Karl Ove Knausgård můj boj Ostrov chlapectví
/3
ODEON
Muj boj 3_003.indd 3
9/11/17 5:59 PM
Přeložila Klára Dvořáková Winklerová
MIN KAMP. TREDJE BOK Copyright © 2009, Forlaget Oktober as, Oslo All rights reserved Translation © Klára Dvořáková Winklerová, 2017 This translation has been published with the financial support of NORLA.
Překlad vychází s finanční podporou agentury NORLA.
ISBN 978-80-207-1789-4
DÍL ČTVRTÝ
BYL VLAHÝ A ZACHMUŘENÝ DEN v srpnu 1969 a po úzké silničce v nejzazší části jihonorského ostrova, vinoucí se mezi zahradami a skalisky, loukami a lesíky, nahoru a dolů přes malé kopečky, ostrými zatáčkami, tu a tam se stromy po obou okrajích jako tunelem, tu a tam přímo kolem moře, přijížděl autobus. Patřil společnosti Arendal Dampskibsselskab a byl jako všechny její autobusy světle a tmavě hnědý. Přejel přes most, podél úzké zátoky, rozsvítil pravý blinkr a zastavil. Dveře se otevřely a vystoupila malá rodina. Otec, vysoký štíhlý muž v bílé košili a světlých terylénových kalhotách, nesl dva kufry. Matka v béžovém baloňáku a se světlemodrým šátkem přes dlouhé vlasy tlačila jednou rukou kočárek a druhou vedla malého chlapce. Když autobus vyrazil dál, nad asfaltem se ještě na okamžik vznášel hustý šedý dým. „Je to ještě kousek pěšky,“ řekl otec. „Zvládneš to, Yngve?“ pohlédla matka na chlapce, který přikývl. „Jasně.“ Bylo mu čtyři a půl roku, měl světlé, téměř bílé vlasy a po dlouhém slunečném létě opálenou pokožku. Jeho bratříček, sotva osm měsíců starý, ležel v kočárku a zíral na oblohu, aniž tušil, kde jsou či kam mají namířeno. Pomalu se vydali do kopce. Silnice byla štěrková, posetá malými i velkými výmoly od deště. Po obou stranách se rozkládala pole. Na 7
konci planiny, nějakých pět set metrů dlouhé, přecházela v nízký, jakoby větrem od moře stlačený les, který klesal směrem k oblázkovým plážím. Napravo stál nově postavený dům. Jinak nebylo žádné osídlení v dohledu. Veliká péra kočárku skřípala. Dítě po chvíli zavřelo oči, ukolébané ke spánku blahodárným houpavým pohybem. Otec, měl krátké tmavé vlasy a hustý černý plnovous, postavil jeden kufr na zem a setřel si rukou z čela pot. „To je ale dusno,“ poznamenal. „Je,“ odvětila matka. „Ale třeba bude u moře chladněji.“ „Doufejme,“ vzal otec opět kufr do ruky. Tato ve všech ohledech obyčejná rodina, s mladými rodiči, tak jako byli mladí téměř všichni rodiče v té době, se dvěma dětmi, jako měli téměř všichni v té době dvě děti, se přestěhovala z Osla, kde pět let bydlela v ulici Thereses gate, hned vedle bislettského stadionu, na ostrov Tromøya, kde pro ně v jedné osadě stavěli nový dům. Zatímco budou čekat, než ho dokončí, pronajmou si jiný, starý, v táboře v Hove. Otec v Oslu přes den studoval angličtinu a norštinu a v noci pracoval jako hlídač a matka chodila na ullevålskou zdravotní školu. Ačkoliv ještě vzdělání nedokončil, požádal si o místo učitele druhého stupně na rolighedenské škole a získal ho a ona měla nastoupit v Kokkeplassenu v sanatoriu pro léčení neurotických poruch. Seznámili se v Kristiansandu, když jim bylo sedmnáct, otěhotněla, když jim bylo devatenáct, a vzali se ve dvaceti na malém statku v kraji Vestlandet, na němž vyrůstala. Nikdo z jeho rodiny na svatbu nepřijel, a ačkoliv se na všech existujících fotografiích usmívá, obklopuje ho jakási zóna osamělosti, je vidět, že tak úplně nepatří mezi všechny její bratry a sestry, tety a strýce, bratrance a sestřenice. Teď je jim pětadvacet a skutečný život mají před sebou. Vlastní zaměstnání, vlastní dům, vlastní děti. Jsou to oni dva a také budoucnost, jíž jdou vstříc, je jejich vlastní. Opravdu je? 8
Narodili se ve stejném roce, 1944, a patří k první poválečné generaci, která v mnoha ohledech zastupuje něco nového, už jen proto, že jejich život se bude v této zemi poprvé odvíjet ve společnosti, která je ve velké míře plánovaná. Padesátá léta byla obdobím rozvoje státního systému – školství, zdravotnictví, sociálního zabezpečení, dopravy – a také byrokracie a podniků, jenž probíhal v rámci velkorysé centralizace, která následně v průběhu nápadně krátké doby ovlivnila způsob života. Její otec se narodil na začátku dvacátého století, pocházel ze statku v Sørbøvågu v kraji Ytre Sogn, na němž vyrostla, a neměl žádné vzdělání. Její dědeček pocházel z jednoho z ostrovů u pobřeží, stejně jako pravděpodobně jeho otec i jeho otec. Její matka se narodila na statku v Jølsteru, vzdáleném nějakých sto kilometrů, ani ona nezískala žádné vzdělání a její rodinu bylo možné v místě zpětně vystopovat až do šestnáctého století. Pokud šlo o jeho příbuzenstvo, nacházelo se na společenském žebříčku výše v tom smyslu, že jak jeho otec, tak strýcové měli vyšší vzdělání. Ale i oni žili na stejném místě jako jejich rodiče, to jest v Kristiansandu. Jeho matka, která vzdělání nezískala, vyrostla v Åsgårdstrandu, její otec byl lodivod a v rodině byli i policisté. Když se seznámila se svým budoucím manželem, přestěhovala se do Kristiansandu za ním. Takový byl zvyk. Změna, která proběhla v padesátých a šedesátých letech, byla skutečně revolucí, pouze postrádala obvyklou násilnost a iracionalitu. Děti rybářů, drobných sedláků, průmyslových dělníků a obchodních příručích nejenže začaly studovat na univerzitě a stávali se z nich učitelé, psychologové, historikové a sociální pracovníci, ale mnozí z nich se usadili v místech daleko od oblastí, odkud sami pocházeli. Že to dělali s největší samozřejmostí, vypovídá cosi o síle ducha té doby. Duch doby přichází zvenčí, ale působí uvnitř. Pro něj jsou všichni stejní, ovšem on pro všechny nikoliv. Mladé matce v šedesátých letech připadala absurdní myšlenka, že by se měla vdát za chlapíka z jednoho ze sousedních statků a strávit tam zbytek života. Chtěla přece pryč! Chtěla přece mít svůj vlastní život! A totéž se týkalo i jejího bratra a sester a bylo to tak i v rodinách po celé zemi. Ale proč to tak chtěli? Odkud se bralo to silné přesvědčení? Ano, odkud přicházelo to nové? V její rodině žádná 9
taková tradice neexistovala; jediný, kdo vycestoval, byl otcův bratr Magnus, jenž kvůli chudobě doma odjel do Ameriky, ovšem život, který tam prožil, byl téměř k nerozeznání od toho předchozího v norském kraji Vestlandet. Pro mladého otce to v šedesátých letech vypadalo jinak, jeho rodina očekávala, že ukončí vzdělání, ovšem už asi tolik ne, že se ožení s dívkou z malého statku v západním Norsku a usadí se v osadě poblíž malého jihonorského města. Tak tam tedy kráčeli onoho teplého, zachmuřeného dne v srpnu 1969, do svého nového domova, on vláčel dva těžké kufry, nacpané oblečením šedesátých let, ona tlačila kočárek ze šedesátých let s dítětem v šatičkách typických pro šedesátá léta, to jest bílých a se spoustou krajek, a mezi nimi klopýtal sem a tam, šťastný a zvědavý, napjatý a plný očekávání jejich starší syn Yngve. Přešli přes planinu a úzkým pásem lesa až k otevřené bráně a dál do rozlehlého tábora. Vpravo stála autodílna, kterou vlastnil jistý Vraaldsen, vlevo velké červené ubikace kolem rozlehlého prostranství pokrytého štěrkem, za nimi pak borový les. Kilometr směrem na východ stál kamenný tromøyský kostel z roku 1150, ovšem některé jeho části byly ještě starší, takže patřil pravděpodobně k nejstarším kostelům v zemi. Tyčil se na malé výšině a od nepaměti ho lodě proplouvající kolem využívaly jako orientační bod, byl vyznačený ve všech námořních mapách. Na Mærdø, malém ostrůvku při skalnatém pobřeží, stála stará kapitánská usedlost a svědčila o slavné minulosti, o osmnáctém a devatenáctém století, kdy obchod s okolním světem, převážně se stavebním dřívím, jen kvetl. Na exkurzích v muzeu kraje Aust-Agder školním třídám ukazovali staré holandské a čínské předměty pocházející z té doby či ještě dřívější. Na Tromøye se vyskytovaly neobvyklé, podivné rostliny, které se sem dostaly z lodí, jež tu vypouštěly vodu, kterou byly zatíženy, a jak se tam učily děti ve škole, bylo to právě na Tromøye, kde se poprvé v zemi pěstovaly brambory. Ve Snorriho královských ságách je ostrov několikrát zmiňován, v hlíně na loukách a polích se daly nalézt hroty šípů z doby kamenné, mezi oválnými kameny na dlouhých oblázkových plážích ležely zkameněliny. 10
Ale když ta nově přistěhovaná rodinka procházela se všemi svými saky paky přes otevřené prostranství, nebylo to desáté nebo třinácté, sedmnácté ani devatenácté století, co vtisklo okolí charakter, nýbrž druhá světová válka. Oblast v té době využívali Němci; právě oni vystavěli ubikace a mnohé domy. V lesích se nacházelo množství kamenných bunkrů, naprosto nedotčených, a nahoře na svazích nad plážemi dělostřelecké pozice. Nedaleko leželo i staré malé německé letiště. Dům, v němž měla rodina následující rok bydlet, stál osamoceně uprostřed lesa. Byl načerveno natřený, s bílými okenními rámy. Od moře, sice mimo dohled, avšak pouze několik set metrů vzdáleného, k němu nepřetržitě doléhalo šumění. Ve vzduchu byl cítit les a slaná voda. Otec odložil kufry, vytáhl klíč a odemkl dveře. Uvnitř byla předsíň, kuchyň, pokoj s kamny na dřevo, koupelna kombinovaná s prádelnou a v prvním patře tři ložnice. Stěny bez izolace, kuchyň jednoduše vybavená. Žádný telefon, žádná myčka, žádná pračka, žádná televize. „Tak jsme tady,“ řekl otec a vynesl kufry do ložnice, zatímco Yngve přebíhal od okna k oknu a vykukoval ven a matka nechala stát kočárek se spícím dítětem venku na zápraží. Já si z téhle doby pochopitelně nic nepamatuju. Je naprosto nemožné ztotožnit se s tím miminem, které moji rodiče fotografovali, ano, tak obtížné, že působí až bláznivě nazývat ho slovem „já“, jak například leží na přebalovacím pultu, s neobvykle červenou pokožkou, s roztaženýma ručičkama a nožičkama, s obličejem zkřiveným křikem, na jehož příčinu už si nikdo nevzpomene; nebo na zemi na kožešině, v bílém pyžamu, obličejík stále zarudlý, a sotva mžourá velkýma tmavýma očima. Je to totéž stvoření jako to, co teď sedí tady v Malmö a píše tenhle text? A bude toto stvoření, které sedí v Malmö a píše tenhle text, ve svých čtyřiceti letech jednoho pošmourného zářijového dne, v místnosti naplněné hlukem pouličního provozu a kvílením podzimního větru v zastaralé ventilaci, totéž jako onen šedivý shrbený stařec, jenž se bude za dalších čtyřicet let možná třást a slintat v domově důchodců kdesi ve švédských lesích? Nemluvě o těle, které bude jed11
nou ležet natažené na stole v márnici? Pořád mu budou říkat „Karl Ove“. A není to vlastně neuvěřitelné, že všechno tohle je označeno jediným prostým jménem? Zárodek v břiše, mimino na přebalovacím pultu, čtyřicátník u počítače, stařec v křesle, mrtvola na stole? Nebylo by přirozenější operovat s různými jmény, jelikož se jejich identita a chápání sebe sama do značné míry liší? Že by se zárodek jmenoval například Jens Ove, mimino Nils Ove, chlapec mezi pěti a deseti Per Ove, mezi deseti a dvanácti Geir Ove, třinácti a sedmnácti Kurt Ove, sedmnácti a třiadvaceti John Ove, mezi třiadvaceti a dvaatřiceti Tor Ove, dvaatřiceti a šestačtyřiceti Karl Ove – a tak dále a tak dále? Pak by první jméno představovalo jedinečnost daného věku, prostřední jméno kontinuitu a příjmení příslušnost k rodině. Ne, z oné doby si nepamatuju nic, netuším dokonce ani, ve kterém domě jsme bydleli, ačkoliv mi ho táta jednou ukázal. Všechno, co vím, znám pouze z vyprávění rodičů a z fotek, které jsem viděl. Jednou v zimě napadlo několik metrů sněhu, jak už to v jižním Norsku bývá, a cesta k domu připomínala úzkou soutěsku. A tady tlačí Yngve kočárek se mnou, tady pózuje na svých krátkých lyžičkách a usmívá se do fotoaparátu. Stojí uvnitř, ukazuje na mě a směje se nebo já stojím sám a křečovitě se držím ohrádky na postýlce. Říkal jsem mu „Aua“, bylo to mé první slovo. A podle toho, co mi vyprávěli, byl také jediný, kdo rozuměl, co říkám, a mámě i tátovi překládal. Vím také, že Yngve obešel všechny domy, zvonil a ptal se, jestli tam bydlí nějaké děti, to byla babiččina oblíbená historka. „Bydlí tady nějaké děti?“ napodobovala jeho dětský hlásek a smála se. A vím, že jsem spadl ze schodů, utrpěl jakýsi šok, přestal dýchat, zmodral v obličeji a dostal křeče, máma běžela se mnou v náručí k nejbližšímu domu, kde měli telefon. Myslela si, že je to epilepsie, ale nebyla, nebylo to nic. A pak vím, že tátu bavila práce učitele, byl šikovný pedagog a jednou jel v těch letech se svou třídou na hory. Existují odtamtud fotky, na všech vypadá mladě a šťastně, obklopený teenagery oblečenými oním změkčilým způsobem charakteristickým pro počátek sedmdesátých let. Pletené svetry, široké kalhoty, gumové holínky. A jaké měli vlasy! Nikoliv nepřehlédnutelné a načesané jako v šedesátých letech, ale nepřehlédnutelné, 12
volně splývající do jemných teenagerovských obličejů. Máma se jednou zmínila, že asi nikdy nebyl tak šťastný jako tenkrát. A pak ještě existují fotografie babičky z otcovy strany, Yngveho a mě – dvě před zamrzlým jezerem, já i Yngve na sobě máme objemné pletené kabátky, oba pletla babička, můj je hořčicově žlutý a hnědý – a dvě z verandy jejich domu v Kristiansandu, na jedné stojí s tváří přitisknutou k mojí, je podzim, modro, slunce visí nízko na obloze, hledíme na město, můžou mi být takové dva tři roky. Člověk by si mohl říct, že tyto fotografie představují jakousi paměť, jakési vzpomínky, pouze bez toho, z čeho vzpomínky „já“ obvykle vycházejí, a otázkou tedy zůstává, co vlastně znamenají. Viděl jsem ze stejného období nespočet fotek rodin svých kamarádů a přítelkyň a daly by se zaměnit, jak jsou si podobné. Tytéž barvy, tytéž šaty, tytéž místnosti, tytéž činnosti. Ale s těmito obrázky si nic nespojuju, jsou v jistém smyslu bezvýznamné, a ještě zřejmější je tento aspekt, když si prohlížím fotografie předchozí generace, pak je to jen seskupení podivně oblečených lidí zabývajících se čímsi pro mě tajemným. To dobu totiž fotografujeme, nikoliv lidi, ti se zachytit nedají. Ani lidé z mého nejbližšího okolí. Kdo byla ta žena v bleděmodrých šatech, pózující před sporákem v bytě v Thereses gate, s koleny přitisknutými k sobě a nohama na zemi mírně rozkročenýma, jak bývalo typické v šedesátých letech? Ta s načesanými vlasy? S modrýma očima a jemným úsměvem, tak jemným, že to snad ani úsměv nebyl? Ta, jenž jednou rukou svírá ucho lesklé kávové konvice s červeným víčkem? Ano, to je přece moje matka, samotná máma, jenže kým byla? Na co myslela? Jak pohlížela na svůj život, ten, jejž doposud žila, ten, který ji teprve čekal? To ví jen ona sama, o tom fotografie nic nevypovídá. Cizí žena v cizí místnosti, nic víc. A ten muž, který o deset let později sedí na skále a pije kafe z toho stejného červeného víčka, protože před odjezdem zapomněl zabalit hrnečky, kdo to byl? Ten s pečlivě udržovaným černým plnovousem a hustými černými vlasy? Ten s citlivými rty a veselýma očima? Aha, no ano, to byl přece můj otec, sám táta. Ovšem kým byl pro sebe v tom okamžiku i všech ostatních, už neví nikdo. A tak je to se všemi fotografiemi, i těmi, na nichž jsem já. Jsou zcela prázdné, 13
jediný význam, jenž se z nich dá vyčíst, je to, co jim vtiskla doba. Přesto jsou tyto obrázky součástí mě samého a mé nejosobnější historie, stejně jako je to s jinými fotografiemi u jiných lidí. Význam a bezvýznamnost, význam a bezvýznamnost, to je vlna, která se pohupuje naším životem a vytváří jeho základní napětí. Všechno, co si pamatuju z prvních šesti let života, všechny fotografie a předměty dochované z té doby si vztahuju k sobě, vytvářejí důležitou součást mé identity, naplňují významem a kontinuitou tuto jinak prázdnou a vzpomínkami nedotčenou periferii mého „já“. Ze všech těchto dílků a zlomků jsem si vystavěl jakéhosi Karla Oveho, Yngveho, mámu a tátu, dům v Hove a dům na Tybakkenu, dvě babičky a dva dědečky, sousedství a hromadu dětí. Toto slátané provizorium nazývám svým dětstvím. Paměť není v životě spolehlivou veličinou. A to z jednoduchého důvodu, že pro ni není nejdůležitější pravda. O tom, jestli paměť reprodukuje určitou událost správně nebo ne, nikdy nerozhoduje požadavek pravdivosti, nýbrž vlastní užitek. Paměť je pragmatická, záludná a mazaná, ovšem nikoliv nějakým nepřátelským či zlým způsobem; právě naopak, dělá všechno pro to, aby uspokojila svého hostitele. Něco odsune do prázdné nicoty zapomnění, něco překroutí k nepoznání, něco galantně nepochopí, něco, a zrovna to, co je k ničemu, si zapamatuje dokonale, jasně a správně. Co si pamatujeme správně, nám však nikdy není dáno přesně určit. Pokud jde o mě, vzpomínky na prvních šest let života prakticky neexistují. Nepamatuju si téměř nic. Netuším, kdo se o mě staral, co jsem dělal, s kým jsem si hrál, všechno jako by odvál vítr, roky 1968– –1974 jsou v mém životě jen velké prázdné nic. To málo, co se mi vybavuje, za mnoho nestojí: Stojím na dřevěném můstku kdesi v téměř vysokohorsky prořídlém lese, pode mnou šumí velký potok, voda je zelená a bílá, skáču nahoru a dolů, můstek se houpe a já se směju. Vedle mě stojí Geir Prestbakmo, kluk od sousedů, i on skáče nahoru a dolů a směje se. Sedím v autě na zadním sedadle, zastavujeme na světelné křižovatce, táta se otáčí a říká, že jsme v Mjøndalenu. Jedeme 14
na zápas Startu, jak jsem se dozvěděl, ale ani z cesty tam, ani ze zápasu nebo cesty zpátky si zase nic nepamatuju. Jdu do kopce před domem a tlačím veliký náklaďák z umělé hmoty, je žlutý a zelený a dodává mi naprosto fantastický pocit bohatství, blahobytu a radosti. To je vše. To je mých prvních šest let. Ovšem tohle jsou ty kanonizované vzpomínky, etablované už v sedmi osmi letech, magie dětství: to úplně první, co si pamatuju! Kromě toho existují i jiné typy vzpomínek. Takové, jež nejsou pevně zakořeněné a nedají se vyvolat vůlí, nýbrž se čas od času tak nějak uvolní, stoupají samovolně vědomím a pohupují se v něm nahoru dolů jako jakési průsvitné medúzy, probuzené k životu určitou vůní, určitou chutí, určitým zvukem… S nimi vždy přichází i bezprostřední a intenzivní pocit štěstí. Potom jsou to vzpomínky spojené s tělem, jakmile člověk udělá něco jako kdysi, pozvedne ruku, aby zastínil slunce, zachytí přihrávku ve vzduchu, běží po louce, na provázku drží létajícího draka a jeho vlastní děti jsou mu v patách. Jsou vzpomínky doprovázející pocity: náhlou zlost, náhlý pláč, náhlý strach, a člověk se ocitá tam, kde kdysi byl, jako by ho to mrštilo nazpět vlastním nitrem, zběsilou rychlostí skrze celé věky. A pak jsou vzpomínky svázané s krajinou. Protože krajina v dětství není jako ty, co přicházejí později, ty mají zcela jiný náboj. V krajině dětství má každičký kámen, každičký strom svůj význam, jak proto, že tam člověk všechno spatří poprvé, tak i proto, že krajinu uvidí tolikrát, usadí se nám v hlubině našeho vědomí, ne pouze vágně a přibližně, jak se dospělému jeví okolí domu, když zavře oči a pokouší se vybavit si ho, nýbrž až hrozivě přesně a detailně. V myšlenkách mi stačí jen otevřít dveře a vykročit, aby se na mě obrazy začaly řinout. Hrubý štěrk na příjezdové cestě, který v létě míval téměř namodralou barvu. Už jen to, příjezdové cesty dětství! A ta auta sedmdesátých let, co na nich stávala! Brouci, Citroëny DS, taunusy, granady, ascony, kadetty, consuly, lady, amazony… No dobře, přes štěrk, podél nahnědo namořeného plotu, přes mělký příkop vedoucí mezi naší ulicí, Nordåsen Ringvei, a Elgstien, která procházela celou oblastí a míjela kromě té naší ještě dvě další osady. Svah tmavé úrodné půdy od kraje silnice dolů do lesa! Jak z něho téměř okamžitě začaly 15
rašit drobné tenké zelené stonky: křehké a jakoby osamocené v převládající černi okolo, a pak to téměř brutální zmnohonásobení, jež následovalo v průběhu roku, až byl svah zcela pokrytý hustým, bujným křovím. Stromky, tráva, náprstníky, pampelišky, kapradí, keře, které zcela zakryly dříve tak zřetelný předěl mezi silnicí a lesem. Nahoru do kopečka, po chodníku lemovaném úzkým kamenným obrubníkem, a ach ano, jak podél něho stékala voda pramínkem, proudila i valila se, když zapršelo! Pěšinka doprava, zkratka k nové samoobsluze B-Max. Malá bažina vedle, ne větší než dvě místa pro auta na parkovišti, břízy, jež se nad ní žíznivě skláněly. Olsenův dům nahoře na malém kopečku a ulice, jež se zezadu zařezávala do svahu. Jmenovala se Grevlingveien, Jezevčí. V prvním domě nalevo bydlel John a jeho sestra Trude, dům stál na parcele, která byla v podstatě kamenné moře. Vždycky jsem se bál, když jsem měl kolem toho domu projít. Zčásti proto, že tam mohl John někde ležet a házet kameny nebo sněhové koule na kolemjdoucí děti, zčásti i proto, že měli německého ovčáka… Toho ovčáka… no jo, teď se mi to vybavilo. To ale byla zatracená bestie, to psisko. Stál přivázaný na verandě nebo na příjezdové cestě, štěkal na všechny, co procházeli kolem, plížil se sem a tam, kam až mu to provaz dovolil, a přitom vyl a kňučel. Byl vychrtlý a měl žluté, nemocné oči. Jednou se ke mně přihnal dolů z kopce s Trude v patách, vodítko vláčel za sebou. Slyšel jsem, že člověk nemá utíkat, když ho honí nějaké zvíře, třeba medvěd v lese, jde o to zůstat úplně klidně stát a dělat jakoby nic, tak jsem to udělal, jakmile jsem uviděl, že se ke mně řítí, okamžitě jsem se zastavil. Nepomohlo to ani za mák. Vůbec ho nezajímalo, že se nehýbu, prostě otevřel tlamu a zakousl se mi do předloktí hned nad zápěstím. Trude k němu doběhla vteřinu nato, popadla vodítko a trhla s ním, smýkla psem dozadu. S brekem jsem spěchal dál. Všechno na tom psovi mě děsilo. Štěkot, žluté oči, sliny, které mu tekly z huby, zaoblené špičaté zuby, jejichž otisk jsem teď měl na předloktí. Doma jsem se o tom incidentu nezmínil, bál jsem se, že dostanu vyhubováno, protože taková událost skýtala prostor pro mnohé výčitky: neměl jsem tam v tu chvíli co dělat, nebo: neměl jsem brečet, vždyť je to jen pes, tak čeho se bát? Od toho dne 16
mě polila hrůza, kdykoliv jsem to psisko uviděl. Což bylo fatální, neboť jsem slyšel nejen o tom, že má člověk při útoku nebezpečného zvířete klidně stát, nýbrž i o tom, že pes vycítí strach. Nevím, kdo to povídal, ale byla to jedna z věcí, co se říkaly, a každý to věděl: psi vycítí, když máte strach. Pak se můžou sami začít bát nebo být agresivní a zaútočit. Když se člověk nebojí, jsou hodní. Kolik jsem se o tom napřemítal. Jak můžou cítit strach? Jak je cítit strach? A je možné dělat, jako že nemáte strach, aby to psi necítili a nevšimli si toho skutečného pocitu, skrytého těsně pod povrchem? Kanestrøm, který bydlel v domě nad námi, měl také psa. Zlatého retrívra, jmenoval se Alex a byl krotký jako jehňátko. Pobíhal okolo pana Kanestrøma, kamkoliv se hnul, ale také kolem každého z jejich čtyř dětí, když na to přišlo. Měl mírné oči a měkké, přátelsky naladěné pohyby. Ale i toho jsem se bál. Protože jakmile se člověk objevil v kopci v dohledu a chystal se zazvonit, začal štěkat. Nikoliv opatrně, přátelsky nebo udiveně, nýbrž silně, hluboce a hřmotně. To jsem se pak zastavil. „Ahoj Alexi,“ říkával jsem, pokud nebyl nikdo poblíž. „Já se tě nebojím, víš. Nebojím.“ Byl-li tam někdo, musel jsem prostě jít dál, dělat jakoby nic, proklestit si tím štěkotem cestu, až stál pes těsně přede mnou, pak jsem se sehnul a párkrát ho poplácal po boku, přičemž mi srdce bušilo jako o závod a svaly jsem měl ochablé hrůzou. „Buď zticha, Alexi!“ klidnil ho Dag Lothar, pokud zrovna přiběhl po úzké štěrkové cestičce od vchodu do suterénu nebo vyšel z domovních dveří. „Karl Ove se toho tvýho štěkání bojí, ty psisko jedno hloupý.“ „Nebojím se,“ ozval jsem se. Dag Lothar na mě jen pohlédl se ztuhlým úsměvem, čímž chtěl naznačit, že se vůbec nemusím namáhat. A pak jsme šli. Kam jsme šli? Do lesa. Dolů k zátoce Ubekilen. Dolů do přístaviště na pontonová mola. 17
Nahoru k mostu. Dolů do Gamle Tybakkenu. K továrně, kde odlévali plastové lodě. Nahoru na kopec. Do Tjenny. K samoobsluze B-Max. Dolů k benzince Fina. Pokud jsme tedy jen neběhali v naší ulici, nepotloukali se tam před některým z domů nebo neseděli na obrubníku či nahoře na veliké třešni, která nikomu nepatřila. To bylo všechno. To byl svět. Ale jaký to byl svět! Osada, jako byla ta naše, nemá žádné kořeny v minulosti ani žádné větve košatící se do budoucnosti, jako kdysi mívala sídliště. Přišla jako pragmatická odpověď na pragmatickou otázku, kde budou bydlet všichni přistěhovalci, no ano, tamhle v lese, vyměříme tam nějaké parcely a nabídneme je k prodeji. Jediný dům, který tam stál z dřívějška, patřil rodině Beckových, otec pocházel z Dánska a postavil ho vlastníma rukama uprostřed lesa. Neměli auto, pračku ani televizi. Žádnou zahradu, jen dvůr s udusanou hlínou mezi stromy. Hromady dříví pod plachtami a v zimě loď uloženou dnem vzhůru. Sestry Inga Lill a Lisa chodily na druhý stupeň základní školy a v prvních letech, co jsme tam bydleli, mě a Yngveho hlídaly. Jejich bratr se jmenoval John, byl o dva roky starší než já a nosil podivné, doma vyrobené šaty, naprosto se nezajímal o to, co zajímalo nás, obracel se k čemusi jinému, aniž jsme věděli, co to je. Když mu bylo dvanáct, postavil si svoji vlastní loď. Ne nějaký takový vor, jaké jsme se pokoušeli stavět podle svých snů a v touze po dobrodružství, ale opravdový, pořádný člun s vesly. Mohl se stát obětí šikany, ale nestal, jeho odstup byl svým způsobem příliš velký. Nebyl jedním z nás, a ani se o to nijak nesnažil. Otec, Dán, který jezdil všude na kole, si možná už ze své rodné země přinesl přání bydlet osaměle uprostřed lesa, a musel tedy být zklamaný, když byly vytvořeny a oznámeny plány na vybudování osady a prv18
ní stavební stroje vjely do lesa nedaleko jeho domu. Rodiny, které se přistěhovaly, pocházely z celého Norska a všechny měly děti. V domě na druhé straně silnice bydleli Gustavsenovi, on hasič, ona v domácnosti, přišli z Honningsvågu, děti se jmenovaly Rolf a Leif Tore. V domě naproti nám bydleli Prestbakmoovi, on učil na druhém stupni základní školy, ona byla ošetřovatelka, přišli z Tromsu, děti se jmenovaly Gro a Geir. Dál bydleli Kanestrømovi, on pracoval na poště, ona byla v domácnosti, přišli z Kristiansundu, děti se jmenovaly Steinar, Ingrid Anne, Dag Lothar a Unni. Naproti nim Karlsenovi, on námořník, ona prodávala v obchodě, přišli z jižního Norska, děti se jmenovaly Kent Arne a Anne Lene. Nad nimi Christensenovi, on námořník, co dělala ona, nevím, děti se jmenovaly Marianne a Eva. Na druhé straně bydleli Jacobsenovi, on byl typograf, ona v domácnosti, oba z Bergenu, děti se jmenovaly Geir, Trond a Wenche. Nad nimi Lindlandovi, z jižního Norska, děti se jmenovaly Geir Håkon a Morten. Někde v těch místech jsem přestával mít přehled, přinejmenším o tom, jak se jmenovali rodiče a čím se zabývali. Bente, Tone Elisabeth, Tone, Liv Berit, Steinar, Kåre, Rune, Jan Atle, Oddlaug, Halvor se jmenovaly děti z těch míst. Většina jich byla v mém věku, ty nejstarší o sedm let starší než já, ty nejmladší o čtyři roky mladší. Pět z nich se mnou později začalo chodit do třídy. Přistěhovali jsme se tam v létě 1970. V té době byla většina domů v osadě stále ještě ve výstavbě. Ostrá varovná siréna ozývající se před výbuchem se stala obvyklým zvukem mého dětství a naprosto speciální pocit zániku, který člověk zažíval, když se od místa výbuchu šířily pod zemí šokové vlny a rozechvívaly podlahu v domě, byl mým denním chlebem. Že existovala spojení nad zemí, bylo přirozené – silnice, elektrické vedení a lesy a moře –, ovšem fakt, že existují i pod zemí, byl více zneklidňující. Nemělo by to, na čem stojíme, být naprosto neotřesitelné a neproniknutelné? Zároveň měly všechny otvory do země pro mě i ostatní děti, s nimiž jsem vyrůstal, naprosto ojedinělou přitažlivost. Nejednou jsme se shromáždili kolem některého z mnoha výkopů, ať už se tam mělo pokládat odpadní potrubí nebo kabely 19
s elektřinou či betonovat sklep, a zírali do hlubiny, žluté tam, kde byl písek, černé, hnědé nebo rudohnědé tam, kde byla hlína, šedé tam, kde byl jíl, jejíž dno dříve či později pokryla šedožlutá, neproniknutelná vodní hladina, občas porušená jen vrškem jednoho, dvou balvanů. Nad výkopem se tyčil zářivě žlutý nebo oranžový bagr, ne nepodobný nějakému ptáku, se lžící coby zobákem na konci dlouhého krku, vedle něho zaparkovaný náklaďák, jehož reflektory připomínaly oči, chladič ústa a plachtou zakrytá korba záda. Protože šlo o větší stavební projekt, stávaly tam někdy i buldozery nebo sklápěčky, nejčastěji žluté s obrovskými koly, jejichž vzorek byl hluboký jako naše ruce. Když jsme měli štěstí, našli jsme uvnitř nebo poblíž výkopu klubko zápalné šňůry, tu jsme si vzali, protože měla velkou hodnotu, jednak na výměnu, jednak co do využití. Nebo se vždycky v blízkosti nacházely bubny, dřevěné, jako člověk vysoké konstrukce připomínající cívky, z nichž se odvíjely kabely, a hromady hladkých hnědočervených plastových trubek o průměru přibližně našeho předloktí. Dále pak hromady betonových trubek a odlité betonové skruže, hrubé a úhledné, o něco vyšší než my, perfektní na šplhání; dlouhé nezničitelné rohože vyřezané ze starých pneumatik, které se používaly při odstřelování; hromady dřevěných telefonních sloupů, zelených od impregnačního prostředku; bedny s dynamitem; ubikace, ve kterých dělníci jedli a převlékali se. Pokud tam byli, drželi jsme se v uctivé vzdálenosti a sledovali, co dělají. Pokud tam nebyli, lezli jsme do výkopů, šplhali na kola sklápěček, balancovali na hromadách trubek, ochomýtali se kolem dveří ubikací a nakukovali do oken, lezli na betonové skruže, pokoušeli se odvalit obrovské cívky, cpali si do kapes odřezky kabelů a plastová držátka zápalných šňůr. Nikdo v našem světě nebyl více v kurzu než tito dělníci, žádná práce se nezdála smysluplnější než ta jejich. Technické detaily, z nichž sestávala, mě nezajímaly, ani značky stavebních strojů. Mně kromě změny krajiny, již odstartovali, připadaly nejpozoruhodnější stopy jejich soukromého života, které si s sebou přinášeli. Například když z oranžové kombinézy či modrých, volných, téměř neforemných montérek vytáhli hřeben a s přilbou v podpaží se učesali, uprostřed všeho toho hukotu a bouchání staveb20
ních strojů, nebo ten tajuplný, skoro nepochopitelný okamžik, když odpoledne vyšli z ubikace ve zcela obyčejných šatech, nasedli do svého auta a odjeli jako naprosto obyčejní muži. Existovali i jiní pracovníci, které jsme pozorně a neúnavně sledovali. Když se například někde poblíž objevil zaměstnanec telefonní společnosti, šířila se ta zpráva mezi dětmi jako požár. Tamhle stojí auto, tamhle on, telefonní montér, a tamhle leží ty jeho FANTASTICKÉ boty na šplhání po sloupech! S nimi na nohou a s pásem s nářadím kolem pasu zapnul postroj obepínající jak jeho, tak i sloup a pak pomalými a dobře promyšlenými, ovšem pro nás NAPROSTO nepochopitelnými pohyby začal lézt nahoru. Jak to bylo MOŽNÉ? S rovnými zády, bez nějakého viditelného úsilí, bez viditelného použití síly KLOUZAL nahoru na vrchol. S očima navrch hlavy jsme civěli, jak tam nahoře pracuje, nepřicházelo v úvahu, abychom odtamtud odešli, protože brzy bude zase slézat dolů, stejně zlehka, bez námahy a nepochopitelně. Jen si představte, co všechno by se dalo dělat, mít takové boty s kovovou tyčí, jež se obtáčela kolem sloupu a připomínala chobot! A pak ti, co pracovali u vodovodů a kanalizací. Zaparkovali auto u jednoho z kanálů na silnici – byly buď přímo zapuštěné do asfaltu či vyzděné do výšky, anebo někde vedle, a poté co si natáhli holínky, které jim sahaly až DO PASU!, otevřeli páčidlem kulaté, neobyčejně těžké kovové víko, odložili ho stranou a začali slézat dolů. Jak v díře v silnici zmizely nejdřív nohy, potom stehna, pak břicho, potom hrudník a nakonec hlava… A co jiného se nachází tam dole než tunel? Kterým proudí voda? A kde se dá chodit? To je přece úžasné! Třeba je zrovna teď někde tamhle o nějakých dvacet metrů dál, vedle kola Kenta Arneho odhozeného na chodníku, jenom pod zemí! Anebo jsou ty kanály jen jakýmisi stanicemi, tedy studnami, kde je možné kontrolovat trubky a brát odtud vodu, když hoří? To nikdo netušil, když do nich lezli, vždycky nám bylo řečeno, že se máme držet stranou. Zeptat se si nikdo netroufl. A nikdo nebyl dost silný, aby sám zvedl těžké, mincím podobné kovové poklopy. Takže to zůstalo záhadou stejně jako mnoho jiných věcí v té době. 21
Karl Ove Knausgård Můj boj 3 Ostrov chlapectví Z norského originálu Min kamp. Tredje bok, vydaného nakladatelstvím Forlaget Oktober v Oslu roku 2010, přeložila Klára Dvořáková Winklerová Obálku navrhl Ivan Brůha Redigovala Viola Somogyi Odpovědná redaktorka Martina Bekešová Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 416 Vydala Euromedia Group, a. s. – Odeon, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2017 jako svou 9392. publikaci, v Odeonu publikace 722. Sazba SF SOFT, Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy dodává na trh Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz