0038822

bezobratlí    MĚKKÝŠI

Oči krakatice obrovské mají až 27 cm v průměru – jsou tedy větší než fotbalový míč.

Tělo vampýrovky hlubinné je pokryto orgány vydávajícími světlo, které ve tmě světélkují.

Silný zobák Chobotnice má tvrdý rohovitý zobák, který se tvarem podobá zobáku papouška. Používá ho k drcení krunýřů krabů a podobné kořisti. Do své oběti vstřikuje jed, jímž se natráví tkáň, kterou potom chobotnice vybírá svým drsným jazykem, a prázdné krunýře odhazuje.

25

LODĚNKA HLUBINNÁ

SÉPIE OBECNÁ

OLIHEŇ

Loděnka má vícekomorovou spirálovitou schránku, v níž se vznáší ve středních hloubkách a hloubku ponoru reguluje změnou obsahu plynů v komůrkách schránky. Má 90 malých chapadel a oči na principu dírkové komory bez čoček.

Sépie je uzpůsobena k lovu na dně mořských mělčin, kde pomalu plave a kořist rozeznává dvojicí nata­ hovacích chapadel. Kůže je poseta inervovanými barevnými buňkami, které se mohou smrštit či roztáhnout, a tím chobotnice může měnit svůj vzhled, maskovat se či vystrašit útočníka.

Olihně mají stejnou techniku lovu i schopnost barvoměny jako sépie. Na rozdíl od sépií jsou však uzpůsobené k rychlému pohybu – vodou se řítí na principu proudového pohonu. Tento tichomořský druh loví ryby, kraby a také jiné hlavonožce.

Nautilus pompilius Výskyt: západní Tichomoří Délka: průměr schránky až 20 cm

Chobotnice velká

Jed chobotnic rodu Hapalochlaena obsahuje neurotoxin, který je 1 200krát jedovatější než kyanid.

Doryteuthis opalescens Výskyt: východní Tichomoří Délka: až 30 cm

Sepia officinalis Výskyt: východní Atlantik Délka: až 45 cm

Největší chobotnice světa je lstivý lovec. Loví živočichy, kteří se zatoulají k jejímu skalnímu doupěti. Své pružné tělo dokáže protáhnout i tou nejmenší štěrbinou a poté vyrazí vodou kupředu jako střela. bezobratlí

CHOBOTNICE VELKÁ

KRAKATICE OBROVSKÁ

Enteroctopus dofleini

Architeuthis dux Výskyt: hlubiny Atlantiku Délka: až 13 m

Výskyt: severní Tichý oceán Délka: až 3 m

Tento obří, výlučně hlubinný hlavonožec je jen vzácně pozorován živý, ale příležitostně bývá nalezen vyplavený na mořském pobřeží. Má ze všech živočichů největší oči, které používá k zaměřování kořisti v temnotě oceánských hlubin.

Potrava: korýši, měkkýši a ryby

VAMPÝROVKA HLUBINNÁ Vampyroteuthis infernalis Výskyt: hlubiny všech oceánů Délka: až 28 cm

České jméno tohoto hlavonožce tvaru deštníku je odvozeno od jeho krvavého zbarvení spíše než od chování. Vznáší se v temnotách oceánských hlubin, kde požírá jedlé zbytky a bezobratlé živočichy, které loví přísavkami na koncích ramen.

Oči savčího typu Velké oči jsou stejně dokonalé jako oči savců.

Přísavky Na každém z dlouhých svalnatých ramen je přes 250 přísavek, které umožňují bezpečně uchopit kořist. Přísavky jsou velice silné a chobotnice jejich pomocí trhá krunýře krabů i lastury mlžů, aby se dostala k jejich měkkým tělům.

Sifonová trubice Z tohoto otvoru je vypuzována voda, což chobotnici pohání vpřed.

Otvor inkoustového vaku Poblíž báze sifonové trubice leží otvor inkoustového vaku. Chobotnice z něj může vystříknout inkoustový oblak, a tím zmást predátory.

Název „hlavonožci“ napovídá, že končetiny (chapadla) chobotnic, olihní a sépií zdánlivě přisedají přímo k hlavě. Chapadla obklopují zobákovitá ústa, často vyzbrojená umrtvujícím jedem. Voda, která proudí do těla, aby ho okysličovala, může být pod tlakem vystříknuta ze sifonu, což živočicha vystřelí mimo nebezpečí; často je pro zmatení nepřítele vypuštěn i oblak inkoustu.

Hapalochlaena lunulata Výskyt: korálové útesy Indopacifiku Délka: až 10 cm Jako mnoho jiných chobotnic umí i tento malý pestrobarevný druh uštědřit jedovaté kousnutí, jímž znehybní malé kraby, ryby i další kořist. Její jed je velmi toxický, a tato chobotnice je tak jedním z nejjedovatějších živočichů na Zemi.

Hlavonožci

Většina měkkýšů vzhledově připomíná mlže nebo plže. Někteří se však velmi liší – mají dlouhá ramena s přísavkami a chapadla, výborně vyvinuté oči a mozek a pozoruhodnou schopnost učení. Jedná se o chobotnice a jejich příbuzné – hlavonožce.

CHOBOTNICE

ostroun obecný jako kořist

Pružná ramena Chobotnice má osm vysoce ohebných a pohyblivých ramen.

bezobratlí    MĚKKÝŠI

Oči krakatice obrovské mají až 27 cm v průměru – jsou tedy větší než fotbalový míč.

Tělo vampýrovky hlubinné je pokryto orgány vydávajícími světlo, které ve tmě světélkují.

Silný zobák Chobotnice má tvrdý rohovitý zobák, který se tvarem podobá zobáku papouška. Používá ho k drcení krunýřů krabů a podobné kořisti. Do své oběti vstřikuje jed, jímž se natráví tkáň, kterou potom chobotnice vybírá svým drsným jazykem, a prázdné krunýře odhazuje.

25

LODĚNKA HLUBINNÁ

SÉPIE OBECNÁ

OLIHEŇ

Loděnka má vícekomorovou spirálovitou schránku, v níž se vznáší ve středních hloubkách a hloubku ponoru reguluje změnou obsahu plynů v komůrkách schránky. Má 90 malých chapadel a oči na principu dírkové komory bez čoček.

Sépie je uzpůsobena k lovu na dně mořských mělčin, kde pomalu plave a kořist rozeznává dvojicí nata­ hovacích chapadel. Kůže je poseta inervovanými barevnými buňkami, které se mohou smrštit či roztáhnout, a tím chobotnice může měnit svůj vzhled, maskovat se či vystrašit útočníka.

Olihně mají stejnou techniku lovu i schopnost barvoměny jako sépie. Na rozdíl od sépií jsou však uzpůsobené k rychlému pohybu – vodou se řítí na principu proudového pohonu. Tento tichomořský druh loví ryby, kraby a také jiné hlavonožce.

Nautilus pompilius Výskyt: západní Tichomoří Délka: průměr schránky až 20 cm

Chobotnice velká

Jed chobotnic rodu Hapalochlaena obsahuje neurotoxin, který je 1 200krát jedovatější než kyanid.

Doryteuthis opalescens Výskyt: východní Tichomoří Délka: až 30 cm

Sepia officinalis Výskyt: východní Atlantik Délka: až 45 cm

Největší chobotnice světa je lstivý lovec. Loví živočichy, kteří se zatoulají k jejímu skalnímu doupěti. Své pružné tělo dokáže protáhnout i tou nejmenší štěrbinou a poté vyrazí vodou kupředu jako střela. bezobratlí

CHOBOTNICE VELKÁ

KRAKATICE OBROVSKÁ

Enteroctopus dofleini

Architeuthis dux Výskyt: hlubiny Atlantiku Délka: až 13 m

Výskyt: severní Tichý oceán Délka: až 3 m

Tento obří, výlučně hlubinný hlavonožec je jen vzácně pozorován živý, ale příležitostně bývá nalezen vyplavený na mořském pobřeží. Má ze všech živočichů největší oči, které používá k zaměřování kořisti v temnotě oceánských hlubin.

Potrava: korýši, měkkýši a ryby

VAMPÝROVKA HLUBINNÁ Vampyroteuthis infernalis Výskyt: hlubiny všech oceánů Délka: až 28 cm

České jméno tohoto hlavonožce tvaru deštníku je odvozeno od jeho krvavého zbarvení spíše než od chování. Vznáší se v temnotách oceánských hlubin, kde požírá jedlé zbytky a bezobratlé živočichy, které loví přísavkami na koncích ramen.

Oči savčího typu Velké oči jsou stejně dokonalé jako oči savců.

Přísavky Na každém z dlouhých svalnatých ramen je přes 250 přísavek, které umožňují bezpečně uchopit kořist. Přísavky jsou velice silné a chobotnice jejich pomocí trhá krunýře krabů i lastury mlžů, aby se dostala k jejich měkkým tělům.

Sifonová trubice Z tohoto otvoru je vypuzována voda, což chobotnici pohání vpřed.

Otvor inkoustového vaku Poblíž báze sifonové trubice leží otvor inkoustového vaku. Chobotnice z něj může vystříknout inkoustový oblak, a tím zmást predátory.

Název „hlavonožci“ napovídá, že končetiny (chapadla) chobotnic, olihní a sépií zdánlivě přisedají přímo k hlavě. Chapadla obklopují zobákovitá ústa, často vyzbrojená umrtvujícím jedem. Voda, která proudí do těla, aby ho okysličovala, může být pod tlakem vystříknuta ze sifonu, což živočicha vystřelí mimo nebezpečí; často je pro zmatení nepřítele vypuštěn i oblak inkoustu.

Hapalochlaena lunulata Výskyt: korálové útesy Indopacifiku Délka: až 10 cm Jako mnoho jiných chobotnic umí i tento malý pestrobarevný druh uštědřit jedovaté kousnutí, jímž znehybní malé kraby, ryby i další kořist. Její jed je velmi toxický, a tato chobotnice je tak jedním z nejjedovatějších živočichů na Zemi.

Hlavonožci

Většina měkkýšů vzhledově připomíná mlže nebo plže. Někteří se však velmi liší – mají dlouhá ramena s přísavkami a chapadla, výborně vyvinuté oči a mozek a pozoruhodnou schopnost učení. Jedná se o chobotnice a jejich příbuzné – hlavonožce.

CHOBOTNICE

ostroun obecný jako kořist

Pružná ramena Chobotnice má osm vysoce ohebných a pohyblivých ramen.

72

ryby    RYBY KOSTNATÉ

Perutýn ohnivý, domovem v indopacifické oblasti, byl zavlečen do západního Atlantiku, kde je dnes považován za významného škůdce.

Perutýn ohnivý

Hlavová tykadla Zvláštností perutýna je pár tykadel rostoucích na hlavě. Jejich tvar se u různých populací liší: někdy jsou tykadla špičatá (dole), jindy péřovitá (vlevo). Tykadla slouží rybám při námluvách nebo jako návnada pro přilákání zvědavé kořisti.

Tato atraktivní mořská ryba je obyvatelkou tropických korálových útesů, kde se přikrádá k menším rybám, které uloví a pak spolkne vcelku. Jedovaté trny jí zaručují, že stejný osud ji samotnou potká jen vzácně. Červenobílé pruhování a péřovité vějíře na ploutevních paprscích perutýna vytvářejí úchvatný dojem, jehož účelem je varování pro větší ryby, že sežrat ho je nebezpečné. Jeho nápadné ploutve ztěžují plavání, avšak to pro rybu žijící ve vodách korálových útesů bohatých na potravu nepředstavuje problém. Perutýn obklopený množstvím kořisti využívá své mrštnosti k blesku­ rychlým útokům, takže jeho oběť již nemá šanci uniknout.

Perutýni často používají svoje dlouhé prsní ploutve k tomu, aby zahnali kořist do těsných míst, kde ji mohou snáze ulovit.

Hřbetní ploutev obsahuje 13 jedo­ vých trnů.

2

miliony – počet vajíček, která může vytvořit samice perutýna v jediném roce.

73

Kostěné trny Trny perutýna jsou ze stejného materiálu jako jeho kostra, proto jsou viditelné na rentgenovém snímku. Jde o přeměněné ploutevní paprsky – útvary, jež vyztužují ploutve ryb. U většiny ryb jsou ploutevní paprsky tenké a pevné, avšak u perutýna jsou mnohem tvrdší a některé obsahují účinný jed.

Obrovské oči Velké oči přijímají maximum světla, proto má perutýn dobrý zrak.

kořist polykaná hlavou napřed

Pro své jedovaté ploutevní paprsky má perutýn

Péřovité paprsky Prsní ploutevní paprsky nesou dlouhé úzké vějířovité ploutvičky.

málo nepřátel,

ale je známo, že se stal kořistí některých žraloků.

Široká tlama Široká tlama se může prodloužit a vytvořit podtlakovou trubici pro lapání kořisti.

Obranné trny

obnažený trn

Mnohé z dlouhých trnů perutýna jsou nasáklé jedem a ryba je používá k sebeobraně, je­‑li ohrožena. Když některý z těchto trnů pronikne kůží oběti, volná pochva se shrne dolů a odhalí jedovatou tkáň, která leží ve třech zářezech procházejících celou délkou trnu. Jed vytlačený z této tkáně do rány způsobuje prudkou bolest, nevolnost a dýchací potíže.

Prsní ploutev Mezi prsními paprsky je napnuta tenká průhledná blána. Jed vtéká do rány.

Perutýn v ohrožení skloní hlavu a namíří trny na nepřítele.

Když se trn zabodne do kůže, pochva se stlačí.

ryby

PERUTÝN OHNIVÝ Pterois volitans

žlábek s jedovou tkání

OBRANNÝ POSTOJ

JEDOVÝ TRN

Výskyt: Indopacifik Délka: až 38 cm Potrava: malé ryby

72

ryby    RYBY KOSTNATÉ

Perutýn ohnivý, domovem v indopacifické oblasti, byl zavlečen do západního Atlantiku, kde je dnes považován za významného škůdce.

Perutýn ohnivý

Hlavová tykadla Zvláštností perutýna je pár tykadel rostoucích na hlavě. Jejich tvar se u různých populací liší: někdy jsou tykadla špičatá (dole), jindy péřovitá (vlevo). Tykadla slouží rybám při námluvách nebo jako návnada pro přilákání zvědavé kořisti.

Tato atraktivní mořská ryba je obyvatelkou tropických korálových útesů, kde se přikrádá k menším rybám, které uloví a pak spolkne vcelku. Jedovaté trny jí zaručují, že stejný osud ji samotnou potká jen vzácně. Červenobílé pruhování a péřovité vějíře na ploutevních paprscích perutýna vytvářejí úchvatný dojem, jehož účelem je varování pro větší ryby, že sežrat ho je nebezpečné. Jeho nápadné ploutve ztěžují plavání, avšak to pro rybu žijící ve vodách korálových útesů bohatých na potravu nepředstavuje problém. Perutýn obklopený množstvím kořisti využívá své mrštnosti k blesku­ rychlým útokům, takže jeho oběť již nemá šanci uniknout.

Perutýni často používají svoje dlouhé prsní ploutve k tomu, aby zahnali kořist do těsných míst, kde ji mohou snáze ulovit.

Hřbetní ploutev obsahuje 13 jedo­ vých trnů.

2

miliony – počet vajíček, která může vytvořit samice perutýna v jediném roce.

73

Kostěné trny Trny perutýna jsou ze stejného materiálu jako jeho kostra, proto jsou viditelné na rentgenovém snímku. Jde o přeměněné ploutevní paprsky – útvary, jež vyztužují ploutve ryb. U většiny ryb jsou ploutevní paprsky tenké a pevné, avšak u perutýna jsou mnohem tvrdší a některé obsahují účinný jed.

Obrovské oči Velké oči přijímají maximum světla, proto má perutýn dobrý zrak.

kořist polykaná hlavou napřed

Pro své jedovaté ploutevní paprsky má perutýn

Péřovité paprsky Prsní ploutevní paprsky nesou dlouhé úzké vějířovité ploutvičky.

málo nepřátel,

ale je známo, že se stal kořistí některých žraloků.

Široká tlama Široká tlama se může prodloužit a vytvořit podtlakovou trubici pro lapání kořisti.

Obranné trny

obnažený trn

Mnohé z dlouhých trnů perutýna jsou nasáklé jedem a ryba je používá k sebeobraně, je­‑li ohrožena. Když některý z těchto trnů pronikne kůží oběti, volná pochva se shrne dolů a odhalí jedovatou tkáň, která leží ve třech zářezech procházejících celou délkou trnu. Jed vytlačený z této tkáně do rány způsobuje prudkou bolest, nevolnost a dýchací potíže.

Prsní ploutev Mezi prsními paprsky je napnuta tenká průhledná blána. Jed vtéká do rány.

Perutýn v ohrožení skloní hlavu a namíří trny na nepřítele.

Když se trn zabodne do kůže, pochva se stlačí.

ryby

PERUTÝN OHNIVÝ Pterois volitans

žlábek s jedovou tkání

OBRANNÝ POSTOJ

JEDOVÝ TRN

Výskyt: Indopacifik Délka: až 38 cm Potrava: malé ryby

88

obojživelníci    BEZOCASÍ

Australská rosnice nosatá doskočí až na vzdálenost padesátinásobku své vlastní délky.

Bezocasí obojživelníci Bezocasí obojživelníci – žáby, které každý pozná podle velké hlavy a široké tlamy, tlustého těla bez ocasu a dlouhých zadních končetin, – jsou vývojově nejúspěšnějšími a nejrůznorodějšími obojživelníky.

50–70

dní – doba, po kterou nosatka Darwinova nosí mladé v hrdelním vaku.

7,7

mm – délka dospělců nejmenšího žabího druhu Paedophryne amauensis z Nové Guineje.

89

HRABATKA DRSNÁ

KUŇKA VÝCHODNÍ

PABLATNICE NOSATÁ

ROPUCHA PRÉRIJNÍ

Tato podsaditá žába žije na suchých místech, kde většinu života tráví zahrabána v zemi, aby si udržela tělesnou vlhkost. V období dešťů vylézá na povrch a loví malé savce, ptáky, plazy, jiné žáby a v podstatě vše, co se dá chytit. Obrovskou tlamou pozře jakoukoli kořist vcelku.

Mnohé druhy žab se brání pomocí jedovatých kožních sekretů. Tato východoasijská kuňka upozorňuje na svoji jedovatost zářivým červenočerným břichem, které někdy dokonce předvádí nepřátelům vleže na zádech. Červené zbarvení získává z pigmentů obsažených v ulovené kořisti.

Tato žába má mimořádně dobré maskování. Celkový tvar těla s rovnými hranami a růžky nad očima připomíná odumřelé listí tak dobře, že žába je na zemi v tropickém lese téměř neviditelná. Toto maskování využívá pro lov drobných živočichů.

V období rozmnožování samci soupeří o samice hlasitým voláním. Samci této severoamerické ropuchy zesilují nafukováním hrdelních vaků svůj kovově znějící trylek, trvající i několik minut.

PRALESNIČKA MNOHOBARVÁ

NOSATKA DARWINOVA

ROSNICE BĚLOSKVRNNÁ

Jasné zbarvení této tropické jihoamerické pra­les­ ničky naznačuje, že jde o jednoho z nejjedovatějších živočichů vůbec. Místní lovci používají její jed pro výrobu otrávených šípů.

Některé druhy žab našly originální způsob, jak se vyhnout rozmnožování ve vodě. Samečci této nosatky naberou před líhnutím pulců vajíčka do tlamy a larvy přechovávají v hrdelním vaku až do jejich proměny v malé žabky.

Tento druh je jedním z mnoha, které se potýkají se suchem tak, že se zahra­bou do země, vodu si uloží do těla a obalí se nepropustným slizem. Takto jsou schopny pod zemí přežívat celé roky, než jim vzácný déšť umožní opět vylézt na povrch.

PIPA AMERICKÁ

Pyxicephalus adspersus Výskyt: Afrika Délka: až 24,5 cm

Bombina orientalis Výskyt: východní a jihovýchodní Asie Délka: až 8 cm

Megophrys nasuta Výskyt: jihovýchodní Asie Délka: až 12 cm

Anaxyrus cognatus Výskyt: Severní a Střední Amerika Délka: až 11 cm

Hrabatka drsná má pověst

někdy sežere i vlastní mláďata. kanibala, neboť

Zuby Dolní čelist nese tři zubovité útvary, kterými si hrabatka přidržuje zmítající se kořist.

Dendrobates tincturius Výskyt: Jižní Amerika Délka: až 4,5 cm

Rhinoderma darwinii Výskyt: Jižní Amerika Délka: až 3 cm

Cyclorana alboguttata Výskyt: Austrálie Délka: až 7 cm

Těžká váha Samci jsou mnohem větší než samice a váží až 1,4 kg. zavalité, tupě zakončené prsty

ROSNĚNKA VALERIOVA

SKOKAN HNĚDÝ

LÉTAVKA ČERNOBLANNÁ

PAROSNIČKA RAJSKÁ

Skrze průhlednou kůži na spodní straně těla rosněnky lze pozorovat její červené tepající srdce. Samec přivábí několik samiček, aby nakladly vajíčka na spodní stranu listů, a ta potom hlídá až do vylíhnutí pulců.

Jako většina obojživelníků tráví i skokan hnědý většinu života na souši lovem hmyzu, slimáků a jiných malých živočichů, v noci na vlhkých místech. K páření se vrací do vodních nádrží. Samci přicházejí první a sborovým kvákáním soupeří, kdo z nich přivábí samičku.

Velká široká chodidla s plovacími blánami této stromové malajské žáby fungují při skákání mezi stromy jako padáky. Létavka může plachtit i přes 15 metrů a přistát na jiné větvi, aniž by musela slézt na zem. Díky lepkavým bříškům prstů se udrží i na hladkých listech.

Parosnička rajská, žijící pouze na Madagaskaru, vděčí za své jméno červenému zbarvení, které varuje nepřátele, že její kůže vylučuje lepkavé toxiny. Většinu času tráví nehnutě čekáním na hmyz či jinou kořist, která se jí přiblíží.

Hyalinobatrachium valerioi Výskyt: Střední a Jižní Amerika Délka: až 2,6 cm

Rana temporaria Výskyt: Evropa, Asie Délka: až 9 cm

Rhacophorus nigropalmatus Výskyt: jihovýchodní Asie Délka: až 10 cm

Dyscophus antongilii Výskyt: Madagaskar Délka: až 10,5 cm

Pipa pipa Výskyt: Jižní Amerika Délka: až 18 cm

Nízký profil Tělo pipy je zploštělé, takže vypadá téměř jako list.

Drahocenný náklad Vajíčka se zanořují do zduřelé kůže na hřbetě samice.

Samice pipy americké má jedinečný způsob péče o potomstvo. Oplozená vajíčka se jí uhnízdí v kožních kapsách na hřbetě a tam se také vyvíjejí mláďata. Časem se larvy promění v malé žabky, které vylezou ven a začnou žít samostatně.

88

obojživelníci    BEZOCASÍ

Australská rosnice nosatá doskočí až na vzdálenost padesátinásobku své vlastní délky.

Bezocasí obojživelníci Bezocasí obojživelníci – žáby, které každý pozná podle velké hlavy a široké tlamy, tlustého těla bez ocasu a dlouhých zadních končetin, – jsou vývojově nejúspěšnějšími a nejrůznorodějšími obojživelníky.

50–70

dní – doba, po kterou nosatka Darwinova nosí mladé v hrdelním vaku.

7,7

mm – délka dospělců nejmenšího žabího druhu Paedophryne amauensis z Nové Guineje.

89

HRABATKA DRSNÁ

KUŇKA VÝCHODNÍ

PABLATNICE NOSATÁ

ROPUCHA PRÉRIJNÍ

Tato podsaditá žába žije na suchých místech, kde většinu života tráví zahrabána v zemi, aby si udržela tělesnou vlhkost. V období dešťů vylézá na povrch a loví malé savce, ptáky, plazy, jiné žáby a v podstatě vše, co se dá chytit. Obrovskou tlamou pozře jakoukoli kořist vcelku.

Mnohé druhy žab se brání pomocí jedovatých kožních sekretů. Tato východoasijská kuňka upozorňuje na svoji jedovatost zářivým červenočerným břichem, které někdy dokonce předvádí nepřátelům vleže na zádech. Červené zbarvení získává z pigmentů obsažených v ulovené kořisti.

Tato žába má mimořádně dobré maskování. Celkový tvar těla s rovnými hranami a růžky nad očima připomíná odumřelé listí tak dobře, že žába je na zemi v tropickém lese téměř neviditelná. Toto maskování využívá pro lov drobných živočichů.

V období rozmnožování samci soupeří o samice hlasitým voláním. Samci této severoamerické ropuchy zesilují nafukováním hrdelních vaků svůj kovově znějící trylek, trvající i několik minut.

PRALESNIČKA MNOHOBARVÁ

NOSATKA DARWINOVA

ROSNICE BĚLOSKVRNNÁ

Jasné zbarvení této tropické jihoamerické pra­les­ ničky naznačuje, že jde o jednoho z nejjedovatějších živočichů vůbec. Místní lovci používají její jed pro výrobu otrávených šípů.

Některé druhy žab našly originální způsob, jak se vyhnout rozmnožování ve vodě. Samečci této nosatky naberou před líhnutím pulců vajíčka do tlamy a larvy přechovávají v hrdelním vaku až do jejich proměny v malé žabky.

Tento druh je jedním z mnoha, které se potýkají se suchem tak, že se zahra­bou do země, vodu si uloží do těla a obalí se nepropustným slizem. Takto jsou schopny pod zemí přežívat celé roky, než jim vzácný déšť umožní opět vylézt na povrch.

PIPA AMERICKÁ

Pyxicephalus adspersus Výskyt: Afrika Délka: až 24,5 cm

Bombina orientalis Výskyt: východní a jihovýchodní Asie Délka: až 8 cm

Megophrys nasuta Výskyt: jihovýchodní Asie Délka: až 12 cm

Anaxyrus cognatus Výskyt: Severní a Střední Amerika Délka: až 11 cm

Hrabatka drsná má pověst

někdy sežere i vlastní mláďata. kanibala, neboť

Zuby Dolní čelist nese tři zubovité útvary, kterými si hrabatka přidržuje zmítající se kořist.

Dendrobates tincturius Výskyt: Jižní Amerika Délka: až 4,5 cm

Rhinoderma darwinii Výskyt: Jižní Amerika Délka: až 3 cm

Cyclorana alboguttata Výskyt: Austrálie Délka: až 7 cm

Těžká váha Samci jsou mnohem větší než samice a váží až 1,4 kg. zavalité, tupě zakončené prsty

ROSNĚNKA VALERIOVA

SKOKAN HNĚDÝ

LÉTAVKA ČERNOBLANNÁ

PAROSNIČKA RAJSKÁ

Skrze průhlednou kůži na spodní straně těla rosněnky lze pozorovat její červené tepající srdce. Samec přivábí několik samiček, aby nakladly vajíčka na spodní stranu listů, a ta potom hlídá až do vylíhnutí pulců.

Jako většina obojživelníků tráví i skokan hnědý většinu života na souši lovem hmyzu, slimáků a jiných malých živočichů, v noci na vlhkých místech. K páření se vrací do vodních nádrží. Samci přicházejí první a sborovým kvákáním soupeří, kdo z nich přivábí samičku.

Velká široká chodidla s plovacími blánami této stromové malajské žáby fungují při skákání mezi stromy jako padáky. Létavka může plachtit i přes 15 metrů a přistát na jiné větvi, aniž by musela slézt na zem. Díky lepkavým bříškům prstů se udrží i na hladkých listech.

Parosnička rajská, žijící pouze na Madagaskaru, vděčí za své jméno červenému zbarvení, které varuje nepřátele, že její kůže vylučuje lepkavé toxiny. Většinu času tráví nehnutě čekáním na hmyz či jinou kořist, která se jí přiblíží.

Hyalinobatrachium valerioi Výskyt: Střední a Jižní Amerika Délka: až 2,6 cm

Rana temporaria Výskyt: Evropa, Asie Délka: až 9 cm

Rhacophorus nigropalmatus Výskyt: jihovýchodní Asie Délka: až 10 cm

Dyscophus antongilii Výskyt: Madagaskar Délka: až 10,5 cm

Pipa pipa Výskyt: Jižní Amerika Délka: až 18 cm

Nízký profil Tělo pipy je zploštělé, takže vypadá téměř jako list.

Drahocenný náklad Vajíčka se zanořují do zduřelé kůže na hřbetě samice.

Samice pipy americké má jedinečný způsob péče o potomstvo. Oplozená vajíčka se jí uhnízdí v kožních kapsách na hřbetě a tam se také vyvíjejí mláďata. Časem se larvy promění v malé žabky, které vylezou ven a začnou žít samostatně.

102

200

plazi    JEŠTĚŘI

Počet dosud známých druhů chameleonů. Mnoho dalších pravděpodobně na své objevení ještě čeká.

Jazyk chameleona zasáhne kořist během desetiny sekundy.

Chameleon Parsonův šupinatá kůže

Jazyk některých chameleonů se při chytání kořisti vymrští až na dvojnásobek délky těla.

103

BROKESIE NEJMENŠÍ

Jeden z největších druhů chameleonů se živí hmyzem ve větvích stromů tropických deštných lesů na Madagaskaru. Žije většinou jednotlivě, avšak samci jsou velmi teritoriální a bojují spolu tak, že do sebe narážejí hlavami.

Brookesia micra Výskyt: Madagaskar Délka: až 2,8 cm

Nejmenší druh chameleona a jeden z nejmenších druhů obratlovců vůbec byl objeven až v roce 2012. V noci spí na stromech, přes den jej najdeme na zemi, kde loví hmyz. Na rozdíl od většiny chameleonů neumí měnit zbarvení, takže je stále hnědý. Barvoměna Jako u mnoha jiných chameleonů i tento druh umí dramaticky změnit zbarvení. To většinou závisí na náladě, ale i na potřebě maskování. Samec na snímku se předvádí před rivalem.

CHAMELEON OBECNÝ

Chamaeleo chamaeleon Výskyt: jižní Španělsko, severní Afrika, Střední východ, středomořské ostrovy

Délka: až 40 cm Tohoto chameleona můžeme běžně spatřit na stře­do­ mořských ostrovech Krétě a Kypru. Je to solitérní, nenápadný lovec, který pátrá po hmyzu a chytá jej ­r ychlými výpady svého teleskopického jazyka.

CHAMELEON NAMIBIJSKÝ Chamaeleo namaquensis Výskyt: jihozápadní Afrika Délka: až 25 cm

Chápavý ocas Svalnatý pohyblivý ocas, normálně stočený jako pružina, slouží k pevnému obtočení kolem větve pro zajištění stability. To je užitečné zejména při zaměřování kořisti.

hlavový hřeben

Na rozdíl od většiny chameleonů žije tento pouštní druh na zemi. Za chladných jiter se zbarvuje černě, aby účinně absorboval teplo.

CHAMELEON PARDÁLÍ

Furcifer pardalis Výskyt: Madagaskar Délka: až 50 cm Podobně jako chameleon Parsonův žije v suchých lesích, kde spolu samci vášnivě soupeří o teritoria. Sokové zprvu září živými barvami, avšak poražený rychle vybledne do hnědého odstínu.

Chameleoni

Chameleoni, známí svou schopností barvoměny, mají také jednu z nejúčinnějších zbraní v celé živočišné říši – dlouhý jazyk s lepkavým koncem, který dokážou vystřelit na neuvěřitelnou vzdálenost. Každý rys těla chameleona je přizpůsoben k loveckému způsobu života. Velké oči se pohybují nezávisle na sobě, takže chameleon se může dívat dvěma směry najednou. Prsty na všech končetinách srostly po dvou, aby mohly uchopit i tenké větvičky. Ještěři se pohybují neuvěřitelně pomalu, aby nevylekali kořist, kterou poté lapí jazykem vystřeleným rychleji, než stačíme mrknout.

CHAMELEON FISCHERŮV

CHAMELEON TŘÍROHÝ

Mnozí chameleoni žijí v odlehlých oblastech, kde se živí v korunách stromů. Tento druh se vyskytuje pouze v lesích Tanzanie a jen vzácně bývá spatřen člověkem; o jeho chování je proto známo jen velmi málo.

Stejně jako u mnoha jiných druhů chameleonů jsou i u tohoto druhu samci se svými třemi rohy mnohem zdobnější než samice. Rohy předvádějí při soupeření o teritoria.

Kinyongia fischeri Výskyt: východní Afrika Délka: až 30 cm

srostlé prsty

plazi

CHAMELEON PARSONŮV Calumma parsonii Výskyt: Madagaskar Délka: až 68 cm Potrava: hmyz

bradavičnaté nosní výrůstky

Trioceros jacksonii Výskyt: východní Afrika Délka: až 38 cm

102

200

plazi    JEŠTĚŘI

Počet dosud známých druhů chameleonů. Mnoho dalších pravděpodobně na své objevení ještě čeká.

Jazyk chameleona zasáhne kořist během desetiny sekundy.

Chameleon Parsonův šupinatá kůže

Jazyk některých chameleonů se při chytání kořisti vymrští až na dvojnásobek délky těla.

103

BROKESIE NEJMENŠÍ

Jeden z největších druhů chameleonů se živí hmyzem ve větvích stromů tropických deštných lesů na Madagaskaru. Žije většinou jednotlivě, avšak samci jsou velmi teritoriální a bojují spolu tak, že do sebe narážejí hlavami.

Brookesia micra Výskyt: Madagaskar Délka: až 2,8 cm

Nejmenší druh chameleona a jeden z nejmenších druhů obratlovců vůbec byl objeven až v roce 2012. V noci spí na stromech, přes den jej najdeme na zemi, kde loví hmyz. Na rozdíl od většiny chameleonů neumí měnit zbarvení, takže je stále hnědý. Barvoměna Jako u mnoha jiných chameleonů i tento druh umí dramaticky změnit zbarvení. To většinou závisí na náladě, ale i na potřebě maskování. Samec na snímku se předvádí před rivalem.

CHAMELEON OBECNÝ

Chamaeleo chamaeleon Výskyt: jižní Španělsko, severní Afrika, Střední východ, středomořské ostrovy

Délka: až 40 cm Tohoto chameleona můžeme běžně spatřit na stře­do­ mořských ostrovech Krétě a Kypru. Je to solitérní, nenápadný lovec, který pátrá po hmyzu a chytá jej ­r ychlými výpady svého teleskopického jazyka.

CHAMELEON NAMIBIJSKÝ Chamaeleo namaquensis Výskyt: jihozápadní Afrika Délka: až 25 cm

Chápavý ocas Svalnatý pohyblivý ocas, normálně stočený jako pružina, slouží k pevnému obtočení kolem větve pro zajištění stability. To je užitečné zejména při zaměřování kořisti.

hlavový hřeben

Na rozdíl od většiny chameleonů žije tento pouštní druh na zemi. Za chladných jiter se zbarvuje černě, aby účinně absorboval teplo.

CHAMELEON PARDÁLÍ

Furcifer pardalis Výskyt: Madagaskar Délka: až 50 cm Podobně jako chameleon Parsonův žije v suchých lesích, kde spolu samci vášnivě soupeří o teritoria. Sokové zprvu září živými barvami, avšak poražený rychle vybledne do hnědého odstínu.

Chameleoni

Chameleoni, známí svou schopností barvoměny, mají také jednu z nejúčinnějších zbraní v celé živočišné říši – dlouhý jazyk s lepkavým koncem, který dokážou vystřelit na neuvěřitelnou vzdálenost. Každý rys těla chameleona je přizpůsoben k loveckému způsobu života. Velké oči se pohybují nezávisle na sobě, takže chameleon se může dívat dvěma směry najednou. Prsty na všech končetinách srostly po dvou, aby mohly uchopit i tenké větvičky. Ještěři se pohybují neuvěřitelně pomalu, aby nevylekali kořist, kterou poté lapí jazykem vystřeleným rychleji, než stačíme mrknout.

CHAMELEON FISCHERŮV

CHAMELEON TŘÍROHÝ

Mnozí chameleoni žijí v odlehlých oblastech, kde se živí v korunách stromů. Tento druh se vyskytuje pouze v lesích Tanzanie a jen vzácně bývá spatřen člověkem; o jeho chování je proto známo jen velmi málo.

Stejně jako u mnoha jiných druhů chameleonů jsou i u tohoto druhu samci se svými třemi rohy mnohem zdobnější než samice. Rohy předvádějí při soupeření o teritoria.

Kinyongia fischeri Výskyt: východní Afrika Délka: až 30 cm

srostlé prsty

plazi

CHAMELEON PARSONŮV Calumma parsonii Výskyt: Madagaskar Délka: až 68 cm Potrava: hmyz

bradavičnaté nosní výrůstky

Trioceros jacksonii Výskyt: východní Afrika Délka: až 38 cm

128

ptáci    HRABAVÍ

25

Předkové kura domácího byli poprvé domestikováni před více než 5 000 lety.

Skvostné opeření Paví „ocas“ je tvořen prodlouženými pery – vrchními krovkami, vyrůstajícími samcům ze zad.

ptáci

PÁV KORUNKATÝ Pavo cristatus

TABON HOLUBÍ Leipoa ocellata Výskyt: Austrálie Délka: až 61 cm

Výskyt: Indie Délka: až 2,2 m Potrava: semena, ovoce, hmyz Za letu Nádherný ocasní vějíř je určitou překážkou, avšak pávi létají dost dobře na to, aby se dostali na bezpečný hřad na stromě, kde nocují. V jejich domovských lesích je tato schopnost životně důležitá.

1,8

Počet vajec ve snůšce samice koroptve polní. Je to největší snůška ze všech ptáků.

Jeden ze skupiny ptáků, kteří kupí hromady horké, rozkládající se vegetace přikryté půdou a pak je používají jako inkubátory pro svá vejce. Samec pravidelně zkouší teplotu a buď hromadu provětrá, nebo přihrne více půdy, aby zadržela teplo.

m – délka, do jaké může dorůst osten pavího pera. Dosahuje i přes 60 % celkové délky pavího těla.

HOKO PROMĚNLIVÝ Crax rubra Výskyt: Střední Amerika Délka: až 92 cm

Hoko proměnlivý je špatný letec, a proto většinu času tráví v lesním podrostu, kde pátrá po plodech a malých živočiších; navzdory tomu hřaduje vysoko v koru­ nách stromů. Ničení jeho stanovišť v tropických lesích vedlo k tomu, že je dnes vzácný.

129

KROCAN DIVOKÝ

Meleagris gallopavo Výskyt: Severní Amerika Délka: až 1,2 m Podobně jako u páva se i v případě krocana samec svým vzhledem naprosto odlišuje od samice. Je to velký, ozdobný pták, který předvádí složité dvoření doprovázené hla­ sitým hudrová­ ním. Žere semena, dužnaté plody a hmyz.

TETŘÍVEK PRÉRIOVÝ Tympanuchus cupido Výskyt: Severní Amerika Délka: až 47 cm

Hrabaví

Mnozí z těchto baculatých ptáků, žijících i živících se na zemi, jsou už po staletí loveni pro maso. Některé druhy, jako například páv korunkatý, mají také mimořádně krásné opeření. Bažanti, koroptve, krocani, tetřevi a jejich příbuzní jsou převážně obyvateli lesů a hájů. Žijí na zemi a jen zřídka létají. Mnozí z nich mají polygamní systém rozmnožování, kdy se každý extravagantně ozdobený samec dvoří co největšímu počtu samic. U většiny druhů samice hnízdí i vyvádějí mladé samostatně, což je možné díky tomu, že kuřata jsou schopná se živit sama ihned po vyklubání z vajec.

KOROPTEV POLNÍ

KUR BANKIVSKÝ

Na rozdíl od jiných hrabavých má koroptev v období rozmnožování jen jednoho druha či družku a jedinci obou pohlaví vypadají podobně. Jako pták otevřené krajiny bývala koroptev hojná, avšak druh byl postižen používáním pesticidů, které likvidují hmyz, jímž se živí.

Tento kurovitý pták exotického vzhledu, žijící v džungli, je předkem kura domácího. V pří­ rodě se živí semeny a hmyzem v bambusových lesích, na mý­ tinách a v okolních křoviscích, často v hejnech do 50 jedinců. Každý samec se dvoří více samicím a páří se s nimi.

Perdix perdix Výskyt: Evropa Délka: až 31 cm

Páv korunkatý

Decentní zbarvení Pera samic páva mají kratší ostny a jsou méně nápadně zbarvená.

Užitečná výbava Silnými chodidly ptáci hrabou v půdě při hledání hmyzu a semen.

Páv korunkatý je typem bažantovitého ptáka, který má ze všech druhů nejvíce okouzlující svatební tance. Živě zbarvený samec se dvoří samici rozevíráním nádherného vějíře z duhově zbarvených per s velkými zářivými „oky“. Pokud to na samici učiní dostatečně velký dojem, dovolí mu, aby se s ní spářil.

Tento tetřevovitý pták, přizpůsobený k životu na prériích, má honosné samce, kteří soupeří o to, aby se spářili s co největším množstvím samic. Nafukují oranžové hrdelní vaky, vydá­ vají vzestupné zvuky a přitom předvádějí složité tance.

Gallus gallus Výskyt: jihovýchodní Asie Délka: až 78 cm

Smrtelné zbraně Nohy samce jsou vyzbro­ jeny ostrou ostruhou, kterou užívá při soubojích se soupeři.

128

ptáci    HRABAVÍ

25

Předkové kura domácího byli poprvé domestikováni před více než 5 000 lety.

Skvostné opeření Paví „ocas“ je tvořen prodlouženými pery – vrchními krovkami, vyrůstajícími samcům ze zad.

ptáci

PÁV KORUNKATÝ Pavo cristatus

TABON HOLUBÍ Leipoa ocellata Výskyt: Austrálie Délka: až 61 cm

Výskyt: Indie Délka: až 2,2 m Potrava: semena, ovoce, hmyz Za letu Nádherný ocasní vějíř je určitou překážkou, avšak pávi létají dost dobře na to, aby se dostali na bezpečný hřad na stromě, kde nocují. V jejich domovských lesích je tato schopnost životně důležitá.

1,8

Počet vajec ve snůšce samice koroptve polní. Je to největší snůška ze všech ptáků.

Jeden ze skupiny ptáků, kteří kupí hromady horké, rozkládající se vegetace přikryté půdou a pak je používají jako inkubátory pro svá vejce. Samec pravidelně zkouší teplotu a buď hromadu provětrá, nebo přihrne více půdy, aby zadržela teplo.

m – délka, do jaké může dorůst osten pavího pera. Dosahuje i přes 60 % celkové délky pavího těla.

HOKO PROMĚNLIVÝ Crax rubra Výskyt: Střední Amerika Délka: až 92 cm

Hoko proměnlivý je špatný letec, a proto většinu času tráví v lesním podrostu, kde pátrá po plodech a malých živočiších; navzdory tomu hřaduje vysoko v koru­ nách stromů. Ničení jeho stanovišť v tropických lesích vedlo k tomu, že je dnes vzácný.

129

KROCAN DIVOKÝ

Meleagris gallopavo Výskyt: Severní Amerika Délka: až 1,2 m Podobně jako u páva se i v případě krocana samec svým vzhledem naprosto odlišuje od samice. Je to velký, ozdobný pták, který předvádí složité dvoření doprovázené hla­ sitým hudrová­ ním. Žere semena, dužnaté plody a hmyz.

TETŘÍVEK PRÉRIOVÝ Tympanuchus cupido Výskyt: Severní Amerika Délka: až 47 cm

Hrabaví

Mnozí z těchto baculatých ptáků, žijících i živících se na zemi, jsou už po staletí loveni pro maso. Některé druhy, jako například páv korunkatý, mají také mimořádně krásné opeření. Bažanti, koroptve, krocani, tetřevi a jejich příbuzní jsou převážně obyvateli lesů a hájů. Žijí na zemi a jen zřídka létají. Mnozí z nich mají polygamní systém rozmnožování, kdy se každý extravagantně ozdobený samec dvoří co největšímu počtu samic. U většiny druhů samice hnízdí i vyvádějí mladé samostatně, což je možné díky tomu, že kuřata jsou schopná se živit sama ihned po vyklubání z vajec.

KOROPTEV POLNÍ

KUR BANKIVSKÝ

Na rozdíl od jiných hrabavých má koroptev v období rozmnožování jen jednoho druha či družku a jedinci obou pohlaví vypadají podobně. Jako pták otevřené krajiny bývala koroptev hojná, avšak druh byl postižen používáním pesticidů, které likvidují hmyz, jímž se živí.

Tento kurovitý pták exotického vzhledu, žijící v džungli, je předkem kura domácího. V pří­ rodě se živí semeny a hmyzem v bambusových lesích, na mý­ tinách a v okolních křoviscích, často v hejnech do 50 jedinců. Každý samec se dvoří více samicím a páří se s nimi.

Perdix perdix Výskyt: Evropa Délka: až 31 cm

Páv korunkatý

Decentní zbarvení Pera samic páva mají kratší ostny a jsou méně nápadně zbarvená.

Užitečná výbava Silnými chodidly ptáci hrabou v půdě při hledání hmyzu a semen.

Páv korunkatý je typem bažantovitého ptáka, který má ze všech druhů nejvíce okouzlující svatební tance. Živě zbarvený samec se dvoří samici rozevíráním nádherného vějíře z duhově zbarvených per s velkými zářivými „oky“. Pokud to na samici učiní dostatečně velký dojem, dovolí mu, aby se s ní spářil.

Tento tetřevovitý pták, přizpůsobený k životu na prériích, má honosné samce, kteří soupeří o to, aby se spářili s co největším množstvím samic. Nafukují oranžové hrdelní vaky, vydá­ vají vzestupné zvuky a přitom předvádějí složité tance.

Gallus gallus Výskyt: jihovýchodní Asie Délka: až 78 cm

Smrtelné zbraně Nohy samce jsou vyzbro­ jeny ostrou ostruhou, kterou užívá při soubojích se soupeři.

198

savci    ŠELMY

1 600

Aby získala potřebné živiny, musí panda velká denně sežrat nejméně 14 kg bambusových listů.

Odhadovaný počet jedinců pandy velké v přírodě.

199

savci

PANDA VELKÁ Ailuropoda melanoleuca Výskyt: východní Asie

bambusový výhonek

Délka: až 1,8 m Potrava: bambus

široké třenáky k drcení výhonků

Nepravý palec Výrůstek v podobě palce na jedné ze zápěstních kostí se může sevřít proti ostatním prstům a uchopit bambusový výhonek.

dolní čelist ostrý špičák

Žvýkací zuby V porovnání s ostatními medvědovitými šelmami má panda masivní třenové zuby, jimiž drtí a rozmělňuje potravu a mezi vláknité rostlinné buňky vtírá sliny. Ve velkém svalnatém žaludku se bambus rozkládá na celulózu. Trávicí systém pandy má však stavbu spíše jako u šelmy než u typického přežvýkavce a velkou část tuhých rostlinných vláken proto nestráví.

Odchov mláděte

Samice obvykle rodí pouze jednou za dva roky. Ačkoli dvojčata jsou běžná, matka jen zřídka odchová více než jedno mládě. Novorozená panda je malinká, slepá a bezmocná. Po několik prvních měsíců samice o mládě pečuje ve zvláštním hnízdě; mládě se pokouší začít chodit teprve ve stáří přibližně tří měsíců. Zůstává však závislé na matce až do věku dvou let.

Panda velká

Pandě velké, dobře známému symbolu ohrožených volně žijících živočichů, hrozí vyhubení. Je typem šelmy, která se živí téměř výlučně výhonky bambusu – obřích trav vytvářejících husté porosty v horských polohách střední Číny, které jsou domovem pand. Všechny medvědovité šelmy, kromě medvědů bílých, žerou množství rostlinného materiálu. Panda velká je však specialistou na bambusové výhonky, pro něž je vybavena velkými zuby uzpůsobenými ke žvýkání, ale i neobvyklými tlapami s „palcem“ a pěti prsty, které jí umožňují pevně uchopovat potravu. Bambus má nízkou nutriční hodnotu, takže panda musí trávit většinu dne trháním a požíráním těch nejšťavnatějších výhonků, jaké dokáže nalézt.

Obklopena potravou Objemný orgán Velký svalnatý žaludek pojme a stráví obrovské množství bambusu.

Panda velká je potravním specialistou – žere výhradně bambus, který je hojný v lesích její domoviny. Velká část bambusové hmoty, kterou sežere, však prochází jejím tělem, aniž by byla strávena. Panda proto musí sežrat ohromné množství potravy. Když se zrovna nekrmí, šetří energii tím, že spí.

Černá a bílá Výrazně vzorovaný kožich pandu maskuje v zasně­ žených stinných lesích.

Panda velká stráví denně

16 hodin krmením.

Ochrana

Polštářky na chodidlech Panda stejně jako ostatní medvědovité šel­my našlapuje na chodidla.

Po tisíce let se pandám dařilo výborně. Pak však velká část jejich lesních biotopů padla za oběť klučení lesů pro země­dělskou půdu, proto je dnes panda ohrožena vyhubením. V přírodě přežívá díky speciálním pandím rezervacím, navíc se odchovává i v zajetí.

198

savci    ŠELMY

1 600

Aby získala potřebné živiny, musí panda velká denně sežrat nejméně 14 kg bambusových listů.

Odhadovaný počet jedinců pandy velké v přírodě.

199

savci

PANDA VELKÁ Ailuropoda melanoleuca Výskyt: východní Asie

bambusový výhonek

Délka: až 1,8 m Potrava: bambus

široké třenáky k drcení výhonků

Nepravý palec Výrůstek v podobě palce na jedné ze zápěstních kostí se může sevřít proti ostatním prstům a uchopit bambusový výhonek.

dolní čelist ostrý špičák

Žvýkací zuby V porovnání s ostatními medvědovitými šelmami má panda masivní třenové zuby, jimiž drtí a rozmělňuje potravu a mezi vláknité rostlinné buňky vtírá sliny. Ve velkém svalnatém žaludku se bambus rozkládá na celulózu. Trávicí systém pandy má však stavbu spíše jako u šelmy než u typického přežvýkavce a velkou část tuhých rostlinných vláken proto nestráví.

Odchov mláděte

Samice obvykle rodí pouze jednou za dva roky. Ačkoli dvojčata jsou běžná, matka jen zřídka odchová více než jedno mládě. Novorozená panda je malinká, slepá a bezmocná. Po několik prvních měsíců samice o mládě pečuje ve zvláštním hnízdě; mládě se pokouší začít chodit teprve ve stáří přibližně tří měsíců. Zůstává však závislé na matce až do věku dvou let.

Panda velká

Pandě velké, dobře známému symbolu ohrožených volně žijících živočichů, hrozí vyhubení. Je typem šelmy, která se živí téměř výlučně výhonky bambusu – obřích trav vytvářejících husté porosty v horských polohách střední Číny, které jsou domovem pand. Všechny medvědovité šelmy, kromě medvědů bílých, žerou množství rostlinného materiálu. Panda velká je však specialistou na bambusové výhonky, pro něž je vybavena velkými zuby uzpůsobenými ke žvýkání, ale i neobvyklými tlapami s „palcem“ a pěti prsty, které jí umožňují pevně uchopovat potravu. Bambus má nízkou nutriční hodnotu, takže panda musí trávit většinu dne trháním a požíráním těch nejšťavnatějších výhonků, jaké dokáže nalézt.

Obklopena potravou Objemný orgán Velký svalnatý žaludek pojme a stráví obrovské množství bambusu.

Panda velká je potravním specialistou – žere výhradně bambus, který je hojný v lesích její domoviny. Velká část bambusové hmoty, kterou sežere, však prochází jejím tělem, aniž by byla strávena. Panda proto musí sežrat ohromné množství potravy. Když se zrovna nekrmí, šetří energii tím, že spí.

Černá a bílá Výrazně vzorovaný kožich pandu maskuje v zasně­ žených stinných lesích.

Panda velká stráví denně

16 hodin krmením.

Ochrana

Polštářky na chodidlech Panda stejně jako ostatní medvědovité šel­my našlapuje na chodidla.

Po tisíce let se pandám dařilo výborně. Pak však velká část jejich lesních biotopů padla za oběť klučení lesů pro země­dělskou půdu, proto je dnes panda ohrožena vyhubením. V přírodě přežívá díky speciálním pandím rezervacím, navíc se odchovává i v zajetí.

224

savci    ŠELMY

Jedna nora může mít až 15 vchodů a několik různých pater.

Uzavíratelné ušní otvory Malé ušní otvory může surikata těsně uzavřít, a tím zabránit, aby do nich při hrabání vnikal písek a prach.

savci

Vyvýšená pozorovatelna Hlídkující surikata vylézá na balvan, hroudu či do koru­ ny keře, aby mohla co nejdříve zpozo­ rovat nebezpečí.

SURIKATA Suricata suricatta Výskyt: jižní Afrika Délka: až 29 cm

Surikata zpozoruje dravého ptáka na vzdálenost větší než 300 m.

Citlivý čenich Surikata má vynikající čich, jehož pomocí nalézá kořist a rozpoznává jiné surikaty – členy vlastního klanu i nepřátele.

Potrava: hmyz a malí savci

různé varovné signály Surikata vydává

podle toho, zda zpozoruje predátora na zemi, nebo ve vzduchu.

Hrabací drápy Velmi dlouhé drápy na předních tlapách jsou přizpůsobené k hrabání nor i k vyhrabávání hmyzu a malých savců, jimiž se surikaty živí. Hrabou velice rychle, takže během několika sekund mohou doslova zmizet v písku.

Pouštní maskování Šedohnědá srst představuje v křovinatých písčitých pouštích jižní Afriky výbor­ né krycí zbarvení.

Surikata

Tato promykovitá šelma se stala jedním z nejznámějších druhů afrických savců. Každý ji hned pozná podle jejího zvyku stát zpříma na zadních, aby mohla ostatní varovat před predátory či se ohřívat v paprscích ranního slunce. Různé druhy promykovitých jsou malé šelmy žijící na zemi. Surikaty patří k nejspolečenštějším z nich – žijí v klanech (koloniích) o zhruba 20 členech v rozsáhlých systémech podzemních nor vyhrabaných v písčitých půdách jihoafrických pouští. Příslušníci klanu loví během dne hmyz a malé savce, zatímco vždy jedna surikata stojí na stráži. Když zpozoruje nebezpečí, vydá varovné vrčení nebo hvízdnutí, načež se ostatní surikaty vrhnou do bezpečí nejbližší nory.

Jedovatá kořist

Surikaty loví často štíry a prav­děpodobně mají určitou míru imunity vůči jejich jedu. Zpravidla se však snaží vyhnout bodnutí tím, že štíra chytí a ukousnou mu ocas s jedovatým žihadlem. Štír je od tohoto okamžiku bez­ branný a stává se jejich snadnou kořistí. Mláďata surikat, jako na obrázku vlevo, učí tomuto chování příslušníci jejich klanu.

Štíhlé tlapy Zadní končetiny mají silná stehna, avšak malé štíhlé tlapky.

Ocas pro rovnováhu Ocas s tmavým koncem slouží surikatě k udržování rovnováhy vstoje.

Společné slunění

Každému klanu surikat vévodí jeden dominantní pár, od něhož pochází většina potomstva. Ostatní dospělí samci a samice v klanu pomáhají tomuto páru v péči o jeho mláďata. Každé ráno se všichni členové klanu shromáždí před norami, aby se zahřáli po chladné pouštní noci. Leží buď na zádech, nebo stojí zpříma, aby do sebe nasáli co nejvíce slunečního tepla.

Pohled lovce Oči míří dopředu a umožňují binokulární vidění. Díky tomu vidí surikata trojrozměrně a dokáže přesně odhadovat vzdálenost.

225 Skvrny proti oslnění Tmavé skvrny kolem očí chrání zrak surikaty před oslněním a zlepšují tak její vidění.

Zásobník tepla Tmavá kůže pod srstí se rychle zahřívá, když surikata stojí zpříma a vystavuje se slunečním paprskům.

224

savci    ŠELMY

Jedna nora může mít až 15 vchodů a několik různých pater.

Uzavíratelné ušní otvory Malé ušní otvory může surikata těsně uzavřít, a tím zabránit, aby do nich při hrabání vnikal písek a prach.

savci

Vyvýšená pozorovatelna Hlídkující surikata vylézá na balvan, hroudu či do koru­ ny keře, aby mohla co nejdříve zpozo­ rovat nebezpečí.

SURIKATA Suricata suricatta Výskyt: jižní Afrika Délka: až 29 cm

Surikata zpozoruje dravého ptáka na vzdálenost větší než 300 m.

Citlivý čenich Surikata má vynikající čich, jehož pomocí nalézá kořist a rozpoznává jiné surikaty – členy vlastního klanu i nepřátele.

Potrava: hmyz a malí savci

různé varovné signály Surikata vydává

podle toho, zda zpozoruje predátora na zemi, nebo ve vzduchu.

Hrabací drápy Velmi dlouhé drápy na předních tlapách jsou přizpůsobené k hrabání nor i k vyhrabávání hmyzu a malých savců, jimiž se surikaty živí. Hrabou velice rychle, takže během několika sekund mohou doslova zmizet v písku.

Pouštní maskování Šedohnědá srst představuje v křovinatých písčitých pouštích jižní Afriky výbor­ né krycí zbarvení.

Surikata

Tato promykovitá šelma se stala jedním z nejznámějších druhů afrických savců. Každý ji hned pozná podle jejího zvyku stát zpříma na zadních, aby mohla ostatní varovat před predátory či se ohřívat v paprscích ranního slunce. Různé druhy promykovitých jsou malé šelmy žijící na zemi. Surikaty patří k nejspolečenštějším z nich – žijí v klanech (koloniích) o zhruba 20 členech v rozsáhlých systémech podzemních nor vyhrabaných v písčitých půdách jihoafrických pouští. Příslušníci klanu loví během dne hmyz a malé savce, zatímco vždy jedna surikata stojí na stráži. Když zpozoruje nebezpečí, vydá varovné vrčení nebo hvízdnutí, načež se ostatní surikaty vrhnou do bezpečí nejbližší nory.

Jedovatá kořist

Surikaty loví často štíry a prav­děpodobně mají určitou míru imunity vůči jejich jedu. Zpravidla se však snaží vyhnout bodnutí tím, že štíra chytí a ukousnou mu ocas s jedovatým žihadlem. Štír je od tohoto okamžiku bez­ branný a stává se jejich snadnou kořistí. Mláďata surikat, jako na obrázku vlevo, učí tomuto chování příslušníci jejich klanu.

Štíhlé tlapy Zadní končetiny mají silná stehna, avšak malé štíhlé tlapky.

Ocas pro rovnováhu Ocas s tmavým koncem slouží surikatě k udržování rovnováhy vstoje.

Společné slunění

Každému klanu surikat vévodí jeden dominantní pár, od něhož pochází většina potomstva. Ostatní dospělí samci a samice v klanu pomáhají tomuto páru v péči o jeho mláďata. Každé ráno se všichni členové klanu shromáždí před norami, aby se zahřáli po chladné pouštní noci. Leží buď na zádech, nebo stojí zpříma, aby do sebe nasáli co nejvíce slunečního tepla.

Pohled lovce Oči míří dopředu a umožňují binokulární vidění. Díky tomu vidí surikata trojrozměrně a dokáže přesně odhadovat vzdálenost.

225 Skvrny proti oslnění Tmavé skvrny kolem očí chrání zrak surikaty před oslněním a zlepšují tak její vidění.

Zásobník tepla Tmavá kůže pod srstí se rychle zahřívá, když surikata stojí zpříma a vystavuje se slunečním paprskům.