina Hooda a Malého Johna tu dnes najdete jedině na špatně namalovaných vývěsních štítech nad průčelím zchátralých hospod. Chlapi, kteří v nich vysedávají, jsou obvykle pod obraz, a když se na ně křivě podíváte, na rozdíl od Hoodovy bandy vás připraví leda o zuby. Stará známá píseň praví, že sever je samá chmura, ale není to pravda. Ostatně Nottinghamshire ani moc daleko na severu neleží (pokud se tedy včas vymaníte z pekelného objetí M25 kroužící kolem Londýna), ale nemá tak nějak barvu, je fádní a chybí mu vitalita, kterou člověk u venkova čeká. Jako by uhelné doly, jichž tady dřív bývalo bezpočet, z celého kraje vysály život. Konečně, dlouho potom, co jsem naposledy zahlédl něco, co by připomínalo civilizaci, nebo snad jenom McDonalda, projedu kolem zkroucené omšelé cedule s nápisem vítejte v Arnhillu. Pod něj nějaký vtipálek pohotově připsal a rychle zas vypadněte. Arnhill má do přívětivého městečka hodně daleko. Je smutný, zahořklý a nevrlý, zajímá se pouze sám o sebe a na lidi odjinud se dívá s nedůvěrou. Stoicky snáší svůj úděl, je rezignovaný a paličatý zároveň. Když dorazíte, mračí se na vás, a když odjíždíte, znechuceně si za vámi odplivne. 12

Jama.indd 12

3.9.2019 10:35:47

JÁMA

Kromě několika farem a starších kamenných domků na kraji není ani hezký a malebný. Ačkoli v dole se netěží už téměř třicet let, jeho dědictví je stále viditelné jako rudná žíla v zemi. Doškové střechy ani závěsné košíky s květinami tu neuvidíte. Jediné, co kde visí, je prádlo na šňůrách a někde taky vlajka se svatojiřským křížem. Kolem hlavní ulice dřepí řadové domky černé od sazí a mezi nimi jediná špinavá hospoda – U Lišky. Kdysi tady bývaly ještě dvě další, U Arnhillského erbu a U Býka, ale ty už dávno zavřely. Za dřívějších (to znamená za mých) časů se hospodský od Lišky – jmenoval se Gipsy – neohlížel na zákon a starším klukům klidně naléval. Dodnes si živě pamatuju, jak jsem na špinavých záchodcích vyhodil kromě většiny vnitřností taky tři půllitry Snakebitu, tj. ležáku napůl smíchaného se ciderem. Když jsem se vypotácel ven, Gipsy už tam stál s mopem a kbelíkem v ruce. Vedle hospody stojí čínská restaurace Bloudící drak. Vsadil bych se, že se jí pokrok, čerstvá malba a moderní jídelníček ani nedotkly. Co si vzpomínám, hned vedle byl krámek se smíšeným zbožím, kde jsme si kupovali karamely, lentilky a energit. Místo něj se tam teď blýskají výlohy supermarketu Sainsbury’s. Zdá se, že vůči nové době není úplně imunní ani Arnhill. Jinak se ovšem potvrdily moje nejhorší obavy – nic se tu nezměnilo. Městečko bohužel vypadá přesně tak, jak si ho pamatuju. Jedu dál po hlavní ulici kolem zanedbaného dětského hřiště a náměstíčka s trávníkem, kde stojí socha horníka na památku mužů, kteří v roce 1949 zemřeli při zdejším důlním neštěstí. Za touhle místní pamětihodností uvidím na kopečku 13

Jama.indd 13

3.9.2019 10:35:47

C. J. TUDOR

bránu do školy. Teď se jí říká Arnhillská akademie. Dostala nový kabát a místo zchátralé přístavby pro výuku angličtiny, odkud kdysi ze střechy spadl jeden žák, stojí nová budova. Jenže z hovna bič neupleteš, což bych právě já měl vědět líp než kdokoli jiný. Zastavím otlučený golf vzadu na parkovišti pro zaměstnance a vystoupím. Parkují tady ještě dva další vozy: červená corsa a starý saab. O letních prázdninách bývají školy prázdné jen zřídkakdy. Učitelé si tu připravují učební plány na příští školní rok, zdobí třídy a probírají s asistenty výchovné problémy. A někdy taky absolvují přijímací pohovor. Zamknu auto a vydám se k hlavnímu vchodu. Snažím se nekulhat, ačkoli mě noha dost zlobí. Částečně za to můžou hodiny za volantem a částečně stres z toho, že jsem zase tady. Někteří lidé mají ze stresu migrénu, mě bolí špatná noha. Měl bych nosit hůl, ale nesnáším ji. Připadám si s ní jako invalida a rozčiluje mě, že se na mě lidi pak dívají se soucitem. Podle mého názoru patří soucit těm, kdo si ho zaslouží. S tváří trochu svraštělou bolestí vyjdu schody k hlavním dveřím, nad nimiž svítí kovová tabulka s nápisem: „Nestačí, že jsi dobrý. Nepolevuj, dokud se nezlepšíš a nebudeš nejlepší ze všech.“ Motivační heslo je to jistě podnětné, mě však okamžitě napadne hláška Homera Simpsona: „Děti, dělaly jste, co jste mohly, a naprosto jste selhaly. Jaké z toho plyne poučení? Nikdy se nesnažte.“ Stisknu tlačítko intercomu u dveří, a když v něm zapraská, nakloním se blíž. „Jdu za panem Pricem.“ Znovu se ozve zapraskání, potom pronikavý hvizd a nakonec bzučák. Promnu si ucho, dveře otevřu a vstoupím. 14

Jama.indd 14

3.9.2019 10:35:48

JÁMA

Do nosu mě okamžitě udeří pach. Každá škola má svůj vlastní, v těch moderních jsou cítit dezinfekční prostředky a čistič na magnetické tabule, v soukromých je to křída, dřevěné podlahy a peníze. Arnhillská akademie smrdí starými burgery, kuličkami do záchodů a hormony. „Dobrý den,“ pozdravím. Za zasklenou přepážkou vrátnice ke mně vzhlédne přísná žena s krátkými šedivými vlasy a brýlemi na nose. Slečna Graysonová? No to snad ne! Teď už přece musí být v penzi! Pak si všimnu velké hnědé bradavice na bradě, ze které pořád ještě rostou tvrdé černé chlupy. Panebože, opravdu je to ona! To znamená, že tenkrát před lety, kdy mi připadala starší než metuzalém, jí bylo jenom… Kolik vlastně? Čtyřicet? Jako teď mně. „Jdu za panem Pricem,“ oznámím znovu. „Jsem Joe… Joseph Thorne.“ Čekám, že jí v očích bleskne jiskřička poznání, ale nedočkám se. Jenže naposledy jsme se viděli už hrozně dávno a za tu dobu těmihle dveřmi prošly stovky žáků. A já už nejsem hubený malý kluk, který by se do školní uniformy vešel dvakrát a kolem vrátnice vždycky proběhl tryskem, aby ho nezastavila a nevynadala mu, že si pořádně nezastrčil košili nebo navzdory školním předpisům přišel v teniskách. Musím přiznat, že vůbec nebyla zlá. Často jsem u ní v kukani vídal zakřiknuté, nesmělé děti. Když nebyla k mání zdravotnice, ošetřovala jim odřená kolena, nechala je u sebe sedět a popíjet šťávu nebo pořádat kartotéku, než přijde učitel, zkrátka snažila se jim na chvíli poskytnout útočiště před nástrahami, které na ně čekaly na školním hřišti. Přesto mi naháněla pořádný strach. 15

Jama.indd 15

3.9.2019 10:35:48

C. J. TUDOR

Jak brzy zjistím, to se taky nezměnilo. Slečna Graysonová vzdychne, aby mi dala najevo, že mařím její i svůj čas, a sáhne po telefonu. Napadne mě, proč tady vlastně dneska sedí, vždyť k učitelskému sboru nepatří. Zároveň mě to však nepřekvapuje, jako dítě jsem si ji nikdy mimo školu nedovedl představit. Byla její nedílnou, všudypřítomnou součástí. „Pane Prici?“ vyštěkne do telefonu. „Přišel za vámi jakýsi pan Thorne. Ano, jistě.“ Položí sluchátko. „Hned tu bude.“ „Výborně. Děkuju.“ Slečna Graysonová se zase obrátí k obrazovce počítače a přestane si mě všímat. Čaj ani kávu mi nenabídne a já mám na kafe zrovna takovou chuť, až bych brečel. Sednu si na plastovou židličku a snažím se nevypadat jako provinilý žák, který čeká na ředitele. Koleno mi pulzuje bolestí. Položím si na něj ruce a nenápadně si ho začnu masírovat. Za oknem vidím několik výrostků „v civilu“, kteří se poflakují kolem brány. Popíjejí Red Bull, dívají se do smartphonů a pochechtávají se. Rázem se ocitnu v minulosti. Znovu je mi patnáct, stojím u téže brány, v ruce láhev coly a… Do čeho jsme to vlastně čučeli a čím jsme se bavili, když ještě neexistovaly smartphony? Nejspíš čísly popového magazínu Smash Hits a ukradenými pornočasopisy. Odvrátím pohled a zadívám se na svoje kožené boty. Jsou trochu odřené a měl jsem si je vyleštit. Tu kávu nutně potřebuju. Už se málem vzdám a požádám o ni, ale v tom okamžiku uslyším zavrzat na naleštěném linoleu kroky a dvoukřídlové dveře do hlavní chodby se otevřou. „Pan Joseph Thorne?“ Vstanu. Harry Price vypadá hůř, než jsem si ho představoval. Je to hubený, ztrhaný muž kolem pětapadesátky v beztvarém obleku a s mokasíny na nohou. Řídké šedivé vlasy 16

Jama.indd 16

3.9.2019 10:35:48

JÁMA

má sčesané dozadu a na tváři výraz, jako by každou chvíli čekal nějakou strašlivou zprávu. Jako laciná voda po holení z něj čpí únava a rezignace. Křivě se na mě usměje a ukáže zuby zahnědlé od nikotinu, což mi připomene, že jsem si od odjezdu z Manchesteru ještě nezakouřil. To pomyšlení mě spolu s touhou po kofeinu zasáhne tak silně, že dostanu chuť skřípat zuby, dokud si je nerozdrtím. Místo toho natáhnu ruku a pokusím se vyloudit srdečný úsměv. „Rád vás poznávám.“ Price mě rychle odhadne. Jsem o několik centimetrů vyšší než on, hladce oholený a mám na sobě drahý oblek, který už dávno není nový, ale ještě vypadá docela slušně. Tmavé vlasy mi prokvétají šedinami a tmavě hnědé oči mám protkané červenými žilkami. Spousta lidí mi řekla, že mám poctivou tvář, což jenom dokazuje, jak málo toho vědí. Price mi pevně potřese rukou. „Pojďte, sedneme si u mě v kanceláři.“ Upravím si na rameni popruh tašky, poručím kulhavé noze, aby šla pořádně, a vydám se za ním. Teď se musím náležitě předvést. „Doporučení od posledního zaměstnavatele nemůžete mít lepší.“ To bych řekl, když jsem si ho napsal sám. „Děkuju.“ „Vlastně celý váš životopis dělá mimořádný dojem.“ Na lhaní jsem kanón. „Ale…“ A už to tady máme. „Naposledy jste učil víc než před rokem.“ 17

Jama.indd 17

3.9.2019 10:35:48

C. J. TUDOR

Sáhnu po hrnku slabé kávy s mlékem, který přede mě slečna Graysonová konečně postavila, upiju a potlačím úšklebek. „Ano, hm… to bylo plánované. Rozhodl jsem se vzít si volno. Měl jsem za sebou patnáct let za katedrou a musel jsem znovu nabrat síly. Popřemýšlet o budoucnosti a rozhodnout se, co dál.“ „A mohl byste mi říct, co jste ten rok dělal? V životopise se o tom nezmiňujete.“ „Dával jsem soukromé hodiny, věnoval se komunitní práci a nějaký čas jsem učil v zahraničí.“ „Zajímavé. Kde konkrétně?“ „V Botswaně.“ V Botswaně? Jak jsem na to sakra přišel? Vždyť bych ji ani neuměl ukázat na mapě. „To je velice záslužné.“ A hlavně vynalézavé. „Altruismus mě k tomu nevedl. Je tam lepší podnebí.“ Oba se zasmějeme. „A teď byste chtěl znovu učit na plný úvazek?“ „Ano, jsem připravený zase si stoupnout před žáky.“ „Musím se tedy zeptat, proč chcete pracovat zrovna u nás. Podle životopisu bych řekl, že si můžete vybírat.“ Podle životopisu bych měl dostat Nobelovu cenu za mír. „Víte, já jsem odsud. V Arnhillu jsem vyrostl a rád bych obci něco vrátil.“ Price se zatváří rozpačitě a přerovná papíry na stole. „Je vám známo, za jakých okolností se tohle místo uvolnilo?“ „Četl jsem o tom v novinách.“ „Co tomu říkáte?“ „Je to strašné, ale podle jedné tragédie nelze soudit celou školu.“ 18

Jama.indd 18

3.9.2019 10:35:48

JÁMA

„To rád slyším.“ A já jsem rád, že jsem si tu odpověď nacvičil. „Ovšem chápu, že vás to všechny muselo těžce zasáhnout.“ „Paní Mortonová byla mezi žáky oblíbená.“ „O tom nepochybuji.“ „A Ben… ten chlapec měl před sebou slibnou budoucnost.“ Trochu se mi stáhne krk, hned se však vzpamatuju. Už dávno jsem se naučil brát věci takové, jaké jsou, a tak úzkost trvá jen vteřinku. Ano, život je plný příslibů, jenže nic jiného nikomu nenabízí. Jenom naději, záruku žádnou. Všichni si myslíme, že máme na budoucnost právo, ale máme na ni jenom rezervaci. Život může kdykoli skončit, bez varování a bez náhrady, i když člověk ani neměl čas se na světě pořádně porozhlédnout. Stejně jako Ben. Stejně jako moje sestra. Uvědomím si, že Harry stále ještě hovoří. „Jistě chápete, že jsme v ošemetné situaci. Vynořila se spousta otázek. Proč jsme si nevšimli, že je jedna z našich učitelek psychicky labilní? Mohla žáky ohrozit?“ „Rozumím.“ Především je mi jasné, že Harrymu dělá víc starostí jeho postavení a pověst školy než chudák Benjamin Morton, jemuž rozmlátil obličej nejbližší člověk, který ho měl chránit. „Snažím se vám vysvětlit, že je nutné uchazeče o to místo vybrat velmi pečlivě. Rodiče v něj musejí mít naprostou důvěru.“ „Samozřejmě. A naprosto chápu, že jestli máte vhodnějšího kandidáta –“ „To jsem neřekl.“ Protože žádného nemá. A já jsem dobrý učitel (aspoň většinou). Skutečností zůstává, že Arnhillská akademie je 19

Jama.indd 19

3.9.2019 10:35:48

C. J. TUDOR

vzdělávací dno. Žáci se tu skoro nic nenaučí a hodnocení školní inspekce to jenom potvrzují. Price to ví a já to vím taky. Dostat sem slušného učitele bude za současných „okolností“ těžší než najít medvěda, který odmítá v lese kadit. Rozhodnu se, že si nebudu brát servítky. „Dovolíte, abych byl naprosto upřímný?“ Když je upřímnost to poslední, o co vám jde, tahle fráze se vždycky hodí. „Já vím, že vaše škola má problémy, a právě proto tady chci pracovat. Nehledám teplé místečko a náročných úkolů se nebojím. Zdejším dětem dobře rozumím, protože jsem býval jedním z nich. Přesně vím, jací zdejší lidé jsou a co se od nich dá čekat. Neodrazuje mě to. Brzy byste se přesvědčil, že se jen tak něčeho nezaleknu.“ Hned vidím, že jsem se trefil do černého. Přijímací pohovory jsou moje silná stránka. Vím, co lidi chtějí slyšet, a co je ještě důležitější, poznám, když jim teče do bot. Harry se v křesle opře. „No, já myslím, že žádné další otázky už nemám.“ „Výborně. Bylo mi potěšením –“ „Hm, vlastně jedna by se našla.“ Do hajzlu, co ještě – Harry se usměje. „Kdy můžete nastoupit?“

20

Jama.indd 20

3.9.2019 10:35:48

Kapitola 2 O tři týdny později V domku je zima. Čiší z něj takový ten chlad jako z každého obydlí, kde už dlouho nikdo nežije. Tahle zima vám zaleze až do morku kostí a drží se vás, i když zesílíte topení na maximum. A taky to tady páchne prázdnotou, levnou barvou a vlhkem. Tohle všechno fotky na internetu nezachytily. Dýchala z nich jakási ošumělá elegance a starodávný půvab, ale ve skutečnosti je domek mnohem chmurnější a zchátralejší. Ne že bych se mohl moc ofrňovat. Někde bydlet musím, a dokonce ani v díře, jako je Arnhill, si lepší dům nemůžu dovolit. Pochopitelně to není jediný důvod, proč jsem si ho vybral. „Je všechno v pořádku?“ Otočím se k mladíkovi s ulízanými vlasy, který postává na prahu. Mike Belling z realitky Belling a spol. Z Arnhillu nepochází. Na to je moc dobře oblečený a mluví moc kultivovaně. Vidím na něm, že se už nemůže dočkat, až se vrátí do kanceláře v centru města a z naleštěných černých polobotek si setře kravinec. „Představoval jsem si to trochu jinak.“ Úsměv mu pohasne ve tváři. „Jak uvádíme v popisu nemovitosti, jde o tradiční domek bez nejmodernějšího příslušenství a už nějakou dobu je neobydlený.“ 21

Jama.indd 21

3.9.2019 10:35:48

C. J. TUDOR

„Jistě,“ zamumlám pochybovačně. „Říkal jste, že bojler je v kuchyni? Potřebovalo by to tady pořádně vytopit. Díky, že jste mě sem doprovodil.“ Belling rozpačitě přešlápne. „Ještě jedna věc, pane Thorne…“ „Ano?“ „Šek na zálohu…“ „Co je s ním?“ „Určitě jde o omyl, ale… ještě jsme ho nedostali.“ „Opravdu?“ Zavrtím hlavou. „Na poštu už vůbec není spolehnutí, že?“ „O nic nejde. Kdybyste mohl –“ „Samozřejmě.“ Sáhnu do kapsy saka, vytáhnu šekovou knížku a Mike Belling mi podá pero. Položím knížku na opěrku ošoupané pohovky, šek vypíšu a podám mu ho. Belling se usměje, pak se na šek podívá a úsměv mu z tváře rázem zmizí. „To je jenom na pět set liber. Záloha plus nájem za první měsíc dělají dohromady tisíc.“ „Správně. Ale když jsem to teď viděl na vlastní oči…“ Rozhlédnu se a znechuceně se ušklíbnu. „Musíte uznat, že je to studená, vlhká a smradlavá barabizna. Tady by chtěli bydlet leda tak squatteři. A vy jste neměl ani tolik ohleduplnosti, abyste tu před mým příjezdem zapnul topení.“ „Tohle bohužel nemůžu přijmout.“ „Tak si sežeňte jiného nájemníka.“ Teď musí vyložit karty, srágora, a já vidím, že váhá. Nikdy neukazuj slabost, připomenu si. „Nebo by se vám to snad nepovedlo? Možná tady nikdo nechce bydlet kvůli tomu, co se tu stalo? Mám na mysli tu vraždičku a sebevraždičku, o kterých jste se mi zapomněl zmínit.“ Belling strne, jako bych mu vrazil do zadku rozžhavený 22

Jama.indd 22

3.9.2019 10:35:48

JÁMA

pohrabáč. „Podle zákona nemusíme nájemníky informovat, co –“ „To skutečně nemusíte, ale bylo by to od vás slušné, ne?“ Vlídně se usměju. „Vzhledem k tomu všemu si myslím, že to nejmenší, co mi můžete nabídnout, je pořádná srážka na zálohu.“ Zatne zuby a začne mu cukat koutek pravého oka. Rád by mě odpálkoval, možná má dokonce chuť mi jednu vrazit, ale nemůže. Přišel by totiž o svých jistých dvacet táců ročně i o provizi, a jak by potom zaplatil všechny ty elegantní obleky a lesklé černé polobotky? Přeloží šek a strčí ho do desek. „Dobrá, nebudeme to komplikovat.“ Vybalování mi netrvá dlouho. K lidem, kteří bezdůvodně shromažďují všechno možné, rozhodně nepatřím. Na ozdobné serepetičky jsem nikdy nebyl, a fotky jsou bezva, když má člověk ženu a děti, ale v tomhle ohledu nemůžu sloužit. Pokud jde o šaty, tahám je tak dlouho, dokud se nezačnou rozpadat, a pak si koupím úplně stejné. Tohle pravidlo má ovšem výjimky. Jako poslední vyndám z kufříku dvě věci. Ta první je balíček ohmataných hracích karet. Zasunu si ho do kapsy. Někteří hráči nosí pro štěstí talisman. Já na štěstí nikdy nevěřil, dokud jsem nezačal prohrávat. Potom jsem z toho vinil smůlu, boty, které jsem měl na nohou, nebo špatnou konstelaci hvězd. Všechno kromě sebe. Karty jsou můj talisman naruby – představují stálou připomínku toho, že jsem si podělal život. Druhý předmět, schovaný v novinách, je větší a neforemnější. Položím ho na postel tak opatrně, jako by to bylo dítě, a pak ho pomalu rozbalím. 23

Jama.indd 23

3.9.2019 10:35:48

C. J. TUDOR

Malé buclaté nožky jsou zvednuté přímo vzhůru, drobné ručičky zaťaté a lesklé blonďaté kučery trčí na všechny strany. Prázdné modré oči na mě zírají. Tedy alespoň jedno. Druhé v očním důlku chrastí a dívá se jinam, jako by vidělo něco zajímavějšího, než jsem já, a neobtěžovalo se svého dvojníka informovat. Anniina panenka. Zvednu ji a posadím ji na prádelník, odkud mě může šilhavým zrakem pozorovat ve dne v noci. Zbytek odpoledne a celý večer chodím od ničeho k ničemu a snažím se zahřát. Když dlouho sedím, bolí mě noha a vlhká zima jí nepomáhá. Radiátory moc tepla nevydávají. Zřejmě by potřebovaly odvzdušnit. V obýváku stojí kamna na dřevo, v celém domku ani v kůlničce venku však nenajdu jediné polínko nebo třísku. Pak v jedné skříňce objevím stará elektrická kamínka. Když je zapnu, špinavé spirály se rozžhaví a ve vzduchu se začne vznášet pach spáleného prachu. Jestli mě ten krám neusmaží, snad mě zahřeje. Navzdory celkové zchátralosti je poznat, že to tady bývalo docela útulné. Koupelna a kuchyně leccos pamatují, ale jsou čisté. Oplocená zahrada za domem je tak dlouhá, že by se v ní dal dobře hrát fotbal, a na všech stranách ji obklopuje otevřená krajina. Tady mohl malý chlapec vyrůstat v přívětivém a bezpečném prostředí, bohužel mu to však nebylo dopřáno. Nevěřím na duchy. „Mrtvých se bát nemusíš, Joe. Jenom živých,“ říkávala mi často babička. Možná měla pravdu, ale jsem si jist, že ozvěny nešťastných událostí se neztratí a otisknou se do přediva skutečnosti stejně zřetelně jako podrážka do mokrého betonu. To, co otisk způsobilo, je dávno pryč, stopa po něm však zůstane už navždycky. 24

Jama.indd 24

3.9.2019 10:35:48

JÁMA

Možná proto jsem ještě nešel do jeho pokoje. Bydlet tady se nebojím, ale to neznamená, že se tu cítím dobře. Jak bych mohl? V těchhle zdech se stalo něco strašného a domy mají paměť. Jídlo jsem si nenakoupil, hlad ovšem nemám. Jakmile udeří sedmá, otevřu láhev bourbonu a naliju si dva velké panáky. Nemůžu si sednout k laptopu, protože jsem si ještě nezařídil internetové připojení, a tak mi nezbývá než si zvykat na nové prostředí. Snažím se nevšímat si bolavé nohy a svírání žaludku, které dobře znám, vytáhnu z kapsy balíček karet a položím ho na konferenční stolek. Neotevřu ho, k tomu ho nemám. Místo toho chvíli poslouchám muziku z mobilu a přitom si čtu vychvalovaný thriller, jehož rozuzlení jsem uhodl už po několika stránkách. Potom si jdu k zadním dveřím vykouřit cigaretu a dívám se do zanedbané zahrady. Obloha je černější než důlní jáma v pekle a temnotou neproniká světlo jediné hvězdy. Už jsem zapomněl, jak vypadá noc na venkově, ve městě se totiž nikdy pořádně nesetmí ani nenastane takové ticho jako tady. Jediné, co slyším, je můj dech a šustění cigarety, kterou žmoulám v prstech. Znovu začnu dumat, proč jsem se vrátil. Ano, Arnhill sice je maličká, napůl zapomenutá tečka na mapě, ale v zahraničí bych byl ve větším bezpečí. Před lidmi, kteří nevidí rádi, když dlužník nemá ani vindru a neplatí, by mě chránily tisíce kilometrů. Mohl jsem si změnit jméno, sehnat práci někde za barem na pláži a při západu slunce popíjet margaritu, ale rozhodl jsem se odjet sem. Nebo spíš za mě rozhodlo tohle městečko. Na osud nevěřím, myslím si však, že za určité věci nemůžeme. Náš život utváří genetická výbava, která nás předurčuje 25

Jama.indd 25

3.9.2019 10:35:48

C. J. TUDOR

ke stanovenému chování. Nejsme schopni ho změnit, zrovna jako si nedokážeme změnit barvu očí nebo typ kůže, aby nám na slunci nenaskakovaly pihy. Anebo jsou tyhle úvahy naprosto scestné a hledám jenom výmluvu, proč za svoje činy nenesu odpovědnost. Pravda je, že jednoho dne bych se sem stejně vrátil a ten e-mail mi rozhodnutí jenom usnadnil. Přišel mi před necelými dvěma měsíci. Vlastně je s podivem, že jsem ho rovnou nepřečtený nevyhodil do koše. Odesilatel: ME1992@hotmail.com Předmět: Annie

O odesilateli jsem v životě neslyšel. Nejspíš to byl troll, pitomeček, co si libuje ve zvrácených vtipech. K některým životním kapitolám by se člověk neměl vracet. Rýpat se v minulosti, z toho nikdy nemůže vzejít nic dobrého. Jediná rozumná věc byla tu zprávu smazat, vysypat koš a zapomenout, že jsem ji kdy dostal. Když jsem si to tak pěkně ujasnil, otevřel jsem ji. Vím, co se stalo tvojí sestře. Děje se to zase.

26

Jama.indd 26

3.9.2019 10:35:48

Kapitola 3

Rodiče milují všechny své děti stejně. To je další obecně známá stupidita. Samozřejmě že mezi nimi mají oblíbence, vždyť taková už je lidská nátura. Chodí to tak od dob, kdy všichni potomci nepřežili. Protože nemělo cenu připoutat se k tomu, který zřejmě nedospěje, člověk dával přednost nejsilnějšímu. A řekněme si upřímně, že některé děti jsou pomilováníhodnější než jiné. Annie měli naši radši než mě a bylo to naprosto pochopitelné. Narodila se, když mi bylo sedm a roztomilé batole jsem už dávno ničím nepřipomínal. Rozkošně jsem nevypadal ani náhodou. Byl jsem vážný hubený kluk s věčně odřenými koleny a špinavými kalhotami. Navíc jsem se to ani nesnažil rodičům vynahradit tím, že bych s nadšením v parku kopal do míče nebo s tátou prolézal Sherwoodský les. Místo toho jsem dřepěl doma a četl si komiksy nebo hrál počítačové hry. Pro tátu jsem znamenal velké zklamání a mámu jsem rozčiloval. „Vypadni už konečně na vzduch!“ ječela na mě. Ačkoli mi bylo teprve sedm, měl jsem dojem, že se čerstvý vzduch silně přeceňuje, ale vždycky jsem neochotně po­slechl. Venku jsem pak nevyhnutelně o něco zakopl, do něčeho nebo na něco spadl, takže jsem přišel domů špinavý až za ušima a zase jsem dostal vynadáno. Není divu, že naši chtěli další dítě. Hezounkou holčičku, kterou by mohli oblékat do růžových šatiček s krajkami 27

Jama.indd 27

3.9.2019 10:35:48

C. J. TUDOR

a mazlit se s ní, aniž by se na ně mračila a snažila se jim vykroutit. To, že se už nějakou dobu snaží o dalšího potomka, jsem nevěděl. Neměl jsem tušení, že mi chtějí laskavě věnovat nádherný dárek v podobě bratříčka nebo sestřičky. Po sourozenci jsem netoužil. Už měli přece mě a další dítě mi připadalo zbytečné. Anniino narození na mém postoji nic nezměnilo. Scvrklé růžové mimino s pomačkanou tváří, které vypadalo jako mimozemšťan, mě rozhodně nebralo. Annie neuměla nic než spát, kadit a brečet. Její pronikavý vřískot mi v noci nedovolil zamhouřit oka, a tak jsem civěl do stropu a litoval, že mi rodiče nekoupili psa nebo aspoň zlatou rybičku. Prvních několik měsíců jsem prožil v jakési apatii a k ses­ tře jsem necítil lásku ani vyloženou nechuť. Když se na mě smála nebo mi svírala prst, div mi nezmodral, nic to se mnou nedělalo, přestože máma nadšeně vrkala a pobízela otce: „Sakra doběhni pro foťák, Seane!“ Jestliže za mnou Annie lezla a brala mi hračky, dotyčnou věc jsem jí vždycky vytrhl a rychle utekl. Nechoval jsem se k ní hrubě, ale byla pro mě vzduch. Nestál jsem o to, aby se narodila, a tak jsem neviděl důvod si jí všímat. Takhle to šlo asi dvanáct měsíců. Těsně před svými první­ mi narozeninami začala Annie chodit a žvatlat nesmysly, které vzdáleně připomínaly lidskou řeč. Najednou mi připadala spíš jako maličký člověk než jako mimino a vzbudila můj zájem. Její podivná hatmatilka a vrávoravá chůze mě ohromně bavily. Od té doby jsem si s ní hrál a trochu s ní mluvil. Opakovala po mně slova, s vykulenýma očima drmolila moje jméno a mě to dojímalo a hřálo u srdce. 28

Jama.indd 28

3.9.2019 10:35:48