0038727

John Grisham SPOLEČN1K Z anglického originálu The Associate, vydaného nakladatelstvím Doubleday v New Yorku roku 2009, přeloži l a Veronika Volhejnová Obálku navrhl Emil Křižka Odpovědná redaktorka Martina Bekešová Technický redaktor David Dvořák Počet stran 336 Vydala Euromedia Group, a. s. - Knižní klub, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2017 jako svou 8998. publikaci Sazba Olaf Šnajder Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání druhé Naše knihy na trh dodává Euromedia - knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel. : 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz

1

Pravidla Newhavenské juniorské ligy stanovila, že každý hráč musí v každém zápase odehrát nejméně deset minut. Byly povoleny výjimky- když některý hráč rozčílil trenéra neúčastí na tréninku nebo porušením jiných pravidel, mohl trenér před zápasem nahlásit zapisovateli, že ten a ten nebude kvůli přestupku hrát vůbec, nebo jen minimáJně. V Lize to ovšem neviděli rádi; byla to koneckonců soutěž spíš rekreační než výkonnostní. Ze zápasu zbývaly čtyři minuty. Trenér Kyle se podíval na lavičku, kývl na zamračeného, naštvaného malého kluka jménem Marquis, a zeptal se: ,,Chceš hrát?" Marquis místo odpovědi došel k zapisovatelskému stolku a čekal na zapískání. Přestupků měl víc než dost - vynechával tréninky, chodil za školu, známky měl mizerné, školní uniformu ztratil a byl sprostý jako dlaždič. Vlastně se za těch deset týdnů a patnáct zápasů stačil prohřešit proti úplně každému z těch nemnoha pravidel, která se trenér snažil prosazovat. Kyle si už dávno uvědomil, že jakékoli nové pravidlo jeho hvězda okamžitě poruší, a tak svůj seznam zkrátil a pokušení přidávat nové příka­ zy statečně odolával. Nefungovalo to. Snažil se zvládnout deset kluků vyrůstajících v centru města po dobrém, a výsledek? Red Knights byli v zimní části ligy v kategorii do dvanácti let beznadějně poslední. Marquisovi bylo teprve jedenáct, ale zjevně to byl nejlepší hráč na hřišti. Radši sám střílel a útočil než přihrával a bránil, a teď během dvou minut prosvištěl přes celé hřiště, mnohem mohutnější hráče obešel, přelstil nebo přes ně jednoduše prorazil, a připsal si šest bodů. Jeho průměr byl čtrnáct, a kdyby směl hrát víc než půlku zápasu, nejspíš by jich nadělal třicet. 7

Byl tudíž naprosto přesvědčený, že on teda fakt žádný tréninky nepotřebuje. I přes tuhle exhibici bylo vítězství nedosažitelné. Kyle McAvoy seděl tiše na lavičce, sledoval hru a čekal, až vyprší čas. Ještě jeden zápas a sezona bude u konce - jeho poslední sezona basketbalového trenéra. Za dva roky vyhrál asi desítku zápasů, dvě desítky jich prohrál a ptal se sám sebe, jak může člověk se zdravým rozumem dobrovolně dělat trenéra na jakékoliv úrovni. Aspoň tisíckrát si už říkal, že to dělá pro ty kluky - pro kluky bez tátů, z rozpadlých rodin, pro kluky, kteří potřebují nějaký pozitivní mužský vliv. A pořád ještě tomu věřil, jenže po dvou letech, kdy dělal chůvu, hádal se s rodiči , když se vůbec obtěžovali přijít, handrkoval se s ostatními trenéry, kteří se nerozpakovali podvádět, a snažil se ignorovat nedospělé rozhodčí, kteří nerozeznali blokování od útoku, toho měl až po krk. Svůj díl společensky prospěšné práce už odvedl, přinejmenším v tomhle městě. Sledoval hru, čekal, občas zařval, protože to se u trenérů předpokládá. Rozhlédl se po poloprázdné tělocvičně; nacházela se ve staré cihlové budově v centru New Havenu a dět­ ská liga se tu hrála už padesát let. Na tribuně seděla hrstka rodičů a všichni čekali na závěrečný klakson. Marquis znovu skóroval. Nikdo nezatleskal. Red Knights prohrávali o dvanáct bodů a do konce zápasu zbývaly dvě minuty. Na druhém konci hřiště, pod stařičkou výsledkovou tabulí, vešel do dveří muž v tmavém obleku a opřel se o skládací sedadla. Vypadal tu nápadně, protože byl bílý. Ani v jednom týmu nehrál jediný běloch. Krom toho měl na sobě oblek, který byl buď černý, nebo tmavomodrý, a k němu bílou košili a vínovou kravatu, a přes to všechno baloňák, který ho jasně označoval za policistu nebo agenta FBI. Trenér Kyle toho člověka náhodou zahlédl vejít a pomyslel si, že ten chlap tu působí jako pěst na oko. Nejspíš je to nějaký detektiv, možná z protinarkotického - třeba tu hledá dealera. Nebylo by to poprvé, co v téhle tělocvičně někoho zatkli. Agent/policajt se opřel o sedačky, vrhl dlouhý a podezíravý pohled na lavičku Red Knights a pak jako by se zadíval na 8

Kyla. Ten mu pohled chvilku oplácel, ale pak mu to být nepříjemné. Marquis hodil na koš skoro z polovin) samozřejmě minul nejen koš, ale i desku, a Kyle prw skočil, rozhodil doširoka ruce a zavrtěl hlavou, jako by Proč? Marquis ho ignoroval a líně se odloudal zpátky d ny. Hloupý faul zastavil čas a prodloužil utrpení. Kylc díval na střelce trestného hodu, ale na okamžik i za n1 agent/policajt tam pořád ještě stál a nezíral na hřiště, mo na trenéra. Pětadvacetiletému studentovi práv, který nemá , v trestním rejstříku ani žádné ilegální zvyky či sklony, temnost a pozornost člověka vykazujícího všechny zná1 ho, že patří tím či oním způsobem ke strážcům zákona, neměla působit vůbec žádné starosti. Jenže u Kyla Mi to tak nebylo. Pochůzkáři a dopraváci mu nevadili. Tiji cení prostě za to, aby reagovali. Ale takoví v tmavýc cích, co jsou vycvičení kutat hluboko a objevovat taje tyhle typy ho pořád ještě vyváděly z míry. Třicet vteřin do konce a Marquis se hádal s rozhodčí dvěma týdny poslal rozhodčího nevybíravě kamsi a b vyloučen do konce hry. Trenér Kyle na svou hvězdu jenže ta ho jako obvykle vůbec neposlouchala. Pak S( ohlédl, jestli je agent/polda č. 1 sám, nebo jestli se k ně dal agent/polda č. 2. Ne, žádný další. Další hloupý faul, a Kyle houkl na rozhodčího, , kašle. Sedl si a setřel si prstem pot z krku. Byl začáte: a v tělocvičně nebylo žádné zvláštní horko. Tak proč se potí? Agent/polda se nepohnul ani o centimetr; dokonc( padalo, že na Kyla zírá s potěšením. Konečně se ozval stařičký klakson . Zápas byl za u konce. Jeden tým jásal a druhému to bylo fuk. Hráči , seřadili, povinně se pozdravili plácnutím do zdviženýc a řekli si : .,Dobrej zápas, dobrej zápas" - tenhle rituál 1 dvanáctileté kluky právě tak málo smyslu jako pro , školské hráče. Když Kyle gratuloval trenérovi soupeři val se přes hřiště. Ten běloch byl pryč .

1díž naprosto přesvědčený, že on teda fakt žádný tréninpotřebuje.

,řes tuhle exhibici bylo vítězství nedosažitelné. Kyle ·oy seděl tiše na lavičce, sledoval hru a čekal, až vyprší !Ště jeden zápas a sezona bude u konce - jeho poslední

1 basketbalového

trenéra. Za dva roky vyhrál asi desítku 1, dvě desítky jich prohrál a ptal se sám sebe, jak může : se zdravým rozumem dobrovolně dělat trenéra na jaké:írovni. Aspoň tisíckrát si už říkal, že to dělá pro ty klu1ro kluky bez tátů, z rozpadlých rodin, pro kluky, kteří ují nějaký pozitivní mužský vliv. A pořád ještě tomu enže po dvou letech, kdy dělal chůvu, hádal se s rodiči, e vůbec obtěžovali přijít, handrkoval se s ostatními tre~teří se nerozpakovali podvádět, a snažil se ignorovat >ělé rozhodčí, kteří nerozeznali blokování od útoku, toaž po krk. Svůj díl společensky prospěšné práce už od>řinejmenším v tomhle městě. :lova! hru, čekal, občas zařval, protože to se u trenérů ikládá. Rozhlédl se po poloprázdné tělocvičně; nacháve staré cihlové budově v centru New Havenu a dět­ !l se tu hrála už padesát Jet. Na tribuně seděla hrstka rovšichni čekali na závěrečný klakson. Marquis znovu !ll. Nikdo nezatleskal. Red Knights prohrávali o dvanáct do konce zápasu zbývaly dvě minuty. iruhém konci hřiště, pod stařičkou výsledkovou tabulí, o dveří muž v tmavém obleku a opřel se o skládací seVypadal tu nápadně, protože byl bílý. Ani v jednom tý1rál jediný běloch. Krom toho měl na sobě oblek, který r černý, nebo tmavomodrý, a k němu bílou košili a vícravatu, a přes to všechno baloňák, který ho jasně oznaa policistu nebo agenta FBI. 1ér Kyle toho člověka náhodou zahlédl vejít a pomyslel n chlap tu působí jako pěst na oko. Nejspíš je to nějaký ,, možná z protinarkotického - třeba tu hledá dealera. by to poprvé, co v téhle tělocvičně někoho zatkli. 11t/policajt se opřel o sedačky, vrhl dlouhý a podezíraed na lavičku Red Knights a pak jako by se zadíval na

Kyla. Ten mu pohled chvilku oplácel, ale pak mu to začalo být nepříjemné. Marquis hodil na koš skoro z poloviny hřiště, san11ozřejmě minul nejen koš, ale i desku, a Kyle prudce vyskočil, rozhodil doširoka ruce a zavrtěl hlavou, jako by se ptal: Proč? Marquis ho ignoroval a líně se odloudal zpátky do obrany. Hloupý faul zastavil čas a prodloužil utrpení. Kyle se zadíval na střelce trestného hodu, ale na okamžik i za něj - ten agent/policajt tam pořád ještě stál a nezíral na hřiště, ale pří­ mo na trenéra. Pětadvacetiletému studentovi práv, který nemá záznam v trestním rejstříku ani žádné ilegální zvyky či sklony, by pří­ tomnost a pozornost člověka vykazujícího všechny známky toho, že patří tím či oním způsobem ke strážcům zákona, vlastně neměla působit vůbec žádné starosti. Jenže u Kyla McAvoye to tak nebylo. Pochůzkáři a dopraváci mu nevadili, Ti jsou placení prostě za to, aby reagovali. Ale takoví v tmavých oblecích, co jsou vycvičení kutat hluboko a objevovat tajemství tyhle typy ho pořád ještě vyváděly z míry. Třicet vteřin do konce a Marquis se hádal s rozhodčím. Před dvěma týdny poslal rozhodčího nevybíravě kan11si a byl za to vyloučen do konce hry. Trenér Kyle na svou hvězdu zařval, jenže ta ho jako obvykle vůbec neposlouchala. Pak se rychle ohlédl, jestli je agent/polda č. l sám, nebo jestli se k němu při­ dal agent/polda č. 2. Ne, žádný další. Další hloupý faul, a Kyle houkl na rozhodčího, ať na to kašle. Sedl si a setřel si prstem pot z krku. Byl začátek února a v tělocvičně nebylo žádné zvláštní horko. Tak proč se potí? Agent/polda se nepohnul ani o centimetr; dokonce to vypadalo, že na Kyla zírá s potěšením. Konečně se ozval stařičký klakson. Zápas byl zaplatbůh u konce. Jeden tým jásal a druhému to bylo fuk. Hráči obou se seřadili, povinně se pozdravili plácnutím do zdvižených rukou a řekli si: ,,Dobrej zápas, dobrej zápas" - tenhle rituál měl pro dvanáctileté kluky právě tak málo smyslu jako pro vysokoškolské hráče. Když Kyle gratuloval trenérovi soupeřů, podíval se přes hřiště. Ten běloch byl pryč. 9

Jak pravděpodobné je, že čeká ven.ku? Samozřejmě že to byl stihomam, jenže ten se v Kylově životě usadil už tak dávno, že si ho teď zkrátka přiznával, vyrovnával se s ním, jak to šlo, a prostě žil. Red Knights se sklesle odloudali do šaten pro hosty, což byl stísněný prostor pod prověšenou tribunou na domácí půl­ ce. Trenér Kyle tam k nim pronesl povinný povzbudivý projev - snažili jste se, nedali jste jim to zadarmo, naše hra se v některých věcech zlepšuje, a v sobotu uzavřeme soutěž ve velkém tylu. Kluci se převlékali a skoro ho neposlouchali. Měli plné zuby basketbalu, protože měli plné zuby proher, a amozřejmě z nich vinili trenéra. Byl moc mladý, moc bílý, moc úspěšný. Těch několik rodičů, kteří přišli na zápas, čekalo před šatnou. Chvíle, kdy tým vycházel ven, nenáviděl Kyle z celé své trenérské práce nejvíc. Jako obvykle si budou stěžovat na to, kdo jak dlouho hrál. Marquis měl strýčka, dvaadvacetiletého bývalého hráče celostátní ligy, který s oblibou nadával Kylovi za to, jak nespravedlivě se chová „k nejlepšímu hráči v celý týhle soutěži". Ze šatny vedly další dveře do tmavé úzké chodby, která se táhla pod celou domácí tribunou a ústila do postranní uličky. Kyle nebyl první trenér, který tuhle únikovou cestu objevil, a dnes večer se chtěl vyhnout nejen rodinám a jejich stížnostem, ale taky tomu policajtovi. Rychle se s kluky rozloučil, a když odcházeli ze šaten, zmizel. Za pár vteřin stál už ven.ku v uličce a rychlým krokem vyrazil po zmrzlém chodníku. Sníh byl prohrnutý, ale chodník samý led, sotva se po něm dalo jít. Mrzlo, až praštělo. Byla středa, půl deváté večer, a on měl namířeno do redakce fakultního časopisu Yale Law Journal, kde bude pracovat nejméně do půlnoci. Ale nedostal se tam. Agent se opíral o nárazník červeného džípu Cherokee, který stál zaparkovaný u chodníku. Vůz byl psaný na jistého Johna McAvoye z Yorku, stát Pensylvánie, ale po uplynulých šest let dělal věrného společníka jeho synu Kylovi, který byl skutečným majitelem auta.

10

Kylovi sice najednou ztěžkly nohy a zeslábla kolena, ale dokázal pokračovat v chůzi, jako by se nic nedělo. I že našli mě, říkal si, když se pokoušel srovnat si v hlav lenky, ale dokonce se připravili a našli i můj džíp. Ne žj bylo tak těžké. Nic jsem neprovedl, opakoval si znova a „Těžký zápas, trenére," řekl agent, když byl Kyte tři od něj a zpomalil. Kyle se zastavil a prohlédl si mohutného mladéhd s červenými tvářemi a rezavou ofinou. který ho sledov1 locvičně. ,,Potřebujete něco?" zeptal se a okamžitě zahM se přes silnici mihnu! stín číslo dvě. Vždycky pracují v č. l sáhl do kapsy a řekl: ,,Ano, potřebuju." Vytáhl pouzdro a otevřel ho. ,,Bob Plant, FBI." ,,No to mě těší." řekl Kyte, ale z mozku mu odtekla na krev a proti své vůli sebou trhl. Přidal se k nim agent číslo dvě . Byl mnohem hub asi o deset let starší a na spáncích začínal šedivěl. I on kapsy a naučeným gestem ukázal služební odznak. ,. Ginyard, FBI," představil se. Bob a Nelson. Oba Irové. Oba ze Severovýchodu. ,,Ještě někdo?" zeptal se Kyle. ,,Ne. Máte chvilku čas?" ,,Nea"' „Ale možná byste si ho měl udělat," podotkl Ginyard hlo by to pro vás být dost zajímavé." ,,Pochybuj u." „Když odjedete, pojedeme prostě za vámi," podotkl přestal se opírat o auto a přistoupil o krok blíž. ,,A na zitě byste nás asi viděl nerad, že?" „To mi vyhrožujete?" zeptal se Kyle. Už se zase po tokrát v podpaží, a i v tomhle arktickém počasí mu pár steklo po žebrech. ,,Ještě ne," zašklebil se Plant. „Koukněte, stačí deset minut," přemlouval ho G „Dáme si kafe. Tady za rohem je bufet. Určitě je tam t ,,Budu potřebovat právníka?" ,,Ne."

pravděpodobné je, že čeká venku? Samozřejmě že to ·homam, jenže ten se v Kylově životě usadil už tak dáv~i ho teď zkrátka přiznával, vyrovnával se s ním, jak to prostě žil. d Knights se sklesle odloudali do šaten pro hosty, což 'sněný prostor pod prověšenou tribunou na domácí půl­ enér Kyle tam k nim pronesl povinný povzbudivý prosnažili jste se, nedali jste jim to zadarmo, naše hra se erých věcech zlepšuje, a v sobotu uzavřeme soutěž ve stylu. Kluci se převlékali a skoro ho neposlouchali. lné zuby basketbalu. protože měli plné zuby proher, ozřejmě z nich vinili trenéra. Byl moc mladý, moc bílý, spěšný.

ch několik rodičů, kteří přišli na zápas, čekalo před šathvíle, kdy tým vycházel ven, nenáviděl Kyle z celé své ké práce nejvíc. Jako obvykle si budou stěžovat na to, k dlouho hrál. Marquis měl strýčka, dvaadvacetiletého ho hráče celostátní ligy, který s oblibou nadával Kylo' jak nespravedlivě se chová „k nejlepšímu hráči v celý outěži".

šatny vedly další dveře do tmavé úzké chodby, která se od celou domácí tribunou a ústila do postranní uličky. ebyl první trenér, který tuhle únikovou cestu objevil, večer se chtěl vyhnout nejen rodinám a jejich stížnose taky tomu policajtovi. Rychle se s kluky rozloučil, odcházeli ze šaten, zmizel. Za pár vteřin stál už venku a rychlým krokem vyrazil po zmrzlém chodníku. Sníh hrnutý, ale chodník samý led, sotva se po něm dalo jít. až praštělo. Byla středa, půl deváté večer, a on měl naJo redakce fakultního časopisu Yale Law Joumal, kde acovat nejméně do půlnoci. nedostal se tam. nt se opíral o nárazník červeného džípu Cherokee, který arkovaný u chodníku. Vůz byl psaný na jistého Johna ye z Yorku, stát Pensylvánie, ale po uplynulých šest 1 Yěmého společníka jeho synu Kylovi, který byl skumajitelem auta.

Kylovi sice najednou ztěžkly nohy a zeslábla kolena. přesto ale dokázal pokračovat v chůzi, jako by se nic nedělo. Nejenže našli mě, říkal si, když se pokoušel srovnat si v hlavě myšlenky, ale dokonce se připravili a našli i můj džíp. Ne že by to bylo tak těžké. Nic jsem neprovedl, opakoval si znova a znova. „Těžký zápas, trenére," řekl agent, když byl Kyle tři metry od něj a zpomalil. Kyle se zastavil a prohlédl si mohutného mladého muže s červenými tvářemi a rezavou ofinou, který ho sledoval v tě­ locvičně. ,,Potřebujete něco?" zeptal se a okamžitě zahlédl, jak se přes silnici mihnu) stín číslo dvě. Vždycky pracují v párech. č. 1 sáhl do kapsy a řekl: ,,Ano, potřebuju." Vytáhl kožené pouzdro a otevřel ho. ,,Bob Plant, FBI." ,,No to mě těší, " řekl Kyle, ale z mozku mu odtekla všechna krev a proti své vůli sebou trhl. Přidal se k nim agent číslo dvě. Byl mnohem hubenější, asi o deset let starší a na spáncích začínal šedivět. I on sáhl do kapsy a naučeným gestem ukázal služební odznak. ,,Nelson Ginyard, FBI," představil se. Bob a Nelson. Oba Irové. Oba ze Severovýchodu. ,,Ještě někdo?" zeptal se Kyle. ,,Ne. Máte chvilku čas?" ,,Ne."

,,Ale možná byste si ho měl udělat," podotkl Ginyard. ,,Mohlo by to pro vás být dost zajímavé." ,,Pochybuju." ,,Když odjedete, pojedeme prostě za vámi," podotkl Plant, přestal se opírat o auto a přistoupil o krok blíž. ,,A na univerzitě byste nás asi viděl nerad, že?" ,,To mi vyhrožujete?" zeptal se Kyle. Už se zase potil, tentokrát v podpaží, a i v tomhle arktickém počasí mu pár kapek steklo po žebrech. ,,Ještě ne," zašklebil se Plant. ,,Koukněte, stačí deset minut," přemlouval ho Ginyard. ,,Dáme si kafe. Tady za rohem je bufet. Určitě je tam tepleji." ,,Budu potřebovat právníka?" ,,Ne."

ll

„To říkáte vždycky. Můj otec je právník a já jsem vyrůstal v jeho kanceláři. Znám vaše triky." „Žádné triky, Kyle, přísahám," prohlásil Ginyard a znělo to skoro upřímně. ,,Dejte nám deset minut. Slibuju, že toho nebudete litovat." ,,A o co jde?" ,,Deset minut. Víc po vás nechceme." ,,Naznačte mi, o co jde, jinak sbohem." Bob a Nelson se po sobě podívali. Oba pokrčili rameny. Proč ne? Dřív nebo později mu to stejně musíme říct. Ginyard se obrátil, zadíval se ulicí do dálky a řekl do větru: ,,Univerzita Duquesne. Před pěti lety. Opilí studenti a holka." Kylovo tělo a mysl reagovaly každé jinak. Jeho tělo se při­ znalo - krátké nachýlení ramen, zajíknutí, viditelné škubnutí v nohách. Ale jeho mysl se okamžitě pustila do boje. ,,Kecy," odsekl a odplivl si na chodník. ,,Tohle už mám za sebou. Nic se nestalo a vy to dobře víte!" Nastalo dlouhé ticho. Ginyard dál koukal kamsi do ulice, kdežto Plant nespouštěl oči ze své kořisti. Kylovi se začala točit hlava. Proč se FBI angažuje v nedokázaném trestném činu, který navíc patří do státní, nikoli celonárodní kompetence? Ve druhém ročníku brali kriminální postupy a učili se o zákonech, jimiž se řídí výslechy FBI. Dnes bylo trestným činem i lhát agentovi v přesně takové situaci, v jaké teď byl on. Má mlčet? Má zavolat otci? Ne, tomu za žádných okolností volat nebude. Ginyard se otočil, udělal tři kroky blíž, zaťal zuby jako špatný herec a snažil se mezi nimi cedit slova jako správný tvrďák: ,,Koukejte, pane McAvoyi, já tady mrznu, takže k vě­ ci. V Pittsburghu je připravené obvinění. Ze znásilnění. Jestli si chcete hrát na chytrého a nekompromisního studenta práv a letět si pro právníka, nebo jenom zavolat tatínkovi, tak to obvinění bude zítra oficiální a z toho života, co máte tak pěk­ ně nalinkovaný, zbude velký kulový. Ale jestli nám věnujete deset minut svého drahocenného času, teď hned, v tom bufetu za rohem, tak se to obvinění pozdrží, nebo se na něj dokonce úplně zapomene." 12

,,Můžete

kdykoli odejít," dodal ze strany Plant. bych vám měl věřit?" vypravil ze sebe s ná1 Kyle. V ústech měl úplně sucho. ,,Deset minut." ,,Máte magneťák?" „Proč

,,Jistě."

„Ten bude stát na stole, jasné? Chci mít zaznarnenar dé slovo, protože vám nevěřím." ,,Dobře."

Nacpali ruce hluboko do kapes stejných baloňáků a, li. Kyle odemkl džíp a nasedl. Nastartoval, zapnul top, to šlo, a uvažoval, jestli nemá ujet.

o říkáte vždycky. Můj otec je právník a já jsem vyrůstal o kanceláři. Znám vaše triky." ádné triky, Kyle, pří ahám," prohlásil Ginyard a znělo to upřímně. ,,Dejte nám deset minut. Slibuju, že toho nete litovat." o co jde?" eset minut. Víc po vás nechceme." aznačte mi, o co jde, jinak sbohem." ob a Nelson se po sobě podívali. Oba pokrčili rameny. ne? Dřív nebo později mu to stejně musíme říct. Ginyard rátil, zadíval se ulicí do dálky a řekl do větru: ,,Univerziquesne. Před pěti lety. Opilí studenti a holka." lovo tělo a mysl reagovaly každé jinak. Jeho tělo se při­ - krátké nachýlení ramen, zajíknutí, viditelné škubnutí ách. Ale jeho mysl se okamžitě pustila do boje. ,,Kecy," 1 a odplivl si na chodník. ,,Tohle už mám za sebou. Nic talo a vy to dobře víte!" stalo dlouhé ticho. Ginyard dál koukal kamsi do ulice, o Plant nespouštěl oči ze své kořisti. Kylovi se začala tova. Proč se FBI angažuje v nedokázaném trestném činu, navíc patří do státní, nikoli celonárodní kompetence? hém ročníku brali kriminální postupy a učili se o zákojimiž se řídí výslechy FBI. Dnes bylo trestným činem agentovi v přesně takové situaci, v jaké teď byl on. Má . Má zavolat otci? Ne, tomu za žádných okolností volat

,,Můžete

kdykoli odejít," dodal ze strany Plant. bych vám měl věřit?" vypravil ze sebe s námahou Kyle. V ústech měl úplně sucho. ,,Deset minut." ,,Máte magneťák?" ,,Proč

,,Jistě."

,,Ten bude stát na stole, jasné? Chci mít zaznamenané každé slovo, protože vám nevěřím." ,,Dobře."

Nacpali ruce hluboko do kapes stejných baloňáků a vyrazili. Kyle odemkl džíp a nasedl. Nastartoval, zapnul topení, co to šlo, a uvažoval, jestli nemá ujet.

e. nyard se otočil, udělal tři kroky blíž, zaťal zuby jako ' herec a snažil se mezi nimi cedit slova jako správný : ,,Koukejte, pane McAvoyi, já tady mrznu, takže k vě­ ittsburghu je připravené obviněni. Ze znásilnění. Jestli te hrát na chytrého a nekompromisního studenta práv si pro právníka, nebo jenom zavolat tatínkovi, tak to ní bude zítra oficiální a z toho života, co máte tak pěkinkovaný, zbude velký kulový. Ale jestli nám věnujete inut svého drahocenného času, teď hned, v tom bufetu m, tak se to obvinění pozdrží, nebo se na něj dokonce zapomene." 13