Issuu

Konec leta tit.indd 2

20.11.17 8:33

Konec_leta_06_(imprimatur).indd 4

09.11.2017 12:14:55

Mému otci za všechno, co se mě snažil naučit

Konec_leta_06_(imprimatur).indd 5

09.11.2017 12:14:55

I stood in the disenchanted field Amid the stubble and the stones, Amazed, while a small worm lisped to me The song of my marrow-bones. Blue poured into summer blue A hawk broke from his cloudless tower, The roof of the silo blazed, and I knew That part of my life was over. Already the iron door of the north Clangs open: birds, leaves, snows Order their populations forth, And a cruel wind blows. Stanley Kunitz, „End of Summer“

Konec_leta_06_(imprimatur).indd 7

09.11.2017 12:14:55

PROLOG Léto 1983 Králíček se krčil ve vysoké trávě. Srst měl mokrou a lesklou od rosy, která se právě vkradla do zahrady, aby dělala společnost soumraku. Billy věděl, že by měl jít dovnitř. Mámě se nelíbilo, když byl venku sám, zvlášť když se stmívalo. Ale teď už je velký, za pár týdnů mu bude pět let, a soumrak měl moc rád. Už brzy se začnou pohybovat noční zvířata. Zpod velkých keřů vykouknou ježci a budou legračně kličkovat po trávníku. Mezi vysokými stromy začnou vířit netopýři a od kaštanové aleje na druhé straně obytného domu už se ozývá první houkání sov. Ze všeho nejvíc se těšil na králíky. Vlastního králíka měl na seznamu přání hned na prvním místě. Hebké králičí mláďátko, přesně takové, jaké teď sedí tamhle v trávě. Zvířátko na něj koukalo a krčilo čumáček, jako by nedovedlo posoudit Billyho pach. Poznat, jestli je nebezpečný, anebo neškodný. Billy udělal pár opatrných kroků k němu. Králík se dál nehýbal, zjevně pořád váhal. Na narozeniny se Billy těšil už několik měsíců. Od staršího bratra Mattiase si přál draka. Dlouhé hodiny se na bráchu vydržel dívat, jak staví draky v tátově dílně. Jak pečlivě odměřuje kulaté špejle na kostru, napíná mezi jejich konci provázek a pak vše potáhne tvrdou lesklou 9

Konec_leta_06_(imprimatur).indd 9

09.11.2017 12:14:55

látkou, kterou štípl z beden na půdě. Z oblečení po babičce, kterého se máma dosud nezbavila. Několikrát se toho léta díval, jak Mattias a jeho kamarádi soutěží se svými domácími výtvory. Mattiasovi draci létali vždycky nejvýš, úplně pokaždé. Tiše se vznášeli nad poli jako luňáci. Králík v trávě se na něj pořád díval a Billy se k němu přiblížil o dalších pár kroků. Když zvíře zvedlo hlavu, zastavil se. Ze všeho nejraději by se rozběhl. Přiřítil by se ke králíkovi, vrhl se na něj a chytil ho. Jenže strýc Harald říkal, že správný lovec se neukvapuje, a tak Billy zůstal stát, vůbec se nehýbal a myslel na svůj seznam přání. Od starší sestry si přál červené autíčko, které viděl v obchodě ve vesnici. Mělo po stranách namalované plameny, a když s ním člověk kousek zacouval a pustil ho, samo se rozjelo. Určitě bude drahé, ale Vera mu ho stejně koupí. Táta by jí na to dal peníze. Kdyby ho poprosila. Přesně nevěděl, jestli už mu odpustila to s těmi jestřábími vajíčky, na co Billy tak nerad myslel. Mattias ano, ale u Very se to dalo hůř poznat. Králíček trochu sklonil hlavu. Začal okusovat stéblo trávy. Vousky se mu hýbaly tak roztomile, že Billy málem porušil pravidlo strýce Haralda. Ale přinutil se ještě chvíli počkat. Počíhat si na okamžik, kdy se králík uvolní a přestane po něm pokukovat. Od mámy a táty si přál kolo. Už se začal cvičit na Mattiasově starém, i když ještě sám jezdit nesmí. Před pár dny z něj spadl a rozbil si koleno. Ne moc, ale dost na to, aby mu tekla krev. Rozbrečel se, běžel se schovat do kůlny a tam se schoulil do klubíčka. Strýc Harald ho našel a vynadal mu. „Co tomu řekne máma? Copak nechápeš, že bude mít strach?“ Jo, to Billy chápal. Máma o něj měla strach v podstatě pořád. „Protože jsi můj myšáček,“ vysvětlovala to. „Protože nesnesu pomyšlení, že by se ti něco stalo.“ Právě 10

Konec_leta_06_(imprimatur).indd 10

09.11.2017 12:14:55

proto si netroufal jít dovnitř a schoval se. Po kázání mu strýc Harald koleno zalepil a mámě řekl, že Billy upadl na štěrkové cestě mezi stodolou a obytným domem. To se stane raz dva, když tu pobíhá v dřevácích. Nelhal kvůli Billymu, ale kvůli mámě. Aby se nestrachovala. Od té doby Billy nesměl nosit dřeváky, na rozdíl od Mattiase a Very. Připadalo mu to nespravedlivé. Vtom se králíček pohnul. Přihopkal kousek blíž k němu a hledal vyšší trávu. Billy se nerozběhl, naopak ztuhl jako socha. Vyčkával, přesně jak mu radil strýc Harald. Strýc Harald byl nejlepší lovec v kraji, to věděli všichni. V jeho kotelně skoro vždycky visela u stropu mrtvá zvířata. Bažanti, srnci a zajíci s prázdným pohledem a strnulými těly. Strýc Harald měl hrubé ruce. Páchly tabákem, olejem, psy a ještě něčím, co Billy neznal. Ale tušil, že to bude něco nebezpečného. Spousta lidí se strýce Haralda bála. Například Vera a Mattias zcela určitě, i když Vera předstírala, že ne. Občas mu odmlouvala, ale bylo slyšet, jak se jí u toho třese hlas. Zato Mattias neříkal nic, jen koukal do země a dělal, co se mu poručilo. Chodil strýci Haraldovi pro fajfku nebo mu krmil psy. Nebyli to psi, se kterými by se dalo hrát. Bydleli venku ve velikých výbězích a jezdili na korbě místo uvnitř v autě. Měli drsnou srst a ostražité, bázlivé oči, jimiž sledovali každý strýcův pohyb. Před pár týdny byl Billy s tátou a Mattiasem na koupališti. Seděl s nimi v sauně a poslouchal, jak strejdové vedou řeči. Když přišel strýc Harald, všichni se posunuli, dokonce i táta. Přenechali mu nejlepší místo uprostřed. Dívali se na něho stejně jako ti psi. Jediný, kdo se strýce Haralda nebál, byla máma. Máma se nebála nikoho, leda snad Boha. Občas se se strýcem Haraldem hádala. Billy slyšel, čím se častují. Složitými slovy, kterým pořádně nerozuměl, ale věděl, že nejsou nijak milá. 11

Konec_leta_06_(imprimatur).indd 11

09.11.2017 12:14:55

Přes to všechno vkládal do dárku od strýce Haralda nejvíc nadějí. Měl od něj slíbeného malého králíčka, který bude jen jeho. Možná stejného jako ten, který teď sedí jen pár metrů od něj. Kdyby si ho chytil, měl by dva. A strýc Harald by na něj byl pyšný. Hrdý, že Billy je opravdový lovec. Už se načekal dost, a tak se začal krást opatrně vpřed. Králíček dál žvýkal vysokou trávu a nezpozoroval, že se k němu někdo blíží. Billy udělal ještě krok a pomalu natáhl ruce. To by mohlo vyjít. „Billy, pojď domů!“ Králík zvedl hlavu, jako by hlas z obytného domu slyšel. Otočil se a odpelášil pryč. Billyho bodlo v prsou zklamání. Ale vtom se králík zastavil a ohlédl se na něj, skoro jako by přemýšlel, kam se ten kluk poděl. Billy váhal. Máma dostane strach, jestli nepřijde. Sovy už houkaly hlasitěji, rozsvítily se venkovní lampy a stíny v zahradě zhoustly. Králík na něj pořád hleděl. Jako by říkal: „Tak jdeš?“ „Billy!“ volala máma. „Billy, pojď už domů!“ Lov začal. Králík pádil pryč, s trochou štěstí Billyho zavede ke svému doupěti. Plnému malinkých králíčků s velkýma očima a měkkým kožíškem. Králíčků, které si bude moct vzít domů. Budou bydlet v té kleci, kterou mu strýc Harald slíbil. „Billy!“ Mámino volání sláblo. Zvířátko uhánělo dál, a i když měl Billy svoje nejlepší běhací boty, byl si jistý, že by ho velmi snadno setřáslo. Možná ten králík chce, aby ho chytil? Aby se k němu přitulil a nechal si ho? Pronásledoval ho řadami starých zkroucených ovocných stromů. Pak planě rostoucím křovím. Tenhle zadní konec zahrady Billy nikdy neměl rád. Na začátku léta tu jeho kamarád Isak našel na zemi pod hustými větvemi čelist, bílý úlomek kosti se čtyřmi zažloutlými zuby. Strýc Harald jednou říkal, že tam dědeček zakopával věci. Ta12

Konec_leta_06_(imprimatur).indd 12

09.11.2017 12:14:55

kové, kterých se chtěl navždy zbavit. A že ta čelist je určitě z prasete a některé věci je potřeba zakopat pořádně hluboko, aby je nenašly lišky. Lišku viděl Billy v životě jen jednou, když na podzim strýc Harald, táta a další chlapi vyskládali na dvůr svoje úlovky z honu. Měla úzké oči, leskle rudou srst a ostré zuby, které vykukovaly zpod zkrvaveného čenichu. Psi ji obcházeli obloukem. Byli z ní neklidní, skoro se báli. Lišku musíš střelit, kdykoli to jde, říkával strýc Harald. Je to povinnost každého myslivce, příležitostí je málo. Lišky jsou totiž mazané, přesně jako v pohádkách. Umějí se pohybovat, aniž by zanechávaly stopy. „Mají vynikající čich,“ říkal. „A moc jim voní králíci a malí kluci. Takže nikdy nechoď za plot, Billy!“ Pak se strýc Harald rozchechtal tím svým hřmotným smíchem, který zněl zároveň srdečně i nebezpečně, a po chvilce se zasmál i Billy. Ale nemohl přestat myslet na to, jak lišky vyhrabávají v zahradě kostry. Občas se mu o nich v noci zdálo. Ostré zuby, tlapky rozrývající hlínu, lesklé vlhké čenichy větřící ve vzduchu. Čichající malého kluka v domě. Od té doby se tomu koutu zahrady vyhýbal a vůbec neprotestoval, když si Isak chtěl prasečí čelist vzít domů, přestože mu nepatřila. Teď ho ale ani kostry, ani lišky nemohly zastavit. Králík běžel kolem suchých keřů a Billy ho sledoval hlouběji a hlouběji do houští. Tričko se mu zachytilo o nízkou větev a musel se na pár vteřin zastavit. Než se vyprostil, králík zmizel. Billy chvilku váhal, přemýšlel, jestli se nemá otočit a vrátit do domu. Ale byl ještě plný vzrušení z lovu. To mu dodalo odvahu pokračovat. Dál do křoví. Jako opravdový lovec. Sápaly se po něm další větve. Šátraly trnitými prsty po jeho oblečení. Někde v šeru před sebou tušil bílý po13

Konec_leta_06_(imprimatur).indd 13

09.11.2017 12:14:55

hybující se ocásek. Že by už byl u doupěte? Když ho to napadlo, rozběhl se ještě rychleji a málem vrazil přímo do vysokého plotu na konci zahrady. Prudce zabrzdil. Jen pár metrů za plotem začínalo husté pole krmné kukuřice. Sklízet ji měli teprve za dlouho. Až pořádně uschne a úplně zežloutne, říkal táta. V listí vyhrávali cvrčci a splétali ze svých melodií vrzavou zvukovou clonu, která téměř přehlušila jeho myšlenky. Králík byl za plotem. Seděl těsně u zelené kukuřičné stěny a pozoroval ho. Čekal na něj. Plot byl vysoký. Možná dokonce vyšší než strýc Harald, každopádně dost vysoký na to, aby ho Billy nedokázal přelézt. Lov skončil. Nikdy to králičí doupě nenajde. Přesto se mu trochu ulevilo. Takhle daleko v zahradě sám ještě nikdy nebyl. Z večerního světla zbýval na nebi jen slabý proužek a stíny v křoví se téměř bez povšimnutí proměnily v hustou tmu. Billy se rozhodl, že půjde domů, a už se chystal otočit, když si něčeho všiml. Vyhrabané díry pod plotem, kudy by se malý kluk bez obtíží protáhl. Podíval se na králíka. Ten seděl pořád na stejném místě. Kukuřičné pole rozechvěl závan větru, prolétl rezavými oky drátěného plotu a zmizel někde v temném křoví za ním. Billy se rozhlédl, klekl si a pak si lehl na břicho. Opatrně podlezl hnědé pletivo, vstal a oklepal si hlínu z kolenou a dlaní. Celé tělo se mu tetelilo vzrušením. Teď je venku, za zahradou, poprvé úplně sám. Tohle bude vyprávět v pondělí Isakovi. A možná taky Mattiasovi a Veře. Poví jim, jak byl odvážný a že si sám chytil králíka, ale mámě ani muk. V kukuřici něco zachrastilo, Billy si nejdřív myslel, že to byl zase vítr. Pak zahlédl bílý ocásek, jak mizí mezi vysokými rostlinami. Králík už nehopkal, teď běžel ze všech sil. Uši měl připlácnuté dozadu k hlavě, od pacek mu létala hlína. Teprve když mu králík zmizel z dohle14

Konec_leta_06_(imprimatur).indd 14

09.11.2017 12:14:55

du, uvědomil si Billy, co se děje. Že citlivý zvířecí čenich zachytil pach někoho jiného. Někoho, kdo se snadno podhrabe pod plotem. Někoho s ryšavou srstí a ostrými zuby, komu moc voní králíci. A malí kluci… Srdce se mu rozbušilo rychle, ještě rychleji, splašilo se, jako by také patřilo vyděšenému králíčkovi. Nad ním se tyčily kukuřice jako tmaví klátící se obři a tlačily ho zpátky k plotu. Do krku mu stoupl pláč. Koutkem oka zahlédl, jak se něco hýbe, něco červeného. Otočil se a v tu chvíli si uvědomil, že cvrčci už dávno zmlkli. Mami! stihl si ještě pomyslet. Mami…

Konec_leta_06_(imprimatur).indd 15

09.11.2017 12:14:55

Miláčku, toto je začátek našeho příběhu. Mé a tvé historie. Snažím se tomu vzpírat, snažím se od tebe držet dál a nedovolit si spadnout, ale teď se pouštím, miláčku, a spoléhám na to, že mě chytíš. Uděláš to? Nebo spadneme oba? Doufám, že ne. Moc chci věřit, že náš příběh skončí šťastně.

Konec_leta_06_(imprimatur).indd 16

09.11.2017 12:14:55

Veronica má odjakživa ráda podzim. Nebo skoro odjakživa. Byly doby, kdy si přávala, aby léto nikdy neskončilo. Aby světlo, teplo a čisté, jasně modré nebe trvaly věčně. Ale to bylo dávno. Na zcela jiném místě, ve zcela jiném životě. Nástěnné hodiny ukazují, že do začátku sezení zbývá jedenáct minut. Zatím jde všechno dobře. Společně s Ruudem namazali housky a nalili kávu do pumpovacích termosek. Postavili židle do úhledného kruhu na šedý koberec. Dvanáct otlučených skládacích židlí z plechu – patrně víc, než kolik bude potřeba, ale zase ne tolik, aby kruh zel prázdnotou – a ke každému místu položili balíček levných papírových kapesníků. Když byli hotoví, Ruud odemkl dvoukřídlé dveře do vestibulu. Vpustil dovnitř dva účastníky, kteří přišli dřív, a spolu s nimi vůni teplého asfaltu po dešti. Tu má Veronica ze všech pachů města nejradši. Asi proto, že má v sobě něco očistného. Nový začátek. Jímž by měl být i dnešní den. První účastník, kterého Ruud vpustil, je muž v jejím věku, mezi třiceti a čtyřiceti. Má potetované paže, zválené oblečení a hlavu, která vypadá oproti tělu trochu moc velká. To nejspíš dělá ten plnovous. Je divoký, nepěstěný, 17

Konec_leta_06_(imprimatur).indd 17

09.11.2017 12:14:55

a nad ním matné, rudě rozpraskané oči, jakých se tu dnes vyskytne ještě mnoho. Druhou účastnicí je starší šedovlasá paní, skoro tak stará jako Ruud. Má vlasy stažené v dlouhém ohonu až na záda. Oči pod skly brýlí jsou vlídnější než u potetovaného vousáče, ale přesto jsou si jejich pohledy příbuzné. Ruud je opatrně odvede ke stolku s kávou a Veronica se už chystá jít k nim a představit se, ale vtom to na ni dolehne. Ten pocit, že udělala obrovskou chybu a že všechno, tohle všechno, dopadne strašlivě špatně. Do prdele! Rozběhne se do kuchyně a dopadne na židli těsně předtím, než se jí podlomí nohy. Obličej v dlaních, hlava mezi koleny, dlouhý pomalý dech. Nádech Výdech Nááádech Výýýdech Dvojkřídlými dveřmi k ní proniká Ruudova zdvořilá konverzace. Ovíjí se jí kolem mozku, mísí se s rytmem, který jí buší do spánků. „Přijela jste autobusem?“ buch, buch, „Jo aha, metrem,“ buch, buch, „A vy jste přijel autem jako obvykle, Larsi? Našel jste místo? V téhle čtvrti si musíte dávat pozor, kde parkujete. Máme tu činorodé policajty.“ Buch, buch, buch. Teď slyší víc zvuků, další účastníci šoupou nohama po pelichajícím koberci, pak se zarazí a mžourají do zářivky, než si jich všimne Ruud a přiláká je do kolektivu na vějičku, jíž odolá málokdo: „Tamhle je kafe a housky.“ Váhavé šouravé kroky, pak vrzání, jak se jednotlivé plastové kelímky oddělují od komínku, a následně bublání termosky. Teď už se jí dýchá lépe, ale ještě se neodvažuje narovnat záda. Hledí na dlaždicovou podlahu. Spočine pohledem na jedné spáře, která je šedobéžová od tuku a špíny. Tady je všechno mastné, dokonce i vzduch. 18

Konec_leta_06_(imprimatur).indd 18

09.11.2017 12:14:55

Třicet let zažraných výparů zanechává v hltanu slanou, lepivou chuť. Hlahol venku sílí a rozléhá se ve velké síni ozvěnou. Autobusem, metrem, parkování? Trocha deště neuškodí. Svědčí to trávníkům. Jinak bylo úžasné léto, nemyslíte? Skoro jako ve Středomoří. Máte nějaké plány na víkend? Veronica lituje. Lituje, že nepřijala odstupné, které jí nabízeli, a neutekla. Rozumný člověk by to udělal. Nechal všechno za sebou a začal znovu někde jinde. To je jedno kde. V novém městě, v novém koutě země. Proč ne rovnou v jiné zemi? Ještě na to není pozdě. Zadní východ je přímo před ní. Klíče má v kapse. Za dveřmi jsou betonové schody, pár popelnic a pak ulice. Mohla by se vytratit během pár minut. Jenže podepsala papíry, ujistila je, že si zaslouží druhou šanci. Přesvědčila sama sebe, že tahle je poslední. Ruch v zasedací síni je čím dál hlasitější. Termoska bublá a bublá. Čím je prázdnější, tím je hluk silnější. Hovor začíná běžet naprázdno. Jo jo. Na počasí si nemůžeme stěžovat, to tedy opravdu ne… Veronica se posadí a zašilhá k zadnímu východu. Zavře oči. Prsty hledají pravé předloktí, nehty se zarývají do bílé látky košile a manžeta začíná šplhat k lokti. Za minutu by byla venku na zmoklém asfaltu. Na svobodě. Na cestě pryč. Létací dveře se otevřou. Je to Ruud. Dřepne si k ní. Dotkne se jejího kolena. „Je všechno v pořádku, Veroniko?“ Jeho velká dlaň je teplá, stařecké skvrny na hřbetě ruky výrazné. Kolik je mu vlastně let? Asi spíš sedmdesát než šedesát. Pracuje tady už dvacet let a viděl a vyslechl všechno trápení, které se vidět a vyslechnout dá. Už si bohatě vysloužil důchod. Ale přesto tu zůstává. Proč? Kvůli kafi zadarmo, slyšela ho jednou odpovědět, a následný smích 19

Konec_leta_06_(imprimatur).indd 19

09.11.2017 12:14:55

ho vždycky ušetří dalších otázek. Chytrý fígl. Měla by ho někdy taky vyzkoušet. Podívá se na něj a přinutí se k úsměvu. Stáhne si rukáv košile zpátky na zápěstí. Ruud si o ní myslí, že má strach, a svým způsobem má naprostou pravdu. Má příšerný strach. Je vyděšená. Ale není to celá pravda. „Ale jo. Snažím se dát dohromady. Trochu se rozcvičit,“ řekne a zaťuká na notes, který jí leží na klíně. „Výborně.“ Ruud jí podá ruku a pomůže jí na nohy. „Jak dlouho jsi vlastně nepracovala? Tři měsíce?“ Sice se už spolu baví skoro týden, ale on pořád předstírá, že si z dohody nepamatuje sebemenší detail. Jako by vůbec nebylo jeho úkolem dohlížet na to, aby ji plnila. A ona na jeho hru jako vždycky přistoupí. „Dva měsíce, dva týdny a čtyři dny. Ale ne že bych to počítala.“ Ruud se zasměje. „Tak se mi to líbí. Určitě zjistíš, že tady se to od tvého bývalého pracoviště zase tolik neliší.“ Odvede ji do zasedací síně. Těsně předtím, než se k nim účastníci otočí, pustí její loket z opatrného sevření. Devět lidí, to je trochu víc, než v pátek odpoledne očekávala. Vyhýbavé pohledy, křivé úsměvy, krátká kývnutí na pozdrav. Místnost je potažená lepkavou blánou beznaděje, která se usazuje v temných koutech, kam světlo zářivky nedosáhne, a brání přísunu kyslíku. Veronica se opět přinutí k úsměvu, sedne si na židli a otevře notes. Bušení srdce jí rozechvívá i hltan, dělá se jí trochu špatně. Cítí na sobě pohled Ruuda, který stojí u zdi, ale neohlédne se na něj. Snaží se nemyslet na to, proč tam je. Zhluboka nadechnout. Zapátrá v nitru po svých pocitech. Jako vždycky bez obtíží najde led. „Všechny vás vítám. Jmenuji se Veronica Lindhová a jsem terapeutka se zaměřením na zpracování zármutku. Čtyři roky jsem působila v Občanském centru sever, 20

Konec_leta_06_(imprimatur).indd 20

09.11.2017 12:14:55

ale ode dneška budu pracovat s vámi tady na jihu Stockholmu.“ Překvapuje ji, jak má pevný hlas. Cizí, skoro jako by hlas Veroniky Lindhové nepatřil jí, což je vlastně svým způsobem pravda. „Tato podpůrná skupina je pro ty z nás, kteří přišli o někoho blízkého, o milovanou osobu.“ Všechny pohledy se upírají na ni. Srdce jí prudce tluče do ledu pod hrudní kostí. Veronica si představuje, jak s každým úderem led trochu povoluje. Rána za ranou, až se objeví prasklinka a pod ní se bude dát vytušit proužek černé vody. „Když mi bylo čtrnáct, přišla jsem o maminku. Jednou večer si naplnila kapsy zimního kabátu kamením a odešla na tenký led na jezeře.“ Teď nesmí zaváhat. Nezadrhnout se, nesklopit oči. Hrudí se jí pomalu rozlévá chlad. „Na protějším břehu jezera stál člověk. Viděl, jak jde máma pořád dál, i když bylo zřetelně slyšet, jak led vrže a praská. Zavolal na ni a ona se zastavila, zůstala stát na ledě a dívala se na něj. A najednou byla pryč.“ Snaží se nemyslet na ten otvor. Představuje si, jak se kolem něj led znovu zavírá, nad mámou i nad prasklinou v její hrudi. Mění se v tvrdý pancíř. Odkašle si a opatrně sevře notes. Nikdo si nevšimne, že se jí třesou ruce, dokonce ani Ruud. „Máma nás opustila,“ řekne. „Odešla ode mě, táty a mého staršího bratra a museli jsme se protloukat sami. Trvalo spoustu let, než jsem se na ni přestala zlobit. Než jsem si přestala klást onu otázku, kterou si kladete i vy.“ Několikrát polkne a cítí, jak jí do krve proudí něco mnohem příjemnějšího než studená jezerní voda. Zvládla to. Obětovala se a teď je čas na její vytouženou odměnu. V duchu napočítá do deseti a pak se obrátí na účastníka, 21

Konec_leta_06_(imprimatur).indd 21

09.11.2017 12:14:55

který k ní sedí nejblíž. Je to ta šedovlasá paní s vlasy staženými do ohonu. „Prosím.“ Kývne na ni a paní zatají dech. Další příběh, nový, a přece důvěrně známý. Dcera, rakovina, nedožila se třicítky. Veronica nasadí soucitný výraz a čmárá si poznámky do notesu. Pero se pohybuje rychle a mění zármutek v inkoust. Šedovlasá paní pláče. Zatímco se její příběh odvíjí, koulí se jí z očí slzy, na chvilku se zastaví na spodním okraji brýlí a pak tečou dál na tváře. Další slova. Nespravedlivé, měla celý život před sebou. Moc mi chybí. Šedovlasá paní domluví, sundá si brýle a utře si je připraveným levným kapesníkem. Pomalu ho složí a schová do kabelky, jako by slzy byly ze skla a ona si je chtěla odnést domů. Vystavit je do vitríny jako droboučké smuteční perly. Ta představa Veroniku na okamžik rozptýlí, mezitím už začal mluvit další člověk. Lars, ten vousáč. Zase slova, drsnější hlas. Veronica si rychle začne psát. Nasává perem i jeho příběh. Manželka, autonehoda, opilec za volantem, poranění mozku, zanedbaná péče, nedostala se z toho. Tentokrát žádné slzy. Jen vztek. Zahořklost. Veronica ji přelije do notesu. Ruka jí teď píše po stránce snadněji. Nenávidím, sním o pomstě, budu ubližovat. Oko za oko… Všichni budou pykat. Ten ožrala, doktoři, všichni! Lars domluví a zalapá po dechu. Ve tváři se mu zračí napřed úleva, pak stud. Zamumlá něco, co Veronica neslyší, a zahledí se na svoje ruce. Jsou hrubé a mozolnaté, s rýhami tak hlubokými, že se z nich nedá vymýt špína a mastnota. Jsou to ruce táty, strýce Haralda. Její ruce jsou hladké a měkké. S dlouhými prsty, které se nejlépe hodí k peru. Psací ruce. Máminy ruce. Veronica zaplaší myšlenky a kývne na dalšího účastníka, aby pověděl svůj příběh. 22

Konec_leta_06_(imprimatur).indd 22

09.11.2017 12:14:55

Slovo putuje kruhem po směru hodinových ručiček. Následují vzlyky, slzy, šustění kapesníků. Její pero škrábe po papíře, je rychlejší a rychlejší, právě tak jako puls, který jí pumpuje do těla hormony slasti. Tragédie, naše rodina se přes to nikdy nepřenese. Vůbec nikdy. Na zdi minutová ručička mechanicky obíhá zažloutlý ciferník. Každých pět minut se zasekne, chvilku stojí a pak se s hlasitým cvaknutím vydá dál. Když jsou všechny příběhy dopovězeny, na spodku poslední stránky stojí velkými písmeny to slovo, které všichni opakují. Otázka, která visí ve vzduchu a kterou nikdo nedovede zodpovědět, byť vyprávěl svůj příběh už mnohokrát. Proč? Veronica ho podtrhne a obkresluje písmena i otazník tak dlouho, dokud pero neprotrhne papír. Nepřestane, dokud ručička na nástěnných hodinách necvakne naposledy a čas nevyprší. Zmocní se jí nesmírná úleva a mísí se s endorfiny, které už mezitím ovládly její mozek. Levá ruka znovu sáhne po pravém předloktí a roztržitě hmatá přes látku košile po dlouhé jizvě, která se tam skrývá. To už je konec? pomyslí si. A pak: Já chci ještě!

Konec_leta_06_(imprimatur).indd 23

09.11.2017 12:14:55

2 Léto 1983 Byl to vlastně příjemný déšť. Žádná bouřka, která by potloukla zralé obilí, ale jemný, tichý deštík, který opatrně vlhčil půdu a do východu slunce přestane, aby klasy a listy do oběda uschly. Zahradnická sprška, jak říkali zdejší sedláci. Příjemný déšť, a kterékoli jiné noci by ho velitel policejního okrsku Krister Månsson a muži, kteří se kolem něj shromáždili na dvoře Backagårdenu, jistě přivítali. Månsson si posunul čepici dozadu a přejel si hřbetem ruky po čele. Kravatu si sice povolil už před notnou chvílí, ale modrá košile uniformy se mu pořád lepila na krk. Přesvědčoval sám sebe, že přece nevede pátrání poprvé. Před pár lety si ho nacvičoval na velitelském kurzu. Hlavní je plánování, organizace a vedení. Metodicky se prokousávat všemi myslitelnými možnostmi, dokud se hledaná osoba nenajde. Jenže to se ve tmě a dešti snáz řekne, než udělá. Někteří muži nechali běžet motor ve svých autech, zaparkovaných do kruhu na dvoře před domem Nilssonových. Reflektory ozařovaly rozrůstající se hlouček lidí. Měnily je ve stínové postavy s jasně osvětlenýma nohama a břichem a strašidelnými obličeji, v nichž se jen stěží daly rozeznat rysy. Ne že by to bylo potřeba. Všichni se tu poznávali. Všichni se tu znali. 24

Konec_leta_06_(imprimatur).indd 24

09.11.2017 12:14:55

Månsson pátral v jejich pohledech. Zatahal se za zmačkaný, trochu moc těsný kabát uniformy, který se chystal každou chvíli kapitulovat před deštěm, upravil si čepici a zvedl ruku nad hlavu. „Pozor!“ Ani rozkaz, ani pohyb ruky okolní hluk neutišily. Månsson přemýšlel, jestli nemá vylézt na korbu pick‑upu, který stál vedle něj, ale pak usoudil, že kovová bočnice je příliš vysoká a kluzká a že teď není vhodná chvíle na to, aby ohrožoval svou autoritu. Tak raději zvýšil hlas a pokusil se o říznější tón. „Všichni pozor!“ Výsledek byl jen neznatelně lepší. „Držte huby, kurva. Månsson nám chce něco říct. Vykecáváte se tady, a čas běží.“ Ostrý hlas patřil vyzáblému muži, který právě snadno vyskočil na korbu za Månssonem. Haraldu Aronssonovi, chlapcovu strýci. Hovor okamžitě utichl a hlouček se směstnal kolem Månssona a vozu. Månsson si odkašlal a uznale na Aronssona kývl, ale reakce se nedočkal. „Většina z vás už ví, co se stalo, a chápu, že se nemůžete dočkat, až se pustíte do hledání,“ spustil. „Ale abychom všichni znali situaci, stručně vám shrnu, co prozatím víme.“ Udělal krátkou pauzu, aby ti, kdo přišli teprve teď, měli čas přijít blíž. „Hledáme malého Billyho Nilssona, je mu necelých pět let. Naposledy ho viděla jeho matka krátce po osmé, což znamená, že je pryč už…“ Månsson se podíval na hodinky. Hranaté digitální hodinky, které mu dala Malin ke dvacátému výročí svatby. Ze čtyř vyčnívajících kovových tlačítek rozuměl jen jednomu, tomu, které rozsvěcovalo displej, což se teď potmě hodilo. „… skoro pět hodin. Jeho rodina prohledala zahradu, 25

Konec_leta_06_(imprimatur).indd 25

09.11.2017 12:14:55

obytný dům, stodolu a chlév… chci říct chlív,“ opravil se rychle, „a pak v jedenáct vyhlásila poplach. Před půlnocí začal v zahradě stopovat policejní pes.“ Ukázal na obytný dům a většina posluchačů se tam k jeho radosti ohlédla. „Pes došel po stopě až k díře pod plotem na samém konci zahrady, která vede do kukuřičného pole. Tam bohužel stopu ztratil, asi kvůli dešti, anebo možná proto, že se tam už pohybovali Billyho rodiče a sourozenci.“ Zase ruku spustil a počkal, až se k němu všichni otočí. „Zdá se tedy, že chlapec podlezl plot a zabloudil v kukuřici. Ta už je, jak víte, vyšší než dospělý muž, takže je snadné se v poli ztratit, zvlášť potmě. Takže potřebujeme vaši pomoc. Utvoříme čtyři rojnice…“ Månsson dokončil shrnutí a ulevilo se mu, že všichni poslušně začali plnit jeho instrukce. Rychle se rozdělili do pátracích týmů a vydali se hledat, buď pěšky, nebo autem. Každou skupinu vedl jeden z jeho uniformovaných policistů. Všichni chtěli vyrazit co nejdřív. Většinou také měli děti a uměli si snadno představit, jaké peklo teď Nilssonovi prožívají. Ale také chtěli, aby se celé vesnici hromadně ulevilo, až se malý Billy vrátí k mamince, promočený, zmrzlý a vystrašený – ale bez zranění. Protože jinak to dopadnout nemohlo. Všichni s tím počítali a Månssonovi se zdálo, že někteří si to napětí dokonce užívají. Přímo se těšili na to, že chlapce najdou právě oni. Ten, kdo Billyho Nilssona najde, za sebe už nikdy nebude muset platit ve vesnické hospodě ani na zahrádce v parku, o to se Harald Aronsson zaručeně postará. Månsson byl velitelem okrsku v Reftinge už čtyři roky. Přestěhoval se sem i s rodinou, když ho v Norrköpingu přestaly bavit noční směny, opilci a psychopati. Omrzelo ho, že ho neustále kariérně přeskakují mladší a dravější 26

Konec_leta_06_(imprimatur).indd 26

09.11.2017 12:14:55

policisté. V Reftinge, na samém okraji skånské roviny, tomu všemu unikl. Šéfoval tu dvanácti policistům a dvěma dámám v civilu, které braly telefony, přijímaly oznámení a vydávaly zbrojní pasy. Vyrostl v podobně rovinatém zemědělském kraji v Östergötlandu a věděl, jak to na venkově chodí, což byl určitě jeden z důvodů, proč tohle místo dostal. Ze zkušenosti věděl, že vesničané tvrdě pracují a vzájemně si pomáhají. Většinou dodržují desatero Božích přikázání, což znamenalo, že statistiky kriminality v Reftinge se omezovaly hlavně na vloupání, pytláctví, alkohol za volantem a řízení bez řidičského průkazu. O těch dvou posledních věděl, že je jeho podřízení spíše odpouštějí, než pokutují. Mezi obyvateli a strážci pořádku panovala tichá dohoda, která vznikla dávno před jeho příchodem. Na venkově každý potřebuje auto. Bez něj nemá práci, a tím pádem ani co jíst. A on nechtěl být ten, kdo bere rodinám obživu a stravu. Už tak to měl jako přespolní dost těžké, a nejen on, ale i Malin a děti. Trvalo dlouho, než zapadl a místní ho přijali, hlavně proto, že mluvil jiným nářečím. Opravdu se snažil, seč mohl. Zvykl si, že ho vyslovují Monsen místo Mónson. Místo kávy značky Gevalia začal pít Skånerost a naučil se ráčkovat. Zapsal sebe, děti i Malin do fotbalového klubu a každý čtvrtek přesně v sedm večer chodil na koupaliště, aby dal řeč s chlapy v sauně. Jeho úsilí se vyplatilo. Minulou sezonu jmenovali Malin zástupkyní pokladníka a jeho hlavním trenérem chlapců do čtrnácti let. Na jaře mu navíc nabídli členství v jednom z větších mysliveckých spolků. Už se těšil na podzim. Přímo se ho nemohl dočkat. Do té doby asi ještě trochu přituhne, teď ke konci žní jsou chlapi udření a popudliví. Budou rvačky, opilství a výtržnictví, s trochou smůly i pár ublížení na zdraví. Horší to většinou nebývalo. Faktem bylo, že až do dneš27

Konec_leta_06_(imprimatur).indd 27

09.11.2017 12:14:55

ního večera za celé čtyři roky, které tu strávil jako velitel, nedošlo k události, která by od něj vyžadovala nějakou iniciativu, což mu výborně vyhovovalo. Byl raději, když se mohl držet v pozadí. Ráno v klídku popíjet kávu a číst místní noviny, Venkov a Švédskou myslivost. Chodit na schůze sdružení podnikatelů, Červeného kříže a obecní rady. Na rodičovských schůzkách spálit trochu trávy, aby rodiče věděli, jak je cítit, kdyby si nějaký podnikavý mladík přivezl zásobičku z Dánska. Každoročně pořádat na školách den cyklistiky a bezpečného silničního provozu. Takovouhle policejní práci měl rád. Taková mu šla. Jakmile se dvůr začal plnit přivolanými muži z domobrany, došlo mu, že teď se všechny oči upírají na něj. V krku se mu udělal nakyslý knedlík, který se zvětšoval přímo úměrně shluku lidí okolo něj. Všichni se na něj dívali a spoléhali se, že ukončí noční můru Nilssonových. Månssonův pohled teď upoutal velký obytný dům, kde svítila snad všechna světla. V jednom okně zahlédl dvě siluety. Chlapce a dívku ve věku jeho vlastních dětí. Zapátral v paměti po jménech Billyho starších sourozenců. Že jejich táta se jmenuje Ebbe, to věděl už dlouho. Ebbe Nilsson byl mírný a rozvážný muž, který nikdy nenadělal moc povyku a v sauně tiše sedával na spodních lavicích, zatímco řeči vedli jiní. Například jeho švagr Harald Aronsson. A jejich mámu Magdalenu Nilssonovou, rozenou Aronssonovou, znali samozřejmě všichni. Byla zdejší historicky první Miss Hrášek a černobílá fotografie z její korunovace pořád ještě visela ve vestibulu obecního úřadu, ačkoli byla stará už přes dvacet let. Důvodem byla zcela jistě nejen její krása, ale i její příjmení. Aronssonovi ve vesnici o lecčem rozhodovali, což tuhle situaci rozhodně neusnadňovalo. Månsson si dál lámal hlavu, jak se jmenují ty děti v okně, ale ať se snažil sebevíc, nevzpomněl si. Zamával 28

Konec_leta_06_(imprimatur).indd 28

09.11.2017 12:14:55

jim, aniž by přesně věděl proč, ale děti se vůbec neměly k tomu, aby mu to oplatily. Jen stály zcela nehybně v okně a pozorovaly ho. Čekaly od něj, že najde jejich bratříčka. Aby všechno dobře dopadlo.

Konec_leta_06_(imprimatur).indd 29

09.11.2017 12:14:55

Anders de la Motte KONEC LÉTA Ze švédského originálu Slutet på sommaren, vydaného nakladatelstvím Forum ve Stockholmu roku 2016, přeložila Helena Matochová Obálku navrhla Diana Delevová Redigovala Viola Somogyi Odpovědná redaktorka Martina Bekešová Technický redaktor David Dvořák Počet stran 352 Vydala Euromedia Group, a. s. – Knižní klub, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2018 jako svou 9458. publikaci Sazba Pavel Hogen, Horní Jiřetín Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz

Konec_leta_06_(imprimatur).indd 352

09.11.2017 12:15:01