Millerovi a Westovi, jako vždycky. Taky Amimu a Julesovi, gringům číslo jedna a dva, a mladému Mattymu Warshawovi. A Meg, která mě toho o psaní naučila víc, než tuší.
Ten_mizernej_Bucky_Dent_04_(imprimatur).indd 3
18.04.2017 10:42:28
Kdo ví, zda dočkáme se jednou rajských potěšení, s pozemskými se však setkáváme i loučíme zároveň. WALLACE STEVENS, „Le Monocle de Mon Oncle“
Nenávist. Láska. To jsou jen slova, Rudy. Brzy už budu starý. JAMES JOYCE, Odysseus
Život je sranda. SONNY LISTON
Ten_mizernej_Bucky_Dent_04_(imprimatur).indd 5
18.04.2017 10:42:28
Život je sranda. SONNY LISTON poslouchejte, všimli jste si té vlajky? nemůžu tomu uvěřit. právě když přišel na hřiště jim rice, vítr začal foukat na levé pole. nejenže pomohl yastrzemskimu k homerunu, ale překazil ho jacksonovi. když jackson odpálil míč, foukal vítr na pravé pole. když yaz udělal homerun, vítr foukal doleva, takže mu pomohl, aby to nepokazil. slyšel jsem, že red sox tady nahoře vládnou živlům, ale až dodneška jsem tomu nevěřil. PHIL RIZZUTO, „Vládnou i větru“ O Holy Cow! The Selected Verse of Phil Rizzuto
Ten_mizernej_Bucky_Dent_04_(imprimatur).indd 7
18.04.2017 10:42:28
1
Jose Canucci. Tak mu říkali v práci. Jako by byl napůl Hispánec a napůl Ital. Očividně Ital z otcovy strany. Neměl tušení, z jakého kouta apeninské boty by sem Canucciovy mohl přivát vítr. A máma? To mohla být třeba krásná Portoričanka z východního Harlemu, kde žijí Hispánci. Sakra, to by byla sranda. Tátovi by se to určitě moc líbilo. Může být Canucci vážně příjmení? To nevěděl. Ta výslovnost byla stejně špatná, protože kdyby to bylo opravdové jméno, muselo by se to číst cho-zé ka-nu-či. Ale jeho zákazníci na něj volali jo-sei ken-jú-sí (což znělo jako O say, can you see). Ó sděl mi, zda zříš. První slova americké hymny. Ve skutečnosti se jmenoval Ted Fullilove. Theodore Lord Fenway Fullilove. Jemu budete něco vykládat o podělaných jménech. Nějaký frustrovaný básník v kůži úředníka zřejmě na Ellis Islandu zapsal jméno jeho ruského předka, Filinkov nebo Filipov nebo Filitov, jako Fullilove. Normálně si vystačil s Tedem. Kromě práce. V práci byl Jose. Nebo Pan Burák. Možná by si měl pořídit monokl, jaký nosil Pan Burák, kreslený maskot oříškové firmy Planters. Tedův otec dělával v reklamě a Ted si říkal, jestli otec náhodou kromě něj
9
Ten_mizernej_Bucky_Dent_04_(imprimatur).indd 9
18.04.2017 10:42:28
nezplodil i Pana Buráka. Třeba jsou nevlastní bratři. Byl to přátelský týpek v cylindru, míšenec s tělem ve tvaru arašídu, hůlkou a monoklem. Inteligentní ořech. Pan Burák vypadal jako pokažený výsledek vědeckého experimentu z béčkových filmů přerušovaných reklamami, co běží na komerčních televizích. Víte, jako třeba Moucha. „Pomoc. Pomozte mi.“ Nebo jak to ten v Mouše pořád opakoval. Vincent Price s tělem mouchy a hlavou Vincenta Price. Jestli to byla hlava Vincenta Price? Možná ani ne. To je vedlejší. Totiž pro Vincenta Price možná ne, ale pro Teda ano. Něco na těch prosbách o pomoc ho dojímalo. Ta obnažená, čirá potřeba. „Pomoc“ je možná to první, co se dítě naučí vyslovovat. Tedy poté, co zvládne „máma“ a „táta“ a tyhle věci. Pomoc. Pomozte mi. Prosím, pomozte mi někdo. Pan Burák taky potřeboval pomoc. Měl béžové arašídové tělo s dolíčky, hmyzí nohy a špatné oči. Nebo aspoň jedno oko. A žádné koule – v sexuálním smyslu to byl eunuch, a navíc neviděl bez monoklu a nechodil bez hůlky. Pomozte mu někdo. A cylindr? Ten chudák o pomoc přímo žadonil. Ted jako svůj soukromý vtípek přesměroval tyhle myšlenky do zásuvky kartotéky s písmenem P, Pomoc. To by mohlo zabrat. Jenže tu byly ještě křížové odkazy, zařazení ve vícero kategoriích, a to bylo matoucí. Kéž by měl přítelkyni. Jeho tělo nevypadalo jako burák a měl koule, emocionálně i fyzicky. Všechny ty bláznivě protikladné potřeby z něj sršely do všech stran, jako když z výfuku motoru odkapává na silnici palivo a pak se vznítí a bouchne to. Přítelkyně/Výfuk. Vážně bych si měl s sebou pořád nosit pero, pomyslel si. Měl na sebe zlost, protože tyhle věci, tyhle myšlenky se brzy ztrácely. Matka mu vždycky tvrdila, že pokud je něco důle-
10
Ten_mizernej_Bucky_Dent_04_(imprimatur).indd 10
18.04.2017 10:42:28
žité, bude si to pamatovat, jenže to nebyla pravda. Vlastně to bylo spíš naopak. Ty nejdůležitější věci právě spíš zapomínáme nebo se je snažíme zapomenout. Co říkal Nietzsche? Že si pamatujeme jenom to, co nám působí bolest? To sice není stejná myšlenka, ale stejné hřiště. Skrze hrůzný boj, pokračovala hymna. Hřiště myšlenek. Stadion Yankees se spoustou myšlenek na hrací ploše. I na sedadlech. Tedova mysl byla jako plný stadion nedopečených představ při přestávce po sedmé směně. Transatlantický patricijský hlas Boba Shepparda: „Dámy a pánové, věnujte prosím pozornost první metě, kde nyní hraje za Yankees jako náhrada za Chrise Chamblisse mladý Němec s impozantním knírem, Friedrich Nietzsche.“ Phila Rizzuta by to pobavilo. Jak to, že když se člověk snaží zobecňovat, většinou použije větu s obratem jako „to je to, co“? Neobratnost vyjadřování jako deklarace hlubokomyslnosti. To není špatná myšlenka. To je myšlenka, co vůbec není špatná. Ted často zapomínal, že nemá ženskou. A v těch chvílích býval mnohem šťastnější, než když si to pamatoval. Přítelkyně. Hledej pod N jako „Nepravděpodobné“ nebo pod V jako „Vyhoň si ho sám, Tede“. Nemohl si vzpomenout, kdy byl naposledy s dívkou, a za tuhle zapomnětlivost byl vážně vděčný. V rozletu širém. Jenže i když ta myšlenka byla jako pouzdro na kartu, ta bolest, ta prázdnota byla zrozená a skutečná. Ted cítil, jak ho život míjí. Bude mu třicet. Blížil se k hvězdnému zlomu v sezoně svého žití. Předsezona patřila minulosti. Při tom pomyšlení mu v žaludku začala narůstat stará panika, jako by se nadhazovač, který dosud ovládal celou hru, utrhnul ze řetězu, jak se říká. Někde v jeho hlavě
11
Ten_mizernej_Bucky_Dent_04_(imprimatur).indd 11
18.04.2017 10:42:28
dělal manažer gesto na rozhodčího pro dočasné přerušení zápasu a chvátal uklidnit nadhazovače. Ted napjal pravé rameno. Za chvíli bude házet – a chtěl se utrhnout ze řetězu. Rudá rakety záře. Ted se sám sobě zasmál a pak se nervózně rozhlédl kolem. Smát se během americké státní hymny bylo zakázané. Nemuseli jste si dávat ruku na srdce, jak chtěl po Tedovi manažer, jako by byl nějaký bláznivý válečný veterán, ale člověk rozhodně nesměl mluvit nebo se smát. Zřejmě to byl projev neúcty k armádě. A k Otcům zakladatelům. A Jimmymu Carterovi. Který je pravý Pan Burák! Pěstitel arašídů z Georgie. Ted miloval, když myšlenky utvořily dokonalý kruh. A kdo by taky ne? Lidé milují kruhy, uzavřenost, vzorce, kterými se nepatrná mysl brání proti velkému chaosu. Prezidentem země je teď Pan Burák. Neklidná doba. Pomozte mu. Pomozte. Při posledních verších si můžeš zakřičet, Jose – Ať hvězdný prapor hrdě vlá-á-á, na své-é-ém, nad zemí svobodných, statečných domové-é-ém… Ale předtím ne. Předtím by to bylo neuctivé. Tohle všichni instinktivně věděli, šedesát tisíc diváků, když přijel Boston. Stejně jako to, že nemáte zírat na druhé v kabince výtahu, ale máte pozorovat měnící se čísílka. Žádný oční kontakt. Intuitivní pravidla světa, která jsou záhadou jen pro duševně zaostalé, psychotické vrahy a děti. Starý vtip tvrdí, že posledními slovy americké hymny je „hra zahájena“. Starý, ale dobrý. Nekonečná píseň-nepíseň dospěje k závěru a hluk na stadionu zesílí jako ryk šťastně nedočkavého zvířete. Hra byla zahájena a tady na levných sedadlech v modré zóně bylo horko jako v rovníkové Africe. V Tedově burákovém panství bylo osmdesát procent Hispánců, z toho padesát pět procent Portoričanů a dvacet
12
Ten_mizernej_Bucky_Dent_04_(imprimatur).indd 12
18.04.2017 10:42:28
pět procent Dominikánců, zbývalo asi dvacet procent ostatních. Ostatní znamenalo většinou Iry a Italy. To všechno byli jeho klienti. Bylo snadné myslet na ně jako na „levné vstupenky“ a popravdě řečeno seděli tak daleko od hřiště, že mezi prásknutím pálky a pohledem na letící míč byla patrná prodleva jako ve špatně nadabovaném japonském filmu. Ted si tu část tribun rád představoval ne jako vzdálenou od hřiště, ale jako vyvýšený Olymp, z něhož bohové sledují lidské figurky velikosti mravenců, jak se hemží při svých směšných hrách. Tam pracoval. Na stadionu Yankees prodával buráky lidem, kterým většinou připadalo zábavné volat na něj „Jose“ a vyslovovat to jo-sei. Nebo Pane Buráku. Někteří mu dokonce říkali Tede. To oslovení neměl rád. I když tu práci rád měl, a platila mu účty – většinu. Když psal, tak trochu se styděl, že muž v jeho věku, s jeho vzděláním (newyorská soukromá přípravka a univerzita Břečťanové ligy) hází po lidech buráky, aby se uživil. I když téhle práci dával přednost před tím, co by „měl“ dělat. Natolik se odchýlil od všech očekávání, až si o něm lidé mysleli, že to dělá, protože je „charakter“ nebo protože „to miluje“ nebo že je jeden z těch géniů, z těch neuctivých parchantů, kteří dělají dlouhý nos na svět a kašlou doslova na všechno. Líbilo se mu, když to druzí nepovažovali za selhání tak jako on sám, ale měli ho za excentrika. Toho svérázného chlápka s diplomem z anglické literatury na Kolumbijské, který prodává buráky na stadionu Yankees a mezitím dře na velkém americkém románu. Stojí tak bohémsky mimo rámec oficiální kultury. Až dole, mezi chudinou a proletariátem. Skutečný umělec. To fakt žeru. Jako Wallace Stevens, když prodával pojištění. Nathaniel Hawt
13
Ten_mizernej_Bucky_Dent_04_(imprimatur).indd 13
18.04.2017 10:42:28
horne, když hákoval na celnici. Jack London v divočině s hrstí buráků. I tak byl Ted hrdý na svou přesnost. Sport mu nikdy nešel, jak mu otec v dospívání častokrát předhazoval. Tvrdil, že „hází jako holka“. A to byla pravda. Neměl paži Reggieho Jacksona ani odpal Mickeyho Riverse. Přídavné jméno, které by ho vystihovalo nejlíp, bylo „robustní“. Během let ale své nemotorné pohyby vybrousil do obdivuhodné přesnosti. I když vypadal, jako by zároveň mával na rozloučenou a oháněl se po komárovi, dokázal se trefit do ruky zvednuté o dvacet řad dál. Fanoušci jeho jedinečné výkony milovali a nadšeně před něj kladli ty nejobtížnější cíle. A když se trefil, tleskali mu. Uměl si hodit za záda. Mezi roztaženýma nohama. Jeho kolega Mungo s brýlemi tlustými jako dno lahve kokakoly a kuželkářským chráničem předloktí, který měřil něco přes metr padesát jen díky vysoké gumové podrážce ortopedické boty na levé koňské noze, prodával v Tedově sekci ne zrovna studené pivo a vedl pomyslné statistiky s Tedovým skóre: 63 pokusů, 40 zásahů, 57 s povolenou odchylkou do jednoho metru. A tak podobně. Účast na pálce, počet odpalů a umožněných doběhů – statistika prodavačů buráků. Dnes nadhazoval Sumec Hunter. To jméno se Tedovi líbilo. Baseball má bohatou tradici úžasných přezdívek. Hadrák Van Lingle. Panenka Jacobson. Prdelka Manush. Šéf Bender. Zabiják Enos. Aktovka Paige. Drasťák Urban. Mickey Kometa. Umělec Shamsky. Hnáta Hickman. Minnie Minoso. Amorek Childs, Willie „Hej“ Mays. Jako dějiny Spojených států vyprávěné pouze prostřednictvím jmen, reálná kniha Numeri. Tohle byl ale zvláštní rok, protože letití rivalové Yankeeů, bostonští Red Sox, ve skutečnosti spíš leti-
14
Ten_mizernej_Bucky_Dent_04_(imprimatur).indd 14
18.04.2017 10:42:28
tý tragikomický rival vládnoucí dynastie, měli úspěšnou sezonu. Zdálo se, že se konečně zbavili prokletí jménem Babe. V roce 1918 Sox prodali Babea Rutha, který už byl tehdy jejich nejlepším hráčem, Yankeeům za jistou sumu v hotovosti. Majitel Sox Harry Frazee chtěl financovat nějaký muzikál, snad No, No, Nanette? Ruth pokračoval v úspěšné kariéře, stal se americkým hrdinou, dříčem ve hvězdách a pruzích s hotdogem v ruce, který jako Otcové poutníci vedl Yankees k vítězství Světové série. Tenhle úspěch stál za vznikem Yankee Stadium, který v roce 1923 vyrostl na zelené louce v Bronxu. Říkalo se mu Budova, kterou postavil Ruth, a v něm Ted nyní stál. Od té doby Sox nikdy nevyhráli. Ani jednou. Šedesát let se jen marně dívali ze spodních míst tabulek na chlupaté zadky Yankees. Byl prostředek června, ale panovalo větší horko než v červenci. Buráky létaly, pivo teklo a Sumec nadhazoval. Během pár přestávek ve hře, kdy nikdo nechtěl buráky, si Ted opravdu vytáhl tupý špaček tužky, kterou nosil za pravým uchem, a zapsal si pár kusých myšlenek. Později si je uspořádá. Samozřejmě abecedně. Myšlenek pro román, na kterém teď pracuje, nebo pro ten další, nebo pro ten, co vloni vzdal. Psaní nebyl problém, problém byl to dokončit. Měl rozepsaná díla jako Pan Vagabund (536 stran), Kdekoli jsou dva (660 stran náčrtu), Touhle dobou nebožtík (1171 stran vážících asi šest kilo) nebo Slečna Podzemka (zatím 402 stran). Žádné z těch děl se nikdy nedostalo za dveře Tedova jednopokojového bytu v činžáku v Bronxu. Třeba dneska kápne na myšlenku, která uvolní lavinu slov, rozluští hádanku, jak se odblokovat, jak se zbavit neschopnosti dílo dokončit a dát všanc čtenářům.
15
Ten_mizernej_Bucky_Dent_04_(imprimatur).indd 15
18.04.2017 10:42:28
Vzpomínal si na slova v Coleridgeově Hymně před slunce východem v údolí Chamouni: „Umíš snad kouzlem zadržet jitřenku…?“ Připadalo mu to jako nejsmutnější a nejpravdivější verš v celé literatuře. Dokážeš, člověče, napsat báseň, která zabrání vyjít slunci jako hora, která jeho postup na oblohu na pár dalších okamžiků zakryje? Dokážeš, ty, který si říkáš spisovatel, najít slova, jež by ovlivnila skutečný svět a přírodu? Magické zaklínadlo, něco jako Sezame, otevři se, abrakadabra – bojovníci číhající v trojském koni slov. Prostá odpověď na Coleridgeovu otázku byla: Kruci, ne. Pokud by zněla ano, básník by tu otázku nikdy nepoložil. Spisovatel nikdy nepřiměje svět, aby se v něm něco stalo. Samotné psaní je vlastně nejvyšším uznáním bezmoci v realitě. Sakra. To je fakt k vzteku. Ted uvažoval o své bezmoci i o starouši Coleridgeovi, o tom poživači opia, milovníkovi Xanadu, chodci po Alpách a pošukovi, a zapisoval si na papírový sáček jména, která by mohla zapůsobit jako zaklínadlo a zastavit čas nebo ženu, roznítit plamen příběhu, udělat z něj muže, jakým toužil být – Napoleon Lajoie Vida Munson Sezame, otevři se… Hra pokračovala svým sladkým bezčasým tempem a pak bylo po všem. Boston 5, New York 3. Další prohra Yankees v tomhle podivném roce.
16
Ten_mizernej_Bucky_Dent_04_(imprimatur).indd 16
18.04.2017 10:42:28
2
Muži a ženy, kteří pracovali ve stáncích nebo prodávali zboží na tribunách stadionu, měli podobně jako Yankees svou šatnu. Nebyl v ní ale koberec, sprchy nebo občerstvení, nebyl tam kbelík, ve kterém by se chladilo šampaňské. Připomínala spíš špinavou šatnu v tělocvičně. Tam se Ted převlékal z uniformy. Stáhl si z ramene řemínek, který držel kartonovou krabici se sáčky buráků. Karton. Něco tak levného a pomíjivého jako urážka a v dešti to dopadá bledě. Pak šel dolů tmavomodrý kšilt proti slunci, bílé tričko s krátkým rukávem a znakem Yankees i modré polyesterové kalhoty, tak neprodyšné, že se mu pod nimi zapařovala stehna a zadek. Měl je zarudlé a samý pupínek. Vítězná kombinace. Mungo vklouzl k Tedovi na lavičku a s hekáním si zouval svou ortopedickou botu, tak velkou a beztvarou, jako by ji sebral netvorovi Hermanovi ze seriálu Munsterovi. Pak ji odhodil. Podrážka byla tak těžká, že bota vždycky dopadla přímo na ni a zůstala stát zpříma, jak si Ted všiml. Jako kočka. „Dneska ses rozjel, Teddy baseballisto. Podle mého neoficiálního součtu: 83 hodů, 65 zásahů, 10 těsných
17
Ten_mizernej_Bucky_Dent_04_(imprimatur).indd 17
18.04.2017 10:42:28
a jen osm mimo. Všechny holky z tebe zvlhly.“ Mungo si rád představoval, že i prodavači na tribunách s minimální mzdou mohou být atraktivní pro opačné pohlaví. Když si sundal kuželkářský chránič předloktí, zabroukal: „Ách, seňore Buráku, ay Papi Burák…“ Mungo stojící v ponožkách sahal sedícímu Tedovi sotva k očím. Nedalo se nijak poznat, co je zač – Ital, Holanďan, Ir, Ukrajinec, hobit, troll? Původ nejistý. Ted už se to přestal snažit určit. Bral ho jako lidskou bytost. Velmi malou lidskou bytost. „Jo, Mungo,“ přikývl Ted a začal si oblékat civilní šaty, „pitomci, co hází buráky, žádná ženská neodolá.“ Tedův oděvní styl by se dal popsat jako „neo-hippie“ – podle něj rozhodně spíš nedbalé než křupanské a nemoderní. Tedova teorie hlásala, že každé desetiletí v dějinách bylo ve skutečnosti desetiletím předchozím. Dekádě coby organismu trvá víc než deset let, aby se stala sama sebou. Takže čtyřicátá léta byla ve skutečnosti třicátá, padesátá byla čtyřicátá, šedesátá zase padesátá – jako důkaz vždycky doporučoval podívat se na hitparády. V šedesátých letech se tam jen vzácně objevovali Beatles, Stouni nebo i jeho milovaní Grateful Dead, kteří neměli vyprodané koncerty ani se neumísťovali vysoko v žebříčcích popularity, ale spíš těmi lety proplouvali jako kouř z jointu. Na začátku šedesátých let jste tam daleko spíš našli Four Seasons, Deana Martina, Perryho Coma, Sinatru, Elvise. A teď, na konci sedmdesátých let, měl Ted za to, že je vlastně spíš konec šedesátých. Čas letního snění, čas volné lásky. Jsem naprosto současný, říkal si, i když místo volné lásky zažíval spíš volno od lásky. Tyhle úvahy měly ospravedlnit, proč se jeho uniforma civilního života za posledních deset let prakticky nezmě-
18
Ten_mizernej_Bucky_Dent_04_(imprimatur).indd 18
18.04.2017 10:42:28
nila. Batikovaná trička, modré džíny a sandály. Na zimu si rozmařile zakoupil bílé nízké adidasky Superstars se třemi černými pruhy. Jeho váha ale během let beze změny nezůstala, takže ho vínově zbarvené tričko škrtilo kolem prsou a dole se vyhrnovalo, čímž odhalovalo drsné chloupky na jeho rozměklém břiše. (Nedokázal přestat myslet na svoje zvětšená prsa od té doby, co si přečetl, že chronické kouření marihuany zvyšuje u mužů produkci estrogenu a může vést ke vzniku druhotných ženských pohlavních znaků, jako jsou ňadra.) Ted ze sebe setřásl myšlenky na vlastní ňadra, uvolnil si hnědé, po ramena dlouhé vlasy stlačené gumičkou kšiltu, a spoutal si je vzadu do culíku. Pak vstal a plácl Munga po zádech. „Ať žije dělnická třída.“ Rád se považoval za komunistu – podporovalo to jeho obraz vlastní osoby ne jako zoufalce, ale sedřeného muže z lidu. Nebyl sice členem Komunistické strany USA (CPUSA), vedené donkichotským Gusem Hallem, původním jménem Arvo Kustaa Halberg, který se svým viceprezidentským spolukandidátem Jarvisem Tynerem dostal při volbách 58 992 hlasů. Jeden z nich byl ten Tedův. Čili 0,07 procent voličů, lidičky, z 0,03 procent v roce 1972. To je panečku něco. Ted rád volil toho, kdo zaručeně prohraje. Měl přitom pocit, že ho aspoň někdo slyší. Na Kolumbijské univerzitě byl zamilovaný do báječné marxistky, která studovala jako hlavní obor ruštinu, Rachel Sue Abramowitzové z Baltimoru. Byla to adoptovaná blonďatá krasavice, která musela mít skandinávské předky, protože vypadala úplně jinak, než naznačovalo její jméno nebo podoba jejích malých, tmavovlasých adoptivních rodičů pocházejících z východní Evropy. Byla úžasné oxymoron a Ted se hluboce zamiloval
19
Ten_mizernej_Bucky_Dent_04_(imprimatur).indd 19
18.04.2017 10:42:28
do ní i její historky, že biologický otec byl polda a matka prostitutka. Rachel Sue Abramowitzová tvrdila, že jednou chytila filcky od protiválečného aktivisty Marka Rudda, ale odmítala se přidat ke Studentům za demokratickou společnost nebo ke Kolumbijské občanské radě, protože měla pocit, že jejich praktická činnost pokřivuje dokonalou teorii. Zúčastnila se úspěšných protestů v šedesátém osmém roce, ale při akci v tělocvičně v parku Morningside jí jeden z novopečených revolucionářů ze soukromé přípravky v New Jersey v tlačenici sevřel ňadra a zašeptal jí do ucha: „Co chceme? Cecky! Kdy je chceme? Hned!“ A to ji odradilo. Pochopitelně. Ted si o ní leccos zjišťoval a dozvěděl se, že Rachel má na koleji nad postelí plakát autora Jednorozměrného člověka Herberta Marcuse, tak jako měly její spolužačky z Barnardu vylepené pomíjivé hudební idoly z Anglie, kteří si říkali Beatles. Ted byl docela spokojený, když ve své věži ze slonoviny mohl spřádat alegorie a hrát si se slovy pod vlivem autorů jako Joyce (Ted rád říkával, že má radši Plačky nad Finneganem než Odyssea, ale byla to pitomost, knihomolská póza, provokativní postoj), Stevens (i když nebyl připraven „být posledním viděným“), Samuel „Selži znovu, selži líp“ Beckett či Thomas Pynchon. A přestože měl Pynchon k reálné politice asi tak daleko jako Pepek námořník, Ted nakonec vyběhl a koupil si (tvrdil lidem, že ho ukradl, šlohnul ho Jerrymu Rubinovi, ale neudělal to, pokorně si ho koupil) Kapitál s ohnutými rohy a podtrhanými pasážemi a pak nápadně předstíral jeho čtení na všech místech v kampusu, kde se mohla vyskytovat Rachel Sue. Když jeho otec viděl, že Ted s sebou všude tahá Kapitál, prohlásil: „Karl byl mezi
20
Ten_mizernej_Bucky_Dent_04_(imprimatur).indd 20
18.04.2017 10:42:28
bratry Marxovými dost průměrný. To Groucho byl génius rodiny. Osobně řadím Karla před Zeppa a Gumma, ale za Chica a Harpa.“ Ted byl rád, že módní „moulovitý“ vzhled členů Studentů za demokratickou společnost dělá jeho tlusté brýle (zraková ostrost 20/400) přijatelnými, dokonce atraktivními. Spálil modrobílou čepičku nového studenta Kolumbijské a začal sedávat na schodech knihovny, aby byl viděn, a nahlas vykřikoval, že se cítí entfremdet od své Gattungswesen. Jeho směšné představení zabralo a Rachel Sue Abramowitzová se stala jeho první láskou. Zamiloval se do ní jako Lenin do Marxe. Trvalo to celé čtyři roky na Kolumbijské, ale po promoci, kdy už je nechránila kukla kampusu, se rychle rozešli. Ted po škole usiloval o to stát se spisovatelem, kdežto Rachel Sue Abramowitzová vykročila ke kariéře nejspíš první marxistické topmodelky v dějinách. Opustila ho nejdřív kvůli kolegovi z modelingu, od něhož se pak přesunula k francouzskému kadeřníkovi Fabianovi. I přes modela a kadeřníka se Rachel s Tedem během pár dalších let několikrát pokusili dát znovu dohromady. Byli jako planety na elipsovitých oběžných drahách, jak usoudil Ted při jednom dlouhém, opileckém, drahém telefonátu od jeho bývalé lásky a bývalé marxistky z Paříže, a rozhodl se požádat ji o ruku. Řekl jí, že ji chce vidět, až se vrátí do města, a naplánovali si schůzku v japonské restauraci. Ted dorazil oblečený jako dospělý muž, v tmavomodrém obleku, a když zahlédl Rachel u stolu, jak čte menu, srdce se mu vzedmulo láskou a věděl, že dělá správnou věc. Když vzhlédla, spatřil v jejích očích nějakou novou hloubku a usoudil, že to je sdílená vidina jejich budoucnosti. Políbil ji na přivítanou na rty a cítil, jak tvrdne. Takhle na něj působila, i když
21
Ten_mizernej_Bucky_Dent_04_(imprimatur).indd 21
18.04.2017 10:42:28
jen vešla do místnosti. Jako Pavlovův reflex, žertovali kdysi a překřtili to na Ptákovův reflex. Ted objednal lahev saké. Podíval se na ni a narostl tam dole ještě víc. Jak jen miloval sex s tou odloženou dcerou poldy a štětky. Promluvili oba najednou, bylo to jako klišé z kýčovité romantické komedie. „Musím ti něco říct!“ Trapas. Ha, ha. Ty první, ne, ty první. Tedovo sdělení měla být otázka: „Rachel, vezmeš si mě?“ Ale jako gentleman, kterým se cítil být, trval na tom, že Rachel má přednost. Četl v jejích očích lásku a vášeň. Viděl před sebou jejich komunistickou budoucnost. Cítil, že jeho bytí bude celistvé a naplněné prostými věcmi života – dobrou prací, láskou, domácím krbem, rodinou. To všechno přijde společně. Rachel pootevřela vlhké rty, ukázala své dokonale bílé zuby a pronesla: „Jsem těhotná a budu se vdávat.“ Tedův svět se zhroutil jako temná hvězda a obrátil se naruby. V uších mu luplo a měl pocit, že je pod vodou. Viděl Rachel na břehu, ale nedosáhl na ni. Měla v očích slzy a smála se nebo ušklíbala – to nedokázal rozluštit. Ted přestal ovládat svůj výraz a netušil, co jeho obličej v téhle chvíli prozrazuje milované dívce. I když se nořil do moře, v ústech měl sucho. Slyšel Rachel jako přes vodní clonu – o níž doufal, že se brzy změní v alkoholovou: „A co jsi mi chtěl říct ty, zlato?“ Ted se zhluboka nadechl, připadalo mu, jako by vdechoval zvratky, jako by to už vzdal a rozhodl se utopit, tady a teď. „Nic důležitýho, zlato. Mám z tebe takovou radost. Tak na zdraví!“ Zvedl pohárek saké na její život s jiným mužem a jejich nenarozeným dítětem, a už nikdy nemiloval jinou ženu ani nebyl milován. Většina dní plynula bez jediné myšlenky na
22
Ten_mizernej_Bucky_Dent_04_(imprimatur).indd 22
18.04.2017 10:42:28
Rachel Sue Teď-Kdoví-Čí a na alternativní realitu, která by mohla nastat, kdyby byl agresivnější a promluvil první. Kdyby se někdo ptal, Ted by tvrdil, že už se přes Rachel úplně přenesl, jenže i teď mu stačilo ucítit na chodníku závan pačuli a žaludek se mu zvedl stejně jako jeho mužná chlouba (trochu).
23
Ten_mizernej_Bucky_Dent_04_(imprimatur).indd 23
18.04.2017 10:42:28
3
„Ať žije dělnická třída, Teddy baseballisto,“ odpověděl Mun go. Ted se otočil na patě v sandálu a vyšel do červnového večera. Cesta ven na parkoviště patřila k nejméně oblíbené části jeho práce. Po zápase se fanoušci shlukli za bariérami a doufali, že zahlédnou své oblíbené hráče. Když viděli, jak proti nim z nitra stadionu kráčí nějaká postava, začali hádat podle jejího tvaru a velikosti a halekali: „Louuuuuu!“ pokud si mysleli, že je to Lou Piniella, nebo „Bucky!“, když ho měli za Buckyho Denta. Případně „Kapitáne!“, když se v jejich očích stal Thurmanem Munsonem, či „Houuuuuseré!“, když jim připadal jako Rich „Houser“ Gossage. Anebo taky, což bylo nepravděpodobné: „Reggie! Reggie! Reggie!“ To všechno ho doprovázelo na jeho cestě k autu. Když zařvali jména všech svých oblíbenců a zjistili, že to je Ted, dali najevo své zklamání. Ted nenáviděl tu chvíli, kdy poznali, že je to jen on. Jako by to byla jeho hrozná chyba. Jako by sám byl chodící chybou. Bylo to jako kráčet uličkou hanby. „Ále blbost,“ ozval se vždycky někdo první, „to je jen Pan Burák. Co, Pane Buráku, jak je, chlape? BU-RÁK!“ Obvykle se to změnilo
24
Ten_mizernej_Bucky_Dent_04_(imprimatur).indd 24
18.04.2017 10:42:28
v soutěž v posměšných přezdívkách. „Grizzly Adams!“ ječeli na něj jméno herce ze slavného televizního seriálu. Tušil, že se trochu podobá Danu Haggertymu kvůli své robustnosti, vousům a dlouhým vlasům, takže to přišlo vzápětí: „Haggerty!!!“ Soutěž v přezdívkách za jeho zády ztichla, teprve když se ze stadionu vynořil skutečný hráč Yankees. „Haggerouš! Grizzlík! Grizelda!“ a občas taky „Jerry Garcia!!!“, což mu vlastně vůbec nevadilo. Ted měl hlavu skloněnou a rozpačitě se usmíval, aby skryl své pokoření. Kéž by se na těch pár minut, než se dostane k autu, mohl stát neviditelným. Nebo aspoň ještě o něco neviditelnějším, než už je. Když kráčel k zadní části parkoviště, lampy tam byly dál od sebe, jako by všem bylo jedno, co se tam bude dít. Tedyho věrný oř, ohavně zelená, stárnoucí Toyota Corolla, na něj trpělivě čekal. Plastový sáček, který nahradil čelní sklo rozbité při krádeži Tedova přehrávače, povíval jemně ve větru. Ted už auto přestal zamykat. Pokud by někdo chtěl něco z toho starého krámu, ať si to spánembohem vezme, aspoň už mu přitom nic dalšího nerozmlátí. Ne že by tam bylo ještě něco cenného. Špinavé oblečení, lahve od limonády a sáčky od buráků. Aby ušetřil a taky proto, že mu na jídle nikdy moc nezáleželo, jedl Ted buráky, které prodával při zápasech. Tahle monotónní strava vysvětlovala jeho rostoucí břicho a nezdravě nazelenalou pleť. Nikdo od časů botanika George Washingtona Carvera nestrávil s buráky víc času než on. Pokud se to podobalo chování bezdomovců nebo seniorů shromažďujících doma odpadky, Tedovi to bylo jedno. Byl marxista/leninista/trockista, který kašle na tu zdechlinu kapitalismu v posledním stadiu rozkladu, jíž je americká ekonomika. Existoval ve světě i mimo svět, který chtěl pozo-
25
Ten_mizernej_Bucky_Dent_04_(imprimatur).indd 25
18.04.2017 10:42:28
rovat. Jsem Heisenbergův princip nejistoty, pomyslel si. Nebo možná jistoty. A zapálil si jointa. Vyfoukl oblak dýmu, na jaký by mohl být pyšný i starý Jamajčan, vytáhl z batohu přenosný kazetový magnetofon a zastrčil ho do otvoru v palubní desce. Otočil klíčkem v zapalování a japonské autíčko naskočilo s otřesením, jako by se probralo ze zimního spánku a zlobilo se, že se má hýbat. „No tak, Bertho-san,“ konejšil toyotu Ted, když sešlápl spojku. „Teť být pan Spojka, ano jo?“ Zařadil zpátečku. Někdy se svou „Collolou“ mluvil s tím přehnaně šišlavým japonským přízvukem jako Mick Rooney ve Snídani u Tiffanyho – podobné přihlouplé, drsné, rasistické řeči míval jeho otec jen proto, aby lidi nadzvedl. Ted to nesnášel, připadalo mu to urážlivé. Ale někdy, i když nechtěl, si připadal jako břichomluvcova loutka a bezděčně pronášel otcovy repliky. Ty věty nebo obraty se v něm vynořovaly zničehonic, možná to byl nějaký otcovský Tourettův syndrom. Když ta posedlost pominula a on se rychle stal sám sebou, zahanbeně se rozhlížel, jestli ho nikdo neslyšel. Hudba sváděla předem ztracenou bitvu s malými levnými reproduktory. Grateful Dead. Téměř vždycky. „Svatý Štěpán s růží zahradou kráčí…“ Ted zpíval s Bobem Weirem ve slušně melodické imitaci citlivého, moudrého kňourání Jerryho Garcii: „Venkovská zahrada, kde vítr slyšíš lkát, zahrada v dešti, kam každý chodí si stěžovat…“ Ted vyjel z parkoviště do potemnělých ulic Bronxu. Zpíval: „Záleží na tom snad ještě tak? Štěpán by odvětil, však neví jak…“
26
Ten_mizernej_Bucky_Dent_04_(imprimatur).indd 26
18.04.2017 10:42:28