Karl Ove Knausgård
Konec Můj boj 6
ODEON
Přeložila Klára Dvořáková Winklerová
MIN KAMP. SJETTE BOK Copyright © Karl Ove Knausgård, 2011 First published with the title Min kamp. Sjette bok in 2011 Translation © Klára Dvořáková Winklerová, 2021 This translation has been published with the financial support of NORLA.
Překlad vychází s finanční podporou agentury NORLA.
ISBN 978-80-207-2058-0
Díl osmý
V polovině září 2009 jsem jel za Thomasem a Marií do jejich malého venkovského domu mezi Höganesem a Mölle, on mě měl fotografovat na obálky připravovaných románů. Pronajal jsem si auto, černé audi, a s pocitem štěstí v srdci uháněl dopoledne po čtyřproudé dálnici. Nade mnou se klenula blankytně modrá obloha bez mráčku a slunce pálilo jako v létě. Nalevo se v dálce třpytil Öresundský průliv, napravo se táhla nažloutlá strniště a louky, které byly rozdělené zídkami či potoky lemovanými listnatými stromy, tu a tam se nečekaně vynořila hradba lesa. Připadalo mi, že ten den neměl vůbec nastat, zjevil se jako oáza léta uprostřed blednoucí podzimní krajiny, a uvědomil jsem si, že skutečnost, že by to tak vlastně být nemělo, slunce by přece nemělo pálit tak silně a zalévat oblohu takovým množstvím světla, vyvolává v mé radosti neklid, ale přestal jsem na to myslet a doufal, že to přejde samo od sebe, místo toho jsem si spolu s Cat People zpíval refrén písně, která se právě linula z reproduktorů, a vychutnával si pohled na město, které se zrovna objevilo po levé straně, přístavní jeřáby, tovární komíny, skladiště. Míjel jsem předměstí Landskrony, stejně jako o několik minut předtím Barsebäck s charakteristickou a pokaždé stejně děsivou siluetou atomové elektrárny v dálce. Další město na řadě byl Helsingborg; vesnice, kam jsem mířil, ležela jen pár kilometrů za ním. Měl jsem zpoždění. Nejdřív jsem totiž dlouho seděl v prostorném chladivém autě na krytém parkovišti, protože jsem nechápal, jak ho mám nastartovat, a nemohl jsem se jít zeptat do půjčovny ze strachu, že mi auto seberou, když na sebe prozradím takovou neznalost, a tak jsem tam seděl a pročítal manuál, listoval dopředu a dozadu, o startování tam ale nikde nic nestálo. Zkoumal jsem přístrojovou desku, potom 7
klíč, což ovšem nebyl žádný klíč, nýbrž plastová destička. Otevřít auto se mi podařilo tím, že jsem ji stiskl, a teď jsem spekuloval o tom, jestli by se obdobně nedalo i nastartovat. Žádné klasické zapalování u volantu jsem každopádně neobjevil. Co je ale tohle? Že by to byla tahle škvíra? Zastrčil jsem černou plastovou destičku dovnitř a motor naskočil. Následující půlhodinu jsem kroužil po centru Malmö a hledal správnou cestu z města ven. Než jsem konečně vyjel na dálnici, nabral jsem už téměř hodinové zpoždění. Když Landskrona zmizela za kopcem, zašátral jsem na vedlejším sedadle po mobilu, našel ho a stiskl číslo Geira A. Právě on mi svého času Thomase představil, seznámili se v boxerském klubu, kde Thomas pracoval na fotografické knize o boxování, zatímco Geir psal na totéž téma diplomovou práci. Byli nesourodý pár, mírně řečeno, avšak vzájemně se velmi respektovali. „Nazdar, hochu,“ ozval se Geir. „Nazdar. Mohl bys mi prokázat službičku?“ „Jasně.“ „Zavolal bys Thomasovi, že se o hodinu zpozdím?“ „Určitě. A ty jsi na cestě a řídíš?“ „Ano.“ „Ty se máš.“ „Je to fantastický, pro změnu. Ale teď tady musím předjet kamion.“ „Fakt?“ „A nemůžu se přitom vybavovat po telefonu.“ „Tvoje kapacita pro multitasking by se jednou měla stát předmětem výzkumu. No tak jo. Zatím.“ Odložil jsem telefon, zařadil a projel kolem dlouhého bílého kamionu, který se pod tlakem vzduchu nepatrně kolébal. Stejné léto o něco dříve jsem vyvezl celou rodinu do Kosteru a dvakrát jsem málem způsobil dopravní nehodu, nejdřív kvůli akvaplaningu ve vysoké rychlosti, to mohlo dopadnout opravdu špatně, druhý případ nebyl tak vážný, ale i tak znepokojivý; v koloně těsně před Göteborgem jsem chtěl přejet do vedlejšího pruhu a nevšiml si blížícího se auta, ke kolizi nedošlo jen díky tomu, že jeho řidič dostatečně rychle zabrzdil. Vzápětí následovalo zuřivé troubení, které se zařezávalo až do morku kostí. Potom už jsem se za volantem necítil dobře, pořád ve mně zůstávala trocha hrůzy, zajisté zdravá, jenže mě pak vyvádělo z míry i pouhé předjetí kamionu, musel 8
jsem se k němu nutit a ještě několik dní poté mě přepadala úzkost, jako kdybych se předtím opil. Ačkoliv jsem měl řidičák, a tudíž i právo řídit, nebralo to moje podvědomí v potaz, stále na mě dotíralo, jako by žilo v době, kdy se mi neustále vracela jedna z nejhorších nočních můr, totiž že si sedám do auta a rozjíždím se, aniž bych to uměl. A pak jezdím ochromený strachem po norských silnicích plných serpentin, nad sebou hrozbu, že se kdykoliv může objevit policie. S tím jsem se převaloval v posteli, polštář a horní část peřiny promáčené potem. Odbočil jsem z dálnice a sjel na užší okresku do Höganesu. Vedro venku se zdálo takřka hmatatelné, ze zamžené oblohy zářilo hutné světlo a jeho měkký třpyt zaléval všechno kolem. Zdálo se mi, jako by se svět otevřel a chvěl se. Po deseti minutách jsem zabočil na prostranství před samoobsluhou, zastavil a vystoupil. Jaká touha se vznášela v povětří! Cítil jsem v něm modř moře, ale vedro nebylo jako v létě, skrývalo v sobě cosi klidného a chladivého. Když jsem po asfaltu přecházel k samoobsluze, před kterou schlíple visely vlajky, připomněl mi vyhřátý vzduch pocit, který jsem zažíval, když jsem se za parného letního dne kdesi v italském městě dotkl mramorového povrchu, jeho chlad byl subtilní a překvapivý zároveň. Koupil jsem jim košík malin jako dárek, sobě krabičku cigaret a žvýkačky, položil jsem košík na sedadlo spolujezdce a vyrazil na poslední úsek cesty. Jen sto metrů od samoobsluhy odbočovala dolů k moři úzká silnička lemovaná živými ploty, za nimiž stály malé, na bílo natřené letní chaty. Thomas a Marie bydleli úplně na konci, na západ se rozlévalo širé moře, na východ se táhlo zelené pole. Když jsem za sebou zabouchl dvířka, přicházel už ke mně bosý po trávníku Thomas. Objal mě, byl jedním z mála lidí, od nichž jsem to nepociťoval jako narušení intimity. Neměl jsem tušení proč. Asi jen proto, že byl o patnáct let starší, a ačkoliv jsme se neznali příliš dobře, vždycky mi byl přátelsky nakloněný. „Ahoj, Karle Ove,“ přivítal mě. „Dlouho jsme se neviděli. To je dneska nádherně!“ Vykročili jsme po trávníku. Vzduch byl zcela nehybný, nepohnul se ani lísteček, slunce nad mořem zářilo a vysílalo své žhnoucí paprsky nad krajinu. Přesto mě neopouštěl neustálý pocit chladu. Už dlouho se mi v nitru nerozhostil takový klid. 9
„Dáš si kafe?“ zeptal se Thomas, když jsme se zastavili za domem, kde minulé léto mezi stěnou a hustým, neprostupným živým plotem, který vrhal několikametrový nehybný stín, postavil dřevěnou terasu připomínající lodní palubu. „Rád,“ odpověděl jsem. „Tak se zatím posaď.“ Sedl jsem si, nasadil si sluneční brýle, nastavil obličej slunci a přitom si zapaloval cigaretu, zatímco Thomas v kuchyňce plnil konvici vodou z kohoutku. Z domku vyšla Marie. Sluneční brýle měla posazené nad čelem a mžourala do sluníčka. Zmínil jsem se, že jsem o ní toho rána četl v Dagens Nyheter, byl to referát z debaty o umění, jíž se účastnila. Ačkoliv jsem se snažil, nevzpomínal jsem si už, co tam o ní psali, ale naštěstí se nezeptala, jen poznamenala, že se na to podívá v knihovně, kam se stejně chystá. „Vyšla už ta tvoje knížka?“ „Ne. Ale měla by už tuhle sobotu,“ odpověděl jsem. „To je skvělé!“ „Ano,“ odtušil jsem. „Tak se uvidíme později. Zůstaneš na oběd?“ „Moc rád!“ usmál jsem se. „Taky jsem přivezl Lindin rukopis. Můžu ti ho pak dát.“ Marie dřív pracovala jako konzultantka na literární škole v Biskops-Arnö a souhlasila s tím, že si přečte rukopis povídky, kterou Linda právě dokončila. „Tak jo,“ odpověděla a zašla zas dovnitř. Vzápětí nastartovalo na opačné straně domu auto. Thomas vyšel ven, nesl dva hrnky kávy a tácek s muffiny. Sedl si, chvilku jsme si povídali, pak si přinesl fotoaparát a udělal pár snímků, přičemž jsme se dál bavili úplně o něčem jiném. Když jsem ho posledně navštívil, četl Prousta, stejně jako i teď, krátce před mým příjezdem byl právě u babiččiny smrti. To je jedna z nejkrásnějších pasáží, poznamenal jsem. Ano, přisvědčil a vstal, aby vyfotografoval snímky z jiného úhlu. Přemýšlel jsem o tom málu, co jsem si o babiččině smrti pamatoval. Jak přišla zničehonic. Vyškrábala se na vůz, který ji měl provézt Lucemburskou zahradou, a okamžik nato ji ranila mrtvice, na niž pár hodin poté zemřela. Anebo to bylo 10
pár dní? Dům plný lékařů, všepohlcující starost dominující atmosféře v první fázi smutku, kdy apatii stále ještě přerušuje neklid přetrvávající naděje. Jak znenadání to přišlo, otřes, který to způsobilo. „Tak to bychom měli,“ řekl Thomas. „Co kdyby sis teď přenesl židli tamhle pod keře?“ Udělal jsem, jak navrhl. Potom se vrátil do domu, aby si snímky prohlédl ve stínu. Já si zašel do kuchyně pro kafe, a když jsem Thomase míjel, mrkl jsem na fotky, které právě proklikával. „Dopadlo to dobře,“ poznamenal. „Pokud ti teda nevadí, že to vypadá, že máš poněkud delší nos.“ Usmál jsem se a znovu vykročil do zahrady. Thomasovi nešlo o to, abych vypadal dobře, ani o to, aby zachytil určitý okamžik, nýbrž o pravý opak, jak jsem pochopil, o to, jak vypadám, když se naprosto uvolním a vůbec o nic se nesnažím. Vyšel s fotoaparátem ven a usadil se na terase. „Skončili jsme?“ zeptal jsem se. „Ano,“ odvětil. „Vypadá to pěkně. Možná tě později vezmu ještě vcelku.“ „Dobře,“ souhlasil jsem. Zpoza živého plotu k nám doléhal tichý hovor. Přehodil jsem si nohu přes nohu a pohlédl na oblohu. Byla bez jediného mráčku. „Než jsme sem jeli,“ ozval se Thomas, „navštívil jsem v nemocnici jednoho ze svých nejlepších kamarádů. Zlomil si vaz.“ „Fakt? No to je strašný.“ „Je. Našli ho u stanice Gullmarsplan ve Stockholmu. Nikdo netuší, jak se to stalo, prostě tam ležel.“ „A už přišel k sobě?“ „Ano. Může mluvit a je naprosto v obraze. Ale z toho, co se stalo, si nepamatuje nic. Ani nemá potuchy, co dělal u Gullmarsplanu.“ „Byl v tom alkohol?“ „Ne, vůbec ne. Má takovou divnou nemoc. Podobný věci už se mu přihodily, omdlel třeba v bytě, probral se a na nic si nevzpomínal. Ovšem tentokrát to dopadlo hůř. Myslím, že už to asi sám nezvládne.“ Nevěděl jsem, co na to říct, tak jsem přikývl. Chvíli jsme seděli mlčky. Pak na mě Thomas pohlédl. „Nepůjdeme se projít?“ „Klidně.“ 11
Za tři minuty už za námi zabouchl branku a vydali jsme se přes spasené louky mírně se svažující ke kamenité pláži a vlnám narážejícím na pevninu. Z malého kopečku na nás civělo několik dlouhorohých krav. Přestože jen o padesát metrů výš stály domy a za nimi vedla frekventovaná silnice, připadalo mi, že se ubíráme po pusté planině. Snad to bylo tím mořem, nezvyklým pohledem na pastviny táhnoucí se až k pláži. Na takových místech obvykle bývala půda nejdražší a nepřenechávali ji zvířatům. „Tamhle nahoře stojí bunkry z války,“ ukázal Thomas na několik nízkých betonových staveb opodál. „Vždyť víš, Dánsko je jenom kousek odsud.“ „Tam, kde jsem vyrůstal, byly taky,“ řekl jsem, „jenomže patřívaly Němcům.“ „Opravdu?“ Zvedl fotoaparát a zabral mě z profilu proti moři. „Jako děti jsme si tam hráli,“ pokračoval jsem, „nejlákavější byly bunkry v lese. Už jen to, že vůbec existovaly! Bylo to na konci sedmdesátek. Vlastně jenom něco málo přes třicet let od konce války.“ Otevřenou krajinou profukoval vítr, ale vlny zalévající pláž byly nízké a mírné. Krávy se znovu začaly pást. Všude po nich ležely kravince, některé čerstvé a rozměklé, jiné vyschlé a ztuhlé. „Tamhle máme takovou zvláštnost,“ ozval se Thomas a ukázal na malé jezírko, oddělené od moře vyvýšeninou a obklopené jakousi bažinou zarostlou rákosím a mechem. „Co je to?“ zeptal jsem se. „Vidíš tam to jezírko?“ Přikývl jsem. „Žije v něm žába, která se nikde jinde ve Švédsku nevyskytuje. Jenom tady. V tomhle jezírku.“ „Skutečně?“ „Fakt. Ale žije taky ve Finsku. Říká se jí kuňka obecná. Když budeme mít štěstí, tak je uslyšíme. Jejich kuňkání totiž zní jako zvonečky. Slyšel jsem o nich jednou pořad v rádiu, nahrávali jejich zvuk tady a srovnávali ho s kuňkáním těch ve Finsku. Zkusíme, jestli je neuslyšíme?“ Zastavili jsme se těsně u jezírka. Ale kromě větru opírajícího se do uší a slabého šumění moře jsme nezaslechli vůbec nic. „Nic,“ odtušil zklamaně. „Nekuňkají vždycky. A taky jich je čím dál tím míň. V dávných dobách, ale vlastně ještě i poměrně nedávno, se 12
jezero rozkládalo všude kolem. Pak v blízkosti postavili domy a hladina začala klesat.“ „Ale jak je možný, že žijou jenom tady?“ „Nevím. Asi byly dřív i jinde, ale všude už vyhynuly, kromě tady toho jezírka, kde se jim nejspíš obzvlášť dobře dařilo.“ „To je zvláštní.“ „Je. Škoda, že nejsou slyšet. Ten zvuk je fakt unikátní.“ Vykročili jsme dál a pak se vydali směrem k prázdninovému letovisku, které dřív bývalo rybářskou vesničkou. Všechny staré domky byly opravené, všechny zahrady stejně krásně a pečlivě upravené, na příjezdových cestách stála nablýskaná nová auta. Prošli jsme cestou kolem nich a brzy jsme se znovu usadili na malé zahrádce za domem, kterou jsme pouhou hodinu předtím opustili. Thomas znovu postavil na kafe, Marie stála v kuchyňce a připravovala jídlo. Když jsme obědvali omeletu, pečené brambory, chleba a pivo, probírali jsme Jona Fosseho. Marie překládala jeho divadelní hry do švédštiny, jednu právě dokončila a mělo ji v průběhu podzimu uvést divadlo Dramaten. Fosse je spisovatel, který se od popisování světa, jaký je, od složitých drobností a vztahů naplněných neurózami a panikou, od nočních můr svých prvních sociálněrealistických románů, dostal až k popisování světa takového, jaký skutečně je, temný a otevřený. Od světa, jaký může být ve své nejjednodušší formě, ke světu, jaký je mezi námi, tak se vyvíjí jeho literární dráha. Obrácení k bohu a božskému je toho následkem. Všichni, kdo se dopracují k základním podmínkám existence, se musí i tímto tématem dříve či později zabývat. Lidství má vnitřní a vnější hranice, mezi nimi se nachází kultura, v níž sami sebe spatřujeme. U Fosseho je jen skrytě vyjádřená a téměř neurčitá, otevřená vůči vnějšímu působení, větru a temnotě, které jako by v lidech, o nichž píše, sílily a slábly. V tom ohledu v sobě mají Fosseho postavy cosi předmoderního, protože se nacházejí mimo vše, čím naplňujeme svůj čas, mimo všechny noviny, televizní programy, celý ten vír politiky, zpráv, drbů a celebrit tvořící náš svět, přinejmenším tedy ten můj. Jednoduchost jeho pozdějších děl vede některé k tomu, že je nazývají minimalismem, temnota vyvolává zmínky o Beckettovi, ale u Fosseho nenajdeme nic minimalistického, zato esencialistického, stejně jako nic beckettovského, protože Beckett je drsný, ironický, bez naděje, jeho temnota je chladná a naplněná posměchem, zatímco u Fosseho 13
je hřejivá a útěšná, bez posměchu. Snad proto, že se k ní propracoval z nitra a nejde opačnou cestou než Beckett? Nic z toho jsem ovšem nemohl říct Thomasovi a Marii, protože s naprostou většinou literatury, kterou přečtu, i s uměním, které zhlédnu, to bývá tak, že k nim přistupuju jinak než prostřednictvím myšlenek. Fosse je takový a takový, Beckett takový a takový, to vím, ale tím to hasne. „A jak se to vlastně vyvíjí s tvým strejdou?“ zeptal se Thomas. „Pořád ještě tolik zuří? Minule ses zmínil, že to chce hnát k soudu.“ „Nic novýho se nepřihodilo,“ odpověděl jsem. „Knížka už je v tisku, takže jestli má dojít na soud, bude to, až vyjde. Vyhrožoval taky, že to dá do novin. Toho se vlastně obávám nejvíc. Že se jim to donese.“ „To by ale nebylo právě moudrý, pokud chce, aby si nikdo nemohl přečíst, co jsi napsal, ne?“ podotkla Marie a strčila si sousto na vidličce do úst. „To ne, ale ono na tom není racionálního vůbec nic.“ Odsunul jsem talíř a rozvalil se na židli. „Díky za oběd. Bylo to moc dobrý!“ Měl jsem chuť na cigaretu, ale čekal jsem, až dojedí. Thomas zvedl hlavu a pohlédl na mě. „Klidně si zapal, jestli chceš,“ vybídl mě. „Díky.“ Zapálil jsem si cigaretu a pozoroval jsem tmavě modrý proužek moře, který zářil nad zelenými keři na obzoru, kde sluneční záře jako by vše vymazala z povrchu zemského jako nějaká bomba, klenula se odtamtud vzhůru jen světlejší zamžená obloha. Byl to opravdu nádherný den. Začali sklízet ze stolu, odložil jsem cigaretu do popelníku a pomohl jim, položil jsem talíře na linku vedle Marie, která je začala oplachovat. Táhlo jí na šedesát, ale působila mnohem mladším dojmem, jak to u lidí, kteří píšou, často bývá; jen tu a tam se dal v obličeji na krátký záblesk okamžiku zahlédnout její skutečný věk. Obličej a jeho výraz jsou dvě odlišné, vzájemně provázané veličiny, funguje to podobně jako u takových těch obrázků, kde když se soustředíme na zastíněné části, vidíme jinou věc, než když se zaměříme na ostatní, jen s tím rozdílem, že obličej je nesrovnatelně složitější. Mění se nejen z hodiny na hodinu podle toho, jaké nálady za ním a kolem něho proudí, nýbrž i z roku na rok, podle toho, jaký k němu máte vztah. Například obličej mojí 14
matky se pro mě zpravidla nemění, vidím zkrátka „mámu“, takovou, jaká byla odjakživa, ale pak třeba jen trochu pootočí hlavu a já náhle v šoku spatřím starého člověka, jímž teď je, ženu na prahu sedmdesátky, které třeba nezbývá víc než deset let života. Pak se otočí zpátky a něco prohodí a já opět vidím jenom „mámu“. Usadil jsem se venku, cigareta ještě hořela, strčil jsem ji mezi rty, potáhl tak silně, až se zahřál filtr, a pohlédl nejdřív na oblohu a poté na Thomase, který právě vyšel z domu s košíčkem malin v rukách. „Dřív jsme tady slýchávali slavíky,“ poznamenal a sedl si ke stolu naproti mně. „Ani to není tak dávno.“ „A co se stalo?“ zeptal jsem se. Pokrčil rameny. „Prostě zmizeli.“ Když jsem hodinu nato odjížděl domů, stálo slunce nízko nad dánskou pevninou a já přemýšlel o zmizelých slavících. Byl to dokonalý začátek románu, který jsem se chystal psát, až dokončím Můj boj. Postarší muž znavený životem se prochází po své zahradě na Gotlandu, vysedává ve stínu a čte si, vyráží na dlouhé procházky do lesa nebo po nekonečných plážích a každý večer chodí brzy spát. Je léto, přes den pálí slunce, vegetace je suchá a sežehlá, muž je naprosto sám, nikde poblíž ani živáčka. A on vysedává a přemítá o jednom dávném rozhovoru na terase ve vesnici na pobřeží Öresundu, kdy jeho přítel Thomas, nyní už po smrti stejně jako řada dalších starých přátel, začal mluvit o slavících, kteří vymizeli. Tenkrát to bylo poprvé, co něco takového slyšel. Hned nato ale viděl v televizi dokument o tom, jak v USA zmizely včely. Ze dne na den byly prostě pryč, nikdo nevěděl, kam se poděly, jestli se přestěhovaly na jiné místo, nebo zkrátka vymřely. Jednou v neděli se muž s rodinou vydal do rozlehlého bukového lesa za městem, kde žili, a narazili tam na stovky mrtvých netopýrů rozesetých po zemi. V novinách se psalo o podobných případech, o početných hejnech ptáků padajících z nebe, obrovských množstvích mrtvých ryb plujících v moři břichem vzhůru. Ve světě se něco dělo, avšak nikdo netušil co. Co když pod mořem vybuchla sopka a plyny z ní unikající ryby zahubily? Anebo byli na vině lidé? Rozšířila se snad mezi ptáky nějaká choroba? Proč by ale potom padali dolů na zem všichni najednou? Nebo to způsobil stres? Divoký losos vymizel, někteří se domnívali, že k tomu došlo 15
kvůli chovným druhům. Vyhynuly některé druhy motýlů, změnilo se snad životní prostředí tak rychle, že se nestačili přizpůsobit? A potom se v průběhu několika letních sezon přestaly na sever do křovin podél pobřeží vracet některé z velkých ptačích kolonií. Nikdo tehdy nedokázal říct, co se to vlastně odehrává. Muž každý večer, než jde spát, popíše pár stránek ve svém zápisníku, hlavně kvůli sobě, jeho dny na tom odlehlém místě jsou si tak podobné, že by bez těch poznámek naprosto splynuly. Píše o tom, co dělá, jak se cítí, co vidí, a mezitím i o událostech ze svého dřívějšího života, který díky tomu tak nějak nesystematicky vyplouvá na povrch. Tenhle nápad jsem rozvíjel v myšlenkách cestou na jih. Abych měl celé odpoledne volné, vypravil jsem ráno děti do školky, dal jim najíst, oblékl je a odvedl je tam, takže když jsem pak odjížděl od Thomase s Marií, zbývalo mi trochu času, který jsem zamýšlel strávit v nějaké kavárně v Helsingborgu. Na jedné křižovatce jsem odbočil doleva, prosvištěl nejdřív přes průmyslovou a pak obytnou zónu, kde silnice vedla mezi dlouhými bloky řadových domů, načež jsem sjel z prudkého kopce a přede mnou leželo centrum města s přístavem, kde se třpytila mořská hladina v záři slunce sklánějícího se k západu. Už jsem tam kdysi s Lindou a dětmi byl, na prvním výletě poté, co jsem dostal řidičák. Protože jsem měl nevyřízené platební upomínky a tudíž jsem nemohl ve Švédsku ani získat půjčku, ani si pronajmout auto, objednala ho Linda tenkrát na svoje jméno, byl to jakýsi obrovský, nesnadno ovladatelný minibus, když jsme vjížděli do města, srdce mi bušilo a sotva jsem s ním zvládal manévrovat, ale zároveň jsem cítil radost, protože řídit vlastní auto mi dodávalo neskutečný pocit svobody, jako by rychlost vyřešila všechny moje problémy. Proto jsem nyní věděl, že parkoviště se nacházejí vzadu v přístavu, a pomalu jsem tam zamířil. Kousek od mola kotvila obří zaoceánská loď. Zdálo se, že pobere i několik tisíc cestujících. Zamkl jsem auto a vydal se do centra. Na druhé straně průlivu se překvapivě blízko tyčil hrad Helsingør. Z pomyšlení, že hledím na domov Hamleta, mi po zádech přeběhl mráz. Pokoušel jsem se odmyslet si všechna ta auta, lodě a domy kolem, vidět jen samotný hrad v krajině a představoval si tehdejší obrovské vzdálenosti, malý prostor obývaný lidmi, rozlehlá území mezi osídlenými místy, a díval se na hrad, kde královský syn, zlomený zoufalstvím nad smrtí otce, jehož nejspíš zavraždil strýc, leží třeba na zádech v posteli 16
a zírá do stropu, zmučený tím, jak všechno kolem ztratilo jakýkoliv smysl. Jeho přátelé Rosencrantz a Guildenstern sedí na lavici na hradním nádvoří a vrhají dlouhé stíny na dláždění, zmožení sluncem a nudou. Chvíli jsem tam postával a hleděl přes průliv k hradu, pak jsem se otočil a vykročil podél přístavní hráze. Míjel jsem skupinky turistů, kteří opření o zábradlí zírali do chladivě modré vody. Možná tam dole plavaly ryby, možná je přitahovala samotná hlubina. Centrum se rozkládá na úpatí strmého kopce; ze všech měst na poloostrově Skåne, která jsem navštívil, jsou jedině v Helsingborgu vršky a stoupání. Díky tomu se tam prostor vnímá zcela odlišně. Došel jsem na pěší zónu, na jejím konci je park, kde jsem se za několik minut usadil v pavilonu kavárny ve stínu košatých listnatých stromů a objednal si kafe. Hosté u okolních stolů mluvili anglicky s americkým přízvukem, určitě byli z té zaoceánské lodi. Vzhlédl jsem do korun nad svou hlavou. Listy ještě nezežloutly, ale jejich zeleň už nebyla tak sytá a hutná jako v létě, tak nějak vyschla a vybledla. V povětří okolo mě proudily zvuky města. Otáčení pneumatik na asfaltu, hučící motory aut, ozvěny kroků, hlasů, smíchu. Hamlet vznikl na konci šestnáctého století. Nejstarší dochované vydání pochází z roku 1603. Ještě před pár lety bych si říkal, že je to dávno. Teď už jsem si to nemyslel. Od šestnáctého století nás dělí jen několik generací. Například Goethe se určitě setkal s lidmi, kteří se narodili v sedmnáctém století. Pro Hamsuna byl Goethe někým, kdo zemřel o generaci dřív, než se on sám narodil. A pro mě je Hamsun tím, kdo zemřel o generaci dřív, než jsem se narodil já. Ne, sedmnácté století není tak dávno. Přes ulici přicházela s podnosem v ruce servírka v černé zástěře. Kavárna se totiž nacházela v jednom z domů v ulici lemující park. Žena hbitě vyběhla po třech schodech do pavilonu, zastavila se u mého stolu, postavila přede mě šálek kávy a malou konvičku mléka a přidala ještě papírovou trubičku s cukrem. Dal jsem jí třicet korun a řekl, že je to v pořádku. Nerozuměla mi, začala lovit v kapse zástěry drobné, zvedl jsem dlaň proti ní a řekl: ne, ne. Poděkovala a otočila se k odchodu. Kafe chutnalo hořce, muselo stát už několik hodin. Lidé ho v horku nepili. Zapálil jsem si cigaretu a zadíval se na protější střechy, od plechem pobitého komínu se odrážely sluneční paprsky, pohyb světla však nebyl 17
zřetelný, takže se zdálo, že ho z nějakého nevyčerpatelného zdroje vyzařuje samotný plech. Šedočerné břidlicové tašky okolo, požární schodiště mizící ve dvorech na druhé straně. V životě každého existuje horizont, horizont smrti, jeho linie prochází někde mezi druhou a třetí generací před námi a kdesi mezi druhou a třetí generací po nás. Mezi těmito liniemi jsme my a naši blízcí, mimo ně se nacházejí ostatní, zemřelí a nenarození. Tam zeje život bez nás. To proto mohla postava jako Hamlet získat takovou důležitost. Je fiktivní, někdo si ho vymyslel, vnukl mu myšlenky a činy a dal jim prostor, avšak ono fiktivní se už v podstatě neodlišuje, nepředstavuje skutečný rozdíl, jakmile se dostaneme mimo horizont smrti. Hamlet není o nic víc či méně živý než historické postavy, které se kdysi po světě pohybovaly; v jistém slova smyslu jsou už všichni z těch dob fiktivní. Anebo, protože Hamleta tvořila slova a pojmy, zatímco ostatní maso a kosti, jen on a jeho forma života dokázali zvítězit nad časem a pomíjivostí. Vstává teď ve své studené ložnici? Vychází po úzkém schodišti na střechu a na cimbuří? Co odtamtud asi vidí? Modrý průliv, zelenou zemi na protějším břehu, rovinu táhnoucí se do daleka. O čem přemýšlí? To přece napsal Shakespeare. Země Hamletovi připadá jako neživá pustina. Povětří, ten nádherný strop, úžasná klenba, královská střecha zdobená zlatými plameny, jak popisuje svým dvěma přátelům, Rosencrantzovi a Guildensternovi, je pro něho jen odpornou a chorobnou směsí vyhořelých plynů. A člověk je pouhým koncentrátem prachu. To tam Hamlet na hradě viděl. Anglické slovo vyhořelý se užívá i pro zachmuřenou mysl a prostor, který se tím mezi temnotou mysli a světa otevírá, je propastný. Vytáhl jsem z kapsy bundy mobil a navolil Lindino číslo. Vzala to okamžitě. „Jak se máte?“ zeptal jsem se. „Dobře,“ odpověděla, „jsme v parku. Je nádherně. Heidi se nejdřív nechtělo, ale pak ji to přešlo. Kdy přijedeš?“ „Brzy. Jsem v Helsingborgu. Takže asi tak za hodinku. Ale musím ještě vrátit auto a dojít domů. Mám cestou nakoupit?“ „Ne, myslím, že máme všechno, co je potřeba.“ „Tak jo. Zatím se měj, ahoj.“ „Ahoj,“ rozloučila se a ukončili jsme hovor. 18
Seděl jsem dál s mobilem v ruce a rozhlížel se po ulici. Po chodníku se blížily dvě ženy v sukních a sandálech, s taškami z tenké látky. Za nimi jsem zahlédl muže na kole, zezadu se k němu tisklo dítě v sedačce. Oba měli helmu. Muž brýle a oblek. Vzpomněl jsem si na Heidi a usmál jsem se. Pořád chtěla, abychom ji nosili. Kdyby bylo na ní, v životě by neušla ani metr a neustále se nechala nosit. Chovala se tak v podstatě od prvního okamžiku. Když se narodila, měli jsme k sobě velmi blízko. Vanja žárlila a okupovala Lindu ze všech sil, já nosil Heidi. Až do té doby, co se narodil John, to jí byl rok a půl. Tehdy blízkost mezi námi vymizela. Občas mě to trochu rozesmutnilo. Ale tak to s dětmi chodí, život se dělí na jednotlivá období, která jednou skončí. Brzy dospějí a bytosti, jimiž byly a které jsem miloval, zmizí. Když jsem si prohlížel fotky dětí z doby, kdy jim nebyl ani rok, už nyní jsem cítil smutek, že ti, co tenkrát byli, už neexistují. Avšak obvykle jich bylo všude plno a rozviřovaly naše dny s takovou intenzitou, že na podobné pocity nezbýval prostor. S nimi bylo všechno tady a teď. S úlevou jsem o hodinu později vhazoval klíč od auta do schránky pobočky Europcar; že jsem po dlouhém dni na cestě já i auto v pořádku, nebyla žádná samozřejmost. Vysokou černou věž kostela svatého Petra ozařovalo slunce, zatímco ulice pod ní, do které jsem vzápětí vešel, ležela v chladném stínu. Šel jsem co nejrychleji, jako vždycky mě trápilo černé svědomí, že jsem pryč od rodiny, jinými slovy proto, že je Linda s dětmi sama. Měl jsem to prostě v krvi. Prošel jsem kolem Hansagalleriet, Hi-Fi klubu, Orvarova stánku s klobásami, přešel jsem vozovku a pokračoval podél kanálu malým parkem, pak okolo Granitu a Designtorgetu, přes most a do ulice, na jejímž konci se tyčila žlutobílá budova hotelu Hilton. Všude se to hemžilo lidmi, zahrádky kaváren byly plné, po dvojicích či trojicích tam vysedávaly dívky a probíraly klepy, mezi nimi se naparovalo pár teenagerů a zahlédl jsem i několik mužů v mém věku s opatrnějšími gesty a v méně vyzývavém oblečení. Všichni se opájeli tím nečekaným letním dnem. Cítil jsem klid i vzrušení zároveň; byly to příjemné pocity, avšak těsně pod nimi dřímala úzkost. Bydleli jsme na náměstí, v domě naproti hotelu Hilton. Před naším vchodem, vklíněným mezi designový obchod Søstrene Grene a čínský fastfood, se valil od časného rána do pozdního večera nepřetržitý proud 19
lidí. Na náměstí stála fontána, jejíž šumění k nám doléhalo celou noc, a velký osmiúhelníkový stánek s občerstvením, kde návštěvníkům vyhrávali odrhovačky a hity z osmdesátých let, nejčastěji šlo o návštěvníky z venkova, kteří vysedávali u stolů, nohy obložené pestrými sbírkami nákupních tašek, a ládovali se klobásami a hamburgery. Na lavičkách opodál zevlovali bezdomovci. Náš byt byl v šestém, nejvyšším patře domu a po celé jeho straně obrácené k náměstí se táhla terasa. Jednou odtamtud Vanja hodila dolů zapalovač, dopadl na chodník těsně vedle nějakého páru a vybouchl. Oba nadskočili a zadívali se vzhůru, já jsem se pokoušel omluvně gestikulovat, byla to nehoda, nezlobte se… Pohlédl jsem nahoru k našemu zábradlí. Vytáhl jsem z kapsy svazek klíčů, který ve mně vyvolal jinou vzpomínku, protože jsem na něm měl v plastovém rámečku fotku sebe a Vanji, jak stojíme na lodi a chystáme se na pozorování delfínů, bylo to na Kanárských ostrovech, jí jsou tři roky, na hlavě má bílý klobouček a v obličeji napjatý výraz. Přejel jsem oranžovým plastovým přívěskem přes destičku vedle dveří, ozvalo se cvaknutí, strčil jsem do dveří a vkročil do chodby, stiskl tlačítko výtahu, a zatímco se kabina blížila, zkontroloval jsem mobil. Nikdo nevolal. To mi přece bylo jasné. Jediní, kdo mi mohli volat na mobil, byli Yngve, máma, Tore, Espen a Geir Angell. Každý měli svůj zavedený rytmus, ale žádný z nich teď nebyl na řadě. S Yngvem a mámou jsem si telefonoval zhruba jednou týdně, s mámou obvykle v neděli večer. S Espenem jsem mluvil tak jednou za dva týdny, s Torem asi jednou za měsíc. S Geirem A. jsem si telefonoval několikrát denně. A to byl veškerý můj společenský život mimo rodinu. Ale stačilo mi to a přesně tak jsem to chtěl. Výtah přijel, vešel jsem dovnitř, stiskl horní tlačítko a pak zkoumal svůj obraz v zrcadle, přitom jsem pomalu stoupal vzhůru tmavou úzkou šachtou v útrobách domu. Toho léta mi narostly delší vlasy a nasadil jsem jakýsi plnovous. Vousy jsem ale neměl příliš husté, na tvářích nebylo skoro nic, takže kdykoliv jsem se viděl v zrcadle, přemítal jsem, jestli to náhodou nevypadá hloupě. Rozhodnutí bylo obtížné, neřkuli nemožné, jelikož neexistovala žádná kritéria, z nichž bych mohl vycházet. Když jsem se zeptal Lindy, řekla mi samozřejmě, že vypadám dobře. Myslela to vážně? Těžko říct. A nikoho jiného jsem se pochopitelně na něco tak intimního a sebestředného zeptat nemohl. Proto jsem se pár týdnů předtím oholil. Když jsem den nato 20
přišel do školky, zahleděl se na mě Ola, jediný rodič stejně starý jako já, děkan fakulty na univerzitě v Malmö a otec Benjamina, Vanjina v té době nejlepšího kamaráda, a pak se zeptal, jestli se na mně něco nezměnilo. Neměl jsem předtím náhodou něco na obličeji? Vyjádřil se ironicky, nechtěl to nazvat plnovous, a já si pomyslel, že jsem udělal správně, když jsem se oholil. Ale potom, hned v pátek, jsem vyzvedl vyvolané fotky z toho léta. Seděli jsme s Vanjou, Heidi a Johnem v kavárně na Triangelnu, kam jsme chodili každý pátek rovnou ze školky, oni si objednali zmrzlinu, já pil kafe; a tehdy odpoledne s hromádkou fotografií, kterými jsem se probíral a ukazoval jim je. Na jedné z nich stojím na pláži v Österlenu s Johnem v náručí. Vypadám fakt dobře, pomyslel jsem si, s plnovousem a ve slunečních brýlích jsem vypadal tak nějak… ano, tak mužně. A s Johnem v náručí vypadám jako… ano, no namouduši, jako otec. Tehdy jsem se rozhodl, že si plnovous nechám znovu narůst. Ale teď po cestě výtahem jsem opět znejistěl. Nazítří mě čekala cesta do Osla, kde jsem měl domluvených několik rozhovorů v souvislosti s vydáním prvního dílu románu. To ve mně vyvolalo představu košil, sak, kalhot, bot, účesů a také plnovousu. V posledních letech jsem takové věci neřešil, nepřemýšlel jsem o tom, jaké nosím oblečení, když jsem někam šel, prostě jsem na sebe něco hodil, většinou to bylo s dětmi do školky nebo ze školky nebo když jsme s nimi o víkendech vyráželi ven, navíc ve městě, kde jsem znal jen hrstku lidí a nijak zvlášť jsem se nezabýval tím, co si o mně myslí. Přinášelo to svobodu, chodil jsem ve starých plandavých kalhotách a ušmudlaných objemných bundách, ošklivých čepicích a teniskách, ale teď s koncem léta, kdy se přiblížilo vydání románu a byly domluvené první rozhovory, se situace změnila. Podvědomě jsem se otočil, když se výtah blížil do šestého patra, po třech letech už jsem přesně věděl, jak dlouho to trvá, vystoupil jsem do chodby plné dětských věcí – stály tam dva kočárky, stupátko na kolečkách, Vanjina koloběžka a Heidino odrážedlo – a odemkl dveře bytu. Na podlaze bundy a boty, všude rozházené hračky, z obýváku jsem zaslechl televizi. Odložil jsem si a vešel. Heidi a Vanja seděly namáčknuté v jednom křesle a civěly na obrazovku. John stál uprostřed pokoje jenom v pleně, v ruce malý vozík, a hleděl na mě. Linda seděla na pohovce a četla si noviny. 21
Koberec byl shrnutý, po celé místnosti se váleli plyšáci a k tomu spousta knížek, plastových hraček, fixů a listů papíru, na které předtím kreslili. „Jelo se ti dobře?“ zeptala se Linda. „Ale jo. Skoro jsem naboural, když jsem jel pro benzin. Víš, jak je to tam v tom sklepě úzký. Ale dal jsem to. Mám pozdravovat od Thomase a od Marie.“ „A dal jsi jí můj rukopis?“ Přikývl jsem. „Jak se máte, holky?“ Žádná reakce. Seděly tam bez hnutí, dvě blonďaté hlavičky, a sledovaly televizi. V jednom křesle: takže dnes večer byly kamarádky. Usmál jsem se, dokonce se držely za ruce. „Táta ve sklepě?“ ozval se John. „Ne,“ odpověděl jsem, „táta dneska řídil auto.“ „Táta ve sklepě!“ opakoval. „Máš hlad?“ zeptala se Linda. „Zbylo tam trochu od večeře.“ „Mrknu se,“ vykročil jsem do kuchyně. Jejich talíře ještě stály na stole, holky je měly plné jídla, k večeři skoro nic nesnědly, jak tomu ostatně bylo vždycky. Zpočátku jsme o tom s Lindou trochu diskutovali, já jsem při jídle vyžadoval disciplínu, to jest že děti mají sedět u stolu, dokud nedojedí, zatímco Linda byla opačného názoru, totiž že všechno, co se týká jídla, by mělo být co nejsvobodnější a nenucené. Říkal jsem si, že má pravdu, nutit někoho do jídla přece zní příšerně, takže od té doby jsme je nechávali, aby si dělaly, co chtějí. Když jsme se vrátili domů ze školky a děti vykřikovaly, že mají hlad, dostaly krajíc chleba, jablko, pár masových kuliček nebo co je právě napadlo, a když pak stála večeře na stole, mohly u ní sedět právě tak krátce či dlouho, jak chtěly. Zpravidla to bylo jen několik minut, během kterých do sebe nasoukaly pár soust, načež sklouzly ze židle a zmizely v obýváku nebo ve svém pokoji, zatímco já a Linda jsme zůstali sedět u stolu a dojídali. Nandal jsem si na talíř makarony a masové kuličky, švédské národní jídlo, nakrájel na kousky jedno rajče, přidal trochu kečupu a usadil se. První rok, co jsme bydleli v Malmö, jsem se o tom bavil s jedním z otců ve školce. Jak to dělají s večeří? Ne, my s tím nemáme problém, říkal. Sedí u stolu a dojí svoje jídlo. Ale jak se vám to proboha povede? divil jsem se a šlapal vedle něho na kole, jako každé nedělní dopoledne jsme 22
jeli hrát fotbal na Limhamnsfältet. Ona ví, že musí, vysvětloval. Ale jak to ví? nechápal jsem. Zlomili jsme její vůli, prohlásil. Musí sedět u stolu, dokud to nesní, ať to trvá jakkoliv dlouho. Jednou tam seděla dlouho do večera. Brečela, křičela a všechno možné, jíst odmítala. Ale nakonec jí to došlo, dojedla a směla jít od stolu. Proseděla tam snad tři hodiny! Ovšem od té doby jsme neměli prakticky jediný problém. Pohlédl na mě a usmál se. Uvědomuje si, co mi vlastně o sobě říká? prolétlo mi hlavou, ale mlčel jsem. Je to totéž, jako když ji popadne vzdor. Všiml jsem si, že máš občas s Vanjou potíže. To jo, připustil jsem, a co teda děláš? Pevně ji sevřu, odpověděl. Nijak přehnaně. Prostě ji jenom držím, než to přejde, bez ohledu na to, jak dlouho záchvat trvá. Měl bys to taky zkusit. Funguje to. Jo, odtušil jsem, něco budu muset každopádně vymyslet. Když jsem teď do sebe ládoval vlažné jídlo, přemítal jsem o tom, jak zvláštní to byl rozhovor, protože jsem je – tedy ony rodiče – považoval za alternativní, tudíž spíš mírné. On nosíval nejmladší dítě uvázané v šátku a na táboře, na němž jsme se školkou byli, jsem ho zaslechl mluvit o výhodách šátku oproti nosítku BabyBjörn. Neobvykle jim záleželo na tom, aby děti dostávaly zdravé jídlo bez chemických přísad, oblečení měly z pokud možno přírodních materiálů, a tito rodiče patřili také k nejaktivnějším na schůzkách ve školce. Takže mě překvapilo, když právě u nich vypluly na povrch takové nekompromisní výchovné metody připomínající devatenácté století. Nebo mi to spíš doplnilo celkový obraz, protože jsem vždycky dumal nad tím, jak to, že je jejich starší holčička, která si často hrála s Vanjou, tak poslušná. Nikdy neseděla ani vteřinu v kočárku, šla, kamkoliv bylo třeba, na rozdíl od Vanji, která začala žadonit, aby mohla sedět v kočárku za Heidi, už pár metrů od školní branky. Stávalo se, že jsem se rozhodl, že Vanjinu vůli zlomím, a taky se mi to přirozeně nakonec podařilo, avšak pokaždé jsem se pak cítil mizerně. Takhle by se to přece dělat nemělo, ne? Na druhou stranu pro ni přece bylo dobré sedět s námi při jídle, dobré, aby chodila, dobré, aby se oblékala, dobré, aby si čistila zuby a chodila spát ve správnou dobu. Jednou šla Vanja s jejich dcerkou k nim domů, kde měla poprvé v životě na návštěvě i přespat. Vyzvedl jsem ji nazítří ráno, říkali, že všechno proběhlo v pořádku, ale z toho, jak se mi Vanja vrhla do náruče, jsem pochopil, že to snadné nebylo. On se zmínil, že došlo k menší 23
epizodě, ale to se vyřešilo, že ano, Vanjo? A co se stalo? zajímal jsem se. No, chtěla při jídle přidat, a když jsme jí přidali, nechtěla to pak sníst. Tak musela zůstat u stolu, dokud to nesnědla. Pohlédl jsem na něho. Copak se zbláznil? Nikoliv, už pro mě hledal Vanjiny ponožky a já neřekl nic, ačkoliv mě to naštvalo. Co si o sobě myslí? Že má právo nutit moje dítě k něčemu, co si on usmyslí? Vzal jsem do ruky ponožky, které mi podával, natáhl je Vanje na nožičky, podržela mi nejdřív jednu, pak druhou, dal jsem jí bundu a v duchu doufal, že si ji oblékne sama, abych tak nebyl nucen učinit pod jeho kritickým pohledem. Linda se rozčílila, když jsem jí to vylíčil. Já sám jsem už stačil přijít na lepší myšlenky, zas tak moc se nestalo a Vanje nejspíš jen prospěje, když zažije na vlastní kůži, že u různých lidí platí různá pravidla. „Jenomže nejde jenom o to,“ prohlásila tehdy Linda, „je v tom přece i kritika vůči nám, nemyslíš? Hrozně mě to rozčiluje. Teda oni dva. Měl bys jí slyšet, je samolibá až hrůza.“ „Pozvali Vanju na nějaký lesní běh,“ poznamenal jsem, „je to příští víkend v Pildammském parku.“ Něco takového by nás samotné v životě nenapadlo. Ale Vanja byla nadšená. Bude stát za startovní čárou s číslem na hrudi, poběží s houfem jiných dětí po pěšince lesem, a až proběhne cílem, dostane medaili a zmrzlinu. Vedl jsem ji tenkrát na start spolu s její kamarádkou ze školky, kterou doprovázela matka, Linda s Heidi mezitím postávaly u cíle. Vanja byla hrdá na svoje číslo, a jakmile startér vykřikl start!, rozběhla se na svých malých nožkách, co jí síly stačily. Klusal jsem pod stromy vedle ní uprostřed hejna dětí a rodičů. Jenže asi po sto metrech zpomalila a brzy se zastavila úplně. Já už nemůžu, hlesla. Kamarádka s matkou už byly samozřejmě daleko před námi. Zastavily se, otočily a čekaly. Tak pojď, Vanjo, pobídl jsem ji. Čekají na nás! Poběžíme! A tak jsme běželi dál, Vanja svým houpavým stylem, já svým klátivým, losím, doběhli jsme je a chvíli pokračovali bok po boku, než se kamarádka s matkou opět trhly a znovu nás nechaly daleko za zády. Ta holčička letěla jako vítr. Vanja vedle mě sotva popadala dech a zase se zastavila. Nemůžeme chvilku jít, tati? žadonila. Tak dobře, chviličku. Trpělivě na nás čekaly, dokud jsme je znovu nedošli, ale za dalších sto metrů 24