Issuu

]OJO MOYESOVA

'ethová, Chris Luckley, Drew Hazell a všichni ostatní, omáhají dělat to, co dělám.

kteří mi

Děkuji rovněž hercům i filmovému štábu Než jsem tě poznala. yla pro mě nesmírná čest, že jsem mohla být při tom, když moje >stavy ožily, a já na to v životě nezapomenu. Všichni bez výjimky e byli úžasní (ale zvlášť Emilia a Sam).

S láskou děkuji svým rodičům - Jimu Moyesovi a Lizzie Sanrsové - a ze všeho nejvíc Charlesovi, Saskii, Harrymu a Lockie1. Jste můj svět.

A konečně děkuji i těm zástupům lidí, kteří mi psali na Twitter ~cebook a moje webové stránky a kteří si natolik obhbili Lou, chtěli vědět, co se s ní stalo. Kdyby se vám Lou tak živě nevryla vašich představ, nikdy by mě nejspíš nenapadlo tuhle knihu nat. Jsem moc ráda, že jste na ni nezapomněli.

Jojo Moyesová Život po tobě Z anglického originálu A.fter You, vydaného nakla_d:telstvím2015 . o fpen~m· Books , . ' v .Londyne v roce Michael Joseph, an impnnt přeložila Lucie M1kola1kova Obálku navrhla Kateřina Stárková Redigovala Hana Janišová Odpovědný redaktor Vojtěch Sta~ěk . Technická redaktorka Růžena Hednchova Počet stran 400 • · 30'.150 00 Praha 5 Vydala Euromedia Group, a. s. - Ika r, N'dr i a azrn_ v roce 2017 jako svou 9022. publikaci Sazba Spojené Grafické Továrny, ~obříš Tisk TBB, a. s., Banská Bystnca Vydání druhé . na trh dod.ava. Euromedia _ knižní distribuce, Naše knihy Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz

. knihkupe ctví www.knizniklub.cz. Knihy lze zakoupit v internetovem

394

1 Ten tlustý chlap na konci baru se potí. Hlavu má skloněnou těsně nad sklenkou dvojité skotské, ale co pár minut zvedne oči a ohlédne se ke dveřím. Pod zářivkami se mu na kůži třpytí jemná vrstvič ka potu. Dlouze a roztřeseně vydechne, tváří se, že to byl povzdech, a pak zase sklopí hlavu ke sklence. ,,Hej. Promiňte ... ?" Vzhlédnu od leštění sklenic. ,,Můžete mi nalít ještě jednu?" Ráda bych mu řekla, že to vážně není dobrý nápad, že to stejně nepomůže a možná už to bude přes čáru. Ale je to mohutný chlap a do zavíračky zbývá čtvrt hodiny a podle firemních směrnic nemám žádný důvod ho odmítnout, takže k němu dojdu, vezmu sklenici a zvednu ji k odměrce. Kývne směrem k lahvi. ,,Dvojitou," zabručí a přejede si tučnou rukou po vlhké tváři. ,,Bude to sedm liber dvacet, prosím." Je úterý večer, tři čtvrtě na jedenáct, a Shamrock & Clover, hospoda v irském stylu na letišti East City, která je asi tak irská jako Mahátmá Gándhí, se chystá zavírat. Bar končí deset minut po odletu posledruno letadla a teď už tu zbývám jenom já, jakýsi soustředěný mladík s přenosným počítačem, rozchechtané ženy u stolu číslo dvě a ten chlapík usrkávající dvojitého Jamesona, co čeká buď na let SC107 do Stockholmu nebo na DB224 do Mnichova - ten druhý má čtyřicet minut zpoždění.

ŽIVOT PO TOBĚ

JOJO MOYESOVÁ

Mám službu od dnešního poledne, protože Carly má nějakou virózu a šla domů. Nevadí mi to. Nevadí mi zůstat v práci dlouho do večera. Tiše si pobrukuju spolu s Hudbou Smaragdových ostrovů III linoucí se z reproduktorů a vydám se odnést sklenice dvojici žen u stolu, které se zaujatě dívají na nějaké video v telefonu. Jejich uvolněný smích prozrazuje, že už mají hodně upito. ,,Moje vnučka.Je jí pět dnů!" oznámí mi plavovlasá žena, když se natáhnu přes stůl pro její sklenku. "Moc hezká," usměju se. Všechna mimina mi připadají jako housky na krámě. „Bydlí ve Švédsku. Ještě jsem tam nikdy nebyla. Ale na první vnouče se musím jet podívat, no ne?" ,,No a taky ho musíme zapít!" Obě zase vybuchnou smíchy. "Nepřipijete si s náma? No tak, dejte si na pět minut pohov. Samy tu flašku nestihneme včas dopít." ,,A jéje! Už musíme. Tak pojď, Dor." Po oznámení na informač ní tabuli si obě posbírají věci a nejspíš jenom já si všimnu, že se při chůzi směrem k bezpečnostní kontrole trochu kymácejí. Postavím prázdné sklenice na bar a rozhlédnu se,jestli ještě někde nezůstalo nádobí, které je potřeba umýt. „Vás to nikdy neláká?" zeptá se menší z žen, která se vrátila pro šálu. "Co myslíte?" „Prostě se tam taky vydat, když vám někdy skončí směna. Jen tak nastoupit do nějakýho letadla. Mě by to teda sakra lákalo." Znovu se zasměje. "Den co den." Usměju se na ni, takovým tím profesionálním úsměvem, který může znamenat cokoli, a otočím se zpátky k baru. střevní

oblohou. Konžanka Violet, která tu uklízí, ke mně pomaličku lébavě tlačí svůj vozík a boty s gumovými podrážkami jí na těném marmoleu vržou. ,,Ahoj, zlato." ,,Dobrý večer, Violet." „Neměla byste tady zůstávat takhle pozdě, zlatíčko. Měb být doma, u svých blízkých." Tohle mi říká večer co večer. "Už jenom chvilku," odpo stejnými slovy jako pokaždé. Spokojeně přikývne a šine se c Zaujatý mladík s notebookem a upocený piják skotské 1.: pryč. Naskládám na sebe sklenice, spočítám pokladnu a vš dvakrát zkontroluju, aby výjezd souhlasil s obsahem zá Všechno zapíšu do účetní knihy, mrknu na čerpadla a zapíši potřeba doobjednat. Teprve teď si všimnu, že přes barovou st je pořád přehozený kabát toho tlustého pána. Přejdu k něm1 dívám se na monitor. Letadlo do Mnichova by mělo prá pouštět lidi k nástupu, kdybych měla chuť za ním běžet a mu vrátit. Znovu kouknu na obrazovku a potom se pomalu na pánské toalety. ,,Haló? Je tu někdo?" Ozve se přiškrcený hlásek se slabou stopou hysterie. ( dveře.

Piják skotské se sklání hluboko nad umyvadlem a cáká i na obličej. Je bledý jak stěna. "Už hlásili můj let?" „Teď se to zrovna objevilo na tabuli. Nejspíš máte ještě I nut čas." Obrátím se k odchodu, ale něco mě zastaví. Muž vylekaně zírá a drobná očka má stažená úzkostí jak dva kn, Já to nezvládnu." Popadne papírový ručník a začne si jím po tváři. ,,Nemůžu do toho letadla nastoupit." Vyčkávám.

,,Měl bych letět na schůzku s novým šéfem, a nemůžu.

Obchody kolem mě na noc zavírají, předražené kabelky a čokolády Toblerone, tolik obhbené jako nouzové dárky, s rachotem mizí za ocelovými roletami. Světla nad odletovými branami tři, pět a jedenáct pohasnou a poslední cestující toho dne už si razí cestu noční

jsem odvahu mu přiznat, že se bojím lítat." Zavrtí hlavou .. je slabý slovo. Děsí mě to." Pustím dveře a ty se za mnou zavřou. ,,A co máte za práci?"

J OJO MOYE SOVÁ

Mám službu od dnešnťho poledne, protože Carly má nějakou :vní virózu a šla domů. Nevadť mi to. Nevadí mi zůstat v práci uho do večera. Tiše si pobrukuju spolu s Hudbou Smaragdových ·ovů III linoucí se z reproduktorů a vydám se odnést sklenice ~ici žen u stolu, které se zaujatě dívají na nějaké video v telefonu. ch uvolněný smích prozrazuje, že už mají hodně upito. ,Moje vnučka. Je jí pět dnů!" oznámí mi plavovlasá žena, když tatáhnu přes stůl pro její sklenku.

Moc hezká," usměju se. Všechna mimina mi připadajť jako sky na krámě.

Bydlť ve

Švédsku. Ještě jsem tam nikdy nebyla. Ale na první

uče se musím jet podívat, no ne?"

No a taky ho musíme zapít!" Obě zase vybuchnou smíchy. připijete si s náma? No tak, dejte si na pět minut pohov. Samy ašku nestihneme včas dopťt."

A.. jéje! Už musíme. Tak pojď, Dor." Po oznámenť na informač buli si obě posbírají věci a nejspíš jenom já si všimnu, že se při :i směrem k bezpečnostní kontrole trochu kymácejí. Postavím dné sklenice na bar a rozhlédnu se,jestli ještě někde nezůstalo 1bí, které je potřeba umýt.

/ás to nikdy neláká?" zeptá se menší z žen, která se vrátila pro

:o myslťte?"

>rostě se tam taky vydat, když vám někdy skončí směna. Jen 1astoupit do nějakýho letadla. Mě by to teda sakra lákalo." 'U se zasměje. ,,Den co den."

,měju se na ni, takovým tím profesionálním úsměvem, který · L.namenat cokoli, a otočím se zpátky k baru.

ŽIVOT PO

TOBĚ

oblohou. Konžanka Violet, která tu uklťzí, ke mně pomaličku a kovozík a boty s gumovými podrážkami jí na naleštěném marmoleu vržou. ,,Ahoj, zlato." ,,Dobrý večer, Violet." „Neměla byste tady zůstávat takhle pozdě, zlatíčko. Měla byste být doma, u svých blízkých." Tohle mi říká večer co večer. ,,Už jenom chvilku," odpovím jí stejnými slovy jako pokaždé. Spokojeně přikývne a šine se dál. Zaujatý mladík s notebookem a upocený piják skotské už jsou pryč. Naskládám na sebe sklenice, spočítám pokladnu a všechno dvakrát zkontroluju, aby výjezd souhlasil s obsahem zásuvky. Všechno zapíšu do účetní knihy, mrknu na čerpadla a zapíšu, co je potřeba doobjednat. Teprve teď si všimnu, že přes barovou stoličku je pořád přehozený kabát toho tlustého pána. Přejdu k němu a podívám se na monitor. Letadlo do Mnichova by mělo právě teď pouštět lidi k nástupu, kdybych měla chuť za ním běžet a kabát mu vrátit. Znovu kouknu na obrazovku a potom se pomalu vydám na pánské toalety. ';>J e tu nevkdo.;>" ,, Halo. Ozve se přiškrcený hlásek se slabou stopou hysterie. Otevřu lébavě tlačí svůj

dveře.

Piják skotské se sklání hluboko nad umyvadlem a cáká si vodu na obličej. Je bledý jak stěna. ,,Už hlásili můj let?" ,,Teď se to zrovna objevilo na tabuli. Nejspíš máte ještě pár minut čas." Obrátím se k odchodu, ale něco mě zastaví. Muž na mě vylekaně zírá a drobná očka má stažená úzkostí jak dva knoflíčky. Já to nezvládnu." Popadne papírový ručník a začne si jím plácat po tváři. ,,Nemůžu do toho letadla nastoupit." Vyčkávám.

ody kolem mě na noc zavírají, předražené kabelky a čokolády rone, tolik oblťbené jako nouzové dárky, s rachotem mizí za ,ými roletami. Světla nad odletovými branami tři, pět a jet pohasnou a poslední cestující toho dne už si razí cestu noční

„Měl bych letět na schůzku s novým šéfem, a nemůžu. Neměl jsem odvahu mu přiznat, že se bojím lítat." Zavrtí hlavou. ,,Bojím je slabý slovo. Děsí mě to." Pustím dveře a ty se za mnou zavřou. ,.A co máte za novou práci?"

]OJO MOYESOVA

Zamžiká na mě. ,,Ehm ... autodíly. Jsem nový vrchní oblastní manažer, závorka, náhradní díly, konec závorky, u Hunt Motors." ,,To zní jako důležitá pozice," povzbudím ho. ,,Máte i ... závorky." „Snažil jsem se o to hrozně dlouho." Těžce polkne. ,,A právě proto nechci umřít ve velikánský hořící kouli. Vážně nechci umřít v hořící kouli, která ke všemu letí ve vzduchu." Mám pokušení podotknout, že by ta hořící koule ani tak neletěla, jako spíš bleskurychle padala k zemi, ale tuším, že by to asi moc nepomohlo. Znovu si šplíchne vodu na obličej a já mu podám další ubrousek. „Díky." Roztřeseně vydechne, pak se narovná a pokusí se trochu vzmužit. ,,Vsadím se, že jste ještě neviděla dospělýho chlapa, co se chová jako idiot, co?" ,,To tu mám tak čtyřikrát denně." Vykulí na mě ta svoje mrňavá očička. ,,Z pánských záchodů musím někoho tahat tak čtyřikrát za den. A obyčejně proto, že se bojí lítat." Zamrká na mě. ,,Ale víte co, říkám to tady úplně všem: žádný letadlo, který letělo z tohohle letiště, ještě nikdy nespadlo." Zatáhne krk pod límec košile jako želva. ,,Vážně?" ,,Ani jedno." ,,Ani nějaká ... menší nehoda na ranveji?" Pokrčím rameny. ,,Vlastně je to tu docela nuda. Lidi odletí, dorazí tam, kam chtěli, a za pár dní se zase vrátí." Opřu se o dveře, aby zůstaly otevřené. Večer to na záchodech moc vábně nevoní. ,,A osobně si teda myslím, že jsou mnohem horší věci, co by se vám mohly přihodit." „No, to je asi pravda." Zamyslí se nad tím a pak na mě úkosem pohlédne. ,,Čtyřikrát za den, jo?" „Někdy i víckrát. No, jestli se nebudete zlobit, už musím zase za bar. Nehodí se, aby mě lidi moc často viděli vycházet z pánských

ŽIVOT PO TOBĚ

Usměje se a já na chviličku zahlédnu, jaký možná z: okolností je. Přirozeně energický chlapík. Optimista. Úspě! na poli evropských autodílů. ,,Víte co? Myslím, že už vy váš let." ,,Tak podle vás to bude v pohodě?" ,,To zvládnete. Tyhle aerolinky jsou hodně bezpečné. A. pár hodin vašeho života. Koukněte, před pěti minutama pi SK491. Až teď půjdete k odletový bráně, potkáte cestou a stevardy, jak jdou domů. Uvidíte, že se budou všichni srn vídat si. Pro ně je lítání jako pro jinýho cesta autobusem.] takhle lítají dvakrát, třikrát, i čtyřikrát za den. A nejsou Kdyby to nebylo bezpečný, tak by to nedělali, že ne?" ,Jako cesta autobusem," zopakuje po mně. ,,Nejspíš ještě o dost bezpečnější." „No, to určitě." Povytáhne obočí. ,,Na silnici je to same Kývnu. Urovná si kravatu. ,,A je to důležitý místo." „Byla by škoda, kdyby vám to uteklo, a ještě kvůli takc ličkosti. Jakmile si na lítání zvyknete, budete v pohodě." ,,Možná že jo. Děkuj u vám ... " ,,Louisa," doplním. „Děkuju vám, Louiso. Jste moc hodná." Zkoumavě na hlédne. ,,Asi byste ... asi byste někdy... nezašla na skleničk „Myslím, že už volají váš let, pane," pronesu a otevřu m aby mohl projít. Kývne, a aby zakryl rozpaky, začne se okázale poplác kapsách.,Jo.Jasně. No ... takjá tedajdu." ,,Užijte si ty závorky." Dvě minuty potom, co zmizí, zjistím, že pozvracel celot ku číslo tři.

* * •

záchodků."

]OJO MOYESOVA

Zamžiká na mě. ,,Ehm ... autodíly. Jsem nový vrchní oblastní nažer, závorka, náhradní duy, konec závorky, u Hunt Motors." ,,To zní jako důležitá pozice," povzbudím ho. ,,Máte i ... zá-

k)."

„Snažil jsem se o to hrozně dlouho." Těžce polkne. ,,A právě to nechci umřít ve velikánský hořící kouli. Vážně nechci umřít tořící kouli, která ke všemu letí ve vzduchu." lám pokušení podotknout, že by ta hořící koule ani tak nele, jako spíš bleskurychle padala k zemi, ale tuším, že by to asi c nepomohlo. Znovu si šplíchne vodu na obličej a já mu podám 'í ubrousek. Díky." Roztřeseně vydechne, pak se narovná a pokusí se trochu užit.,, Vsadím se, že jste ještě neviděla dospělýho chlapa, co se vá jako idiot, co?" To tu mám tak čtyřikrát denně." ykulí na mě ta svoje mrňavá očička. Z pánských záchodů musím někoho tahat tak čtyřikrát za den. yčejně proto, že se bojí lítat." amrká na mě. e víte co, říkám to tady úplně všem: žádný letadlo, který lez tohohle letiště, ještě nikdy nespadlo." atáhne krk pod límec košile jako želva. ,,Vážně?" ni jedno." i nějaká . .. menší nehoda na ranveji?" okrčím rameny. ,,Vlastně je to tu docela nuda. Lidi odletí, dotam, kam chtěli, a za pár dní se zase vrátí." Opřu se o dveře, ůstaly otevřené. Večer to na záchodech moc vábně nevoní. ubně si teda myslím, že jsou mnohem horší věci, co by se vám y přihodit." To, to j: asi pravda." Zamyslí se nad tím a pak na mě úkosem ·dne. ,,Ctyřikrát za den, jo?"

'ěkdy i víckrát. No, jestli se nebudete zlobit, už musím zase . Nehodí se, aby mě lidi moc často viděli vycházet z pánských dku."

ŽIVOT PO TOBt

Usměje se a já na chviličku zahlédnu, jaký mož~á za jiných okolností je. Přirozeně energický chlapík. Optimista. U spěšný hráč na poli evropských autodílů.,,Víte co? Myslím, že už vyvolávají váš let." ,,Tak podle vás to bude v pohodě?" „To zvládnete. Tyhle aerolinky jsou hodně bezpečné. A je to jen pár hodin vašeho života. Koukněte, před pěti minutama přistál let SK491 . Až teď půjdete k odletový bráně, potkáte cestou letušky a stevardy, jak jdou domů. Uvidíte, že se budou všichni smát a povídat si. Pro ně je lítání jako pro jinýho cesta autobusem. Některý takhle lítají dvakrát, třikrát, i čtyřikrát za den. A nejsou hloupí. Kdyby to nebylo bezpečný, tak by to nedělali, že ne?" Jako cesta autobusem," zopakuje po mně. ,,Nejspíš ještě o dost bezpečnější." ,,No, to určitě." Povytáhne obočí. ,,Na silnici je to samej idiot."

Kývnu. Urovná si kravatu. ,,A je to důležitý místo." ,,Byla by škoda, kdyby vám to uteklo, a ještě kvůli takovýmaličkosti.Jakmile si na lítání zvyknete, budete v pohodě." ,,Možná že jo. Děkuju vám ... " ,,Louisa," doplním. ,,Děkuju vám, Louiso.Jste moc hodná." Zkoumavě na mě pohlédne. ,,Asi byste ... asi byste někdy... nezašla na skleničku?" ,,Myslím, že už volají váš let, pane," pronesu a otevřu mu dveře, aby mohl projít. Kývne, a aby zakryl rozpaky, začne se okázale poplácávat po kapsách. ,Jo.Jasně. No ... tak já teda jdu." ,,Užijte si ty závorky." Dvě minuty potom, co zmizí, zjistím, že pozvracel celou kabinku číslo tři.

• • •

ŽIVOT PO TOBĚ

]OJO MOYESOVÁ

Dorazím domů ve čtvrt na jednu v noci a vstoupím do tichého bytu. Převléknu se do pyžamových kalhot a mikiny s kapucí, otevřu ledničku, vytáhnu láhev vína a naliju si sklenku.Je tak kyselé, až se mi zkřiví rty. Zadívám se na vinětu a uvědomím si, že jsem ho musela včera večer otevřít a pak jsem ho zapomněla zase zašpuntovat, a nakonec usoudím, že nemá cenu nad tím nějak moc mudrovat. Svalím se i se sklenicí do křesla. Na krbové římse jsou vystavená dvě přání. Jedno od rodičů, k narozeninám. ,,Všechno nejlepší'' od mámy mě zabolí jako bodná rána. Druhé přání je od sestry. Navrhuje mi, že by se s Tomem stavili na víkend. Dostala jsem ho už před půl rokem. Na záznamníku mám dva vzkazy, jeden je od mojí zubařky. Ten druhý ne.

Ahoj, Louisa. Tady ]ared. Potkalijsme se v Di rty Duck, pamatuješ? No, vlastnějsme se víc nei potkali [ tlumené, rozpačité uchechtnutí]. Bylo to... no... já si to moc uiil. Moiná bysme se mohli zase sejít? Moje číslo máš. Když už v láhvi není ani kapička, chvíli váhám, jestli si nezajít pro další, ale už se mi nechce chodit ven. Nechci, aby si Samir v nonstop sámošce zase dělal legraci z mého neomezeného přísunu rulandy. Nechci s nikým mluvit. Najednou jsem k smrti unavená, ale je to takový ten stav, kdy člověku vyčerpáním hučí v hlavě, a je mi jasné, že když si půjdu lehnout, stejně neusnu. Na okamžik si vzpomenu na Jareda a vybaví se mi, že měl takový podivný tvar nehtů. Vážně mi vadí, že má někdo divné nehty? Zírám na holé stěny obýváku a najednou mi dojde, že ve skutečnosti potřebuju na vzduch. Vážně potřebuju na vzduch. Otevřu okno v předsíni a nejistě vyšplhám po požárním žebříku až na střechu. Když jsem tady byla poprvé, před devíti měsíci, ukázal mi realitní agent, že si tady předchozí nájemníci vybudovali takovou malou terasu se zahrádkou - rozestavili tu pár květináčů a přidali lavičku. „Oficiálně vám to nepatří, pochopitelně," vysvětloval, ,,ale jediný přímý přístup sem je právě z vašeho bytu. Podle mě je to docela prima. Můžete tady i pořádat večírky!" Překvapeně jsem na něj zírala a přemýšlela,jestli opravdu vypadám na to, že pořádám mejdany.

Rostliny v květináčích už dávno uvadly a zašly. Péče o ( zjevně není moje silná stránka. A teď stojím na střeše a hled potemnělý blikající Londýn pod sebou. Miliony dalších lidí I mě teď žijí, dýchají,jedí, hádají se. Miliony životů, které s tím nemají vůbec nic společného. Přináší mi to takový zvláštní 1 Dole se třpytí sodíkové výbojky pouličního osvětlení a ne vzduchem se line hluk velkoměsta: túrování motorů, bouchán ří. Pár kilometrů na jih odsud je slyšet vzdálené brutalistní d policejního vrtulníku,jehož světlomety pátrají ve tmě po něj delikventovi ztraceném v místním parku. Někde v dálce hou réna. Siréna je slyšet vždycky. ,,Za chvilku se tady budete cíti doma," ujišťoval mě realitní agent. To mě skoro rozesmálo.' město mi připadá stejně cizí jako vždycky.Jenže mně teď př cizí úplně všechno. Zaváhám a pak vystoupím na nízkou obvodovou zídku. přáhnu ruce jako mírně podroušený provazochodec. Kladu před nohu, sunu se po betonovém parapetu a v mírném větff vstávají chloupky na roztažených pažích. Když jsem se sem r hovala, a když mi bylo nejhůř, občas jsem se odvážila přejít : noho konce budovy na druhý. Když jsem se dostala až nak zasmála jsem se do noci. Vidíš? jsem tady, ajsem naživu, a žl vážně. Dělám přesně to,

co jsi mi řekl!

Stala se z toho moje tajná závislost: jen já, silueta města mnou, útěšný příkrov tmy, anonymita a vědomí, že tady naha kdo neví, kdo jsem. Zvednu hlavu, na tváři cítím noční vánd sebou slyším smích, tlumený třesk rozbité lahve, hučení do šinoucí se do města, vidím nekonečný rudý proud koncových i jako automobilový přívod krve.Jenom mezi třetí a pátou rán nečně nastane relativní klid: opilci už se svalili do postelí, šéfkt v restauracích si svlékli bílé uniformy, hospody zamkly dveře.~ v těchhle hodinách jen občas přeruší noční tankery, židovsk kárna v ulici, která právě otevírá, a dodávky rozvážející noviny, s tichým žuchnutím doručují v balících papírový náklad. Zná i ty nejnepatrnější zvuky tohohle města, protože já už nespín

ŽIVOT PO TOBĚ

JOJO MOYESOVA

zím domů ve čtvrt na jednu v noci a vstoupím do tichého byse do pyžamových kalhot a mikiny s kapucí, otevřu čku, vytáhnu láhev vína a naliju si sklenku.Je tak kyselé, až se ·iví rty. Zadívám se na vinětu a uvědomím si, že jsem ho mučera večer otevřít a pak jsem ho zapomněla zase zašpuntovat, onec usoudím, že nemá cenu nad tím nějak moc mudrovat. 1m se i se sklenicí do křesla. a krbové římse jsou vystavená dvě přání. Jedno od rodičů, ozerůnám.,,Všechno nejlepší" od mámy mě zabolí jako bodná Druhé přání je od sestry. Navrhuje mi, že by se s Tomem staa víkend. Dostala jsem ho už před půl rokem. Na záznamníku dva vzkazy,jedenje od mojí zubařky. Ten druhý ne. oj, Louisa. Tady Jared. Potkalijsme se v Dirty Duck, pamatuješ? lastnéjsme se víc než potkali [ tlumené, rozpačité uchechtnutí]. řevléknu

o... no... já si to moc užil Možná bysme se mohli zase sejít? Moje 1áš. yž už v láhvi není ani kapička, chvíli váhám, jestli si nezajít alší, ale už se mi nechce chodit ven. Nechci, aby si Samir stop sámošce zase dělal legraci z mého neomezeného přísunu kly. Nechci s nikým mluvit. Najednou jsem k smrti unavená, to takový ten stav, kdy člověku vyčerpáním hučí v hlavě, a je né, že když si půjdu lehnout, stejně neusnu. Na okamžik si enu na Jareda a vybaví se mi, že měl takový podivný tvar . Vážně mi vadí, že má někdo divné nehty? Zírám na holé obýváku a najednou mi dojde, že ve skutečnosti potřebuju uch. Váfoě potřebuju na vzduch. Otevřu okno v předsíni tě vyšplhám po požárním žebříku až na střechu. yž jsem tady byla poprvé, před devíti měsíci, ukázal mi realitnt, že si tady předchozí nájemníci vybudovali takovou malou se zahrádkou - rozestavili tu pár květináčů a přidali lavičku. álně vám to nepatří, pochopitelně," vysvětloval, ,,ale jediný přístup sem je právě z vašeho bytu. Podle mě je to docela priůžete tady i pořádat večírky!" Překvapeně jsem na něj zírala ýšlela, jestli opravdu vypadám na to, že pořádám mejdany.

Rostliny v květináčích už dávno uvadly a zašly. Péče o cokoli zjevně není moje silná stránka. A teď stojím na střeše a hledím na potemnělý blikající Londýn pod sebou. Miliony dalších lidí kolem mě teď žijí, dýchají,jedí, hádají se. Miliony životů, které s tím mým nemají vůbec nic společného. Přináší mi to takový zvláštní klid. Dole se třpytí sodíkové výbojky pouličního osvětlení a nočním vzduchem se line hluk velkoměsta: túrování motorů, bouchání dveří. Pár kilometrů na jih odsud je slyšet vzdálené brutalistní dunění policejního vrtulníku,jehož světlomety pátrají ve tmě po nějakém delikventovi ztraceném v místním parku. Někde v dálce houká siréna. Siréna je slyšet vždycky. ,,Za chvilku se tady budete cítit jako doma," ujišťoval mě realitní agent. To mě skoro rozesmálo. Tohle město mi připadá stejně cizí jako vždycky. Jenže mně teď připadá cizí úplně všechno. Zaváhám a pak vystoupím na nízkou obvodovou zídku. Rozpřáhnu ruce jako mírně podroušený provazochodec. Kladu nohu před nohu, sunu se po betonovém parapetu a v mírném větříku mi vstávají chloupky na roztažených pažích. Když jsem se sem nastě hovala, a když mi bylo nejhůř, občas jsem se odvážila přejít z jednoho konce budovy na druhý. Když jsem se dostala až nakonec, zasmála jsem se do noci. Vidíš? Jsem tady, a jsem naživu, a žiju odvážně. Dělám přesně to,

co jsi mi řekl!

Stala se z toho moje tajná závislost: jen já, silueta města pode mnou, útěšný příkrov tmy, anonymita a vědomí, že tady nahoře nikdo neví, kdo jsem. Zvednu hlavu, na tváři cítím noční vánek, pod sebou slyším smích, tlumený třesk rozbité lahve, hučení dopravy šinoucí se do města, vidím nekonečný rudý proud koncových světel, jako automobilový přívod krve.Jenom mezi třetí a pátou ráno konečně nastane relativní klid: opilci už se svalili do postelí, šéfkuchaři v restauracích si svlékli bílé uniformy, hospody zamkly dveře. Ticho v těchhle hodinách jen občas přeruší noční tankery, židovská pekárna v ulici, která právě otevírá, a dodávky rozvážející noviny, které s tichým žuchnutím doručují v balících papírový náklad. Znám už i ty nejnepatrnější zvuky tohohle města, protože já už nespím.

JO JO M OYES OVÁ

Někde

pode mnou ve White Horse pokračuje pařba i po zavíračce,je to tam samý hipster a Eastender, před hospodou se nějaká dvojice hádá a všeobecná nemocnice na druhém konci města právě dává dohromady nemocné a raněné a všechny, kdo jakž takž přežili další den. Tady nahoře je jen čerstvý vzduch, tma a někde v dálce bliká světýlko nákladního letadla FedEx z Heathrow do Pekingu a nesčetní cestující,jako třeba můj piják skotské, teď míří za něčím novým. „Osmnáct měsíců. Už je to osmnáct měsíců. Tak kdy to bude stačit?" vykřiknu do tmy. A teď to přijde - zase cítím, jak se to ve mně vaří, ten nečekaný vztek. Popojdu ještě o dva kroky a sklopím oči k nohám. "Protože mně to nepřipadá jako život. Nepřipadá mi to vůbec nijak." Dva kroky. A ještě dva. Dneska dojdu až na roh. "Ty jsi mi ve skutečnosti nedal žádný život, víš to? Vůbec žádný. Jenom jsi mi rozbil ten starý. Na tisíc kousků. A co si mám teď počít s tím, co zbylo? Kdy to zase začne vypadat jako ... " Roztáhnu ruce, na kůži ucítím chladný noční vzduch a uvědomím si, že zase brečím. ,,K čertu s tebou, Wille!" zašeptám. "Táhni k čertu za to, žes mě opustil!" Zase se ve mně vzedme smutek,jako náhlý příliv, prudký a zdrcující. A právě když se v něm začnu utápět, ozve se ze stínů nějaký hlas. ,,Myslím, že byste tam neměla takhle stát." Pootočím se a na požárním žebříku zahlédnu drobnou bledou tvář a tmavé vytřeštěné oči. Leknu se, noha mi po zídce uklouzne a já se najednou převážím na špatnou stranu. Srdce mi poskočí a o zlomek vteřiny později sebou trhnu celá. A pak, jako ve zlém snu, najednou nevážím vůbec nic, vznáším se v propasti noční temnoty, nohy se mi zazmítají nad hlavou a já zaslechnu křik, který může patřit mně -

Prásk A pak všechno zčerná.

,Jak se jmenujete, zlato?" Mám krk v ochranném límci. Čísi ruka mi prohmatává hlavu, jemně a hbitě. Jsem naživu. Vlastně mě to docela překvapuje. „Výborně. Otevřete oči. Podívejte se na mě, ano? Podívej1 na mě! Řeknete mi svoje jméno?" Chci něco říct, chci otevřít pusu, ale vyjdou ze mě jen ně přidušené nesmyslné zvuky. Myslím, že jsem se kousla do ja2 V puse mám krev, teplou, chutná železitě. Nemůžu se ani pohr „Přesuneme vás teď na ortopedickou desku, ano? Na chvil to asi bude trochu nepříjemné, ale píchnu vám morfium, aby ti lik nebolelo." Mužský hlas, klidný, vyrovnaný, jako by to by nejnormálnější věc na světě, že ležím rozbitá na betonu a zírá1 noční nebe. Chce se mi tomu zasmát. Chci mu říct, jak je tc surdní, že tu jsem. Ale zjevně mi nic nefunguje,jak by mělo. Mužská tvář mi zmizí ze zorného pole. Nade mnou se o žena v zářivě neonové vestě, s tmavými vlnitými vlasy staže1 do ohonu, prudce mi posvítí do očí baterkou a dívá se na mě : tažitým zájmem, jako bych byla nějaký vzorek ke zkoumání, člověk.

"Budeme ji dávat do pytle?" Chci něco říct, ale nemůžu, kvůli té bolesti v nohou. Kriste vydechnu, ale nevím, jestli jsem to řekla i nahlas.

--- -

]OJ O M O YE S O V Á

Někde pode mnou ve White Horse pokračuje pařba i po zaví:ce,je to tam samý hipster a Eastender, před hospodou se nějaká )jice hádá a všeobecná nemocnice na druhém konci města právě rá dohromady nemocné a raněné a všechny, kdo jakž takž přežili ší den. Tady nahoře je jen čerstvý vzduch, tma a někde v dálce ci světýlko nákladního letadla FedEx z Heathrow do Pekingu esčetní cestující,jako třeba můj piják skotské, teď míří za něčím

rým.

,Osmnáct měsíců. Už je to osmnáct měsíců. Tak kdy to bude :it?" vykřiknu do tmy. A teď to přijde - zase cítím, jak se to ve ě vaří, ten nečekaný vztek. Popojdu ještě o dva kroky a sklopím k nohám. ,,Protože mně to nepřipadá jako život. Nepřipadá mi ůbec nijak."

)va kroky. A ještě dva. Dneska dojdu až na roh.

Ty jsi mi ve skutečnosti nedal žádný život, víš to? Vůbec žádný. >m jsi mi rozbil ten starý. Na tisíc kousků. A co si mám teď potím, co zbylo? Kdy to zase začne vypadat jako ... " Roztáhnu , na kůži ucítím chladný noční vzduch a uvědomím si, že zase ím. ,,K čertu s tebou, Wille!" zašeptám. ,, Táhni k čertu za to, ně opustil!"

:ase se ve mně vzedme smutek,jako náhlý příliv, prudký a zdrí. A právě když se v něm začnu utápět, ozve se ze stínů nějaký ,,Myslím, že byste tam neměla takhle stát."

)Otočím se a na požárním žebříku zahlédnu drobnou bledou 1 tmavé vytřeštěné oči. Leknu se, noha mi po zídce uklouzne ;e najednou převážím na špatnou stranu. Srdce mi poskočí

lomek vteřiny později sebou trhnu celá. A pak, jako ve zlém lajednou nevážím vůbec nic, vznáším se v propasti noční temnohy se mi zazmítají nad hlavou a já zaslechnu křik, který · patřit mně -

rísk

,Jak se jmenujete, zlato?" Mám krk v ochranném límci. Čísi ruka mi prohmatává hlavu, jemně a hbitě. Jsem naživu. Vlastně mě to docela překvapuje. „Výborně. Otevřete oči. Podívejte se na mě, ano? Podívejte se na mě! Řeknete mi svoje jméno?" Chci něco říct, chci otevřít pusu, ale vyjdou ze mě jen nějaké přidušené nesmyslné zvuky. Myslím, že jsem se kousla do jazyka. V puse mám krev, teplou, chutná železitě. Nemůžu se ani pohnout. „Přesuneme vás teď na ortopedickou desku, ano? Na chviličku to asi bude trochu nepříjemné, ale píchnu vám morfium, aby to tolik nebolelo." Mužský hlas, klidný, vyrovnaný, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě, že ležím rozbitá na betonu a zírám na noční nebe. Chce se mi tomu zasmát. Chci mu říct, jak je to absurdní, že tu jsem. Ale zjevně mi nic nefunguje, jak by mělo. Mužská tvář mi zmizí ze zorného pole. Nade mnou se objeví žena v zářivě neonové vestě, s tmavými vlnitými vlasy staženými do ohonu, prudce mi posvítí do očí baterkou a dívá se na mě s odtažitým zájmem, jako bych byla nějaký vzorek ke zkoumání, a ne člověk.

pak všechno zčerná.

,,Budeme ji dávat do pytle?" Chci něco říct, ale nemůžu, kvůli té bolesti v nohou. Kristepane, vydechnu, ale nevím, jestli jsem to řekla i nahlas.

JOJO MOYESOVA

"Mnohočetné

zlomeniny. Zornice normální, reagují. Tlak devadesát na šedesát. Měla štěstí, že dopadla na tu markýzu. Jaká je šance, že člověk sletí přímo na lehátko, co ... ? Ale ty podlitiny se mi nelíbí." Ucítím závan chladného vzduchu na břiše, pak lehký dotek teplých prstů. ,,Vnitřní krvácení?" ,,Budeme potřebovat záložní tým?" ,,Mohl byste uhnout, pane? Ustupte, prosím." Další mužský hlas: ,Jdu si takhle ven zakouřit, a ona mi krucinál spadne přímo na balkon. Málem sakra spadla na mě!" ,,No vidíte,jaký máte štěstí. Nespadla na vás." „K smrti jsem se leknul. Člověk nečeká, že na něj z nebe začnou padat lidi. A koukněte na to křeslo. Stálo mě osm set liber, je od Conrana ... Myslíte, že ho po ní můžu chtít zaplatit?" Na chvíli je ticho. ,,Můžete si dělat, co chcete, pane. Víte co, co kdybyste jí taky naúčtoval náklady na umytí balkonu od její krve? Co vy na to?" První muž zalétne pohledem ke kolegyni. Čas plyne a já se jím nechám unášet. Tak já jsem spadla ze střechy? Tvář mám jako led a neurčitě si uvědomím, že se začínám třást. ,Jde nám do šoku, Same!" Někde dole se otevřou dveře dodávky. A pak se deska pode mnou pohne a na okamžik mnou projede bolest ta bolest to tak bolí A pak všechno zčerná.

Houkání sirény, modrý vír. V Londýně pořád houkají sirény. Jedeme. Vnitřek sanitky přelétne světlo zářivky, zabliká a znovu se rozsvítí a ozáří nečekaně přecpaný prostor a muže v zelené uniformě, který něco ťuká do telefonu a pak mi upraví kapačku nad hlavou. Už to tolik nebolí - je to tím morfiem?-, ale s přicháze jícím vědomím se mě zmocňuje hrůza. Někde uvnitř se ve mně nadouvá obrovský airbag a pomaličku vytěsňuje všechno ostatní. Ach ne. Ach ne! "O-iň-te?"

ŽIVOT PO TOBĚ

Musím to zkusit dvakrát, než mě ten muž, který se teď paží rá o zadní dveře kabiny, uslyší. Otočí se a skloní se k mé tváři. po citronech, a když se dneska holil, kousek kůže vynechal. ,,Vi no v pohodě?" ,,Bu-u ... " Muž se skloní až ke mně. ,,Pardon. Přes tu sirénu je špatné šet. Za chvilku budeme v nemocnici." Přikryje mi ruku dla: suchá, teplá, konejšivá. Najednou se mě zmocní panika, aby m se neopustil. ,,Držte se. Za jak dlouho tam budeme, Donna?' Nedokážu to vyslovit. Jazyk jako by mi zaplnil celou 1 Myšlenky mám zmatené, honí se mi v hlavě jedna přes dn Když mě zvedali, pohnula jsem rukama? Zvedla jsem přece p1 ruku, ne? ,,Uu-u och-nutá?" vyjde ze mě šeptem. ,,Cože?" Přiblíží mi ucho až k ústům. ,,Och-nutá? U-u och-nutá?" ,,Ochrnutá?" Muž zaváhá, podívá se mi do očí a pak přejed, hledem k mým nohám. ,,Můžete pohnout prsty na nohou?" Zkouším si vzpomenout,jak se hýbe nohama.Jako by to 1 dovalo mnohem víc soustředění než dřív. Muž vztáhne ruku a mi sáhne na palec u nohy, jako by mi chtěl připomenout, ke mám. "Zkuste to ještě. Výborně!" Oběma nohama mi projede bolest. Ozve se zajíknutí, m vzlyk. Můj. „Budete v pořádku. Bolest je dobrá. Nemůžu to říct s jist ale myslím, že páteř nemáte poraněnou. Máte rozbitou kyčel dalších věcí." Dívám se mu do očí. Má je laskavé. Podle všeho chápe,jak potřebuj u, aby mě přesvědčil. Ucítím, jak mi stiskl ruku. V ž jsem tolik nepotřebovala lidský dotek. ,,Vážně. Vím docela jistě, že nejste ochrnutá." ,,Dí-y O-u," uslyším se jako z dálky. Oči se mi zalijí slzami. -ouch-tějte ně, o-chím," zašeptám. Přiblíží tvář k mojí. ,,Nepustím vás."

] O JO MOYE S O V A

,,Mnohočetné zlomeniny. Zornice normální, reagují. Tlak de1desát na šedesát. Měla štěstí, že dopadla na tu markýzu. Jaká je

mce, že člověk sletí přímo na lehátko, co ... ? Ale ty podlitiny se ti nelibí." Ucítím závan chladného vzduchu na břiše, pak lehký )tek teplých prstů. ,,Vnitřní krvácení?" ,,Budeme potřebovat záložní tým?" ,,Mohl byste uhnout, pane? Ustupte, prosím." Další mužský hlas: ,Jdu si takhle ven zakouřit, a ona mi krucinál adne přímo na balkon. Málem sakra spadla na mě!" ,,No vidíte,jaký máte štěstí. Nespadla na vás."

„K smrti jsem se leknu!. Člověk nečeká, že na něj z nebe začnou dat lidi. A koukněte na to křeslo. Stálo mě osm set liber, je od >nrana ... Myslíte, že ho po ní můžu chtít zaplatit?" Na chvíli je ticho.

,,Můžete si dělat, co chcete, pane. Víte co, co kdybyste jí taky

lčtoval náklady na umytí balkonu od její krve? Co vy na to?"

První muž zalétne pohledem ke kolegyni. Čas plyne a já se jím :hám unášet. Tak já jsem spadla ze střechy? Tvář mám jako led eurčitě si uvědomím, že se začínám třást. Jde nám do šoku, Same!''

Někde dole se otevřou dveře dodávky. A pak se deska pode ou pohne a na okamžik mnou projede bolest ta bolest to tak bolí ,ak všechno zčerná.

1kání sirény, modrý vír. V Londýně pořád houkají sirény. Je1e. Vnitřek sanitky přelétne světlo zářivky, zabliká a znovu se vftí a ozáří nečekaně přecpaný prostor a muže v zelené uni1ě, který něco ťuká do telefonu a pak mi upraví kapačku nad ou. Už to tolik nebolí - je to tím morfiem?-, ale s přicháze1 vědomím se mě zmocňuje hrůza. Někde uvnitř se ve mně >Uvá obrovský airbag a pomaličku vytěsňuje všechno ostatní. ~e.Ach ne! )-iň-te?"

ŽIVOT PO TOBĚ

Musím to zkusit dvakrát, než mě ten muž, který se teď paží opírá o zadní dveře kabiny, uslyší. Otočí se a skloní se k mé tváři. Voní po citronech, a když se dneska holil, kousek kůže vynechal.,, Všechno v pohodě?" ,,Bu-u ... " Muž se skloní až ke mně. ,,Pardon. Přes tu sirénu je špatně slyšet. Za chvilku budeme v nemocnici." Přikryje mi ruku dlaní. Je suchá, teplá, konejšivá. Najednou se mě zmocní panika, aby mě zase neopustil. ,,Držte se. Za jak dlouho tam budeme, Donno?" Nedokážu to vyslovit. Jazyk jako by mi zaplnil celou pusu. Myšlenky mám zmatené, honí se mi v hlavě jedna přes druhou. Když mě zvedali, pohnula jsem rukama? Zvedla jsem přece pravou ruku, ne? ,,Uu-u och-nutá?" vyjde ze mě šeptem. ,,Cože?" Přiblíží mi ucho až k ústům. ,,Och-nutá? U-u och-nutá?" ,,Ochrnutá?" Muž zaváhá, podívá se mi do očí a pak přejede pohledem k mým nohám. ,,Můžete pohnout prsty na nohou?" Zkouším si vzpomenout,jak se hýbe nohama.Jako by to vyžadovalo mnohem víc soustředění než dřív. Muž vztáhne ruku a lehce mi sáhne na palec u nohy, jako by mi chtěl připomenout, kde ho mám. ,,Zkuste to ještě. Výborně!" Oběma nohama mi projede bolest. Ozve se zajíknutí, možná vzlyk. Můj. ,,Budete v pořádku. Bolest je dobrá. Nemůžu to říct s jistotou, ale myslím, že páteř nemáte poraněnou. Máte rozbitou kyčel a pár dalších věcí." Dívám se mu do očí. Má je laskavé. Podle všeho chápe,jak moc potřebuj u, aby mě přesvědčil. Ucítím, jak mi stiskl ruku. V životě jsem tolik nepotřebovala lidský dotek. ,, Vážně. Vím docela jistě, že nejste ochrnutá." ,,Dí-y O-u," uslyším se jako z dálky. Oči se mi zalijí slzami. ,,Ne-ouch-tějte ně, o-chím," zašeptám. Přiblíží tvář k mojí. ,,Nepustím vás."

JOJO MOYESOVÁ

Chci něco říct, ale najednou mám jeho tvář jako rozmazanou a jsem zase mimo.

Později se dozvím, že jsem spadla dvě patra z pěti, prorazila markýzu a dopadla na luxusní velikánské sluneční lehátko z plachtoviny a proutí s nepromokavými polštáři na balkoně pana Anthonyho Gardinera, právníka specializujícího se na autorské právo a jednoho ze sousedů, s nímž jsem se předtím nikdy nesetkala. Rozdrtila jsem si kyčel, zlomila dvě žebra a praskla mi klíční kost. Na levé ruce jsem si zlomila dva prsty a na noze záprstní kůstku, která mi trčela ven kůží a jeden z přítomných mediků při tom pohledu omdlel. Moje rentgenové snímky jsou předmětem jistého obdivu. Pořád v duchu slyším toho záchranáře, který mě ošetřoval. Když spadnete z velké výšky, nikdy nevíte,jak to dopadne. Podle všeho jsem měla ohromné štěstí. Když mi to řeknou, s úsměvem vyčkávají,jako by se slušelo, abych se teď usmála od ucha k uchu, nebo možná zatančila nějaký oslavný taneček. Nemám pocit, že bych měla štěstí. Vlastně necítím vůbec nic. Podřimuju, probouzím se, někdy nade mnou září jasné reflektory na operačním sále, jindy jsem zase v klidném, tichém pokoji. Tvář zdravotní sestry. Útržky hovoru. Vidělijste, co zůstalo z té ženské na D4? Na konec smény nic moc, co? lij, jste z Nemocnice princezny Aliběty, jo? Řekněte jim, ie u nás taky víme,jak vést pohotovost. Hahahaha! Jenom odpočívejte, Louiso. O všechno se postaráme. Teď musíte jen odpočívat.

Po morfiu jsem pořád ospalá. Zvýší mi dávku a já ten chladivý pramínek zapomnění jen uvítám.

Otevřu oči

a spatřím, že na posteli sedí moje matka. ,Je vzhůru! Bernarde, ona je vzhůru! Nemáme zavolat sestru?" Má jinou barvu vlasů, pomyslím si nepřítomně. A pak: Bože, to je moje matka. Moje matka už se mnou nemluví.

ŽlVOT PO TOBĚ

„Díky Bohu! Ach Bože, díky!" Matka si sáhne na křížek, kte jí visí na krku. Někoho mi to připomene, ale nemůžu si vzpom nout koho. Nakloní se ke mně a lehounce mě pohladí po tváři. I tom gestu mi kdovíproč okamžitě vhrknou do očí slzy. "Holčičl moje!" Sklání se nade mnou,jako by mě chtěla ochránit před da újmou. Cítím vůni jejího parfému, tak dobře známou jako svc vlastní. ,,Bože, Lou!" Otře mi slzy papírovým kapesníčkem." V~ votě jsem neměla takovej strach, jako když mi to zavolali! M bolesti? Nepotřebuješ něco? Leží se ti pohodlně? Co ti mů· donést?" Mluví tak rychle, že nedokážu odpovídat. "Přijeli jsme hned, jak nám volali. Trina se zatím stará o děc Pozdravuje tě. No, vlastně tak jako zabručel, znáš to, ale všichni 1 me, co tím chce říct. Zlatíčko moje, cos to· proboha vyváděla? ( tě to prokristapána napadlo?!" Zjevně nečeká žádnou odpověď. Úplně stačí, když tady bu, jen tak ležet. Matka si otře oči a pak je znovu otře i mně. ,,Pořád jsi moje hc čička. A já bych ... nemohla bych snést pomyšlení, že se ti něco s1 lo a my jsme spolu ... však víš." ,,Aiii ... ," chci říct „mami", ale polykám slova. Jazyk jako by měla obrovský. Zním jako opilá. ,,Echtěla chem ... " ,Já vím. Ale bylo to pro mě tak hrozně těžký, Lou. Nemol jsem prostě ... " ,,Teď ne, zlato. Dobře?" dotkne se táta jejího ramene. Odvrátí se, zahledí se do prázdna a pak mě vezme za rul "Když nám zavolali ... Bože ... Myslela jsem ... nevěděla jsem. Znovu popotáhne a přitiskne si kapesník ke rtům. ,,Díky Bohu, je v pořádku, Bernarde." Jasně že jo. Ta holka je jak z gumy, co?" Nade mnou se tyčí táta. Naposledy jsme spolu mluvili pote fonu přede dvěma měsíci, ale neviděli jsme se celých těch osmn: měsíců, co jsem se odstěhovala z rodného městečka. Připadá obrovský a důvěrně známý, a taky zoufale, beznadějně unavený.

)OJO MOYESOVA

Chci něco říct, ale najednou mám jeho tvář jako rozmazanou jsem zase mimo.

ozději se dozvím, že jsem spadla dvě patra z pěti, prorazila mar, u a dopadla na luxusní velikánské sluneční lehátko z plachtoviny proutí s nepromokavými polštáři na balkoně pana Anthonyho ardinera, právnJka specializujícího se na autorské právo a jednoho sousedů, s nJmž jsem se předtím nikdy nesetkala. Rozdrtila jsem kyčel, zlomila dvě žebra a praskla mi kuční kost. Na levé ruce em si zlomila dva prsty a na noze záprstní kůstku, která mi trčela n kůží a jeden z přítomných mediků při tom pohledu omdlel. ~oje rentgenové snímky jsou předmětem jistého obdivu. Pořád v duchu slyším toho záchranáře, který mě ošetřoval. Když dnete z velké výšky, nikdy nevíte,jak to dopadne. Podle všeho jsem ·1a ohromné štěstí. Když mi to řeknou, s úsměvem vyčkávají,jako se slušelo, abych se teď usmála od ucha k uchu, nebo možná začila nějaký oslavný taneček. Nemám pocit, že bych měla štěstí. stně necítím vůbec nic. Podřimuju, probouzím se, někdy nade ou září jasné reflektory na operačním sále, jindy jsem zase "dném, tichém pokoji. Tvář zdravotní sestry. Útržky hovoru. Vidělijste, co zůstalo z té ženské na D4? Na konec smény nic moc, co? Vy jste z Nemocnice princezny Alžběty, jo? Řekněte jim, že u nás

víme,jak vést pohotovost. Hahahaha! enom odpoéívejte, Louiso. O všechno se postaráme. Teď musíte jen oéívat. o morfiu jsem pořád ospalá. ZvýšJ mi dávku a já ten chladivý ínek zapomnění jen uvítám.

vřu oči a spatřím, že na posteli sedí moje matka.

e vzhůru! Bernarde, ona je vzhůru! Nemáme zavolat sestru?" lá jinou barvu vlasů, pomyslím si nepřítomně. A pak: Bože, moje matka. Moje matka už se mnou nemluví.

ŽIVOT PO TOBĚ

„Díky Bohu! Ach Bože, díky!" Matka si sáhne na křJžek, který jí visí na krku. Někoho mi to připomene, ale nemůžu si vzpomenout koho. Nakloní se ke mně a lehounce mě pohladí po tváři. Při tom gestu mi kdovíproč okamžitě vhrknou do očí slzy. ,,Holčičko moje!" Sklání se nade mnou,jako by mě chtěla ochránit před další újmou. Cítím vůni jejího parfému, tak dobře známou jako svou vlastní. ,,Bože, Lou!" Otře mi slzy papírovým kapesníčkem.,, V životě jsem neměla takovej strach, jako když mi to zavolali! Máš bolesti? Nepotřebuješ něco? Leží se ti pohodlně? Co ti můžu donést?" M luví tak rychle, že nedokážu odpovídat. ,,Přijeli jsme hned, jak nám volali. Trina se zatím stará o dědu. Pozdravuje tě. No, vlastně tak jako zabručel, znáš to, alt: všichni víme, co tím chce říct. Zlatíčko moje, cos to proboha vyváděla? Co tě to prokristapána napadlo?!" , Zjevně nečeká žádnou odpověď. Uplně stačí, když tady budu jen tak ležet. Matka si otře oči a pak je znovu otře i mně. ,,Pořád jsi moje holčička. A já bych ... nemohla bych snést pomyšlení, že se ti něco stalo a my jsme spolu . .. však víš." ,,Aiii ... ," chci říct „mami", ale polykám slova. Jazyk jako bych měla obrovský. Zním jako opilá. ,,Echtěla chem ... " Já vím. Ale bylo to pro mě tak hrozně těžký, Lou. Nemohla jsem prostě ... " ,,Teď ne, zlato. Dobře?" dotkne se táta jejího ramene. Odvrátí se, zahledí se do prázdna a pak mě vezme za ruku. ,,Když nám zavolali ... Bože ... Myslela jsem ... nevěděla jsem ... " Znovu popotáhne a přitiskne si kapesník ke rtům. ,,Díky Bohu, že je v pořádku, Bernarde." ,Jasně že jo. Ta holka je jak z gumy, co?" Nade mnou se tyčí táta. Naposledy jsme spolu mluvili po telefonu přede dvěma měsíci, ale neviděli jsme se celých těch osmnáct měsíců, co jsem se odstěhovala z rodného městečka. Připadá mi obrovský a důvěrně známý, a taky zoufale, beznadějně unavený.

]OJO MOYE S OVÁ

,,0-iňň,"

zašeptám. Nic jiného mě nenapadá.

„Nebuď praštěná.Jsme jenom rádi, že žiješ. I když vypadáš,jako

kdyby sis dala šest kol s Mikem Tysonem. Viděla ses, co jsi tady, vůbec v zrcadle?" Zavrtím hlavou. ,,Možná ... být tebou, tak s tím ještě chvíli počkám. Pamatuješ, jak tenkrát Terry Nicholls přeletěl u sámošky přes řídítka? No, tak zhruba tak nějak teď vypadáš, když si odmyslíš ten knír. I když teda," prohlídne si mě víc zblízka, ,,když už tak o tom mluvíme ... " ,,Bernarde!" „Zítra ti doneseme nějakou pinzetu nebo tak. Každopádně až se příště rozhodneš, že potřebuješ lekci lítání, zkus to postaru na letišti,jo? Skočit a mávat přitom rukama ti zjevně nefunguje." Pokusím se usmát. Oba se nade mnou skloní. Tváří se napjatě, úzkostně. Moji rodiče. ,,Hrozně zhubla, Bernarde. Nemáš pocit, že zhubla?" Táta se nakloní blíž a já si všimnu, že se mu oči trochu lesknou a úsměv má trochu rozechvělejší než jindy. ,,Kdepak. .. vypadá nádherně, zlato. Věř mi. Vypadáš naprosto úžasně." Stiskne mi ruku, pak si ji přitáhne k ústům a políbí ji. Nikdy předtím mi táta nic takového neudělal. V tu chvíli si uvědomím, že si mysleli, že umřu, a z hrudi se mi nečekaně vydere vzlyk. Zavřu oči, pod víčky cítím horké slzy a na ruce jeho velikou dlaň, zhrublou od práce se dřevem. ,Jsme tady, kočičko. Všechno už je v pořádku. Všechno bude dobrý."

Čtrnáct dní za mnou těch osmdesát kilometrů jezdí ranním vlakem den co den, a potom jednou za pár dní. Táta si vyjednal v práci speciální povolení, protože máma nechce jezdit sama. V Londýně se koneckonců najdou všelijaké existence. Tohle mi řekne několi krát a vždycky se přitom pokradmu ohlédne, jako by se právě teď

ŽIVOT PO TOS~

do pokoje plížil někdo s hlavou schovanou pod kapucí a s no· v ruce. Trina je doma a dohlíží na dědu. Tohle mi máma řekne někud podrážděným tónem, takže tuším, že sestra s tímhle u: řádáním není tak úplně spokojená. Máma mi nosí domácí jídlo - ode dne, kdy jsme takhle kou na můj oběd a ani po pěti minutách usilovného přemýšlení ; nepřišly na to, co to vlastně je. ,,A nosí jí to na umělohmotnýcl cech, Bernarde.Jak ve vězení!" Smutně šťouchla do pokrmu ličkou a pak k němu přičichla. Od té doby mi nosí ohromné s, viče, tlusté plátky sýra a šunky mezi krajíci bílého chleba, a do polévky v termosce. ,,Aspoň poznáš, co to vlastně jíš," oznárr a pak mě nakrmí jako miminko. Jazyk se mi pomaličku vra, původní velikosti. Prý jsem si ho při dopadu prokousla skoro naskrz. To se stává, vysvětlí mi. · Dvakrát mě operovali, aby mi sešroubovali kyčel, a levou 1 a levou paži mám odshora až dolů v sádře. Jeden zřízenec, Kei mě zeptá, jestli se mi na sádry může podepsat - prý to nosí sr nechat je neposkvrněně bílé-, a okamžitě mi tam vyrobí tak sp nápis, že to filipínská sestřička Eveline musí přesádrovat, než I primář. Keith mě vozí na rentgen a do lékárny a vypráví mi pi nemocniční drby. Docela dobře bych se obešla bez historek , cientech umírajících pomalou, strašlivou smrtí, jichž je tu z neustálý přísun, ale jemu to dělá radost. Někdy mě napadá, 1 tak vypráví ostatním o mně.Jsem ta holka, co spadla z pěti pa budovy a přežila to. V nemocniční hierarchii mě to podle všeh ví nad to ucpání střev z oddělení C i nad „tu pitomou kozu, nešťastnou náhodou ustřihla zahradnickýma nůikama palec' Je ohromující, jak rychle se člověk přizpůsobí chodu inst Probudím se, nechám se obstarat někým z hrstky lidí, které l znávám, snažím se říkat lékařům, co chtějí slyšet, a čekám, až ( naši. Rodiče se u mě na pokoji zaobírají nějakými drobným nostmi a k doktorům se chovají nezvykle uctivě. Táta se opak omlouvá za to, že pořád ještě neskáču, až ho máma musí dos kopnout do kotníku.

]OJO MOYESOVÁ

ŽIVOT PO TOBt.

"O-iňň," zašeptám. Nic jiného mě nenapadá. „Nebuď praštěná.Jsme jenom rádi, že žiješ. I když vypadáš, jako kdyby sis dala šest kol s Mikem Tysonem. Viděla ses, co jsi tady, vůbec v zrcadle?" Zavrtím hlavou.

do pokoje plížil někdo s hlavou schovanou pod ~ap,ucí : s nožem v ruce. Trina je doma a dohlíží na dědu. Tohle m1 mama rekne poněkud podrážděným tónem, takže tuším, že sestra s tímhle uspo-

nhložná ... být tebou, tak s tím ještě chvíli počkám. Pamatuješ, ~ak tenkrát Terry Nicholls přeletěl u sámošky přes řídítka? No, tak zhruba tak nějak teď vypadáš, když si odmyslíš ten knír. I když teaa," prohlídne si mě víc zblízka, ,,když už tak o tom mluvíme ... " ,,Bernarde!" „Zítra ti doneseme nějakou pinzetu nebo tak. Každopádně až e příště rozhodneš, že potřebuješ lekci lítání, zkus to postaru na etišti,jo? Skočit a mávat přitom rukama ti zjevně nefunguje." Pokusím se usmát. Oba se nade mnou skloní. Tváří se napjatě, úzkostně. Moji roiče.

,,Hrozně zhubla, Bernarde. Nemáš pocit, že zhubla?" Táta se nakloní blíž a já si všimnu, že se mu oči trochu lesknou úsměv má trochu rozechvělejší než jindy. ,,Kdepak. .. vypadá náderně, zlato. Věř mi. Vypadáš naprosto úžasně." Stiskne mi ruku, k si ji přitáhne k ústům a políbí ji. Nikdy předtím mi táta nic tavého neudělal.

V tu chvíli si uvědomím, že si mysleli, že umřu, a z hrudi se mi čekaně vydere vzlyk. Zavřu oči, pod víčky cítím horké slzy a na ce jeho velikou dlaň, zhrublou od práce se dřevem. Jsme tady, kočičko. Všechno už je v pořádku. Všechno bude

brý."

náct dní za mnou těch osmdesát kilometrů jezdí ranním vladen co den, a potom jednou za pár dní. Táta si vr.jednal v práci ciální povolení, protože máma nechce jezdit sama. V Londýně oneckonců najdou všelijaké existence. Tohle mi řekne několi t a vždycky se přitom pokradmu ohlédne, jako by se právě teď

řádáním není tak úplně spokojená.

Máma mi nosí domácí jídlo - ode dne, kdy jsme takhle koukaly na můj oběd a ani po pěti minutách usilovného přemýšlení jsme nepřišly na to, co to vlastně je. ,,A nosí jí to na umělohmotných ~ácech, Bernarde. Jak ve vězení!" Smutně šťouchla do pokrmu vidličkou a pak k němu přičichla. Od té doby mi nosí ohromné sen~~ viče, tlusté plátky sýra a šunky mezi krajíci bílého chleba, a domac1 polévky v termosce. ,,Aspoň poznáš, co to vl~stně jíš'.~ oznám~ mi a pak mě nakrmí jako miminko. Jazyk se m1 pomahcku vrac1 do původní velikosti. Prý jsem si ho při dopadu prokousla: skoro skrz naskrz. To se stává, vysvětlí mi. Dvakrát mě operovali, aby mi sešroubovali kyčel, a levou nohu a levou paži mám odshora až dolů v sádře.Jeden zří~enec, ~eith: se mě zeptá, jestli se mi na sádry může podepsat - pry to nos1 smůlu~ nechat je neposkvrněně bílé-, a okamžitě mi tam vyrobí tak ~P:~~ty nápis, že to filipínská sestřička Eveline mu~í přesádro~a~, n:z ~~1Jde primář. Keith mě vozí na rentgen a do lékárn! a vypr~v1 m1 pntom nemocniční drby. Docela dobře bych se obesla bez historek o pacientech umírajících pomalou, strašlivou smrtí, jichž je tu zjevně neustálý přísun, ale jemu to dělá radost. Někdy mě nap:d~, co as~ tak vypráví ostatním o mně.Jsem ta holka, co spadla z petipatrove budovy a přežila to. V nemocniční hierarchii mě to podle všeho sta~ ví nad to ucpání střev z oddělení C i nad „tu pitomou kozu, co s1 nešťastnou náhodou ustřihla zahradnickýma nůžkama palec"· Je ohromující, jak rychle se člověk přizpůsobí chodu instituce. Probudím se, nechám se obstarat někým z hrstky lidí, které už poznávám snažím se říkat lékařům, co chtějí slyšet, a čekám, až dorazí naši. R~diče se u mě na pokoji zaobírají nějakými drobnými čin nostmi a k doktorům se chovají nezvykle uctivě. Táta se opakovaně omlouvá za to, že pořád ještě neskáču, až ho máma musí dost silně kopnout do kotníku.

ŽIVOT PO TOB~

]OJO MOYESOVÁ

Po vizitě se máma jde obyčejně podívat do obchodů v nemocniční hale v přízemí, a když se vrátí, tlumeným hlasem se pozastavuje nad množstvím stánků s fast foodem. ,,Ten jednonohý chlápek z kardiologie, Bernarde! Sedí tam a láduje se cheeseburgerem s hranolkama jak o život!" Táta se usadí na židli v nohách mojí postele a začte se do místních novin. První týden v nich hledá zprávy o mojí nehodě. Pokusím se mu vysvětlit, že v téhle části města si i dvojnásobná vražda stěží vyslouží malou noticku,jenže ve Stortfoldu měly místní noviny minulý týden na titulní straně jako hlavní zprávu, že „Kdosi nechal vozíky ze supermarketu na špatné straně parkoviště". A týden předtím to bylo zase „Školáci jsou smutní ze stavu jezírka", takže jsem zatím tátu nepřesvědčila.

,,Co je?" chci vědět. ,,Co se děje?" Rozpačitě na sebe pohlédnou. , „No . .. " Máma se posadí ke mně na poste:. ,,Dok~or_ ~ov1d pan primář teda ... že není jasný,jak se vlast~e stal,~, ze J~l s~ai Zakousnu se do sendviče. Do levé ruky uz dokázu brat vec tak. Nedávala jsem pozor a něco mě vyrušilo." ,,Když jsi chodila po střeše." Chvilku jenom koušu. ' • ,. ' zlat o.~" Je možný, že jsi třeba by1a names1cna, , .. ,,Ale tati, v životě jsem nebyla náměsíčná." ,,Ale jo. Treba tenkrát, když ti bylo třináct a ve spanku JSI dolů a snědla jsi Trině půlku narozeninovýho dortu." . ,,No ... to jsem vlastně tak úplně nesp.ala." ,,A taky jsi měla ten alkohol v krvi. Povídali ... žes pila.· hodně."

V pátek, když mám po poslední operaci kyčle, mi máma přinese župan, který je mi o číslo větší, a veliký sáček z hnědého papíru a v něm sendviče s vajíčkem. Ani se nemusím ptát, co v nich je: sirný odér zaplaví celý pokoj, jakmile máma otevře tašku. Táta si zamává rukou před nosem. ,,Sestry to budou házet na mě, Josie!" zaprotestuje a několikrát otevře a zavře dveře. „Vajíčka jí dodají sílu. Je hrozně hubená. A vůbec, ty nemáš co mluvit. Sváděl jsi ty svoje ruprechty na psa ještě dva roky potom, co chudák umřel." Jenom jsem nechtěl zabít všechnu romantiku, zlato." Máma ztiší hlas: ,,Trina povídala, že ten její poslední kluk jí vždycky hodil deku na hlavu, když si uprdnul. No věřila bys tomu?" Táta se ke mně otočí. ,,Když to udělám já, tvoje máma se mnou odmítá zůstat v jednom okrese!" Sice se tomu zasmějí, ale ve vzduchu visí jakési napětí. Cítím to. Když se vám celý svět smrskne na čtyři stěny, dokonale se vyladíte i na ty nejmenší odchylky v atmosféře. Vnímáte,jak se doktoři mírně odvrátí, když si prohlížejí rentgenové snímky, nebo jak si sestry přikrývají ústa, když mluví o někom, kdo zrovna poblíž umřel.

„Měla jsem v práci hroznej den. Dala jsem si pár s~eniček jsem šla nahoru na střechu, trochu se provětrat. A pak Jsem se

když jsem slyšela ten hlas." Ty jsi slyšela něčí hlas?!" :stála jsem na zídce a koukala se dolů. Někdy to. dělám. mnou se ozval hlas, byla to nějaká holka a já se hrozne lekla a

tila jsem rovnováhu." Jaká holka?" ,,Vlastně jsem ji jenom slyšela." Táta se ke mně nakloní. ,,A víš to jistě, že tam ta holka op

byla? Ze sis to jenom nepred stavoval. a....~" " ,,Mám rozmašírovanou kyčel, tati, ne mozek." , „Prý to byla nějaká holka, kdo zavolal sanitku. Mama se d v

•

tátovy paže. " , rr kže chceš říct že to vážně byla nehoda, pronese tata ,,.1a ' Přestanu jíst. Jeden od druhého se provinile odvrátí. ,,Cože? Vy si myslíte ... že jsem skočila schválně?" Neříkáme tak ani tak." Táta se poškrábe na hlavě. JenoQ no':_ všechno to šlo od desíti k pěti, co ... a už jsme tě tak

JOJO MOYESOYÁ

Po vizitě se máma jde obyčejně podívat do obchodů v nemocční hale v přízemí, a když se vrátí, tlumeným hlasem se pozasta~e nad množstvím stánků s fast foodem. ,,Ten jednonohý chlápek diologie, Bernarde! Sedí tam a láduje se cheeseburgerem ranolkama jak o život!" Táta se usadí na židli v nohách mojí postele a začte se do místh novin. První týden v nich hledá zprávy o mojí nehodě. Pokuse mu vysvětlit, že v téhle části města si i dvojnásobná vražda ží vyslouží malou noticku, jenže ve Stortfoldu měly místní noy minulý týden na titulní straně jako hlavní zprávu, že „Kdosi hal vozíky ze supermarketu na špatné straně parkoviště". A týpředtím to bylo zase „Školáci jsou smutní ze stavu jezírka", •e jsem zatím tátu nepřesvědčila.

ŽIVOT PO TOBt

,,Co je?" chci vědět. ,,Co se děje?" Rozpačitě na sebe pohlédnou. ,,No ... " Máma se posadí ke mně na postel. ,,Doktor povídal ... pan primář teda ... že není jasný,jak se vlastně stalo, že jsi spadla." Zakousnu se do sendviče. Do levé ruky už dokážu brát věci. Jo tak. Nedávala jsem pozor a něco mě vyrušilo." ,,Když jsi chodila po střeše." Chvilku jenom koušu. ,Je možný, že jsi třeba byla náměsíčná, zlato?" ,,Ale tati, v životě jsem nebyla náměsíčná." ,,Ale jo. Treba tenkrát, když ti bylo třináct a ve spánku jsi sešla dolů a snědla jsi Trině půlku narozeninovýho dortu." ,,No ... to jsem vlastně tak úplně nespala." · ,,A taky jsi měla ten alkohol v krvi. Povídali ... žes pila ... fakt hodně."

átek, když mám po poslední operaci kyčle, mi máma přinese an, který je mi o číslo větší, a veliký sáček z hnědého papíru něm sendviče s vajíčkem. Ani se nemusím ptát, co v nich je: ý odér zaplaví celý pokoj, jakmile máma otevře tašku. Táta si ává rukou před nosem. ,,Sestry to budou házet na mě,Josie!" rotestuje a několikrát otevře a zavře dveře. Vajíčka jí dodají sílu. Je hrozně hubená. A vůbec, ty nemáš co vit. Sváděl jsi ty svoje ruprechty na psa ještě dva roky potom, hudák umřel." enom jsem nechtěl zabít všechnu romantiku, zlato." áma ztiší hlas: ,,Trina povídala, že ten její poslední kluk jí ·cky hodil deku na hlavu, když si uprdnul. No věřila bys tomu?" ita se ke mně otočí. ,,Když to udělám já, tvoje máma se mnou ítá zůstat v jednom okrese!" ice se tomu zasmějí, ale ve vzduchu visí jakési napětí. Cítím to. · se vám celý svět smrskne na čtyři stěny, dokonale se vyladíte ty nejmenší odchylky v atmosféře. Vnímáte, jak se doktoři mírdvrátí, když si prohlížejí rentgenové snímky, nebo jak si sestry ·vají ústa, když mluví o někom, kdo zrovna poblíž umřel.

,,Měla jsem v práci hroznej den. Dala jsem si pár skleniček a pak jsem šla nahoru na střechu, trochu se provětrat. A pak jsem se lekla, když jsem slyšela ten hlas." ,,Ty jsi slyšela něčí hlas?!" „Stála jsem na zídce a koukala se dolů. Někdy to dělám. A za mnou se ozval hlas, byla to nějaká holka a já se hrozně lekla a ztratila jsem rovnováhu." Jaká holka?" ,,Vlastně jsem ji jenom slyšela." Táta se ke mně nakloní. ,,A víš to jistě, že tam ta holka opravdu byla? Že sis to jenom nepředstavovala ... ?" ,,Mám rozmašírovanou kyčel, tati, ne mozek." „Prý to byla nějaká holka, kdo zavolal sanitku." Máma se dotkne tátovy paže. ,,Takže chceš říct, že to vážně byla nehoda," pronese táta. Přestanu jíst.Jeden od druhého se provinile odvrátí. ,,Cože? Vy si myslíte ... že jsem skočila schválně?" ,,Neříkáme tak ani tak." Táta se poškrábe na hlavě. ,Jenom ženo - všechno to šlo od desíti k pěti, co ... a už jsme tě tak dlouho