SEAN MCFATE A BRET
WITTER
STÍNOVÁ VÁLKA
KNIŽNÍ KLUB
Sean McFate a Bret Witter
STÍNOVÁ VÁLKA
KNIŽNÍ KLUB
Přeložil Milan Lžička
SHADOW WAR Copyright © 2016 by Sean McFate and Bret Witter Translation © Milan Lžička, 2018
ISBN 978-80-242-6012-9
VĚNOVÁNO OGUNOVI, ORIŠOVI, KTERÝ PŘI MNĚ STÁL, KDYŽ JSEM V POLI BUDOVAL ARMÁDY
Nezáleží na kritikovi ani na člověku, který poukazuje na to, kde ten silný klopýtl… Uznání patří člověku, který je v aréně; člověku, jehož obličej je pokryt prachem, potem a krví; který statečně zápasí; který chybuje a stále znovu nedosahuje svého cíle; který zná obrovské nadšení a obrovské zanícení a vyčerpává se ve věci, jež za to stojí; který v nejlepším případě nakonec ochutná triumf velkého úspěchu, a v nejhorším, potká-li jej nezdar, alespoň selhal, když se něčeho velkého odvážil. THEODORE ROOSEVELT, 1910
Lhaním lze dojít daleko, ne vždy ale bývá cesty zpět. RUSKÉ PŘÍSLOVÍ
SEAN MCFATE & BRET WITTER STÍNOVÁ VÁLKA
Prolog Libye 10. května 2014
C
„ íl před náma,“ zahlásil z prvního vozu velitel mého týmu Jimmy Miles. „Rozumím, Alfo jedna,“ odtušil jsem do mikrofonu vysílačky a vzápětí se z pouště osm set metrů před námi jako temný stín na pozadí tak nepatrného světlehnědého návrší, že by si ho většina lidí ani nevšimla, začala vynořovat vnější obvodová zeU opuštěné základny. Rozhlídl jsem se po obzoru. Na východě se rozprostíraly jen duny a vzdálené hory, které jsme mohli sledovat celé čtyři hodiny posledních tři sta kilometrů. Před námi nebylo nic, pouze vyježděná cesta táhnoucí se pouští. Návrší na západě mělo v nejvyšším bodě nějakých pět metrů, k němuž pomalu, ale vytrvale stoupalo. Šlo jen o lehoučký náklon obzorové čáry, ovšem ve zdejších končinách se za ním mohla skrývat armáda. Ideální místo pro přepadení, pomyslel jsem si, nic zvláštního to ovšem neznamenalo. V tomhle skalnatém koutě jižní Sahary se k přepadení hodila každá budova, jelikož bez výjimky stály ve vádí nebo u menších srázů, aby na ně tolik nefoukalo. Našimi kontakty byli Tuaregové, pověstní loupeživí válečníci tohohle drsného světa; v okruhu osmi set kilometrů tady znali každý kout. Neměli ovšem GPS, tudíž se nedala dohodnout schůzka pomocí globálních souřadnic. Museli jste se s nimi sejít na podobném místě. Tahle země byla v neustálém pohybu, něco jako svého času Divoký západ: Banditi byli běžným jevem a zákon přicházel z ústí hlavně.
12 | SEAN MCFATE & BRET WITTER „Udržujte rychlost,“ zavelel jsem. „A oči mějte pořád na stopkách.“ Před sedmnácti hodinami nám zavolal nový kontakt z Benghází, že prý jistý tuarežský kmen disponuje dvěma náklaUáky plnými zbraní a že chce udělat kšeft. „Proč?“ „Loni byli v Mali,“ vysvětloval kontakt. „Bojovali proti francouzským paragánům v Gau.“ Skoro jsem slyšel, jak krčí rameny. „A teU potřebujou prachy.“ Instinkt mi velel nabídku odmítnout. Ve hře bylo až moc proměnných. A kontakt moje rozpaky zřejmě vycítil. „Nejde o lehké zbraně, to vás ubezpečuju,“ řekl. „Přesně takovéhle chcete.“ Sehnat kalašnikovy a granátomety je hračka. Těch je na světě fůra, zvlášX v Africe. Ale raketové komplety, protitankové střely, kanóny ráže 20 mm, to je opravdu vzácnost. Když se člověku naskytne šance je koupit, okamžitě po ní chňapne. „Kdy?“ „Zítra ve dvě odpoledne. Daleko na jihovýchodě, u alžírských hranic. Pošlu vám souřadnice.“ Požadovaných dvě stě tisíc eur dorazilo před pěti hodinami na rybářském trauleru. LoU nejspíš připlula z Malty, která od zhroucení kyperského bankovního sektoru představovala naše hlavní středomořské finanční centrum, ale to nebyla moje starost. Důležitý byl kurýr. A jelikož přijel pozdě, nabral jsem zpoždění i já. Chtěl jsem být na místě schůzky už před polednem, s dvouhodinovým předstihem, jenže… „Jsou tady, Charlie jedna.“ „Rozumím, Alfo dvě,“ řekl jsem rozhodně a při pohledu na terénní auta v duchu přemáhal frustraci. Svému týmu jsem věřil – tvořilo ho šest mých lidí se sluchátky a čtyři místní rekruti –, nelíbilo se mi ale, že Tuaregové jsou oproti nám ve výhodě. Věděl jsem, že si nestihnu obhlídnout terén ani rozmístit na okolních dunách střelce. Tohle nevěstí nic dobrýho, pomyslel jsem si v duchu. „Patnáct,“ ohlásil Miles počet mužů, když se před námi
STÍNOVÁ VÁLKA
| 13
zjevil areál: dva polorozpadlé baráky obehnané dvoumetrovou hliněnou zdí. Na západní straně se nahromadil písek, střechy se podle všeho propadly. Zřejmě šlo o nejobyvatelnější trvalou stavbu v okruhu sto padesáti kilometrů. „Osmnáct,“ upřesnil Tingera „Tig“ Butuuro, náš pozorovatel. „Tři naproti svahu.“ Na základě družicových snímků jsem měl v plánu obsadit prostor mezi skladištěm a návrším, jenže tam už se usídlili Tuaregové. Mému týmu tak zbyla noclehárna a hliněná zeU. Aspoň že mezi námi stály tuarežské náklaUáky – dva terénní kolosy kryté plachtou, které byly ve službě snad už od doby, kdy jel Indiana Jones osm let před Dnem D zavěšený pod německou obdobou tohoto stroje. „Plán B,“ zavelel Miles, jelikož si toho taky všiml. „Využijeme ty náklaUáky ke krytí.“ Milesova bílá Toyota Land Cruiser, kterou někdo patrně ukradl jednotkám OSN a kterou jsem koupil před deseti dny na černém trhu v Tripolisu, sjela z cesty a vykroužila široký oblouk, díky čemuž Miles získal lepší přehled o pozicích Tuaregů. Naše zbylá dvě totožná vozidla, rovněž pořízená na černém trhu, se vydala za ním. „Dvacet,“ navýšil Tig počet mužů. „Dvaadvacet.“ „Ježkovy zraky,“ zamručel jsem si pod vousy, když se zvedli dva tuarežští strážní, a odhalili tak svou pozici. Aspoň že náklaUáky stály čelem k našemu konvoji. Znamenalo to, že nás v nich Tuaregové hodlají nechat dle dohody odjet. Ale možná to taky neznamenalo vůbec nic. „Nabít a odjistit,“ rozkázal jsem, když jsme se přiblížili na dostřel. „A hlavně klid.“ Tuaregové dbají na způsoby. Šlo o plánovanou schůzku, proto bylo třeba jednat s úctou a důvěrou. To znamenalo sklopit zbraně. V těchto končinách platí, že úcta rovná se bezpečí… Pokud člověk doslova překročí určitou mez, začne jít do tuhého. „Rozumím, Charlie jedna,“ odpověděl Miles.
14 | SEAN MCFATE & BRET WITTER Nic dalšího jsem mu říkat nemusel. Misi jsem řídil já, Miles měl ale jako obvykle na starost taktiku. To on vybíral chlapy tak, aby se u nich jednotlivé schopnosti mísily a doplňovaly podle požadavků mise. Členové týmu Alfa byli bez výjimky příslušníci zvláštních jednotek naverbovaní z elity mezi elitou: z Navy SEALs, Delta Force, britských SAS, thajských speciálních oddílů, ugandské prezidentské gardy, salvadorské protidrogové brigády – zkrátka ti nejlepší, kteří byli k sehnání. S některými z nich jsem spolupracoval už roky, s jinými teprve první měsíc. Přesto jsme si rozuměli. V téhle branži plodí nebezpečí úctu a úcta plodí náklonnost rychleji než plíseň. V podstatě už jsem je bral jako členy rodiny. I kdyby ale pro mě byli cizí, Milesovi jsem věřil. Byl to můj druh ve zbrani; kryl mi záda už od roku 1992, kdy jsem čerstvě absolvoval důstojnický výcvik a on v mojí jednotce dělal četaře. Kdyby došlo na nejhorší, bojovalo by nás deset proti dvaadvaceti, což by pro tenhle tým nebylo nic zvlášX nebezpečného. V tomhle případě ale selhalo operační plánování, a tahle chyba šla na můj vrub. „Zaujmout střídavou formaci,“ zavelel Miles. „Alfa tři má dohled. Alfa dvě za mnou.“ Land cruisery se rozptýlily. Šoféři se k Tuaregům přiblížili v přímém úhlu, pak zatočili a všichni současně zastavili předkem natočeným po směru, ze kterého jsme přijeli. V bojové situaci má i parkování svůj význam. Z přestřelky není radno couvat. Vždycky je třeba najít si krytí. Násep skýtal ochranu pro to nejdůležitější, co jsme měli: muže a motorové bloky. Coby obouruký střelec jsem si překontroloval pistole. Všichni ostatní měli neprůstřelné vesty a těžké zbraně. Já na sobě měl ohoz žoldáckého obchodníka – sluneční brýle, kotníkové semišky, kapsáče značky 5.11, textilní opasek, kvalitní oxfordovou košili s límečkem na knoflíčky a modré plátěné sportovní sako na míru z londýnské Jermyn Street. Kevlarovou vestu ani útočnou pušku jsem si nebral. Před několika lety jsem i já působil u zvláštních jednotek, ale od té doby se ze mě stal byznysmen.
STÍNOVÁ VÁLKA
| 15
Upravil jsem si sluchátko a zasunul svoje devítky do pouzder v kříži, jediného místa, kde díky saku nebyly vidět. Byznysmen, ale ne naiva. „Můžeme?“ zeptal jsem se tlumočníka. Muž chabě přikývl. Překročil už padesátku, na sobě měl laciné kalhoty a košili s krátkým rukávem. Tím, na co vypadal, taky byl: profesorem jazyků, jehož k téhle nebezpečné práci dohnal postupující rozklad libyjské společnosti. Další slabý článek, pomyslel jsem si v duchu. Nahlas jsem ale řekl: „Jen klid. Nic se vám nestane. Jde o přátelskou transakci.“ Vystoupil jsem z land cruiseru a zamířil ke skladišti. Svým mužům jsem plně důvěřoval, a tak jsem nespouštěl oči z Tuaregů. Bylo mezi nimi i několik starších bojovníků, většinou šlo ovšem o mladíky. Kalašnikovy měli zavěšené na krku, ale po ruce. Zahlédl jsem několik tradičních azurově modrých rouch, krásných ve své prostotě, většina chlapů na sobě ovšem měla nesourodé díly pouštních maskáčů. Až na jednoho se všem na hlavě skvěl černý turban. Nešlo o náboženskou záležitost. Tuaregové nejsou fanatici. V takovémhle podnebí představují turbany nezbytnou ochranu před pískem a sluníčkem. Zklamalo mě, ale nepřekvapilo, že s sebou nemají velbloudy. „As-salám alejkum,“ pozdravil jsem Tuarega u vchodu. Budova postrádala strop, na stěnách ale dosud byly vidět omšelé italské nápisy, které tam zřejmě vytvořili vojáci nucení v téhle díře pobývat, když se poušX snažil ovládnout Mussolini. Muž kývl a odhrnul koberec, který kryl průchod. Vstoupil jsem dovnitř. Tuaregové místnost zametli, natáhli nad ni plátěnou plachtu kvůli stínu a doprostřed položili do kruhu pět koberečků. Na těch seděla trojice mužů v modrých hábitech a sledovala mě. Vypadalo to, jako kdyby tam seděli už několik dní. „Marhaba,“ prohodil prostřední kmet a po tradičním způsobu se na pozdrav dotkl čela. Měl šedavou tvář a zkažené zuby. To bývá pro Tuaregy typické, jelikož pijí hlavně slazený čaj.
16 | SEAN MCFATE & BRET WITTER Muž pokynul k prázdnému koberečku, tak jsem se před něj uvelebil do tureckého sedu. Tlumočník se posadil vedle mě. V tuhle chvíli se lidi tradičně zouvají, to jsem ale rozhodně nehodlal udělat. Všiml jsem si, že i Tuaregové zůstali obutí. Mlčky jsme čekali a dívali se po sobě. Tihle bojovníci patří k nejlítějším na světě, ale taky k nejzdvořilejším. Přežívají v této poušti už po staletí a dodržují prastaré zvyky, zvlášX v porovnání se Západem. Trpělivost je pro Tuaregy příznačná. Konečně vůdce přikývl. Ze dveří vyšel jakýsi muž s dlouhou štíhlou mosaznou konvičkou. Dřepl si vedle nás a postavil na zem čtyři malé skleničky. Do každé hodil kostku cukru a z dlouhé mosazné hubice každou pomaličku zalil vařícím čajem. Chvíli počkal a pak čaj přelil zpátky do konvičky. Následně celý postup zopakoval, tentokrát ovšem ozdobnou konvicí stoupal a zase klesal a lil čaj do sklínek obloukem. Můj tlumočník prohodil k tuarežskému vůdci pár slov, načež mu odpověděl muž po jeho pravici, překládat ovšem nebylo třeba. Patrně spolu jenom společensky konverzovali. Tlumočník se možná divil, proč taky nedostal pohárek. Nebyl ovšem plnohodnotným účastníkem schůzky, plnil jen roli mluvčího. I tohle je pro Tuaregy příznačné. Po desetiminutovém nalévání konečně čajmistr všem rozdal sklenky. Vzal jsem si svůj čaj. Byl pěkně vařící, přesto jsem ho vypil, aniž bych hnul brvou. Byl sladký a chutnal po mátě. Pak přišly na řadu sušenky a další runda čaje. Tuaregové mlčky upíjeli a žvýkali, oči na stopkách, otlučené, ale dobře promazané kalašnikovy na dosah ruky. Kšeftování se zbraněmi má svoje rizika, připomněl jsem si v duchu. Neobejde se bez kontaktu s protistranou. A každý takový kontakt může skončit špatně… Čajmistr se uklonil. Pak vstal, vzal si prázdnou konvičku a odešel. Trojice Tuaregů se spolu začala tiše bavit. Já seděl a nic neříkal. Čekal jsem, až mě některý z nich osloví, teprve pak jsem se hodlal zapojit do rozmluvy. Neztrácej koncentraci. Nezapomínej na nebezpečí… „Američan?“ zeptal se tuarežský vůdce.
STÍNOVÁ VÁLKA
| 17
Vážně jsem přikývl. „Kolega,“ řekl jsem a dal tlumočníkovi čas zopakovat mou odpověU v berberštině. „Přijeli jsme za vámi zdaleka.“ Tuareg pokýval. I oni přijeli zdaleka. „Kde bojujete?“ „Na severu. Až za pouští. Tohle není náš boj.“ Totéž mohli říct i Tuaregové, ani jejich boj to nebyl. Vnutily jim ho evropské hranice a zhroucení Kaddáfího režimu. Tahle poušX byla jejich domovinou a právě sem se stahovali odpadlíci z libyjské armády, když už neměli kam jinam jít. Zbraně, které čekaly venku, kdysi téměř bezpochyby patřily Kaddáfímu. Starý Tuareg uznale pokýval hlavou. Muž po jeho pravici něco řekl. „Půjdeme k náklaUákům,“ přeložil jeho slova tlumočník, jemuž se evidentně ulevilo. Vyjednávat nebylo třeba. Podmínky domluvil náš společný přítel z Benghází. Bezpochyby jsme zaplatili víc, než jsme museli. Venku to vypadalo, jako by se za celou dobu nikdo ani nepohnul, všiml jsem si ale Milese v čelní pozici a nenápadně mu ukázal tři prsty pravé ruky na znamení, že všechno běží podle plánu. Kdybych promluvil do mikrofonu, probudil bych v Tuarezích podezíravost. Zamířil jsem ke dvojici nákladních aut. Šlo o sovětskou výrobu ze šedesátých let, nejspíš ukradené v Alžírsku při nějakém konfliktu v minulosti. Nahlédl jsem do ocelové kabiny. Mechanicky vypadalo všechno dobře a v zapalování visely klíčky. Dveře byly orezlé, plachty nad korbami zaprášené a záplatované, ale pneumatiky do pouště i kovové ráfky vyhlížely nově. Takové ujedou spoustu kilometrů i po zásahu granátem. Přitočil se ke mně mladý Tuareg v kšiltovce s logem Atlanty Braves. Pod maskáči na sobě měl tričko s Bobem Marleym, které do bedny s darovaným oblečením nejspíš přihodil zhulený středoškolák odněkud z Vermontu. Sklopil zadní čelo a usmál se – i on už měl zkažené zuby. Ve společnostech zakazujících alkohol, jako je ta tuarežská, se lidi často nemůžou nabažit cukru.
18 | SEAN MCFATE & BRET WITTER Na korbě byly naskládané dvě řady beden po třech vedle sebe a po čtyřech na sobě. Vyhoupl jsem se nahoru a dvě z nich otevřel. Skrývaly se v nich z ramene odpalované protiletadlové komplety SA-18, které mají v NATO přezdívku „Grouse“ a v zemi svého původu – v Rusku – „Igla“. Právě těmito raketami sestřelovali amatéři helikoptéry v Bosně, Sýrii a Egyptě. SA-18 měla údajně poslat k zemi i letoun rwandského prezidenta, když se roku 1994 blížil k mezinárodnímu letišti v Kigali, čímž se ve Rwandě rozpoutala genocida. Stačí, aby si jich terorista pár hodil do kufru auta, zaparkoval zhruba míli od ranveje a může nad téměř kterýmkoliv letištěm na světě sestřelit Boeing 747. Na druhém náklaUáku byly naložené sovětské protiletadlové kulomety KPV ráže 14,5 mm, zabalené do tuarežských dek. Zbraně byly sice opotřebované, ale ucházející: dobře promazané, nikde nic nedrhlo. Když se osadí na korbu polododávky Toyota Hilux, a vznikne tak „kulometný pick-up“ – neodmyslitelná součást moderního válčení –, mají přímo zničující účinek. Někde se objeví, během pár minut opět zmizí a pozabíjejí všechno v zorném poli. V západní Africe jsem to zažil mockrát. Komplety SA-18 patrně potřebovaly nové chladicí jednotky a protiletadlové kulomety pár součástek, jinak to byl ale parádní úlovek. Kývl jsem na Milese, seskočil z korby a šel si promluvit s tuarežským vůdcem, což byl projev úcty, ale i varování. Chtěl jsem, aby věděl, že pokud by se něco pokazilo, jen tak mu to neprojde. „Bereme.“ Tlumočník to přeložil překvapivě zdlouhavě. Tuareg přikývl. Z land cruiseru vystoupili dva mí libyjští žoldáci, každý s velkým kufrem v ruce. Došli až k nám a položili mi odolné černé schránky na zem k nohám. Na vůdcův pokyn k nám zamířil Tuareg v kšiltovce. Zablýskal hnědými zuby, klekl si a otevřel víko bližšího z kufrů. Vytáhl z něj svazek zbrusu nových stoeurových bankovek, přelepených plastovou páskou. Čím chudší lidi, tím víc jsou paf
STÍNOVÁ VÁLKA
| 19
z čerstvě natištěných peněz. Pečlivě svazky přepočítal. Vůdce kývl a mladík vytáhl z opasku dlouhý zakřivený nůž. „Cíle na východním perimetru.“ Ten výkřik mi zazněl ve sluchátku, právě když se nůž zařízl do plastu. Vteřinu nato už jsem zaslechl bafání izraelské útočné pušky Tavor. Z té střílel náš zdravotník Boon. „Dva cíle na sedmý hodině.“ „Na osmý.“ „Jsme pod palbou.“ Doléhaly ke mně řízené dávky Milesovy útočné pušky i monotónní klapot poloautomatické pistole někde za mnou. Okamžitě jsem vyskočil a máchnutím teleskopického kovového obušku, který jsem měl na opasku, mladíka omráčil. Zmocnil jsem se jeho nože, a když jsem zvedl hlavu a podíval se do očí tuarežskému vůdci, poznal jsem, že mě nepodrazil. Tohle byl někdo třetí. Uvažoval jsem, že bych tak jako tak popadl dosud zavřený kufr, místo toho jsem se ale otočil a utíkal do kabiny prvního náklaUáku. Ve sluchátku mi zněla sprška povelů. „Střelci ve východní budově.“ „Krycí palba.“ „Kryjte Charlieho jedna.“ „Rozumím.“ Vzal jsem za kliku a vyhoupl se na sedadlo řidiče. Věděl jsem, že klíček je v zapalování, a když jsem jím otočil, motor zakašlal. Sešlápl jsem plyn, abych motor vytúroval, ten ale vzápětí zhasl. Pouští se rozléhala tlumená střelba automatických pušek, ani zdaleka tak hlasitá či chaotická, jak působí ve filmu. Rozeznával jsem zvukový podpis zbraně každého ze členů svého týmu; nepřítel palbu opětoval v omezené míře, podle zvuku zejména kalašnikovy. Zaskočili jsme útočníky mimo pozici, zřejmě ve chvíli, kdy se nás chystali přepadnout ze zálohy, proto na ně mí muži necílili. Na to byli až moc dobře vycvičení. Účelem téhle soustředěné palby bylo nepřítele donutit nevystrkovat hlavu, aby nemohl střelbu opětovat. Zabité si počítají jenom pitomci.
20 | SEAN MCFATE & BRET WITTER Znova jsem otočil klíčkem. Tentokrát motor naskočil. Dupl jsem na plyn a z náklaUáku se vyvalil kouř. Dvakrát jsem vymáčkl spojku a zařadil. Převody zaskřípaly, ale vůz se ani nepohnul. „Odkud jde ta střelba?“ „Cíle na jihovýchodní duně. Auta žádný nevidím.“ Tak jak se sem dostali? „Tuaregové se odsud klidí. Opakuju, Tuaregové berou roha.“ Podíval jsem se do bočního zrcátka; oba kufry byly pryč. „Jsou pod palbou.“ Zaslechl jsem, jak zachrčela převodovka druhého náklaUáku, ani jsem se ale nekouknul, který z mých chlapů se posadil za volant. Měl jsem teU jediný úkol – dostat se s autem k ústupové cestě. Zavergloval jsem řadicí pákou a uslyšel, jak soukolí zarachotilo, pak jsem zařadil jedničku, ucítil hrknutí a vzápětí se náklaUák konečně rozjel. Přeřadil jsem na dvojku a zatočil volantem, abych auto na cestě srovnal. Slyšel jsem, jak se do dřevěných beden zavrtávají kulky, a v duchu si nadával, jak jsem byl hloupý, že jsem zajištění perimetru přenechal Tuaregům. Můj náklad raket SA-18 by sice při přestřelce nevybuchl, střelba by v nich ale mohla nadělat díry a zničit je. „Bacha, bouchne to,“ štěkl mi ve sluchátku Milesův hlas, když jsem zařadil trojku. Ucítil jsem explozi, pak ji i zaslechl a chvíli nato zahalilo náklaUák mračno prachu. Tak zmizela v nenávratnu stoletá italská základna. „Ústup!“ křikl Miles. Přesně to jsem chtěl slyšet. Tým Alfa za mými zády vrhal dýmovnice, krycí palbou jistil náš útěk a současně někdo ve sluchátku – zřejmě Frank „Wildman“ Wild, někdejší příslušník britských SAS – řval nadšením. Po třech stech metrech, už mimo mračno prachu i účinný dostřel AK-47, jsem se ohlédl. Druhý náklaUák nabral ztrátu, měl dvě pneumatiky prostřelené a za volantem seděl náš bývalý thajský výsadkář Boon. Zdáli ke mně pořád doléhal třesk automatických zbraní. A pak jsem uviděl pick-up Toyota, který se blížil po cestě
STÍNOVÁ VÁLKA
| 21
od návrší. Vzadu seděli čtyři chlapi – ne, bylo jich pět – a za jízdy pálili z kalašnikovů. Možná šlo o místní bandity, co dostali na náš kšeft tip, ale spíš patřili k místním džihádistickým bojůvkám jako Libyjský úsvit nebo Důstojnost. Tady se ovšem o žádné důstojnosti ani úsvitu nedalo mluvit. Ze Západu měli jedinou věc – zbraně. Vtom jeden chlápek vstal a zvedl k rameni RPG. Jak auto drncalo po kamenech, granátomet poskakoval nahoru a dolů, jemu ale stačila jenom vteřinka, aby zamířil mým směrem. Dělilo nás sto metrů a vzdálenost se pořád zkracovala; nemohl jsem vůbec nic dělat. Trefit proslule nepřesným RPG cíl byla tak jako tak spíš otázka náhody a ten chlap patrně z podobné zbraně ještě nikdy v životě nestřílel. Dupnul jsem na plyn a zatajil dech. Granátomet selhal. Cvaknutí jsem neslyšel, všiml jsem si ale, že chlap sklopil tubus. Te1, pomyslel jsem si, strhl volant do strany a namířil si to přímo k toyotě. Plachtu i kapotu mi provrtávaly kulky, já se ale zaměřil na místo hned za zadním kolem pick-upu, šlápl jsem na plyn, a když náklaUák do toyoty z boku vrazil, uslyšel jsem obrovskou ránu. Polododávka se zvrhla na stranu, převrátila se a osádka vypadla do písečných závějí. V náklaUáku zahrkalo, já ale podřadil na dvojku a stočil volant ostře doprava. Za chvíli už jsem zase uháněl po vozovce a z toyoty za mými zády zůstal jen bezcenný vrak. Zadní gumy jsem měl na hadry a zpod kapoty se valil modravý dým, úniková cesta ale byla volná. TeU už mě mohl dostihnout jenom jiný pick-up. „Charlie jedna čisto,“ ohlásil jsem do mikrofonu. „Alfa jedna čisto,“ zněla odpověU. „Alfa dvě čisto.“ „Alfa tři čisto.“ „A co ti Libyjci?“ „Jsou fuč, Charlie jedna,“ vyjasnil mi situaci Miles. „I ten tlumočník?“ Nastala odmlka, načež jsem ve sluchátku zaslechl Wild-
22 | SEAN MCFATE & BRET WITTER manův velšský přízvuk. „Nabral jsem ho, šéfe. Ale smrdí jak tchoř.“ Miles se zachechtal. Jeho smích bych poznal kdykoliv, i když jsem mu neviděl do obličeje. Vlastně jsem ani přesně nevěděl, kde Miles je. Někde za mnou, kryl mi záda. „A dopřál si malou, nebo velkou?“ zeptal se. „Obě.“ Ve sluchátku znova zaburácel smích, napětí polevovalo. Když začnou svištět kulky, napoprvé si do kalhot nadělá každý. „Viděls nějaký další auta?“ zeptal jsem se. „Jedno,“ přitakal Miles, „ale to odjelo stíhat ty Tuaregy. Nejspíš zrádce v jejich řadách.“ Vzpomněl jsem si na kšiltovku s logem Atlanty. Možná. Trochu jsem ubral plyn. S jedním autem by nás islamisti, případně odbojní Tuaregové, nebo kdo to byl, nepronásledovali. Akce sice neproběhla bez komplikací, ale zbraně, pro které jsme si přijeli, jsme získali. Další vítězství pro kla1asy, pomyslel jsem si v duchu, načež jsem zařadil trojku a pak čtyřku. Přes naftový dým jsem skoro neviděl na cestu, stejně toho ale moc k vidění nebylo. Všude kolem byl jenom písek a šutry. Po osmdesáti kilometrech auto vyplivlo. Boonův náklaUák, ze kterého se posledních čtyřicet kiláků kouřilo, se doploužil vedle mě a zastavil. Bylo načase se obou vozů zbavit. Z trojice našich land cruiserů vyházeli chlapi nadbytečnou přítěž – rezervy, různý materiál, výbavu pro přežití – a začali do nich nakládat zbraně. Boon se mezitím věnoval tlumočníkovi, který utrpěl obrovský šok. Thajští parašutisté nebývají žádná ořezávátka, ale Boonchua „Boona“ Tipnanta jsem před čtyřmi lety angažoval i proto, že byl polní zdravotník. Nakonec se ukázalo, že je to i odborník na tajné úniky a boj nablízko a k tomu bezva chlap. „Ty bedny vyhoUte,“ křikl jsem, když se land cruisery začaly plnit. „A tu munici 14,5 mm taky.“ Ta se dala snadno sehnat v Rumunsku. Zatímco parXáci cpali zbraně do land cruiserů – určitě byli
STÍNOVÁ VÁLKA
| 23
rádi, že jim posledních sto kilometrů budou přes zadní dveře vyčuhovat těžké kvéry –, já s Milesem jsme poodešli do pouště. Zapálil jsem si doutník z přenosného humidoru, zapnul satelitní telefon a pak jsem připálil i Milesovi. Tenhle rituál jsme si v devadesátých letech osvojili u výsadkářů – od té doby uběhla snad už celá věčnost – a za ty roky jsme spolu vykouřili na tisíce doutníků, počínaje Sicílií přes vojenskou posádku ve Fort Braggu a konče džunglemi v Libérii. „Měli jsme kliku,“ prohodil jsem a v duchu si procházel naše chyby. Neznámý zprostředkovatel. Pozdní příjezd. Absence hlídek. Začínal jsem tíhnout k lajdáctví. „Když je někdo dobrej, není to klika,“ odtušil Miles. „To neznamená, že bylo všecko v pořádku.“ „A stejně tak to neznamená, že bylo všecko špatně,“ zazubil se Miles. Bylo mu už přes padesát a vypadal jako zubař, ale kdybych v kleci smrti bojoval o život s krokodýlem, vzal bych si na pomoc právě jeho. Satelitní telefon zapípal. Podíval jsem se na displej. Překvapilo mě, že mám několik zmeškaných hovorů. O pár kroků jsem poodstoupil, abych měl soukromí, potáhl si z doutníku a vytočil známé číslo. A ozval se mi známý hlas. „V pondělí v osm ráno.“ „Zrovna na něčem dělám.“ „To se ruší. VraXte se domů.“
Sean McFate Bret Witter STÍNOVÁ VÁLKA Z anglického originálu Shadow War, vydaného nakladatelstvím William Morrow – HarperCollins v New Yorku roku 2016, přeložil Milan Lžička Obálku upravil Emil Křižka Redigoval Filip Hladík Odpovědná redaktorka Martina Bekešová Technický redaktor David Dvořák Počet stran 344 Vydala Euromedia Group, a. s. – Knižní klub, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2018 jako svou 9557. publikaci Sazba SF SOFT, Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz