Issuu

Sny andelu a chimer_001_003_Sestava 1 7/31/17 9:47 AM Stránka 3

L A I N I T A Y L O R O V Á

KNIŽNÍ KLUB

Tato kniha je ﬁkce. Jména, postavy, místa a události jsou výplodem autorčiny fantazie či jsou zasazeny do ﬁkčního kontextu. Každá podobnost se skutečnými událostmi, místy a osobami, živými nebo mrtvými, je ryze náhodná.

Sny_andelu.indd 4

28.7.2017 16:57:54

Jimovi, za šťastný zlatý střed.

Sny_andelu.indd 5

28.7.2017 16:57:54

Bylo nebylo, anděl a ďábel si přitiskli dlaň na srdce a začala apokalypsa.

Sny_andelu.indd 7

28.7.2017 16:57:54

1 Zmrzlina jako lék na no ní m ry Vibrování nerv a v ískání krve, zběsilé a vřící a hltavé a úděsné a úděsné a úděsné – „Elizo! Elizo!“ Hlas. Oslnivé světlo, do nějž se Eliza probudila. S pocitem: jako by tvrdě narazila na podlahu. „Byl to sen,“ slyšela vlastní hlas. „Byl to jenom sen. Nic mi není.“ Kolikrát v životě to ujištění pronesla? Těžko spočítat. Ovšem tentokrát ho poprvé řekla muži, jenž hrdinsky vpadl do jejího pokoje vyzbrojený kladívkem, aby ji zachránil ze spárů vraha. „Když… ty jsi křičela,“ zajíkl se její spolubydlící Gabriel a přitom těkal očima do všech koutů pokoje, v němž po zabijákovi nenašel ani stopy. Zřejmě se prudce vytrhl ze spánku a stál tu rozcuchaný a v panice, s kladívkem připraveným k útoku. „Pochop… chci říct… tak příšerný křik jsem v životě neslyšel.“ „Já vím,“ zachraptěla Eliza. „Občas se mi to stává.“ Posadila se. Srdce jí bušilo jako kanonáda a rozechvívalo jí celé tělo, a ačkoliv měla sucho v ústech a sotva lapala po dechu, snažila se mluvit bezstarostně. „Nezlob se, že jsem tě probudila.“ Gabriel zamžikal a ruka s kladivem mu klesla k boku. „Ale o to nejde, Elizo. V životě jsem neslyšel takový zvuk, prostě vřískání jak z hororu.“ *9*

Sny_andelu.indd 9

28.7.2017 16:57:54

Zřejmě to s ním dost otřáslo. Běž pryč, přála si Eliza. Prosím. Začínaly se jí klepat ruce. Co nevidět to přestane zvládat, a k tomu svědka vážně nepotřebovala. Prudký pokles adrenalinu po takovém snu umí s člověkem pořádně zamávat. „Přísahám, že jsem v pohodě. Jasný? To jenom...“ Ksakru. Třes. Vzrůstající napětí, palčivost za víčky, a rázem se jí všechno vymklo z ruky. Ksakru, ksakru, ksakru. Zlomila se v pase a obličejem se zabořila do přikrývky ve stejném okamžiku, kdy se v ní vzedmuly vzlyky a začaly ji drásat. Sen by mohl být sebehroznější – a že byl! – jeho doznívání bylo ale ještě horší, protože Elize si sice vrátilo vědomí, ale bezmoc přetrvávala. Děs – děs, děs – neodcházel, a pak tu bylo ještě něco. Přicházelo to s každým snem, znovu a znovu, ale nevyprchalo to, zůstalo to v Elize jako naplavenina. Cosi odporného – smrdutá velrybí mršina, která pomalu zahnívala na pobřeží její mysli. Byly to výčitky svědomí. Ale bože, tohle bezkrevné slovo ten hnus nevystihlo ani zdaleka. Pocit zanechaný snem, to byly bodající nože úzkosti a na zářivě rudém mase živé rány strup děsu a pod ním kvasící hnis provinilosti. Pocit viny – za co? To na tom bylo to nejhorší. Bylo to… dobrý bože, bylo to nevýslovné a nezměrné. Neuchopitelně obrovské. Nic horšího se nikdy nestalo, během celých věků, ve všech vesmírech, a vina ležela pouze na ní. Bylo to něco nepředstavitelného, a kdyby Eliza získala nad snem aspoň špetku nadhledu, nejspíš by nad vším jen pobaveně mávla rukou. Nikdy neudělala a nikdy by ani neudělala… to. Ovšem jakmile kolem ní sen ovinul chapadla, nesešlo na ničem – na logice ani realitě, dokonce ani na fyzikálních zákonech. Utopily se v přívalu hrůzy a provinilosti. K vzteku. Když se vzlyky konečně vyčerpaly a Eliza vzhlédla, Gab* 10 *

Sny_andelu.indd 10

28.7.2017 16:57:54

riel seděl na okraji postele a tvářil se soucitně a vyplašeně. Právě ta jeho přidrzlá zdvořilost napovídala, že Gabriel Edinger má velkou šanci někam to v životě dotáhnout a přitom se možná i pořádně napakovat. Zabýval se neurovědou, nejspíš nejchytřejší člověk, jakého Eliza kdy poznala, a navíc jeden z nejmilejších. Oba pracovali v Smithsonově národním muzeu přírodních věd a po celý loňský rok se přátelili, i když nijak přehnaně, dokud se Gabrielova dívka jako čerstvá doktorandka nepřesunula do New Yorku, kde potřebovala získat praxi ve výzkumném týmu. A Gabriel potřeboval sehnat nového zájemce o spolubydlení, aby nájem nemusel táhnout sám. Eliza si uvědomovala, jak riskantní je to prolínání pracovní doby se soukromým životem. Kvůli tomu. Kvůli vřískání. Vzlykům. Kdyby měl někdo zájem, celkem snadno by se dopátral těch… hlubin nenormálna… na nichž si vybudovala tenhle život. Občas to připomínalo pokládání prken přes tekuté písky. Ale sen už ji nějakou dobu netrápil a Eliza podlehla pokušení obelhat sama sebe, že je vlastně normální, že nemá větší starosti než kterákoliv jiná čtyřiadvacetiletá studentka doktorského studia s příliš malým rozpočtem. Stres z nároků i termínu disertační práce, protivný kolega v laboratoři, sepisování žádostí o granty, nájem. Netvoři. „Omlouvám se,“ vzhlédla ke Gabrielovi. „Teď už jsem v pořádku.“ „Fajn.“ Po rozpačité odmlce s úsměvem nabídl: „Čaj?“ Čaj. Záblesk něčeho normálního. „Ano,“ přikývla Eliza. „Prosím.“ Když Gabriel odešel zapnout konvici, vzchopila se. Navlékla si župan, opláchla si obličej, vysmrkala se a podívala se do zrcadla. Byla napuchlá, oči zrudlé dokrvava. Senzace. Měla pěkné oči, tedy, obvykle. Zvykla si, že i neznámí lidé jí kvůli nim skládají poklony. Byly velké, * 11 *

Sny_andelu.indd 11

28.7.2017 16:57:54

s dlouhými řasami a zářily – tedy, když zrovna neměla bělmo růžové od pláče – a byly o několik odstínů světlejší než pleť, takže se zdálo, že žhnou. Ovšem teď Elizu zamrazilo v zádech, protože její oči v zrcadle vypadaly trochu… šíleně. „Nejsi šílená,“ ujistila svůj odraz, ale vyznělo to až moc chlácholivě, jako když někoho uklidňujeme čistě ze slušnosti. Nejsi šílená a ani nezešílíš. A současně mnohem hlouběji jí hlavou běžela další myšlenková linka: Mně se to nestane. Jsem silnější než ostatní. Většinou tomu dokázala uvěřit. Když se Eliza dovlekla za Gabrielem do kuchyně, hodiny na elektrické troubě ukazovaly čtyři po půlnoci. Na stole už čekal čaj i s kelímkem zmrzliny, dokonce otevřeným, a se zabodnutou lžičkou. Gabriel na něj ukázal bradou. „Zmrzlina jako lék proti nočním můrám. Rodinná tradice.“ „Vážně?“ „Jo, namouduši.“ Eliza si na okamžik zkusila představit, že by její rodina léčila noční můry zmrzlinou, ale rychle toho nechala. Ten kontrast byl prostě absolutní. Sáhla po kelímku. „Díky,“ kývla. Mlčky polkla pár soust, usrkla čaj. Celou tu dobu se připravovala na příval otázek, které se prostě musejí vynořit. O čem se ti zdává, Elizo? Jak ti mám pomoct, když se mnou odmítáš mluvit, Elizo? Co je to s tebou, Elizo? Všechno už to slyšela mnohokrát. „Vsadím se, že se ti zdálo o Morganu Tothovi, co?“ zašklebil se Gabriel. „No jo, Morgan Toth a jeho vyvalené pysky, brrr!“ Fajn, tak tohle ještě neslyšela. Eliza se zahihňala skoro proti své vůli. Morgana Totha osobně považovala za boha * 12 *

Sny_andelu.indd 12

28.7.2017 16:57:55

pomsty a jeho otlemené pysky by samy o sobě vydaly na solidní noční můru, ale jinak ne, Gabriel se ani vzdáleně netreﬁl. „Radši bych o tom nemluvila,“ broukla. „Jako, o čem?“ podivil se Gabriel nevinně. „O čem nechceš mluvit?“ „Vtipné, ale myslím to vážně. Promiň.“ „V pohodě.“ Další lžička zmrzliny, další mlčení přerušené nevyptáváním. „Jako kluk jsem noční můry míval,“ svěřil se Gabriel. „Asi rok. Fakt pekelné. Když dnes slyším, jak na to rodiče vzpomínají, v podstatě jim skončil normální život. Bál jsem se usnout a dodržoval jsem spoustu rituálů, řídil jsem se pověrami a dokonce jsem zkusil i přinášet oběti. Oblíbené hračky, jídlo. Naši mě údajně zaslechli, jak místo sebe nabízím staršího bratra. Nevzpomínám si na to, ale on přísahá, že jsem to fakt udělal.“ „A komu jsi ho nabízel?“ podivila se Eliza. „Jim. Těm ze snů.“ Oni. Jiskřička souznění, naděje. Idiotské naděje. Eliza taky měla „je“. Rozum jí sděloval, že jde pouze o výplody její mysli, ale v dozvucích snu se jí ne vždy podařilo udržet si racionální postoj. Ujelo jí: „Kdo to byl?“ dřív než se stačila zarazit. Když o svých snech nechce mluvit ona, neměla by vyzvídat na jiných. To bylo základní pravidlo utajení, které Eliza měla v malíčku: Neptej se, aby se tě taky neptali. „Netvoři,“ pokrčil Gabriel rameny, a Eliza rázem ztratila zájem – ne při zmínce o netvorech, ale v důsledku jeho ležérního tónu. Pokud Gabriel dokáže o netvorech mluvit tak lhostejně, pak se s těmi jejími nikdy nesetkal. „Víš, útěk před pronásledovatelem patří k nejběžnějším snům,“ poznamenal Gabriel a pokračoval ve výkladu, zatímco Eliza upíjela čaj a chvílemi si nabrala lžičku zmrzliny proti nočním můrám a přikyvovala na těch správných místech, ale Gabrielovu přednášku ve skutečnosti nevníma* 13 *

Sny_andelu.indd 13

28.7.2017 16:57:55

la. Analýze snů se v minulosti věnovala opravdu důkladně. Nepomohlo to tehdy a nepomohlo to ani teď, když Gabriel problém shrnul: „Jde prostě o manifestaci našeho podvědomého strachu a občas se to stane každému.“ Hovořil konejšivě a kazatelsky, jako by Elize právě vyřešil její problém. Eliza by se nejradši rozkřikla: Jasně, a každý dostane už v sedmi kardiostimulátor, protože noční můry u něho vyvolávají těžkou arytmii? Ale mlčela, protože zrovna tahle vzpomínka nepatřila k těm, jimiž se člověk chlubí na večírku. Lidi, věděli jste, že Eliza Jonesová dostala už v sedmi letech kardiostimulátor, protože noční můry u ní vyvolávaly tachykardii? To jako fakt, jo? To mě teda podrž. „A jak to bylo s tebou?“ nadhodila. „Kam se vytratili tvoji netvoři?“ „Ále, odnesli si mého bratra a mě nechali na pokoji. Každý rok jim na svátek archanděla Michaela obětuju kozu, ale to je malá cena za klidný spánek do rána.“ Eliza vyprskla smíchy. „Kde ty kozy sháníš?“ přistoupila na tu hru. „Na jedné úžasné farmičce v Marylandu. Prodávají obětní kozy s certiﬁkátem. Případně jehňátka, pokud jim dáváš přednost.“ „To snad každý. A kdy je, hernajs, svátek archanděla Michaela?“ „Nevím. Střelil jsem to od boku.“ A Elizu náhle zaplavil pocit vděčnosti, protože Gabriel nevyzvídal a zmrzlina a čaj a dokonce i její úšklebky nad tím pseudovědeckým žvaněním jí pomohly dozvuky noční můry zaplašit rychleji než obvykle. Dokonce se i nahlas rozesmála, a to už bylo něco! Pak jí na stole zavibroval mobil. Kdo jí volá ve čtyři ráno? Sáhla po mobilu… … a když spatřila číslo na displeji, upustila ho – možná ho odhodila. Zvučně narazil do skříňky a dopadl na podla* 14 *

Sny_andelu.indd 14

28.7.2017 16:57:55

hu. Na vteřinku zadoufala, že ho zabila. Ležel tam, němý. Mrtvý. A potom – bzzzzzzzzzzz – nebyl mrtvý. Kdy naposledy ji tak mrzelo, že si nerozbila mobil? Bylo to pouhé číslo. Shluk číslic. Žádné jméno. A jméno se neobjevilo z toho důvodu, protože Eliza si to číslo do mobilu neuložila. Dokonce si ani neuvědomila, že si ho pamatuje, až při pohledu na něj… Jako by se jí všechno vrátilo, každá minutka jejího života. Všechno se vrátilo, bylo to tady. Úder na solar plexus přišel prudce a ani léta ho neztlumila. „V pořádku?“ nadhodil Gabriel a shýbl se pro mobil. Skoro zaječela: Nesahej na to! Ale byl by to nesmysl, proto se včas zarazila. Ale mobil si od něj nevzala, takže ho nakonec položil zpátky na stůl. Mobil bzučel dál. Eliza na něj civěla. Jak ji našli? Jak? Změnila si jméno. Zmizela. Věděli o ní celou tu dobu, pozorovali ji? Té představy se zděsila. Takže všechny ty roky na svobodě byly pouhou iluzí… Bzučivé vibrování ustalo. Telefonát přepadl do hlasové schránky a Elizino srdce opět burácelo jako výstřely z děla: rozechvívala ji exploze za explozí. Kdo to byl? Sestra? Jeden ze „strýců“? Matka? Ať to byl kdokoliv, Eliza se ještě mohla utěšovat, že nenechají žádnou zprávu – kterou by si možná ani netroufla vyslechnout – když mobil znovu krátce zabzučel. Takže žádná hlasová zpráva. Esemeska. Stálo tam: Pusť si televizi. Pusť si…? Hluboce otřesená Eliza odlepila oči od přístroje. Proč? Proč chtějí, aby se podívala na televizi? Vždyť ji ani neměla. Gabriel ji zkoumavě pozoroval a ve stejném okamžiku, kdy si pohlédli do očí, zaslechli první výkřik. Eliza leknutím málem vyskočila z kůže, honem vstala od stolu. Odkudsi zvenčí k nim dolehl dlouhý, nesrozumitelný nářek. Nebo * 15 *

Sny_andelu.indd 15

28.7.2017 16:57:55

to je někdo v domě? Znělo to hlasitě. Takže v domě. Ale moment. To byl zase někdo jiný. Co se to kčertu děje? Lidi křičeli… Zděšením? Radostí? Hrůzou? A vzápětí zabzučel i Gabrielův mobil a Elizu začal náhle bombardovat příval dalších zpráv – bzzz bzzz bzzz bzzz bzzz. Tentokrát od kamarádů, včetně Taje z Londýna a Catherine, která v jižní Africe sbírala vědecká data v terénu. S menšími obměnami byly všechny vzkazy jen verzí toho prvního zneklidňujícího příkazu: Pusť si televizi! Sleduješ to? Probuď se. Televize. Hned. Kromě poslední zprávy. Kromě té, jež v Elize vyvolala touhu schoulit se do klubíčka a umřít. Vrať se domů, stálo tam. Odpouštíme ti.

* 16 *

Sny_andelu.indd 16

28.7.2017 16:57:55

2 P íchod Vyno ili se v pátek za denního světla z oblohy nad Uzbekistánem a lidé je nejdříve zahlédli v Samarkandu, městě na staré hedvábné stezce, kde se štáby ﬁlmařů přetahovaly o místo kvůli přímému přenosu z příchodu… Návštěvníků. Andělů. Objevili se v dokonalých šicích, takže se dali snadno spočítat. Dvacet padesátičlenných šiků: tisíc. Tisíc andělů. Letěli na západ tak nízko nad zemí, že lidé vyhlížející je ze silnic a střech rozeznali rozevláté hedvábí jejich bílých praporů a zaslechli chvějivé trylky jejich harf. Harf. Přenos běžel na celém světě. Rozhlasové i televizní stanice si zajistily přednostní vysílací právo, zpravodajští moderátoři pádili ve zmatku ke stolům bez dechu i bez připraveného scénáře. Rozjaření, zděšení. Oči jako talíře, hlasy ječivé úžasem. A všude začaly zvonit telefony a vzápětí umlkly v monumentálním globálním tichu, jak světové mobilní sítě zkolabovaly přetížením. Spící výseč planety se probudila. Internet selhal. Lidé se hledali navzájem. Ulice se plnily lidmi. Hlasy se spojovaly, soupeřily, zvyšovaly se a lámaly. Drsné hulákání. Zpěv. Výtržnosti. * 17 *

Sny_andelu.indd 17

28.7.2017 16:57:55

Umírání. Ale byla tu i zrození. Dětem narozeným během Příchodu začal jeden z rozhlasových moderátorů přezdívat „andílci“ a navrch přihodil fámu, že každé z těch děťátek má někde na těle mateřské znamínko ve tvaru pírka. Pravda to nebyla, ale přesto okolí pečlivě sledovalo, zda se zmíněná robátka nevyznačují andělskou krásou či povahou, případně i zázračnými schopnostmi. Dnešním datem – devátého srpna – se historie jedním řezem prudce přeťala na „předtím“ a „potom“ a každý člověk si navždy vtiskl do paměti, kde přesně na tom „počátku“ byl. Kazimír Andrasko, herec, přízrak, upír a cvok, celou událost zaspal, ale později se oháněl nafrněným tvrzením, že odpadl nad četbou Nietzscheho – údajně přesně ve stejném okamžiku, kdy začal Příchod – a ve snu byl svědkem konce světa. Rozjel tím velkolepý, ale nedomyšlený plán, jenž trapně vyhořel ihned poté, co Kazimír zjistil, že náboženský kult nelze založit bez pořádné dřiny. *** Zuzana Nováková a Mikoláš Vávra byli v tu chvíli v Aďt Benhaddou, nejslavnější marocké kasbě. Mikoláš právě usmlouval cenu za starožitný stříbrný prsten – možná starožitný, možná stříbrný, jednoznačně prsten – když vypukla všeobecná vřava. Schoval prsten do kapsy, kde nějakou dobu bezpečně zůstal. Ve vesnické kuchyni se vecpali k davu místních obyvatel a sledovali televizní zpravodajství v arabštině. Nerozuměli ani komentářům ani šokovaným výkřikům ve své blízkosti, ale z přímého přenosu si všechno domysleli. Věděli, co jsou andělé zač, či spíše, co nejsou. Přesto když zaplnili oblohu, Zuzanu s Mikolášem to šokovalo stejně jako všechny kolem. * 18 *

Sny_andelu.indd 18

28.7.2017 16:57:55

Bylo jich tolik! To Zuzana dostala nápad „zestátnit“ dodávku, jež pobrukovala před restaurací pro turisty. I každodenní realita už byla natolik napjatá, že nad obyčejnou krádeží auta se tady nikdo nevzrušoval. Bylo to prosté: Zuzana věděla, že Karou nemá přístup k sdělovacím prostředkům, takže ji musela varovat. Kdyby to jinak nešlo, klidně by kvůli tomu čmajzla i helikoptéru. Ester Van de Vloet, překupnice s diamanty na odpočinku, dlouholetá společnice Brimstonea a příležitostně i náhradní babička jeho lidské svěřenkyně, právě poblíž svého domu v Antverpách venčila mastify, když se zcela nečekaně rozezněly zvony v katedrále Panny Marie. Nebyla to jejich obvyklá hodina, ale i kdyby byla, nemelodické řinčení znělo nervózně, skoro hystericky. Ester, jež v těle neměla hysterickou ani kapku krve, něco podobného očekávala už od okamžiku, kdy černý otisk ruky na dveřích v Bruselu začal doutnat a vzápětí je kompletně sežehl. Ester usoudila, že to právě začalo, a v doprovodu svých mohutných psů velikosti lvice se chvatně vrátila domů. Eliza Jonesová sledovala prvních pár minut přímého přenosu na laptopu svého spolubydlícího, ale když server zkolaboval, oba se chvatně oblékli, skočili do Gabrielova auta a odjeli do muzea. Navzdory časné ranní hodině tam nedorazili jako první a za nimi přijížděli další a další kolegové, takže houf diváků před televizorem v suterénní laboratoři se vytrvale rozrůstal. Skutečnost, že podobná událost se může odehrát na obloze reálného světa, znamenala pro přítomné nejenom šok, ale i nápor na jejich racionálně založený způsob myšlení. Určitě jde jen o hloupý hoax. Kdyby ti andělé byli skuteční – což bylo k smíchu – určitě by se tolik nepodobali ilustracím z dětských učebnic náboženství. * 19 *

Sny_andelu.indd 19

28.7.2017 16:57:55

Všechno vypadalo až příliš dokonale. Určitě jde o show. „Hele, s těmi harfami se jděte bodnout,“ ušklíbl se pohrdavě paleobiolog. „To už je namouduši kýč.“ Okázalou jistotu však nahlodávalo napětí, protože nebyli žádní hlupáci a poznali, že teorie o hoaxu je děravá jak ementál, což podtrhly ještě další záběry, když se helikoptéry televizních štábů odvážily k nebeským hostům trochu blíž a mohly nabídnout i ostřejší, nezpochybnitelné detaily andělských šiků. Přiznat to nechtěl nikdo, ale všechno vypadalo… skutečně. Jejich křídla, například. Roztažená měla nejméně čtyři metry rozpětí a každé pírko tvořil samostatný plamínek. Ladně se zvedala a klesala v nepopsatelně elegantním a mocném letu, který by žádná existující technologie nezvládla. „Možná je to vysílání podvod. Válka světů pro jednadvacáté století.“ Pár lidí něco zamručelo, ale nikdo to neodsouhlasil. Eliza mlčky sledovala přímý přenos. Prožívala úplně jiné zděšení než její kolegové, mnohem… mnohem hlubší. Nebylo divu. Rostlo v ní po celý život. Andělé. Andělé. Po tom incidentu, jenž se před pár měsíci odehrál na Karlově mostě, se rozhodla, že to bylo jen zdání, aby se deﬁnitivně nezhroutila. Tehdy to klidně mohl být podvod, iluze: trojice andělů, jež vzápětí beze stopy zmizela. Náhle se jí zmocnil pocit, že celý svět se zatajeným dechem čekal, kdy se objeví nezpochybnitelný důkaz. A ona spolu s ním. A teď se dočkali. Vzpomněla si na mobil, který naschvál nechala v bytě, a zkusila si představit množství nových zpráv, jež se v něm střádají. Vybavila si tu nepopsatelně hrůznou moc, před níž uprchla v noci, ve snu. Jako by ji drtila krutá pěst, * 20 *

Sny_andelu.indd 20

28.7.2017 16:57:55

prkna položená přes tekuté písky jí ujížděla přímo pod nohama. Jak si mohla namlouvat, že unikne? Bylo to tam, odjakživa, a ten nově vybudovaný život jí teď nabízel asi stejné útočiště jako zahradní kůlna postavená na probuzené sopce.

* 21 *

Sny_andelu.indd 21

28.7.2017 16:57:55

PŘÍCHOD o t i hodiny pozd)ji

Sny_andelu.indd 23

28.7.2017 16:57:55

3 P íprava na život „And)lé! And)lé! And)lé!“ S tímhle výkřikem Zuzana vyskočila z dodávky, jež právě smykem zastavila na hlinitém svahu. Před ní se tyčil „hrad Netvorů“: místo v marocké poušti, kde se skrývala vzbouřenecká armáda z jiného světa, aby vzkřísila své mrtvé. Hliněná pevnost plná hadů a puchu, obřích vojáků se zvířecími aspekty, s jámami plnými mrtvol. Ze zdejší ruiny Zuzana s Mikolášem utekli ve skrytu noční tmy. Neviditelní. No jo, přinutila je k tomu Karou. Vyděšená a neústupná. Protože… jim šlo o život. Ale teď jsou zpátky, troubí klaksonem a hulákají na celé kolo? To vážně nesvědčí o vyvinutém pudu sebezáchovy! Objevila se Karou, i bez křídel se přehoupla přes hradby a snášela se půvabně jako baletka při nulové gravitaci. Mezitím se k ní Zuzana řítila, sprintovala do kopce a doběhla ve stejném okamžiku, kdy kamarádka dopadla na zem. „Andělé,“ opakovala Zuzana bez dechu. „Hotový peklo, Karou. Na obloze. Stovky. Stovky. Svět. Normálně. Šílí.“ Zuzana chrlila zprávu a přitom upírala oči na kamarádku. Při tom pohledu v šoku ucouvla. Co to kčertu…? Bouchly dveře dodávky, dusot, a Mik stál vedle Zuza* 24 *

Sny_andelu.indd 24

28.7.2017 16:57:55

ny a také viděl Karou. Nepronesl ani slovo. Všichni mlčeli. Ticho se rozpínalo jako bublina v komiksu, kam autor zapomněl vepsat text. Karou… polovinu obličeje tvořil rudý otok, odřený do masa a pokrytý strupy. Ret měla nafouklý, prasklý, znetvořený, jeden ušní lalůček sešitý. V jakém stavu jsou další části Karouina těla, neměla Zuzana představu: dlouhé rukávy splývaly až k prstům, jež se nezvykle dětsky zatínaly do látky. Každopádně se pohybovala s bolestivou opatrností. Karou někdo mučil. O tom nebylo pochyb. A existoval jediný možný pachatel. Bílý vlk. Ten zkurvysyn. Zuzana se rozzuřila. A vzápětí ho spatřila. Sbíhal po svahu přímo k nim, protože jejich zběsilý příjezd neunikl většině chimér v hradě. Zuzana zaťala pěsti. Vyrazila mu vstříc, připravená skočit mezi ;iaga a Karou, ale Mik ji popadl za loket. „Co to vyvádíš?“ sykl a přitáhl ji k sobě. „Blázníš? Nemáš přece jedovaté žihadlo jako skutečný neek-neek!“ Neek-neek – její přezdívka v chimérštině, dárek vojáka Virka. Neek-neek byl druh nebojácných kříženců štíra a rejska původem na Eretzu, a Zuzana si jenom velmi neochotně přiznala, že Mik má pravdu. Tedy, byla spíš rejsek než štír, v lepším případě jen poloviční štírek, a zdaleka ne tak nebezpečný, jak by si sama přála. Musím s tím něco udělat, rozhodla se v duchu. Uch. Tedy, hned nato, co tady neumřeme. Protože… hernajs. Těch chimér bylo hrozně moc a všechny se řítily z kopce směrem k nim. Zuzanina štíří odvaha se rychle vytrácela. Teď byla Mikovi vděčná, že ji objímá kolem ramen – ačkoliv se neutěšovala bláhovou nadějí, že zrovna její sladký houslový virtuos ji dokáže ochránit lépe než ona sama. „Tak si říkám, že jsme se na život připravili dost blbě,“ špitla mu. „Já vím. Proč nejsme samurajové?“ „Zkusíme to, ne?“ navrhla. * 25 *

Sny_andelu.indd 25

28.7.2017 16:57:55

„To je v pohodě,“ řekla Karou a mezitím k nim doběhl Vlk, následovaný družinou svých poručíků. Zuzana mu pohlédla do očí a snažila se tvářit vzdorně. Tváře měl pokryté škrábanci se zaschlou krví. Rázem v ní vyšlehl nový výbuch zuřivosti. Důkaz, že to právě on napadl Karou. Moment. Neřekla Karou právě „To je v pohodě“? Jak moc v pohodě to je? Ovšem Zuzana neměla na dumání moc času, protože byla s to jen ohromeně zírat. Za Karou se zhmotnil vzduch a se vší nezapomenutelnou velkolepostí se objevil… Akiva? Propána, co ten tady dělá? Vedle něho se vynořil další anděl. Byla to žena, právě ta, co se na pražském mostě tvářila tak naštvaně a vrahounsky výhrůžně. Ruku měla položenou na jílci meče a nespouštěla pohled z narůstajícího hloučku chimér. Zato Akiva vnímal výhradně Karou, kterou… pohled na něho zřejmě vůbec nepřekvapil. Vlastně nikoho. Zuzana to nechápala. Proč na sebe ty dvě skupiny navzájem neútočí? Vždyť právě to chiméry a serafové dělají – a obzvlášť tyhle chiméry a tito serafové! Propána, co všechno se na hradě netvorů odehrálo během té doby, co odtud s Mikem vypadli? Mezitím sem z hradu přiběhli všichni chimérští vojáci, a třebaže se netvářili překvapeně, nepřátelství neskrývali ani náhodou. Většina utkvělých netvořích pohledů sálala koncentrovanou záští. S řadou těch vojáků Zuzana sedávala na zemi a chechtala se jejich vtípkům; hrála jim loutkové divadlo s kuřecími kůstkami, utahovala si z nich a oni ji škádlívali na oplátku. Měla je ráda. Tedy, některé z nich. Ale v tomto okamžiku šla hrůza ze všech; zřejmě by bez mrknutí oka roztrhali anděly kus po kuse na cucky. Zatěkala očima k ;iagovi a v němé shodě s Mikem čekala, kdy padne nevyhnutelný rozkaz vraždit. Nepadl. * 26 *

Sny_andelu.indd 26

28.7.2017 16:57:55

Náhle si Zuzana uvědomila, že tají dech, vydechla a postupně se uvolnila. V davu zahlédla Issu a důrazně povytáhla obočí: Co je ksakru? Issina odpověď nebyla jednoznačná. Záblesk úsměvu v nepřesvědčivém chlácholení, napjatý a ostražitý výraz. Tak co se to děje? Karou tiše a smutně řekla něco Akivovi – samozřejmě v chimérštině! Co říkala? Akiva odpověděl a pak oslovil Bílého vlka. Vzhledem k tomu, že Zuzana jim nerozuměla, a navíc z dřívějška věděla, jaký je mezi nimi vztah, pozorně jim četla v obličeji a pochopila následující: Kdovíjak se stalo, že navzdory houfu zrůdných vojáků vedených ;iagem patřil tento okamžik jen Karou a Akivovi. Stáli tři metry od sebe, klidně a s kamenným výrazem, dokonce se na sebe navzájem ani nedívali, a Zuzana z nich měla dojem, jako kdyby byli dva magnety, co předstírají, že magnety vlastně nejsou. Což, samozřejmě, prostě nemůže fungovat.

* 27 *

Sny_andelu.indd 27

28.7.2017 16:57:55

Laini Taylorová SN Y A N DĚLŮ A CH I M ÉR Z anglického originálu Dreams of Gods and Monsters, vydaného nakladatelstvím Little, Brown v Londýně v roce 2014, přeložila Petra Klůfová Obálku navrhla Soňa Šedivá Redigovala Michaela Bečková Odpovědná redaktorka Anna Urbanová Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 520 Vydala Euromedia Group, a. s. – Knižní klub, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2017 jako svou 9303. publikaci Sazba TYPA, spol. s r. o., Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz

Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz.

Sny_andelu.indd 520

28.7.2017 16:58:17