Alan Bradley
OBLÉKNI SE PRO SMRT Případ Flavie de Luce
KNIŽ NÍ KLUB
Přeložila Petra Diestlerová
Tato kniha je román. Jména, postavy, místa a události jsou bu/ dílem autorovy představivosti, nebo byly použity beletristickým způsobem. Jakákoli podobnost se skutečnými osobami, a6 živými, nebo mrtvými, nebo událostmi či lokalitami je čistě náhodná.
I AM HALF-SICK OF SHADOWS Copyright © 2011 by Alan Bradley Originally published in the US by Delacorte Press, New York, NY as I Am Half-Sick of Shadows Czech edition is published by arrangement with Alan Bradley c/o The Bukowski Agency Ltd., Toronto through Graal Sp. z o.o. Translation © Petra Diestlerová, 2017 Cover illustration © Barbora Kyšková, 2017
ISBN 978-80-242-5918-5
Pro Shirley
… neměla věrného reka paní ze Shalottu. Na svém stavu stále snící tká odrazy vnějších věcí nebo6 často tichou nocí pohřeb kráčí v svitu svící a s hudbou ku Camelotu. Anebo v záři měsíce přijde milenců dvojice. „Stíny mě tíží u srdce,“ vzdychla paní ze Shalottu. Alfred Tennyson „Paní ze Shalottu“
(1)
Š
lahouny chladné mlhy se vinuly z ledu vzhůru jako zmučené duše opouštějící těla. Studený vzduch se proměnil v oblaka mlžné páry. Proháněla jsem se sem a tam po dlouhé galerii a stříbrné břity mých bruslí vydávaly smutné skřípavé zvuky, jako když si řezník usilovně brousí nůž o kámen. Pod vrstvou ledu se dal pořád jasně rozeznat složitý vzor parketové podlahy – ačkoli lom světla trochu zkresloval barevnost. Nahoře ve vánku od mé prudké jízdy zběsile poblikávalo sto padesát svíček, které jsem uzmula ve spíži a nastrkala je do starožitných svícnů. Řítila jsem se v kruzích kolem místnosti – dokola a nahoru a dolů. Zplna hrdla jsem vdechovala mrazivý vzduch a opět ho vydechovala v drobných stříbřitých trumpetkách sražené páry. Když jsem konečně smykem zastavila, střípky ledu se za mnou vznesly v závoji drobounkých barevných diamantů. Zaplavit portrétní galerii bylo snadné: stačila zahradní hadice z indické gumy, protažená otevřeným oknem a puštěná celou noc – to a taky trpký chlad, který posledních čtrnáct dní držel celý kraj v ledovém sevření. Jelikož do nevytápěného východního křídla Jeleního mlází nikdy nikdo nechodil, moje improvizované kluziště unikne pozornosti – přinejmenším do jara, kdy roztaje. Spatří je 7
pouze moji předci zachycení olejovými barvami, jejichž dlouhé řady na mě právě v tuhle chvíli zakysle shlížely z těžkých rámů s ledovým opovržením k tomu, čeho jsem se dopustila. Abych jim dala najevo, co si o nich myslím, hlasitě jsem zaprděla na nadloktí, až se to rozlehlo ozvěnou, a vyrazila jsem nanovo do mrazivého oparu, te/ zlomená v pase jako rychlobruslařka, pravačkou jsem hrabala do vzduchu, copy se za mnou třepetaly a levou ruku jsem měla založenou za zády stejně nenuceně, jako bych si vyrazila na nedělní procházku po venkově. To by byla krása, pomyslela jsem si, kdyby se tady právě v tuhle chvíli zjevil nějaký slavný módní fotograf, třeba Cecil Beaton, aby ten okamžik uchoval pro věčnost. „Jenom pokračuj stejně jako předtím, děvče drahé,“ řekl by. „Chovej se, jako bych tu nebyl.“ A já bych se opět rozletěla rychlostí větru po rozlehlé pláni staré táflované portrétní galerie a můj pohyb by byl zachycován, znovu a znovu, s diskrétním cvaknutím blesku. A potom, za týden nebo dva, bych se objevila na stránkách Venkovského života nebo Ilustrovaných londýnských zpráv, polapená uprostřed kroku – zamrzlá navždy v odhodlaném, kupředu mířícím předklonu. „Fantastická… famózní… Flavia de Luce,“ stálo by v podtitulku. „Tato jedenáctiletá bruslařka je poezie v pohybu.“ „Dobrý bože,“ zvolal by otec. „To je Flavia! Ophelie! Daphne!“ vykřikl by, zamával stránkou ve vzduchu jako papírovou vlaječkou, a poté by se na ni podíval znovu, jen pro jistotu. „Poj/te honem sem. Tady je Flavia – vaše sestra.“ Když jsem pomyslela na sestry, tiše jsem zaúpěla. Až dosud mi zima příliš nevadila, ale nyní na mě zaútočila s náhlou prudkostí atlantické vichřice: trpkým, štiplavým ochromujícím mrazem zimní expedice – záhrobním chladem. Otřásla jsem se od ramenou po palce u nohou a otevřela oči. Ručičky mého mosazného budíku ukazovaly čtvrt na sedm. Vyhoupla jsem nohy z postele, zašátrala prsty po papučích a potom jsem se zachumlala do lůžkovin – sakumprásk do 8
deky i prostěradel – zvedla se a shrbeně jako otylý šváb jsem se odkolébala k oknům. Venku byla samozřejmě pořád tma – v tuhle roční dobu vyjde slunce až za dvě hodiny. Ložnice v Jelením mlází byly rozlehlé jako přehlídkové plochy – studené pokoje plné průvanů, se vzdálenými stěnami a rohy tonoucími ve stínech – a ta moje, zastrčená v jižním cípu východního křídla, z nich byla nejodlehlejší a nejponuřejší. Kvůli dlouhému a záštiplnému sporu mezi dvěma z mých předků, Antonym a Williamem de Luceovými, ohledně sportovnosti jistých vojenských taktik během krymské války bylo Jelení mlází rozděleno na dva tábory pomocí černé čáry vedoucí prostředkem vstupní haly: linie, kterou měli oba zakázáno překročit. A tak ze řady důvodů – některých poměrně nudných, jiných přímo bizarních – v době, kdy byly za vlády Jiřího V. jiné části domu renovovány, zůstalo východní křídlo víceméně bez vytápění a úplně opuštěné. Vynikající chemická laboratoř, kterou nechal pro svého syna vybudovat otec mého prastrýčka Tarquina „Tara“ de Luce, v něm stála zapomenutá a zanedbávaná, dokud jsem neobjevila její poklady a nepřivlastnila si je. S pomocí strýčkových nesmírně podrobně vedených zápisníků a zběsilé vášně pro chemii, kterou jsem musela mít od narození v krvi, jsem začala být celkem dobrá v přerovnávání toho, co s oblibou označuji za stavební kostky vesmíru. „Celkem dobrá?“ haleká jedna moje část. „Jenom ‚celkem dobrá‘? Ale no tak, Flavie, kamarádko! Jsi hotový génius a moc dobře to víš!“ Většina chemiků, a6 už to přiznávají, nebo ne, má ve svém umění oblíbený koutek, v němž věčně něco kutí, a tím mým jsou jedy. Jistě, pořád se dokážu docela nadchnout při vzpomínce, jak jsem své sestře Feely obarvila spo/áry výrazným odstínem malajské žluti, když jsem je vyvařila v roztoku octanu olovnatého a potom je hezky důkladně podusila v roztoku chroma9
nu draselného. Avšak jakmile si vybavím, jak šikovně jsem dokázala podomácku vyrobit praktický jed pomocí zářivě zelené měděnky z měděného plováku v jedné z viktoriánských splachovacích nádržek v Jelením mlází, srdce mi přímo poskočí radostí. Uklonila jsem se sama sobě do zrcadla a nahlas se zasmála při pohledu na tlustého bílého slimáka v pokrývce, který mi úklonu oplatil. Fofrem jsem se nasoukala do promrzlého oblečení a na poslední chvíli jsem na sebe hodila ještě pytlovitý šedý propínací svetr, který jsem vyhrabala z dolní zásuvky otcova prádelníku. Tuhle neforemnou obludnost – hemžící se khaki a kaštanovými kosočtverci jako příliš propečený chřestýš – mu k minulým Vánocům upletla jeho sestra, tetička Felicity. „To je od tebe velmi pozorné, Lissy,“ řekl tehdy otec a obratně se vyhnul přímé chvále toho příšerného kusu oděvu jako takového. Když jsem si v srpnu všimla, že ho otec ještě neměl ani jednou na sobě, usoudila jsem, že je k mání, a jakmile se ochladilo, stala se z něj nejoblíbenější součást mého šatníku. Svetr mi samozřejmě nepadl. I když jsem si ohrnula rukávy, vypadala jsem v něm jako neforemná opička, která trhá banány. Ale jak to vidím já, přinejmenším v zimě by mělo vlněné teplíčko vždycky vyhrát nad mrazivou módností. Mojí zásadou odjakživa bylo nechtít k Vánocům žádné oblečení. Jelikož je naprosto jasné, že beztak nějaké dostanete, tak proč zbytečně plýtvat přáním? Loni jsem napsala Santovi o nějaké laboratorní sklo, které jsem zoufale potřebovala – dokonce jsem si dala práci se sepsáním položkového seznamu baněk, kádinek a zkumavek se stupnicemi, a ten jsem si pečlivě uložila pod polštář, a u všech svatých kolenatých! Santa mi je přinesl! Feely a Daffy na Santa Clause nevěřily, a myslím, že to je přesně ten důvod, proč jim vždycky nosil tak nanicovaté dárky: převážně voňavá mýdla a sady županů a trepek, které nejen vypadaly jako ušité z tureckého koberce, ale taky ho připomínaly na omak. 10
Znovu a znovu mi opakovaly, že Santa je pohádka pro děti. „Není to nic jiného než krutá smyšlenka vytvořená rodiči, kteří chtějí své otravné potomky zahrnovat dary a nemuset na ně přitom doopravdy sahat,“ přesvědčovala mě Daffy loni. „Je to mýtus. Mně to můžeš věřit. Jsem koneckonců starší než ty a v takových věcech se vyznám.“ Věřila jsem jí? Nebyla jsem si jistá. Když jsem konečně dokázala uniknout do samoty a přestaly mě v očích pálit slzy, kdykoli jsem na to pomyslela, uplatnila jsem na ten problém své poměrně značné deduktivní schopnosti a dospěla jsem k závěru, že sestry lžou. Koneckonců někdo mi to laboratorní náčiní dát musel, ne? Existovalo jen pět možných lidských kandidátů. Můj otec, plukovník Haviland de Luce, byl bez peněz, a tudíž nepřipadal v úvahu, stejně jako moje matka, Harriet de Luceová, která zemřela při horolezecké nehodě, když jsem byla ještě nemluvně. Dogger, otcova pravá ruka a místní všeuměl, prostě neměl dostatečné intelektuální, fyzické ani finanční zdroje, aby dokázal potají za nocí přenášet velkorysé dary polorozpadlým venkovským sídlem plným průvanů. Dogger za války upadl do zajetí a byl vězněn na Dálném východě, kde trpěl tak strašlivě, že jeho mysl zůstala k těm hrůzám navždy připoutaná neviditelnou gumičkou – gumičkou, za kterou krutý Osud pořád čas od času škubal, obvykle v těch nejnevhodnějších chvílích. „On musel jíst krysy!“ svěřila mi jednou vykulená paní Mulletová v kuchyni. „Krysy, no jen si to představ! Museli si je smažit!“ Jelikož byli všichni členové domácnosti z toho či onoho důvodu diskvalifikováni coby nosiči darů, nezbýval nikdo jiný než Santa. A za necelý týden přijde znovu, a abych tu otázku jednou provždy vyjasnila, už dávno jsem si přichystala pečlivě promyšlený plán, jak ho polapit. Vědecky. * * * 11
Ptačí lep, jak by vám řekl každý praktikující chemik, lze snadno vyrobit, když osm nebo devět hodin vaříte prostřední vrstvu cesmínové kůry, pak ji na čtrnáct dní zahrabate pod kámen a potom ji zase vyhrabete, promyjete a rozdrobíte v tekoucí říční vodě a poté ji necháte kvasit. Přesně tuhle hmotu po staletí používali ptáčníci – natírali ji na větve, aby pochytali zpěvné ptáky a mohli je posléze prodat na tržištích. Velký sir Francis Galton popsal postup výroby ptačího lepu ve své knize Umění cestovat aneb výmysly a vynálezy dostupné v divých krajích, jejíž jeden výtisk, s podpisem autora, jsem objevila v sadě jeho hojně podtrhaných děl v knihovně strýčka Tara. Držela jsem se pokynů sira Francise do puntíku, uprostřed léta jsem domů vláčela náruče cesmíny obrůstající mohutné duby v Šibeničním lese a vařila nalámané větvičky nad Bunsenovým hořákem v hrnci na ragú vypůjčeném – bez jejího vědomí – od paní Mulletové. Během závěrečných fází celého procesu jsem připojila pár vlastních chemických vychytávek, díky nimž byla rozdrcená pryskyřice stokrát lepkavější než původní recepis. A nyní, po šesti měsících příprav, byla moje směs natolik silná, že by udržela na místě i gabonskou gorilu, a Santa Claus – jestli existuje – nebude mít šanci. Pokud ten starý pán čistě náhodou necestuje s praktickou lahvičkou diethyletheru (C2H5)2O, kterým by ptačí lep rozpustil, zůstane přilepený k našemu komínu navždycky – nebo dokud se ho nerozhodnu osvobodit. Byl to geniální plán. Zajímalo by mě, proč to ještě nikdy nikoho nenapadlo. Vykoukla jsem mezi závěsy a zjistila, že v noci nasněžilo. Ve světle z kuchyně v přízemí pořád zběsile vířily bílé vločky, poháněné severním větrem. Kdo může být v takovou hodinu vzhůru? Bylo příliš brzy na to, aby sem už z Bishop’s Lacey přijela paní Mulletová. A vtom jsem se rozpomněla! Dneska je den, kdy mají z Londýna dorazit vetřelci. Jak jsem mohla zapomenout na něco takového? 12
Už víc než před měsícem – přesně 11. listopadu, v šedivý a ponurý podzimní den, během něhož obyvatelé Bishop’s Lacey mlčky truchlili za své blízké, které ztratili ve válkách – si nás otec povolal do salonu, aby nám sdělil zlou novinu. „Bohužel vám musím povědět, že došlo k nevyhnutelnému,“ řekl, když se konečně odvrátil od okna, z nějž se předtím dobře čtvrt hodiny zasmušile díval. „Nemusím vám připomínat naši nejistou finanční situaci…“ To skutečně nemusel, nebo6 nám naše tenčící se zdroje připomínal dennodenně – někdy i dvakrát do hodiny. Jelení mlází patřilo Harriet, a jelikož zemřela bez závěti (Koho by koneckonců napadlo, že někdo tak překypující životem sejde ze světa na nějaké hoře ve vzdáleném Tibetu?), začaly potíže. Už deset let prováděl otec obřadné kroky „Tance smrti“, jak tomu říkal, s šedými pány z Daňového úřadu Jeho Veličenstva. Nicméně navzdory stále narůstající hromadě účtů na stolku v hale a navzdory stále naléhavějším telefonátům od lidí s hrubými hlasy z Londýna, kteří se něčeho dožadovali, se otci až dosud celkem dařilo to zvládat. Jednou, kvůli jeho fobii z „toho aparátu“, jak nazýval telefonní přístroj, jsem sluchátko zvedla já a užila jsem si s drzounem na druhé straně docela zábavu, nebo6 jsem předstírala, že neumím anglicky. Když telefon o minutu později zazvonil znovu, okamžitě jsem sluchátko zvedla a pak začala rychle přejíždět prstem sem a tam po mluvítku. „Haló!“ zakřičela jsem. „Haló? Haló? Promiňte – neslyším vás. Hrozné spojení. Zavolejte někdy jindy.“ Při třetím pokusu jsem popadla sluchátko, plivla do mluvítka a z něj se okamžitě začalo ozývat znepokojivé praskání. „Požár,“ řekla jsem otupělým a mdle monotónním hlasem. „Dům je v plamenech… zdi a podlaha. Bohužel te/ nemohu hovořit. Je mi líto, ale oknem se dovnitř dobývají hasiči.“ Ten výběrčí dluhů už znovu nezavolal. 13
„Z mých schůzek s Úřadem pro dědickou daň,“ řekl otec, „nic nevzešlo. Nyní je to jenom na nás.“ „Ale co teta Felicity?“ ozvala se Daffy. „Teta Felicity přece –“ „Vaše teta Felicity nemá ani prostředky, ani zájem tu situaci změnit. Bohužel se domnívám, že –“ „Přijede na Vánoce,“ skočila mu Daffy do řeči. „Mohl by ses jí zeptat, až tady bude!“ „Ne,“ pravil otec smutně a zavrtěl hlavou. „Všechny snahy selhaly. Tanec je u konce. Byl jsem posléze donucen dát Jelení mlází všanc –“ Zalapala jsem po dechu. Feely se předklonila a zamračila se. Kousala si nehet: to bylo u osoby tak marnivé jako ona něco naprosto neslýchaného. Daffy dění sledovala přimhouřenýma očima, nečitelná jako vždycky. „ – filmovému studiu,“ pokračoval otec. „Přijedou v týdnu před Vánoci a budou zde pobývat, dokud neskončí s natáčením.“ „Ale co my?“ zeptala se Daffy. „Co bude s námi?“ „Můžeme zůstat v domě,“ odpověděl otec, „pod podmínkou, že se budeme držet ve svých pokojích a žádným způsobem nebudeme narušovat práci filmového štábu. Je mi to líto, ale tohle byly ty nejlepší podmínky, jaké jsem dokázal vyjednat. Na oplátku v závěru obdržíme tak vysoké odškodné, že nás to udrží nad vodou – přinejmenším do příštího termínu splátky daně.“ Měla jsem něco podobného tušit. Sotva před pár měsíci nás navštívila dvojice mladých mužů v šálách a flanelových oblecích a celé dva dny fotografovali Jelení mlází z každého myslitelného úhlu, zvenčí i zevnitř. Jmenovali se Neville a Charlie a otec se o jejich záměrech vyjadřoval podezřele neurčitě. Jelikož jsem předpokládala, že to jsou jen další fotoreportéři z Venkovského života, pustila jsem to z hlavy. Nyní otce zase cosi přitáhlo k oknu a on se zadíval na své nejistotou zmítané panství. 14
Feely se zvedla a nenuceně přešla k zrcadlu. Naklonila se k němu a zblízka zamžourala na svůj odraz. Hned mi bylo jasné, co se jí honí hlavou. „Máš nějakou představu, o čem to je?“ zeptala se hlasem, který nebyl tak úplně její. „Myslím ten film.“ „Nějaká další hromská slátanina z venkovského sídla, předpokládám,“ odpověděl otec bez ohlédnutí. „Neptal jsem se na to.“ „Nějaká velká jména?“ „Mně žádné z nich nic neříkalo,“ opáčil otec. „Ten agent pořád mlel o nějaké Wyvernové, ale já o nikom takovém v životě neslyšel. „Phyllis Wyvernová?“ vyjekla Daffy. „Snad ne Phyllis Wyvernová?“ „To je ono,“ rozveselil se otec, ale jenom trošku. „Phyllis. To jméno mi utkvělo. Předsedkyně Hampshireské filatelistické společnosti se jmenuje stejně. Jenže to je Phyllis Brambleová,“ dodal ještě. „Ne Wyvernová.“ „Ale Phyllis Wyvernová je přece největší filmová hvězda na světě,“ vyhrkla užasle Feely. „V celé galaxii!“ „V celém vesmíru,“ připojila se Daffy vážným tónem. „V Dceři strážce křižovatky hrála Minu Kilgoreovou, vzpomínáte? Anna ze stepí… Láska a krev… Oblékni se pro smrt… Tajné léto. Měla hrát i Scarlett O’Harovou v Jihu proti Severu, jenže se večer před konkurzem přidusila peckou z broskve a nedokázala ze sebe vypravit ani slovo.“ Daffy sledovala nejnovější filmové drby díky rychločtení časopisů ve vesnické trafice. „Ona přijede sem, do Jeleního mlází?“ ujiš6ovala se Feely. „Phyllis Wyvernová?“ Otec nepatrně pokrčil rameny a dál se zachmuřeně díval z okna. Chvátala jsem po východním schodišti dolů. Jídelna tonula ve tmě. Když jsem vešla do kuchyně, Daffy a Feely ke mně kysele vzhlédly od svých korýtek s ovesnou kaší. 15
„Vida, tady jsi, drahoušku,“ řekla paní Mulletová. „Zrovínka jsme přemýšlely, že vyšleme pátrací četu, aby zjistila, jestli jsi furt naživu. Tak si pospěš. Ty lidi od biografu tady budou, než bys řekla švec.“ Zhltla jsem snídani (cuckovatou ovesnou kaši a připálenou topinku s citronovým džemem) a chystala se uniknout, když vtom se rozletěly dveře a v závanu chladného svěžího vzduchu dovnitř vešel Dogger. „Dobré ráno, Doggere,“ pozdravila jsem. „Budeme dneska vybírat stromek?“ Co jsem se pamatovala, bylo pro mě a pro moje sestry tradicí doprovodit Doggera v předvánočním týdnu do lesa na východním konci panství, kde jsme důkladně posuzovali jeden strom po druhém a každému jsme přidělovali body podle výšky, tvaru, plnosti a obecného charakteru, než jsme zvolili šampiona. Nazítří ráno se vybraný stromek jako zázrakem zjevil v salonu, důkladně upevněný v uhláku a připravený na naši péči. Všichni – až na otce – jsme strávili celý den ve vichřici starožitných ozdob, stříbrných a zlatých řetězů, barevných skleněných koulí a andělíčků troubících do lepenkových trubek, a prodlévali jsme nad svými drobnými úkoly tak dlouho, jak to jen bylo možné, až do pozdního odpoledne, kdy se začalo šeřit a my jsme neochotně prohlásili dílo za hotové. Jelikož to byl jediný den v roce, kdy se ke mně moje sestry chovaly o něco méně příšerně než obvykle, těšila jsem se na něj se stěží potlačovaným nadšením. Jeden den – nebo přinejmenším několik hodin – jsme se k sobě chovaly důsledně mile, škádlily jsme se a žertovaly a občas jsme se spolu dokonce i zasmály, jako bychom tvořily jednu z těch chudých, leč š6astných rodinek z Dickensových románů. Už te/ jsem se při té představě usmála. „Bohužel ne, slečno Flavie,“ odpověděl Dogger. „Plukovník dostal nakázáno, že dům má zůstat přesně tak, jak je. Tak si to přejí ti lidé od filmu.“ „K čertu s lidmi od filmu!“ vyhrkla jsem, možná příliš hlasitě. „Nemůžou nám přece zakázat Vánoce.“ 16
Ale z výrazu v Doggerově tváři jsem okamžitě poznala, že můžou. „Postavím menší stromek ve skleníku,“ navrhl. „Na studeném vzduchu aspoň vydrží delší dobu.“ „Ale to nebude stejné!“ namítla jsem. „Ne, nebude,“ připustil majordomus, „ale uděláme, co bude v našich silách.“ Než jsem stihla připadnout na nějakou odpově/, do kuchyně vešel otec a zamračil se na nás, jako by byl ředitel banky a my banda zdivočelých vkladatelů, kterým se podařilo proniknout za přepážky před začátkem otvírací doby. Všechny jsme seděly se sklopenýma očima, zatímco otvíral Londýnského filatelistu a mazal si připálenou topinku bledým margarínem. „Pěkně nám přes noc nasněžilo,“ prohodila zvesela paní Mulletová, ale já si všimla, že vrhá ustarané pohledy z okna a nedává do toho srdce. Jestli ta chumelenice vydrží, bude se muset domů prodírat závějemi, až tady skončí s prací. Samozřejmě, kdyby se počasí hodně zhoršilo, otec by požádal Doggera, aby povolal taxík Clarence Mundyho – jenže v silném zimním protivětru bylo sázkou do loterie, jestli Clarence projede hlubokými závějemi, které se pokaždé navršily v mezerách mezi živými ploty. Jak jsme všichni věděli, čas od času nastaly chvíle, kdy se do Jeleního mlází člověk dostal jenom pěšky. Dokud byla Harriet naživu, mívali jsme saně s rolničkami a pokrývkami – ty vlastně pořád stály v odlehlém rohu kočárovny, za Harrietiným Rolls-Roycem Phantom II, a oba ty povozy se tam tyčily jako pomníky své zesnulé majitelky. Koně byli želbohu dávno pryč: prodaní v dražbě krátce po Harrietině smrti. V dálce cosi zarachotilo. „Poslouchejte!“ vyhrkla jsem. „Co to bylo?“ „Vítr,“ opáčila Daffy. „Chceš tu poslední topinku, nebo si ji mám vzít já?“ Drapla jsem krajíček a zhltla ho nasucho, zatímco jsem pelášila do haly. 17
Alan Bradley OBLÉKNI SE PRO SMRT Případ Flavie de Luce Z anglického originálu I Am Half-Sick of Shadows, vydaného nakladatelstvím Delacorte Press, a divison of Random House, Inc., v New Yorku roku 2011, přeložila Petra Diestlerová Obálku s použitím ilustrace Barbory Kyškové upravila Jana Š6astná Redigoval Michal Hrnčíř Odpovědná redaktorka Martina Bekešová Technický redaktor David Dvořák Počet stran 232 Vydala Euromedia Group, a. s. – Knižní klub, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2017 jako svou 9338. publikaci Sazba SF SOFT, Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz