VIRGINIE
GRIMALDI
Stárnutí je jedna velká jízda!
li
_...,.
Poc~opíš,
až udes elká • ?MR
POCHOPÍŠ, Až BUDEŠ VELKÁ Virginie Grimaldi
Z francouzského originálu Tu comprendras quand tu sera plus grande, vydaného nakladatelstvím Fayard v Paříži v roce 2016, přeložila Alexandra PAimpAová Obálku navrhla Jana Šťastná Redigoval Jakub Marek Odpovědná redaktorka Anna Urbanová Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 352 Vydala Euromedia Group, a. s. - !kar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2017 jako svou 9201. publikaci Sazba Spojené Grafické Továrny, Dobříš Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia - knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 I 03 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz
Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.bux.cz
Kapitola 1 PONDĚLÍ, DÉŠŤ, ÚNOR, KOMBINACE, která je příslibem blbého dne.
Čím dál jedu v autě, tím větší chuč mám vzít zpátečku. Vjíždím do
aleje; cedulka přibitá na stromě hlásá, že je to přímo vpřed. Možná si nikdo nevšimne, když co otočím. Dojedu na malé parkoviště, které už drahnou dobu nikdo neopečoval. Objedu ho a zastavím před velkou budovou.
Tamaris, domov pro seni y Pokud se vytratilo jen jedno z těch železných písmen, mám o starost víc. A je-li tomu cak, došlo v nabídce práce k nedopatření, není co domov pro seniory a já budu muset vést hovory s otupělými senily ... Popravdě řečeno, ca představa mi připadá rozhodně zábavnější než co, co mě čeká.
Poslední kroky, které mě dělí od vchodu, trvají věčnost. Jeden schod. Ještě můiu odjet. Druhý schod. Stačí se vrátit do auta. Třecí schod. Nakonec by si toho nikdo ani nevšiml.
"Pojcfce dál, už vás čekáme!" Nemám kdy dojít ke dveřím, když se na prahu objeví žena. Je vysoká, statná a má cak kudrnaté vlasy, že je může používat jako držátko na tužky. V duchu hledám nějakou únikovou cestu, nějakou výmluvu • 11 •
pro to, abych se mohla rychle vytratit, ale nic se nenabízí. A tak se zdvořile usměju, podám jí ruku a jdu za ní vstříc svým příštím osmi měsícům.
Kapitola 2 JEJÍ
KROKY
REZONUJÍ NA BÍLÉ DLAžBt. Jde rázně, já za ní a přit
spekcuju dostatečný odstup. Dvě dlaždice, jsem moc blízko; čty dice, jsem v bezpečí. Mám sto chutí - buď to, anebo všechno 1 zmizet, stát se neviditelnou, umřít, rozpadnout se, udělat čeler
přetočit film na samý začátek. Ano, přesně tak, co je ono. Dá se 1
sím, vrátit zpátky? Člověk si domluví schůzku, před jistou dob<
všechno šlo ještě hladce. To se můj život ještě nepodobal filmové roru, v němž mám roli holky, která dostane stokrát nářez a po~
zvedne. Schůzku ještě před tím, než se všechno zhoupne, než se, zhroud. Ještě před dm, než si řeknu, že odpovědět na tenhle in nápad století. Jenomže co tady pohledávám? Zastavíme před bílými dveřmi. Moje průvodkyně strčí klíč do Zvednu zrak, malá cedulka hlásá:
Anne-Marie Rouillauxovd ředitelka
Takže to s ní jsem mluvila několikrát po telefonu. Vstoupí
pracovní stůl a usedne na svou židli. ,,Zavřete za sebou a posaďte se." Poslechnu, ona mezidm otevře nějakou složku a s přimhot
očima nahlíží do dokumentů. Kaktus, který stojí vedle jejího m, jako by zvěstoval ráz místa. Tikot budíku za ním odpočítává
zdánlivě zpomaleným tempem. Anebo mi srdce bije příliš rych Nadechnu se a spustím:
• 12 •
• 13 •
:>, abych se mohla rychle vytratit, ale nic se nenabízí. A tak se
ile usměj u, podám jí ruku a jdu za ní vstříc svým příštím osmi ům.
Kapitola 2 JEJÍ KROKY REZONUJÍ NA BÍLÉ DLAžBĚ. Jde rázně, já za ní a přitom respektuju dostatečný odstup. Dvě dlaždice, jsem moc blízko; čtyři dlaždice, jsem v bezpečí. Mám sto chutí - buď to, anebo všechno naráz zmizet, stát se neviditelnou, umřít, rozpadnout se, udělat čelem vzad, přetočit film na samý začátek. Ano, přesně
tak, to je ono. Dá se to, pro-
sím, vrátit zpátky? Člověk si domluví schůzku, před jistou dobou, kdy všechno šlo ještě hladce. To se můj život ještě nepodobal filmovému hororu, v němž mám roli holky, která dostane stokrát nářez a pokaždé se zvedne. Schůzku ještě před tím, než se všechno zhoupne, než se všechno zhroutí. Ještě před tím, než si řeknu, že odpovědět na tenhle inzerát je nápad století. Jenomže co tady pohledávám? Zastavíme před bílými dveřmi. Moje průvodkyně strčí klíč do zámku. Zvednu zrak, malá cedulka hlásá:
Anne-Marie Rouillauxová ředitelka
Takže to s ní jsem mluvila několikrát po telefonu. Vstoupí, obejde pracovní srůl a usedne na svou židli. ,,Zavřete za sebou a posaďte se." Poslechnu, ona mezitím otevře nějakou složku a s přimhouřenýma očima nahlíží do dokumentů. Kaktus, který stojí vedle jejího monitoru,
ráz místa. Tikot budíku za ním odpočítává vteřiny zdánlivě zpomaleným tempem. Anebo mi srdce bije příliš rychle. jako by
zvěstoval
Nadechnu se a spustím: • 12 •
• 13 •
,,Omlouvám se za zpoždění. Před Biarritzem je uzavírka, šíleně dlouho jsem čekala na semaforu." Vytáhne z vlasů tužku a poznamená si pár slov na nepopsaný list. „Pro tentokrát nevadí, ale doufám, že to bude výjimka. Nemůžeme si dovolit nechat rezidenty čekat, chápete?" ,,Jistě, chápu."
Kapitola 3
„Dobrá. Dopoledne vás nechám, abyste se zabydlela, prohlédla si ústav a zorientovala se. Odpoledne se sejdete s Léou Marnonovou, kterou od zítřka nahradíte. Její stav nedovoluje, aby zůstala déle a zaučila vás, ale vynasnaží se vám vysvětlit během pár hodin maximum. Mělo by to stačit, jak jsem vám naznačila po telefonu, není tu mnoho rezidentů, přesně jedenadvacet, z toho jeden pár, který bydlí v garsonce společně."
ISABELLE, JAK NAZNAČUJE druhá část jejího jména, je opravdu kr Zelené oči má lemované dlouhými černými řasami a její úsmť neodvážil ohrozit žádný zubní kaz. Sudičky, které se skláněly
kolébkou, nepochybně dostaly zrovna přidáno. Když se jí před
,, Takže tu jsou garsonky?"
„Tak se tady říká ubytovacím jednotkám," odpoví a zvedá se. ,,Každá sestává z malé ložnice, obývacího pokoje s kuchyňským koutem a koupelny. Dobrá, pokud nemáte žádné otázky, mám další jednání. Zajděte si na recepci, Isabelle vám ukáže vaši garsonku." Také se zvednu a dostihnu ji u dveří.
obejde pult recepce a dá mi pusu. „Budeme si tykat, jsi pro?" navrhne a vůbec nečeká na odpovi
„Vítejte v Tamaris," usměje se a vsune si tužku do kudrn. ,,Ještě to nevíte, ale bude se vám tu líbit!"
1
Zatímco mě gestem vyzve k odchodu, myslím na to, že mám větší šanci, že se skamarádím s jednorožcem, než aby se mi zalíbilo v hospicu. Ta ženská to nemá v hlavě v pořádku, o tom žádná. Pro Kristovy rány, co jen tu pohledávám?
dy si všichni tykáme, až na Annu-Marii a rezidenty, samozřej1
i tak jim říkáme křestními jmény, je to příjemnější. Takže ty jse: ,,Přesně tak." „Podle všeho tu budeš po dobu své smlouvy bydlet. Pojď,
tvůj byt, je ve vedlejší budově."
Chytne mě za ruku a táhne ven před dům. Na dlážděném pa
se nachází asi deset stromů a pár laviček. Na jedné z nich sed stará paní, jako by čekala na pomyslný autobus. V ruce má hí rameno černou koženou kabelčičku, rty si barevně sladila s ri střevíci.
,,Všechno v pohodě, Lucienne?" optá se Isabelle, když ji míj. Stará paní se ohlíží, odkud přichází hlas, nakonec za tmavými zaostří
a naznačí úsměv. ,,Naprosto v pohodě, děvče, čekám na syna, pojedeme na trh.
ráno jsem byla konečně na stolici!" „Tak to je dobrá zpráva!" zvolá moje nová kolegyně. ,,Víte, cc
ranní kakání, celý den juchání!" Na chvilku se zastavím. Moje auto stojí pár metrů ode mě,
• 14 •
• 15 •
)mlouvám se za zpoždění. Před Biarritzem je uzavírka, šíleně dlouem čekala na semaforu."
rtáhne z vlasů tužku a poznamená si pár slov na nepopsaný list. 'ro tentokrát nevadí, ale doufám, že to bude výjimka. Nemůžeme volit nechat rezidenty čekat, chápete?" istě, chápu."
Kapitola 3
)obrá. Dopoledne vás nechám, abyste se zabydlela, prohlédla si
a zorientovala se. Odpoledne se sejdete s Léou Marnonovou, kte,d zítřka nahradíce. Její stav nedovoluje, aby zůstala déle a zaučila
Je vynasnaží se vám vysvětlit během pár hodin maximum. Mělo by čit, jak jsem vám naznačila po telefonu, není tu mnoho rezidentů,
ISABELLE, JAK NAZNAČUJE druhá část jejího jména, je opravdu krasavice.
ě jedenadvacet, z toho jeden pár, který bydlí v garsonce společně." akže cu jsou garsonky?"
neodváiil ohrozit žádný zubní kaz. Sudičky, které se skláněly nad její kolébkou, nepochybně dostaly zrovna přidáno. Když se jí představím, obejde pult recepce a dá mi pusu. ,,Budeme si rykat, jsi pro?" navrhne a vůbec nečeká na odpověď. ,,Tady si všichni rykáme, až na Annu-Marii a rezidenry, samozřejmě. Ale
ak se tady říká ubytovacím jednotkám," odpoví a zvedá se. ,,Každá
á z malé ložnice, obývacího pokoje s kuchyňským koutem a kou. Dobrá, pokud nemáte žádné otázky, mám další jednání. Zajděte recepci, Isabelle vám ukáže vaši garsonku." <:é se zvednu a dostihnu ji u dveří.
Zelené oči má lemované dlouhými černými řasami a její úsměv by se
i tak jim říkáme křestními jmény, je co příjemnější. Takže ry jseš Julia?" ,,Přesně tak."
ítejte v Tamaris," usměje se a vsune si tužku do kudrn. ,,Ještě co :, ale bude se vám tu líbit!"
tvůj
tímco mě gestem vyzve k odchodu, myslím na co, že mám větší že se skamarádím s jednorožcem, než aby se mi zalíbilo v hospicu. 1ská co nemá v hlavě v pořádku, o tom žádná. , Kristovy rány, co jen tu pohledávám?
se nachází asi deset stromů a pár laviček. Na jedné z nich sedí nějaká stará paní, jako by čekala na pomyslný autobus. V ruce má hůl a přes rameno černou koženou kabelčičku, rty si barevně sladila s růžovými
„Podle všeho tu budeš po dobu své smlouvy bydlet. Pojď, ukážu ti byt, je ve vedlejší budově."
Chytne mě za ruku a táhne ven před dům. Na dlážděném parkovišti
střevíci.
,, Všechno v pohodě, Lucienne?" optá se Isabelle, když ji míjíme. Stará paní se ohlíží, odkud přichází hlas, nakonec za tmavými brýlemi zaostří
a naznačí úsměv. „Naprosto v pohodě, děvče, čekám na syna, pojedeme na trh. Dneska
ráno jsem byla konečně na stolici!" ,,Tak to je dobrá zpráva!" zvolá moje nová kolegyně. ,,Víte, co se říká: ranní kakání, celý den juchání!" Na chvilku se zastavím. Moje auto stojí pár metrů ode mě, když se • 14 •
• 15 •
teď rozběhnu, neuvidí, že jsem vzala roha. Nicméně, vedena jakousi ode-
kicku taková není. Docela na konci pozemku vyznačuje hranici z
vzdaností, vykročím dál v Isabelliných stopách.
Za ní už není nic, jen dole oceán široko daleko, kam oko dohléd ,,Tak co, není to nádhera?" chlubí se. „Je, je co vážně krásné," odpovím a přemítám, jak moc mi
Vedlejší budova je malý jednopatrový domek pár desítek metrů od hlav-
chyběl.
ní budovy. Podobně jako její starší sestra je postavená z kamenů a posetá bílými okny a zdobenými balkony.
zabydlela. Kdybys něco potřebovala, víš, kde mě najdeš."
„Je tu sedm garsonek," sděluje mi Isabelle. ,,Dolní čtyři jsou vyhrazené pro rodiny rezidentů, které si tu přejí pobývat, a pro starší lidi, kteří si chtějí udělat nějakou představu, než se nastěhují. Všechny tři garsonky v patře jsou pro zaměstnance. Pojď, ukážu ti tu tvoji." „V těch druhých dvou někdo bydlí?" zeptám se, když stoupám po schodech. ,,Ano, Marine a Greg. Marine je pomocná ošetřovatelka, která cu byd-
,,Tak vidíš, říkala jsem ti to! Je tu hotový ráj! No, nechám tě, ~
Ztracená ve svých myšlenkách sotva počkám, než se dveře zase z
Výhled je úžasný, to se nedá popřít. Ale nazvat scarobinec rájem r
padá přinejmenším optimistické. Po tisící si říkám, proč jsem, jela právě sem. Jako bych to nevěděla ...
Všechno se co zvrtlo jednu sobotu večer. V den, kdy mi umřel
lí od doby, co se rozešla se svým milým, je docela zábavná, ale mezi námi, připadá mi trochu moc familiérní. Greg je aktivizační pracovník, orga-
nizuje společnou náplň volného času a bydlí tady, protože mu rekonstruují byt. Uvidíš, je krásný jako bůh, ale něco nám chybí, abychom ho svedly, jestli chápeš, co chci říct ... Tak tady je tvůj nový domov!" lsabelle otevře bílé dveře a vpadne dovnitř, aby mě cu provedla. Jde to rychle, jsou tu jenom dvě mísenosti: tmavá umývárna, upravená pro osoby se sníženou pohyblivostí, a světlý pokoj, který však nepochybně vyzdobil někdo, kdo už je dávno za zenitem. Můj nový životní prostor tvoří dvoumístná pohovka potažená semišem v barvě hořčice, kulatý stolek pokrytý dečkou, dobový příborník, avšak z kdovíjaké doby, středo věká televize, pomenší postel nalepená ke zdi a zatemňující závěsy z bordó sametu. Je mi do breku, ale ne radostí.
,,A tohle je zlatý hřeb všeho!" zvolá a otevře francouzské okno. ,,Koukni na cen výhled!" Jdu za ní na balkon. Park domova pro seniory se rozkládá na několika desítkách metrů, mezi vzrostlými stromy se vine cestička z bílých kamínků, je tu zelinářská zahrada, husté křoviny a tu a tam rozeseté dře věné lavičky. Tráva je tak zelená, že vypadá jako umělá, nikde jinde v Bas-
• 16 •
• 17 •
nběhnu, neuvidí, že jsem vzala roha. Nicméně, vedena jakousi ode-
kicku taková není. Docela na konci pozemku vyznačuje hranici závora.
1ostí, vykročím dál v Isabelliných stopách.
Za ní už není nic, jen dole oceán široko daleko, kam oko dohlédne. ,, Tak co, není to nádhera?" chlubí se. „Je, je to vážně krásné," odpovím a přemítám, jak moc mi oceán
:jší budova je malý jednopatrový domek pár desítek metrů od hlav-
chyběl.
dovy. Podobně jako její starší sestra je postavená z kamenů a posetá 1i okny a zdobenými balkony.
zabydlela. Kdybys něco potřebovala, víš, kde mě najdeš."
„Tak vidíš, říkala jsem ti to! Je tu hotový ráj! No, nechám tě, aby ses
: tu sedm garsonek," sděluje mi lsabelle. ,,Dolní čtyři jsou vyhrazené
::idiny rezidentů, které si tu přejí pobývat, a pro starší lidi, kteří si
· udělat nějakou představu, než se nastěhují. Všechny tři garsonky
Ztracená ve svých myšlenkách sotva počkám, než se dveře zase zavřou.
:e jsou pro zaměstnance. Pojď, ukážu ti tu tvoji."
Výhled je úžasný, to se nedá popřít. Ale nazvat starobinec rájem mi při
těch druhých dvou někdo bydlí?" zeptám se, kdyi stoupám po lech.
padá přinejmenším optimistické. Po tisící si říkám, proč jsem vlastně
no, Marine a Greg. Marine je pomocná ošetřovatelka, která tu byd-
jela právě sem. Jako bych to nevěděla ... Všechno se to zvrtlo jednu sobotu večer. V den, kdy mi umřel otec.
loby, co se rozešla se svým milým, je docela zábavná, ale mezi námi,
iá mi trochu moc familiérní. Greg je aktivizační pracovník, orga-
: společnou náplň volného času a bydlí tady, protože mu rekoní byt. Uvidíš, je krásný jako bůh, ale něco nám chybí, abychom
:dly, jestli chápeš, co chci říct ... Tak tady je tvůj nový domov!"
)elle otevře bílé dveře a vpadne dovnitř, aby mě tu provedla. Jde
hle, jsou tu jenom dvě místnosti: tmavá umývárna, upravená pro se sníženou pohyblivostí, a světlý pokoj, který však nepochybně bil někdo, kdo už je dávno za zenitem. Můj nový životní prostor
lvoumístná pohovka potažená semišem v barvě hořčice, kulatý sto-
krytý dečkou, dobový příborník, avšak z kdovíjaké doby, středo
!levize, pomenší postel nalepená ke zdi a zatemňující závěsy z bor11etu. Je mi do breku, ale ne radostí.
tohle je zlatý hřeb všeho!" zvolá a otevře francouzské okno. ,,Kouk:en výhled!" za ní na balkon. Park domova pro seniory se rozkládá na několika
ich metrů, mezi vzrostlými stromy se vine cestička z bílých ka-
1,
je tu zelinářská zahrada, husté křoviny a tu a tam rozeseté dře
vičky. Tráva je tak zelená, že vypadá jako umělá, nikde jinde v Bas-
• 16 •
• 17 •
ISBN ,n-&0-24,-33&~ - a
I I
9 788024 933818