Přeložila Klára Dvořáková Winklerová
MIN KAMP. FJERDE BOK Copyright © 2010, Karl Ove Knausgård & Forlaget Oktober as, Oslo All rights reserved Translation © Klára Dvořáková Winklerová, 2018 This translation has been published with the financial support of NORLA.
Překlad vychází s finanční podporou agentury NORLA.
ISBN 978-80-207-1855-6
D Í L PÁT Ý
PŘÍLETOVOU HALOU POMALU PŘIJÍŽDĚLY na pohyblivém pásu mé dva kufry. Byly staré, z konce šedesátých let, objevil jsem je před stěhováním mezi máminými věcmi ve stodole, jen den před příjezdem kamionu, a okamžitě jsem je zabavil, hodily se ke mně a ke stylu, který jsem vyznával a který tak úplně nezapadal do současnosti ani do středního proudu. Uhasil jsem cigaretu v popelníku u zdi, zvedl kufry z pásu a vynesl je na prostranství před halou. Bylo za pět minut sedm. Zapálil jsem si další cigaretu. Neměl jsem naspěch, neexistovalo nic, co bych měl stihnout, nikdo, s kým bych se měl setkat. Obloha byla zatažená, viditelnost však přesto ostrá a jasná. Z krajiny jako by vyzařovalo cosi vysokohorského, ačkoliv letiště, před nímž jsem stál, leželo jen nemnoho metrů nad hladinou moře. Nedaleko rostlo pár nízkých pokroucených stromů. Výhled uzavíraly bílé, zasněžené vrcholky hor. Přímo přede mnou se rychle plnil letištní autobus. Mám jím jet? Peníze, které mi táta tak neochotně půjčil na cestu, mi měly vystačit na celý měsíc, dokud nedostanu první výplatu. Na druhou stranu jsem netušil, kde se nachází hostel, a motat se s dvěma kufry a batohem po 7
neznámém městě by nebyl právě příjemný start do mého nového života. Ne, pojedu taxíkem. Kromě krátké vycházky do nedalekého bistra, kde jsem si dal dva párky s bramborovou kaší na tácku, jsem celý večer strávil v hostelu na pokoji, ležel jsem v posteli s peřinou za zády, poslouchal ve walkmanu muziku a přitom psal dopisy Hilde, Eirikovi a Larsovi. Taky jsem načal jeden pro Line, s níž jsem to léto chodil, ale po první stránce jsem ho odložil, svlékl se a zhasl, aniž se to nějak projevilo, letní noc byla světlá, oranžový závěs v pokoji zářil jako oko. Obvykle jsem usínal snadno za jakýchkoliv podmínek, ovšem tuto noc jsem probděl. Za pouhé čtyři dny jsem měl nastoupit do práce. Za pouhé čtyři dny jsem měl vkročit do třídy ve škole v nevelké vesnici na severonorském pobřeží, v místě, kde jsem nikdy předtím nebyl, nic o něm nevěděl, dokonce jsem odtamtud neviděl ani žádné fotografie. Já! Osmnáctiletý kluk z Kristiansandu, co právě dokončil gymnázium a odstěhoval se z domova a jehož jedinou pracovní zkušeností bylo pár večerů a víkendů v továrně na parkety, trocha psaní do místních novin a právě absolvovaná měsíční letní brigáda v psychiatrické léčebně, tak tenhle kluk se nyní má stát třídním učitelem na škole v Håfjordu. Ne, usnout jsem nedokázal. Co si o mně budou žáci myslet? Až vejdu na začátku první hodiny do třídy a oni budou sedět na svých místech, co jim řeknu? A ostatní učitelé, co oni si o mně proboha pomyslí? Někde v patře se otevřely dveře, ozvala se hudba a hlasy. Kdosi odcházel chodbou a přitom si prozpěvoval. Zaslechl jsem volání: Hey, shut the door! Hned nato se zvuky opět uzavřely v místnosti. Převalil jsem se na druhý bok. Podivný pocit, že ležím, přestože venku je světlo, mi usínání nijak neulehčil. A jakmile jsem si jen připustil myšlenku, že usnout je obtížné, stalo se to vzápětí přímo nemožným. 8
Vstal jsem, oblékl se, sedl si ke stolu u okna a začal číst. Mrtvý běh od Erlinga Gjelsvika. Všechny knížky, které se mi líbily, pojednávaly v zásadě o tomtéž. Bílí negři od Ingvara Ambjørnsena, Beatles od Larse Saabyeho Christensena, Jack od Ulfa Lundella, Na cestě od Jacka Kerouaca, Poslední odbočka na Brooklyn od Huberta Selbyho, Kokain od M. Agejeva, Kolos od Finna Alnæse, Laso kolem paní Luny od Agnara Mykleho, tři knihy o dějinách bestiality od Jense Bjørneboa, Gentlemani od Klase Östergrena, Ikaros od Axela Jensena, Kdo chytá v žitě od J. D. Salingera, Čmeláčí srdce od Oly Bauera, Poštovní úřad od Charlese Bukowského. Byly to knížky o mladých mužích, kteří se nedokáží zařadit do společnosti, chtějí, aby jejich život byl víc než pouhá rutina, víc než jen rodina, zkrátka o mladých mužích, kteří nenávidí maloměšťáctví a hledají svobodu. Cestují, opíjejí se, čtou a sní o velké lásce nebo velkém románu. Všechno, co chtěli oni, jsem chtěl i já. O všem, o čem snili, jsem snil i já. Nesmírná touha, která mě neustále tížila na prsou, mizela, když jsem tyto knihy pročítal, načež se desetinásobně těžší vracela, jakmile jsem je odložil. Tak tomu bylo po celou dobu studia na gymnáziu. Nenáviděl jsem autority, stavěl jsem se do opozice vůči té zatracené, středním proudem formované společnosti, v níž jsem vyrůstal, vůči jejím měšťáckým hodnotám a materialistickému vnímání člověka. Pohrdal jsem tím, čemu jsem se na gymnáziu učil, dokonce i pokud jde o literaturu; všechno, co jsem potřeboval vědět, veškeré skutečné vědomosti, to jediné opravdu nezbytné, existovalo v knihách, které jsem četl, a v hudbě, kterou jsem poslouchal. Nezajímaly mě peníze ani jiné symboly společenského postavení, věděl jsem, že hodnota života spočívá v něčem jiném. Nechtěl jsem studovat, vzdělávat se v konvenční instituci, jako je univerzita, chtěl jsem cestovat po Evropě, spát na plážích, v levných hotelích, u přátel, které cestou získám. Abych přežil, chtěl jsem vykonávat různé drobné práce, mýt talíře v hotelu, vykládat či nakládat lodě, sbírat pomeranče… Toho jara jsem si zakoupil publikaci se seznamy všech myslitelných i nemyslitelných zaměstnání v jed9
notlivých evropských zemích. A tohle všechno mělo vyústit v román. Chtěl jsem vysedávat kdesi ve španělské vesnici a psát, jet do Pamplony a prchat před býky, pokračovat na jih do Řecka, vysedávat na některém z ostrovů a psát a pak se po roce, nebo možná po dvou, vrátit zpátky do Norska s románem v batohu. Takový jsem měl plán. Proto jsem po gymnáziu nevstoupil do armády jako tolik mých kamarádů ani jsem se nezapsal na univerzitu, jak to udělali ti ostatní, nýbrž jsem se vydal na pracovní úřad v Kristiansandu a požádal o seznam všech volných učitelských míst v severním Norsku. „Ty prý budeš učitelem, Karle Ove?“ podivovali se známí, které jsem potkával koncem toho léta. „Ne,“ odpovídal jsem tehdy, „chci se stát spisovatelem. Ale z něčeho do té doby žít musím. Budu rok pracovat na severu, našetřím si trochu peněz a pak pojedu do jižní Evropy.“ Nyní už to nebyl pouhý nápad, nýbrž skutečnost, v níž jsem se nacházel: zítra zamířím do přístavu v Tromsø, nastoupím na loď do Finnsnesu a odtamtud pak pojedu autobusem na jih do vesničky Håfjord, kde mě podle domluvy měl očekávat školník. Ne, usnout jsem opravdu nedokázal. Vytáhl jsem z kufru načatou láhev whisky, z koupelny si donesl skleničku, nalil jsem si, odhrnul závěs, poprvé si usrkl, otřásl se a pak jsem si začal prohlížet obytné domy v okolí, zalité neobvyklým světlem. Když jsem se nazítří kolem desáté vzbudil, byl neklid ten tam. Sbalil jsem si věci, z telefonního automatu na recepci si zavolal taxík a pak jsem šel čekat ven, postavil si kufry na zem a zapálil si cigaretu. Poprvé v životě jsem cestoval na nějaké místo, aniž jsem se odtamtud měl vrátit zpátky. Dokonce ani neexistovalo žádné „zpátky“, kam by se dalo jet. Máma náš dům prodala a přestěhovala se do Førde. Táta žil se svou novou ženou ještě dál na severu. Yngve bydlel v Bergenu. A já, já mířil do svého prvního vlastního bytu. Budu tam mít svou práci a vydělávat vlastní peníze. Úplně poprvé jsem sám rozhodoval o všech aspektech svého života. 10
Panejo, to byl ale senzační pocit! Přijel taxík, já jsem odhodil cigaretu na zem a zašlápl ji, řidič, starší obtloustlý muž s bílými vlasy a zlatým řetízkem na krku, mi otevřel kufr a já naložil dovnitř svoje zavazadla. „Do přístavu,“ řekl jsem a usadil se na zadním sedadle. „Přístav je velikej,“ odvětil a otočil se na mě. „Potřebuju na linkovou loď do Finnsnesu.“ „Tak to bysme mohli zařídit.“ Rozjel se dolů z kopce. „Budeš tam chodit na gymnázium?“ zeptal se. „Ne,“ odpověděl jsem, „jedu dál, do Håfjordu.“ „Aha, rybařit? Nevypadáš zrovna jako rybář.“ „Budu tam učit ve škole.“ „No jo, spousta lidí z jihu to tak dělá. Ale nejseš na to moc mladej? Člověku musí být aspoň osmnáct, ne?“ Usmál se a pohlédl na mě do zrcátka. Taky jsem se pousmál. „Letos jsem dokončil gymnázium. Předpokládám, že je to lepší než nic.“ „Jo, to asi jo,“ přitakal. „Ale představ si ty mladý, co tam vyrůstaj. A učitelé rovnou z gymnázia. Rok co rok nový. Není se co divit, že ty děcka jdou rovnou z devítky na moře!“ „Ne. Jenomže tohle není moje chyba.“ „To rozhodně ne. Kdo tady mluví o chybě! Chytat ryby je přece mnohem lepší než studovat! Než vysedávat a biflovat se až do třiceti.“ „Souhlasím, já studovat nebudu.“ „Ale učit budeš!“ Znovu na mě pohlédl do zrcátka. „Ano.“ Na pár minut se rozhostilo ticho. Potom taxikář zvedl ruku z řadicí páky a ukázal před sebe. „Tamhle kotví tvoje loď.“ Zaparkoval před terminálem, postavil zavazadla na zem, zabouchl kufr. Podal jsem mu peníze, nebyl jsem si jistý, jak je to s tuzérem, 11
lámal jsem si kvůli tomu hlavu celou cestu a vyřešil to tak, že jsem mu prostě řekl, ať si zbytek nechá. „Díky moc!“ řekl. „A hodně štěstí!“ Bylo to padesát korun. Když vyjel zpátky na silnici, přepočítal jsem peníze, které mi zbývaly. Nebyla to žádná sláva, ale určitě dostanu po příjezdu zálohu, to se přece rozumí, že předtím, než začnu pracovat, nemám peníze. Finnsnes se svou jedinou hlavní ulicí, mnoha jednoduchými, patrně v rychlosti postavenými budovami a pustým okolím, obehnaným v dálce řetězcem hor, ze všeho nejvíc podobá městečku kdesi na Aljašce nebo v Kanadě, honilo se mi hlavou, když jsem o pár hodin později seděl s šálkem kávy v kavárně a čekal na autobus. O nějakém centru se nedalo mluvit, město bylo tak malé, že se muselo pokládat za centrum celé. Panovala tu naprosto jiná atmosféra než ve městech, na která jsem byl zvyklý, jednak samozřejmě proto, že tohle bylo o tolik menší, ovšem i proto, že nikdo nikde neprojevil jakékoliv úsilí, aby to tam vypadalo hezky nebo příjemně. Většina měst má svůj líc a rub, ale tady se zdálo, že je to totéž. Listoval jsem dvěma knížkami, které jsem si koupil vedle v knihkupectví. Jedna se jmenovala Nová voda a napsal ji mně neznámý spisovatel jménem Roy Jacobsen, druhá byla Hořčičná legie od Mortena Jørgensena, který hrál v několika ze skupin, jež jsem před pár lety poslouchal. Možná nebylo zrovna moudré utrácet za ně peníze, jenže ze mě přece má být spisovatel, číst je důležité, i kdyby jen proto, abych viděl, jak vysoko je nastavená laťka. Dokázal bych takhle psát? ptal jsem se sám sebe po celou dobu, co jsem tam seděl a listoval. Pak už zbývalo jen dovléct se k autobusu, dát si poslední cigaretu, naložit kufry do zavazadlového prostoru, zaplatit řidiči a požádat ho, aby mi řekl, až dojedeme do Håfjordu, projít dozadu a uvelebit se na předposledním sedadle vlevo, což bylo odnepaměti moje nejoblíbenější místo. Šikmo přes uličku seděla pohledná blond holka, možná o rok dva mladší než já, vedle sebe měla tašku do školy a mě napadlo, že chodí na gymnázium ve Finnsnesu a teď je na cestě domů. Dívala se na mě, 12
když jsem nastupoval do autobusu, a jakmile řidič zařadil a houpavě vyjel ze zastávky, znovu se na mě otočila. Ne na dlouho, jen úplně letmo, sotva o mě zavadila pohledem, ovšem i to stačilo, aby se mi postavil. Nasadil jsem si sluchátka a zastrčil do walkmana kazetu. The Smiths, The Queen is Dead. Abych nepůsobil vlezle, upřeně jsem se několik následujících kilometrů díval z okna na své straně ven a potlačoval veškeré nutkání pohlédnout jejím směrem. Když jsme projeli obydleným územím táhnoucím se pár kilometrů od středu města, kde vystoupila asi polovina cestujících, dostali jsme se na dlouhý, jako pravítko rovný úsek silnice vedoucí pustinou. Zatímco nad Finnsnesem se klenula bledá obloha a město pod ní bylo zalité lhostejným světlem, tady byla modrá barva sytější a tmavší a nad nízkými horami, jejichž strmé svahy po celou cestu bránily na jihozápadě výhledu na moře, nepochybně ležící za nimi, zářilo slunce, v jehož svitu vřes posetý červenými, místy až fialovými skvrnami, který rostl podél silnice, doslova žhnul. Rostly tu většinou pokroucené borovice a trpasličí břízky. Projížděli jsme údolím, zelenající se hory, či spíše kopce, na mé straně stoupaly pozvolna, zatímco na protější se tyčily strmě a divoce, spíš jako v Alpách, ačkoliv dosahovaly jen nevelké nadmořské výšky. Široko daleko jsem nezahlédl jediného člověka ani dům. Ovšem já jsem se sem nepřijel seznamovat s lidmi, přijel jsem, abych měl klid na psaní. Ta myšlenka mnou projela jako záblesk radosti. Jsem na cestě, jsem na cestě. Několik hodin nato, stále v zajetí hudby, jsem v dálce před sebou zahlédl ukazatel. Podle délky názvu jsem usoudil, že tam musí být napsáno Håfjord. Silnice, k níž šipka ukazovala, mířila přímo do hory. Sotva se dalo mluvit o tunelu, spíš o díře, stěny zůstaly po odstřelu beze změny a ani světlo uvnitř nebylo. Ze stropu stékala voda v takovém množství, že řidič zapnul stěrače. Když jsme na druhé straně vyjeli ven, zalapal jsem po dechu. Mezi dvěma pásy strmých, holých, rozeklaných hor se táhl úzký fjord a za ním se jako nesmírná modrá rovina rozkládalo moře. 13
Nádhera! Autobus pokračoval po silnici vinoucí se podél úbočí. Abych viděl z krajiny co nejvíc, vstal jsem a přešel k protější řadě sedadel. Koutkem oka jsem zaznamenal, že se světlovlasá dívka otočila, a když mě tam uviděla s obličejem přilepeným k oknu, usmála se. Pod horami na druhé straně ležel malý ostrůvek, na straně u zálivu hustě zastavěný domy a na straně obrácené k moři zcela pustý, přinejmenším z dálky to tak vypadalo. V přístavu kotvilo u mola několik rybářských lodí. Hory se táhly ještě asi kilometr dál. Ty nejbližší měly svahy zelené, ale ty vzdálenější byly zcela holé, šedé a svažovaly se přímo do moře. Autobus projel dalším tunelem připomínajícím jeskyni. Na jeho druhém konci, v údolí ve tvaru mělké mísy, na místní poměry mělkém a povlovném, ležela vesnice, kde jsem měl strávit nadcházející rok. Panebože. To je úplná fantazie! Většina domů stála podél silnice, která se ve vesnici stáčela a tvořila písmeno U. Pod její spodní částí se u přístavu tyčila budova připomínající továrnu, určitě výkup ryb, před ní kotvilo plno lodí. V zatáčce uprostřed U stála kaple. Horní část silnice byla lemovaná řadou domů, za nimi rostl vřes, houští a nízké břízy až k místům, kde údolí po obou stranách uzavírala vysoká hora. Víc nic. A přece: hned u tunelu, nad místem, kde se horní silnice stýkala s dolní, jsem uviděl dvě velké budovy, to musela být škola. „Håfjord,“ zavolal zepředu řidič. Strčil jsem sluchátka do kapsy a vydal se k němu, sestoupil za mnou po schůdkách a otevřel mi zavazadlový prostor, já poděkoval za svezení, on na to bez úsměvu, že není zač, naskočil a hned poté se autobus na prostranství otočil a vjel zpátky do tunelu. S kufrem v každé ruce a námořnickým pytlem na zádech jsem se rozhlížel po školníkovi, nejdřív směrem nahoru a pak dolů po silnici, a přitom jsem do plic zhluboka vdechoval svěží, solí prosycený vzduch. V domě těsně pod zastávkou autobusu se otevřely dveře. Objevil se 14
v nich drobný mužík oblečený jen v tričku a teplácích. Podle směru, jímž se vydal, jsem pochopil, že je to školník. Kromě úzkého věnečku vlasů nad ušima byl úplně plešatý. Měl mírný obličej, výrazné rysy, jako mívají padesátníci, ovšem jak se ke mně blížil, všiml jsem si za skly brýlí i malých pichlavých oček, která jako by se zbytkem neladila. „Knausgård?“ Napřáhl ke mně ruku, aniž mi pohlédl do očí. „Ano,“ odpověděl jsem a stiskl ji. Měl ji malou, suchou, tak nějak zvířecí. „A vy jste určitě Korneliussen.“ „Přesně tak,“ usmál se, spustil ruku a rozhlédl se. „Tak co tomu řikáte?“ „Myslíte Håfjordu?“ „Máme to tu pěkný, ne?“ „Fantastický,“ přisvědčil jsem. Otočil se a někam ukázal. „Tamhle budete bydlet. Takže budeme sousedi. Já bydlím přímo tamhle, vidíte? Půjdeme se mrknout?“ „Jistě,“ souhlasil jsem. „Nevíte, jestli už přišly moje věci?“ Zavrtěl hlavou. „Pokud vím, tak ne,“ řekl. „Tak až v pondělí,“ vykročil jsem vedle něho nahoru po silnici. „Budete ve škole učit mýho nejmladšího syna, jak jsem vyrozuměl,“ pokračoval. „Jmenuje se Stig. Chodí do čtvrtý.“ „Máte hodně dětí?“ zeptal jsem se. „Čtyři,“ odpověděl. „Dvě bydlí ještě doma. Johannes a Stig. Tone s Rubenem žijou v Tromsø.“ Cestou jsem se rozhlížel po vesnici. Před budovou, kde byl nepochybně obchod a parkovalo tam několik aut, jsem zahlédl skupinku postav. A několik dalších s koly jsem uviděl před stánkem u horní silnice. V dálce připlouvala fjordem loď. Dole v přístavu se ozýval křik racků. Jinak všude vládlo ticho. „Kolik tu vlastně žije lidí?“ zeptal jsem se. 15
„Dvě stě padesát,“ odpověděl. „Záleží na tom, jestli člověk počítá i školní děti.“ Zastavili jsme se před načerno namořeným domem ze sedmdesátých let, u vstupu do přízemí ukrytého v zádveří. „Tak tady to je,“ pokynul mi. „Jen běžte dál. Je otevřeno. Ale klíč vám pochopitelně hned dám.“ Otevřel jsem dveře a vešel do předsíně, postavil jsem kufry na zem a vzal si klíč, který mi podával. Bylo to tam cítit jako v domě, kde nějakou dobu nikdo nebydlel. Slabý, téměř venkovní závan vlhkosti a plísně. Strčil jsem do pootevřených dveří a vešel do obýváku. Podlahu pokrýval ode zdi ke zdi oranžový koberec. Tmavě hnědý psací stůl, tmavě hnědý konferenční stolek a malá sedací souprava, taktéž z tmavého dřeva, s hnědooranžovým potahem. Dvě veliká nedělená okna obrácená na sever. „To je paráda,“ poznamenal jsem. „Kuchyň je tamhle,“ ukázal Korneliussen ke dveřím na protější straně malého obýváku. Otočil se. „A ložnice tam.“ Stěny v kuchyni byly polepené tapetami se známým zlato-hnědo-bílým vzorem ze sedmdesátých let. Malý stolek pod oknem. Lednička s malým mrazákem. Dřez v krátké pracovní desce z umakartu. Na podlaze šedé linoleum. „A nakonec ložnice,“ pokračoval školník. Zůstal stát ve dveřích a já vešel dovnitř. Koberec byl tmavší než v obýváku, tapety světlé a místnost zcela prázdná kromě nízké, širokánské postele ze stejného materiálu jako ostatní nábytek, z teaku či jeho imitace, a několika skříní. „Perfektní!“ řekl jsem. „Máte s sebou povlečení?“ Zavrtěl jsem hlavou. „Přijde až letecky.“ „Tak si můžete půjčit od nás, jestli chcete.“ „To by bylo fajn.“ „Já ho přinesu,“ dodal. „A jestli se chcete na něco zeptat, na cokoliv, stačí zaskočit k nám. Tady se nebojíme chodit na návštěvy!“ „Dobře,“ přisvědčil jsem. „Díky moc.“ 16
Sledoval jsem ho pohledem z okna obýváku, když scházel ke svému domu, nějakých dvacet metrů od toho mého. Mého! Mám svůj vlastní byt, ty bláho! Chvilku jsem přecházel sem a tam, otevřel pár zásuvek, nahlížel do skříní, a pak se školník vrátil s povlečením v náručí. Když odešel, začal jsem vybalovat to málo, co jsem si přivezl. Oblečení, ručník, psací stroj, pár knížek, štos papírů do psacího stroje. Pod jedno z oken v obýváku jsem přestěhoval psací stůl, postavil na něj psací stroj, odsunul stojací lampu, vyskládal na parapet knížky a s nimi i jedno číslo literárního časopisu Vinduet, který jsem si zakoupil v Oslu a rozhodl se, že si ho předplatím. Vedle toho jsem naskládal těch patnáct dvacet kazet, které jsem si vzal s sebou, vedle čistých papírů jsem na stůl vyložil walkman a náhradní baterie k němu. Když jsem si takhle připravil místo na psaní, uklidil jsem oblečení do skříní v ložnici, na nejvyšší polici nacpal prázdné kufry a pak nerozhodně postával uprostřed místnosti a přemítal, do čeho se mám pustit dál. Cítil jsem potřebu někomu zavolat, vylíčit, jaké to tu je, jenže v bytě nebyl telefon. Že bych se šel ven poohlédnout po telefonní budce? Taky jsem měl hlad. Co třeba ten stánek u silnice? Že bych zašel tam? Tady každopádně není co dělat. Před zrcadlem v malé koupelničce jsem si nasadil černý baret. Venku na zápraží jsem se na okamžik zastavil a rozhlédl se. Celá vesnice a všichni její obyvatelé se dali přelétnout jediným pohledem. Tady se člověk opravdu neschová. Když jsem šel po asfaltové, štěrkem pokryté silnici, připadal jsem si úplně průhledný. Před stánkem postávalo pár zhruba patnáctiletých kluků. Když jsem se přiblížil, hovor utichl. Minul jsem je, aniž jsem se na ně podíval, vystoupal po schůdcích na verandě podobnou plošinku a přešel k okénku, které v tlumeném, tak nějak klidně spočívajícím světle pozdně letního večera jasně žlutě zářilo. Vypadalo téměř jako prorostlé tukem. Objevil se u něj kluk starý přibližně jako ti za mnou. Na 17
tváři mu rostlo několik dlouhých černých vousů. Měl hnědé oči a černé vlasy. „Hamburger s přílohou a colu,“ řekl jsem. Bedlivě jsem naslouchal, jestli se mumlání v pozadí netýká mě. Ale ne. Zapálil jsem si cigaretu a při čekání popocházel sem a tam po terase. Mladík ponořil podběráku podobný nástroj plný syrových bramborových hranolků do vroucího oleje. Na plech položil hamburger. Kromě tichého syčení a nyní rozhorlených hlasů za mnou panovalo všude naprosté ticho. V domech na ostrově na druhé straně fjordu se svítilo. Modrošedá, lehce zamlžená, ale zdaleka ne tmavá obloha se klenula nízko nad nimi, ovšem o to vyšší se pak zdála nad ústím fjordu. Ticho nebylo svíravé, nýbrž otevřené. Ovšem nikoliv vůči nám, prolétlo mi z jakéhosi důvodu hlavou. Takové ticho tady vládlo odjakživa, dávno předtím, než se objevili lidé, a bude tu i dlouho poté, co oni zase zmizí. Bude spočívat na téhle míse obkroužené horami, s širým mořem v pozadí. Kde vlastně končí? V Americe? Ano, určitě. U Newfoundlandu. „Tady je ten hamburger,“ ozval se mladík a položil na pultík před okýnkem umělohmotný tácek s hamburgrem, několika listy salátu, čtvrtkou rajčete a hromádkou hranolků. Zaplatil jsem mu, popadl jídlo a otočil se k odchodu. „Vy jste ten novej učitel?“ zeptal se jeden z kluků, který se opíral o řídítka svého kola. „Ano,“ odpověděl jsem. „Budete nás mít,“ pokračoval, odplivl si a posunul si kšiltovku z čela. „Chodíme do devítky. A on do osmičky.“ „Opravdu?“ „Jo,“ přitakal. „Jste z jihu?“ „Ano, jsem.“ „No jo,“ pokývl hlavou, jako by právě byl na audienci a nyní dostal pokyn, že už skončila a může odejít. „Jak se jmenujete?“ zeptal jsem se. „To se včas dozvíte,“ odpověděl. 18
Odpověď je rozesmála. Usmál jsem se jakoby nic, ale když jsem kolem nich procházel, připadal jsem si hloupě. Zahnal mě do kouta. „A jak se jmenujete vy?“ zavolal za mnou. Nezastavil jsem se, jen jsem otočil hlavu. „Mickey,“ řekl jsem. „Mickey Mouse.“ „Von je dokonce i vtipnej!“ zvolal. Když jsem dojedl hamburger, svlékl jsem se a vlezl si do postele. Nebylo ještě ani devět, v místnosti bylo světlo jako uprostřed pošmourného dne a okolní ticho zesilovalo zvuky každičkého mého pohybu, takže ačkoliv jsem cítil únavu, i tento večer mi trvalo několik hodin, než jsem usnul. Vzbudil jsem se uprostřed noci, když se kdesi otevřely dveře. Hned nato se v patře nade mnou ozvaly kroky. V polospánku jsem se viděl, jak ležím v tátově pracovně v domě na Tybakkenu a on přechází nahoře. Jak jsem se sem proboha dostal? stačil jsem si ještě pomyslet, než jsem opět usnul. Když jsem se probral příště, zachvátila mě panika. Kde to jsem? V domě na Tybakkenu? V domě na Tveitu? V garsonce u Yngveho? V hostelu v Tromsø? Posadil jsem se v posteli. Těkal jsem kolem sebe pohledem, který nedokázal na ničem utkvět, žádná z věcí, které jsem kolem sebe viděl, nedávala smysl. Jako bych přejížděl pohledem holou zeď. Pak mi to došlo. Håfjord, jsem přece v Håfjordu. Lehl jsem si zpátky do postele a v myšlenkách si začal procházet celou cestu sem. Potom jsem si představil vesnici rozkládající se venku za okny, všechny lidi ve všech těch domech, které neznám a kteří neznají mě. Zaplavil mě nový pocit, mohlo to být očekávání, ale také obavy či nejistota. Vstal jsem, došel do koupelničky, vysprchoval se a oblékl si zelenou košili z látky připomínající hedvábí, černé široké bavlněné kalhoty, chvilku jsem postával u okna a díval se směrem k obchodu, musím si tam dojít nakoupit jídlo k snídani, ale ne teď hned. 19
Na parkovišti tam stálo několik aut. Mezi nimi se shromáždila skupinka lidí. Tu a tam vyšel někdo ven s nákupními taškami v rukou. Ale co, proč do toho neskočit rovnýma nohama hned teď? Šel jsem do předsíně, oblékl si kabát, baret a bílé basketbalové tenisky, pohlédl na sebe do zrcadla, narovnal si baret, zapálil si cigaretu a vyrazil ven. Obloha byla stejně klidná a šedavá jako den předtím. Hory na druhé straně se svažovaly přímo do vod fjordu. Čiší z nich jakási brutalita, prolétlo mi letmo hlavou, neberou na nic ohledy, ať se kolem nich semele cokoliv, nic to neznamená, jako by se nacházely někde jinde a současně i tady. Dole u obchodu nyní postávalo pět lidí. Dva staří, přinejmenším padesátníci, zbývající tři vypadali o pár let starší než já. Vidí mě už z dálky, to mi bylo jasné, nešlo tomu zabránit, řekl bych, že neznámé osoby v černých kabátech se tam nepromenádují každý den. Zvedl jsem cigaretu k ústům a potáhl z ní tak silně, až se rozehřál filtr. Dvě bílé plastové vlajky, reklama na VG, visely po stranách vchodu. Výloha pokrytá spoustou zelených a oranžových lepenkových cedulí s rukou psanými nabídkami. Teď jsem od nich byl patnáct metrů. Mám je pozdravit? Starým dobrým ahoj? Zastavit se a promluvit s nimi? Říct, že jsem ten nový učitel, trochu na to téma zavtipkovat? Jeden z nich na mě pohlédl. Sotva znatelně jsem pokývl. Nijak nereagoval. Nevšiml si toho snad? Bylo mé pokývnutí tak nepatrné, že se zdálo, že jsem jen narovnal hlavu nebo se zachvěl? Jejich přítomnost se do mě zařezávala jako ostří nožů. Metr ode dveří jsem odhodil cigaretu na zem, zastavil se a zašlápl ji. Můžu ji nechat ležet? Zaneřádit to tu? Nebo ji mám sebrat? Ne, to by přece jen asi působilo poněkud pedantsky, ne? Kašlu na to, nechám ji ležet, jsou to rybáři, určitě sakra taky odhazují cigarety, když je dokouří. 20
Opřel jsem se rukou o dveře a zatlačil je dovnitř, vzal jsem jeden z červených nákupních košíků a vydal se uličkou mezi stojany a regály. Stála tam asi pětatřicetiletá baculatá žena s balením klobás v ruce a cosi říkala nějaké dívce, pravděpodobně dceři. Ta byla hubená, s dlouhýma nohama a trucovitým, vzdorným výrazem v obličeji. Po druhém ženině boku jsem zahlédl asi desetiletého chlapce, který se nakláněl nad pult a v čemsi se přehraboval. Položil jsem do košíku šišku světlého chleba, sáček kávy Ali a krabičku čaje Earl Grey. Žena na mě pohlédla, přidala klobásy do svého košíku a vykročila na druhý konec samoobsluhy s dívkou a chlapcem v závěsu. Dával jsem si načas, procházel jsem sem a tam a prohlížel si, co všechno prodávají, vzal jsem si z chladicího pultu hnědý sýr, balení játrové paštiky a tubu majonézy. Pak jsem vyhledal krabici mléka a vaničku margarínu, přešel k pokladně, kde už žena přendávala svůj nákup do tašky, zatímco její dcera zkoumala nástěnku u dveří. Prodavač mi pokývl. „Dobrý den,“ řekl jsem a začal před něj vykládat zboží. Měl drobnou, podsaditou postavu, široký obličej, zahnutý nos a silný krk pokrytý černošedým kobercem strniště. „Nejste ten nový učitel?“ zeptal se a přitom do pokladny před sebou ťukal ceny. Dívka u nástěnky se otočila a upřela na mě pohled. „Ano,“ odpověděl jsem, „přijel jsem včera.“ Chlapec zatahal sestru za ruku, prudce se mu vytrhla a vyšla ze dveří. Chlapec se pustil za ní a vzápětí i matka. Pomeranče si musím koupit. A jablka. Pospíchal jsem k malému pultu s ovocem, naházel do sáčku pár pomerančů, do ruky popadl několik jablek a vrátil se k pokladně, kde prodavač právě markoval poslední kus zboží. „A ještě balíček tabáku a papírky. A Dagbladet.“ „Vy jste z jihu?“ řekl. Přikývl jsem. „Z Kristiansandu,“ dodal jsem. Do dveří vstoupil starší muž v čepici se štítkem. „Dobrý den, Bertile!“ zahlaholil. 21
„No ne, koho to vidím!“ zvolal prodavač a mrkl na mě. Pousmál jsem se, zaplatil, nastrkal nákup do igelitové tašky a vyšel ven. Jeden z hloučku mi pokývl, taky jsem mu pokývl a klidil se z jejich dosahu. Cestou do kopce jsem zkoumal horu tyčící se za vesnicí. Byla celá zelená, až k samému vrcholku, což bylo na zdejší krajině nejspíš to nejpřekvapivější, očekával jsem cosi neúrodného a bezbarvého, rozhodně ne ten zelený témbr, který jako by se tu všude rozezníval, přehlušovaný pouze nekonečnou šedí a modří moře. Návrat do bytu ve mně vyvolal příjemný pocit. Byl to první byt, který jsem mohl nazývat svým, a užíval jsem si i sebetriviálnější činnosti, jako pověsit si bundu či dát mléko do lednice. Sice jsem toho léta bydlel měsíc v maličkém bytě při psychiatrické léčebně v Egu, to tam mě máma odvezla, když jsme se po pěti letech vystěhovali z našeho domu, nešlo ovšem o žádný pořádný byt, jen jeden z pokojů na stejné chodbě, kde odjakživa bydlívaly ošetřovatelky, odtud taky jeho název „Kurník“, a stejně tak i moje práce tam nebyla žádná pořádná práce, nýbrž jen záskok na léto bez nějaké skutečné odpovědnosti. A navíc to bylo v Kristiansandu. Já jsem se nedokázal cítit v Kristiansandu svobodně, svazovalo mě příliš mnoho pout, skutečných i smyšlených, k příliš mnoha lidem na to, abych si v tom městě mohl někdy dělat, co chci. Ovšem tady! prolétlo mi hlavou, zvedl jsem k ústům krajíc chleba a vyhlédl z okna. Pohyb vody narušoval zrcadlový odraz hor na druhé straně, připomínalo to kaleidoskop. Tady nikdo neví, kdo jsem, neexistují tu žádné vazby, žádné zaběhlé vzorce, tady si můžu dělat, co chci. Zůstat celý rok ve skrytu a psát, v tajnosti něco vybudovat. Anebo si jen v klídku naspořit nějaké peníze. To je fuk. Nejdůležitější je, že jsem tady. Nalil jsem si do sklenice mléko a několika dlouhými doušky ji vyprázdnil. Spolu s talířem a nožem jsem ji odnesl na kuchyňskou linku, uložil jídlo do lednice a vešel do obýváku, zapojil psací stroj do zásuvky, nasadil jsem si sluchátka, pustil zvuk naplno, natočil jsem na válec psacího stroje čistý list, nastavil ho na prostředek a nahoru nadepsal jedničku. Pohlédl jsem dolů ke školníkovu domu. Na zápraží 22
stál pár zelených holínek. Vedle byl o zeď opřený smeták s červenými štětinami. Na plácku přede dveřmi, pokrytém směsí štěrku a písku, se povalovalo několik autíček. Mezi domy rostl mech, nízká řídká tráva, pár útlých stromků. Poklepával jsem ukazováčkem do stolu v rytmu hudby. Napsal jsem větu. „Gabriel stál nahoře na stráni a rozhlížel se s nespokojeným výrazem v obličeji po osadě.“ Vykouřil jsem cigaretu, uvařil si konvici kafe a rozhlížel se po vesnici, fjordu a horách na jeho protější straně. Napsal jsem ještě jednu větu. „Za ním se objevil Gordon.“ Zazpíval jsem si refrén. Pak jsem napsal další větu. „Lišácky se ušklíbal.“ Odsunul jsem židli, opřel si nohy o okraj stolu, zapálil si další cigaretu. To je docela dobré, ne? Vzal jsem do ruky Hemingwayovu Rajskou zahradu a trochu v ní zalistoval, jen abych se vcítil do jazyka. Dostal jsem ji přede dvěma dny na nádraží v Kristiansandu od Hilde jako dárek na rozloučenou, když mě čekala cesta do Osla a pak dál letadlem do Tromsø. Byli tam i Lars a Eirik, který s Hilde chodil. A přišla ještě Line, která mě měla doprovázet a rozloučit se se mnou až v Oslu. Teprve teď jsem si všiml, že je na předsádce věnování. Napsala, že pro ni znamenám něco naprosto jedinečného. Zapálil jsem si cigaretu, vsedě vyhlížel z okna a přemýšlel o tom. Co bych pro ni mohl znamenat? Viděla mě, to jsem tušil, ovšem co vidí, jsem nevěděl. Přátelit se s ní znamenalo nechat o sebe pečovat. Ovšem taková péče spočívající v porozumění zároveň toho, kdo ji přijímá, umenšuje. Nejednalo se o problém, ale uvědomoval jsem si to. Nebyl jsem toho hoden. Dělal jsem, že ano, a kupodivu mi na to skočila, protože jinak jí rozum v tomto ohledu fungoval dokonale. Hilde byla jediná holka, co jsem znal, která četla pořádné knížky, a taky jediná, o níž jsem věděl, že sama píše. Dva roky jsme spolu chodili do třídy a okamžitě jsem si jí všiml, ke všemu, co se ve třídě vykládalo, zaujímala ironický, občas i odbojný postoj, což jsem nikdy předtím u holek neviděl. Pohrdala fintivostí ostatních spolužaček, tím, jak se neustále snažily být decentní, jejich často afektovanou dětinskostí, 23
ovšem nijak agresivně či zahořkle, to ne, byla laskavá a starostlivá, v podstatě mírná bytost, ale dokázala být i drsná, v kontrastu s okolím neobvykle svéhlavá, což mě přimělo ohlížet se po ní stále častěji. Měla bledou pokožku, na tvářích světlé pihy, rezavě blond vlasy, její hubené, křehké tělo, protiklad robustního, by u dívky s méně břitkou a nezávislou osobností vyvolávalo u lidí v jejím okolí potřebu pečovat o ni, jenže tak to rozhodně nebylo, spíš právě naopak, to Hilde se starala o ty, kteří se jí přiblížili. Často chodila v zelené vojenské bundě a obyčejných modrých džínách, což politicky signalizovalo levicové smýšlení, ovšem došlo-li na kulturu, nacházela se na opačné straně, neuznávala totiž materialismus, uznávala ducha. Tedy nadřazenost vnitřního nad vnějším. Proto zesměšňovala spisovatele, jako byli Solstad a Faldbakken neboli Falusbakken, jak ho nazývala, a měla ráda Bjørneboa a Kaje Skagena, dokonce i André Bjerkeho. Hilde se stala mou nejbližší důvěrnicí. Vlastně byla něco jako můj nejlepší přítel. Začal jsem chodit k nim domů, seznámil jsem se s jejími rodiči, stávalo se, že jsem u nich přespal či zůstal na večeři. A s Hilde jsme si povídali, někdy i s Eirikem, jindy sami. Sedávali jsme s nohama křížem a láhví vína mezi sebou na podlaze jejich suterénního bytu, noční tma se tlačila dovnitř okny a my jsme debatovali o knížkách, které jsme četli, o politických otázkách, které nás zaujaly, o tom, co nás v životě čeká, co chceme a co můžeme. Jako jediná z vrstevníků, jež jsem znal, brala život velmi vážně a totéž asi vnímala i u mě, zároveň se však hodně smála a nikdy neměla daleko k ironii. Jen málo věcí jsem měl raději než být u nich doma spolu s ní, Eirikem a občas i Larsem, současně se však v mém životě odehrávaly jiné, s těmito návštěvami neslučitelné situace, kvůli čemuž jsem měl neustále špatné svědomí: když jsem šel ven, opíjel se na diskotékách a pokoušel se balit holky, měl jsem špatné svědomí kvůli Hilde a názorům, které jsme společně zastávali; když jsem byl doma u Hilde a mluvil o svobodě a kráse nebo jejich významu, trápilo mě třeba zase svědomí kvůli těm, s nimiž jsem chodil, či kvůli tomu, jaký jsem s nimi, protože ona dvojí morálka a pokrytectví, o nichž jsme s Hilde a Eirikem tak často debatovali, se zabydlely i v mém srdci. Politicky jsem se nalézal daleko na 24
levé straně spektra, až na hranicích anarchismu, nenáviděl jsem vše konformní a stereotypní a podobně jako všechna alternativní mládež vyrůstající v Kristiansandu jsem stejně jako Hilde opovrhoval křesťanstvím a všemi těmi idioty, kteří věřili v Boha a chodili na shromáždění se svými stupidně charismatickými pastory. Avšak křesťansky založenými dívkami jsem neopovrhoval. Nikoliv, z jakéhosi podivuhodného důvodu mě právě ony fascinovaly. Jenže jak to vysvětlit Hilde? A ačkoliv jsem se stejně jako ona vždycky snažil nahlížet pod povrch, podle základního, ač nevysloveného předpokladu, že vše pravdivé a skutečné se nachází pod povrchem, a ačkoliv jsme se oba pídili po smyslu, i kdyby měl spočívat jen v poznání nesmyslného, chtěl jsem žít právě v oné třpytivé a svůdné povrchnosti a pít z poháru nesmyslnosti – zkrátka mě to táhlo do všech diskoték a hospod ve městě, kde jsem nechtěl nic jiného než se zpíjet do němoty a uhánět holky, které bych mohl ošukat nebo aspoň osahávat. Jenže jak to vysvětlit Hilde? To jsem nedokázal, takže jsem se o to ani nepokoušel. Místo toho jsem ve svém životě otevřel nové pododdělení. Jmenovalo se opilost a naděje na mimomanželský sex a nacházelo se hned vedle oddělení pro pochopení a upřímnost, jako jakýsi živý plůtek je oddělovala pouze nepatrná změna osobnosti. Line byla věřící. Sice ne nějakým okázalým způsobem, ale když stála těsně u mě na nádraží, bylo mi z toho tak nějak mizerně. Měla černé kudrnaté vlasy, výrazné obočí a jasné modré oči. Pohybovala se s grácií a byla samostatná oním nevšedním způsobem, který se neobrací proti druhým. Ráda malovala a hodně se malování věnovala, snad měla v tom směru i talent; když se rozloučila se mnou, chystala se nastoupit na lidovou vysokou školu s estetickým zaměřením. Nebyl jsem do ní zamilovaný, ale byla skvělá, měl jsem ji moc rád a občas, když jsme spolu vypili nějaké to bílé víno, probouzely se ve mně vůči ní i dost intenzivní city. Měla však jasné hranice, kam až může zajít, což byl problém. V průběhu týdnů, kdy jsme spolu chodili, jsem ji dvakrát prosil a žadonil, když jsme leželi polonazí v posteli u ní doma či v Kurníku a mazlili se. Ale ne, nešetřila se pro mě. 25
„Nemůžu si tě teda vzít zezadu?“ vybuchl jsem jednou zoufale, aniž jsem úplně věděl, co to obnáší. Line ke mně přivinula své poddajné tělo a zasypala mě polibky. Uběhlo pár vteřin a já pocítil to nenáviděné cukání v podbřišku, vzápětí mi sperma naplnilo spodky a já se diskrétně odtáhl, zatímco ona, stále překypující škádlivou žádostí, nechápala, že se moje nálada během okamžiku naprosto změnila. Na nástupišti stála vedle mě, ruce v zadních kapsách, na zádech batůžek. Do odjezdu vlaku zbývalo šest minut. Opodál neustále nastupovali další cestující. „Skočím ještě do stánku,“ obrátila se na mě. „Dáš si něco?“ Zavrtěl jsem hlavou. „Anebo jo, colu.“ Rychle vykročila ke kiosku. Hilde na mě pohlédla a usmála se. Lars těkal očima sem a tam. Eirik se díval směrem k přístavu. „Dám ti jednu radu, když teď budeš žít na vlastní pěst,“ řekl a otočil se ke mně. „Jakou?“ „Mysli, než něco uděláš. Dávej bacha, aby tě nenachytali na švestkách. Tak to zvládneš. Když třeba budeš chtít, aby ti ho některá žákyně vykouřila, dělej to proboha za katedrou. Ne před ní. Rozumíš?“ „Neříká se tomu náhodou dvojí morálka?“ zeptal jsem se. Rozesmál se. „A když tam na severu budeš mít holku, kterou budeš muset bít, dělej to tak, aby modřiny nebyly vidět,“ přidala se Hilde. „Zásadně ne do obličeje, bez ohledu na to, jakou chuť na to budeš mít.“ „Myslíš teda, že budu mít dvě? Jednu tady dole a druhou tam nahoře?“ „Proč ne?“ odpověděla. „Jednu, co budeš bít, a jednu, co nebudeš bít,“ dodal Eirik. „Líp vybalancovat to nemůžeš.“ „Nějaký další rady?“ zeptal jsem se. „Kdysi jsem viděl rozhovor s jedním starým hercem,“ ozval se Lars. „Ptali se ho, jestli by se s publikem nepodělil o nějaký zkušenosti ze 26
svýho dlouhýho života. Jo, to klidně můžu, odpověděl. Týká se to závěsu v koupelně. Musí být za okrajem vany, nikdy před ním. Když zůstane venku, rozlije se voda po celý podlaze.“ Rozchechtali jsme se. Lars se spokojeně rozhlížel. Line se vrátila s prázdnýma rukama. „Byla tam moc dlouhá fronta,“ vysvětlovala, „ale ve vlaku je určitě taky občerstvení.“ „To je,“ přisvědčil jsem. „Půjdeme?“ „Tak jo,“ souhlasil jsem. „Tak a je to, jak říkává Flaksnes, Kristiansand už nikdy víc!“ Jeden po druhém mě objali. S tím jsem začal já ve druhém ročníku, vždycky když jsem se s nimi setkal, objali jsme se. Potom jsem hodil batoh na záda, vzal do ruky kufr a nastoupil za Line do vlaku. Několikrát zamávali, pak se dal vlak do pohybu a oni se vydali směrem k parkovišti. Bylo skoro k neuvěření, že od té chvíle uběhly teprve dva dny. Odložil jsem knížku, pročítal si ty tři věty, které jsem napsal, a přitom jsem si balil novou cigaretu a usrkával si vlažného kafe. Provoz dole u obchodu slábl. Došel jsem si do kuchyně pro jablko a znovu se usadil u psacího stolu. Během následující hodiny jsem napsal tři strany. Pojednávaly o dvou klucích v jedné osadě a podle mě to bylo dobré. Ještě nějaké tři stránky a bude to hotové. Povídka napsaná hned první den tady na severu, to nezní špatně. Bude-li to takhle pokračovat, mohl bych mít do Vánoc celou sbírku! Když jsem vyplachoval lógr z konvice, všiml jsem si, že od obchodu přijíždí nahoru auto. Zastavilo před domem školníka a vystoupili z něj dva muži tak kolem pětadvaceti. Oba byli urostlí, jeden vysoký, druhý menší, kulatější. Nastavil jsem konvici pod kohoutek a držel ji pod proudem, dokud se nenaplnila, a pak jsem ji postavil na plotnu. Muži přicházeli nahoru. Ukročil jsem stranou, aby mě nezahlédli oknem. Jejich kroky se zastavily u zádveří. 27
Copak jdou ke mně? Jeden k druhému cosi prohodil. Bytem se rozlehlo pronikavé zazvonění. Otřel jsem si ruce o stehna, vešel do předsíně a otevřel dveře. Menší z nich napřáhl ruku. Měl hranatý obličej, ohnutý krk, drobné rty a chytré oči. Pod nosem si pěstoval černý knírek, na bradě mu rostlo strniště. Na krku se blýskal tlustý zlatý řetěz. „Remi,“ představil se. Rozpačitě jsem mu potřásl rukou. „Karl Ove Knausgård,“ odpověděl jsem. „Frank,“ řekl ten vysoký a podal mi svou obrovskou ruku. Obličej měl stejně kulatý jako ten druhý hranatý. Kulatý a masitý. Plné rty, pokožku čistou, téměř zarůžovělou. Řídké světlé vlasy. Vypadal jako velké dítě. Oči měl laskavé, také jakoby dětské. „Můžeme dál?“ zeptal se ten, co se jmenoval Remi. „Doslechli jsme se, že tu vysedáváš sám, a říkali jsme si, že bys třeba uvítal trochu společnosti, když tu ve vesnici ještě nikoho neznáš.“ „No jo, to je od vás milý,“ odpověděl jsem. „Pojďte dál!“ Ustoupil jsem o krok dozadu. Milý! Kde jsem to vzal? Copak je mi padesát? Zastavili se v obýváku a rozhlíželi se kolem. Remi několikrát pokýval hlavou. „Vloni tady bydlel Harrison,“ poznamenal. Pohlédl jsem na něho. „Taky tu pracoval jako pomocnej učitel. Často jsme sem k němu chodili. Byl to super chlap.“ „Úžasnej,“ přikyvoval Frank. „Nikdy neřekl ne,“ dodal Remi. „Už teď nám chybí,“ uzavřel to Frank. „Můžeme si sednout?“ „No jasně,“ odpověděl jsem. „Dáte si kafe? Zrovna ho dělám.“ „Jo, to si dáme, díky.“ Svlékli si bundy, přehodili je přes područku pohovky a usadili se na ní. Těla měli jako sudy. Frankovy bicepsy byly stejně tlusté jako moje stehna. Dokonce i když jsem stál zády k nim u kuchyňské linky, 28
vnímal jsem jejich přítomnost, naplňovala celý byt a já se jejím vlivem cítil slabý a zženštilý. To je milé. Dáte si kafe? Ale doprčic, vždyť nemám hrnečky! Jen ten jeden, co jsem si přivezl. Zotvíral jsem kuchyňské skříňky nahoře. Prázdné, samozřejmě. Pak jsem zkusil spodní. A tam, hned vedle odpadní roury, stála sklenice. Vypláchl jsem ji, nasypal do konvice trochu kafe, párkrát s ní klepl o plotnu, odnesl ji do obýváku a rozhlížel se, na co ji postavím. Nakonec mi posloužila Rajská zahrada. „Tak co?“ ozval se Remi. „Jak to vidíš, Karle Ove?“ Dost se mě dotklo, jak ten chlap, kterého jsem v životě neviděl, důvěrně používá moje jméno, a cítil jsem, jak mi zahořely tváře. „No, nevím,“ vypravil jsem ze sebe. „Večer vyrážíme na mejdan,“ oznámil Frank. „Do Gryllefjordu. Přidáš se?“ „V jednom autě je ještě místo a je nám jasný, že jsi ještě neměl čas zajít koupit nějaký pití, tak máme i pro tebe. Co ty na to?“ „No, já nevím,“ rozpakoval jsem se. „Cože? Ty se tu radši chceš užírat nudou v prázdným bytě?“ „Nech ho, ať se rozhodne sám!“ mírnil ho Frank. „Jo, to je jasný.“ „Říkal jsem si, že budu trochu pracovat,“ vysvětloval jsem. „Pracovat? A na čem?“ divil se Remi. Ale pak jeho zrak dopadl na psací stroj. „Ty píšeš?“ Znovu mě polilo horko. „Trochu,“ pokrčil jsem rameny. „Spisovatel!“ zvolal Remi. „To není špatný.“ Rozesmál se. „Já jsem v životě nepřečetl jedinou knížku. Dokonce ani ve škole ne. Vždycky jsem se z toho vykroutil. Co ty?“ obrátil se k Frankovi. „Já jich přečetl spoustu. Těch, co se jmenujou Coctail, víš, ne?“ Rozchechtali se. „Počítá se to?“ pohlédl na mě Remi tázavě. „Řekni jako spisovatel, bere se Coctail jako literatura?“ 29
S vypětím sil jsem se usmál. „Knížka je knížka,“ potvrdil jsem. Rozhostilo se ticho. „Ty jsi prej z Kristiansandu?“ zeptal se Frank. Přikývl jsem. „Máš tam dole holku?“ Trochu jsem zaváhal. „Ano i ne.“ „Ano i ne? To zní zajímavě!“ podotkl Remi. „To je něco pro tebe, viď?“ pohlédl Frank na Remiho. „Pro mě? To ne, já to mám spíš buď, a nebo.“ Znovu se odmlčeli a usrkávali kafe. „Máš děti?“ zeptal se Remi. „Děti?“ zděsil jsem se. „Probůh, vždyť je mi teprve osmnáct!“ Konečně povedená replika. „Nebyl bys první na světě,“ utrousil Remi. „A vy máte děti?“ opáčil jsem. „Frank ne, ale já jo. Mám devítiletýho syna. Bydlí u matky.“ „Tenkrát to právě bylo nebo,“ dodal Frank. Rozesmáli se. Pak si mě oba změřili. „No, tak už ho nebudeme mučit, hned první den,“ zvedl se Remi. Frank taky vstal. Vzali si bundy a vykročili do předsíně. „A přemýšlej o tom dnešním večeru,“ připomněl Remi. „Kdybys náhodou změnil názor, budeme u Hege.“ „Vždyť neví, kde Hege bydlí,“ uvědomil si Frank. „Když půjdeš horní silnicí, je to čtvrtej barák nalevo. Poznáš ho hned. Budou před ním stát auta.“ Napřáhl ruku. „Doufáme, že přijdeš. A dík za kafe!“ Když jsem za nimi zavřel dveře, šel jsem do ložnice a natáhl se na záda do postele. Roztáhl jsem ruce a nohy a zavřel oči. Do kopce přijíždělo auto. Zastavilo před domem. Otevřel jsem oči. Další návštěva? Ne. Někde jinde v domě se otevřely dveře. To přišli domů moji 30
sousedé, ať už to byl kdokoliv. Možná jeli nakupovat do Finnsnesu. Doslova jsem zahořel touhou někam zatelefonovat a popovídat si s někým, koho znám! Usnout, což jsem taky chtěl, abych se ode všeho oprostil, jsem nedokázal. Místo toho jsem šel do koupelny, svlékl se a dal si ještě jednu sprchu. Byl to způsob, jak sám sebe ošálit, abych uvěřil, že začíná něco nového. Samozřejmě ne tak uspokojivý jako spánek, ovšem lepší než nic. S mokrými vlasy a košilí lepící se na krk jsem si sedl a pokračoval v psaní. Nechal jsem ty dva desetileté kluky toulat se lesem. Báli se lišek, každý v ruce svou kapslíkovku, aby je zaplašili v případě, že se objeví. Najednou uslyšeli výstřel. Rozběhli se k místu, odkud zvuk vyšel, a došli na skládku uprostřed lesa. Leželi tam dva chlápci a stříleli na krysy. Když k tomu došlo, jako by se ve mně cosi napjalo, luk radosti a síly, najednou jsem nedokázal psát dostatečně rychle, text celou dobu nepatrně zaostával za vyprávěním, byl to podivuhodný pocit, jasný a třpytivý. Ti, co stříleli po krysách, odešli svou cestou, kluci si do lesa odtáhli dvě židle a stůl, sedli si tam a prohlíželi pornočasopisy, jeden z nich, ten, který se jmenoval Gabriel, strčil pinďoura do hrdla láhve a najednou ucítil strašlivé bodnutí, když ho vytáhl, seděl mu na něm brouk. Gordon se řehtal, až se zřítil do vřesu. Zapomněli na čas, a když si to Gabriel uvědomil, bylo příliš pozdě, otec doma zuřil a uhodil ho pěstí do rtu, který začal krvácet, načež ho zamkl v malé místnosti s bojlerem na teplou vodu, kde strávil sám celou noc. Když jsem skončil, ukazovaly hodiny za pár minut půl osmé a na stole vedle psacího stroje ležela hromádka sedmi hustě popsaných listů. Zaplavil mě tak silný pocit triumfu, že cosi ve mně doslova křičelo touhou někomu to sdělit. Komukoliv, kdo se namane! Jenže jsem byl úplně sám. Vypnul jsem psací stroj a namazal si pár krajíců chleba, které jsem snědl vestoje u kuchyňského okna. Dole na silnici spěchala pod šedivějící, ale stále namodralou oblohou osamělá postava. Z tunelu sjížděla těsně za sebou dvě auta. Musel jsem ven. Uvnitř už jsem to nemohl vydržet. 31
Ozvalo se zaklepání na dveře. Otevřel jsem. Venku stála asi třicetiletá žena oblečená jen v tričku a kalhotách. Měla měkce tvarovaný obličej, nos velký, přesto však ne dominantní, v hnědých očích hřejivý pohled. Tmavě blond vlasy si stáhla dozadu do uzlu. „Ahoj!“ pozdravila. „Jenom jsem tě chtěla přivítat. Jsme sousedi, já bydlím nahoře. A jsme kolegové. Jsem taky učitelka. Jmenuju se Torill.“ Podala mi ruku. Měla štíhlé prsty, ale stisk pevný. „Karl Ove.“ „Vítej,“ usmála se. „Díky.“ „Prý jsi přijel včera?“ „Ano, autobusem.“ „No, určitě budeme mít spoustu příležitostí si spolu popovídat. Ale teď jsem ti chtěla jen říct, že jestli budeš něco potřebovat, stačí zazvonit. Myslím třeba cukr, kafe, povlečení, cokoliv by ti chybělo. Co třeba rádio? Máš? Máme aspoň jedno nazbyt!“ Přikývl jsem. „Mám walkmana. Ale díky moc. Jsi velmi laskavá, že jsi přišla.“ Velmi laskavá. Usmála se. „Tak zatím,“ rozloučila se. „Měj se.“ Když odešla, zůstal jsem stát v předsíni. Co se to se mnou děje? Každé zdejší setkání mi připadalo jako zásek do duše. Ne, musím se jít ven projít. Oblékl jsem se, před zrcadlem v koupelně si během několika vteřin upravil na hlavě baret, zamknul jsem za sebou dveře a vykročil dolů z kopce. O kousek níž se dalo podél horského hřbetu dohlédnout na moře, na ostrou linii horizontu rýsující se na pozadí oblohy. Nehybně se na ní vznášely dva veliké, bělostné mraky. Na druhé straně fjordu připlouval s vrčením malý motorový člun. Jmenoval se Fuglefjord, Ptačí fjord. A ostrůvek pochopitelně Fugleøya, Ptačí ostrov. Tak tedy, řekli si určitě první lidé, kteří sem přišli, jak pojmenujeme tenhle fjord? 32