Michael Chabon Měsíční svit
ODEON
Mesicni svit_003.indd 3
10/17/17 2:48 PM
Přeložil Richard Podaný
Toto je beletristické dílo. Jména, postavy, místa i události jsou výplody autorovy představivosti, případně je autor používá fiktivně a nikdo by si je neměl vykládat jako reálné věci. Jakákoli podobnost se skutečnými událostmi, místy, organizacemi nebo osobami, žijícími či zesnulými, je naprosto náhodná. Čestné skautské.
MOONGLOW Copyright © 2016 by Michael Chabon Translation © Richard Podaný, 2017
ISBN 978-80-207-1799-3
Věnováno jim, na mou duši
Vฤ novรกno jim
Odvrácená strana Měsíce vlastně není „temná“, jak se říká. Ve skutečnosti je Měsíc temný celý. WERNHER VON BRAUN
Autorova poznámka
Když jsem chystal tyto memoáry, držel jsem se faktů, ovšem až na případy, kdy fakty odmítaly odpovídat mým vzpomínkám, smyslu vyprávění nebo pravdě takové, jak jí dávám přednost. Ale ujišťuji čtenáře, že ať už jsem jakkoli svévolně nakládal se jmény, daty, místy, událostmi a rozhovory, anebo s totožnostmi, motivy a vzájemnými vztahy rodinných příslušníků a historických osobností, učinil jsem tak s patřičnou nestřídmostí.
Inzerát v Esquire, říjen 1958
Takhle jsem to slyšel vyprávět. Když se Alger Hiss dostal z vězení, nějak nemohl najít práci. Vystudoval práva na Harvardu, dělal asistenta Oliveru Wendellu Holmesovi a pomohl napsat Chartu Spojených národů, ale také byl usvědčený křivopřísežník a neblaze proslul jako přisluhovač mezinárodního komunismu. Vydal paměti, ale ty byly nudné a nikdo je nechtěl číst. Manželka ho opustila. Byl na dně a bez jakékoli naděje. Nakonec se nad tím mizerou slitoval jeden z jeho zbývajících přátel a zatahal za provázky. Hisse zaměstnala newyorská firma, která vyráběla a prodávala jakési nóbl sponky ze smyček klavírové struny. Společnost Feathercombs, Inc., se pěkně rozjela, ale pak musela čelit náporu většího konkurenta, který okopíroval její designy, porušil její ochranné značky a podrážel jí ceny. Prodeje letěly dolů. Na platy nezbývalo moc peněz. Aby vzniklo místo pro Hisse, museli propustit někoho jiného. V Daily News ze dne dvacátého pátého května 1957 otiskli líčení toho, jak byl můj dědeček zatčen, a nejmenovaný kolega z práce jej tam popisuje jako „takového tichého chlápka“. Pro ostatní cesťáky u Feathercombs to byl ten velurák, který visí v koutě na věšáku. Byl to nejpracovitější, ale nejméně efektivní ze všech prodejců u Feathercombs. O poledních pauzách si 13
vždycky někam zalezl se sendvičem a posledním číslem časopisu Sky and Telescope, anebo Aviation Week. Vědělo se o něm, že jezdí ve voze značky Crosley, má manželku narozenou kdesi v zahraničí a dospívající dceru a že žijí někde v nejhlubších hlubinách okresu Bergen. Před tím dnem, kdy jej zatkli, se můj dědeček před spoluzaměstnanci vyznamenal jen dvakrát. Když se v roce 1956 hrál pátý zápas Světové série a v kanceláři se porouchalo rádio, opravil ho dědeček za pomoci elektronky, kterou vyrval z útrob telefonní ústředny. A jeden reklamní textař od Feathercombs hlásil, že na mého dědečka jednou narazil v divadle Paper Mill Playhouse v Millburnu a že tam jeho zahraniční manželka, to budete koukat, hrála Serafinu ve hře Tetovaná růže. Jinak toho ale o mém dědečkovi nikdo moc nevěděl – a zdálo se, že tak mu to vyhovuje nejvíc. Lidé se už dávno přestali snažit zapřádat s ním hovory. Vědělo se, že se usmívá, ale nesměje. Pokud měl nějaké politické názory – pokud měl vůbec nějaké názory –, pak zůstávaly v sídle společnosti Feathercombs, Inc., pro všechny tajemstvím. Všichni byli toho názoru, že ho jde vyrazit, aniž by to ve firmě podrylo morálku. Toho čtyřiadvacátého krátce po deváté dopoledne uslyšel prezident firmy Feathercombs zvuky nějakých nepokojů zpoza své kanceláře, z míst, kde držela pozici jistá pohotová dívka, jejímž úkolem bylo nepustit dál věřitele a inspektory z berňáku. Mužský hlas mluvil s naléhavostí, jež rychle eskalovala do hněvu. Domácí telefon na prezidentově psacím stole bzučel a bzučel. Pak byl slyšet cinkot tříštícího se skla. Znělo to, jako když praštíte sluchátkem do vidlice. Než stačil prezident vstát a podívat se, co se děje, dovnitř se probil můj dědeček. V ruce držel černé sluchátko (v těch dobách ještě tupý 14
vražedný nástroj), ze kterého plandal metr roztřepeného kabelu. Kdysi, na konci třicátých let, si můj dědeček (pokud zrovna nehrál kulečník za peníze), vydělával na čtyřleté studium na technice Drexelovy univerzity tím, že pro obchodní dům Wanamaker’s rozvážel piána a klavíry. Rameny se sotva vešel do dveří. Na hlavě mu neposedně poskakovaly kadeře, které unikly každodennímu ulíznutí brilantinou. Do obličeje se mu vehnalo tolik krve, že vypadal, jako by měl úžeh. „Nikdy jsem neviděl nikoho tak rozzuřeného,“ pověděl News jistý očitý svědek. „Skoro bylo cítit, jak se z něj kouří.“ Prezident firmy Feathercombs si zase ohromeně uvědomoval, že schválil výpověď pro šílence. „O co jde?“ zeptal se. Byla to zbytečná otázka a můj dědeček na ni také odmítl odpovídat; vždycky byl proti tomu, aby se říkaly zcela zjevné věci. Byl toho názoru, že většina otázek, které vám lidé kladou, jen zaplňuje mrtvý prostor, omezuje vás v pohybu, odklání kamsi vaše síly a odvádí pozornost. Ostatně můj dědeček a jeho emoce nikdy nebyli nejlepší kamarádi. Chytil roztřepený konec telefonní šňůry a dvakrát si jej obtočil kolem levačky. Prezident se pokusil vstát, ale nohy se mu zamotaly pod psacím stolem. Židle zpod něj vystřelila a převrátila se, až kolečka zarachtala. Vykřikl. Byl to výživný zvuk, zpola až zajódlování. A když na něj můj dědeček vletěl, prezident se skulil kamsi k oknu s výhledem na Východní padesátou sedmou ulici. Měl právě tak čas si všimnout, že dole na chodníku jako by se začali shlukovat kolemjdoucí. Dědeček obtočil šňůru od sluchátka prezidentovi kolem krku. Zbývaly mu takové dvě minuty, než raketě jeho vzteku dojde palivo a zřítí se zase k zemi. Ale to bude víc než dost. Za 15
druhé světové války dostal výcvik v zacházení s garotou.* Takže věděl, že když se to provede, jak se má, je rdoušení krátká práce. „Bože můj,“ řekla sekretářka, slečna Mangelová, která se opožděně objevila na scéně. Přitom zareagovala svižně, když dědeček vtrhl k ní do kanceláře a byl, jak se později rozpomínala, cítit kouřem ze dřeva. Povedlo se jí dvakrát zazvonit, než jí dědeček sluchátko vytrhl. Chytil do ruky domácí telefon. Vytahl z něj šňůru. „Za to budete muset zaplatit,“ řekla slečna Mangelová. Když tohle dědeček vyprávěl o dvaatřicet let později, tónem hlasu jako by vedle jména slečny Mangelové přičinil obdivnou fajfku, ale tehdy byla jeho raketa teprve v půli vzestupné paraboly, a tak vzal její slova jako provokaci. Vyhodil domácí telefon z okna její kanceláře. A to bylo právě to zazvonění, kterého si povšiml prezident: zvuk toho přístroje, který doplachtil skrze skleněnou pavučinu na ulici. Slečna Mangelová uslyšela zdola rozčilený výkřik, a tak se šla k oknu podívat. Dole seděl na chodníku nějaký pán v šedém obleku a díval se vzhůru k ní. Na levém skle kulatých brýlí měl krev. Smál se.** Lidé se zastavovali a pomáhali mu. * Byl to kus struny, kdovíproč z klavíru, a obvykle si jej vojáci schovávali v botě nebo místo tkaničky. ** Dědeček věděl jen tolik, že ten pán, kterého náhodou majzl – naštěstí ho domácí telefon jen škrtnul na hlavě – odmítl podat žalobu. V Daily News oběť identifikovali jako Jiřího Noska, vedoucího československé mise u právě té velebné organizace, jejíž základní listinu pomáhal Alger Hiss psát. „Je to první případ, kdy byl vysoko postavený komouš zasažen letícím telefonem,“ napsali v News zcela vážně a dodali: „Nosek prohlásil, že jako správný Čech cítí povinnost smát se všemu, co jej nezabilo.“ 16
Portýr ohlásil, že jde volat na policii. Až v tu chvíli uslyšela slečna Mangelová křik svého šéfa. Odvrátila se od okna a vběhla k němu do kanceláře. Při prvním pohledu to vypadalo, že uvnitř nikdo není. Potom uslyšela klepnutí botou o linoleum, klep, a potom znovu, klep. Zpoza psacího stolu se vynořil zátylek dědečkovy hlavy, pak se zase ponořil. Statečná slečna Mangelová obešla stůl. Její šéf ležel břichem dolů na lesklé podlaze. Můj dědeček mu seděl na zádech jako na koni a v předklonu mu kolem krku utahoval provizorní garotu. Prezident se vzpínal, mrskal sebou, snažil se překulit. Jediný zvuk vydávaly špičky jeho kordovánových střevíců snažící se najít nějakou oporu na linoleu. Slečna Mangelová honem sebrala z prezidentova psacího stolu nůž na dopisy a dloubla jím dědečka do levého ramene. V o mnoho let pozdějším dědečkově hodnocení si tím vysloužila další pochvalnou zmínku. Hrot nože na dopisy se do tkáně zabořil jenom dva tři centimetry, ale to kovové kousnutí zablokovalo v proudění dědečkova hněvu nějaký meridián. Zafuněl. „Jako kdybych se probudil,“ říkal, když mi tuhle část příběhu vyprávěl poprvé, to bylo v posledním týdnu jeho života. Odmotal prezidentovi šňůru z krku. Uvolnil ji z rýh, které vyhloubila do jeho vlastní levačky. Sluchátko třísklo do podlahy. Nohama pořád ještě objímal prezidentovo tělo, a tak vstal a o krok couvl. Prezident se převalil na záda, zvedl se do sedu a nato se na zadku jako na sáňkách odsunul do mezery mezi dvěma registračkami. Vzlykal a lapal po dechu. Jak padl obličejem na zem, kousnul se do dolního rtu, takže teď měl zuby nabarvené na růžovo. Dědeček se obrátil ke slečně Mangelové. Vytáhl nůž na dopisy z rány a položil ho na prezidentův psací stůl. Vždy, když 17
ho takový záchvat vzteku přešel, bylo vidět, že mu lítost zaplavuje oči jako mořská voda. Spustil paže k bokům. „Promiňte,“ řekl slečně Mangelové a prezidentovi. Počítám, že to říkal i mojí matce, které tehdy bylo čtrnáct, a babičce, i když ta nesla patrně stejnou vinu jako on. Naděje na odpuštění byla chabá, ale dědečkův hlas taky nezněl, jako kdyby nějaké odpuštění očekával, ba možná ani jako by je chtěl. Ke konci života lékař předepsal dědečkovi proti bolesti způsobované rakovinou kostí silný hydromorfon. Někdy v té době spousta Němců usilovně prorážela díry do Berlínské zdi a já jsem se stavil a chtěl se s dědečkem rozloučit, zrovna když dilaudid svým měkkým kladívkem útočil na jeho zvyk udržovat mlčení: řinul se z něj proud nehod a příhod, dvojsečného štěstí, činů a přečinů v načasování a rozvaze. Položili ho skoro na dva týdny do matčiny ložnice pro hosty, a když jsem dorazil do Oaklandu, dostával skoro dvacet miligramů denně. Do řeči se dal skoro v tom okamžení, kdy jsem dosedl na židli vedle jeho postele. Jako kdyby na mou společnost čekal; jak se domnívám teď, prostě jen věděl, že mu dochází čas. Vzpomínky se objevovaly bez jasněji rozpoznatelného pořadí, ovšem až na tu první, která byla zároveň tou nejstarší. „A to jsem ti vyprávěl,“ prohlásil a houpal se na svém paliativním obláčku, „jak jsem tehdy hodil to kotě z okna?“ Ani v tu chvíli, ani v žádnou další chvíli až do okamžiku, kdy se do toho obláčku ponořil nadobro, jsem neřekl, že mi zatím o svém životě nevyprávěl skoro nic. Ještě jsem se nedoslechl ani o tom útoku na prezidenta firmy Feathercombs, takže jsem mu nemohl říct, že sleduji, jak se z jeho autobiografie postupně vynořuje motiv defenestrace. To až později, když mi 18
řekl o slečně Mangelové, domácím telefonu a o tom českém diplomatovi, jsem si usmyslel s tou chytrou poznámkou přispěchat. „Umřelo?“ zeptal jsem se ho. Jedl jsem za něj misku malinového želé. Jeho chuťové buňky už nelákalo nic kromě jedné dvou lžic kuřecí polévky, kterou mu moje matka chystala podle receptu od nebožky babičky (narodila se a vyrůstala ve Francii), jenž se neobešel bez citronové šťávy, která měla vývar vylepšit. Dokonce ani ovocná želé už ho příliš nezajímala. Takže toho hodně zbývalo. „Bylo to okno ve druhém patře,“ pokračoval dědeček. A pak dodal, jako by jeho rodné město proslulo svými diamantově tvrdými chodníky: „Ve Filadefii.“ „Kolik ti bylo?“ „Tři nebo čtyři.“ „Proboha. A proč jsi něco takového udělal?“ Vystrčil jazyk, jednou, dvakrát. Dělával to každých několik minut. Často to působilo dojmem, jako kdyby se klaunsky poškleboval něčemu, co jste mu řekli, ale ve skutečnosti to byl jen vedlejší účinek léků. Jazyk měl bledý a jakoby pokrytý vrstvičkou semiše. Díky několika vzácným demonstracím, jež jsem zažil v dětství, jsem věděl, že se umí dotknout jeho špičkou vlastního nosu. Nebe nad East Bay tam za oknem matčiny ložnice pro hosty bylo šedé přesně jako svatozář vlasů kolem jeho opáleného obličeje. „Ze zvědavosti,“ usoudil dědeček a zase vyplázl jazyk. Prohlásil jsem, že jsem někde zaslechl, že zvědavost může být nebezpečná, a pro kočky obzvlášť.
19
Když byl můj dědeček ještě chlapec, žil s rodiči, s otcem svého otce a se svým mladším bratrem Reynardem – mým strýcem z matčiny strany, Rayem – ve třech místnostech na rohu Desáté a Shunkovy ulice v jižní části Filadelfie. Jeho otec byl Němec, ale rodák z Prešpurku (nyní Bratislava) a po celá dvacátá a třicátá léta dvacátého století se neúspěšně pokoušel rozjet řadu obchodů s trvanlivým zbožím a obchůdků s potravinami. Pak se vzdal nadějí na to, že se natrvalo stane majitelem čehokoli, hrál to na jistotu jako prodavač v obchodech s alkoholem a díval se, jak vykrádají pokladny jiným. Podle dědečkových vzpomínek se jeho matka jeví coby opora rodiny se srdcem ze zlata, „světice“ oddaná službě manželovi a synům. Na fotografiích je to ženská jako kyrysar, opásaná ocelí korzetu, obutá do černých křusek a s poprsím tak objemným, že by se dovnitř vešly turbíny. Byla v podstatě negramotná, a to v jidiš i angličtině, ale denně nutila mého dědečka a po něm strýčka Raye, aby jí četli z novin v jidiš, takže udrží krok s nejnovějšími kalamitami, jež postihují židovstvo. Z každého týdenního rozpočtu se jí dařilo uškudlit dolar dva a hodit ho do puške na dobročinnost. Aby někdo 20
nakrmil sirotky po pogromu a nalodil uprchlíky na parník mířící ke svobodě. Celé vršky v Palestině se zazelenaly pomerančovníky z jejích soucitných defraudací. „V zimě nám prádlo mrzlo na šňůře na kost,“ vzpomínal dědeček. „Musela ho nosit po všech těch schodech nahoru.“ Strýčka Raye jsem poznal na konci šedesátých let jako playboye ve šmolkově modrém roláčku a šedém tvídovém blejzru. Jezdil v Alfa Spideru a na znetvořeném levém oku nosil lotrovskou pásku. Když jsem se na něj díval, někdy se mi vybavoval Hugh Hefner a někdy zase Moše Dajan. Ale jako chlapec byl Reynard šprt křehkého zdraví. To můj dědeček za těch dávných dob zvlčil. To, že vyhodil kotě z okna, byl jen pouhý varovný výstřel. V létě se někde potuloval od snídaně do tmy a vydával se na východ až do smrdutého Delaware a na jih až k vojenskému přístavu. Jednou viděl rodinu vystěhovanou z bytu, jak si dává čaj na chodníku mezi postelemi, lampami, fonografem značky Victrola a andulkou v mosazné kleci. Na víku popelnice rozbalil balíček z novin a uvnitř našel kravské oko. Viděl děti a zvířata, které bili, surově, ale přitom s trpělivostí a pečlivě. Viděl, jak před kostelem Africké metodické episkopální církve dav přepadl a vykradl kabriolet Nash; šest desítek let nato právě z toho vystoupila Marian Andersonová a rozzářila tuhle jeho vzpomínku půlměsícem svého úsměvu. Jižní Filadelfie byla plná různých Moonblattů a Newmanů, bratránků, kteří jednou, po celé dětství mé i mojí matky, budou zalidňovat svatby a funusy. Jejich příbytky sloužily dědečkovi jako nádraží. Jak se na cestách motal od jednoho ke druhému, kolem ulic a čtvrtí ovládaných Iry a Italy, položil můj dědeček základy pro svou práci v době války. Pěstil si tajné styky mezi italskými pekaři a hokynáři, dělal pro ně posílky 21
nebo zametal, dostával za to pár šupů nebo citrónovou zmrzlinu, případně teplou housku. Zkoumal drobné rysy toho, jak lidé mluví a jak drží tělo. Když jste totiž měli mít naději, že vám na Christian Street nenamlátí, museli jste změnit styl chůze a náklon hlavy, abyste vypadali, že špacírujete někde, kam patříte. Pokud se to nedařilo – anebo pokud jste jako můj dědeček netrpěli odporem k probírání odpadků – museli jste hrát nečistě. Dokonce i frajeři z Christian Street pištěli jako škvrňata, když jste jim vrazili palce do očí. Na pešunku železniční tratě, za sily továrny na hnojiva, která vypadala jako ňadra, se každou chvíli odehrála bitva vedená lištami z postelí, kusy trubek, praky a kameny. Dědeček přišel o zub, zlomili mu ruku, stehů bylo nepočítaně. Na levé půlce zadku měl vyšpulenou jizvu po láhvi od piva, na kterou si sedl při jedné pranici na prázdném pozemku za McCahanovou rafinérií cukru. Ještě po šedesáti letech byla jizva dobře vidět, kdykoli musel na mísu; stříbřité našpulené rty, polibek násilí. Rodiče byli z jeho toulání a zranění mimo a snažili se to nějak zarazit. Nastavili meze, nakreslili hranice; dědeček je obešel. Rezolutně odmítal sdělovat podrobnosti a uvádět jména, odolával tělesným trestům, ochotně se vzdal jakékoli laskominy a výhody, které mu za trest upřeli, a nakonec rodiče utahal. Po čase to vzdali. „S klukem, co vyhazuje kočky z okna, nenaděláte nic,“ prohlásil starý Abraham, dědeček mého dědečka, svou prešpurskou němčinou. Abraham vládl ze svého kouta obývacího pokoje, který zaskakoval i jako jídelna, trůnil tam na svém protihemoroidovém polštáři ve tvaru koblihy mezi knihami s komentářem k Tóře. Byla skoro tma, jeden z posledních volných večerů léta. 22
„Ale co když se ztratí?“ řekla moje babička po tisící nebo snad po miliónté. „Neztratí,“ to strýček Ray přispěchal s rozhodnutím, jež posléze převážilo v celém rodinném talmudu. „Ten ví, kde je.“ Zrovna vězel pod vagónem, jedním ze šesti dřevěných dobytčáků na slepé koleji na nejvzdálenějším konci překladiště u řeky. Dobytčáky naposledy použili k tomu, aby honem dovezli chlapy z detektivní agentury Baldwin-Felts do bojů se stávkujícími horníky na Paint Creeku. Teď jako by se pásly u jedné terénní vlny a požíraly je tlamičky popínavých rostlin. Schovával se před jedním železničním tyranem, urostlým chlapem jménem Creasey, který měl mžurku na levém oku – a na tváři, v místech, kde by nemělo růst nic, mu rostly trsy mrkvové rezavých vousů. Creasey už to léto dědečkovi párkrát řádně napráskal. Poprvé mu zkroutil paži za zády tak, až bylo slyšet, jak si kosti stěžují. Napodruhé dědečka odtáhl za ucho přes celé překladiště až k hlavní bráně, kde pak umístil vysokou botou kopanec na zadní část dědečkových kalhot; dědeček tvrdil, že doteď má na boltci otisk Creaseyho palce. Když Creasey chytil dědečka při neoprávněném vniknutí do areálu potřetí, důkladně ho svázal koženým řemením z hlídačského stejnokroje. Takže tentokrát měl dědeček v plánu zůstat pod dobytčákem, dokud Creasey někam neodejde nebo nezhebne. Creasey ale nikam nešel, hulil cigarety a špacíroval plevelem mezi slepou kolejí a zbytkem překladiště. Dědeček ležel připlácnutý na břicho a pozoroval špinavé vysoké boty toho surovce přes oponu z pampelišek a psárky. Šoup, stát, otočka, zpátky. Každých pár minut letěl jeden špaček na štěrk a jeho pouť skončila pod Creaseyho pravou botou. Dědeček uslyšel, jak ten chlap kroutí víčkem u flašky, pak chlístnutí tekutiny, 23
krknutí. Měl dojem, že Creasey na někoho čeká, že ubíjí čas, možná i k něčemu sbírá odvahu. Dědeček nad tím žasnul. Creasey tu má jen chodit sem a tam a chránit areál před tuláky, vandráky a zlodějíčky, jako byl on, protože i jej to léto přitáhly na Greenwichské překladiště zvěsti o tom, že se tu dá najít uhlí, které padá z vagónů posunovaných k nakládacím rampám. Napoprvé ho Creasey chytil právě proto, že dědečka zdržovalo patnáct kilo uhlí v pytli od cukru. Tak proč teď ten chlap nedělá tu práci, za kterou ho Pennsylvánská železniční platí? Dědeček uslyšel, jak se vevnitř v dobytčáku, někde nad jeho hlavou, začala nějaká drobná zvířata hemžit v peleších a chystat se na noční pochůzku. Podle toho, jak přírodopis vykládala jeho matka, věděl, že účelem takových pochůzek je kousat malé chlapce a způsobit jim vzteklinu. Konečně Creasey zašlápl pátou cigaretu, znovu si přihnul a šel pryč. Dědeček napočítal do třiceti a pak se vyplazil zpod dobytčáku. Otřel si špínu z břicha tam, kde ho to lechtalo. Zahlédl, že Creasey nese batoh a jde k jednomu nabílenému domku, jakých bylo v areálu roztroušených několik. Když dědeček začal podnikat výpady do Greenwichského překladiště, hned ho okouzlilo, že tu ajznboňáci bydlí ve venkovských domečcích jako pastýři mezi vlaky, které pasou. Brzy ale zjistil, že bungalovy nejsou pro nikoho k bydlení. Za špínou černými okny měly síťové mříže – a když jste přiložili ucho k jejich dveřím, uslyšeli jste hučení elektřiny a někdy i žuchnutí, jako od soukolí nebo jako když se zavírá bankovní trezor. Až do nynějška dědeček nikdy neviděl, že by do nich kdokoli vešel nebo z nich někdo vyšel. Creasey tasil od pasu klíčenku, odemkl si a vešel. Dveře se za ním nehlučně zavřely. 24
Dědeček věděl, že by měl zamířit domů, kde na něj čeká teplé jídlo a operetní sbor výčitek. Měl hlad a nemalý výcvik v hluchotě a formulacích omluv. Jenže dnes sem přišel naposledy postát na jednom konkrétním můstku nad tratí, který si navykl brát za vlastní, a dát sbohem dalšímu létu. Vzal to přes překladiště a po železničním svršku se přikradl ke „svému“ můstku. Vylezl po obslužném žebříku a po lávce se odštrachal doprostřed, takže byl čtyři metry nad kolejemi. Zvedl se, držel se u toho středové signální lampy. Nohy v plátěnkách pevně zapřel o ocelové mřížkoví lávky. Pak pustil signální svítilnu a stál a držel rovnováhu roztaženými pažemi a držel se otáčející se Země zaháknutý jen za kotníky. Překladiště mezi ním a činžákem na Shunkově ulici hrálo škatulata a třídilo měnící se zboží určené pro New York, Pittsburgh, St. Louis. Vlakové soupravy a jejich části klepaly a duněly a vyorávaly brázdy do šera. Otočil se k východu. Nad New Jersey se tma hromadila jako bouřková fronta. Za řekou ležel Camden, za Camdenem Jersey Shore, za ním Atlantský oceán a ještě dál Paříž. Bratr jeho matky, veterán od Argonne, ozřejmil dědečkovi, že v „hambincích“ toho města může muž překročit i další hranici, tu, na níž se hedvábná punčoška setkává s bělostným stehnem. Dědeček vzal signální lampu do rukou. Přitiskl boky k její hladké schránce a díval se vzhůru do večerního nebe. Vyšel úplněk, od dotyku se zemskou atmosférou přibarvený tak, že vypadal jako dužina broskve. Můj dědeček strávil většinu posledního pátečního večera toho léta tím, že si četl Astounding Stories of Super-Science. Časopis našel v zadní místnůstce otcova krámku mezi jinými neprodanými tiskovinami. Poslední povídka byla o nebojácném Pozemšťanovi, který odletěl v atomové ra25
ketě na odvrácenou stranu Měsíce, tam našel fůru vzduchu a vody, bojoval s krvežíznivými Měsíčňany a zamiloval se do bledé a ochotné lunární princezny. Měsíc byl dost drsná čtvrť, a tak Pozemšťan musel princeznu pravidelně zachraňovat. Dědeček se díval na Měsíc. Myslel na tu urozenou dívku v povídce, na její „půvabné křivky“, a cítil vzdouvání jakéhosi vnitřního přílivu, který se vzpíná blíž k ní, který jej jako Henocha pozvedá ve víru na nebesa. Stoupal k nebi na vlně své touhy. Přijde tam, přijde pro ni. Přijde ji zachránit. Práskly dveře a Creasey vyšel z domečku a vrátil se na večerní obchůzku. Ten batoh už neměl. Poněkud ztuhlou chůzí přešel několikery koleje a zmizel mezi vagóny. Dědeček slezl z můstku. Jeho cesta kolem toho domečku nevedla. Ale starý Abraham ze svého rohu obývacího pokoje hlásal správně: pro kluka, který vyhodí kotě z okna na filadelfský chodník, jen aby zjistil, co se bude dít, se nedá udělat nic. Dědeček došel k domečku se zamřížovanými černými okny. Celou minutu jen stál a díval se na něj. Přiložil ucho ke dveřím. Přes elektrické hučení uslyšel zvuk: lidský zvuk, snad dávení, anebo smích, nebo vzlyk. Zaklepal. Zvuk ustal. Záhadné soustrojí v domečku klaplo. Ze seřadiště se ozval troubivý halas motorů připravených odtáhnout dlouhatánský náklad na západ. Zaklepal znovu. „Kdo je tam?“ Dědeček se představil křestním i příjmením. Pak po zralé úvaze připojil i adresu. Z druhé strany dveří následoval podelší záchvat jasně poznatelného kašle. Když přešel, uslyšel dědeček, jak se někdo vrtí a jak praská postel nebo židle. 26
Vykoukla dívka, půlku obličeje nechala schovanou za dveřmi, které svírala oběma rukama; vypadalo to, že je přichystaná je zabouchnout. Viditelnou polovinu její tváře tvořila zcuchaná spleť peroxidových kudrn. Kolem levého oka, pod jemným obočím, se v uschlých strupech a šmouhách mísila barva s líčidly. Nehty na levé ruce měla dlouhé, nalakované sytě třešňovou barvou. Nehty na pravačce byly okousané a nenamalované. Byla volně zahalena do kostkovaného pánského županu. Pokud ji překvapilo, že ho vidí, nedala to na sobě znát. Pokud předtím plakala, teď pláč přestal. Ale dědeček už rozuměl Creaseymu, jako posléze porozumíte každému, kdo vám víckrát nakope zadek. Podrobnosti toho, jak asi Creasey za svých návštěv ubližuje té dívce, mu zůstávaly nejasné, ale nevědomost jen ještě víc přiživila jeho pohoršení. Viděl to v troskách jejího líčení. Cítil to, cítil ve vzduchu ten závan dezinfekce a pachu z podpaží, který se linul zpoza ní polootevřenými dveřmi ven. „Tak co je?“ řekla. „Povídej, o co ti jde, ty ze Shunkový ulice.“ „Viděl jsem ho, jak sem šel,“ prohlásil dědeček. „Toho hajzla Creaseyho.“ Takové slovo se nehodilo užívat v přítomnosti dospělých a žen obzvlášť, ale v tomhle případě mu to připadalo případné. Dívčin obličej se vynořil zpoza dveří jako měsíc zpoza stěny továrny. Podívala se na něj líp. „Hajzl to teda je,“ souhlasila dívka. „V tom se nepleteš.“ Všiml si, že vlasy na pravé straně má ostříhané stejně nakrátko jako on, jako kdyby se tu půlku snažila zbavit vší. V horním koutku rtu na pravé straně měla dost porostu, aby to hodilo na mafiánský knírek. Na pravém oku žádné líčení a nad ním husté černé obočí. Když jste nepočítali strniště rozložené 27
nestranně na obou půlkách brady, jako kdyby ji nějaké neviditelné pravidlo rozdělilo rovnoměrně na mužskou a ženskou část. Dědeček slyšel ve čtvrti kdejaké historky o panoptikách zrůd, kde jsou hermafroditi, kočičí dívky, opičí dívky a čtyřnohé ženy, na které se musí lézt jako na stůl, ale nevěřil jim. Málem by byl své pochyby přehodnotil, nebýt toho, že pod oběma stranami toho plandavého flanelového županu od krku dolů spolehlivě viděl jen ženské křivky a stíny. „Za kouknutí se platí šesťák, ty ze Shunkový ulice,“ prohlásila. „Takže mám dojem, že mi visíš už nejmíň dva.“ Dědeček se zadíval na svoje boty. Ne že by bylo na něco extra koukat. „Tak pojď,“ řekl a natáhl se po její paži. I přes flanel rukávu cítil, jak s ní cloumá horečka. Škubnula celou paží a vymanila se mu. „Nějakou dobu tudy nepůjde. Ale stejně musíme jít hned,“ pokračoval dědeček. I jeho tety měly nějaké ty fousky na bradách: no bóže. Tady se ocitl z moci přání proneseného k Večernici. „Dělej!“ „No to je sranda,“ utrousila. Vykoukla ven ze dveří, rozhlédla se na obě strany. V hraném spiklenectví ztišila hlas. „Snaží se mě zachránit.“ Z jejích rtů to znělo jako ten nejnablblejší nápad, co kdy kdo dostal. Nechala dveře dokořán a vrátila se dovnitř. Posadila se na polní lůžko a přetáhla přes sebe ztuhlou deku. Ve světle svíčky poprskávající na převráceném víku od zavařovačky se leskly panely s černými tlačítky a páčkami. Creaseyho batoh ležel pohozený na podlaze. „A to mě jako odvedeš domů k mamince a tatínkovi?“ nadhodila takovým tónem, že se mu okamžitě zošklivila. „Kurvu s absťákem a s tuberou?“ 28
„Můžu s tebou jít do nemocnice.“ „No to je sranda,“ zopakovala, tentokrát laskavěji. „Už přece víš, že můžu odemknout zevnitř, brouku. Nejsem tady v zajetí.“ Dědeček měl pocit, že její uvěznění spočívá v něčem víc než jen v zámku a klíči, ale netušil, jak by ten pocit vyjádřil slovy. Sáhla do batohu a vyndala z něj krabičku cigaret Old Gold. Kvůli čemusi na té rozmáchlosti, se kterou si jednu zapálila, mu připadala mladší, než si myslel. „Už mě zachránil tvůj kámoš Creasey,“ prohlásila. „Moh mě nechat válet tam, kde mě našel, polomrtvou s ksichtem zabořeným do hromady škváry. Zrovna tam, kde mě kluci z Ealingu zazdili.“ Pověděla mu, že od jedenácti let jezdí s cirkusem Entwhistle–Ealing z města Peru v Indianě. Narodila se jako dívka ve floridské Ocale, ale v pubertě ji příroda přetvořila knírkem a vousy. „Nějakou dobu to bezva vycházelo, ale poslední dobou se mnou nějak cloumá tady moje holčičí oddělení.“ Založila si paže pod prsy, čímž je vystrčila před sebe. „Celej život se mnou tělo pořád špásuje.“ Dědeček měl chuť říct, že on má stejný pocit, co se týče jeho mozku, toho orgánu, jehož záchvatům absurdního idealismu se vyrovnají jen jeho sny o nespoutaném násilí. Ale pomyslel si, že by nebylo správné, aby srovnával svoje potíže s jejími. „To je asi ten důvod, proč jsem začala s fetem,“ pokračovala. „Hermafrodit, to je aspoň něco. Je v tom kus poezie. Zato vousatá dáma, to prostě vůbec poetický není.“ Řekla, že byla v limbu a pro svět mrtvá, když vedení cirkusu konečně uznalo za vhodné ji z maringotky vyhodit. To právě odjížděli odsud a měli namířeno do Altoony. 29
„Creasey našel můj kufr, který ti šmejdi vyhodili. A sehnal mi tohle pohodlné ubytování.“ Srovnala si nohy, a než si urovnala a víc napjala deku, přistihla dědečka při tom, jak se pokusil něco zahlédnout ve stínech mezi nimi. „Creasey je hajzl, to je fakt. Ale nosí mi jídlo a žvára a časopisy. A svíčky na čtení. Jenom mi nechce přinést žádnej matroš. Ale dost brzy mi to stejně bude jedno. A do tý doby si jako nájemný nebere nic víc, než jsem ochotná platit.“ Dědeček si prohlížel trosky svého plánu. Nejspíš mu ta dívka chce říct, že brzy zemře a že má v plánu to provést tady, v téhle místnosti, která poskakuje ve světle od svíčky. Její vykašlaná krev byla všude, na zmuchlaném jelenicovém hadru, na vlněné dece, na klopách županu. „Creasey má svoje plusy,“ řekla. „Lidičky tam na Shunkový ulici určitě rádi uslyšej, že byl tak laskav a ponechal mi moje panenství… technicky vzato.“ Názorně se zavrtěla na lůžku. „Ajznboňáci. Jsou praktický. Vždycky vymyslej, jak na to.“ To ji přinutilo štěkavě kašlat do toho cáru jelenice a přidat na něj další trochu krve. Surovost kašle zatřásla přikrývkou, až se sesunula a odhalila její nohy dědečkovu zkoumavému pohledu. Dědečkovi jí bylo velice líto, ale ani tak nedokázal odtrhnout zraky od vnitřní tmy pod županem. Záchvat přešel. Složila zakrvácenou část jelenicového hadru dovnitř do toho zbytku, co byl ještě čistý. „Tak se koukni, kluku ze Shunkový ulice,“ řekla. Zvedla lem kostkovaného županu, rozevřela stehna a roztáhla je do široka. Bledý pásek břicha, chumel tmavého porostu, růžová barva pysků, všechno to mělo přetrvat v jeho paměti jako vlající vlajka, dokud nezemřel. „Pozornost podniku.“ Cítil neklid ve tvářích, krku, hrudníku, bedrech. Věděl, že 30
ona o tom ví a že se tím baví. Zavřela oči a ještě trochu přizvedla boky. „Tak do toho, cukrouši. Šáhni si, jestli chceš.“ Dědeček zjistil, že jeho ústa a jazyk se nezmůžou na odpověď. Došel k ní a položil jí ruku na chlupy mezi nohama. Držel ji tak, okoušel to ztuhlými prsty, jako kdyby měřil teplotu nebo pulz. Večer, léto, všechen čas i dějiny se rázem zastavily. Najednou otevřela oči. Vrhla se kupředu a odstrčila ho stranou, čistou rukou si zakryla ústa a druhou, namalovanou zašátrala po hadru. Dědeček vyndal ze zadní kapsy ustřižených manšestráků naškrobený bílý kapesník. Nabídl jí ho s přesně tou nadějeplností, jakou do něj každičké ráno znovu vkládala jeho matka, když jej posílala do světa. Dívka zmuchlala kapesník v pěsti a zjevně si vůbec nevšimla, že tam je. Dědeček se díval, jak se její tělo rve zevnitř na kusy, a připadalo mu, že to trvá hodně dlouho. Dostal strach, aby nezemřela hned teď, před ním. Ona si ale vzdychla a padla zase na záda na polní lůžko. Čelo se jí jasně lesklo ve světle zbytku svíčky. Dýchala opatrně. Oči měla napolo otevřené a upírala je na dědečka, ale uběhlo pěkných pár minut, než si jej zase všimla. „Běž domů,“ řekla. Vymanil jí dnešní neposkvrněný kapesník z pěsti. Rozložil jej jako mapu a položil jí ho na krk. Přitáhl jí k tělu cípy županu, pak jí vytáhl přikrývku až k bradě, až k tomu batolecímu dolíčku. Potom došel ke dveřím, tam se zastavil a ohlédl se po ní. Její horko se mu na konečcích prstů drželo jako vůně. „Někdy se stav, kluku ze Shunkový ulice,“ nabídla mu. „Možná ti pak dovolím, abys mě zachránil.“ Když se dědeček konečně dlouho po setmění dostal domů, v kuchyni čekal policista. Dědeček nepřiznal nic a neposkytl žádné informace. Můj pradědeček na policistovo pobídnutí 31
vlepil dědečkovi pohlavek, prý že schválně, jak se mu to bude zamlouvat. Dědeček odpověděl, že se mu to zamlouvá dost. Byl toho názoru, že když se mu nepovedlo tu dívku zachránit, nějakou tu bolest si za to zaslouží. Přemýšlel, jestli o ní nemá policistovi povědět, ale sama přiznala, že je narkomanka a kurva, a on by raději umřel, než aby ji prásknul. Myslel si, že ať by udělal cokoli, vždycky ji tím zradí. A tak se zachoval podle své povahy a neřekl nic. Policista se vrátil na svou obchůzkovou trasu. Dědeček musel strpět nějaké ty přednášky, hrozby a obvinění. Snášel to se svým obvyklým stoicismem, šel na kutě s prázdným žaludkem a tajemství dvoustranné dívky na železničním překladišti si uchoval po příštích téměř šedesát let. Nazítří ho hnali do práce v krámě, kde makal v týdnu před školou a po škole a v neděli celý den. Na Greenwichské překladiště se mohl vrátit až pozdě příští sobotu, když skončil v šul. Stmívalo se a od včerejška bylo upršené počasí. Na tratích se odrazy oblohy hromadily v loužích mezi pražci jako pánve plné rtuti. Klepal na dveře domečku, až mu od toho v ruce zvonilo bolestí.
32
Světová knihovna Svazek 204
Michael Chabon Měsíční svit Z anglického originálu Moonglow vydaného nakladatelstvím HarperCollins v New Yorku roku 2016 přeložil Richard Podaný Obálku navrhl Ivan Brůha Redigoval Richard Olehla Doslov napsala Hana Ulmanová Odpovědný redaktor Jindřich Jůzl Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 520 Vydala Euromedia Group, a. s. – Odeon, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2017 jako svou 9445. publikaci, v Odeonu publikace 732. Sazba SF SOFT, Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy dodává na trh Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz