Issuu

Drazba_001 az 003_Sestava 1 10/17/17 3:31 PM Stránka 3

Dražba

Drazba.indd 4

23.10.2017 14:06:28

Mým milovaným dětem Beatrix, Trevorovi, Toddovi, Nickovi, Samantě, Victorii, Vanesse, Maxxovi a Zaře. Kéž vás láska provází v každém věku, kéž jste pokaždé odvážní, upřímní a soucitní k druhým i k sobě. Ať jsou vaše životy naplněny radostí a nadějí, ať vás provází požehnání. Nikdy nezapomeňte, jak moc vás miluji. Máma/d.s.

Drazba.indd 5

23.10.2017 14:06:28

1 Z

dálo se, že zima v New Yorku nikdy neskončí. Sníh padal už od listopadu a do dnešního lednového dne ho napadlo nebývalé množství. I dnes sněžilo už od rána a chumelenice se postupem dne změnila v mokrou plískanici. Chodci zápolili se zledovatělými chodníky a přivírali oči před sněhem, který jim vítr metl do tváře. Kdo nemusel, raději ani nevycházel ven. Hal Baker, sedící za psacím stolem ve své kanceláři Metropolitní banky, si liboval, že může zůstat v teple. Budova pobočky, v níž pracoval, se nacházela v dolní části newyorské třídy Park Avenue, v oblasti, která před třemi lety značně utrpěla zuřícím hurikánem. Ulice na sever tehdy zůstaly na pár dnů bez elektřiny, domy i stanice metra zaplavila voda, ale banka se naštěstí ocitla za linií největší zkázy a mohla dál fungovat a sloužit svým klientům, dokonce v rámci občanské pomoci nabízela obětem hurikánu sendviče a kávu. Hal měl v bance na starosti bezpečnostní schránky: činnost, kterou by leckdo jiný shledával nudnou, nicméně on měl svou práci rád. Těšilo ho, když mohl být v kontaktu se staršími klienty, kteří přicházeli nahlédnout do své schránky a překontrolovat cenný obsah, prohlédnout akciové certifi káty nebo uložit novou závěť. Rád se s nimi dával do hovoru, když projevili zájem, což se stávalo často, ale nikdy se nevnucoval a diskrétně jim dopřál soukromí. Snažil se především vycházet vstříc jejich potřebám a přáním. Neméně rád komunikoval i s novými klienty, zvláště s těmi, kteří dosud nikdy předtím bezpečnostní schránku nemě7

Drazba.indd 7

23.10.2017 14:06:28

li; těm pak doporučoval, aby si dokumenty a cennosti uložili v bance, neboť nechávat si cenné předměty u sebe doma není vždy bezpečné. Svou práci bral se vší vážností, i když ho už dnes, v šedesáti letech a pět let před odchodem do penze, nepoháněly žádné zvláštní ambice. Měl spokojené manželství, dvě dospělé děti a práce v bankovním trezoru mu naprosto vyhovovala. Starost o bezpečnostní schránky považoval za důležitou a zodpovědnou. Vždyť klienti, se kterými přicházel do styku, bance svěřovali svůj nejcennější majetek a někdy i nejtemnější tajemství, která nikdo nesměl spatřit, jen oni sami. V bance na Park Avenue byl zaměstnaný dvacet osm let – předtím deset let působil na jiné pobočce. Teď si jen přál, aby mohl poslední roky své kariéry dosloužit právě zde, v budově v samém srdci Manhattanu. Dolní část výstavní třídy Park Avenue byla kdysi důstojnou rezidenční čtvrtí Murray Hill, ale ta už se dávno přeměnila v úřednickou oblast kancelářských budov a klienti banky se vesměs rekrutovali ze zaměstnanců okolních úřadů a dlouholetých obyvatel přilehlých budov. Dnešního dne by se ovšem žádný ze starších klientů neodvážil vyjít na ulici do té plískanice a riskovat pád na kluzkém chodníku. To Hal kvitoval s povděkem, neboť tak měl čas na vyřízení restů, které se mu nahromadily po dovolené. Dnes ho čekaly tři úkoly, které se týkaly právě bezpečnostních schránek. V prvních dvou případech šlo o schránky, u nichž nebyl již třináct měsíců zaplacen poplatek za pronájem. Klienti ani po měsíci nereagovali na dopis s upozorněním, že pronájem vypršel, a v takovém případě se mělo za to, že klient o schránku nemá zájem a nehodlá se tím dále zabývat. Po uplynutí jed8

Drazba.indd 8

23.10.2017 14:06:28

noho měsíce od odeslání dopisu s upomínkou měl Hal právo zavolat zámečníka a společně s ním schránku otevřít. Obvykle se dalo předpokládat, že bude prázdná. Až schránku otevřou a opravdu se ukáže, že v ní nic není, může Hal postoupit její užívání dalšímu čekateli na seznamu. O tento typ schránek, nejmenších z několika možných velikostí, byl největší zájem. Podle zákona však bylo nutné v případě, že klient nezaplatil poplatek, čekat právě třináct měsíců. Klienti se někdy neobtěžovali upozornit banku, že schránku již nehodlají používat a prostě ji přestali platit. Někdy k tomu měli vážné důvody, ale obvykle jim bylo zatěžko komunikovat s bankou a vrátit klíče – buď na to zapomněli, nebo jim to bylo jedno. To se týkalo prvních dvou schránek, ovšem u té třetí bylo třeba postupovat jinak. S klientkou, která si ji pronajala, se Hal několikrát setkal a dobře si ji pamatoval jako distingovanou starou dámu vybraného chování, i když se s Halem nikdy nevybavovala. Naposledy ji viděl před pěti lety a bezpečnostní schránku přestala platit před třemi lety a jedním měsícem. Jako obvykle jí Hal dle standardního postupu po roce poslal doporučený dopis a pak vyčkal další měsíc, jak stanovuje zákon. Teprve pak, když se nedočkal žádné odezvy, povolal zámečníka, jenž za přítomnosti notáře odvrtal zámek. Schránka patřila k boxům největších rozměrů; takových bylo v bance k dispozici pouze pět. Po otevření provedli soupis obsahu schránky. Našli zde několikery desky s dokumenty, nadepsané pečlivým rukopisem majitelky. Jedna složka obsahovala fotografie, v další byly dokumenty a doklady a rovněž několik pasů s prošlou platností, amerických i italských, vydaných v Římě. Dále zde nalezli dva balíčky dopisů, z nichž 9

Drazba.indd 9

23.10.2017 14:06:28

jeden, úhledně převázaný modrou stužkou, obsahoval listy v italštině psané starosvětským rukopisem. V druhém svazku, svázaném růžovou stuhou, byly dopisy psané anglicky ženským rukopisem. Schránka dále obsahovala celkem dvacet dva kožených šperkovnic, z nichž většina ukrývala vždy jeden šperk. Hal je prohlédl jen zběžně, ovšem i okem laika poznal, že jde o cenné klenoty. Všechny pečlivě zapsal do seznamu a ke každému připojil stručný popis, jako například diamantový prsten, náramek, náhrdelník, brož a tak dále, neboť nebyl kompetentní k tomu, aby dokázal ocenit hodnotu šperků důkladněji. Mezi obsahem hledal poslední vůli či dědickou smlouvu, neboť bylo možné, že majitelka schránky je po smrti, ale žádné takové dokumenty nenalezl. Klientka si schránku pronajímala dvaadvacet let a nikdo netušil, co se s ní teď stalo. Hal podle předpisů čekal přesně dva roky od chvíle, kdy byla schránka otevřena, ale ani pak neobdržel od oné dámy žádné zprávy. Nyní bylo jeho úkolem dát tuto skutečnost na vědomí soudu, jenž se zabývá řízením pozůstalostí. Vzhledem k tomu, že o schránku se nikdo nehlásí a ani neexistuje poslední vůle či další náležité dokumenty, převezme její správu příslušný newyorský soud. Ten pak bude mít za povinnost zjistit, zda nájemce schránky zesnul, a v případě, že skutečně neexistuje závěť či dědická smlouva, uvědomí příbuzenstvo, případně uveřejní v tisku výzvu, aby se příbuzní a případní dědicové ozvali, chtějí-li vznést nárok na dědictví. Pokud by se nikdo do měsíce nepřihlásil, soud přistoupí k prodeji předmětných věcí jakožto opuštěného majetku a výtěžek z prodeje připadne státu New York. Veškeré doklady nebo dokumenty nalezené ve schránce pak 10

Drazba.indd 10

23.10.2017 14:06:28

budou uloženy po dobu dalších sedmi let pro případ, že by se nějaký příbuzný přihlásil. V případě neexistující poslední vůle existovaly velmi přísné zákony pro správu majetku a Hal vždy pečlivě dbal na to, aby všechny náležitosti dodržel. Dnešního dne nastala druhá fáze úředního postupu, kdy měl Hal soudu oznámit skutečnosti o bezpečnostní schránce, ke které se nikdo nehlásí. Žena, která si schránku pronajala, byla tehdy téměř devadesátiletá dáma, a existovala velká pravděpodobnost, že již není naživu. To ovšem musí určit soud předtím, než začne podnikat kroky k likvidaci pozůstalosti. Celé jméno majitelky schránky znělo Marguerita Wallace Pearsonová di San Pignelliová. Šperky, jež byly ve schránce nalezeny, měly podle Hala bezpochyby velkou hodnotu. V případě, že majitelka skutečně zemřela, aniž zanechala poslední vůli, a pokud se nepřihlásí žádný dědic, bude na soudu, aby zajistil provedení odhadu ceny majetku. Poté půjdou předměty do aukce a výtěžek propadne ve prospěch státu. Toho dne Hal nejprve povolal zámečníka a za přítomnosti notáře otevřeli dvě menší schránky a v jedenáct hodin zavolal na soud, aby poslali někoho, kdo přezkoumá obsah třetí, té největší. Předpokládal, že chvíli potrvá, než se zástupce soudu dostaví. Vzhledem k nedostatku zaměstnanců si obvykle dávali na čas, zejména v podobných případech, když šlo o osobu, která zemřela bez poslední vůle. Telefon v kanceláři pozůstalostního soudu pro stát New York zvedla Jane Willoughbyová, studentka práv, která zde vykonávala praxi před červnovou advokátskou zkouškou. Stáž na pozůstalostním soudu nebylo přesně to, po čem toužila, ale nic jiného jí nezbývalo. 11

Drazba.indd 11

23.10.2017 14:06:28

Kdyby si mohla vybrat, určitě by zvolila rodinné právo; nejraději by se věnovala právům dítěte. Druhou volbou bylo trestní právo, ale ani v jednom případě se jí nepoštěstilo získat možnost praxe. Byla jí nabídnuta jedině úřednická místa u probačního nebo pozůstalostního soudu. Žádná z nabízených možností ji nenadchla, považovala tuto práci za deprimující. Většinou se jednalo o záležitosti zemřelých a práce představovala nekonečné papírování a minimální kontakt s lidmi. Nakonec se rozhodla pro pozůstalostní soud, ale práce ji nijak netěšila a ke své nadřízené nepojala žádné zvláštní sympatie. Harriet Fineová jí připadala nemastná neslaná, životem unavená žena, pro kterou byla práce jen zdrojem financí a nikoliv posláním. Její věčné negativní komentáře a kyselý obličej Jane stáž ještě víc zprotivily a už se nemohla dočkat, až praxe skončí. Se studiem práv byla již téměř u konce, ještě dopsat diplomku a za dva měsíce ji čekaly zkoušky. Právnická praxe byla posledním krokem k absolvování studia a Jane potřebovala od Harriet dobré hodnocení, aby je mohla přiložit k životopisu, který hned po promoci rozešle do newyorských právních kanceláří. Jane zvedla telefon po druhém zazvonění a Hal jí příjemným a věcným tónem vyložil záležitost s bezpečnostní schránkou. Pečlivě si veškeré informace zapsala a poznamenala si jméno majitelky, paní di San Pignelliové. První věc, kterou musí udělat, je zjistit, zda držitelka schránky žije, či zda již zemřela. Teprve pak může soud přikročit k další fázi a vyslat do banky svého zástupce, aby prohlédl předměty uložené ve schránce a provedl jejich soupis. Poté podniknou další kroky k vypátrání dědiců, a neozve-li se žádný pozůstalý ani po uveřejnění výzvy v tisku, bude obsah schránky 12

Drazba.indd 12

23.10.2017 14:06:28

prohlášen za majetek státu. Bylo vždy docela napínavé čekat, jestli se někdo na oznámení v tisku ozve. Zrovna nedávno se stalo, že žádní dědicové nebyli nalezeni a pozůstalost se nakonec vydražila v aukční síni Christie’s za mimořádnou cenu – výtěžek z ní připadl státu. Jane přímo na tomto případu nepracovala, ovšem věděla, že její šéfka Harriet se vždy, když se nenašli dědicové a ona mohla výtěžek z prodeje přiklepnout státu, chovala jako by to bylo její osobní vítězství. Jane bylo ovšem milejší, když se přece jen někdo o pozůstalost přihlásil, i kdyby to byl někdo, kdo zemřelého sotva znal a nepamatoval si ho, a v některých případech se dokonce nikdy nesetkali. Samozřejmě přijít nečekaně k majetku je vždy příjemné překvapen. „Za jak dlouho myslíte, že byste mohli dorazit?“ zeptal se Hal zdvořile. Jane zalistovala kalendářem, ale dobře věděla, že o tom sama nerozhodne. Datum bude muset určit Harriet a ta pravděpodobně tento úkol svěří někomu jinému, neboť Jane byla jen praktikantka na určitou dobu. Jak Hal nenápadně podotkl, některé předměty ve schránce mohou mít značnou hodnotu a musejí být odpovídajícím způsobem zhodnoceny, nejlépe expertem na šperky. „To vám teď bohužel nepovím,“ přiznala Jane. „Provedeme šetření ohledně paní Pignelliové a zjistíme, zda již zemřela, a o dalších krocích pak musí rozhodnout má nadřízená.“ Hal poslouchal a díval se přitom z okna. Nepřestávalo sněžit a zledovatělé chodníky zakryl bílý příkrov sněhu. Chůze se stávala čím dál nebezpečnější, ovšem v tomto ročním období se nebylo co divit. „Chápu,“ odpověděl věcně. Věděl, že soudy jsou věčně přetížené. Ale splnil svou povinnost a teď už bylo všechno na nich. 13

Drazba.indd 13

23.10.2017 14:06:28

„Určitě vás budeme včas informovat,“ ujistila ho Jane. V duchu přemítala nad tím, co se právě dozvěděla. Co asi může ta schránka obsahovat? Zavěsila a mlčky sledovala ledové krupky narážející do okna. Tohle období nesnášela a už se nemohla dočkat, až se zase vrátí do školy a ukončí studia. Se smutkem pomyslela na uplynulé svátky. Na Vánoce se domů do Michiganu ani nedostala. Ona i její přítel John, s nímž žila ve společném bytě, trčeli už celé měsíce v New Yorku a učili se na zkoušky. John studoval na Kolumbijské univerzitě magisterský obchodní obor a stejně jako Jane i jeho čekaly v červnu závěrečné zkoušky. Oba dva teď žili ve velkém stresu. Bydleli spolu bez jakýchkoliv problémů už tři roky, jen poslední půlrok před zkouškami byl velmi náročný. Oba se už mimo jiné začali rozhlížet po zaměstnání a to jim ke klidu také nepřidalo. John pocházel z Los Angeles a s Jane se seznámili ve škole. Teď společně obývali malou špeluňku nedaleko univerzity v oblasti Upper West Side. Nájem byl regulovaný, ovšem to byla asi tak jediná výhoda bydlení v domě, ve kterém se věčně potýkali s hotovými nájezdy švábů. Oba doufali, že si najdou lepší bydlení, až po škole nastoupí do zaměstnání. Jane byla rozhodnuta zůstat v New Yorku a najít si tu práci, ačkoliv rodiče by byli nejradši, kdyby se vrátila domů do Grosse Pointe, což ovšem neměla v plánu. Otec byl generálním ředitelem pojišťovny a matka původně pracovala jako psycholožka, ale od té doby, kdy se jí narodila Jane, se k oboru už nevrátila. Jane byla jejich jediné dítě a otec i matka byli nešťastní, že dcera chce zůstat natrvalo v New Yorku. Jane si trochu vyčítala, že rodiče zklamala, ale kariéra v New Yorku byla přednější a ona se tím nikdy netajila. 14

Drazba.indd 14

23.10.2017 14:06:28

Věděla, že ať už bude případ Pignelliové přidělen komukoliv, bude na ní, aby podnikla kroky ke zjištění, zda paní ještě žije a případně existují-li záznamy o její smrti. Rychle vyťukala jméno a datum narození do vyhledávače v počítači a brzy se dočkala odpovědi. Marguerita Wallace Pearsonová di San Pignelliová před šesti měsíci zemřela. Jako poslední místo pobytu a také místo úmrtí byla uvedena adresa v západním newyorském obvodu Queens. Byla to jiná adresa, než kterou měl k dispozici Hal Baker v bance – podle dokumentů ke schránce se poslední bydliště paní di San Pignelliové nacházelo na Manhattanu nedaleko pobočky, kde pracoval. Jane se domnívala, že s ohledem na vysoký věk žena možná zapomněla, že měla bezpečnostní schránku, nebo snad byla vážně nemocná a nestačila si svůj majetek vyzvednout a schránku vypovědět. V každém případě už nebyla mezi živými a teď bylo na soudu, aby provedl inventarizaci schránky a zjistil, zda se mezi dokumenty nenachází poslední vůle. Jane podrobně vyplnila příslušný formulář a zanesla ho Harriet do kanceláře. Vstoupila právě ve chvíli, kdy se její šéfka vypravovala na oběd, navlečená v tlusté šále, pletené čepici a mohutných zimních botách. V polední pauze si často zaběhla domů zkontrolovat matku a když Jane vešla do kanceláře, vypadala, jako by se chystala na severní pól. Harriet měla pověst nesmlouvavé právničky i přísné šéfové, která stážisty nijak nešetří. Jane, mladá hezká blondýnka s modrýma očima a úžasnou postavou, to s ní opravdu neměla lehké. Díky finančnímu zázemí rodiny se jí dostávalo všech výsad, které Harriet nikdy neměla, a nikdy neměla nouzi o peníze. V devětadva15

Drazba.indd 15

23.10.2017 14:06:28

ceti letech měla Jane celý život před sebou a čekala ji jistě zajímavá kariéra. Zato Harriet si všechno musela tvrdě odpracovat a teď se navíc starala o těžce nemocnou matku. Táhlo jí na padesátku, celá léta neměla žádný vztah, nikdy se nevdala ani neměla děti. Už ji nečekala žádná budoucnost, v práci ani v osobním životě. „Stačí, když mi to necháte na stole,“ řekla Harriet, když uviděla formulář. „Někdo bude muset zajít do banky,“ špitla Jane. Nechtěla šéfku zbytečně obtěžovat. „Majitelka schránky zemřela před šesti měsíci. Podle předpisů čekali tři roky po výpovědní lhůtě a teď chtějí, abychom vypořádali pozůstalost.“ „Podívám se na to po obědě,“ slíbila Harriet a spěchala ven. Jane se vrátila do své kanceláře a objednala si sendvič z nedalekého bufetu. Nechtělo se jí ven do toho nečasu, radši se naobědvá u stolu v práci. Při čekání na poslíčka se probírala se papíry a vyřizovala drobné resty. Během odpoledne udělala spoustu práce, a když se Harriet vrátila z oběda a ztrápeně poznamenala, že matce není dobře, měla už na stole dvě hotové složky, které Jane stačila vypracovat. Práce to byla úmorná, ale Jane byla pečlivá, zřídkakdy udělala chybu, a pokud přece, nikdy ji neopakovala dvakrát. Ještě předtím, než začala studovat práva, pracovala v právnické kanceláři. Harriet chtíc nechtíc musela obdivovat její pracovní morálku a pečlivost. Dokonce se nechala slyšet, že Jane je nejlepší stážistkou, kterou kdy měli, ovšem v osobním styku chválou šetřila. Hodinu po návratu z oběda se zastavila u Jane v kanceláři. 16

Drazba.indd 16

23.10.2017 14:06:28

„Mohla byste se ujmout případu paní Pignelliové vy? Je třeba zajít do banky a provést soupis inventáře“, požádala ji. „Teď zrovna tu není nikdo, koho bych tím mohla pověřit.“ Předala jí zpátky dokumentaci a Jane přikývla. Za dobu, co zde působila, na podobném případu pracovala jen jednou, ale nepovažovala to za náročný úkol. Bylo to poměrně prosté: v bance za přítomnosti notáře zkontroluje obsah schránky, provede soupis předmětů a pak vše dopraví na soud, kde bude pozůstalost uložena do trezoru až do chvíle, kdy bude možné prodat cennosti. Dokumenty se následně archivují po dobu sedmi let. Odpoledne Jane zavolala do banky Halovi Bakerovi a domluvila si s ním schůzku. Nečekal, že se ze soudu ozvou tak brzy a omlouval se, že odjíždí na čtrnáctidenní dovolenou a další týden bude na školení. Dohodli se tedy na schůzce za čtyři týdny – mělo to být v den po svátku svatého Valentýna. Proti tomu Jane nic nenamítala a v podstatě jí to vůbec nevadilo. Nebylo kam spěchat a mezitím mohou nechat vytisknout oznámení v novinách. Všechno si zaznamenala a když zavěsila, připravila si standardní formulář pro zveřejnění inzerátu. Pokus o nalezení dědiců Marguerity di San Pignelliové začal. Další běžný den na pozůstalostním soudu státu New York, další z řady případů, kdy budou pátrat po dědicích.

Drazba.indd 17

23.10.2017 14:06:28

Danielle Steel DR A Ž BA Z anglického originálu Property of a Noblewoman, vydaného nakladatelstvím Delacorte Press, an imprint of Random House, v New Yorku v roce 2016 přeložila Jaroslava Novotná Obálku navrhla Soňa Šedivá Redigovala Tereza Nekorancová Odpovědná redaktorka Anna Urbanová Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 312 Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2017 jako svou 9480. publikaci Sazba TYPA, spol. s r. o., Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz

Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz.

Drazba.indd 312

23.10.2017 14:06:37