Rosmersholm pátek a dny předtím
Bezpečí červeného sametu. Tady má nervozita začíná vždy polevovat. Zvláš/ dnes, když jsem se necpala do první řady a neměla potřebu na sebe upozorňovat. Sedmá řada uprostřed je optimální. Dostatečně blízko, abych neztratila kontakt s jevištěm, ale zároveň dostatečně daleko, abych zůstala nezpozorována. Ostřížím zrakem snad, ale jak známo, věkem se zrak zhoršuje už někdy kolem čtyřicítky. Navíc herec nemá při děkovačce čas ani energii, aby očima pročesával hlediště, přilehlé lóže a balkony a zjiš/oval, jestli tam nesedí nějaký povědomý šmírák. Myslím někdo jako já. Stačilo totiž málo a klidně jsem se do téhle kategorie mohla dostat. Stačilo, aby Petr neměl živou vzpomínku z mládí, která se mu vypálila do podvědomí i podbřišku. Stačilo, abych špatně odhadla svoje možnosti. Stačilo špatně našlápnout jedním slovem a vyletěla bych do povětří. Ano, byla to tak trochu práce pro pyrotechnika. Te= ale sedím v bezpečí hlediště a třetí zvonění zahání diváky na jejich místa. V hrudi se mi tetelí zvláštní pocit, jako horký vzduch. Výbušnou substanci očekávání – radost a napětí – kontroluji nabuzeným mozkem. Vzrušující. Vlezla jsem do minového pole a adrenalin mi vehnal energii do žil. Cítím se jako lupič z románů, co si brousí zuby na vzácný kousek metropolitní galerie. Stojím ve zdánlivě chaotické síti laserových paprsků, které střeží bezpečí exponátu, který jsem si vyhlédla. Jsem teprve na začátku, ale už te= si uvědomuji její 5
spletitost. Te= musím dávat pozor, abych neopatrným pohybem či slovem nespustila alarm. Varovný signál v Petrově hlavě. Kradu na zakázku. Pro radost. Sál potemněl a já se vrátila ze svých lupičských fantazií do bezpečí červeného sametu. Hlasy kolem utichly. Začala hrát hudba. Napadne mě mrknout do programu, kterýpak šikula komponoval pro toto představení a vykradl několik taktů The book of life? Sting by koukal. Už te= se bavím. Jako zloděj uměleckých děl jsem fakt v dobré společnosti. Projekce spustí iluzi polární záře, a když se rozpustí v provazišti nad jevištěm, dvě herečky začínají deklamovat svůj text. „Rosmersholm nechce jen tak pustit mrtvé duše.“ „Ne. Já si myslím, že mrtvé duše nechtějí jen tak opustit Rosmersholm.“ Pakárna, říkám si. Je znát, jak se obě herečky soustředí, aby daly ten jazykolam správně. „Rektore Krolle, vítám vás!“ obrací mladší herečka pozornost k novému příchozímu. Á, už je tu Petr. Neubráním se úsměvu a tělem mi prošumí drobné bublinky vzrušení. Jsem magor, ano, ale to jste si asi už všimli. Je mi skoro pětačtyřicet a číhám na Veverku. Tedy na Petra Veverku, aby bylo jasno. Abyste si náhodou nemysleli, že jsem regulérní cvok. Je to bláznivé, vzrušující a já nedokážu odhadnout, jaké to nabere obrátky nebo jaké to může vzít konce. Je mi jedno, jestli z toho bude průšvih. Od chvíle, kdy mě začal ten dvaapadesátiletý chlápek zajímat, dostal můj život vitaminovou injekci. Jestli jste zvědaví, co se mi to vlastně stalo a jak, přestanu vás tahat po svých fantaziích a půjdu rovnou k věci. Bude mi pětačtyřicet. Žádné děti, žádný manžel. S těmi manželi to tedy není přesné, protože poprvé jsem se vdala, když mi bylo devatenáct. Tajně. Naše tenkrát málem ranila mrtvice. Byla jsem ve třetím semestru na fildě a za vlasy mě popadl bigbít. Takže já pak na jednom koncertu popadla za vlasy bed6
ňáka kapely, protože jsem po pěti pivech měla pocit, že mi patří svět i ty jeho pačesy skoro do pasu. Dal mi pěstí a mých padesát kilo se odporoučelo mezi prázdné přepravky vedle výčepu. Ukázalo se ale, že je to slušný kluk. Když druhý den vystřízlivěl, vypověděl na VB, že si mou přízeň špatně vysvětlil. Přišel se mi omluvit i do špitálu. Nechali si mě tam s pár stehy na hlavě a otřesem mozku. Vzali jsme se asi za měsíc a je nutno říct, že to překvapilo i jeho divoké kamarády. Dalších osm měsíců byla smrš/, která s sebou brala všechno, co jí přišlo do cesty. Školu, povinnosti, dobré vztahy, rodiče. Dnes už nechápu, kolik piva, panáků, muziky, sexu a pak i vášnivých hádek moje tělo sneslo. Když bylo po všem a rozvedli nás na první stání, zůstal mi zdecimovaný život. Musela jsem zapojit všechny sebezáchovné záchranné sbory. Rodiče a přátelé se oklepali, ale ve škole tolik pochopení neměli. Dějiny umění mi zůstaly nesplněnou metou a nebylo nic platné, že jsem v té době znala dráž=anský Zwinger stejně dobře jako obrázkové leporelo. „A není ti to líto?“ vyptává se mě dnes kolegyně z kanceláře. Tvářím se povzneseně a říkám, že lásku k výtvarnému umění si můžu hýčkat jako koníček i bez doktorátu. Kecám. Když se otevřely hranice, objela jsem všechny evropské obrazárny a doma jsem si nashromáždila všechny světové pinakotéky svázané do velkoformátových knih na křídovém papíře. Později jsem si díky krátké, o to však intenzivnější známosti se sportovním fotografem rozšířila svůj akční rádius o umění fotografie. Zůstala mi po něm jednooká zrcadlovka a krabice mých aktů. Ale upřímně, byla to spíš pornografie, navíc zatížená fotografovou sportovní specializací. Při vzpomínce na ty bizarní fotky rudnu ještě te=. V sále je však tma a veškerá pozornost diváků je upřena na jeviště. Nikdo se nezabývá tím, proč se červenám, zatímco rektor Kroll křičí 7
na pastora Rosmera a vyčítá mu zradu. Rektor Kroll je v Petrově podání prchlivý muž. Jeho řev mě vytrhl ze vzpomínek na první manželství. Zajímalo by mě, jestli i v soukromí ukazuje takový temperament. Na první dojem působí spíš uzavřeně, plaše. Mohlo by se stát, že by takhle ječel i na mě? Jestli budu načapána při nekalostech, měla bych počítat se vším. Ani jsem si neuvědomila, že sleduji scénu Ibsenova dramatu, bedlivě pozoruji každý Petrův pohyb, ale myšlenky mi zase utíkají do minulosti. K mému mindráku z nedostudované školy a pracovním eskapádám ode zdi ke zdi. Svou nenaplněnou lásku k umění jsem konejšila v nevalných zaměstnáních, která se o kumšt alespoň trochu otřela. Pomocník archiváře, kustod v Národní galerii, obsluha vyvolávací mašiny ve fotolabu, pracovnice v knihovně, prodavačka v knihkupectví, sekretářka v jedné pošahané firmě, o které jsem si myslela, že je to castingová agentura, dokud se neukázalo, že uchazečky nejsou herečky. Taky jsem byla hospodářkou v lidové škole umění, ale byl to velký omyl, protože jsem se půl roku musela trápit v excelovských tabulkách a poslouchat vrzání začínajících muzikantů. Stabilnější fleky prokládala další spousta zaměstnáníček, ve kterých jsem vydržela sotva pár týdnů. Co byste taky chtěli dělat s gymplem a bez ambicí? Než jsem potkala Boba, uběhlo skoro deset let, ve kterých jsem čerpala zkušenosti ze svých více či méně úspěšných vztahů. Rok či dva a pryč od nich. Nebo oni ode mě. Bob svou bývalou profesí středoškolského učitele s aprobací matika-tělocvik vnesl do mého života rovnováhu a trochu řád. Okouzlil mě svou vyrovnaností a nadhledem. Byla v něm jistota, o kterou jsem se nebála opřít. Vždycky mě uklidňoval: „Violíno, přece se z toho neposerem.“ A bylo to. 8
Neexistoval problém, který by nedokázal obrátit naruby a udělat z něho výhodu. Měl magickou schopnost z beznadějných situací vykřesat jiskru naděje. Dovedl čarovat s časem, penězi i špatnou náladou. Když jsme se poznali, už neučil a jeho nové povolání můj život povznášelo nad všednost. Bob byl kouzelník. Vystupoval ve varietních sálech. Ty ovšem v devadesátých letech začaly skomírat. Bob se nezalekl a pohotově nabídl svůj kumšt do služeb podprůměrné zábavy firemních večírků, které naopak zažívaly prudký vzestup. Párkrát mě přemluvil, abych mu šla na takovou akci dělat asistentku. Musela jsem si pokaždé dát tři panáky, abych byla schopná tajtrlíkovat v blýskavých pidiplavečkách vedle suverénního Boba a obratně ukrývat za zády Šprota – čivavu, která se měla ztratit v Bobově cylindru. Druhá čivava byla připravená ve skleněné krychli a čekala na svůj výstup. Chápete to správně. Šproti byli dva. Jednička a Dvojka, jinak by kouzlo s jejich přemis/ováním nemohlo fungovat. Šprot není normální jméno pro psa, uznávám. Ale když dostanete štěňata zabalená v plechové krabici od lázeňských oplatků s načmáraným nápisem UZENÍ ŠPROTI, je to náhle to nejpřirozenější jméno. Bobův nápad. Obal i jméno. No, nemilovali byste ho? Já tedy ano. A vydrželo mi to celých dlouhých devět let, dokud nás nenapadlo vzít se. Šproty jsem si nesla místo svatební kytice a nevelká parta svatebních hostů hulákala v baru do sedmi do rána. Bylo to krásný, ale manželství nebylo ani pro jednoho z nás. Uplynul rok a byli jsme rozvedení. „Škoda, že nás taková pitomost napadla,“ řekl mi Bob, když jsme odcházeli od soudu. „Vzít se?“ „Hm. Kdyby toho nebylo, jsme spolu třeba až do důchodu,“ uvažoval pobaveně. „Třeba,“ usmívala jsem se, ale byla to křeč. 9
Pohladil mě po tváři a dlouho si mě prohlížel. „Dávej na sebe pozor, Violíno.“ Bylo v tom tolik něhy a starostlivosti. Cítila jsem, jak ztrácím kus sebe. Jak se mé zázemí a jistota obrací v popel. Zároveň jsem ale nabírala do plic čerstvý vzduch místo toho vydýchaného dusna, které jsme s Bobem inhalovali poslední dobou. Když po tolika letech zjistíte, že váš manžel nemá mezi dvěma pohlavími žádné preference, zaskočí vás to. Když ho nachytáte, jak flirtuje s prodavačem v trafice, napadnou vás různá vysvětlení. Že je ale bisexuál, to si neochotně připustíte až jako to poslední. Dlouze jsme se políbili a každý si šel po svém. „Víš, že bydlím za rohem, kdyby něco,“ volal za mnou do tramvaje. „Neboj se o mě,“ tvářila jsem se statečně, ale klepal se mi hlas. „Nezapomeň, že máme Šproty,“ mával za mnou pejsky jako kapesníkem. Jo, máme Šproty, napadlo mě tenkrát. Ale možná jsme měli mít děti. Byla to jen vteřina, kdy hlubiny podvědomí odhalily dobře zakopané očekávání mých i Bobových rodičů. Otrávilo mě, kam si moje hlava dovolila pustit dotěrné myšlenky. A te= jsem se lekla znovu. Petr na jevišti opět řval: „Cože?! Jak se opovažuje ten darebák Mortensgaard o mně psát takové lži?!“ Zatínal pěsti, celé tělo v tenzi. Cholerik s perfektní dikcí, napadlo mě, znovu duchem v temném sálu divadla. Mortensgaarda vystřihl bez sebemenšího zakolísání. Vedle dvoumetrového hereckého kolegy působil Petr jako drobný mužíček. Já už ale dnes vím, že musím zvednout hlavu, pokud se chci dívat do těch neuvěřitelně modrých očí. „A vy, slečno Westová…!“ Už zase ječel výhružně. Paní vedle mě při každém jeho výlevu nespokojeně vzdychla. Přemýšlela jsem, jak moc ho asi vyčerpává takto vypjaté hraní. Co dělá po představení? Jde spát? Nebo do hospody? Chce být sám nebo potřebuje společnost? 10
Než jsem stačila promyslet, jak asi tráví herec čas po náročném výstupu, usměrnili můj zájem diváci, kteří se začali přidušeně smát. Petr obrátil příval hraných emocí k rekvizitě na jevišti. Plácnul do opěradla sofa a z něj se vyvalil obláček prachu. Nikomu to neuniklo a vzbudilo to potměšilý smích. Připomnělo mi to můj starý gauč, který Bob vyhodil z okna rovnou na chodník, když jsem si koupila nový. Odmítl ten starý smýkat po točitém schodišti domu, by/ s mojí pomocí. V té době už jsem se opět vrátila ke svému dívčímu jménu. Když se rozvedu, mám snahu pálit mosty. Jenže naše mosty s Bobem příliš nehoří. Jsem rozvedená víc jak dva roky a z Boba je můj nejlepší kamarád. Bydlí o dvě ulice dál a pořád chodí do baru vedle mého vchodu. Často se mnou. Kouzlení už netáhne, ale on si dovedl poradit jako vždycky. Zpitoměl kamarády muzikanty a te= hrají po barech. Dokonce už mají i manažera. Zásobuje kapelu Mr. Bob slušným množstvím kšeftů různých kvalit za různé výše honorářů, které však úspěšně platí jejich účty. No a já? Já se obávám, že nic moc. Oddávala jsem se snění, jaké to mohlo být, kdybych dostudovala. Omlouvala jsem důvody, proč se mi zasekl život v bodu nula. Hledala jsem motivaci, proč ráno vstávat do nové práce, která mě vůbec nebavila. Ona už jako moc nová nebyla, protože na pozici s honosným názvem „Financial Reporting Specialist“ si koušu nehty od té chvíle, co jsme se s Bobem rozvedli. A samozřejmě byl to opět Bob, kdo mi dohodil tento teplý flíček, a je to Bob, kdo večer v našem baru rozhání mé chmury. „Violíno, co blázníš. Ťukáš si tam do počítače ty nesmyslný čísla a to je všechno.“ „No právě, nesmyslný.“ „Chodíš do práce až na půl devátou.“ „Už na půl devátou!“ Důrazně přeformuluji jeho optimismus. 11
Bob jen bezmocně zvedne oči v sloup. „Violíno, vždy/ můžeš makat i doma.“ „To je taky jediný štěstí. Přála bych ti osm hodin poslouchat kvokání v tom kurníku,“ neodpustím si výpad proti neškodným kolegyním. „Jsi v kanceláři s jednou ženskou.“ „Chce kvokat se mnou.“ „Za ty královský prachy, co ti platí, by se to snad vydržet dalo, ne?“ „Já vím. Jen jsem si nemyslela, že skončím v blbým kanclu.“ „Za pětatřicet hrubýho, nezapomeň.“ „Jo, to už jsi říkal. Ale já mám pocit, že tam hniju.“ „Ale jdi ty. Šéfa máš dobrýho. Je to skvělej kluk. To musíš uznat.“ Bob vytáhl svůj trumf. Můj šéf sbíral na střední škole od Boba koule z matiky. „Úplnej Mirek Dušín.“ „Co proti němu máš?“ všimne si jedovatého tónu v mém hlase. „Suchar. Raději by se zabil, než by řekl sprostý slovo.“ Zamyslím se a dodám: „Ale výkonnej. Doslova nadrženej na výkon.“ „No co? Je duchem sportovec. Ve škole běhal patnáctistovku pod pět minut.“ Naštěstí v posteli to má naopak, pomyslím si, ale mlčím. Nechce se mi Bobovi vyprávět, že už nějakou dobu spím s jeho bývalým žákem, který mi te= šéfuje. „Hotovej Železník,“ popíchnu ho, ale nechám si pro sebe asociace včerejší noci. „Proč mu říkáš Železník? To byl přece kůň, Violíno,“ pohoršuje se Bob a mně se zdá, že se v něm na chvilku zase probudil učitel. „To je přece jedno. Jde o tu jeho fanatickou orientaci na výkon.“ „Co děláš, myslel jsem, že jste kamarádi? Vždy/ spolu chodíte běhat.“ 12
Jo, taky spolu chodíme běhat, táhne mi hlavou ironicky. Už dávno nejsem holka. Dvakrát rozvedená a spím se svým o jedenáct let mladším šéfem. Odmítám rezignovat na svou stávající váhu pětapadesáti kilo. Nechci se smířit s čokoládovými bonbóny, colou a bramborovými lupínky večer před televizí. Nejsem ochotná přizpůsobit svůj šatník takzvaně pohodlnému oblečení, a tak se snažím něco dělat. Jógou si z hlavy vyháním stres a běháním z plic cigarety. S Železníkem chodím běhat do parku. Nebydlí daleko. Doběhne ke mně, dole u vchodu zazvoní, a než sejdu dolů, poklusává trpělivě na místě. Vypadá u toho směšně. Uděláme své obligátní čtyřicetiminutové kolečko po cestičkách mezi borovicemi a trasu uzavíráme ostrým sprintem ke mně domů. Endorfin nám vystřeluje mozek z hlavy a bleskové svlékání do sprchy se stalo podivným rituálním tancem. Spoutáni elastickým oblečením, ze kterého se snažíme vysvobodit, narážíme do nábytku. Občas zařinčí nádobí, když neudržíme balanc a dotančíme do kuchyně. Sprchování je spolupráce na hranici účelnosti a milostné předehry. Jde hlavně o rychlost. Železník je přece zaměřený na výkon. V malém sprchovém koutu si dokážeme obdivuhodně poradit s omezeným prostorem. Když mě hladí namydlenou rukou, bezostyšně si mě prohlíží. Až hltavě, dalo by se říct. Vím, na co myslí, ale stačilo mi slyšet to jen jednou. „To je neuvěřitelný,“ žasnul tenkrát poprvé. „Jsi tak nádherná. Když si představím, kolik je ti let.“ „Tak si to nepředstavuj,“ zasyčela jsem na něho a táhla ho do postele. Jenže je zaměřený na výkon a fakta. Vůbec nedokáže vnímat jemné nuance. „Když si představím, že by takhle vypadala moje matka.“ „Dovol, abych ti připomněla, že tvoje matka je zhruba o deset let starší než já,“ znělo to opravdu nevrle, když jsem se ho snažila odstrčit. 13
„Ale kdyby! Mohl bych si představovat sex se svojí matkou.“ „Tomu se říká oidipovský komplex. A slez ze mě!“ Moc nepochopil, proč se zlobím. Bloumal nahý po mém bytě, až se zastavil u knihovny. „Newton?“ zarazil se u hřbetu jedné knihy. „Hm?“ nerozuměla jsem jeho otázce a rozladěně si navlékala župan. „Tebe zajímá fyzika?“ „To není Isaac. To je Helmut. Fotograf.“ „Aha.“ Před mou knihovnou stál nahý atlet s erekcí, na kterou bych se nebála pověsit klíče, a tápal mezi světem vědy a umění. Prohlížela jsem si ho a musela jsem uznat, že se mi tu producíruje ušlechtilý exemplář šlach a svalů. Bylo by na výsost rozmařilé, nechat to jen tak. Vzala jsem ho na milost a do postele. Nezklamal. Inu, výkonný. „Vidím zase ty bílé koně,“ říká herečka na jevišti a padá opona. Je po prvním dějství. Vracím se do bezpečí červeného sametu, ze svých vzpomínek, z postele, kterou mi pomohl rozválet můj mladý šéf. V sále se rozsvítí a diváci se začnou zvedat. V baru cinkají skleničky s vínem a foyer provonělo silné espresso. Kuřáci se semknou se svým čím dál víc pohrdáníhodným zlozvykem před divadlem u odpadkového koše. Vyvrhelové. Nepřidám se k nim. Líbí se mi sedět v poloprázdném hledišti a poslouchat vzdálené hlasy. Trochu jsem se svezla do hloubky sedadla a byla míň nápadná. Mám možná příliš rudou rtěnku, a tak klopím zrak nad telefonem a předstírám, že si s někým píšu. Vlastně bych předstírat nemusela. Mohla bych napsat Petrovi. Už mám jeho číslo. A co bych mu asi tak napsala? Prosim, nekric tolik, pani vedle me to tezko snasi? To je blbost. Dnes jsem tu přece inkognito. Chci si nerušeně omrknout svůj cíl. Nikdy by mě nenapadlo, že budu něčeho takového schopná. 14
Zaskočila jsem sama sebe. Kde se ve mně vůbec vzala taková bezuzdnost? Nechápu to, ale je to opojné. Z překvapování sebe samé mě vyruší starší pár, který se dohaduje na konci řady. Pán zřejmě usnul a manželka ho přistihla. Myslím, že je hrdina, protože usnout v takovém brajglu je pozoruhodný výkon. „Nebudeš vědět, o čem to je, a pak se budeš divit, jak to dopadne!“ vyčítá žena. „Naštěstí jsi koupila program, tak si to doma přečtu.“ Neubráním se úsměvu a otevírám si svůj. Fotky na kvalitním papíře hercům lichotí. Navíc té titulní pomohl photoshop. Fotky, na kterých je Petr, si prohlížím déle. Je to chameleon. Začínám poznávat více jeho poloh. Ten chameleon je na místě. Petr má totiž takové zvláštní ještěrčí gesto. Všimla jsem si ho už dřív a líbí se mi. Ve zlomku vteřiny se dotkne špičkou jazyka horního rtu. Je to neslyšné mlasknutí. Někdy netrpělivé, někdy přemýšlivé. Nebo je to bezradnost? To ještě nevím. Zvonění opět upozorňuje diváky, že se bude pokračovat. Dělám místo těm, co se vypravili na svá místa z opačného konce řady. Paní, co špatně snáší vypjaté scény, kontroluje hodinky. „Ježišmarjá, ono už je po půl deváté,“ říká své kamarádce, „tak to tu jsme do desíti.“ Nechápu, proč se vypravila na Ibsena. Velká legranda to není a psychologické drama se taky nedá nacpat do pěti replik. Tma, hudba, osvětlená scéna. Mladší herečka se choulí do vlněného plédu. Stojí v popředí scény a se zasněným výrazem deklamuje svůj text. Atmosféra je tak klidná, že mě myšlenky zase odpoutají z pohodlí hlediště. Ztratím se s nimi v nedávné minulosti. Poslední týdny jsem si postavila život na hlavu. Zcela vědomě, schválně. Ale stejně nevím, co to se sebou dělám. Jsou to impulzy, kterým jsem ochotna všechno podřizovat. Te= už si nemůžu vzpomenout na dny, kdy jsem znechuce15
ně zamykala kancelář a ploužila se chodbou k výtahu. Bez nálady, bez cíle. Není to dávno. Srpnová vedra tenkrát nedokázala zkrotit ani klimatizace. Nasedla jsem do auta a vyjekla, když jsem si rozpálenou karabinu bezpečnostního pásu obtiskla na holé rameno. „Do prdele!“ Teploměr na palubní desce ukazoval 46 °C. Otočila jsem klíčkem v zapalování a rychle stáhla okýnka. V těch pár vteřinách jsem na sobě měla šaty nalepené jak mokrý hadr. „Sakra!“ Čím dál vzteklejší, čím dál zoufalejší. Než jsem stačila objet blok a vyrazit na hlavní, roztrhla jsem si náramek, což byla vlastně dlouhá šňůra korálků několikrát omotaná kolem zápěstí. Zelené kuličky byly v tu ránu všude. „Kur-va!“ bušila jsem pěstmi do rozžhaveného volantu a kvílela, jako by šlo o život. Frustrace si našla cestu ven. Bylo mi jedno, že stojím na červenou v úrovni tramvajového ostrůvku. Bylo mi jedno, že svou beznaděj vystavuji na odiv lidem, co v zabijáckém vedru čekají na tramvaj. Když jsem zaparkovala u svého domu, rozsypala jsem valnou část nákupu, který jsem pořídila cestou. Poraženě jsem si sedla mezi rozšvihaný meloun a kelímky jogurtů, klela a brečela. „Violíno,“ zaznělo ustaraně, „co se ti stalo?“ To mě Bob začal sbírat ze země. Dovedl se zjevovat nečekaně, ale často v pravou chvíli. „Nic,“ naříkala jsem, nechala se zvednout a opřela se o auto. „Určitě?“ ohlížel se po mně a likvidoval paseku na chodníku. „Máš po melounu.“ „Mám ještě jeden,“ oznámila jsem mezi smrkáním a ukázala do otevřeného kufru. Bob posbíral trosky nákupu do igelitky a tu hodil do popelnice. Nakoukl do kufru a pobaveně si mě prohlížel. „Melouny. Jak toho můžeš jíst takový kvanta?“ smál se a palcem mi vylepšoval rozmazané šminky. „Bobe, já jsem neš/astná,“ opřela jsem mu hlavu o prsa. 16
„Jdu na pivo,“ objal mě a políbil do vlasů, „a ty jdeš se mnou. Budeš hlídat, abych nepřebral.“ Zapadli jsme do našeho baru. Hned u prvního piva jsem se uklidnila, ale nepřetržitě jsem vznášela stížnosti na svůj život. „Nic nemá smysl.“ „To je stará známá věc.“ „Nic mě nebaví.“ „A na to se napijeme,“ nebere Bob mé nářky vážně. „Nesnáším ten stereotyp.“ „To nesnášejí všichni.“ „Nenávidím nakupování.“ „Tak nenakupuj,“ doporučil. „Nesnáším, jak to pořád generuje další a další špinavý nádobí.“ „Generuje nádobí? Už jsi zblblá z těch excelovejch tabulek. Přece nebudeš jíst z papíru?“ „Otravuje mě vysavač. Kde se pořád bere ten prach?“ pronášela jsem to stejně ohromeně, jako bych se pozastavovala nad nekonečností vesmíru. „Violíno, potřebuješ si odpočinout. Nechceš si někam vyrazit?“ „Ráno musím do práce. To taky nenávidím. A te= mám doma horu žehlení.“ „Já nemyslel na flám. Prospěla by ti dovolená.“ „Dovolená? My dva?“ Trochu mě zaskočil. „Ale ne,“ rozesměje se, evidentně pobaven představou, jak spolu ležíme na pláži. „Jen ty. Měla bys někam na pár dnů vypadnout.“ „Kam?“ ptám se schlíple. „Violíno, podívej se, jak vypadáš.“ Kriticky jsem si prohlížela šaty upatlané od melounu. Nebylo na to co říct. Zapálila jsem si cigaretu a upila piva. „Trochu ti zvlčel život, děvče.“ „Už jsem sama sobě protivná. Všechno se mi sere.“ „Ale no tak. Přestaň se litovat.“ 17
Funím do půllitru a přemáhám nedůtklivost. „Srovnej se! Ten tvůj chaos potřebuje řád. Pro začátek.“ Tvářím se rezignovaně. Vím, že Bob má pravdu. Nechci se nechat vláčet životem, ale chci ho zase ovládat. Musím něco změnit. Musím začít od píky. „To nic,“ vzdal se Bob, když viděl mou bezradnost, i když trochu hranou. „To se srovná. Přece se z toho neposerem,“ a objednal další pivo. Domů jsem doklopýtala o dvě hodiny později. Meloun, který přežil transport, putoval do lednice společně s částí nákupu, která taky vyvázla bez úhony. Cítila jsem účinky piva, ale večer s Bobem ve mně probudil odhodlání vzít svůj život zase pevně do ruky. Viděla jsem, jak moje neusazenost a ustavičné eskapády, tak dlouhou dobu po rozvodu, dělají Bobovi starost. Dát věcem řád, doporučil mi. Kde začít? Tak co třeba žehlením? Je dobré zpočátku nenastavovat la/ku vysoko. Otevřela jsem komoru a vyprostila žehlicí prkno zaklíněné mezi policemi. Než se nažhavila žehlička, dovlekla jsem z ložnice koš prádla. Bylo na něm vyskládáno do vysoké, nestabilní pyramidy. Při přesunu několik kousků popadalo a značkovalo cestičku. Začni tím snazším, nabádám se. Ručníky. V eufórii z prvních vyžehlených fro/áků jsem odběhla do koupelny a napěchovala pračku novou várkou. Stáhla jsem ze sebe šaty špinavé od melounu a přidala je tam taky. V žehlení jsem pokračovala, už jen v kalhotkách. Přišlo mi zbytečné něco si oblékat, když bylo venku takové vedro. Navíc jsem už tušila, že mé žehlicí nasazení dlouho nevydrží. Hlavně nepřepálit začátek. Byla jsem statečná ještě půl hodiny. Osušky to vyhrály všechny. I s ručníky. Pak se to začalo komplikovat u složitějších kusů oblečení. A to bylo znamení, že bych toho pro dnešek měla nechat. Stejně bylo bláznovství žehlit v takovém vedru. Než jsem usnula, snažila jsem se namotivovat pro další den. Musím myslet pozitivně, říkala jsem si. Dřív mi to přece šlo. 18
Když si sáhnu do svědomí, musím připustit, že jógu flákám jako už dávno ne. Pravidelné běžecko-sexuální mítinky s Železníkem nejsou všemocné. Šlo přece o výkon, ne o city. To je te= pryč. Ukryta v bezpečné tmě divadla znovu vnímám, jak je sladké, když se city probudí. Je to teprve doutnání, ještě se neví, jak to bude hořet. Zatím jsem přiložila jenom pár polínek. Můžu se jen domnívat, jak bude plamen nenasytný. Podle energie, kterou Petr srší na jevišti, to může klidně znamenat, že shořím jak troud, nebo mě to naopak má upozornit, že tento velký výdej bude nutné přiživit a rozfoukat. Opravdu nedokážu odhadnout, o jakou třídu hořlavosti se v jeho případě jedná. Každopádně ale vím, že chytil a hoří jak svíčka. Petr se na scéně strká s kolegou a skončí na zemi. Musím se smát, když se přistihnu, že mě to pobouří. Necháš Pé u! blbnu v duchu. Rektor Kroll se do nebe urazí a opustí jeviště. Prostor dostávají jeho kolegové v roli tajného mileneckého páru. Tu důvěrnost bych jim ještě před časem záviděla. Dnes už jsem ale přející. Tuším, že když to nezvrtám, taky se dočkám. Scéna bez Petra mě moc nezajímá. Obracím se do sebe, znovu k myšlenkám na dobu, kdy se mnou ještě nebyl. Vlastně se pletu. Byl se mnou už dlouho, jen jsem si to neuvědomovala. Není to poprvé, co se mi herec dostal pod kůži. Jenže to už bylo tak dávno! Ještě před bigbítem a před první svatbou. Ve čtvr/áku na gymplu jsem se zamilovala do hlavní postavy filmu Odkud jsou vidět stromy. Osmdesátá léta se pomalu chýlila ke konci a režisér se pustil do psychologie západního střihu. Tedy… snažil se. Postava mladého ekologa balancujícího na hraně morálky, osidla rychlých peněz na každém rohu… Odolá, neodolá? Byla to blbost, ale neodvážím se spočítat, kolikrát jsem ji viděla. Když jsem objevila, ve kterém divadle začínající herec de19
butuje, stala jsem se abonentem. Táta si mě dobíral: „Kampak ses zas tak vyfikla?“ „Do divadla,“ odpovídala jsem po pravdě. „To je tenhle měsíc už potřetí,“ divil se. „A chodíš tam pořád ještě jako divák, nebo už v něm hraješ?“ smál se. Idol měl v představení jen štěk. To mi bylo jedno. Oddaně jsem čekala na jeho výstup a před spaním si jej znovu přehrávala za zavřenými víčky. Moje platonická láska ale nevydržela dlouho. Jednou jsem zjistila, že jeho rolička byla přeobsazena a já založila abonentku do police mezi knížky. Pavel Mókus. Nebo Petr Mókus? Už si přesně nevzpomínám. Znělo to slovensky, ale nebyl to Slovák. To jsem si jistá. V prvním semestru jsem měla ještě štěstí a potkala ho v pivnici U Supa v Celetné. Parta sebestředných kluků k sobě poutala pozornost hlasitým smíchem a velkohubými bonmoty. Visela jsem na něm očima a snažila se ignorovat kudrnatou múzu, co se po něm věšela. Nebránil se. „Na koho vejráš?“ všimla si spolužačka, že ji moc neposlouchám. Nenápadným gestem jsem ji nasměrovala. „Ten se ti líbí, jo? Hm, dobrej. Hele, a není to ten herec?“ „Je, Mókus.“ Začala docela nahlas rýmovat: „Mladej Mókus, tak se pókus.“ „Neřvi!“ krotila jsem ji. Ale nebylo to třeba. Mókuse zaměstnávala slečna s kudrnami. Šeptala mu do ucha, pak se zvedli a odešli. Potom jsem ho už neviděla. Idol se ztratil někde ve světě. „Ten film neznám,“ prohlásila v práci kolegyně, když jsem nedávno v dobrém rozmaru přispěla historkou o své někdejší platonické lásce. „A kterej to je?“ zajímala se. „Takovej hubeňour to byl.“ „Říkáš Mókus? Toho si vůbec nepamatuju. V čem ještě hrál?“ 20
„Já nevím, asi už v ničem,“ krčila jsem rameny a zalitovala, že jsem se do debaty vůbec pouštěla. Naše kancelářské debaty nemají příliš širokou škálu témat. Metodička Jana, která se mnou sdílí kancelář, je matka od rodiny s dospívajícími dětmi a podle toho také zocelenými nervy. Její zájem je omezený v přímé úměře k neomezené snaze udělat svou rodinu š/astnou. Své představy štěstí přinášela i do kanceláře. Okenní parapet plný kytek, svatá relikvie – plakát Rolling Stones – a pravidelný přísun kulinářských zázraků. „Vezmi si!“ přistrčí mi krabici s rybízovými řezy. Její specialita. Řezy všeho druhu. „Ochutnej!“ konkuruje si další den domácí marmeládou. „Malinová?“ hádám a svědomitě olizuji lžičku. „Vynikající,“ chválím a myslím to vážně. Povzbuzena chválou zaloví v tašce a postaví mi na stůl neotevřenou skleničku. „Můj malinový džem nesmí chybět u žádné romantické snídaně,“ mrkne na mě spiklenecky. „Co je romantického na sledování ranního zpravodajství s hrnkem kafe?“ Dělám nechápavé vytáčky, ale je mi jasné, že si dávno všimla nadstandardní pozornosti Železníka. Není padlá na hlavu. Zvláště ona. Jana – romantička a sběratelka drbů. Ráda se představuje jako Jane. „Lady Jane,“ trylkuje si často nad svými metodikami. Já jí ale říkám Lady Jam. Nesoudí můj způsob života a já ten její. Jsme každá z jiné planety, ale příbuzný živočišný druh. Popichujeme se, škádlíme jedna druhou, ale přitom bychom chtěly okusit atmosféru na planetě té druhé. Tajně. „Dobré ráno, jak se máte, dámy?“ strčí Železník hlavu do dveří, aby nás pozdravil. Jde Lady Jam rovnou do rány. „Máš rád malinovou marmeládu, inženýre?“ „Ani nevím.“ Moc se dotazem nezabývá, zamává a vypadne. Lady Jam významně povytáhne obočí a obrátí svou pozornost ke mně: „Tak on neví. To se ale asi te= zlepší, ne, Violo?“ 21
„Slepice,“ odseknu naoko naštvaně a to jí udělá radost. Má potvrzeno, že její domněnky byly správné. „Hele, a šla by udělat marmeláda z melounu?“ zkouším změnit téma hovoru k experimentální chemii. „To je stejný, jako bys chtěla udělat marmeládu z okurky.“ „Ptám se, nevyznám se. Mě moc vařit nebaví,“ přiznávám. „Tak pro jednoho by mě to taky nebavilo.“ „Mě vlastně celá domácnost moc nebaví,“ doznávám, ale ani trochu provinile. „Ty to máš jinak. Ty jsi přes ty knížky a obrázky. Neměla ses vykašlat na školu.“ „Mám to jinak, ale horu prádla na žehlení mám stejně jako ty.“ „Co ty můžeš mít za hory, když jsi sama?“ „To bys koukala.“ „No… jestli žehlíš jednou za měsíc, tak se to nastřádá.“ „Za dva,“ upřesním. „Ráno jsem si musela oblíknout to, co jsem večer vyprala a do rána uschlo.“ „Tak to je na pováženou, děvenko. Budeš se muset s žehličkou smířit.“ „Je to nejotravnější práce, co znám. Hned tady po těch tabulkách,“ nadávám a klikám myší v excelovských grafech. „Já ti poradím, Violo. Pus/ si u toho televizi.“ „Ta to za mě nevyžehlí.“ „Nevyžehlí, ale líp to utíká. Taky to tak dělám.“ „Koukáš na Matrix a pígluješ, jo?“ posmívám se. „Taková kravina.“ Dalo se čekat, že pro mnohé kultovní film nebude její šálek kávy. „A u čeho teda žehlíš?“ začalo mě zajímat. Lady Jam chvilku předstírala, že je dotčená. „Už vím, už vím… Statečné srdce. Mel Gibson. Co?“ „Nastrouhané sny,“ umlčí mě. „Co?“ Nevím, proč mi to evokuje ostrouhanou kůži z pat. „To je seriál.“ „O čem?“ ptám se skepticky. „O lidech.“ 22
„No… tak to bude asi napínavý.“ Vrátím se ke svým grafům a televizní žehlení pustím z hlavy. Lady Jam má ale štěstí. Ve dveřích se objevila skeneristka. Paní ze sousední kanceláře často přicházela s hrnkem kafe, jen tak si popovídat. „Jak se máte, děvčata?“ „Že se taky díváte na Sny?“ skočila po ní Lady Jam jazykem skalních fanoušků. A paní skeneristka se hned chytla. „Jasně. Ten doktor asi nakonec odjede. Já si to myslela hned, co se pohádal.“ „Fakt? Mně to včera uteklo. A co ti mladí, jak to vypadá?“ Nevěřícně zírám z jedné na druhou. „Tak tam to nevypadá dobře.“ „Já to tušila. A přišel se omluvit?“ „Přišel, ale ona ho nepustila do bytu.“ „Tak to je špatný.“ Prohlížím si obě, s jakým zaujetím rozebírají nekončící odpolední seriál. „Tak já jsem švihlá, ale co jste potom vy dvě?“ „Víš, jak se u toho žehlí?“ obhajuje se Lady Jam. „Proboha, vždy/ vy se ale bavíte, jako byste ty lidi znali! Jako by byli skuteční,“ posmívám se. „Holka, do toho tak nějak spadneš a už jsou tvoji.“ „Ne, vy jste jejich,“ varuju je, že se chytly do pasti laciné zábavy. Jim je to ale fuk. A mně taky. Jejich zažraná debata mě na jednu stranu dráždí a na druhou stranu mi slouží jako zdroj uštěpačné zábavy. Před časem, když v seriálu umřela jejich oblíbená postava, koupila jsem každé rakvičku se šlehačkou. Kdyby te= Lady Jam věděla, co se jí chystá skoro před nosem, ochrnula by zvědavostí. Kdyby mě te= viděla v hledišti divadla, kdyby mi mohla nakouknout do hlavy, nevěřila by svým očím. 23
Ach jo, milá Lady. A co bys vlastně viděla? Viděla bys to, co já? Viděla bys taky ty neuvěřitelně modrý oči a bezděčné ještěrčí gesto, kterému se vždycky musím usmát? Nebo bys mi řekla: „A není pro tebe moc starej?“ No a co? Konzultovat to s tebou nebudu. Je to moje akce. Petr má te= na jevišti svůj výstup. Nevybíravě mluví s kolegyní. Pronásleduje ji po scéně a obviňuje z nemravností a podvodu. Zcela zvráceně se mi jeho agresivita líbí. Líbí se mi o to víc, že si ji v realitě nedokážu představit. Herečka před ním uteče na opačný konec scény a zhroutí se na sofa. Rektor Kroll ale nemá dost. Přitáhne si k divanu židli, naklání se co nejtěsněji nad svou obě/ a tepe ji dál. Herečka jako slečna Westová hystericky buší pěstmi do divanu, ze kterého se tentokrát nevyvalí obláček, ale mocný oblak prachu. Je patrné, jak Petr musel zadržet dech, protože se ocitl příliš blízko epicentra. Jeho snahy si všimnou diváci. Opět sálem zašumí přidušený smích. Moc se mi líbí, jak nečekané situace dokážou udělat frašku i z Ibsena. Fascinuje mě tento svět. Pomalu jsem zapomněla, jakou má divadlo sílu. Nejsem si však úplně jistá, jestli je to čistě magická síla divadla. Ve hře je i Petrův faktor. Moje okouzlení divadlem se trochu podobalo tomu středoškolskému, kdy jsem poctivě docházela na jedno a totéž představení. To byly snadné časy. Veškerou pozornost jsem mohla soustředit jen na školu, divadlo, kamarády. Domácí povinnosti jsem měla minimální. Rozhodně jsem se nemusela trápit s žehlením. Te= je to naopak. Žehlení mi pije krev. Podle Lady Jam k němu však přistupuju metodicky. Smála se mi, když jsem jí popisovala svůj pracovní postup. Začínám u rovných věcí. Osušky, ručníky, utěrky. Pak jdou 24