Deset malých černoušků hostil děda Vševěd, jeden z nich se zakuckal, zbylo jich jen devět. Devět malých černoušků chtělo sypat kosům, jeden se včas nevzbudil, zbylo jich jen osum. Osum malých černoušků vyšlo si hrát před dům, jeden z nich se potloukl, zbylo jich jen sedum. Sedum malých černoušků šlo naštípat klest, jeden z nich se posekal, zbylo jich jen šest. Šest malinkých černoušků chtělo vybrat med, čmelák píchl jednoho, zbylo jich jen pět. Pět malinkých černoušků k soudu spolu míří, jeden z nich se soudcem stal, zbyli jenom čtyři. Čtyři malí černoušci nechali všech pří, jeden z nich šel pasti klást, do světa šli tři. Tři malincí černoušci šli ulovit lva, medvěd sežral jednoho, zbyli jenom dva. Dva malincí černoušci chodili dvě hodiny, jeden klesl na skále, a tak zbyl jen jediný. Jeden malý černoušek vztek měl na svět zrádný, proto se sám oběsil – a tak nezbyl žádný.
Deset_malych_cernousku_07_(imprimatur).indd 5
2.12.2016 11:39:36
PRVNÍ KAPITOLA
I.
Pan Wargrave, nedávno penzionovaný soudce, bafal v koutě kuřáckého kupé první třídy z doutníku a se zájmem pročítal politické novinky v Timesech. Pak noviny odložil a díval se z okna. Projížděli právě Somersetem. Soudce pohlédl na hodinky – má před sebou ještě dvě hodiny jízdy. V duchu si opakoval všechno, co psaly noviny o Černochově ostrovu. Původně ho prý získal nějaký americký milionář, který bláznivě rád jachtařil – a byl otištěn popis luxusního moderního domu, který milionář na tomto ostrůvku nedaleko devonského pobřeží vybudoval. Politováníhodný fakt, že nejnovější, už třetí milionářově manželce se dělalo na moři zle, vedl však k tomu, že dům i ostrov byly opět nabídnuty k prodeji. V novinách se objevily různé květnaté inzeráty. Pak (7)
Deset_malych_cernousku_07_(imprimatur).indd 7
2.12.2016 11:39:39
AGAT HA C HR I S T I E
přišla první suchá zpráva, že ostrov koupil jakýsi pan Namy. Načež se začaly rojit hlášky klepařských pisálků. Černochův ostrov ve skutečnosti koupila slečna Gabrielle Turlová, hollywoodská hvězda! Chce tam strávit pár měsíců, aby se zbavila dotěrné veřejnosti! Všetečná včelka dělá delikátní narážky, že se tam má uchýlit někdo z královské rodiny??!! Panu Marry weatherovi kdosi pošeptal, že ostrov byl zakoupen pro líbánky – mladý lord L. konečně podlehl kupidovi! Jonas bezpečně ví, že ostrov získalo ministerstvo námořnictví, aby tam mohlo provádět nějaké tajné pokusy! Nu, Černochův ostrov, to je teď nesporně šlágr! Soudce Wargrave vytáhl z kapsy dopis. Rukopis byl téměř nečitelný, jen sem tam některá slova byla nápadně, nečekaně zřetelná. Drahý Lawrenci… těch let, co jsem o vás nic neslyšela… musíte přijet na Černochův ostrov… okouzlující prostředí… tolik si toho máme říct… staré časy… styk s přírodou… opalování… 12.40 z Paddingtonu… vám naproti na nádraží v Oakbridge… a pisatelka se s kudrlinkami podepsala jako upřímně Vaše Con stance Culmingtonová. Soudce Wargrave zapátral v paměti, kdy přesně viděl lady Constance Culmingtonovou naposled. To musí být už sedm – ne, osm let. Tehdy odjížděla do Itálie, aby se opalovala a žila v těsném styku s přírodou – a s venkovany. Později, jak se doslechl, se rozjela až do Sýrie, aby se opalovala pod ještě žhavějším sluncem a žila v ještě těsnějším styku s přírodou – a s beduíny. Constance Culmingtonová, přemítal soudce, to je přesně taková žena, jaká by si dovedla koupit ostrov a obklopit se záhadami. Soudce Wargrave se mírným přikývnutím pochválil za logičnost svého uvažování a pak si dovolil zaklímat. A usnul…
(8)
Deset_malych_cernousku_07_(imprimatur).indd 8
2.12.2016 11:39:39
D E S E T MALÝ C H Č E RN O U Š K Ů
II.
Vera Claythornová, sedící s pěti jinými cestujícími ve voze třetí třídy, se opřela hlavou o stěnu za sebou a zavřela oči. Dneska je na cestu vlakem vedro! Ale u moře bude příjemně! Ohromné štěstí, že dostala tohle místo. Prázdninové zaměstnání, to skoro vždycky znamená hlídání hejna dětí – získat na prázdniny práci sekretářky, to je mnohem těžší. Ani agentury nedávají v tomhle směru mnoho naděje. A pak přišel ten dopis. Dozvěděla jsem se o Vás ve Zprostředkovatelně kvalifikovaných ženských sil, která mi Vás doporučila. Předpokládám, že Vás znají osobně. Ráda Vám zaplatím, kolik si budete přát, a počítám s tím, že se ujmete svých povinností 8. srpna. Přijedete vlakem ve 12.40 z Paddingtonu a budete očekávána na stanici v Oakbridge. Přikládám 5 liber na Vaše cestovní výlohy. S pozdravem Nancy Zasu Namyová A nahoře byla natištěná adresa: Černochův ostrov, Stickle haven, Devon. Černochův ostrov! Toho jsou přece poslední dobou plné noviny! Všemožné narážky a zajímavé zvěsti. I když jsou to většinou samé výmysly. Ale ten dům tam doopravdy vystavěl nějaký milionář a povídá se, že je to vrchol přepychu. Vera Claythornová, unavená po uplynulém školním roce, si říkala: „Být učitelkou tělocviku na venkově, to není zrovna terno… Kdybych aspoň sehnala místo v nějaké pořádné škole.“ (9)
Deset_malych_cernousku_07_(imprimatur).indd 9
2.12.2016 11:39:39
AGAT HA C HR I S T I E
A pak ji zamrazilo u srdce a pomyslela si: „Ale mám kliku, že jsem dostala aspoň tuhle práci. Koneckonců, lidi nemají rádi někoho, kdo byl ve vyšetřování. I když mě vyšetřující soudce výslovně zprostil veškeré viny!“ Dokonce jí blahopřál k její duchapřítomnosti a odvaze, vzpomněla si. Líp už pro ni to vyšetřování dopadnout nemohlo. A paní Hamiltonová, ta k ní byla vtělená laskavost. Jenom Hugo – ale na Huga radši nemyslet. Najednou se zachvěla, třebaže bylo ve voze takové horko, a napadlo ji, že by vlastně neměla jet k moři. V mysli jí vyvstal jasný obraz: Cyril plave ke skalisku a hlava se mu vynořuje a mizí… vynořuje se a mizí… vynořuje se a mizí… A ona jistými, zkušenými tempy plave za ním, razí si cestu vlnami, ale ví, až moc dobře ví, že nedoplave včas… Moře – jeho hluboká teplá modř – jitra po nocích strávená na písečném břehu – Hugo – Hugo, který říkal, že ji miluje… Ale na Huga myslet nesmí! Otevřela oči a zamračila se na muže, který seděl proti ní. Byl to vysoký muž s osmahlým obličejem, usměvavýma očima blízko u sebe a drzými, skoro krutými ústy. Pomyslela si: „Vsadila bych se, že ten člověk poznal zajímavé končiny světa a leccos zajímavého zažil…“
III.
Philip Lombard ohodnotil dívku proti sobě jediným pohledem hbitých očí a pomyslel si: „Docela přitažlivá – i když vypadá tak trochu na učitelku.“ ( 10 )
Deset_malych_cernousku_07_(imprimatur).indd 10
2.12.2016 11:39:39
D E S E T MALÝ C H Č E RN O U Š K Ů
Chladnokrevná holka, to je vidět, a umí jít za tím, co chce – v lásce i ve válce. Rád by se s ní blíž seznámil. Zamračil se. Ne, ne, od tohohle všeho ruce pryč. Tady jde o kšeft. Teď je třeba soustředit se na úkol, který mě čeká. Ale bůhví, oč vlastně půjde. Ten židáček se choval zatraceně tajuplně. „Berte, nebo nechte být, kapitáne Lombarde.“ Lombard se ho zamyšleně zeptal: „Sto guineí, říkáte?“ Řekl to tak lhostejně, jako by pro něj sto guineí nic neznamenalo. Sto guineí, když už neměl ani na pořádné sousto. Měl ale dojem, že židáčka neoklamal – to je zatracená potíž s těmi židy, že je člověk neoklame, když jde o prachy – oni prostě vědí. Řekl stejně lhostejným tónem: „A žádné bližší informace mi dát nemůžete?“ Pan Isaac Morris velmi rozhodně zavrtěl svou plešatou hlavičkou. „Ne, kapitáne Lombarde, všechno se dozvíte až na místě. Můj klient slyšel, že máte pověst muže, který si ví rady v ožehavých situacích. Já jsem zmocněn poskytnout vám sto guineí, když na oplátku za ně pojedete do Sticklehavenu v Devonu. Vystoupíte v Oakbridge, kde na vás bude čekat auto, zaveze vás do Sticklehavenu a odtamtud vás motorový člun dopraví na Černochův ostrov. Tam se dáte k dispozici mému klientovi.“ Lombard se stroze zeptal: „Na jak dlouho?“ „Nejvýš na týden.“ Kapitán Lombard prstem přejel knírek a pravil: „Chápete snad, že se nemůžu pustit do něčeho – nezákonného?“ A velice ostře se na žida zahleděl. ( 11 )
Deset_malych_cernousku_07_(imprimatur).indd 11
2.12.2016 11:39:39
AGAT HA C HR I S T I E
Panu Morrisovi se na tlustých rtech objevil sotva patrný úsměv, když vážně odpovídal: „Jestli vám bude předložen nezákonný návrh, budete mít samozřejmě naprostou volnost odříct.“ Ďas aby vzal toho úlisného neřáda! On se vážně usmál! Jako kdyby moc dobře věděl, že v dřívějších Lombardových akcích nebyla zákonnost vždycky podmínkou sine qua non… Teď i Lombardovy rty oddělil od sebe úšklebek. Hrome, vždyť se opravdu párkrát pohyboval na hranici zákona! Ale vždycky mu to prošlo! A existovalo pramálo mezí, před kterými by se byl zastavil… Věru, existuje pramálo mezí, před kterými by se zastavil. Měl dojem, že se na Černochově ostrově bude znamenitě bavit.
IV.
V jednom nekuřáckém oddělení seděla velice vzpřímeně, jak byla zvyklá, slečna Emily Brentová. Bylo jí šedesát pět a velice lidem zazlívala, když si chtěli lenošivě pohovět. Její otec, plukovník ze staré školy, si zvlášť potrpěl na správné držení těla. Dnešní generace je nestoudně laxní v chování – a vůbec ve všem. Ověnčena aureolou přísné spravedlnosti a neústupných zásad seděla slečna Brentová v přeplněném vagonu třetí třídy a triumfovala nad nepohodlím a vedrem. Dneska dělají lidé se vším samé cavyky! Musejí dostat injekci, než si dají vytrhnout zub – polykají prášky, když nemohou usnout – potřebují pohodlné lenošky a polštářky a děvčata se všude jen ( 12 )
Deset_malych_cernousku_07_(imprimatur).indd 12
2.12.2016 11:39:39
D E S E T MALÝ C H Č E RN O U Š K Ů
tak rozplácnou a v létě na plážích se válejí polonahá. Slečna Brentová pevně stiskla rty. Jistí lidé by zasloužili exemplární tresty. Vzpomněla si na loňskou letní dovolenou. No, letos to bude jinačí. Černochův ostrov… V duchu si znovu pročítala dopis, který si už přečetla mnohokrát. Milá slečno Brentová, doufám, že se na mě pamatujete. Před několika lety jsme v srpnu spolu byly v belhavenském penzionu a v tolika věcech jsme se shodly. Otvírám teď svůj vlastní penzion na jednom ostrůvku u devonského pobřeží. Myslím, že je na čase, aby se otevřel podnik s dobrou prostou kuchyní a pro slušné lidi starosvětských mravů. Žádné tyhle nahoty a gramofony řvoucí až do půlnoci. Budu velmi ráda, když si to zařídíte tak, abyste mohla strávit letní dovolenou na Černochově ostrově – zcela zdarma – jako můj host. Hodil by se Vám začátek srpna? Což osmého? Upřímně Vaše N. Z. N. Ale co je to za jméno? Ten podpis se dá těžko přečíst. Emily Brentová si rozhorleně pomyslela: „Dneska se tolik lidí podpisuje nečitelně.“ Vracela se v mysli k těm lidem v Belhavenu. Strávila tam dvě léta za sebou. Byla tam tenkrát ta milá žena středních let – slečna – slečna – no tak, jak ona se jmenovala? Její otec byl kanovník. A pak tam byla nějaká paní Nortonová – ne, Normanová – ne ne, Nollyová se jmenovala! No ovšem, Nollyová! ( 13 )
Deset_malych_cernousku_07_(imprimatur).indd 13
2.12.2016 11:39:39
AGAT HA C HR I S T I E
Černochův ostrov! O Černochově ostrovu psaly přece noviny – něco o nějaké filmové hvězdě – nebo o nějakém americkém milionáři? Takováhle místa se, toť se ví, dostanou často dost levně – ostrov, to hned tak každému nevyhovuje. Lidé si to představují romanticky, ale když tam mají žít, přijdou na spoustu potíží a nevýhod a moc rádi to zase prodají. Emily Brentová si pomyslela: „Ať je to jakkoli, budu mít aspoň dovolenou zadarmo.“ To je nutno vzít v úvahu, když se její příjem tak ztenčil a když tolik dividend zůstalo nevyplaceno. Jen kdyby si dokázala připamatovat něco víc o té paní – nebo to byla slečna? – Nollyové!
V.
Generál Macarthur vyhlédl z okna vagonu. Vlak vjížděl právě do Exeteru, kde bylo nutno přestoupit. To je otrava, tyhle pomalé vláčky na vedlejších tratích. A přitom vzdušnou čarou není ten Černochův ostrov tak daleko. Generálovi pořád nebylo jasno, co je to za chlápka, ten Namy. Zřejmě přítel Spoofa Leggarda – a Johnnieho Dyera… … a přijede taky pár Vašich starých kamarádů… rád bych si zas jednou popovídal o dávných časech. No prosím, generál si taky rád popovídá o dávných časech. Poslední dobou měl dojem, že se mu kamarádi nějak vyhýbají. To všechno kvůli těm proklatým šuškandám. Panebože, ono to bylo zlé – ale teď už je to bezmála dvacet let. To Armitage asi kecal. Zatracené štěně! A co on o tom věděl? No nic, teď ( 14 )
Deset_malych_cernousku_07_(imprimatur).indd 14
2.12.2016 11:39:39
D E S E T MALÝ C H Č E RN O U Š K Ů
nemá smysl o tom dumat. Člověk si taky leccos namlouvá – třeba že se na vás někdo křivě podíval. Ale Černochův ostrov, ten si generál prohlédne se zájmem. Koluje o něm plno zvěstí. Na těch povídačkách, že ho zabralo ministerstvo námořnictví nebo války nebo letectví, na těch možná něco je… Pravda je, že ten dům tam vystavěl mladý Elmer Robson, americký milionář. Prý na něj vynaložil tisíce. Všechen možný přepych… Exeter! Hodina čekání! A generálovi se nechtělo čekat. Chtěl jet dál…
VI.
Doktor Armstrong řídil svého morrise přes Salisburskou pláň. Byl velice unaven… Úspěch má své stinné stránky. Bývaly doby, kdy seděl ve své ordinaci v Harley Street, korektně oděn, obklopen nejnovějšími lékařskými aparáty a nesmírně luxusním nábytkem a čekal – čekal po řadu bezútěšných dní, jestli se dostaví úspěch, nebo krach. No, a dočkal se úspěchu! Měl štěstí! Měl štěstí – a samozřejmě taky něco uměl. Jako lékař byl na svém místě – ale to k úspěchu nestačí. Taky je třeba mít štěstí. A on štěstí měl. Správná diagnóza, pár vděčných pacientek – dam, které měly peníze i vysoké společenské postavení – a brzy se o něm rozkřikla pochvalná zpráva. „Měla byste to zkusit s Armstrongem – úplný mladík, ale ohromně šikovný. Pam běhala celá léta od doktora k doktorovi nadarmo, a on okamžitě objevil, co ji trápí.“ A už se to rozjelo. ( 15 )
Deset_malych_cernousku_07_(imprimatur).indd 15
2.12.2016 11:39:39
AGAT HA C HR I S T I E
A teď už to doktor Armstrong dotáhl vysoko. Dny plné práce. Málo volného času. A tak měl toho srpnového odpoledne radost, že vyráží z Londýna a jede na několik dní na ostrov u devonského pobřeží. Ne že by šlo zrovna o dovolenou. Podmínky, uvedené v dopise, který dostal, nebyly dost jasné, ale na přiloženém šeku nebylo nejasného pranic. Báječný honorář. Ti Namyovi se zřejmě topí v penězích. A zdá se, že nejde o nic vážného, manžel si dělá starosti o zdraví své ženy a chce se poradit s lékařem tak, aby to ženu zbytečně nezneklidnilo. Ona sama nechce o lékaři ani slyšet. Její nervy… Nervy! Doktor povytáhl obočí. Ženské a jejich nervy! Ale dá se na nich, toť se ví, vydělat. Polovině ženských, které se přišly dát vyšetřit, vůbec nic nebylo, byly jen unuděné, ale kdyby se jim to po pravdě řeklo, moc by za to nepoděkovaly. A tak se vždycky dalo něco objevit. „Zcela nepatrná porucha – genitiv nějakého dlouhého učeného slova –, vůbec nic vážného, ale musí se to dát do pořádku. Bude to jednoduchá léčba.“ V medicíně je ostatně známo, že většinou uzdravuje víra. A doktor Armstrong měl noblesní způsoby a uměl vzbudit naději i důvěru. Štěstí, že se dokázal včas vzchopit po tom maléru před deseti – ne, ne, už před patnácti lety. Dostal se z toho jen tak tak. Málem se zhroutil. Ale ten šok ho postavil na nohy. A nadobro nechal pití. Panenanebi, měl ale tenkrát namále… Se zničujícím houkáním ho nejméně stodvacítkou předjel obrovský sportovní dalmain. Doktor Armstrong div nevletěl do živého plotu. Zas jeden z těch mladých bláznů, co se honí po venkově. Doktor jich měl plné zuby. Vždyť se teď málem naboural. Blbec jeden zatracená! ( 16 )
Deset_malych_cernousku_07_(imprimatur).indd 16
2.12.2016 11:39:39
D E S E T MALÝ C H Č E RN O U Š K Ů
VII.
Tony Marston se s burácejícím motorem vřítil do Mere a říkal si: „To je strašné, co aut se po silnicích jenom plazí! Člověk má v jednom kuse zatarasenou cestu. A ještě si to šinou prostředkem silnice! V Anglii se prostě nedá jezdit… to ve Francii je to jiné, tam se dá vůz pustit naplno…“ Má se tu zastavit na doušek, nebo má jet dál? Ale vždyť má hromadu času! Už jen sto šedesát kilometrů a pár metrů. Dá si tedy gin a zázvorovou limonádu. To je ale dneska pařák! Na tom ostrově by to mohlo být prima – jestli vydrží tohle počasí. Bůhví, kdo to je, ti Namyovi. Asi nějací pitomí pracháči. Takové lidi umí Jezevec báječně vyčenichat. On po nich ovšem čenichat musí, chudák malá, když sám žádné prachy nemá… Doufejme, že tam nebude nouze o pití. V těchhle lidech, co si nadělali peníze, pro které se nenarodili, se člověk někdy nevyzná. Škoda, že nebyla pravdivá ta pověst, že Černochův ostrov koupila Gabrielle Turlová. S bandou takových filmových hvězd by tam byl rád. No, snad tam bude pár děvčat… Vyšel z hotelu, protáhl se, zívl, vzhlédl k modrému nebi a vlezl do svého dalmainu. S obdivem se po něm ohlédlo několik mladých žen – po té urostlé, sto osmdesát centimetrů vysoké postavě, po těch zvlněných vlasech, opálené pleti a intenzivně modrých očích. Zařadil rychlost a vyrazil s hřmícím vozem do úzké ulice. Starci a poslíčkové uskakovali do bezpečí. Ale ti kluci se za autem dívali závistivě. Anthony Marston pokračoval ve své triumfální cestě. ( 17 )
Deset_malych_cernousku_07_(imprimatur).indd 17
2.12.2016 11:39:39
AGAT HA C HR I S T I E
VIII.
Pan Blore jel osobním vlakem z Plymouthu. V jeho kupé seděl ještě jeden cestující, postarší pán, očividně n ámořník, s kalnýma očima. Ale v tomto okamžiku zrovna usínal. Pan Blore si pečlivě psal něco do zápisníčku. „Tak to bychom měli,“ povídal si sám pro sebe. „Emily Brentová, Vera Claythornová, doktor Armstrong, Anthony Marston, starý soudce Wargrave, Philip Lombard, generál Macarthur s medailí a řádem za statečnost. Sluha a jeho manželka: Pan Rogers a paní Rogersová.“ Zavřel zápisník a dal si ho zpátky do kapsy. Podíval se do protějšího kouta na toho podřimujícího muže. „Kapánek přebral,“ správně diagnostikoval pan Blore. A začal důkladně a svědomitě uvažovat o svém úkolu. „Mělo by to být dost snadné,“ usuzoval. „Nevím, jak bych mohl vybouchnout. Doufám, že dobře vypadám.“ Povstal a úzkostlivě se prohlížel ve skle okénka. Tvář, která se v něm odrážela, vypadala s tím knírkem dost vojácky. Moc toho nevyjadřovala. Oči šedé a hodně blízko u sebe. „Mohl bych předstírat, že jsem major,“ řekl si pan Blore. „Ale ne, zapomněl jsem, že tam bude ten starý důstojník. Ten by mě hned prokoukl. Jižní Afrika,“ zaradoval se, „to je ono! S Jižní Afrikou nemá nikdo z těch lidí nic společného a já zrovna čtu ten turistický prospekt, a tak můžu o Africe klidně mluvit.“ Naštěstí existují všelijaké druhy a typy lidí z kolonií. Jako zámožný člověk z Jižní Afriky, ujišťoval se pan Blore, se můžu bez obav vetřít do jakékoli společnosti. Černochův ostrov. Pamatoval se na Černochův ostrov z klukovských let. Taková smradlavá skála, hustě obsazená ( 18 )
Deset_malych_cernousku_07_(imprimatur).indd 18
2.12.2016 11:39:39
D E S E T MALÝ C H Č E RN O U Š K Ů
racky a vystupující z moře asi půl druhého kilometru od pobřeží. Má podobu mužské hlavy, mužské hlavy s negroidními rty – proto dostala to své pojmenování. Prapodivný nápad, postavit si tam dům! Musí tam být hrozně, když je mizerné počasí. Ale milionáři mají samé nepochopitelné rozmary! Stařík v rohu se probudil a prohlásil: „Na moři nikdy nevíte, na čem jste – nikdy!“ Pan Blore konejšivě přisvědčil: „Máte pravdu, to skutečně nikdy.“ Stařík dvakrát škytl a zanaříkal: „Přijde bouřka.“ Pan Blore zavrtěl hlavou: „Ale kdepak, kamaráde, vždyť je překrásně.“ Stařík se rozzlobil: „Bude bouřka! Já ji cejtím.“ „Třeba máte pravdu,“ děl Blore mírumilovně. Vlak se zastavil ve stanici a stařík se kolísavě zvedl. „Tady vystupuju.“ Zápolil s dvířky kupé. Pan Blore mu přispěchal na pomoc. Na schůdku se stařík ještě zastavil. Slavnostně zvedl ruku a zamrkal kalnýma očima. „Bděte a modlete se!“ pravil. „Bděte a modlete se! Blíží se den posledního soudu!“ Uklouzl na stupátku a spadl na nástupiště. Ještě když tam ležel, vzhlédl k panu Blorovi a řekl nesmírně důstojně: „To mluvím k vám, mladíku. Den posledního soudu je hned za dveřmi.“ Pan Blore si znovu sedl a myslel si: „Ten chlapík má k poslednímu soudu blíž než já.“ Ale v tom se náhodou mýlil…
( 19 )
Deset_malych_cernousku_07_(imprimatur).indd 19
2.12.2016 11:39:39
DRUHÁ KAPITOLA
I.
Před nádražím v Oakbridge stála nerozhodně skupinka lidí. Za ní nosiči se zavazadly. Jeden z nich zavolal: „Jime!“ Přiblížil se šofér jednoho ze dvou taxíků. „Vy asi jedete na Černochův ostrov, že jo?“ zeptal se měkkým devonským nářečím. Čtyři hlavy přisvědčily – a hned nato se čtyři cestující pokradmu podívali jeden na druhého. Šofér se jako k nejstaršímu členu výpravy obrátil k soudci Wargraveovi: „Tady jsou jen dva taxíky, pane. A jeden musí počkat na osobák od Exeteru – ten tu bude v pěti minutách – přijede s ním ještě jeden pán. Tak kdyby jednomu z vás nevadilo počkat, pojede se vám mnohem pohodlněji.“ Okamžitě se ozvala Vera Claythornová, jasně mající na mysli své podřízené místo sekretářky. ( 20 )
Deset_malych_cernousku_07_(imprimatur).indd 20
2.12.2016 11:39:41
D E S E T MALÝ C H Č E RN O U Š K Ů
„Já počkám,“ prohlásila, „vy jeďte první.“ Podívala se na tři ostatní a v tom pohledu stejně jako v tónu hlasu bylo lehce znát velitelský postoj, jaký člověk zaujímá, když si zvykl na autoritativní postavení. Jako kdyby určovala, v jaké sestavě mají žačky hrát tenis. Slečna Emily Brentová řekla odměřeně: „Děkuji vám,“ shýbla se a nastoupila do taxíku, jehož dveře držel šofér otevřeny. Hned po ní nastoupil soudce Wargrave. Kapitán Lombard se uklonil: „Já počkám tady se slečnou –“ „Claythornová,“ řekla Vera. „Já se jmenuju Lombard. Philip Lombard.“ Nosiči navršili na střechu taxíku zavazadla. Uvnitř ve voze promluvil soudce Wargrave, jak se slušelo na právníka, zcela nezávazně: „Máme krásné počasí.“ Slečna Brentová přikývla: „Ano, opravdu.“ Velice distingovaný starý pán, pomyslela si. Docela jiný než běžný typ mužů v přímořských penzionech. Pan a paní Namyovi mají zřejmě výborné konexe… Pan Wargrave se otázal: „Znáte dobře tyto končiny?“ „Byla jsem už v Cornwallu a v Torquay, ale v této části Devonu jsem poprvé.“ „Ani já nejsem s těmito končinami obeznámen,“ řekl soudce. Taxík se rozjel. Šofér druhého taxíku ukázal na svůj vůz: „Nechcete si na to čekání sednout?“ Vera energicky zavrtěla hlavou: „Ne ne, vůbec ne.“ Kapitán Lombard se usmál: „U téhle prosluněné zdi to vypadá lákavě. Nebo byste raději chtěla jít dovnitř do bu dovy?“ ( 21 )
Deset_malych_cernousku_07_(imprimatur).indd 21
2.12.2016 11:39:41
AGAT HA C HR I S T I E
„Ne, rozhodně ne. Jsem ráda, že jsem venku z toho vlaku. Tam bylo k udušení.“ „Ano, v tomhle počasí je cestování vlakem únavné,“ souhlasil. Vera řekla konvenčně: „Doufám, že vydrží – to počasí myslím. V Anglii není létu co věřit.“ Lombard se dost neoriginálně zeptal: „Znáte dobře tyto končiny?“ „Ne, ještě nikdy jsem tu nebyla.“ A honem dodala, protože ve své svědomitosti byla rozhodnuta objasnit rovnou své postavení: „Ani svou zaměstnavatelku jsem nikdy neviděla.“ „Svou zaměstnavatelku?“ „Ano. Já jsem sekretářka paní Namyové.“ „Ach tak.“ Jeho chování se nápadně změnilo. Bylo hned o něco troufalejší a nenucenější. Řekl: „Není to neobvyklé?“ Vera se zasmála: „Ne, mně se nezdá. Její dosavadní sekretářka najednou onemocněla, a tak paní Namyová zatelegrafovala do jedné agentury, že za ni potřebuje náhradnici, a oni posílají mě.“ „A co když se vám to místo nebude zamlouvat, až tam přijedete?“ Vera se znovu zasmála. „Je to jen na přechodnou dobu – do konce prázdnin. Trvale jsem zaměstnána v jedné dívčí škole. A pak, hrozně mě vzrušuje vyhlídka, že se dostanu na Černochův ostrov. Tolik toho o něm píšou noviny. Je tam opravdu tak nádherně?“ Lombard pokrčil rameny: „Nevím, nebyl jsem tam.“ „Ale Namyovi si na něm asi ohromně zakládají. Co je to vůbec za lidi? Řekněte mi o nich něco.“ Lombard si pomyslel: „Trapná situace! Mám dělat, že je znám, nebo ne?“ a honem řekl: ( 22 )
Deset_malych_cernousku_07_(imprimatur).indd 22
2.12.2016 11:39:41
D E S E T MALÝ C H Č E RN O U Š K Ů
„Po rameni vám leze vosa. Ne ne, nehýbejte se!“ Udělal přesvědčivý pohyb. „No prosím! Už je pryč.“ „Děkuju. Letos je spousta vos.“ „Ano. To bude tím horkem. Na koho to čekáme, nevíte?“ „Nemám ponětí.“ Ozvalo se hlasité, táhlé zapískání přijíždějícího vlaku. Lombard poznamenal: „To už bude ten osobák.“ Ve východu z nástupiště se objevil vysoký starý muž vojáckého vzezření. Měl nakrátko zastřižené šedé vlasy a pečlivě upravený bílý knírek. Jeho nosič, trochu vrávorající pod tíhou důkladného koženého kufru, ukázal na Veru a na Lombarda. Vera mu s naprostou samozřejmostí vykročila vstříc. „Já jsem sekretářka paní Namyové,“ řekla. „Čeká tu na vás auto.“ A dodala: „Toto je pan Lombard.“ Vybledlé modré oči, přes své stáří velmi bystré, Lombarda ohodnotily. „Hezký chlapík. Ale něco s ním není v pořádku…“ Všichni tři se usadili v čekajícím taxíku. Propletli se ospalými oakbridgeskými uličkami a asi půl druhého kilometru jeli po hlavní plymouthské silnici. A pak se vnořili do bludiště příkrých, zelených a úzkých cest, křižujících krajinu. „Tuto část Devonu vůbec neznám,“ pravil generál Macarthur. „Já mám malou usedlost ve východním Devonu – přímo na hranicích Dorsetu.“ „Tady je moc půvabný kraj,“ řekla Vera. „Ty kopce a ta červená půda a všude samá šťavnatá zeleň!“ Philip Lombard poznamenal kriticky: „Je to tu trochu nepřehledné… Já osobně mám radši otevřené krajiny. Kde hned vidíte, co se k vám blíží.“ Generál Macarthur se k němu otočil: „Mám dojem, že jste viděl hezký kus světa.“ ( 23 )
Deset_malych_cernousku_07_(imprimatur).indd 23
2.12.2016 11:39:41