Issuu

na vlastni kuzi_003 11/10/17 10:39 AM Stránka 1

JAVIER MORO

Na vlastní kůži

Přeložila Marie Jungmannová

Na_vlastni_kuzi_06_(imprimatur).indd 2

10.11.2017 16:09:46

Carlosovi, Carolině, Candele a Violetě Rině Anoussiové a Francisku Gómezovi Bellardovi in memoriam

Na_vlastni_kuzi_06_(imprimatur).indd 3

10.11.2017 16:09:46

Epidemie měly na průběh naší historie větší vliv než vlády. G E O RG E B E RN A R D SH AW

Hrdina není osamocen; pro šlechetné činy je vždy určující nadšení mnohých. E L IP H A S LÉV I

Milosrdenství září víc než spravedlnost. M IG U E L D E CE RVA N T E S , D on Q uijote

Na_vlastni_kuzi_06_(imprimatur).indd 5

10.11.2017 16:09:46

1 Dívka se protlačila mezi zvířaty jako vždy namačkanými v polostínu u vchodu do domu. Kromě obvyklého pachu moči, živočišného potu a vlhké slámy ucítila závan mandragory. „Doktor?“ podivila se. Bylo slyšet jen funění krávy a pípání horlivě zobajících kuřátek. Z nitra domu, obvykle plného zvířat a lidí, nevycházel žádný hlas, žádný lidský zvuk, žádný štěkot. „To je divné,“ pomyslela si Isabel. Věděla, že matka je uvnitř, protože ji nemoc upoutala na lůžko, a tak uložila na pavláčku pod střechou náruč tuřínu, který jí otec nařídil sklidit, zula si dřeváky špinavé od bláta a zatlačila na dveře. Ucítila kouř, vlhkost a zatuchlinu. Přivřela oči. Trvalo jen několik vteřin, než se přizpůsobily šeru. Paprsek světla, který prosvítal škvírou ve zdi, jí k jejímu překvapení umožnil odhalit, že v této jediné místnosti sloužící jako stáj, kuchyň, chlívek pro prase, ložnice, obývací pokoj, a dokonce i nemocniční pokoj, je shromážděna celá rodina. Na dřevěném kavalci pokrytém slámou a konopným prostěradlem, kde všichni společně spávali, ležela na zádech žena středního věku, která vypadala jako stařena. Její matka Ignacia. Ta, která neustále něco dělala, která povzbuzovala ostatní, kterou neodradila zima ani hlad, která se zdála nesmrtelná. Avšak už tři dny měla horečku, záchvaty zimnice, zvracení a křečí. Isabel se polekala, když viděla, že jí na tváři vyrazily červené skvrny. Na podlaze klečel s růžencem v ruce kněz, don Cayetano 7

Na_vlastni_kuzi_06_(imprimatur).indd 7

10.11.2017 16:09:46

Maza, tlustý muž s naducanými tvářemi, a mumlal modlitbu. Isabel se sevřel žaludek. Farář nechodil do domů, nerad se střetával s chudobou nebo s nemocí. Naposledy to udělal, když přišel pokřtít novorozeného bratříčka, ale když dorazil, dítě už bylo mrtvé. „Mami?“ ozvala se Isabel třesoucím se hlasem. Slyšela, jak její sestřičky María a Francisca tiše pláčou. Nejstarší bratr Juan ohromeně pozoroval ležící tělo. Vedle stál otec, Jacobo Zendal, šlachovitý venkovan s ošlehanou a vrásčitou pletí, který k dceři pozvedl zrak. Měl napuchlé a horečnaté oči. „Co se stalo?“ zeptala se Isabel. Místo odpovědi jí muž vrátil bezmocný pohled. Teta María, matčina sestra, vedle něj pokrčila rameny. Mimin ko, které držela na klíně, vztáhlo ručičky k Isabel, a ta ho pohladila. „Neštovice,“ ozval se lékař. „Zhoubné neštovice.“ Isabel přelétla pohledem domov, který neměl ani komín. Strop, stěny i trámy byly černé od sazí. Na kamnech se vršilo pár rendlíků a sloupek talířů, ležely tam dřevěné naběračky a vedle stál košík se švestkami; dva džbány, židle a množství náčiní a nářadí bylo roztroušeno po podlaze, kde se volně procházelo podsvinče a několik kuřat. Isabel spočinula pohledem na kolovratu postaveném u kamen. Takový kolovrat na předení lnu nechyběl v žádné galicijské domácnosti a byl nerozlučným společníkem její matky. Vtom si náhle uvědomila skutečnost. Matka je mrtvá. Byl čtvrtek 31. července 1788. Rozdíl mezi temným vnitřkem domu a zářivou přírodou venku nemohl být ostřejší. Pole pšenice, žita a kukuřice, která se rozkládala na mírných svazích obce Santa Mariña de Parada v okrese Ordes, se zabarvila do zlatova. Brzy nastane čas sklízet. Žluté kvítky hlodáše, keře, který ve směsi s kravinci sloužil jako hnojivo, svítily po okolí. Do zpěvu ptactva zvony zvonily umíráček. Z roztroušených 8

Na_vlastni_kuzi_06_(imprimatur).indd 8

10.11.2017 16:09:46

obydlí, stejně nuzných jako dům Zendalových, se scházeli sousedé na Ignaciin pohřeb. Mnozí šli bosi, protože půda byla suchá. Na jejich zašívaném oblečení tmavých nebo hnědých barev, prosáknutém pachem kouře, se zachycovalo trní. Nedaleko od kostela, kam směřovali, se tyčilo sídlo majitele a pána většiny místních pozemků a také obrovská kamenná sýpka na uskladnění kaštanů a medu. Zendalovi přišli jednou z těch cest, kráčeli za mrtvolou položenou na skřípějícím voze taženém krávou. Cesta lemovaná jabloněmi, hrušněmi, kaštanovníky a velkými duby, na nichž hnízdily hrdličky a sojky, byla stejná jako ta, na kterou se vydávala Isabel každou sobotu. Chodila k místnímu knězi na hodiny čtení a psaní. I když bylo nezvyklé být jedinou dívkou při vyučování „pouze pro chlapce“, kněz ji přijal, protože byla bystrá a protože ho unavovalo dohadovat se s Ignacií. Ignacia měla dost toho nechat se podvádět s vahami a účty a použila veškerou svou energii, aby porazila zarputilou opozici mnoha sousedů, a dokonce i svého manžela a aby se její dcera naučila počítat. Zdaleka neočekávala, že by to vyučování navždy změnilo osud její dcery. Pro Isabel ty chvíle, které se zdály být vytržené z času a jediné, kdy se učila něco, co nemělo přímou souvislost se světem, v němž se narodila, navždy skončily matčinými neštovicemi. V sakristii jí don Cayetano ukázal papír položený na stole, úmrtní list. „Podepiš to tady,“ řekl jí, „ty přece umíš psát.“ Velmi pomalu, váhavě a co nejkrasopisněji napsala své jméno. Pak si přečetla dole na listině tři slova: „Otče, co znamená chudá a bez prostřed…“ „Nic, děvenko. To abyste nemuseli platit za pohřeb.“ Pro faráře znamenalo „chudá a bez prostředků“ nejen definici; byl to právnický pojem, který umožnil, aby Ignacia Gómezová, manželka Jacoba Zendala pracujícího celý život jako nádeník, klidného muže s dobrosrdečnou 9

Na_vlastni_kuzi_06_(imprimatur).indd 9

10.11.2017 16:09:46

p ovahou bez majetku i půdy, „jako chudobná měla nárok čerpat zákonného dobrodiní“. Jedním z těch dobrodiní byl pohřeb zadarmo v samostatném hrobě na pozemku kostela, protože poplatek vzala na sebe farnost. A tak se několik metrů od kostela, jehož zdi byly porostlé šípkovými růžemi, kolem křížů na hřbitově shromaž ďovali sousedé, aniž se příliš přiblížili k příslušníkům rodiny, aby se vyhnuli nákaze. Neštovice vyvolávaly panický strach zejména u žen. I když mor nebo tyfus dokázaly zabít rychleji, neštovice vzbuzovaly velký strach kvůli jizvám na kůži schopným navždy znetvořit nejkrásnější tváře. Pro děvčata ve věku na vdávání to bylo horší než smrt. Isabel si nevzpomínala, že by viděla tolik sousedů pohromadě od okamžiku před sedmi lety, kdy přijel biskup ze Santiaga biřmovat věřící v katolické víře. Teď se všichni tvářili stejně zaraženě a v jejich výrazu byla patrná i panika. Smrt zkosila hodnou ženu, která ještě před necelým týdnem byla zdravá. Ráno toho dne, kdy onemocněla, ji viděli dojit hospodářovy krávy a odpoledne nosit velká přadena lnu. Najednou začala lapat po dechu a dusit se, stoupla jí horečka a večer se v posteli svíjela bolestí. Když se to dozvěděl farář, poslal pro doktora, který bydlel v Ordesu, ale ten dorazil až třetího dne. Dost pozdě, ačkoli by nemohl nic dělat, i kdyby přišel dříve. Černý květ, jak neštovice nazývali, byl krutý a nevypočitatelný, zvláště vůči chudým. Když pohřbívali mrtvou zahalenou do rubáše ušpiněného od vlhké hlíny, Isabel se protlačila mezi sourozence. I ona se chtěla podílet na posledním rozloučení s matkou, a tak společně položili tělo zabalené v látce do hluboké jámy a lopatou na ně naházeli nehašené vápno a zeminu. Nahoře na kraji hrobu bodrý don Cayetano objímal kolem ramen Jacoba a modlil se růženec za věčný odpočinek zesnulé. Jeho slova, stejná, jaká používali lidé od počátku věků, aby se ochránili před smrtí, neposkytovala velkou útěchu. Ignaciin odchod nadešel příliš brzy, zasel zmatek a hrůzu a na10

Na_vlastni_kuzi_06_(imprimatur).indd 10

10.11.2017 16:09:46

stolil otázku, která nevyhnutelně visela ve vzduchu: „Kdo bude příští obětí?“ Když Isabel zvedla hlavu, uviděla hejno ptáků brázdících oblohu. Pomyslela na matčinu duši, která proto, že neměla ani groš, putovala do záhrobí jen v tom, co měla na sobě. I tak museli být farářovi vděčni, protože jim na útěchu řekl, že vymůže na pánovi a majiteli místních pozemků mši za dva riály slouženou k Panně Marii Ochranitelce a možná ještě jednu v kapli Dušiček v Santiagu.

Na_vlastni_kuzi_06_(imprimatur).indd 11

10.11.2017 16:09:46

2 Ve třinácti letech si Isabel vzala za své, že je na ní, aby nahradila matku. Musela vynést z domu všechny věci, vybílit stěny, pak je postříkat vápnem a celý den dům větrat. Takové byly pokyny dona Cayetana, jenž opakoval z kazatelny rady lékaře, jak zabránit epidemii. Ani na chvíli nedovolila, aby jí sestry pomáhaly. Zaměstnat se něčím byl pro ni jediný způsob, jak překonat obrovskou lítost, která jí hlodala v srdci. Nejtěžší bylo sebrat všechny matčiny šaty a pomocí vidlí je naházet do ohně. Ráda by si nechala něco na památku, ale neštovice všechno zachvátily. Jupku, dvě sukně, živůtek, tři šátky a spodní prádlo, všechno ušité z hrubé látky, drsného lnu vetkaného do vlněné osnovy. Pak shromáždila veškeré oblečení rodiny a ponořila je do kbelíku, aby je obarvila na černo. Sukně, kalhoty, kabátky, vesty i punčochy. K obvyklé špíně, která se zažírala do kůže, se od té chvíle přidaly ještě tmavé, obtížně odstranitelné skvrny způsobené pouštěním barvy. Ale takovým přísným smutkem byli Ignacii povinováni. Ani v hlubokém smutku nemohli Zendalovi přerušit každodenní koloběh. Vždycky pracovali jako nádeníci na polích, která jim nepatřila, a starali se o zvířata, jež také nebyla jejich, ale teď si museli rozdělit i úkoly, které vždy plnila matka. První vstávala a poslední uléhala, vždy v patách s nejstarší dcerou Isabel, svou oblíbenkyní, která jí 12

Na_vlastni_kuzi_06_(imprimatur).indd 12

10.11.2017 16:09:46

vždy nejvíc pomáhala, byla nejčilejší a taky nejveselejší a nejvlídnější. Jako její stín. Každé dítě, které se narodí, není jen žaludek, jejž je třeba nasytit, ale i dvě ruce, které zastanou práci, říkávalo se v Galicii. Když bylo Isabel pět let, ráda chodila před kravami a určovala jim cestu, aby vyoraly rovnou brázdu. Ve svátečních dnech měla na starosti dohled nad přípravou masa se zeleninou, kdy bylo třeba celé hodiny vařit a udržovat oheň. V sedmi letech, poté, co prodělala spalničky, už ji posílali samotnou na dříví do lesa, pro vodu ke studni nebo pro mouku do mlýna. „Už si odpracuje chleba, který sní,“ říkávala její matka a ta slova ji naplňovala pýchou. Své nejlepší chvíle kromě těch, které strávila jen v matčině společnosti, prožívala, když ji poslali pást. Spolu s dalšími dětmi trávily odpoledne sháněním slepic a proháněním ovcí a hraním si se vším, co jim příroda nabízela. Odmala nejen pomáhala s domácími pracemi a vyřizovala méně důležité pochůzky a vzkazy, ale také se starala o malé synovce a neteře, kteří bydleli asi o sto metrů dál, v Grela de Arriba. Dvakrát nebo třikrát denně je krmila a později je naučila jíst samostatně. Když ji rodiče potřebovali na poli, odmítla nechat synovce a neteře jenom ve společnosti psa a slepic. Bylo jí jedno, že všechny ostatní děti vyrostly samy a Pánbůh se o ně postaral. Isabel nebyla ochotna nechat je o samotě, dokud nezačaly chodit. A i tak ji to stálo úsilí. Poslušně se podřizovala příkazům, ale když šlo o děti, nemohla si pomoci a chovala se tak, jak jí nařizovalo svědomí, což zdědila po své matce. Isabel se rozloučila se sešity, tužkami a vyučováním každý týden, s tou oázou klidu mezi klopotou doma a na poli. Probouzela se za svítání, rozsvítila svíčku, nakrmila zvířata, rozdělala oheň v kuchyni a dala ohřát hrnec mléka, pokud ho měli. Když ostatní postupně vstávali, dávala jim mléko v miskách, do nichž přidala jáhlovou mouku. Seděli na zemi opřeni o zeď a mlčky snídali. O neštovicích, 13

Na_vlastni_kuzi_06_(imprimatur).indd 13

10.11.2017 16:09:46

které zahubily Ignacii, ani moc nemluvili ze strachu, že by zlo přivolali, kdyby se o něm jen zmínili. Taky neprobírali změny po pohřbu, byli zvyklí odevzdat se osudu. Nepoužívali mnoho slov a teď je trudnomyslnost přivedla k ještě větší zamlklosti. Mluvili jen o nějaké události v práci, která je čekala. Když dosnídali, každý si strčil do kapsy plátek slaniny s kusem kukuřičného chleba, který jim Isabel připravila na „svačinu o jedenácté“, jak říkávali obědu, a rozloučili se. Dívka zůstala sama a umývala nádobí i lžíce a pak dělala to, co by bývala udělala matka. Vymetla popel z kamen a rozsypala ho po zahradě jako hnojivo. A to den teprve začínal. Musela se postarat o synovce a neteře, o dům, o zvířata i o pole. Podle ročních období tak musela kosit a mlátit obilí, sklízet česnek a cibuli, chopit se pluhu, sít tuřín, fazole, zelí a kapustu, prostřihávat duby a sekat dříví, sklízet proso, plít, chodit se srpem na hlodáš do okolí na podestýlku pánovým kravám, okopávat půdu na setbu lnu, dělat koudel, příst… Seznam prací byl nekonečný a pestrý. K tomu se přidávaly obtíže každého ročního období. Spižírna byla od počátku jara skoro prázdná, protože už spotřebovali všechno ze zabijačky vepře a sklizně obilí minulého roku. Bylo těžké srovnat se s paradoxem, že v době největší dřiny bylo méně jídla na obnovu sil. Ale tak tomu bylo ve všech domácnostech. Počátkem léta zůstala Isabel bez mouky, protože musela vrátit sousedkám to, co si matka půjčila před dvěma měsíci. Taky šetřila mlékem a vajíčky, to byly dobré produkty na prodej nebo na výměnu. Počítala, že si vystačí s tuřínem, fazolemi, kaštany, jáhlovým chlebem a slaninou. Neokusila čerstvé maso od zimy, kdy s matkou na Vánoce uvařily maso se zeleninou. Isabel ve svých třinácti letech ještě nejedla rybu, a to bydlela jen pár kilometrů od moře. Tak nejisté živobytí bylo velmi citlivé na jakékoli vybo14

Na_vlastni_kuzi_06_(imprimatur).indd 14

10.11.2017 16:09:47

čení z rovnováhy, i co nejmenší. Stačilo, aby pršelo o něco víc než obvykle nebo aby nastalo sucho, a vrátila by se bída, strašidlo hladu a epidemie.

Na_vlastni_kuzi_06_(imprimatur).indd 15

10.11.2017 16:09:47

3 A právě to se stalo v zimě, která následovala po Ignaciině smrti. Jako na potvrzení starého rčení, že neštěstí nechodí nikdy samo, začaly v říjnu tak silné deště, jaké ani staří lidé nepamatovali. Den za dnem se nad krajinou honily nízké šedivé mraky, z nichž se lila voda. Potoky se nedaly přeskočit a přicházely zprávy o rozvodněných řekách. Z netěsnících stropů kapalo na zem a podlaha v domech se změnila v bláto. Nebylo možné udržet pořádek. Se zimou, špínou a hladem přišly také štěnice a blechy. Kručení prázdných žaludků, drbajících se a kašlajících lidí vytvářelo hlasitý doprovod každodenního života. Přesto vesničané zahrnovali faráře dary – tu jedlé kaštany, tam mladé listy vodnice –, protože si mysleli, že si ho tak zavážou, aby uspořádal nové prosebné modlitby. Čím byli sousedé hladovější a hubenější, tím více kněz tloustl. Taky nebyla pamatována tak vytrvalá období mrazů jako toho roku, kdy poničily úrodu. Déšť a ledový vítr pronikaly škvírami v domech. Bylo takové vlhko, že rodina Zendalových v noci mnohokrát spala v mokrém oblečení, protože teplo, které sálalo z ohně, ho nemohlo usušit. Šaty samy o sobě jen málo chránily, protože byly plátěné a tolikrát prané a spravované, že se rozpadaly. Probouzeli se uprostřed noci zmrzlí na kost. Děti byly prvními oběťmi metly hladu. Potloukaly se všude špinavé od bláta s nudlemi u nosu, zabalené do ha 16

Na_vlastni_kuzi_06_(imprimatur).indd 16

10.11.2017 16:09:47

drů nebo nahaté v jakémkoli počasí. Jednoho dne, když se Isabel vracela z panského domu a nesla si jako poklad misku medu, který si tvrdě vysloužila výměnou za přadeno koudele, uviděla u kostela sousedova synka, sedmileté děcko, které dobře znala a které usedavě plakalo a vzpíralo se donu Cayetanovi, jenž ho držel za paži. Jeho matka odcházela po cestě a zakrývala si rukama obličej, jako by nechtěla slyšet křik svého potomka. Vypadala napůl zahanbeně a napůl zoufale. Isabel to tak vyvedlo z míry, že stěží usnula. Druhý den po mši se šla na dítě zeptat. Farář jí vysvětlil, že se matka musela malého vzdát, protože ho nemohla uživit, a že ho poslal do nalezince v Santiagu, kde ho pravděpodobně nakonec adoptuje nějaká rodina a nebude tam strádat hladem ani nedostatkem. Bylo snadné uklidnit dívku milosrdnou lží. Don Cayetano jí už neřekl o zvýšené úmrtnosti, která řádila v útulcích. Ani jí nevyprávěl to, co se soukromě dozvěděl ve zpovědnici, a sice že se některé rodiny v obdobích velkého hladu uchylovaly i k zabíjení dětí. Položily dítě do postele, když všichni spali, a pak bez hluku, aniž se to kdo dozvěděl, jakoby nechtěně, ho udusily. „Nešťastná náhoda,“ říkali pak rodiče úřadům. Proto ve svých kázáních zdůrazňoval, aby si rodiče nebrali děti k sobě do postele, když jsou hodně malé, pro nebezpečí udušení. Řídil se příručkou zpovědníků, která tento rozšířený problém zahrnula mezi prvořadé otázky, jež by duchovní měli připomínat věřícím. Od hladu na venkově byli osvobozeni jen majitelé půdy, šlechta a duchovenstvo. Všichni ostatní jím trpěli ve větší či menší míře, protože polovina toho, co země dala, bylo určeno na zaplacení nájmu a osiva. V řetězu bídy se hned po dětech, které jí trpěly nejhůře, nacházely ženy. Protože tradice přikazovala, že musí nechat to nejlepší z jídla mužům, živily se málo a špatně. Isabel a její sestry se spokojily s několika kousky tuřínu plavajícími ve slabém vývaru 17

Na_vlastni_kuzi_06_(imprimatur).indd 17

10.11.2017 16:09:47

bez tuku, protože slanina koncem léta došla. Výsledkem bylo, že dívka začala pozorovat slabost v kolenou. Musela si sednout, nebo se při sebemenší námaze opírat jako stařena. Někdy cítila v břiše křeče, a když se moc pohybovala, dostávala závratě. Nebo se bez zjevné příčiny rozplakala, jen ze slabosti. Když byla sama, plakala bez ustání a cítila nad sebou stále více lítosti. Když už jí slzy téměř vyschly, vzpomněla si na matku. „Můj Bože, to je neštěstí!“ říkala si a pořád to opakovala, až se znovu dala do pláče. Uvědomovala si, jak moc ji matka chránila před nepřízní života. I při své tragické nepřítomnosti byla Ignacia přítomnější než dřív. „Co by udělala ona?“ ptávali se Zendalovi při každé nové obtíži, protože si jen těžko představovali, že už nikdy nevstoupí do dveří. Její duch se vznášel nad střechou i uvnitř domu, mezi hliněnou podlahou a zčernalými trámy na stropě, a přežívaly i její rady jako třeba, aby polykali sliny, když se chtějí nasytit. Trik, který zpočátku fungoval, protože poskytoval trochu úlevy. Nebo žvýkat třísky, aby člověk ošálil žaludek. Účinek trval, dokud se čelisti neunavily z takového zbytečného úsilí. Faktem bylo, že ji bolestně postrádali, protože zlým časům Ignacia vždy čelila s úsměvem na tváři. S ní bolel žaludek méně, hlad byl jen krutým žertem osudu a zima pomíjivou nepříjemností. Bez ní byl takový život peklem. Kromě křečí v břiše a závratí vyvolával hlad lavinu zvrácených pocitů. Nejdřív překvapení a pocit nespravedlnosti: Proč se to děje mně, ptali se. Copak se nechovám jako dobrý křesťan, nedřu jako mezek? Pak hlad vyvolával hanbu. Isabel s otcem se styděli přiznat, že nemají dost, aby se uživili, a tak to zpočátku před sousedy zastírali. Ale to netrvalo dlouho, protože se všichni potřebovali navzájem. Jednou vyměnili vejce za kousek masa, pokud se soused rozhodl obětovat zvíře. Nebo žejdlík mléka za kousek slaniny. Před pokořením hladu nebyl v bezpečí nikdo. Když tento stav přešel, zmocnil se jich hněv. 18

Na_vlastni_kuzi_06_(imprimatur).indd 18

10.11.2017 16:09:47

„To se nám děje proto, že neplatíme desátek!“ lamentovala Francisca a narážela tím na povinnou daň, kterou vybírala církev. Jacobo jako většina rolníků, kteří se bouřili proti nešvarům duchovenstva, se vzpěčoval platit, což popuzovalo jeho velmi pověrčivou dceru Francisku. Také přičítali vinu pronájmu, který platili pánovi, poplatku králi, dani z prodeje a všem silám světa, které se spikly proti chudým venkovanům z Galicie, ale i takový pokus o vzpouru dusilo fyzické vyčerpání. A tak jim nakonec zbylo jen tupé zoufalství. Nebylo vzácné, že se v noci některý člen rodiny vzbudil a prohlásil, že cítí vůni žitného chleba. Od zoufalství byl k blouznění jenom krok. Navzdory všemu dělal Jacobo všechno, aby dosáhl toho, že život půjde dál a bude vypadat jako normálně. Bylo na něm, aby udělal ta nejtěžší rozhodnutí jako obětovat kostnatou jalovici, než zemře vysílením. Za to, co za ni dostali, nakoupili slaninu, osivo na další rok, mouku a pár uzených klobás, aby měli nějaký dar pro faráře na Velikonoce. Jedna věc byla neplatit desátek a jiná zapomínat na osobní zdvořilost. Člověk mohl nenávidět církev, ale vycházet dobře s donem Cayetanem bylo otázkou zdravého rozumu. Tak se protloukli nejhoršími měsíci. Jacobo si připadal vyčerpaný životem odkázaným na přízeň událostí, které nemohl ovládat. Rok bez úrody… A ten další? A co jestli opět nastanou mrazy? Ať si to sebevíc nechtěl připustit, možnost ještě větší pohromy vyvstávala na obzoru. Všichni věděli, že v patách hladu vždycky chodí mor a neštovice.

Na_vlastni_kuzi_06_(imprimatur).indd 19

10.11.2017 16:09:47

NA VLASTNÍ KŮŽI Javier Moro Ze španělského originálu A flor de piel, vydaného nakladatelstvím Editorial Planeta v Barceloně roku 2015, přeložila Marie Jungmannová Obálku zhotovola Gabriela Janovská Redigovala Marcela Nejedlá Odpovědný redaktor Boris Hokr Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 456 Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2017 jako svou 9507. publikaci. Sazba Pavel Hogen, Horní Jiřetín Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz.

Na_vlastni_kuzi_06_(imprimatur).indd 456

10.11.2017 16:09:57