Hippokratova_prisaha_TITUL.ai
C
M
Y
CM
MY
CY
CMY
K
1
175.00 lpi 45.00° Process Black
24.7.17
23:01
VITAL SIGNS Copyright © 1985 by Barbara Wood All rights reserved Translation © 2002 by Jiřina Stárková ISBN 978-80-249-3434-1
VĚNOVÁNÍ
Tuto výjimečnou knihu věnuji dvěma výjimečným lidem: Kate Medinové, mé vydavatelce, a Harveymu Klingerovi, mému literárnímu agentovi
PODĚKOVÁNÍ
Můj nejhlubší dík patří třem dámám, které se se mnou velice ochotně podělily o své životní osudy a zkušenosti: doktorkám Barbaře Kadellové-Wootonové, Marjorii Fineové a Janet Salomonsonové. Děkuji doktorovi Normanu Rubaumovi za to, že trpělivě odpovídal na mé dotěrné dotazy a přečetl si rukopis této knihy; a doktorce Muriel H. Svecové, která mi pomohla zdolat četné překážky. Do Nairobi v Keni posílám zvlášI vřelé asante sana Allenu Gicherovi. Stejně tak Timovi a Rainii Samuelsovým za jejich velkorysé pohostinství, jež mi poskytli v River Lodge v Sambuře, v Keni.
ČÁST PRVNÍ 1968–1969
H I P P O K R A T O V A
P Ř Í S A H A
1
D
o posluchárny vcházeli jeden po druhém jako provazochodci a opatrně našlapovali podél řad sedadel, jako by balancovali nad propastí. Pět dívek a osmdesát pět mladíků se vzájemně plaše zdravili a nervózně se na sebe usmívali. Pro mnohé z nich to bylo svým způsobem snad nejděsivější ráno, jaké dosud prožili – ráno, na něž se připravovali dlouhé roky. Konečně se dočkali; někteří tomu pořád nemohli uvěřit. Pět mladých žen se navzájem neznalo. To ráno, kdy poprvé vstoupily na půdu lékařské fakulty, si byly zcela cizí, ale přesto se posadily vedle sebe až do horní řady posluchárny úplně do rohu, v bezděčném spojenectví, jímž čelily drtivé přesile mužů. Před slavnostním zahájením školního roku a jejich prvního semestru a před čtením uvítacího a orientačního programu mezi sebou tlumeně hovořily ve snaze učinit první nesmělé krůčky při seznamování. Tito čerství studenti, elita přípravných škol, byli vybráni ze tří tisíc uchazečů o studium na této prestižní vysoké škole, vystavěné na útesech Palos Verdes nad Pacifikem, a s výjimkou jednoho muže černé pleti, dvou Mexičanů a pěti žen vyvolávali novopečení medikové nastupující na Castillovu lékařskou fakultu dojem, že je vychrlila táž automatická linka: 7
B A R B A R A
W O O D O V Á
všichni do jednoho byli totiž mladí příslušníci bílé pleti ze střední až vyšší společenské vrstvy. Ovzduší jiskřilo napětím; kolektivní úzkost a očekávání nových studentů byly téměř hmatatelné. Posluchárnou se neslo šustění papírů, jak každý listoval cyklostylovanými dokumenty, které obdržel před vstupem do místnosti. Materiál obsahoval stručné dějiny školy – Castillova fakulta kdysi bývala rozlehlý ranč jednoho z někdejších kalifornských hidalgů –, uvítací dopis, brožuru, v níž se představila jednotlivá oddělení a jejich profesorský sbor, a několikastránkový školní řád (pro muže je předepsáno sako a kravata, krátký sestřih vlasů a hladce vyholená tvář; ženy nesmí nosit kalhoty ani páskovou obuv a sukně musí dosahovat ke kolenům). Konečně se světla v posluchárně ztlumila a bodový reflektor dopadl na opuštěný pult před lavicemi. Když se devadesát posluchačů utišilo a soustředilo pozornost na stupínek, ze stínů vystoupila jakási postava a stanula v kuželu světla. Podle fotografie zaměstnanců administrativního a organizačního útvaru všichni poznali děkana Hoskinse. Chvíli postál s rukama položenýma na pulpitu a zrakem zvolna putoval řadami, které se zvedaly před ním, jako by si chtěl zapamatovat každou novou dychtivou tvář a krátce ji zhodnotit. Když už se zdálo, že snad nikdy nepromluví, když se okamžik ticha nepřirozeně prodlužoval a řadami začal prochvívat sotva patrný neklid, děkan Hoskins se sklonil k mikrofonu a pronesl tichým, neuspěchaným hlasem: „Přísahám…“ – každá slabika se ozvěnou odrážela od klenutého stropu posluchárny – „… při lékaři Apollonovi… při bohu lékařství Aeskulapovi… při bohyni zdraví Hygie… při Panacee…“ Dlouze nabral dech a dramaticky pozvedl hlas. „… a při všech bozích a bohyních, jež tímto ustavuji svými svědky…, že v duchu svého svědomí a svých schopností se nezpronevěřím… této přísaze ani vzájemné smlouvě.“ Devadesát párů očí se mu pozorně vpíjelo do tváře. Děkanův hlas a obratně rytmizovaná slova slavnostně duněla sá8
H I P P O K R A T O V A
P Ř Í S A H A
lem; hovořil s intonací a modulací mistrovského řečníka a jeho dráždivý, svůdný hlas vzbuzoval v každém jedinci zaujatého posluchačstva dojem, že promlouvá výlučně k němu nebo k ní. „Své učitele… budu ctít jako své rodiče a jejich potomky pokládat za své bratry…“ Děkan Hoskins se odmlčel, zavřel oči a každou frázi vyslovoval se zvláštní naléhavostí a s úmyslem zdůraznit její smysl. „Svůj život… zasvětím podle svých sil a svědomí prospěchu nemocných… a budu je chránit před každou úhonou a bezprávím…“ Děkan byl hotový mág. Ovzduší auly bylo elektrizováno ctižádostí devadesáti odhodlaných budoucích lékařů; při vstupu do této místnosti jejich mladé duše soužila nejistota a obavy, avšak jakékoli pochybnosti zaplašil děkan Hoskins touto posvátnou přísahou. „Svůj život a své znalosti zachovám v čistotě a posvátnosti a neposkvrním je vinou… AI vstoupím do kterékoli domácnosti, vejdu s úmyslem pomáhat nemocným… Vědomě nikomu neuškodím a nezneužiji těla žádného muže ani ženy…“ Získal si je a oni byli navždy jeho: všech těchto devadesát dychtivých bytostí, které vstoupily na akademickou půdu jako neopracovaný materiál ji za čtyři roky opustí v podobě zušlechtěné oceli. Děkan Hoskins jim poodhrnul oponu budoucnosti a ukázal, že bude patřit jim. „Uvidím-li nebo uslyším při své lékařské praxi něco, co by mělo zůstat utajeno…,“ – následovala další odmlka, po níž jeho hlas nabýval s každým slovem na síle, až ke konci bezmála burácel – „… pomlčím o tom a zachovám to jako tajemství. Zůstanu-li tomuto slibu věrný a nikdy jej neporuším, zasloužím si od svých bližních všeobecné uznání!“ Mráz jim šel po zádech. Strnule seděli se zatajeným dechem. Děkan má pravdu, oni jsou výjimeční, vyvolení; zítřek patří jim. Děkan Hoskins se vzdálil od mikrofonu, napřímil se a hlasitě zahřímal: „Dámy a pánové, vítejte na Castillově lékařské fakultě!“ 9
B A R B A R A
W O O D O V Á
2
S
ondra Malloneová vůbec nepotřebovala pomoct se zavazadly, ale byla to příjemná příležitost, jak se seznámit se svým novým sousedem. Přistoupil k ní, když na parkovišti za kolejí vykládala věci z úložného prostoru svého třešňově červeného mustanga, a nedal jinak, než že jí ponese všechny kufry a tašky. Jmenoval se Shawn, stejně jako Sondra byl studentem prvního ročníku a podlehl mylnému dojmu, že tahle mladá žena je příliš křehká, aby všechna ta zavazadla vlekla sama. Takhle se v Sondře mýlila většina mužů. Její vzhled totiž klamal. Nikdo netušil, jakou má sílu ve svých dlouhých štíhlých pažích, nastřádanou za bezpočet hodin strávených plaváním pod arizonským sluncem. Vzezření Sondry Malloneové bylo vlastně jeden velký klam. Její příjmení zrazovala tmavá, vpravdě exotická pleI. Ale jenom proto, že ve skutečnosti se Malloneová nejmenovala. V den, kdy náhodou objevila pečlivě ukryté listiny o své adopci – to jí bylo dvanáct let –, pojednou porozuměla mnohým nejasnostem, které obestíraly její život. Náhle pochopila tajemství v hlubinách svého nitra a jakýsi pocit neúplnosti, jenž ji odjakživa pronásledoval jako strašidelná bolest, jakou cítí člověk v amputované končetině. Z těch dokumentů se 10
H I P P O K R A T O V A
P Ř Í S A H A
dověděla, že je skutečně neúplná; že další část své osoby musí teprve nalézt, někde v dalekém světě. Po celou dobu, co stoupali po schodech do prvního patra Tesorovy koleje, Shawn nezavřel pusu. A nedokázal odtrhnout oči od Sondry. Nikdo mu totiž neprozradil, že bude bydlet na smíšené koleji. V oblasti, odkud pocházel, bylo něco takového nemyslitelné, takže nyní, poté co zjistil to příjemné překvapení, s nadšením uvítal, že jednou ze spolubydlících je krásná mladá žena, právě taková, o jaké sní. Moc toho nenamluvila, zato se skoro pořád usmívala a ve tvářích se jí objevovaly půvabné [olíčky. Zeptal se jí, odkud je, a nechtělo se mu uvěřit, že s tou svou olivově snědou pletí a očima ve tvaru mandlí pochází z Phoenixu v Arizoně. Sondře se Shawn líbil a napadlo ji, že by mohli být kamarádi. Ale nic víc. Na to si už dá pozor. „Jste sexuálně nadprůměrně aktivní?“ ptal se jí vloni na podzim jeden ze zkoušejících. To bylo během přezkušování, při osobním pohovoru, který měl rozhodnout, zda uchazeč bude či nebude přijat ke studiu na medicíně. Sondra věděla, že mužům se taková otázka neklade. Jenom žena může v případě promiskuity působit potíže. Například otěhotnět a ukončit studium, a tak promrhat peníze a čas, které do ní škola investovala. Sondra mohla odpovědět po pravdě: „Ne.“ Ale když další otázka zněla: „Užíváte nějakou antikoncepci?“, musela se chvilku zamyslet. Antikoncepci neužívá, poněvadž to není nutné. Ale protože komise musela vědět, jestli před nimi stojí žena, která má kontrolu nad svou dělohou, a tudíž i nad svým životem, Sondra odpověděla: „Ano,“ což byla koneckonců pravda: celibát je totiž nejspolehlivější antikoncepce. „Jak se ti líbilo dnešní zahájení?“ zeptal se Shawn, když vyšli do prvního patra. Sondra zalovila ve své kostkované kabelce značky Chanel 11
B A R B A R A
W O O D O V Á
a vyndala klíč od pokoje. Na kolej se měla nastěhovat už včera, ale vyjela z Los Angeles pozdě – v noci, po nečekaném večírku na rozloučenou, který pro ni uspořádali přátelé – a dorazila až dnes ráno, právě včas, aby stihla začátek slavnostního shromáždění. „Trochu mě udivilo, že je tady předepsané oblečení,“ odpověděla, zatímco odemkla dveře a ustoupila Shawnovi, aby mohl projít dovnitř s jejími zavazadly. „Od ukončení střední školy jsem si s něčím podobným nemusela dělat starosti.“ Tři velké kufry postavil na podlahu a menší příruční tašku opatrně položil na postel. Všechna zavazadla byla bílá, od stejného výrobce a se Sondřinými iniciálami provedenými ve zlatě. „Ach,“ uklouzlo jí a prošla kolem Shawna k oknu nad pracovním stolem. Bylo to přesně to, v co doufala: na obzoru, mezi palmami a montereyskými borovicemi se modral úzký pruh moře. Protože Sondra Malloneová celý život strávila v Arizoně, podala si přihlášku na lékařskou fakultu v dosahu vody. A to velké vody, jako je oceán nebo klikatící se široká řeka, aby si neustále připomínala, že na druhém břehu se rozprostírá jiný kraj, nová země, kde žijí cizinci s jinými mravy a zvyky, země, která ji vábila a přitahovala od nepaměti. A te[ už brzy, až bude mít za sebou roky studia a v ruce diplom, uposlechne volání dálek a rozjede se do světa… „Proč se chcete stát lékařkou?“ ptal se jí vloni na podzim další ze zkoušejících. Sondra věděla, že se jí na to zeptají. Její konzultant z arizonské univerzity ji na pohovor připravil a poradil jí odpovědi, které komise považuje za nejvhodnější. „Hlavně jim neříkejte, že chcete být doktorka proto, abyste mohla pomáhat lidem,“ nabádal ji. „To přímo nesnášejí. Už z toho prostého důvodu, že to zní falešně. Za druhé je to neoriginální, a konečně proto, že vědí, že jenom hrstka uchazečů chce studovat 12
H I P P O K R A T O V A
P Ř Í S A H A
medicínu z ryze altruistických důvodů. Chtějí slyšet upřímnou odpově[, vycházející bu[ přímo z mozkové kůry, nebo knihy. Povězte jim, že toužíte mít ve svém povolání jistotu, nebo že se hodláte věnovat vědeckému výzkumu nemocí. Hlavně netvr[te, že chcete pomáhat lidem.“ Sondra neochvějně a tiše odpověděla: „Protože chci pomáhat lidem,“ a šest členů komise vědělo, že to myslí upřímně. Značná část Sondřina odhodlání vyzařovala z jejích očí: byly velké a nad lícními kostmi lehce zešikmené – dvě krůpěje tmavého jantaru s odvahou a pevným odhodláním, jejichž pohled jako by nikdy nemělo porušit ani mrknutí víček. Její důvody měly hlubší podstatu, ale nebylo třeba je komisi zdůrazňovat. Sondřina touha pomáhat lidem, kteří jí darovali život – aI to byl kdokoli –, neměla pro těch šest žádný význam. Stačilo, že tu touhu cítila, že ji motivovala a vštípila jí neutuchající důvěru v sebe sama a ve smysl života. Sondra netušila, kdo jsou její rodiče, ani proč se jí zřekli, avšak podle tmavé pleti, hedvábných černých vlasů, které jí volně splývaly po zádech, a dlouhých končetin a silných ramenou bylo více než zřejmé, kde leží její poloviční původ. Jakmile objevila doklady o své adopci a dověděla se, že není dcera bohatého podnikatele z Phoenixu, ale dítě zplozené z jakéhosi neznámého neštěstí, když si tohle všechno uvědomila, ozval se v ní vnitřní hlas. „Nechci pracovat ve zdejší nemocnici,“ sdělila svým adoptivním rodičům. „Jim dlužím, že musím jít tam, kde mě lidé potřebujou.“ „Jseš šIastnej člověk, že máš auto,“ ozval se jí za zády Shaw. Obrátila se a usmála se na něj. Opíral se o zárubeň, ruce vražené do kapes džínsů. „Doneslo se mi, že Los Angeles se jaksepatří rozrostlo,“ pokračoval, „ale na tohle jsem připravený nebyl. Jsem tu už čtyři dny a pořád mi není jasný, jak se tady lidi dopravují.“ Sondřin úsměv se prohloubil. „Můžeš si půjčit moje auto, kdykoli budeš chtít.“ 13
B A R B A R A
W O O D O V Á
Shawn na ni chvíli udiveně civěl a pak blaženě vydechl: „Díky.“ Ruth Shapirová, v bílých džínsách značky Levis a v černém roláku, běžela po dlážděném chodníku vedoucímu ke správní budově. První den školy neměli noví studenti mnoho času, aby si obstarali potřebné formality, a Ruth věděla, že před kanceláří pokladny bude muset vystát dlouhou frontu. Protože byla malá a měla sklon k baculatosti, uháněla téměř bez dechu. Naléhavost jejího poslání a potřeba doběhnout k cíli včas jí připomněly jiný závod, který absolvovala před lety. Tenkrát byla desetiletá, kulaIoučká, hnědovlasá holčička a s funěním dusala po blátivé dráze opisující křivku kolem základní školy v Seattlu. Její nemotorné tělo poháněla zoufalá touha zvítězit – pro tátu; musí získat jednu z prvních cen, kterou pak přinese domů jako oběI, aby otci dokázala, že se mýlil, že ona v něčem dokáže uspět. A tak její desetileté srdíčko bušilo a tepalo a krátké tlusté nohy ji nesly pořád dokola mrholícím deštěm a před očima těch několika diváků, kteří postávali u závodní dráhy. Potom se přiblížila cílová páska a Ruth do ní vběhla – ne první, ne druhá, ale třetí, jenomže na tom nezáleželo, poněvadž i třetí místo bylo odměněné cenou: velkou nádhernou krabicí drahých vodových barev, kterou si Ruth celou cestu tiskla k tělu pod pláštěnkou a kterou, když se tatínek vrátil domů z nemocnice, mu ostýchavě složila do klína jako oběI Jupiterovi. A poprvé, úplně poprvé v jejím dosavadním životě na ni byl otec hrdý. A byl to vpravdě hrdinský čin získat obdiv a uznání muže, který vůči ní po deset let choval zášI za to, že se narodila jako dívka. Doktor Mike Shapiro položil krabici s barvami na římsu nad krbem, kde byly vystavené fotografie a ocenění, jež získali Ruthini tři mladší bratři, a v průběhu příštích několika dní na ni okatě upozorňoval hosty se slovy: „Věřili byste 14
H I P P O K R A T O V A
P Ř Í S A H A
tomu? Tohle naše tlusIoučká Ruthinka vyhrála v běžeckém závodě!“ Ruth se šest dní vyhřívala na výsluní otcovy pýchy a věřila, že od té chvíle bude všechno v pořádku a že odzvonilo kritice a rozčarovaným pohledům. Ale pak přišlo poledne, kdy se jí tatínek při obědě nenuceně zeptal: „Mimochodem, Ruthinko, kolik dětí se toho závodu zúčastnilo?“ To byl ten strašlivý okamžik, kdy kratičce zářící růžová bublina navždy splaskla, neboI když vykvikla „tři“, otec se rozesmál tak divoce a hlasitě, jak ho dosud nikdo neslyšel, a tu historku zařadil do seznamu rodinných vtipů, aby ji mohl donekonečna omílat ještě roky nato. Intenzitu smíchu doktora Shapira neoslabil ani čas. „Au!“ vyjekla, poskočila na jedné noze a dosedla na trávník. Do sandálu totiž vnikl ostrý kamínek a bolestivě se jí zaryl do paty. Včera s ní otec jel na letiště; to byl ohromný šok. Ruth se domnívala, že se to odbyde jenom mezi ní a maminkou, obě se před ročním odloučením políbí a obejmou, ale otec ji překvapil. Doktor Shapiro ji odvezl autem a na pár dychtivých okamžiků v ní vzbudil naději, že snad nastal onen dlouho očekávaný smír. Ale znovu se nechala zmást. Odbavil zavazadla, doprovodil ji do odletové haly a potom se zdržel jenom tak dlouho, aby jí potřásl rukou a prohlásil: „Dávám ti čas do Vánoc, Ruthinko. Do té doby poznáš, že jsem měl pravdu.“ Do Vánoc zbývaly čtyři měsíce. Patnáct týdnů, během nichž má vyjít najevo, zda se temná předpově[ doktora Mikea Shapira vyplní. „Medicína!“ zvolal nevěřícně vloni. „Ty chceš jít na medicínu? Ho ho, Ruthinko, ty jsi ale snílek! Drž se toho, na co stačíš. Ten, kdo míří příliš vysoko, pak spadne mnohem hlouběji, a dobře víš, jak tě neúspěch skličuje. Tys nikdy neuměla prohrávat, Ruthinko. Myslíš si snad, že studium medicíny je procházka růžovým sadem? Ne, ovšem, nedej na moje slova, jsem jenom doktor, a co ten může vědět? Vyzkoušej 15
B A R B A R A
W O O D O V Á
si to na vlastní kůži. Ale měj na paměti, Ruthinko, že to nebude žádný med.“ To nebylo fér. S Maxem ani s Joshuou tímhle způsobem nemluvil, nikdy se jim nepokoušel vzít odvahu. Dokonce i nejmladší Judith otec povzbuzoval, aby mířila přímo ke hvězdám. Proč jenom mě pořád srážíš? Proč mě nedokážeš mít rád? Než se Ruth zase vyhrabala na nohy a posbírala věci, které se jí vyklopily z kožené tašky na trávu, věžní hodiny začaly odbíjet poledne. V duchu zaklela. Pokladna bude od dvanácti do dvou zavřená. Mickey Longová vyšla skleněnými dveřmi Manzanitasovy koleje do teplého zářijového poledne. Zastavila se, rozhlédla kolem sebe a pak se znovu podívala do mapy univerzitního areálu, aby se zorientovala. Manzanitasova kolej byla pátá budova, kterou to dopoledne prošla, a prozatím bylo její pátrání neúspěšné. Areál školy není rozlehlý a zbývá už jenom pár domů. Ale pokud je podezření, které v ní klíčí, správné, bude moc nešIastná. Z toho důvodu, když se vydala po jednom z dlážděných chodníků a zamířila k Encinitasově koleji, dlouhé stavbě ve španělském stylu, v níž se nalézaly veškeré společenské místnosti, do nichž se soustředila zábava ve volném čase, její panika začala narůstat. Když rázným krokem míjela věžní hodiny, napadlo ji, že tenhle univerzitní areál je nanejvýš podivný a zdaleka nesplňuje její představy. Kde jsou plakáty a kartonové tabule vyzývající studenty, aby vstoupili do dobročinných organizací? Kde jsou letáky a řečníci a agitátoři? Kde jsou zástupci organizací Vietnam a Black Power a Svobodné slovo? Připadala si, jako by prošla bránou času do minulosti, do ospalých padesátých let, kdy vysokoškolští studenti opravdu byli studenty a profesoři se oslovovali „sire“. Areál Castillovy fakulty byl překrásný, upravený a elegantní, pestře obarvený udržovaný16
H I P P O K R A T O V A
P Ř Í S A H A
mi květinovými záhony, smaragdovými trávníky a dlážděnými chodníky, španělskými kachlovými fontánami a budovami v rančerském stylu s bílou omítkou, maurskými oblouky a střechami z červených tašek. Starobylá škola s prastarou atmosférou; zámožná škola zavánějící konzervatismem. A právě to v tu chvíli trápilo Mickey Longovou nejvíc: areál školy je až příliš tichý. Zdejší prostředí se podstatně lišilo od toho, v jakém se pohybovala během přípravného studia na Kalifornské univerzitě v Santa Barbaře. Jak proboha se má ztratit v tomhle spícím království? Kde má hledat ochranu, davy lidí, cyklisty, dvojice objímající se na trávníku? Kde jsou muzikanti, žebráci, diskusní kroužky uvelebené pod košatými stromy? Krátce řečeno, kde je kamufláž, která by jí umožnila splynout a zmizet a stát se neviditelnou? To bylo šokující zjištění. Když se Mickey hlásila na Castillovu lékařskou fakultu, neměla sebemenší tušení, že škola je tak tichá, spořádaná a všední. Tady bude vynikat: všichni ji uvidí! Udělala jsem vůbec dobře, že jsem se přihlásila sem? Naštěstí konečně našla to, co tak zoufale hledala. Dámské toalety. Mickey se vrhla k zrcadlu nad umyvadlem jako vyprahlý poutník k oáze. Pro Mickey Longovou byly první dny v novém prostředí vždycky utrpení. Než si noví společníci zvykli na její obličej, musela protrpět užaslé pohledy, poté netajenou zvědavost a konečně rozpaky, jež se změnily v neúspěšný pokus dotyčného předstírat, že si ničeho nevšiml, když ho Mickey přistihla, jak si ji nepokrytě prohlíží. Proto se zásadně oblékala nenápadně ve snaze schovat se za „neviditelné“ odstíny šedé, hnědé a barvy omítky, aby ji nikdo neviděl. Dav byl totiž její nejlepší ochrana. Nyní odhrnula z jedné strany obličeje záclonu hedvábných světlých vlasů, odšroubovala lahvičku s mejkapem a vykonala pravidelný obřad. Když skončila a vlasy měla zase upravené 17
B A R B A R A
W O O D O V Á
jako obvykle, nanesla si na rty slabou vrstvu rtěnky značky Revlon, odstín broskvová laguna. Pro dekorativní kosmetiku měla slabost a přála si, aby ji mohla používat jako ostatní dívky, které se líčí okatě a vyzývavě, aby upoutaly pozornost. Jenže to poslední, oč Mickey Longová usilovala, bylo upoutat pozornost na svou tvář. Vyšla z Encinitasovy koleje a znovu se podívala do mapy areálu. Přece není možné, aby v celé škole byly jen jedny dámské toalety! Rozhodla se, že se vzdá oběda v menze, aby mohla najít a zanést do mapy všechny dámské toalety, a vydala se směrem k oceánu, kde vysoko na strmých útesech Palos Verdes trůnila budova Rodriguezovy koleje. Sondra ještě stála v pootevřených dveřích svého pokoje a smála se s Shawnem, když spatřila, jak chodbou přichází další ze studentek. V hnědých šatech připomínala polní myš a na prsa si tiskla velkou proutěnou tašku jako štít; vodopádem vlasů barvy zralého grapefruitu prosvítala šarlatově rudá pleI. „Ahoj,“ pozdravila Sondra, když mladá žena přišla blíž. Vtom si všimla, že její nová spolubydlící má zarudlou pouze jednu stranu obličeje. „Já jsem Sondra Malloneová,“ představila se a podala dívce ruku. „Ahoj,“ řekla Mickey a vložila nesměle dlaň do Sondřina pevného stisku. „Já jsem Mickey Longová.“ „A tohle je Shawn, náš soused.“ Shawn upřel na Mickey krátký tázavý pohled a potom v mírných rozpacích sklopil oči. Sondra si shrnula ladným pohybem obou rukou dlouhé černé vlasy z ramenou a podotkla: „Myslím, že jsem poslední, kdo se ještě neubytoval. Tady Shawn byl tak hodný, že mi pomohl s kufry. Mám pocit, že jsem si s sebou zabalila snad i umyvadlo!“ Mickey stála váhavě na chodbě a co chvíli pozvedla ruku 18
H I P P O K R A T O V A
P Ř Í S A H A
k obličeji, aby se ujistila, že mateřské znaménko je zakryté. Rozpačitý okamžik byl podbarvený zvukem tlumených hlasů zaznívajících za zavřenými dveřmi v chodbě; ticho porušila Sondra. „Myslím, že je nejvyšší čas, abychom se připravily na odpolední čaj, co myslíš, Mickey?“ Mickey s úlevou přikývla a honem se obrátila ke dveřím svého pokoje. Jakmile zmizela uvnitř, Shawn soucitně zašeptal: „Chudák holka. Já myslel, že podobné věci se už dneska dají vyléčit.“ Poté se pustil do líčení rozmanitých historek a klepů, které o lékařské fakultě zaslechl, ale Sondra ho neposlouchala. Myslela na Mickey Longovou, na to, jaká je to zvláštní dívka, příliš ostýchavá, aby si ji člověk představil jako doktorku, a jak pro všechno na světě může snést vlasy v obličeji? Nakonec Sondra položila ruku na Shawnovu paži a prohlásila: „Za chvilku máme být my ženské na odpoledním dýchánku, který pro nás pořádá manželka děkana Hoskinse. Musím se na to připravit.“ Obdařil ji pohledem, který říkal: Na co se musíš připravit? Podle mě vypadáš náramně, odlepil se od zárubně a vytáhl ruce z kapes. „V menze je dneska večírek na uvítanou. Přijdeš se podívat?“ Sondra se zasmála a zavrtěla hlavou. „V noci jsem řídila celou cestu až z Phoenixu. V osm večer už dávno odpadnu!“ Nezdálo se, že by se chystal k odchodu. Ještě chvíli si Sondru prohlížel a v jeho modrých očích se zrcadlil zřetelný obdiv. Nakonec tiše poznamenal: „Kdybys cokoli potřebovala, prostě cokoli, bydlím na dvě stě trojce.“ Dívala se za ním, jak odchází chodbou: milý, slušný mladík, s nepatrným přídechem horalského přízvuku. Potom stočila zrak ke dveřím Mickeyina pokoje. Po letmém zaváhání k nim přistoupila a zaklepala. Dveře se pootevřely a škvírou vykoukly ustrašené zelené oči. „To jsem jenom já,“ oznámila Sondra vesele. „Jsem zvědavá, 19
B A R B A R A
W O O D O V Á
co si vezmeš na sebe na svačinu k paní Hoskinsové. Nemám ponětí, co si mám obléknout.“ Mickey otevřela dveře dokořán a pochybovačně si Sondru prohlédla. „To myslíš vážně? Klidně můžeš jít takhle.“ Sondra sklopila pohled na své oblečení. Měla na sobě to, v čem se dostavila na slavnostní zahájení školního roku: minišaty bez rukávů ze smetanového voálu s drobnými puntíky a módní bílé sandálky šněrované kolem kotníků. Byl to všeobecně oblíbený styl, který však slušel jen málokteré ženě; Sondra se svýma dlouhýma štíhlýma nohama a tmavou pletí vypadala v té jednoduché kombinaci naprosto úchvatně. „Já nemám nic elegantního,“ řekla Mickey a ruka jí vzlétla ke konečkům vlasů. Sondra věděla, oč se Mickey pokouší. Snaží se mít mateřské znaménko zakryté silnou vrstvou ohavného tuhého líčidla a navíc zahalené oponou vlasů, sčesaných přes tvář ve stylu Veroniky Lakeové. Ale stejně jí to není moc platné. Sondra si pomyslela, že Mickeyino urputné úsilí velkou rudou skvrnu schovat naopak upoutává pozornost. Napadlo ji, že k jejím vlasům barvy zralého grapefruitu a k zeleným očím by se skvěle hodily odstíny modré místo bezvýrazných hnědých rovných šatů, které má na sobě. „Podíváme se na tvůj šatník,“ navrhla Sondra. Mickey měla jenom jeden kufr, starý a otlučený. Uvnitř, na prostých šatech, byly úhledně srovnané komínky béžových a hnědých svetrů a sukní, všechny se značkou obchodního domu Sears a J. C. Penney. Oděvy byly dávno vyšlé z módy a zplihlé a oprané. „Mám nápad,“ prohlásila pojednou Sondra. „Můžeš si půjčit něco ode mě.“ „Ne, to není –“ „Jasně, poj[ se mnou.“ Sondra uchopila Mickey za zápěstí, zavedla ji do svého pokoje, kde se okamžitě chopila jednoho z obrovských kufrů, zdvihla ho na postel a otevřela. 20
H I P P O K R A T O V A
P Ř Í S A H A
Mickey vykulila oči při pohledu na hojnost blůz a sukní, hedvábí, bavlny a úpletů snad ve všech existujících barvách a vzorech. Sondra bezstarostně brala jednotlivé kusy oděvů, házela je stranou, rozkládala na posteli, co chvíli některý přidržela před Mickey a výsledek hodnotila kritickým okem. „Myslím, že to není nejlepší nápad,“ ozvala se Mickey. Sondra s třepnutím rozložila po kolena dlouhou, černobíle kostkovanou halenu s dlouhými bílými rukávy a přiložila ji Mickey pod bradu. „Nepadne mi,“ namítla Mickey. „Nic z tvých šatů mi nebude sedět. Jsem vyšší než ty.“ Sondra její poznámku zvážila, pak přikývla a hodila halenu na postel. „Šaty přece nedělají člověka, mám pravdu? V tomhle směru jsem strašně rozmazlená. Nejsou všechny ty hadry odporné?“ Bezúspěšně se pokusila nacpat oblečení zpátky do kufru, ale brzy to vzdala, napřímila se a potřásla hlavou. „Někdy mi jsou věci na obtíž.“ Zmlkla a zvážněla. „Vždycky jsem měla všechno, o co jsem si řekla,“ pronesla tiše. „Nikdy jsem…“ Přerušil ji výbuch smíchu z hrdel několika mladých mužů, který k nim dolehl z chodby, a obě dívky se zadívaly na otevřené dveře pokoje. „Nevěděla jsem, že kolej bude smíšená,“ komentovala situaci Mickey s přídechem úzkosti v hlase. „A já zase netušila, že pokoje jsou tak malé. Kam proboha dám všechny ty věci?“ Sondra si vybavila svůj domov v Phoenixu, rozlehlý „ranč“ se zvýšeným podlažím, kde měla svou vlastní koupelnu a převlékárnu bezmála stejně velkou, jako je celý tenhle pokoj. Tohle je poprvé, kdy odjela z domova. Během čtyřletého studia na vyšší střední škole bydlela u rodičů, protože nikdy necítila potřebu mít vlastní byt, kam by mohla zvát přátele nebo muže. Sondřin život byl podřízený jedinému cíli, kvůli němuž se ocitla tady, na Castillově lékařské fakultě. Všechno ostatní – společenský život a schůzky s chlapci – je podružné. Odněkud z chodby zaslechly Mickey a Sondra rachot a pak 21
B A R B A R A
W O O D O V Á
tlumené zaklení: „Sakra!“ Když vyhlédly z pokoje, spatřily mladou ženu v bílých džínsách a černém svetru s rolákem, sehnutou nad hromadou knih na zemi. Prohrábla si krátké tmavě hnědé vlasy a se smíchem prohlásila: „Jako nemehlo jsem se narodila a nemehlem nejspíš zůstanu.“ Když jí Mickey a Sondra pomáhaly posbírat knihy a skripta, tři ženy se navzájem představily a lehkovážně komentovaly svůj první školní den. „Připadám si jako malá holka,“ svěřila se jim Ruth Shapirová, když konečně odemkla dveře a všechny tři vešly do jejího pokoje. „Můj život je jako nekonečný cyklus, kdy nedělám nic jiného, než nastupuju na nějakou školu. Každé čtyři roky, přesná jako hodinky.“ „Říká se, že tohle je poslední fáze,“ smála se Sondra a všimla si, že stejně jako ona a Mickey, se ani Ruth ve svém pokoji ještě nezabydlela. Velký vak z hrubé pytloviny s obrázkem eskymáka byl pořád zavřený na zip a na prázdném stole stála jen umělohmotná kabelka s hygienickými potřebami. Ruth odhodila kabelku na postel a znovu si prohrábla krátké vlasy. Na velkém stříbrném přívěsku s astrologickým znamením Vah na řetízku se zatřpytil odlesk slunce, které se pomalu sklánělo k západu. „Mám dojem, že zůstanu studentkou už nadosmrti!“ „Ty už sis obstarala učebnice?“ zeptala se Sondra a letmo pročetla názvy na hřbetech knih. „Kdes na to našla čas?“ „Udělala jsem si ho. Mám v plánu začít je louskat ještě dneska večer. Posa[te se, aI se lépe seznámíme.“ Ruth skopla z nohou sandály a promnula si místo na chodidle, kam se jí předtím zabodl kamínek. „Koukám, že si budu muset koupit pořádné boty, které by vyhovovaly školnímu řádu. A zatelefonuju mámě, aby mi poslala nějaké sukně!“ Sondra se usadila na okraj postele. „A já si všechny sukně budu muset prodloužit.“ „Takže,“ pokračovala Ruth. „Vy jste obě z Kalifornie?“ 22
H I P P O K R A T O V A
P Ř Í S A H A
„Já jsem z Phoenixu,“ odpověděla Sondra. Obě se otočily na Mickey, která pořád stála. „Já jsem tady z okolí,“ řekla nakonec, jako vrah, který se přiznává ke zločinu. „Ze Simi Valley.“ „Trochu to tam znám,“ podotkla Sondra a snažila se Mickey pomoct v činnosti, která pro ni byla podle všeho obtížná, totiž v seznamování s novými lidmi. „Máš někoho doma?“ zeptala se jí Ruth a prohlížela si Mickeyinu tvář, aniž se snažila o sebemenší projev taktu. „Jak to myslíš?“ „Ptám se, jestli máš přítele.“ Chybělo málo a Mickey se rozesmála. Muži zrovna nepadají k nohám ženským, které vypadají jako ona. Ale to je v pořádku. S tím faktem se Mickey už dávno smířila. „Ne, jenom mámu.“ „Kde bydlí?“ zajímala se Sondra. „V Chatsworthu. Te[ leží v soukromém sanatoriu na východním konci údolí.“ „A co tvůj táta?“ Mickey se zahleděla na šarlatové a levandulové květy buganvilií vroubících okno Ruthina pokoje. „Otec zemřel, když jsem byla ještě mimino. Neznala jsem ho.“ To byla lež. Její otec ve skutečnosti utekl s jinou ženou a svou manželku a roční Mickey opustil. „Umím si to představit,“ poznamenala Sondra. „Já jsem svého pravého otce taky nikdy neviděla. Ani matku. Jsem adoptovaná.“ „Víš,“ svěřila se Ruth a vyndala z kabelky krabičku cigaret, „když jsem tě dneska ráno uviděla v posluchárně, myslela jsem si, že jseš z Polynésie. Te[ mi připadáš spíš jako Italka.“ Sondra se zasmála a uhladila si šaty na stehnech. „To by ses divila, co lidi nenapadne! Jeden člověk si nenechal vymluvit, že nejsem Indka. Přímo z Bombaje.“ „Ty vůbec nevíš, kdo byli tvoji rodiče?“ 23
B A R B A R A
W O O D O V Á
„Ne, ale tuším, jak vypadali. Na střední škole jsem měla spolužačku, která mi byla podobná. Někdy si nás učitelé pletli a mysleli si, že jsme sestry. Ale nebyly jsme. Ona se narodila v Chicagu. Její otec byl černoch a matka běloška.“ „Aha…“ „Nic se neděje. Smířila jsem se s tím. Moje matka prožívala peklo, když jsem vyrůstala. Víte, když mě adoptovali, byla jsem kojenec a vypadalo to, že až dospěju, budu podobná svému adoptivnímu otci. Ale potom jsem se začala měnit. Rok od roku jsem rodičům byla míň podobná a maminku to hodně trápilo. Je členkou různých klubů a pohybuje se ve vyšších společenských kruzích. Vím, že jeden čas si kvůli mně hodně protrpěla. ZvlášI po tom, co se táta rozhodl pro dráhu politika. Ale vzápětí, naštěstí pro mě, se objevila listina Občanských práv a z ničeho nic byla podpora občanů černé pleti nejen přijatelná, ale přímo módní. Máma konečně přestala vysvětlovat můj vzhled přes jakéhosi Itala, který se objevil v jejím vzdáleném příbuzenstvu.“ Ruth a Mickey na Sondru ohromeně zíraly a nedokázaly pochopit, že by pro ni její vzhled mohl být v nějakém ohledu nevýhodou. Ruth, která odjakživa musela bojovat s přebytečnými kilogramy, a Mickey, jejíž tvář jí předem zavírala mnohé dveře, mohly Sondře Malloneové exotickou krásu a přirozený půvab nanejvýš závidět, a ani ve snu by je nenapadlo, že by její rysy potřebovaly jakékoli „vysvětlení“. „Jseš jedináček?“ zeptala se Ruth. Sondra smutně přikývla. „Maminka víc dětí nechtěla. Zato já jsem toužila po kupě sourozenců.“ Ruth si zapálila cigaretu, odehnala si kouř z obličeje a prohlásila: „Já mám tři bratry a sestru. Někdy sním o tom, že jsem sama!“ Mickey tiše pronesla: „To musí být hezké mít sourozence,“ a konečně se usadila na podlaze a zády se opřela o dveře šatní skříně. 24
H I P P O K R A T O V A
P Ř Í S A H A
Ruth zadumaně prohlížela zapálený konec cigarety a čokoládově hnědé oči jí přitom ztvrdly. Sourozenci jsou fajn, pokud je mezi ně spravedlivě rozdělena otcovská láska. „Ťuky, Iuk.“ Všechny tři se otočily a spatřily na prahu pokoje mladou ženu. Držela láhev červeného vína a čtyři skleničky. „Ahoj, já jsem doktorka Selma Stoneová ze čtvrtého ročníku, váš osobní uvítací výbor na Castillově fakultě.“ V tvídové sukni, hedvábné halence a se šňůrou umělých perel vypadala jako typická obyvatelka velkoměsta na východním pobřeží Spojených států; stejně jako samotná škola také Selma Stoneová vyzařovala auru konzervatismu. Přitáhla si židli od Ruthina stolu, posadila se a přehodila si nohu přes nohu. „Říkalas, že jsi ze čtvrtého ročníku?“ zeptala se Ruth, když si od ní vzala skleničku vína. „Jak je tedy možné, že jseš doktorka?“ Selma se rozesmála. „Ve třeIáku začínáte s praxí v nemocnici – konkrétně v Nemocnici sv. Kateřiny tamhle za dálnicí – a všichni vyžadují, abyste se pacientům představovaly jako doktorka. Tak nepoznají, že jste teprve medičky, a nezačnou panikařit. Představuju se tak už druhý rok a už jsem si na to zvykla. Skutečná doktorka budu až za devět měsíců.“ Ruth se zadívala na rubínově červenou hladinu ve své skleničce a přemítala o neupřímnosti vůči pacientům a výsadě používat titul, který si člověk dosud nezasloužil. „Nabídla jsem se, že vás osobně přivítám na akademické půdě předtím, než půjdete na čaj k paní Hoskinsové. To je zdejší tradice od té doby, co jsou ke studiu přijímány taky ženy. Před třemi lety jsem byla jediná ženská v ročníku a byla jsem vyděšená k smrti! S úlevou jsem uvítala, že za mnou přišla jedna ze starších studentek a popovídala si se mnou.“ Sondřiny jantarově žluté oči se zadívaly na Selmu Stoneovou. Jak se asi cítila jako jediná žena v ročníku? „Napadne vás spousta otázek,“ prohlásila Selma. „Nezažila 25
B A R B A R A
W O O D O V Á
jsem, že by se nikdo nechtěl na nic zeptat.“ Šedýma očima přelétla tváře tří dívek a každou postupně zhodnotila: ta krátkovlasá brunetka nebude mít žádné problémy – její pohled je plný houževnatosti a touhy vytrvat. Kráska s exotickými rysy bude mít bu[ spoustu problémů s muži, nebo se ocitne ve velké výhodě, ale to záleží na míře její sebejistoty. Ale ta třetí, plavovláska, která se schovává za svými vlasy – její vyděšený výraz Selmu Stoneovou znepokojoval. Zapochybovala, jestli tahle vytrvá až do cíle. Zrovna v tu chvíli dívka promluvila: „Já mám dotaz. Kde jsou všechny dámské toalety?“ „Dají se spočítat na jednom prstě. V celém areálu jsou pouze jedny dámské toalety, a to na Encinitasově koleji.“ „Jenom jedny? Ale proč?“ „Je to logické. Počet dívek v ročníku tady nikdy nepřekročil víc jak osm procent. Vlastně když se ve čtyřicátých letech hlásily ke studiu první ženy, mohly být přijaty jen dvě do ročníku. A protože mezi učiteli nebyly ženy žádné – a nejsou mezi nimi ani dnes –, škola nepovažovala za rozumné nechat rozkopat každou budovu a zavádět další potrubí.“ „Ale jak…,“ spustila Mickey. „Naučíš se přežít ráno bez kávy nebo čaje, a když budeš čekat menstruaci, potřebnou výbavu budeš mít u sebe, protože ti nezbyde čas vytratit se z hodiny a běžet až na Encinitasovu kolej.“ Mickey cítila, jak se jí hrdlo stáhlo známým suchem. Být tak daleko od zrcadla! „Jak se tady vůbec chovají k ženám?“ chtěla vědět Sondra. „Doslechla jsem se, že před lety vládl na Castillově fakultě všeobecný odpor vůči udělování titulu ženám. Všichni byli přesvědčení, že snižujeme prestiž lékařského diplomu. Záhy zjistíte, že starší zaměstnanci svůj postoj příliš nezměnili a někteří muži vás budou neustále zkoušet. Vždycky se najde pár profesorů, kteří se baví tím, že se snaží odhalit slabé místo 26
H I P P O K R A T O V A
P Ř Í S A H A
studentek. Za žádných okolností byste neměly podlehnout slzám. Jestli se rozbrečíte, vmetou vám do tváře kompletní ženskou anatomii a jste vyřízené!“ Ruth Shapirová v duchu odbyla pochmurné proroctví téhle Kassandry a přiložila si sklenici ke rtům. Nic a nikdo jí nezabrání v tom, aby doběhla do cílové pásky. „Ale vy to určitě zvládnete,“ honem je ujištovala Selma Stoneová. „Hlavně zachovejte profesionální přístup. A nikdy nezapomínejte, že Castillova fakulta není stejná jako svobodné liberální univerzity, které jste všechny bezpochyby absolvovaly. Tady vládne přísný řád jako v konzervativním pánském klubu, ve kterém jsme my ženy vetřelkyně.“ „A co studenti?“ zeptala se Sondra. „Jak ti se na nás dívají?“ „V drtivé většině nás berou jako sobě rovné, ale setkáte se i s těmi, kteří se vámi budou cítit ohroženi. Budou vás chtít ponížit a dát najevo, kdo je tady pánem, nebo budou zvědaví a pokusí se vás provokovat. Myslím, že někteří se nás dokonce bojí. Ale když si dokážete vztahy s nimi ohlídat a soustředíte se na hlavní důvod, proč jste sem přišly – totiž kvůli studiu medicíny –, nebudete mít problémy.“ Každou ženu očekávala na dlouhém stole prostřeném damaškovým ubrusem u talíře vizitka s jejím jménem a kytička. Hostina byla zahájena bílým vínem u ohromného kamenného krbu v rohu společenské místnosti, kde se všechny studentky navzájem seznámily a dověděly se něco víc o řádu Castillovy lékařské fakulty. Paní Hoskinsová, děkanova manželka, příjemná žena s bílými rukavicemi na rukou, své návštěvnice oslovovala „děvčata“ a ujišIovala je, že jejich budoucí manželé na ně dozajista budou hrdí. Sondra, Mickey a Ruth se mlčky vracely na ubytovnu provoněným soumrakem a naslouchaly vzdálenému tříštění přílivových vln o pláž pod útesy. Nalevo se zvedaly tmavé, impozantní budovy Mariposovy, Manzanitasovy a Rodri27
B A R B A R A
W O O D O V Á
guezovy koleje na pozadí palem a levandulově zbarvené oblohy jako zlověstní zvěstovatelé toho, co měly přinést příští roky. A napravo se tyčil zlatavý monolit sv. Kateřiny, nemocnice, kde bude probíhat jejich praxe, zářící jako maják na konci nejasné budoucnosti. Tři ženy našlapovaly po stoletých chodnících z velkých dlaždic v obavách. Když dospěly k vratům Tesorovy koleje a stanuly v záplavě světla, ryčné rockové hudby a halasného smíchu, Ruth prohlásila: „Jak máme v tomhle randálu studovat? Trochu jsem o tom přemýšlela. Jaký máte názor na tuhle noclehárnu?“ „Jak to myslíš?“ zeptala se Sondra. „Za ubytování platíme spoustu peněz, ale poslechněte si, jaký je tady kravál. Zajímalo by mě, co byste řekly tomu, kdybychom si my tři najaly společný byt?“ „Společný byt?“ „Mimo školní areál. Všimla jsem si inzerátů v okolí. Vsadím se, že pro tři bude nájem nesrovnatelně nižší než částka, kterou nám účtuje zdejší správa kolejí – aniž by nám zaručila soukromí a klid ke studiu.“ Ruth se zamračila ve směru, odkud zaznívaly hudba a smích. „Mimoto nám započítávají poplatek za úklid a prádelnu. Svůj vlastní byt si určitě dokážeme uklidit a taky si samy vypereme. A pak je tady úhrada stravy. Jak vám chutnal dnešní oběd v menze?“ Obě se pokusily vybavit si obsah talíře. Byl to nějaký pokrm dohněda. „Vařím docela obstojně,“ pochlubila se Ruth, „a nemusím jíst třikrát denně. Tady platíme za snídani, oběd a večeři, aI je sníme nebo ne. Jenom si představte, kolik bychom ušetřily!“ Znovu se odmlčela. „Nejdůležitější je ale soukromí. Kolem dveří se nám nebudou motat žádní kluci.“ Po poslední větě se Mickeyina tvář rozjasnila. Sama, stranou od mužů. „To zní jako dobrý nápad.“ Sondra přemítala o mrňavém pokoji na koleji a přehnaně ochotných mládencích, jako je Shawn, kamarádských a bez28
H I P P O K R A T O V A
P Ř Í S A H A
pochyby s nejlepšími úmysly, ale nicméně dotěrných. „Větším prostorem nepohrdnu,“ řekla. „Ale nechci být daleko od moře.“ Domluvily se, že Ruth se poohlédne po nejbližším okolí školy. Výuka začíná až za dva dny, ve čtvrtek, takže mají dost času, aby si našly byt, nastěhovaly se do něho a pokusily se vymámit z pokladny zpět měsíční platbu za kolej. Dohodu zpečetily vzájemným stiskem rukou.
29
Barbara Woodová HIPPOKRATOVA PŘÍSAHA Z anglického originálu Vital Signs vydaného nakladatelstvím New American Library v New Yorku v roce 1985 přeložila Jiřina Stárková Obálka Lukáš Tuma Redigovala Ivana Parkmanová Odpovědný redaktor Boris Hokr Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 456 Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2017 jako svou 9301. publikaci Sazba SF SOFT, Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání čtvrté Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz.