0038758 by Knižní klub

URSULA POZNANSKI

CIZINEC ARNO STROBEL

KNIŽNÍ KLUB

POZNANSKI_CIZINEC.indd 4

8.11.17 14:00

První kapitola Rozsvícení vstupního osvětlení zahlédnu jen náhodou, protože můj pohled při fénování utkví na okně koupelny. Venku je světlo tam, kde být nemá. Někdo musel aktivovat detektor pohybu, ale já nikoho nečekám, a jestli někdo zazvoní, ani mě nenapadne, abych otevřela. Nic proti nečekaným návštěvám, ale to poslední, na co mám dneska náladu, je Ela, která se tu vynoří se dvěma lahvemi červeného vína a zahájí hodinový monolog o tom, že se s Richardem rozejde. Tentokrát už naprosto jistě. Ne. Se svým mizerným vztahem se dneska bude muset vyrovnat sama. Ale možná stojí venku jenom Svědci Jehovovi. Nastavím fén na vyšší obrátky, takže ani nebudu lhát, když řeknu, že jsem zvonek neslyšela. Ignoruju podivnou nevolnost, která se ve mně pomalu šíří. Ano, někdy zvoní u dveří i zloději, aby se ujistili, že dům je prázdný, než do něj vniknou. Říkali mi, že ještě nejsem v Německu dost dlouho, abych věděla, jak často se to stává. Ovládám sice řeč, ale v běžném životě mi ještě spousta věcí uniká. Při každém nevinném zazvonění hned myslet na něco zlého je ale v každém případě pitomost. Proboha, taková přece nejsem. Krátce nato vstupní osvětlení zhasne. Vypnu fén, trochu odhrnu závěs u okna koupelny a vyhlédnu ven. Nikdo tam není. Žádný návštěvník, nikdo se nedobývá do dveří nebo oken. Táta by mě vlastnoručně uškrtil, kdyby věděl, že bydlím sama v nezabezpečeném domě. Na našem rodinném sídle v Melbourne 5

POZNANSKI_CIZINEC.indd 5

8.11.17 14:00

je víc bezpečnostních kamer než v Pentagonu. Taky jeden důvod, proč mě těší, že jsem odtud pryč. V následujících minutách je klid a tlak v mých útrobách pomalu ustupuje. Vystřídá ho těšení. Nic už nestojí v cestě příjemnému večeru na gauči, a to je úžasné. Šálek čaje, teplá deka a dobrá kniha jsou všechno, co si ještě pro zbytek dne přeju – snad kromě někoho, kdo by byl ochotný namasírovat mi záda. Nemám tušení, kde se bere to nepříjemné pnutí mezi lopatkami. Vanilkový čaj. Už samotné pomyšlení mě zahřeje. Vklouznu do koupacího pláště a otevřu dveře na chodbu, sestupuju po schodech a v polovině se zarazím. To byl… nějaký zvuk. Zařinčení. V domě, ne venku. Někdo rozbil okenní tabulku? Ne, tak hlasité to nebylo. Okamžitě se vrací moje předchozí sklíčenost, tentokrát ve větší síle. Rukou svírám zábradlí, zhluboka se nadechnu, seberu síly a sestoupím o další schod. To je přece směšné, říkám si, zloději by nadělali víc hluku. Snažili by se posbírat věci a co nejrychleji vypadnout… Nový zvuk. Tentokrát žádné řinčení, ale šoupání. Jako když někdo otevře a zase zavře zásuvku. Otočit se, to je můj první impuls. Běžet do ložnice, zavolat policii. Schovat se. Místo toho potlačím všechny instinkty a zůstanu stát, protože je mi jasné, že tuhle jedinou rozumnou možnost nemám k dispozici. Mobil leží v kuchyni s téměř vybitou baterií. Položila jsem ho na kávovar, na viditelné místo, abych ho nezapomněla nabít. Ale ty zvuky přicházejí právě ve směru od kuchyně a obýváku. Sejdu ještě o dva schody níž. Ano, škvírou dveří do obýváku sem proniká světlo. Dýchám zhluboka, abych zahnala strach, který je s ohledem na důvod přehnaně silný. Světlo svítí. To přece není nic zvlášt ního, pořád zapomínám zhasínat. Takže žádný důvod k panice. Kromě toho mám před sebou vstupní dveře. Kdybych chtěla, za pět vteřin jsem venku a můžu přivolat pomoc, bez ohledu na svůj koupací plášť. 6

POZNANSKI_CIZINEC.indd 6

8.11.17 14:00

Zadržím dech. Soustředěně naslouchám. Zase je naprostý klid. Zmýlila jsem se? Ty zvuky si jen namlouvám? Moje hlava tuhle možnost prověřuje, divoce bušící srdce je ale jiného názoru. A jestli něco snáším velmi obtížně, je to nejistota. Na komodě v předsíni leží těžítko na dopisy, které mi před pár týdny věnovala Ela. Kostka z modrého skla, přinejmenším dvou kilová. Beru ji do ruky, nevšímám si reklamních letáků, které se snášejí k zemi, a pomalu otvírám dveře do obývacího pokoje. Nic. Nikdo. Přinejmenším tady. Obývák je nedotčený, dveře na terasu zavřené, všechno je tak, jak jsem to opustila. Jenom ohledně kuchyně si nejsem jistá, odtud do ní nevidím a není osvětlená. Těžítko mi málem vyklouzne ze zpocené dlaně, uchopím ho pevněji a vkročím do obýváku. Tiše. Další krok. Pak stojím uprostřed místnosti. Přesně ve chvíli, kdy si začnu připadat směšně, vystoupí ze tmy kuchyně stín. Výkřik, který se mi dere z úst, zmrzne v půli cesty, jako bych náhle neměla v těle vzduch. Všechno ve mně strne. Utéct. To je jediná myšlenka, která doputuje až do mého vědomí, ale nejsem schopná ji proměnit v čin. Nohy mi vypovídají službu. Ve světle stropního osvětlení stojí muž, tmavovlasý, se širokými rameny. Něco říká, jeho ústa se pohybují, ale neslyším jediné slovo, všechny zvuky přicházejí jako z velké dálky, jenom bušení mého srdce je děsivě blízké a hlasité. Šok? Je to šok? Muž na mě znovu mluví, ale jako bych naráz úplně zapomněla němčinu. Pokoj se se mnou na okamžik zatočí. Jenom teď ne upadnout. Skloní hlavu na stranu, váhá. Pak jde ke mně. Jseš pitomá, duní mi v hlavě nová myšlenka, ty jseš tak pitomá, proč jsi nezůstala nahoře? Teprve když je tak blízko, že cítím závan jeho vody po holení, moje šoková strnulost se konečně uvolní. Couvnu. Bohužel ke zdi, místo ke dveřím. Napravím to příliš pozdě, už je skoro u mě. 7

POZNANSKI_CIZINEC.indd 7

8.11.17 14:00

„Vypadněte!“ vykřiknu v naději, že ho tím přinejmenším na chvíli zarazím. K mému překvapení se opravdu zastaví. „Zmizte, nebo zavolám policii!“ Když budu křičet ještě o něco hlasitěji, možná mě uslyší sousedi. Zloděj by v tuhle chvíli utekl, ale cizinec to neudělá. Cosi ve mně beztak dávno pochopilo, že tenhle muž sem nevnikl proto, aby mě okradl. Žádný zloděj si neoblékne na vloupání do cizího domu košili a sako. To ale znamená, že existuje jiný důvod, cizinec má v úmyslu něco jiného… Tohle pomyšlení ve mně vyvolá nový druh strachu. Ještě o krok couvnu, teď mám za zády stojací lampu, cítím, jak se kácí, zapotácím se. „Prosím,“ šeptám. „Prosím, neubližujte mi.“ Je ode mě nejvýš pět kroků. Ani na vteřinu ze mě nespustí oči. „Proboha,“ říká. „Co se stalo?“ Další krok ke mně. Přikrčím se, jako by to mohlo pomoct, jako bych se mohla schovat sama do sebe. „Nemám v domě moc peněz, ale dám vám je, ano? Vezměte si, co chcete. Ale prosím… nic mi neudělejte.“ „To má být vtip?“ Zvedne ruce, ukáže dlaně. Jsou prázdné. „Je ti zle? Mám zavolat doktora?“ Zastaví se. To je hlavní. Pomalu se zase narovnám. Těžítko. Možná bych ho teď po něm měla hodit. „Jděte pryč, prosím. Slibuju, že nezavolám policii.“ Zamrká, několikrát se zhluboka nadechne a vydechne. „Co to má znamenat? Proč se mnou takhle mluvíš?“ Jestli jsou tohle známky nejistoty, mám šanci. Budu s ním mluvit. Ano. A při první příležitosti se pokusím utéct. „Protože… mám strach, rozumíte?“ „Ze mě?“ „Ano. Strašně jste mě vylekal.“ Rozpřáhne ruce a znovu vykročí ke mně. „Joanno…“ Moje jméno. Ještě jednou couvnu. Zná moje jméno, možná je to stalker, ale možná si jenom přečetl adresy na dopisních obálkách v předsíni. Prohlížím si ho důkladněji. Modré oči pod hustým obočím. 8

POZNANSKI_CIZINEC.indd 8

8.11.17 14:00

Výrazné rysy, které bych si zapamatovala, kdybych ho už někdy potkala. Nevypadá agresivně ani nebezpečně, ale přesto mě pohled na něj naplňuje děsem, který si nedokážu vysvětlit. Teď mám za zády zeď. Konečná, past. Můj puls zdivočí, zvedám těžítko. „Odejděte. Okamžitě!“ Jeho pohled těká mezi mou tváří a skleněnou kostkou. Pak sklouzne níž, a to mi napoví, že můj koupací plášť se rozhaluje víc, než bych si přála. „Joanno, já nevím, co to vyvádíš, ale prosím tě, už toho nech.“ „Vy toho nechte!“ Mělo to znít suverénně, ale dopadne to spíš žalostně. „Přestaňte předstárat, že se známe, a jděte pryč, prosím.“ Můj strach se mu zřejmě líbí, protože se zase o krok přiblíží. Sunu se podél zdi doleva ke dveřím. „Tak toho konečně nech, jistěže se známe.“ V jeho hlase je netrpělivost. Ještě ne vztek, ale to se může změnit. Mám dva metry ke dveřím. To dokážu, to prostě musím zvládnout. „Vy se mýlíte. Opravdu.“ S každou další větou získávám čas. „Odkud bychom se podle vás měli znát?“ Pomalu zavrtí hlavou. „Buď se mnou hraješ nějakou úchylnou hru, nebo bych tě měl co nejrychleji odvézt do nemocnice.“ Projede si rukou vlasy. „Jsme zasnoubení, Jo. Žijeme spolu.“ Zírám na něj. Mlčky. To, co řekl, je na hony vzdálené tomu, co jsem čekala, takže potřebuju několik vteřin, abych se zmohla na slovo. Jsme zasnoubení. Není to tedy stalker, je to mnohem horší. Blázen, který si v hlavě vytvořil vlastní svět. Který trpí bludnými představami. Ale proč se pro všechno na světě zaměřil právě na mě? To není důležité. S duševně nemocným nemá cenu mluvit, natož ho přesvědčovat rozumnými argumenty. Jeho nálada se může každou chvíli změnit – zatím působí klidně, ale kdoví, jestli jedno chybné slovo neprobudí jeho agresivitu. Už přece násilně vnikl do cizího domu. Napadá mě jediné východisko a rozhodnu se rychle. Mrštím těžítkem, které opíše blýskavou modrou parabolu. 9

POZNANSKI_CIZINEC.indd 9

8.11.17 14:00

Mířila jsem dobře, ale cizinec se otočí, takže zasáhnu jeho rameno, ne hlavu. Vyběhnu z pokoje, předsíní, po schodech nahoru do ložnice. Zabouchnu za sebou dveře, zamknu na dva západy. Klesnu k zemi zády ke dveřím, s pohledem na postel. Jeden polštář, jedna přikrývka. Nic víc. Postel ženy, která žije sama. Ale jestli je opravdu nemocný, jeho mozek vyplodí vysvětlení i pro tohle. Například že zrovna spí na gauči. Zvenku není nic slyšet. Na chvíli zavřu oči. V bezpečí. Snad. Jistěže se známe, pronesl ten cizinec se skoro děsivou samozřejmostí. Zkoumám svou paměť, ale bezvýsledně. Byl někdy ve studiu? Je to zákazník? Ne, to je vyloučené. Nikdy nezapomenu tvář, kterou jsem fotografovala. Vyděsí mě nějaký zvuk. Tupý úder, jako zabouchnutí dveří. Přitisknu ucho na dveře ložnice. Všude je klid. Rána těžítkem ho možná přiměla k útěku. Poslouchám se zavřenýma očima a zatajeným dechem. Moje naděje vydrží necelou minutu, pak zaslechnu kroky na schodech, pomalé a těžké. Jde za mnou. Teď už nebude klid. A já pořád ještě nemám telefon, abych si zavolala o pomoc.

POZNANSKI_CIZINEC.indd 10

8.11.17 14:00

Druhá kapitola Kakadu zmizel. Všimnu si toho, jakmile vystoupím z auta a rozsvítím ven kovní osvětlení. Byl to dárek k Joanniným narozeninám, osmdesát centimetrů vysoký svařovaný pták. Symbolický kus domova. Jednou mi vyprávěla, že Melbourne je těch papoušků plné. Když jdu kolem prázdného místa u rododendronu, přemýšlím nad tím, kam zmizel. Odemknu dveře a vejdu do domu. Předsíň je tmavá, ale shora slyším tlumený hukot. Fén. Joanna. Údiv nad zmizelým papouškem vystřídá hřejivý pocit. Projdu předsíní. Světlo pouličních luceren matně prosvítá úzkými prosklenými částmi domovních dveří. Stačí to, abych viděl na cestu. Otevřu dveře do obýváku. Je tu rozsvíceno, stejně jako v kuchyni. Musím se usmát. Moje Joanna. Když je sama doma, většinou tu vládne slavnostní osvětlení, k radosti elektráren. Upustím svazek klíčů na prodloužení pracovní desky a ne trefím se, takže s hlasitým zařinčením přistane na podlaze. Mou koncentraci narušuje únava. A pravděpodobně i dozvuky toho podivného dne. Toho podělaného dne. Jako by se každý člověk ve firmě chtěl se mnou hádat. Vzdychnu, zvednu klíče a položím je na místo. V ledničce stojí načatá láhev bílého burgundského od včerejšího večera. Nemám chuť na víno. Ještě ne. Možná později, společně s Joannou, až se uvelebíme na gauči. Sáhnu pro krabici pomerančové šťávy. Je skoro prázdná, nalévám si do sklenice žalostný zbytek. Posuvný prvek linky s nádobou na obalový odpad se pohy buje nějak ztuha a při otvírání a zavírání vydává skřípavé zvuky. 11

POZNANSKI_CIZINEC.indd 11

8.11.17 14:00

Pravděpodobně se uvolnil šroub, který drží kolejničky. O víkendu se na to podívám. Při průchodu obývákem zhasnu světlo, což mi připomene, že mám skoro prázdnou baterii v mobilu. Vrátím se a připojím přístroj k nabíječce, která leží na skříňce hned vedle průchodu. Otočím se a polekaně sebou trhnu. Joanna stojí uprostřed obý váku. Neslyšel jsem ji přicházet. Ale při pohledu na ni zase pocítím ten blažený pocit a jako mávnutím kouzelného proutku zapomenu na únavu a zlost. Zjevně mě ještě neviděla. Využívám té chvíle a pozoruju ji z temné kuchyně. Má na sobě nový koupací plášť. Je tak volně převázaný, že se látka trochu rozestupuje a dovoluje pohled na začátek jejích malých pevných prsou. K blaženému pocitu se připojuje ještě jeden další a náhle si připadám jako přistižený voyeur. Vystoupím ze tmy a jdu k ní. Poslouchá moje kroky, otočí se ke mně a… strne. Radostný pozdrav se mi zadrhne v krku. Pátrám po možném vysvětlení odporu, který čtu v její tváři. „Ahoj, miláčku,“ pozdravím pomalu. „Co je to s tebou? Není ti dobře? Stalo se něco?“ Joanna nereaguje, jen tu stojí a dívá se na mě, jako bych na ni promluvil cizí řečí. Takhle jsem ji ještě nikdy neviděl. Můj bože, vypadá, jako by měla panický strach. Tenhle poznatek vyvolá strach i ve mně. Muselo se stát něco hrozného. „Miláčku,“ zkusím to ještě jednou, tak jemně, jak dokážu. Udělám opatrný krok k ní, teď nás dělí jen délka paže. Najednou se probere ze své strnulosti a couvne přede mnou. Jeden krok, další. „Miláčku, prosím…,“ šeptám bezděčně. Velmi opatrně se pokouším zmenšit vzdálenost mezi námi. Náhle se výraz její tváře změní, zamračí se. „Vypadněte!“ vykřikne s takovou prudkostí, že se okamžitě zastavím. „Zmizte, nebo zavolám policii.“ Zmizte? Co se to s ní zatraceně děje? Zdá se, že je úplně bez sebe. Hlavou mi jde tisíc věcí, snažím se je trochu uspořádat. 12

POZNANSKI_CIZINEC.indd 12

8.11.17 14:00

Drogy, alkohol, přepadení, šok… úmrtí? Joanna udělá další krok dozadu a narazí do stojací lampy. Ta se převrátí a skleněné stínidlo leží roztříštěné na podlaze. „Prosím,“ šeptá. „Prosím, neubližujte mi.“ Snažím se promluvit klidně. „Proboha. Co se stalo?“ Sklopí hlavu. „Nemám… v domě moc peněz.“ Její hlas zní slabě, bojácně. Dětsky. „Ale dám vám je. Ano? Vezměte si, co chcete. Ale prosím… nic mi neudělejte.“ Cítím, jak ve mně navzdory mému úžasu na chvíli vzplane zlost. „To má být vtip?“ Můj hlas zní ostřeji, než jsem zamýšlel, zvedám ruce na znamení, že se mě nemusí bát. „Je ti zle? Mám zavolat doktora?“ Zavrtí hlavou. „Jděte pryč, prosím. Slibuju, že nezavolám policii.“ Odolám divokému impulsu popadnout ji za ramena, zatřást s ní a zakřičet, aby s tím nesmyslem okamžitě přestala. Ať je zase sama sebou. Ale musím zůstat klidný, je důležité, abych si aspoň já zachoval chladnou hlavu. Několikrát se zhluboka nadechnu a vydechnu a dívám se jí přitom do očí. „Co to má znamenat? Proč se mnou takhle mluvíš?“ „Protože mám strach,“ odpoví váhavě. „Rozumíte?“ „Ze mě?“ „Ano. Strašně jste mě vylekal.“ „Joanno…“ Její pohled se změní, když vyslovím její jméno. Jako by se mi pokoušela vyčíst z tváře, co si myslím. „Odejděte. Okamžitě!“ Cítím, že se snaží dát svému hlasu pevnější zvuk. Nedaří se jí to. Trochu zvedne ruku, teprve teď vidím, že v ní něco svírá. Pokouším se rozeznat, co to je. Skleněné těžítko z předsíně. Je to pořád šílenější. „Joanno…“ Dívám se jí hluboko do očí, pokouším se jí pohledem přesvědčit o tom, že její strach ze mě je bezdůvodný. „Já nevím, co to vyvádíš, ale prosím tě, už toho nech.“ „Vy toho nechte,“ odpoví jako nevychované dítě. „Přestaňte předstírat, že se známe, a jděte pryč, prosím.“ 13

POZNANSKI_CIZINEC.indd 13

8.11.17 14:00

Tohle prostě nemůže být pravda. Pomalu se ve mně šíří obava, že Joanna přišla o rozum. Udělám další opatrný krok směrem k ní, ale vlastně nevím, jak mám na tuhle bizarní situaci reagovat. Musím se hlídat, abych neztratil nervy. „Tak toho konečně nech, jistěže se známe.“ Joanna zavrtí hlavou. „Vy se mýlíte, opravdu. Odkud bychom se podle vás měli znát?“ Zatraceně, pomalu toho začínám mít dost. „Buď se mnou hraješ nějakou úchylnou hru, nebo bych tě měl co nejrychleji odvézt do nemocnice. Jsme zasnoubení, Jo. Žijeme spolu.“ Rysy její tváře se změní. Tohle není žádná hra. Ona mě opravdu nepoznává. Její ruka náhle bez varování vystřelí vzhůru, něco na mě letí, já se instinktivně otočím ke straně, ale je pozdě. Skleněná kostka mě zasáhne do ramene a vyvolá ohňostroj bolesti. Slyším sám sebe zasténat, je mi špatně a zároveň mám pocit, jako by mě někdo zezadu nakopl. Podlomí se mi nohy, těžce padnu na kolena a znovu zasténám. Joanna jako temný stín proběhne kolem mě a v příštím okamžiku mi zmizí ze zorného pole. Opatrně si ohmatávám rameno. Myslel jsem, že už Joannu důvěrně znám, ale teď mi připadá naprosto cizí, jako by v jejím těle byla úplně jiná žena. Bolest v rameni pomalu ustává. Opřu se o zem a vstanu. Obývák se se mnou točí. Udělám několik opatrných kroků a pak se chytím opěradla jedné ze židlí. Můj pohled putuje k otevřeným dveřím. Vyběhla Joanna ven? Možná už dokonce volá na policii. Je nemocná, o tom není pochyb. Možná byla vždycky. Možná to ví a jenom mi o tom neřekla. Možná… ano, možná jsem pravou Joannu zatím nepoznal. Ne, to není možné, to nemůže být pravda. Narovnám se a zkoumavě se rozhlížím. Nic se nekymácí, stojím pevně na nohou. Mám zavolat policii já? Nesmysl, co by tu dělala? Nedošlo k žádnému vloupání. Moje snoubenka přišla o rozum, ale k tomu je nutný spíš doktor. Psychiatr. Mohl bych zavolat záchranku. Ale 14

POZNANSKI_CIZINEC.indd 14

8.11.17 14:00

ta by ji nejspíš okamžitě dopravila na psychiatrickou kliniku. A kdyby se dostala do tohohle mlýna, navíc jako c izinka zatím jen s dočasným povolením k pobytu… Ne, musím s ní nejdřív ještě jednou mluvit. Kdoví, co se stalo, možná je prostě jenom úplně zmatená. Ať už z jakéhokoliv důvodu. Rozsvítím v předsíni a zasaženým ramenem mi projede prudká bolest. Zhluboka se nadechnu a rozhlédnu se. Domovní dveře jsou zavřené. Kdyby Joanna vyběhla, buď by nechala otevřeno, nebo by prudce zabouchla. To bych slyšel. Takže je pravděpodobně ještě v domě. Jdu ke schodům a podívám se nahoru, ale pak se zarazím. Cítím, že tu něco nehraje. Pomalu se otočím a můj pohled putuje předsíní. Domovní dveře, vedle nich komoda, letáky na podlaze, šatna… šatna. Je to jako úder pěstí do žaludku. Moje věci. Nejsou tady. Tam, kde nor málně visí dvě moje bundy, jsou prázdné věšáky. Pod nimi na polici… Její tenisky, tři páry polobotek v různých barvách, a to je všechno. Jenom její boty. Co se tu k čertu děje? Musím to zjistit. Bez zaváhání dojdu k domovním dveřím, otevřu je a podívám se ven. Klid. Dveře hlasitě zapadnou do veřejí. Raději zamknu, jistota je jistota. Pak pevným krokem stoupám po schodech nahoru. Ať mě Joanna klidně slyší, měla by vědět, že jdu za ní. Chci konečně pochopit, co se tady odehrává. Nahlédnu do koupelny. Je prázdná. S pevným odhodláním dojdu ke dveřím ložnice, položím ruku na kliku, stisknu ji. Zamčeno. Aha. „Joanno.“ Zní to energicky. Ne vztekle, ale přesto tak, aby si všimla, že je to vážné. „Joanno, nech už těch nesmyslů. Otevři dveře, ať si můžeme pořádně promluvit. Já ti přece nic neudělám, zatraceně.“ Ticho. Čekám. Deset vteřin, patnáct… nic. „Joanno, prosím tě, přemýšlej. Kdybych ti opravdu chtěl ublížit, myslíš, že by mi tenhle směšný zámek zabránil, abych se dostal do ložnice? Jedno kopnutí a poletí k čertu. Ale já nechci zničit dveře, protože jsou to i moje dveře, chápeš? Bydlíme tady spolu. A jestli ti připadá, že to tak není, budeme… Moment. Joanno. Slyšíš mě?“ 15

POZNANSKI_CIZINEC.indd 15

8.11.17 14:00

Uvědomím si, že mluvím příliš rychle. To dělám odjakživa, když mě napadne něco, s čím se chci naléhavě svěřit. „Mám nápad, Jo. Slyšíš? Zeptej se mě na něco, co můžu vědět jenom já. Co musím vědět, jestli bydlíme v tomhle domě spo lečně. Souhlasíš? Tak do toho, zeptej se mě! Na co chceš.“ Znovu zavládne ticho, ale pak se mi zdá, že za dveřmi slyším nějaké zvuky. Klika se pohne, pomalu se otvírají. Bohudíky. Joanna stojí přede mnou a bojácně se na mě dívá, ruku pořád ještě na klice. Dívám se přes ni do ložnice. Moje srdce sevře ledová ruka. A poprvé mě napadne, že to možná vůbec není Joanna, kdo přišel o rozum. Že jsem to já. Moje přikrývka, můj polštář… moje skříň na šaty… Všechno je pryč.

POZNANSKI_CIZINEC.indd 16

8.11.17 14:00

Ursula Poznanski, Arno Strobel CIZINEC Z německého originálu Fremd, vydaného nakladatelstvím Rowohlt Verlag GmbH v Reinbeku u Hamburku v roce 2015, přeložila Blanka Pscheidtová Obálku navrhl Emil Křižka Redigoval Michal Chvojka Odpovědná redaktorka Ivana Parkmanová Technická redaktorka Lenka Gregorová Počet stran 312 Vydala Euromedia Group, a. s. – Knižní klub, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2018 jako svou 9492. publikaci Sazbu zhotovila Helena Hyanová Vytiskly TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz

POZNANSKI_CIZINEC.indd 312

13.12.17 11:59