PROLOG
As-Sawíra, Maroko 1955 Městečko As-Sawíra působí dojmem, že se nachází na samém konci světa. Po hrbolatém povrchu, který je spíš cestou než silnicí, se tam z Marrákeše dostanete autem nebo autobusem za několik hodin a v těle se vám protřesou všechny kosti. A až tam budete, rozprostře se před vámi pás Atlantiku bičovaný všudypřítomným větrem, zastrašující a bezútěšný jako stará přísná vychovatelka. Samotnému městu, které tvoří neuspořádaně roztroušené domy pokryté solným povlakem a sužuje ho silný vítr, vládne moře. Ze střešní terasy mého domu je vidět na široké ulice obklopující venkovní tržiště i na klikatící se uličky, které po obou stranách lemují pestrobarevné hromady prodávaného zboží. Zdejší trh je mnohem klidnější než marrákešský, kde s vámi stánkaři smlouvají a navzájem se překřikují. Možná tu dokonce i život plyne pomaleji než tam – nebo na kterémkoliv jiném místě, které jsem v životě navštívil. Přistěhovalců ze Západu, jako jsem já, tu žije jen hrstka a místní obyvatelé k nim většinou vzhlíží s úctou, přestože je k tomu možná vedou až příliš odlišné důvody, aby se daly zevšeobecnit – mccarthismus, bankroty, rozvrácená manželství, přetrvávající následky bombardování. Z druhé strany terasy je výhled přímo na Atlantik. Rád odtamtud 5
Pozvanka.indd 5
24.7.2017 18:30:13
Lucy Foleyová pozoruji rybářské lodě s modrým trupem, jak v časných ranních hodinách vyplouvají na moře a za soumraku se zase vracejí domů naložené celodenním úlovkem. Dnům to propůjčuje jakýsi rytmus. Teď už znám rozmary moře skoro stejně dobře jako rybáři, a že jich bývá! Líbí se mi sledovat, jak moře přináší prudkou změnu počasí a občas se přižene i bouře. Někdy se přistihnu, že začínám podléhat panice, protože si už nedokážu vybavit její obličej, a mám pocit, že mi proklouzává mezi prsty. Musím ji vědomě přivolávat prostřednictvím střípků vzpomínek, které jsou nejživější – třeba vůní její pokožky, jež ohřátá sluncem připomínala zralou pšenici. Pamatuji se, jak vypadaly její oči, když mi vyprávěla, co všechno v životě ztratila. Ve vzácných poklidných dnech si ji představuji, jak se jako Venuše noří z hloubky a přináší ji ke mně mořská pěna. Ačkoliv ji možná nepřináší, protože to nebyl její styl. Potom vystoupí z vln a pohodí hlavou, aby setřásla z hladkých vlasů kapky vody. Tohle je samozřejmě úplně jiné moře. Naštěstí. Kdybych se léta díval na to původní, nejspíš bych přišel o rozum. I takhle někdy přemýšlím o tom, jestli nezačínám trochu bláznit. Majoun, delikatesa z medu, oříšků a hlavně konopí, která se stala součástí mého života, mi v tom rozhodně nepomáhá. Občas, když si ji vezmu, trpím halucinacemi, během nichž jsem si zcela jistý, že to, co vidím, je skutečné. Někdy ten stav přetrvává několik dní, dokonce i týden po poslední dávce. Alespoň že to nemá vliv na psaní. Vlastně mám pocit, že v tom ohledu mi to možná dokonce i pomáhá. Tehdy na jaře pro mě všechno začalo. Předtím jako bych dřímal, volně unášen životem. V té době jsem neměl ani tušení, jak naplněné může být lidské srdce. Vybavuji si to neobyčejně přesně. Ale i když vím, že je na čase udělat to buď nyní, anebo vůbec, nemohu popřít, že se vzpomínek na to jaro děsím. Protože potom pochopíte, že to, co se stalo, byla jen a jen moje vina.
6
Pozvanka.indd 6
24.7.2017 18:30:13
PRV N Í ČÁ ST
Pozvanka.indd 7
24.7.2017 18:30:13
1 Řím, listopad 1951
Na podzim bývá město nejkrásnější. Davy lidí, které jím v létě a na podzim proudí, odjedou, vzduch prosytí nová svěžest a světlo získá zlatavý nádech, který je typický pouze pro toto roční období. Teď už takové počasí trvalo několik týdnů, aniž by spadla jediná kapka deště. Když to tam vypadá takhle, Halovi nevadí, že má hluboko do kapsy. Už jen to, že žije na tak krásném místě, je samo o sobě bohatstvím. Je soběstačný, má práci, nejsou na něm závislí další rodinní příslušníci a v noci má kde složit hlavu. Garsonka v levné čtvrti Trastevere je sice malá, ale na to, aby ji nazýval domovem, stačí. Od života, jaký vedl v Anglii, se to liší, jako by žil na úplně jiné planetě. A přesně tak mu to vyhovuje. Bydlí tu už pět let a dobře ví, že jeho otci připadá, že ustrnul na místě. Pokud se už musí živit něčím tak absurdním, jako je žurnalistika, měl přinejmenším zůstat zaměstnancem anglických národních novin. Ale Hal odešel na volnou nohu a psal nesmyslné články pro místní plátek. Matka ho podporovala víc. Koneckonců se v Římě narodila a italsky se naučil od ní. Když byl malý, polovinu pohádek 9
Pozvanka.indd 9
24.7.2017 18:30:13
Lucy Foleyová
mu četla svým rodným jazykem, nejkrásnější řečí na světě. Hal tedy používal italštinu tak běžně, jako by to byla jeho mateřština, a angličtina zůstala v pozadí jen jako součást bývalého života. Když přijel na místo setkání, Fede pil espreso, ten den nejspíš druhé. Vesele se zašklebil. „Hale! Tady to miluju. Už chápu, proč sem chodíš. Je tu spousta krásných ženských.“ Kývl k hloučku v rohu. Žádné dívce nemohlo být víc než osmnáct, ale byly oblečené po vzoru filmových hvězd, nepochybně svých idolů, měly nalíčený obličej a pevně stažený pas. Jedna rozpačitě zatáhla z cigarety a vyfoukla přes rameno tenký pramínek dýmu v gestu, které si jistě vypůjčila z nějakého filmu. Její přítelkyně si pečlivě zvýraznila ústa červenou rtěnkou. Tyto dědičky ekonomického zázraku napodobují filmové hvězdy a manekýny ze stránek nových lesklých časopisů, pomyslel si Hal. Oproti černě oděným matronám z Trastevere, které vypadají úplně stejně jako v minulých staletích a tráví čas praním a chozením do kostela, je to možná úplně jiný živočišný druh. Ale Řím symbolizoval Itálii v každém ohledu a moderní i nadčasové trendy spolu koexistovaly v rozpačité, ale působivé shodě. „Tohle nejsou ženy,“ sdělil Fedeovi, zatímco přihlížel, jak trojice náhle vybuchla smíchy. „Jsou to holky, které chodí za školu.“ „Přesně takové se mi líbí.“ Fede k sobě přiblížil palec a ukazováček. „Jsou to křehotinky. Podívej, hází po tobě očima.“ Hal se letmo ohlédl. Fede měl pravdu – jedna z nich se na něj dívala. Dokonce i její pohled byl moderně troufalý. Byla půvabná jako všechno naivní a nezkažené. Hal to přinejmenším viděl, ale necítil. Takhle poslední dobou vnímal vše krásné. Odvrátil se. „Jsi trouba,“ ušklíbl se. „Nechápu, proč se s tebou zahazuju.“ Fede povytáhl obočí. „Protože si vzájemně pomáháme. Proto.“ Přinesli jim espreso a Hal ho vypil na jeden lok. „Prima. Máš pro mě něco?“ Fede rozpřáhl ruce. „Zatím nic, kamaráde. Je okurková sezona.“ Náměty na nejlepší a nejzajímavější články Halovi většinou dohodil Fede, který pracoval ve městě v právě vznikajícím kulturním institutu. 10
Pozvanka.indd 10
24.7.2017 18:30:13
Pozvánka
„Hm.“ Hal jen těžko zakryl zklamání. Ve svém okolí neměl moc možností, s kým udělat rozhovor. Vydavatel časopisu Tibera dal jasně najevo, že článek o dalším přistěhovalci v Římě mu nestačí, a Hal si nemohl dovolit o tuhle práci přijít. „Ale…,“ poznamenal Fede zamyšleně, „koná se tu jeden důležitý večírek.“ „Večírek?“ „Ano. Pořádá ho jedna hraběnka pro bohaté přátele. Prý se snaží získat peníze na nějaký film. Dostal jsem pozvánku, ale nemohu tam jít. Je to až za měsíc – a na Vánoce už musím být v Apulii.“ Úkosem pohlédl na Hala. „Nepojedeš taky za rodinou?“ Jednou večer, když to Hal přehnal s pitím, udělal tu chybu, že pověděl Fedeovi o Suze a o jejich zásnubách. Od té doby se Fede neustále zajímal o Halův dřívější život v Anglii. „Ne. Zůstanu tady.“ Hal věděl, že hlavně matka bude zklamaná. Ale nechtěl se dívat, jak si o něj dělá starosti, a už vůbec neměl náladu na otcovy sarkastické otázky, kdy se sebou konečně hodlá něco udělat. „Tak fajn. Co kdybys tam šel místo mě?“ To by mohlo být zajímavé, pomyslel si Hal. „Pustí mě tam?“ „Můžeš se za mě vydávat,“ odpověděl Fede trpělivě. „Nejsme zase tak odlišní.“ Hal se rozhodl držet jazyk za zuby. Fede byl o patnáct centimetrů menší, měl orlí nos a na rozdíl od modrookého Hala měl hnědé oči. Jediné, v čem se tak trochu podobali, byly tmavé vlasy. Fede zatím povoloval uzdu fantazii. „Jen si představ všechny ty bohaté kočky, které hledají trochu vzrušení.“ Mrkl. „Věř mi, amico, lepší vánoční dárek jsem ti dát nemohl.“ Vytáhl z pánské tašky pozvánku. Hal ji uchopil, převrátil v ruce a zadíval se na vystouplá zlatá písmena. A hlavou mu prolétlo: Proč ne? Co mohu koneckonců ztratit?
11
Pozvanka.indd 11
24.7.2017 18:30:13
Lucy Foleyová Prosinec
Šel pěšky celou cestu ze svého bytu. Rád se procházel, protože v tomhle městě bylo neustále něco nového k vidění. Jako by se měnilo před očima, rostlo a odhalovalo střípky životů jiných lidí a zašlých časů. Setkávaly se tu vrstvy historie a hranice mezi přítomností a minulostí se zdála tenká jako hedvábný kapesník. Mohl ji roztrhnout a odhalit zcela jinou dobu – období Římanů, středověk, renesanci. Miloval výrok, že přítomnost a jeho místo v ní jsou stejně pomíjivé. Ve srovnání s bohatou historií se minulost jedince stává zcela bezvýznamnou. Samozřejmě že z rozhovorů a myšlenek musela být vymazána spousta nedávných událostí, například válka. Ta znamenala ponížení, tragédii, utrpení a chudobu. Lidé však toužili po prosperitě, pěkném oblečení, stole plném jídla a spoustě dalších věcí. V Anglii to nebylo jiné. Oslavovali návrat hrdinů a přijímali jejich vítězství s jásotem, ale vzápětí na všechno zapomněli. Adresa, kam nyní mířil, byla kousek za Forem Romanem a Hal ho obešel po okraji. Kamenná silueta ozářená světly působila v tuto podvečerní dobu ještě starším dojmem, jako by ji tam postavili úplně první lidé na světě. Ukázalo se, že cílem jeho cesty je středověký hrad z červených cihel, který o několik pater převyšoval střechy okolních domů. Hal si ho všiml už dříve a přemýšlel, k čemu asi slouží. Předpokládal, že je to nějaké velvyslanectví, úřad, nebo dokonce svatyně neznámé sekty, ale ani ve snu ho nenapadlo, že by to mohla být soukromá rezidence. U vchodu svítily pochodně a kolem jako kapři v rybníku kroužily nablýskané automobily, z nichž vystupovali slavnostně odění hosté. Pánové měli frak s motýlky a dámy dlouhé róby až na zem. Na tohle nebyl připravený. Měl pěkně ušitý oblek, ale starý a hodně obnošený, takže lokty u saka byly vybledlé a látka u kapes kalhot se třepila. Kromě toho od chvíle, kdy ho měl na sobě naposledy, zhubl, protože strava založená na kávě a občasných sendvičích moc výživy 12
Pozvanka.indd 12
24.7.2017 18:30:13
Pozvánka
neposkytuje. Nemohl si dovolit pořádně jíst. Když měl ten oblek na sobě poprvé, měl mnohem širší ramena i hruď. Teď si připadal skoro jako kluk, který vyplenil tátův šatník. Celý den hrozil déšť, ale obloha byla šedá už několik dní a stále nespadla ani kapka, takže se neobtěžoval vzít si deštník ani nepromokavý kabát. Ale asi dvacet metrů od vchodu, jako by to byl špatný vtip, se nebe otevřelo. Bez varování začalo lít jako z konve a déšť bušil do chodníku jako jednolitá clona. Hal měl vmžiku promočené vlasy, košili i oblek. Jestli už předtím vypadal ucouraně, teď musel připomínat obludu, která vylezla z Tibery. Zaklel. Z elegantního auta vystoupila nějaká žena, vrhla na něj znepokojený pohled a chvatně proběhla dveřmi. O chvíli později ho portýr prozářil rentgenovým pohledem a zřejmě ho shledal neuspokojivým. „Cognome, per favore?“ „Fiori.“ Muž se zamračeně zadíval na seznam. „E nome?“ „Federico.“ Ještě než opět zvedl hlavu, bylo jasné, že to neprojde. „To nejste vy,“ prohlásil samolibě. „Toho muže znám. Pracuje pro ministerstvo. Pamatovat si obličeje je součástí mé práce. A vy jste někdo úplně jiný.“ Hal zaváhal. Má smysl hádat se s portýrem? Koneckonců jestli Federica opravdu zná od pohledu… Ale za pokus to stálo. „Ma, ho un invito…“ Vytáhl z kapsy pozvánku. Muž zavrtěl hlavou. Hal o krok couvl. Až teď, když skutečně hrozilo, že ho nepustí dál, si uvědomil, jak moc se na dnešní večer těšil. Nejen proto, aby navázal nové kontakty, ale také okusil jinou stránku života ve městě – tu, kterou občas zběžně zahlédl za okénky aut nebo za výlohami lepších restaurací. Byla by to zajímavá zkušenost. Vzpomínka na studený tmavý byt ho sklíčila. Čeká ho dlouhá cesta domů mokrými ulicemi. Mělo mu dojít hned, že Fedeův nápad nemá naději na úspěch. Namlouval si, že ve skutečnosti nikam jít nechtěl. Nepotřebuje zjišťovat, jaký tento život doopravdy je, protože nic takového po 13
Pozvanka.indd 13
24.7.2017 18:30:13
Lucy Foleyová
příjezdu do Říma nehledal. A přece, i když na to nebyl zrovna hrdý, ho představa společenské události neustále přitahovala. Možná za to mohly vzpomínky na oslavy, které jeho matka pořádala v Sussexu. Tehdy se po trávnících valili hosté a v tmavé vodě přístavu se odrážela světla. Když tam stál se sklenkou zředěného punče v ruce, měl pocit, že se ocitl v jiném světě, ve světě dospělých. Je zvláštní, že když je dítě malé, neustále touží vyrůst. „Děje se něco?“ Hal zvedl hlavu a uviděl ve dveřích ženu s mužem. Měla smaragdově zelené šaty ve středověkém stylu a kolem krku stříbrnou štólu. Byla hodně stará, možná hodně po sedmdesátce, a měla neuvěřitelně vrásčitý obličej. Přesto se nesla jako královna. Vlasy měla velmi tmavé; pokud si je rafinovaně barvila, dobře tu snahu maskovala. Portýr se k ní vítězoslavně, ale zároveň podlézavě obrátil. „Tento muž, hraběnko, není tím, za koho se vydává.“ Hal na sobě ucítil její pohled. Má nádherné oči, uvědomil si, jako roztavený bronz. Chvíli si ho mlčky prohlížela. „Kdysi mi někdo řekl,“ promluvila, „že každá oslava se stane nezapomenutelnou, jen pokud je mezi přítomnými nejméně jeden zajímavý nezvaný host.“ Povytáhla obočí a dál ho upřeně pozorovala. „Jste nezvaný host?“ Zaváhal. Jak na to má odpovědět? Je to lest? Má trvat na lži, nebo přiznat pravdu? Nemohl se rozhodnout. „Tak či onak zajímavě vypadáte,“ promluvila náhle. „Pojďte dál a dovolte nám, ať vás pozveme na skleničku.“ Obrátila se a Hal uviděl, že za sebou táhne kožešinovou štólu po zemi. Následoval ji po zakřiveném schodišti ozářeném nástěnnými svícny. Prošli kolem mnoha zavřených dveří, jako by byli v pohádce a hledali pravou princeznu. Vzhledem k šatům, cihlovému zdivu, které pamatovalo staletí, a hořícím pochodním se moderní Řím kamsi vzdálil. Shora k nim doléhaly zvuky večírku, hlasy a hudba, ale jen tlumeně, jako by je oddělovala mohutná masa vody. Znovu se k němu obrátila. „Nejste Ital, viďte?“ „Ne, nejsem,“ přiznal. Byl napůl Ital – ale to jí vykládat nebude. 14
Pozvanka.indd 14
24.7.2017 18:30:13
Pozvánka
Čím míň toho člověk poví, tím míň otázek vyvolá. Díky tomu je jednodušší přežít. „Vyvíjí se to čím dál zajímavěji. Víte, jak jsem to uhádla? Musím dodat, že za to nemůže vaše italština – ta je skoro dokonalá.“ „Ne.“ „Díky vašemu obleku, pochopitelně. V krejčovině se nikdy nepletu. Je šitý v Anglii, viďte?“ „Ano.“ Otec mu ho objednal u svého krejčího. „Skvělé. Ráda mívám pravdu. Povězte mi, proč tu jste?“ „Můj přítel dostal pozvánku a napadlo ho, že bych mohl jít místo něj.“ „Ne, caro. Chtěla jsem se vás zeptat, proč jste v Římě.“ „Ach tak. Kvůli práci.“ „Lidé nejezdí do Říma za prací. Vždy existuje něco dalšího – láska, útěk, naděje na nový život. Jaký důvod jste k tomu měl vy?“ Hal se jí dlouze díval do očí, ale nakonec se musel odvrátit. Na vteřinu měl pocit, že mu ta žena nahlíží až do hloubi duše a zcela ho obnažuje. Pak mu došlo, že pokud na její otázky neodpoví, nepustí ho dovnitř. Připomnělo mu to mýtus o thébské sfinze, která každému pokládala hádanky a toho, kdo neuhodl, zahubila. „Útěk,“ řekl a okamžitě si uvědomil, že je to pravda. Vždy si namlouval, že pro něj Řím znamená nový začátek, ale mnohem spíš se snažil nechat starý život za sebou. Anglie byla plná duchů. Byl jedním z nich, ještě před válkou – přízrak svého dřívějšího štěstí. A dalšími byli ti, kteří se nevrátili domů, kromě jiných i přítel Morris. Řím také ovládali duchové, už po staletí. Možná se tam soustředili ještě víc než kdekoliv jinde na světě, však se mu neříká Věčné město pro nic za nic. Ale důležité bylo, že tyto přeludy se netýkaly jeho. Pomalu přikývla a Hal přemýšlel, jestli prošel zkouškou a poskytl jí vše, co vyžadovala, aby ho pustila dál. Ale ne, ještě se vyptávat nepřestala. „Čím se živíte?“ „Jsem novinář.“ Jen co to vyslovil, usoudil, že si měl raději něco 15
Pozvanka.indd 15
24.7.2017 18:30:13
Lucy Foleyová
vymyslet. Lidé v jejím postavení bývají až posedlí svým soukromím. Přesto se nezdálo, že by ji to odradilo. „Jak se jmenujete?“ „Hal Jacobs. Pochybuju, že mě budete…“ Ale přimhouřila oči, jako by se snažila vyřešit nějaký rébus. Konečně se jí to zřejmě podařilo. „Psal jste kritiky,“ prohlásila vítězoslavně, „filmové kritiky.“ Tu rubriku však nikdo nečetl, nebo to alespoň tvrdil redaktor v Tibeře. „Ano, ale to už je několik let.“ „Byly vynikající,“ ujistila ho. „Molto molto acuto.“ „Díky,“ pronesl překvapeně. „Jednou jste recenzoval film Giacoma Gaspariho Elegie. Myslela jsem si, že žádný italský kritik nepochopí jeho smysl a všichni si budou klást otázku, proč by se chtěl někdo ohlížet na válku, na období takové hanby. A potom se objeví nějaký Angličan – vy – a vystihne to do posledního detailu. Napsal jste to velmi působivě.“ Elegie. Hal si na ten fi lm vzpomínal. Vypálil se do jeho nitra jako cejch. „Když jsem si přečetla vaši recenzi,“ pokračovala, „pomyslela jsem si: Nesmím si nechat ujít nic, co ten člověk o filmu napíše. Pochopil jste něco, co ostatním unikalo. Ale pak jste s tím přestal!“ Hal pokrčil rameny. „Mému vydavateli připadalo, že mám příliš akademický styl, který se pro naše čtenáře nehodí.“ Tu rubriku nahradil sloupek milé Sally: Gina Risponde… Římské hospodyňky se tam ptaly, jak mají lépe vybělit prádlo, osamělí muži žádali o radu, jak zakrýt plešatějící temeno, a mladé ženy, které toužily pracovat v hlavním městě, se zajímaly, zda je skutečně tak nemorální a nebezpečné, jak ho líčí jejich rodiče. Hraběnka zavrtěla hlavou, jako by se někdo dopustil neomluvitelné chyby. „Ale proč jste začal pracovat zrovna v…“ Zdálo se, že se snaží vzpomenout si na název. „V Tibeře?“ „Ano. Měl jste psát pro nějaký celostátní tisk.“ 16
Pozvanka.indd 16
24.7.2017 18:30:13
Pozvánka
Musí být příjemné žít ve světě, kde je všechno tak snadné, pomyslel si Hal. Jako by stačilo vejít do redakce uznávaného časopisu a požádat o práci. Chodil na různé pohovory, ale nic z toho nebylo. A psaní pro Tiberu mu jen taktak umožnilo, aby měl na nájem a na jídlo. „Pracuju tam, protože mě vzali.“ „Jestlipak vědí, jaké mají štěstí?“ Zamyšleně na něj pohlédla. „Až natočíme svůj film, mohl byste o něm napsat recenzi. Pochopitelně dobrou.“ Konečně si vzpomněl, že Fede říkal něco o filmu. „Kdy to bude?“ „Jakmile si to budu moci dovolit. Proto pořádám tento večírek – abych se pokusila přesvědčit druhé, že ho také chtějí vidět.“ „Aha.“ „Musím vynaložit veškerý svůj šarm.“ Najednou se usmála. „Myslíte si, že to dokážu?“ Upřímně odpověděl: „Ano, o tom nepochybuju.“ V porovnání s jejím charisma působila mladická krása jako odvanuté chmýří bodláku. Zasmála se. „Jsem ráda, že jste přišel na můj večírek, Hale Jacobsi.“ A potom mu pokynula rukou ozdobenou prsteny. „Pojďte za mnou, prosím.“ Vyšli nad schodiště a za posledními otevřenými dveřmi uviděli hemžící se dav. Jakmile Hal vstoupil dovnitř, v první chvíli ho napadlo, že ho obklopují mimořádně krásní lidé. Ale iluze postupně bledla a on si uvědomil, že to tak není. Nechyběla tam ošklivost, ovšem úchvatné oblečení, šperky a atmosféra dotvořená vůní parfémů, vína a drahými cigaretami nedostatky chytře maskovaly. Jakmile se hraběnka objevila, veškerá energie v místnosti se přesunula k ní. Všichni otočili hlavu jejím směrem a několik hostů k ní zamířilo, jako by je přitahovaly neviditelné nitky. Pohlédla na Hala. „Obávám se, že teď už nebudu vědět, co dříve,“ sdělila mu. „Samozřejmě. Jen prosím běžte za svými skutečnými hosty.“ 17
Pozvanka.indd 17
24.7.2017 18:30:13
Lucy Foleyová
Usmála se. „Hal Jacobs,“ řekla. „To jméno si zapamatuju.“ A potom, než se stačil zeptat, co přesně tím myslí, na něj mrkla. „Bavte se.“ Vzápětí se mu ztratila z očí, jak ji pohltil dav. Procházel se mezi zástupy a přitom si vzal od číšníka vysokou sklenku se šampaňským a napil se. Překvapilo ho, kolik tam bylo zastoupeno národností. Ještě před několika lety byl v Římě jako Angličan v menšině. Ti, kdo odjížděli na dovolenou, s sebou mohli vyvézt ze země nanejvýš pětatřicet liber, a proto většina obyvatel zůstávala doma. Teď se sem opět vydávali – a možná ve větším počtu než dříve. Nebyl si jistý, jaký z toho má pocit. Napříč národnostmi sjednocovalo hosty totéž, co vytvářelo onen zkreslený dojem krásy. Všichni byli ze stejného těsta. Snažil se s nimi navázat oční kontakt, ale pouze po něm sklouzli pohledem a zadívali se jinam, zřejmě aby našli někoho důležitějšího. Několikrát se přitočil k debatujícímu hloučku a pokusil se zapojit do hovoru. Byl si zcela jistý, že potřebuje pouze jedinou příležitost, aby se začlenil, ale nestalo se to. Většinou ho zcela přehlíželi. Vlastně se to stávalo čím dál častěji – nějaký host si stoupl mírně před něj, jeho poznámek si nikdo nevšímal anebo se skupinka prostě rozešla, takže zůstal sám. Nejdříve si nebyl jistý, jestli je to záměr, nebo náhoda, ale občas byl velmi aktivně vyloučen ze hry. Jeden muž se obrátil a zabodl do něj tak výhrůžný pohled, že Hal kvůli tomu projevu nenávisti zmateně couvl. Zjevně mezi sebe nehodlali přijmout žádného nováčka. Byl jako kukačka v cizím hnízdě a všichni to věděli. Obvykle, i když by to možná znělo jako sebechvála, se za ním ženy otáčely. V tom ohledu měl vždycky štěstí. Ale tady mu už nikdo nevěnoval další pohled. Zdejší hosté hledali něco víc než pěkný zevnějšek, něco, co postrádal. Stal se pro ně neviditelným. Nakonec, když už ho ponižování, hluk a tlačenice teplých těl unavovaly, zamířil k otevřeným dveřím na druhé straně místnosti, z nichž se dalo vyjít na požární schodiště. Dopiju skleničku, pomyslel si, vykouřím cigaretu a potom se posílený alkoholem vrátím dovnitř a zkusím to znovu. Neodejdu s prázdnýma rukama, potřebuju jen trochu času, abych se vmísil mezi ostatní. 18
Pozvanka.indd 18
24.7.2017 18:30:13
Pozvánka
Venku objevil schodiště vedoucí nahoru. Zvědavě po něm vyšel a k svému překvapení se ocitl uprostřed střešní zahrady. Pod ním se do všech stran jako vlnící se svatozář rozprostíral osvětlený Řím. Viděl tmavé Forum Romanum, od jehož starodávných kamenů se tlumeně odrážela světla lamp, i monumentální mramorový památník Altare della Patria s okřídlenými jezdci, kteří se jako vystřižení z papíru rýsovali oproti hvězdnaté obloze. O kousek dál se nacházela impozantní kopule baziliky svatého Petra a další klenby chrámů a věží, které neznal. Osvětlené ulice se proplétaly jako bludiště, někde se hemžily postavy jako mravenečci, jinde panoval ospalý klid. Takhle Řím ještě nikdy neviděl. Na okamžik se mu zatočila hlava a zmocnil se ho pocit, že nad tím vším pluje. Potom se mu pod nohama opět objevila zem a Hal se rozhlédl. Kolem něj rostly palmy a keře a po dešti bylo cítit výraznou vůni hlíny. Po chvíli tápání konečně nalezl správné slovo, jímž by vystihl zdejší atmosféru – petrichor. Uslyšel tekoucí vodu a uviděl kamennou fontánu, v níž bledá nahá karyatida lila vodu ze džbánu. Poblíž zakrákal pták a s vyplašeným zaplachtěním křídel odlétl do noci. Hal přimhouřil oči a zadíval se za jeho tmavým, překvapivě velkým obrysem. Byl to papoušek? Orel? Nebo fénix? Tady mu připadalo možné cokoliv. Zdálo se, že je úplně sám. Dav uvnitř zřejmě skýtal příliš mnoho dobrých příležitostí, aby si je ostatní nechali ujít. Pohlédl ke čtvrti Trastevere. Od chvíle, kdy se do města přistěhoval, tam usínal každou noc, aniž vůbec tušil, že se ve vzdálenosti pouhých několika mil odehrávají takové zázraky. „Dobrý večer.“ Obrátil se za hlasem. Nejdříve mu připadalo, že promluvila samotná tma. Ale když lépe zaostřil, rozeznal ji – velmi světlé vlasy, které se v kalném světle leskly, a potom pableskující látku šatů. Když zatáhla z cigarety, nedopalek se rozhořel. Zmocnila se ho zvláštní představa, že tu ta žena ještě před chvílí nebyla a snesla se sem jako bájné okřídlené stvoření. „Promiňte,“ promluvila znovu a naklonila se dopředu, takže na 19
Pozvanka.indd 19
24.7.2017 18:30:13
Lucy Foleyová
její obličej dopadlo světlo. Zatajil dech. Už z jejího hlasu se dalo poznat, že je krásná, ale na to, co spatřil, nebyl vůbec připravený. Přihodilo se něco zvláštního – měl pocit, jako by se náhle ochladilo. Opět se opřela a Hal okamžitě zadoufal, že jí znovu uvidí do obličeje. Její přízvuk nedokázal zcela zařadit. Byl americký, ale podbarvovalo ho i něco jiného. Takhle možná mluví někdo, pomyslel si, kdo celý život strávil v ezoterické sféře. „Hal,“ představil se, aby zaplnil ticho. „Dobrý večer, Hale,“ řekla. V tu chvíli se vynořila štíhlá bílá paže a na pěkném zápěstí zajiskřily diamanty. „Jsem Stella.“ Vzal ji za ruku. Byla překvapivě teplá. Vstala a stoupla si k zábradlí vedle něj. Tehdy ucítil její vůni – složitou směs parfému a něčeho velmi osobitého. „Podívejte se na to,“ promluvila. Vyhlížela na město a dychtivě se předkláněla. „Nechce se vám skočit dolů a zaplavat si?“ Zdálo se, že to myslí vážně – jako by skutečně toužila prudce se zhoupnout dopředu a vrhnout se do noci jako bílé pírko snášející se černotou. Chvíli se mlčky dívali dolů. Nesly se k nim zvuky nočního města – troubení klaksonů, ženský smích, vzdálená hudba. „Znáte to tady?“ zeptal se. „Ukázali nám město… Koloseum, Sixtinskou kapli, Pantheon…“ Tolik ho překvapilo, že použila množné číslo, že mu nejdříve nedošlo, co říká. Mluvila dál a odpočítávala na prstech: „Svatého Petra, Španělské schody…“ „Hm,“ zabručel, „projeli jste si turistickou trasu.“ Svraštila čelo. „Není to podle vás dobře?“ „To netvrdím,“ namítl. „Všechno to jsou divy. Ale tohle město vám může nabídnout mnohem víc.“ „Vyznáte se tu dobře?“ „Bydlím tady.“ „Některé jeho stránky zřejmě nikdy neuvidím.“ Řekla to podivně smutně, jako by ji to opravdu mrzelo. „Asi ne,“ připustil. „To, co tu mám rád, v žádném průvodci nenajdete.“ 20
Pozvanka.indd 20
24.7.2017 18:30:13
Pozvánka
„Co třeba?“ „Že nejlepší výhled na Forum je v noci, když tam nikdo jiný není. A znám bar, kde hrají nejlepší jazz hned po New Orleans. Ale jako Američanka možná máte větší přehled.“ „Ne,“ zavrtěla hlavou. „Jazz jsem nikdy neposlouchala, tedy alespoň ne živě. Co byste mi tu ještě doporučil?“ „Zahradu… téměř zcela ukrytou za vysokou zdí. Pokud o ní nevíte, zůstane pro vás tajemstvím.“ Zarazil se. Nějak moc se holedbá. To se mu nepodobalo. „Provedl byste mě?“ vyhrkla, jako by se k té žádosti snažila sebrat odvahu. Překvapilo ho to. „Ano, jestli chcete.“ „Hned?“ „Proč ne?“ Věděl, že to není dobrý nápad. Měl by se vrátit na večírek a dát o sobě vědět slavným a důležitým hostům. Možná je to jeho jediná šance, jak se s nimi seznámit a navázat kontakty. A kromě toho mu tahle situace připadala z nějakého důvodu riskantní. Posledních několik let byl opatrný a žil mezi mantinely, které si dobrovolně vytyčil. Měl by zdvořile odmítnout, ale nedokázal se k tomu donutit. „Tak dobře.“ „Prima.“ Nic o mně neví, pomyslel si, a přece jde se mnou, s naprostým cizincem, do neznámého nočního města. „Musíte to někomu povědět?“ zeptal se jí, když si vzpomněl na to množné číslo. „Ne,“ zavrtěla hlavou. „Jsem sama.“ Sešli ze schodů do teplého oparu cigaretového kouře a tlačenice lidí. Všiml si, že se za ní obdivně ohlížejí muži i ženy. U dveří se setkal s hraběnčinýma očima. Připadalo mu, že rychle pohlédla na Stellu a potom zpátky na něj. Krátce svraštila čelo, jako by o něčem přemýšlela, ale pak se opět obrátila k svému partnerovi.
*** 21
Pozvanka.indd 21
24.7.2017 18:30:13
Lucy Foleyová
Venku na ulici se Stelliny plavé vlasy a šaty leskly ve tmě, jako by přitahovaly veškeré světlo. Když na ně zasvítily reflektory auta jedoucího proti nim, zaclonila si obličej. Řidič natáhl krk a pohlédl na ni přes okénko. Měl lačný pohled a Hal k tomu naprosto cizímu člověku pocítil něco, co se téměř blížilo nenávisti. Obrátila se k němu a čekala, co udělá dál. A on se najednou bál, že nic, co jí může nabídnout, nebude stačit. Přecházeli přes Forum mezi tmavými kameny, které kolem nich držely mlčenlivou stráž. Ukázal jí pozůstatky Saturnova chrámu, z něhož zůstala pouze žebrová výztuha předního krytého sloupořadí. Potom se zastavili u baziliky Julia, kde ji upozornil na drobnost – naštěstí mu to měsíční světlo dovolilo –, která ho vždy fascinovala úplně nejvíc – „podpisy“, které tam vyškrábalo shromážděné znuděné publikum soudních přelíčení. Zdálo se, že ji to všechno zajímá, ale najednou se zachvěla a přitáhla si štólu blíž k sobě. „Je vám zima?“ „Ne.“ Krátce na něj pohlédla. „Nevadilo by vám, kdybychom šli někam jinam?“ „Samozřejmě že ne, ale proč? Nelíbí se vám tu?“ „Ano – i ne. Ano, ale tohle ticho… člověka hodně ovlivní.“ Vytáhla z kabelky zapalovač, z plechového pouzdra cigaretu a Hal viděl, jak se jí třesou prsty, když se snažila zažehnout plamínek. „Ukažte.“ Vzal ho a připálil jí sám. „Díky.“ „Kam chcete jít?“ „To je jedno. Někam… jinam.“ Zavedl ji do baru na jednom odlehlém náměstí. Uvnitř bylo plno, dokonce i v tuto hodinu. Vešla do teplého interiéru. Následoval ji a přitom si všímal kradmých pohledů ostatních hostů – chlípných, závistivých i uctivých. V oblečení, které měla na sobě, a s blond vlasy mohla být klidně fi lmová hvězda. Ale ne Marilyn Monroe. Nepůsobila tak bezprostředně a její půvab byl exotičtější. 22
Pozvanka.indd 22
24.7.2017 18:30:13
Pozvánka
Jakmile se posadila, už nad nimi postával číšník připravený zapsat si objednávku. „Co si dáte?“ zeptala se Hala. „Napil bych se piva. Ale vy si prosím objednejte, co chcete.“ Když se odbudu levnějším pivem, pomyslel si, budu jí moci koupit něco dražšího. Ale k jeho překvapení pronesla: „Dám si totéž co vy.“ V rohu hrálo malé jazzové trio na kontrabas, saxofon a trubku a jeho vroucí improvizace člověku vibrovaly na hrudi. Pozoroval svou společnici, jak s nakloněnou hlavou a přimhouřenýma očima poslouchá. Když jim přinesli pivo, připadalo mu tak nemístné, jak tam sedí v krásných šatech s diamantovým náramkem na zápěstí a upíjí pivo, že se pousmál. Pohlédla na něj a váhavě zvlnila rty. „Co je?“ „K vašemu vzhledu by se hodilo spíš šampaňské.“ „Nesnáším ho,“ zavrtěla hlavou. „Nikdy jsem se ho nenaučila mít ráda.“ Znovu se napila. „Ale tohle mi chutná.“ „To je dobře. Je italské. Vždycky si ho tu dávám.“ Už nedodal: Protože si nic jiného nemohu dovolit. „Jak dlouho žijete v Římě? Delší dobu?“ „Ano,“ odpověděl. „Několik let.“ „Kde jste bydlel předtím?“ „V Londýně.“ „Hm. A proč jste přijel do Říma?“ O čem to hraběnka mluvila? Vždy existuje něco dalšího – láska, útěk, naděje na nový život. „Kvůli psaní,“ překvapil odpovědí sám sebe. Tohle nikomu nepřiznal, dokonce ani Fedeovi. Tak proč to řekl, navíc úplně cizí ženě? Ale možná to udělal právě proto, že ji nezná. „Co píšete?“ „Asi román.“ Příště se jí přizná, že se zatím nedostal dál než k prvnímu odstavci. Musel od sebe odvést pozornost. „A vy?“ zeptal se rychle. „Jste tady na dovolené?“ „Ano.“ Čekal, že to víc rozvede – na jak dlouho přijela, s kým – 23
Pozvanka.indd 23
24.7.2017 18:30:13
Lucy Foleyová
stále si vzpomínal na množné číslo –, a kde bydlí. Ve své profesi se poučil, že pokud čeká dost dlouho, osoba, s níž dělá rozhovor, se začne cítit natolik nesvá nebo znuděná, že vzniklou pauzu zaplní. Ale Stella mlčela. Je na tuhle hříčku moc dobrá, pomyslel si. Pokud šlo o ni, znal pouze její křestní jméno a národnost, a i to bylo kvůli cizímu přízvuku sporné. „Kde máte domov?“ zeptal se. „Domov?“ Na vteřinu se zatvářila nechápavě. „Ano. Odkud pocházíte?“ Bylo to zvláštní, ale po té otázce se odmlčela. Zapadá to do představy éterické bytosti, která se zjevila odnikud a možná se každou chvíli opět rozplyne v šeru, pomyslel si. „Bydlím v New Yorku,“ odpověděla nakonec. „A teď jste v Evropě poprvé?“ „Kdepak. Ale necestovala jsem…“ Všiml si, jak se zarazila, a potom pomalu, jako by pečlivě volila slova, dodala: „Nějakou dobu jsem Evropu nenavštívila.“ Pravděpodobně kvůli válce, pomyslel si. Chvíli trvalo, než sem Američané začali opět jezdit. Znovu se napila a přitom si všiml něčeho, co mu předtím uniklo. Otřáslo to s ním. Na levé ruce jí chyběly dva prsty – malíček a prsteníček. Bylo to zjevně staré zranění, pokožka na kloubech se už zahojila, ale jizva zůstala. Ohromilo ho, že jí něco tak dramaticky schází, protože mu připadala zcela kompletní a dokonalá. Bez varování položila lahev a uviděla jeho pohled. „Nehoda,“ vysvětlila, „když jsem byla malá.“ „Bolelo to?“ „Víte, že si na to vlastně už ani nepamatuju?“ Samozřejmě si to pamatuje, prolétlo mu hlavou, zatímco ji pozoroval. Ranilo ho to. Až nyní pochopil, proč se Fede tolik zajímá, z jakého prostředí Hal pochází. Zamlklost dokáže být mučivá. Mrkla na hodinky a Hal vytušil, co bude následovat. „Připozdívá se,“ poznamenala. „Ještě jsem vás nezavedl do té zahrady,“ vyhrkl dříve, než mu 24
Pozvanka.indd 24
24.7.2017 18:30:13
Pozvánka
stačila oznámit, že musí jít. Neměl tušení, co přesně jí tam hodlá ukázat, ale nezáleželo na tom. Důležité bylo, že s ním zůstane a že se večer prodchnutý zvláštním kouzlem o něco protáhne. Pomyšlení na tmavý a prázdný byt působilo najednou velmi nepříjemně – skoro až děsivě. K jeho úlevě souhlasila. Zavedl ji ke vchodu do zahrady, k úzkým dveřím ve zcela nezajímavé zdi ze starých cihel. O tomhle místě mu pověděl Fede. Nikdo neví, komu patří, vysvětloval, ani kdo se o ni stará. Proto je to tak tajné útočiště, protože o jeho existenci nemá nikdo ani tušení. Rostly tam mandarinkovníky a pomerančovníky, nyní obsypané zralými plody. Mezi nimi byly rozestavěné sochy amorků a bezejmenných bohyň porostlé břečťanem, na několika místech tak hustým, že se kámen pod ním téměř ztrácel. A na zdi za nimi se nacházelo něco skutečně mimořádného – skvostná freska zrcadlící tuto zahradu s ovocnými stromy, světle barevnými ptáčky a půlnočně modrým nebem. V měsíčním světle toho moc vidět nebylo, ale i tak slyšel, jak zatajila dech. Najednou ho napadlo, že by ji sem rád vzal ve dne, aby viděla všechny odstíny. Modré pozadí vypadalo velmi starobyle, jako by ani nepocházelo z moderního světa, a barva časem vybledla. Fede tvrdil, že je to skutečný originál z doby Římanů. Klidně tak stará být mohla, vypadala tak. Ale i kdyby šlo o středověkou napodobeninu, stále by byla starší než historické památky mnoha velkých měst. Obrátil se a pokynul k mandarinkovníku. „Máte chuť?“ „Ano, prosím.“ Podal jí ovoce a jejich prsty se na chvíli dotkly. Jako by je spálil rozžhavený cejch. A v tu chvíli se pro něj všechno změnilo. Takové vzrušení už dlouho necítil a domníval se, že ho ani nikdy nezažije. A teď to prožíval přímo tady… s ní, se ženou, kterou právě poznal. Nedávalo to smysl. Stáhla slupku v jednom kuse. „Tohle se mi nikdy nepodařilo,“ utrousil. Poprvé se usmála. 25
Pozvanka.indd 25
24.7.2017 18:30:14
Lucy Foleyová
Dužina byla studená a neuvěřitelně sladká. Ale nejradši bych, napadlo ho najednou, zatímco ji pozoroval, jak jí, ochutnal šťávu na jejích rtech. To pomyšlení v něm vyvolalo další prudké vzplanutí. Když na ni pohlédl, dívala se na něj. Ještě štěstí, že netušila, co se mu honí hlavou. „Kde vlastně jsme?“ zeptala se. „Ztratila jsem pojem o světových stranách.“ „Na pahorku Aventinum. Mám to tu rád, je to osamocené a majestátní místo. Forum je tamhletím směrem,“ ukázal zpátky. „A za řekou bydlím – v Trastevere.“ „Jak to tam vypadá?“ „Některé části jsou úchvatné, ale ty jsou bohužel o něco dál. Celá čtvrť má svůj ráz. Některé uličky jsou tak úzké, až máte dojem, že se k vám přibližují. Svým způsobem tam žijí skuteční lidé. Je to opravdový Řím, tedy pro ty, kteří si nemohou dovolit vilu na Aventinu nebo byt v blízkosti Španělských schodů.“ Znovu zahlédl záblesk diamantů a pomyslel si, že jeho společnice nejspíš pochází z nepočetné vrstvy lidí, kteří si to dovolit mohou. „Ráda bych se tam podívala.“ „Opravdu?“ Přikývla. Doprovodil ji k svému bytu – úzkými uličkami s kočičími hlavami mezi domy se zavřenými okenicemi, na jejichž dvorcích byly natažené šňůry na prádlo. Do keřů se odplížila kočka. Po nedávném dešti se chodník pod nohama blýskal jako rozlitý inkoust. „Líbí se mi tu.“ Vypadala, že to myslí vážně. „Kde bydlíte?“ „Kousek odtud.“ „Ukážete mi to?“ Možná si její návrh špatně vyložil… ale nemyslel si to. Napadlo ho říct jediné: „Jste si tím jistá?“ Na vteřinu zaváhala, ale pak přisvědčila. „Ano.“ Připadalo mu, jako by sbírala odvahu. Nevěřil, že se tak chová běžně. A přesto jako by celý večer probíhal pod vlivem nějakého kouzla, kdy všechno „normální“ upadne v zapomnění. 26
Pozvanka.indd 26
24.7.2017 18:30:14
Pozvánka
„Je to hodně malý byt,“ varoval ji. Nikdy tam nikoho nevodil, byla to špeluňka. „Možná bychom měli jít někam jinam…“ Přemýšlel. Do hotelu? Ne do toho jejího, ale do jiného, anonymního… „Ne,“ zavrtěla hlavou. „Zaveďte mě tam.“ Zmocnily se ho další pochybnosti. Chovala se… jak to jen vyjádřit? Trochu znepokojeně. Její sebejisté vystupování ho neoklamalo. Možná by bylo rozumné a džentlmenské navrhnout jí, že ji doprovodí do hotelu a na recepci se s ní rozloučí. Ale to ho ani nenapadlo. Překypoval zaslepující touhou. Pocity, které v sobě tak dlouho umrtvoval, krátce ožily. V naprostém tichu, kdy neřekli jeden druhému ani slovo, ji provedl několika uličkami. Kráčeli asi metr od sebe, jako by je odpuzovala nějaká neviditelná síla. Jeho byt byl v ještě horším stavu, než si vzpomínal. Stolek potřísněný melasovitou hmotou od konvice na espreso, ledabyle ustlaná postel. Rozhlédl se kolem sebe novýma očima. Interiér byl skoro holý, a přece v něm panoval nepořádek. Na stropě svítila jednoduchá žárovka, na věšáku viselo pár skrovných kousků oblečení a kolem dokola se nahodile rozprostíraly další střípky jeho života. Žil v tom prostředí léta, jako by týden přespával v hotelovém pokoji. Ale ji to spíš zaujalo, než odradilo. Došla k provizornímu stolu s přenosným psacím strojem. Nebyla v něm stránka z románu, ale úvod článku pro časopis Tibera, hrozně nudné pojednání o nějakém Angličanovi, který začíná chápat, jak má vypadat správné rizoto. Představte si rýžový pudink, jen… Až to jeho návštěvnice uvidí, pochopí, že ten román je vzdušný zámek. Bude ho považovat za ubožáka. Chvatně k ní popošel a zastoupil jí cestu. „Dáte si…,“ pohlédl na kávovar a přemýšlel, jak rychle by ho dokázal umýt a zprovoznit, „třeba kávu?“ „Ne, díky. Napadlo mě…“ „Co?“ „Máte něco silnějšího?“ 27
Pozvanka.indd 27
24.7.2017 18:30:14
Lucy Foleyová
Nabídl jí whisky a ona souhlasila. Oběma trochu nalil a vysvětlil jí, že nemá lednici. Nevadilo jí to. Klidně se napila, pak odložila prázdnou sklenku a pohlédla na něj. Skoro nedýchal, když zvedla ruce ke knoflíčkům na krku a začala si je rozepínat. Pohybovala se sebejistě a tvářila se vyrovnaně, ale třásly se jí prsty, jako by bylo každé vítězství těžce vybojované. Zatoužil po ní ještě víc. „Nikdy dříve jsem nic takového neudělala,“ promluvila, jako by mu do toho snad něco bylo. „Já taky ne.“ To nebyla tak docela pravda – spal se ženami hned první noc, když je poznal. Ale ne takhle. Nikdy si nepřipadal tak celistvý a živý. Stáhla si šaty z ramen, takže před ním zůstala jen ve spodničce až do pasu nahá. Viděl její hebkou pokožku, kterou nějaké zahraniční slunce místy opálilo a jinde zanechalo mléčně bílou. I malý vroubek jejího pupku a tmavé bradavky. Zatímco ustoupila ke zmuchlané posteli a nespouštěla z něj oči, co nejrychleji ze sebe shodil oblečení. Trochu pobaveně si uvědomil, že se ještě ani nepolíbili, a přesto jsou teď tady, dva nazí cizinci. Stačilo velmi málo, aby se tato situace změnila v absurditu. V hlavě měl příliš velký zmatek, aby mu to dávalo smysl. Ale potom k němu napřáhla paži, když k ní přistoupil, ucítil její ruce, které po něm sjížděly, a všechny myšlenky se mu vypařily z hlavy. Později vstal, aby jim nalil další skleničku. Ležela v posteli s přikrývkou přitaženou až k bradě a pozorovala ho. Přinesl jí pití a několik minut mlčky upíjeli. Došlo jí stejně jako jemu, jak je to celé podivné a že jeden o druhém vůbec nic neví? „Tady píšeš?“ Sledoval, jak zalétla pohledem k provizornímu stolu a psacímu stroji, a uvědomil si, že to, co vidí, je romantická – a falešná – představa. Dopil poslední lok a ucítil, jak ho alkohol v těle zahřívá. Kdoví, jestli za to mohla whisky, nebo vědomí, že se už pravděpodobně 28
Pozvanka.indd 28
24.7.2017 18:30:14
Pozvánka
nikdy nesetkají, ale náhle pocítil nepřekonatelnou potřebu být k ní upřímný. „Musím se ti k něčemu přiznat. Nejsem spisovatel, jen jsem si to kdysi myslel.“ Obrátila hlavu na polštáři a pohlédla na něj. Odkašlal si a pokračoval: „Vydal jsem sbírku krátkých povídek. Nic moc velkého – ale alespoň něco.“ Tehdy se psal rok devatenáct set třicet osm a právě dokončil studium na univerzitě. Ta knížečka vyšla v nákladu několika set výtisků. Přesto mu bylo teprve jednadvacet a stal se autorem, kterému vydali jeho prvotinu. Jediná recenze, která se jí zaobírala, byla kladná, možná až příliš vzletná. Tehdy to stačilo. Na to, aby se vypracoval, bylo času dost. Měl před sebou celý život. Jeho matka byla nesmírně šťastná. A jak na to reagoval otec, brigádní generál, hrdina z první světové války? Trochu ho to vyvedlo z míry. Dobře, ať si Hal má takového koníčka, než udělá rozumný krok a najde si skutečnou práci, v níž vynikne. Hal však věděl, že tohle chce dělat navždy. A také se toho bál, protože po tom tak zoufale toužil. „Teď už to nedělám,“ dodal. „Nejde mi to.“ Nejdříve na to vůbec nic neřekla a Hala napadlo, jestli neusnula. Potom se zeptala: „Co se stalo?“ „Válka,“ odpověděl, protože to bylo v té době oficiálně přijímané klišé – a zčásti i pravdivé. Něco se v něm změnilo. A pokaždé, když se pokusil psát, měl pocit, že ta změna proniká do všech slov jako infekce. Jako by z každé věty vyplývalo: tento muž je zbabělec a podvodník. Už ji nikdy neuvidí. „Někdo zemřel,“ pokračoval, „přítel. Taky psal. Od té doby mám pocit, že si to nezasloužím… když on to už nikdy dělat nebude.“ Bylo osvobozující vyslovit to nahlas. Nepožádala ho o další vysvětlení a jemu se ulevilo, protože nechybělo moc, a pověděl by jí něco, čeho by možná později litoval. „O schopnost psát se přijít nedá. Jednou jsi spisovatel a toho se nikdy nezbavíš.“ „Proč myslíš?“ „Můj otec jím byl taky.“ „Znám ho?“ 29
Pozvanka.indd 29
24.7.2017 18:30:14
Lucy Foleyová
„Ne,“ odpověděla. „Ne, to si nemyslím.“ „Vyprávěj mi o něm.“ Ale mlčela, a když se na ni opět podíval, zjistil, že má zavřené oči.
30
Pozvanka.indd 30
24.7.2017 18:30:14
2 Ráno, když ji pozoroval, jak se chystá k odchodu, v něm opět ožilo znovunalezené vzrušení. V nemilosrdném časném světle ho trochu překvapilo, že je o něco starší, než si myslel – ve srovnání s ním možná i o několik let. Byla bledá, znepokojená a trochu jiná. Skoro se na něj nepodívala, i když na ni promluvil a ptal se, jestli jí může něco nabídnout nebo ji doprovodit do hotelu. Když si sedla, aby si natáhla punčochy, na jedné si roztrhla patu, jak pospíchala, aby byla co nejrychleji pryč. Než odešla, obrátila se k němu. „Nepovíš…“ „Co?“ „Nepovíš to nikomu?“ „Ne. A ty?“ „Ne.“ Řekla to tak důrazně, až Hal přemýšlel, jestli se nemá cítit dotčeně. Po jejím odchodu se z jeho bytu opět stalo to malé, neuklizené a ničím pozoruhodné místo jako předtím. Když si lehl na zmuchlané povlečení, stále cítil na pokožce teplo nových vzpomínek. Teď už bude nepochybně v Americe. V Římě určitě nezůstala. A přesto se stále držel představy, že ji vídá. Z okna kavárny, v zahradách 31
Pozvanka.indd 31
24.7.2017 18:30:14
Lucy Foleyová
Borghese nebo jak nakupuje potraviny na trhu v Campo de’ Fiori. Těch několik tichých vět krátce před usnutím bylo tím nejupřímnějším rozhovorem, jaký s někým minimálně od války vedl. Tohle byl jeden z problémů se Suze. Pokaždé, když si s ní chtěl povídat, tolik ji to znepokojilo, nebo dokonce znudilo, že ho přešla chuť o něčem mluvit. Takže ho ani nenapadlo, aby jí prozradil, co udělal, čím se provinil. Možná tušila, že by to ani vědět nechtěla, a proto se tomu tolik bránila. Jako každý v něm toužila vidět navrátivšího se hrdinu, jímž se stal každý, kdo přijel z války živý a zdravý. To, s čím by se jí rád svěřil, do té představy nezapadalo. Opět pomyslel na Stellu a uvědomil si, že ani nezná její příjmení. Přesto se domníval, že by mu ho neřekla, i kdyby se zeptal. To všechno – pocit, že si některé důležité stránky svého života nechává jen pro sebe – kolem ní vytvářelo auru tajemna. Její zdrženlivost ho fascinovala, protože něco velmi podobného poznával i sám v sobě. A potom, v posteli, se před ním krátce otevřela a Hal se domníval, že zahlédl záblesk její skryté osobnosti. Rád by si s ní ještě popovídal a znovu ji viděl. Ale to podivuhodné kouzlo nepochybně vycházelo právě ze skutečnosti, že byli naprostí cizinci. Dokonce si nevybavoval ani její obličej. Opravdu byla tak krásná? Obvykle si všímal detailů. Pamatoval se, co měla na sobě, ale když pomyslel na její tvář, měl stejný dojem jako člověk, který se příliš dlouho dívá do světla lampy. Jedno však popřít nemohl. Poprvé za spoustu let, kdy špatně spal nebo upadal do přerušované a neklidné dřímoty, si v noci pořádně odpočinul a netrápil ho jediný sen. Dozvěděl se, že hraběnka získala peníze na svůj film. Fede mu sdělil, že za tím stojí nějaký americký průmyslník, který zřejmě zakrývá své aktivity kulturou. Prý se už začalo natáčet někde na pobřeží a v jednom studiu nedaleko Říma. Nebylo to v Cinecittŕ, ale na malé scéně, která patřila samotné hraběnce. Jmenovala se zajímavě: il Mondo Illuminato – Osvětlený svět. 32
Pozvanka.indd 32
24.7.2017 18:30:14
Pozvánka
Jednou ráno z chvilkového rozmaru zašel k budově, kde se ten večírek pořádal. Ale všude bylo zavřeno, jako by to tak bylo posledních pět set let. Možná by ho to nemělo překvapit. Vlastně celá ta noc na něj působila dojmem, že vůbec nebyla.
33
Pozvanka.indd 33
24.7.2017 18:30:14