ZmizelĂŠ z Cooley Ridge Megan Miranda
ALL THE MISSING GIRLS Copyright © 2016 by Megan Miranda All rights reserved Translation © 2017 by Jana Jašová
ISBN 978-80-249-3439-6
ČÁST PRVN Í Návrat domů
Člověk… se nedokáže naučit zapomínat, ale lpí na minulosti: ať uteče jakkoli daleko, ať běží jakkoli rychle, tenhle řetěz táhne s sebou. FRIEDRICH NIETZSCHE (v překladu Věry Koubové)
Začalo to telefonátem, který bylo zdánlivě tak snadné ignorovat. Zabzučení na Everettově nočním stolku, záře displeje – až příliš jasná v ložnici, kde udržoval naprostou tmu, s žaluziemi staženými k parapetům a tmavými skly okna jako druhou linií obrany proti slunci i světlům města. Zahlédla jsem jméno, vypnula zvuk a odložila mobil na stolek obrazovkou dolů. Jenže potom. Potom jsem zůstala vzhůru, ležela a přemítala, proč můj bratr volá v neděli tak brzo ráno. Probírala jsem v hlavě možnosti. Táta. Miminko. Laura. Tápala jsem tmou, odírala si dlaně o ostré rohy nábytku, dokud jsem nenašla vypínač v koupelně. Posadila jsem se na zavřené víko toalety, opřela bosá chodidla o studené dlaždice podlahy a přitiskla si telefon k uchu. Na nohou mi naskočila husí kůže. Do ticha zazněl Danielův vzkaz. „Peníze už jsou skoro pryč. Musíme prodat barák. Jenže táta nechce podepsat dokumenty.“ Odmlka. „Je na tom mizerně, Nic.“ Neprosil mě o pomoc, protože to by na nás bylo moc přímé. Tak to mezi námi nechodilo. 9
Vymazala jsem zprávu a vrátila se pod pokrývku k Everettovi, než se probudí. Dotkla jsem se jeho těla vedle svého, abych se ujistila, že tam je. Jenže později, když už jsem byla u sebe doma, jsem se probírala včerejší poštou a našla tam dopis. Na obálce bylo známým rukopisem modrým inkoustem napsáno Nic Farrellová. Adresu doplnil někdo jiný odlišným, tmavším písmem. Táta už nevolal. V telefonu býval ještě dezorientovanější, když zůstával tak daleko od člověka, jehož se snažil zařadit. I když si pamatoval, že nám chtěl zatelefonovat, a vytočil číslo správně, vyklouzlo mu to z mysli ve chvíli, kdy jsme zvedli sluchátko, kdy jsme se stali jen hlasy bez těla v éteru. Rozlepila jsem obálku. Uvnitř byla nalinkovaná stránka vytržená ze sešitu, s oškubaným okrajem. Tátovo písmo se táhlo mezi linkami a naklánělo se trochu doprava, jako by se snažil zapsat si myšlenku dřív, než mu unikne. Žádný pozdrav. Musím s tebou mluvit. To děvče. Viděl jsem to děvče. Žádné rozloučení. S dopisem v roztřesené ruce jsem Danielovi zavolala zpátky. „Právě jsem si poslechla tvou zprávu,“ řekla jsem mu. „Přijedu domů. Pověz mi, co se děje.“
10
DEN P R V N Í
Než jsem začala nosit věci do auta, naposledy jsem prohlédla byt. Kufry čekající u dveří, klíč v obálce na kuchyňské lince. Otevřená krabice s posledními věcmi ještě chvatně sbalenými včera večer. Z kuchyňského koutu jsem viděla na celý byt, vyklizený a prázdný, ale stejně ve mně přetrvával pocit, že jsem na něco zapomněla. Všechno jsem to zařizovala ve spěchu – chodila do školy, kde ještě zbývalo pár týdnů do prázdnin, volala si s Danielem, snažila se najít někoho, kdo se mi přes léto postará o byt –, takže jsem neměla ani chvíli, abych se zastavila, abych si uvědomila, že to vážně dělám. Jedu zpátky. Jedu tam. Daniel o dopise nevěděl. Věděl jenom, že mu přijedu pomoct, že mám dva měsíce volna, než se zase budu muset vrátit ke svému zdejšímu životu. Byt byl prakticky holý. Industriální krabice zbavená vší útulnosti a čekající na postgraduálního studenta, který tu bude bydlet v srpnu. Nechala jsem mu svoje nádobí, protože by se špatně balilo. Taky skládací matraci, protože mě o to požádal a přihodil k ceně pronájmu padesát dolarů navíc. Zbytek – nebo aspoň věci, které se mi nevešly do auta – 11
byl v pronajaté kóji skladiště pár bloků cesty odsud. Celý můj život v zamčené obdélníkové kostce nacpané malovaným nábytkem a zimním oblečením. Mezi prázdnými stěnami bytu se rozlehlo zaklepání, až jsem nadskočila. Nový nájemník měl přijet ale až za pár hodin, kdy už budu na cestě. A na návštěvy teď bylo moc brzy. Přešla jsem úzkou místnost a otevřela hlavní dveře. „Překvapení,“ zahlásil Everett. „Doufal jsem, že tě chytím dřív, než odjedeš.“ Byl oblečený do práce – čistý a upravený – a sklonil se, aby mě políbil. Jednu ruku měl strčenou za zády. Voněl kávou a zubní pastou, aviváží a kůží, profesionalitou a výkonností. Vytáhl ruku zpoza zad a ukázal mi polystyrenový kelímek, z něhož se kouřilo. „Tohle jsem ti koupil. Na cestu.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Ty víš, jak na mě.“ Opřela jsem se o linku a pořádně se napila. Everett se podíval na hodinky a cuklo mu v obličeji. „Nerad to říkám, ale musím běžet. Mám hned ráno schůzku na druhý straně města.“ Oba jsme se naklonili k poslednímu polibku. Než se odtáhl, chytila jsem ho za loket. „Děkuju.“ Opřel si čelo o moje. „Zvládneš to rychle, uvidíš.“ Dívala jsem se, jak se vzdaluje – ráznými odměřenými kroky, tmavé vlasy se mu vzadu dotýkaly límečku –, dokud nedošel k výtahu na konci chodby. Když se dveře kabinky otevřely, otočil se na mě. Opřela jsem se o rám dveří a Everett se na mě usmál. „Jeď opatrně, Nicolette.“ Když za mnou zapadly dveře, náhle na mě dolehla rea lita dne. Končetiny mi ztěžkly, konečky prstů zabrněly. Červený časový údaj na mikrovlnce s cvaknutím poskočil a já sebou trhla. Z Filadelfie je to do Cooley Ridge devět hodin cesty, 12
když nepočítám zácpy, pauzu na oběd, zastávky pro benzín a odskočení si na toaletu. Už teď jsem měla dvacet minut zpoždění oproti času, kdy jsem plánovala vyrazit. Uměla jsem si představit Daniela, jak sedí na verandě, podupává nohou a čeká, až vjedu na nevyasfaltovanou příjezdovou cestu. Když jsem zapřela otevřené dveře bytu kufrem, poslala jsem mu esemesku: Už na cestě, ale příjezd spíš v 15: 30. Musela jsem se dvakrát vrátit nahoru, než se mi podařilo odtahat do auta zaparkovaného za rohem domu všechna zavazadla a krabice. Zdálky jsem slyšela zvuky houstnoucí dopravy, vytrvalý hukot motorů na dálnici, občasné zatroubení. Důvěrně známá harmonie. Nastartovala jsem a chvíli čekala, až se spustí klimatizace. Klid, jen klid, pomyslela jsem si. Telefon jsem položila do držáku na pití a přečetla si odpověď od Daniela: Táta tě čeká na večeři. Přijeď včas. Jako bych mohla mít tři hodiny zpoždění proti tomu, co jsem slíbila. Tohle byla jedna z Danielových nejpůsobivějších schopností: umění pasivně‑agresivních esemesek dovedl k dokonalosti. Cvičil se v tom léta. Když jsem byla menší, věřila jsem, že umím vidět do budoucnosti. Nejspíš to byla tátova vina, když moje dětství plnil frázemi ze svých filozofických přednášek a nechával mě věřit v něco, co nebylo skutečné. Zavírala jsem oči a vůlí nutila budoucnost, aby se přede mnou otevírala v drobných, kouzelných výjevech. Viděla jsem Daniela v absolventské čapce a taláru. Máma se usmívala vedle něj, když jsem se na ně dívala hledáčkem fotoaparátu a ukazovala jim, aby se postavili blíž k sobě. Obejmi ji. Předstírejte, že se máte rádi! Dokonalý. O pár let později jsem viděla sebe a Tylera, jak házíme svoje věci do jeho odřeného zabláceného náklaďáku a odjíždíme na kolej. Navždycky. 13
Tehdy jsem nechápala, že k odpoutání nestačí starý náklaďák, že to bude chtít deset let postupného vzdalování se. Kilometry a roky, které se namáhavě povlečou do dáli. Nemluvě o tom, že Tyler Cooley Ridge nikdy neopustil. Daniel nikdy nevystudoval. A i kdyby, naše matka by se toho stejně nedožila. Kdyby byl můj život žebřík, Cooley Ridge by tvořilo spodní příčku. Skromné městečko na okraji Smoky Mountains, typické ztělesnění amerického maloměsta bez jakéhokoli kouzla. Všechno ostatní – doslova všechno – bylo o příčku výš. Ty příčky, po kterých jsem v průběhu času postupně šplhala. Vysoká o tři sta kilometrů dál na východ, doktorát o jeden stát dál na sever, praxe ve městě, ve kterém jsem zakotvila a hodlala zůstat. Vlastní byt, jmenovka na pracovním stole, všechno to byly věci, kterými jsem se posunovala od Cooley Ridge dál a dál. O návratech jsem se naučila jedno: ve skutečnosti se nikdy vrátit nemůžete. Už jsem nevěděla, co mám dělat s Cooley Ridge, a Cooley Ridge nevědělo, co má dělat se mnou. Ta vzdálenost s lety jen narůstala. Když jsem se na to někdy snažila zaostřit – Povídej mi o domově, o tom, jak jsi vyrůstala, povídej mi o své rodině, chtěl po mně často Everett –, většinou jsem před sebou viděla jen karikaturu. Miniaturní městečko postavené na desce stolu, všechno zamrzlé v čase. A tak jsem dávala jen povrchní odpovědi, beztvaré a bezobsažné. Máma umře la, když mi bylo šestnáct. Je to městečko v lesích. Mám star šího bratra. I mně to připadalo bezzubé. Jako polaroidová fotogra fie, která na okrajích bledne. Jako silueta přízračného mě sta plného duchů. Stačil ale jeden telefonát od Daniela – „Musíme prodat barák“ –, a pod mýma nohama se zase zhmotnila prkna podlahy. „Jedu domů,“ oznámila jsem a okraje se zavlni14
ly, barvy rozzářily. Matka mi tiskne tvář k čelu. Corinne mírně pohupuje kabinkou na vrcholku ruského kola, Tyler balancuje na kmeni stromu přes řeku, která nás dělí. To děvče, napsal táta a její smích otřásl mým srdcem. Musím s tebou mluvit. To děvče. Viděl jsem to děvče. O hodinu později, ne, o chvíli později už na to pravděpodobně zapomněl. Strčil někam zalepenou obálku nadepsanou mým jménem, až ji někdo našel pod polštářem nebo na prádelníku a opsal na ni z tátovy dokumentace moji adresu. Jenže něco to muselo spustit. Vzpomínka. Myšlenka ztracená v synapsích jeho mozku. Myšlenka, od níž už nevedla žádná další cesta. Vytržený papír, nakloněný rukopis, moje jméno na bí lé obálce… A v mé hlavě se uvolnilo něco ostrého a divokého. Její jméno, které tam naráželo do lebky s divokou ozvěnou. Corinne Prescottová. Tátův dopis jsem v posledních týdnech nosila složený v kabelce, držel se pod povrchem mojí mysli. Hledala jsem peněženku nebo klíčky od auta a ucítila hranu papíru, bodnutí rohu obálky, a najednou byla zase všude: dlouhé bronzové vlasy splývající po jejích ramenou, vůně peprmintové žvýkačky, její šepot v mém uchu. To děvče. Vždycky byla to děvče. Jaké jiné by mohl myslet? Naposledy jsem jela domů o něco víc než před rokem, když mi Daniel zavolal, že musíme dát tátu do ústavu, a já si nemohla dovolit cenu za narychlo kupovanou letenku. Celou cestu pršelo. Obě cesty, tam i zpátky. Dneska byl oproti tomu dokonalý den na řízení. Nepršelo, bylo zataženo, ale ne tma. Dost světla, ale žádné slunce pražící do okna. Projela jsem tři státy bez zastávky, města a sjezdy z dálnice se míhaly kolem – ztělesnění všeho, co 15
jsem na životě na severu milovala. Milovala jsem ten rytmus, jak můžete naplnit den seznamem úkolů, ovládnout čas a podrobit ho své vůli. Lhostejnost prodavače ve večerce za rohem mého bytu, který nikdy nezvedl oči od křížovky, nikdy nenavázal oční kontakt. Milovala jsem tu anonymitu. Chodníky plné cizích lidí a nekonečných možností. Projíždět jeden stát za druhým bylo podobné. Ale začátek cesty vždycky utíká rychleji než konec. Čím dál na jihu jsem byla, tím byly sjezdy řidší, krajina stále stejná, plná věcí, o kterých víte jistě, že jste je míjeli už tisíckrát. Byla jsem někde ve Virginii, když mi v držáku na nápoje zazvonil telefon. Zalovila jsem v kabelce po sadě hands ‑free a držela přitom volant jednou rukou. Nakonec jsem stiskla příjem hovoru i bez ní. „Haló?“ „Ahoj, slyšíš mě?“ Everettův hlas zapraskal. Nebyla jsem si jistá, jestli je špatný reproduktor, nebo signál. „Jo, co je?“ Vyslovil něco nesrozumitelného, slova se vynořovala a mizela. „Promiň, slyším tě jen přerušovaně. Co jsi říkal?“ „Že jsem si odskočil něco rychle sníst,“ vyslovil do praskání statické elektřiny. „Jen jsem chtěl zjistit, jak je. Pneumatiky tentokrát drží?“ „Líp než signál mobilu,“ odpověděla jsem. Zasmál se. „Zbytek dne budu mít schůzky, ale zavolej mi, až dojedeš, abych věděl, že jsi tam.“ Uvažovala jsem, že se taky stavím na oběd, ale kolem nebylo nic než asfalt a pole a asfalt a pole. Everetta jsem poznala před rokem, večer poté, co jsme přestěhovali tátu do ústavu. Dojela jsem domů napjatá a neklidná. Po pěti hodinách jízdy mi praskla pneumatika a musela jsem ji měnit sama v hustém mrholení. Než jsem se dostala do bytu, měla jsem na krajíčku. 16
Vracela jsem se s taškou pověšenou přes rameno a ruka se mi třásla, když jsem se snažila strčit klíč do dveří. Nakonec jsem si opřela hlavu o pevné dřevo, abych se uklidnila. Jako by toho nebylo dost, zrovna v tu chvíli musel vystoupit z výtahu soused z bytu 4 A. Cítila jsem, jak se na mě upřeně dívá. Nejspíš čekal, že se okamžitě zhroutím. 4 A. Tohle bylo všechno, co jsem o něm věděla: že pouští hudbu až moc nahlas, mívá až moc hostů a pracuje v netradičním rytmu. Šel s ním další muž – elegantní, což soused rozhodně nebyl. A střízlivý, zatímco soused byl opilý. Souseda jsem znala jen letmo. Občas se na mě usmál, když jsme se večer potkali v hale, a jednou mi podržel výtah, ale tohle je město. Lidé přicházejí a odcházejí. Tváře se rozplývají. „Ahoj, čtyřko cé,“ zablekotal a zapotácel se. „Nicolette.“ „Nicolette,“ opakoval po mně. „Já jsem Trevor. A tohle je Everett.“ Muž vedle něj vypadal, jako by se za svého společníka styděl. „Vypadáš, že potřebuješ skleničku. No tak, pojď ke mně, budeme se chovat sousedsky, ne?“ Pomyslela jsem si, že sousedské chování by bylo zeptat se mě na jméno před rokem, kdy jsem se přistěhovala. Ale tu skleničku jsem potřebovala. Chtěla jsem pocítit rozdíl mezi tam a tady. Potřebovala jsem si po devítihodinové jízdě domů vytvořit odstup. Trevor otevřel svoje dveře a já k nim zamířila. Jeho společník ke mně natáhl pravici a představil se: „Everett.“ Jako by se to Trevorovo představení nepočítalo. Než jsem tehdy odešla, pověděla jsem Everettovi o tom, jak jsme byli přestěhovat tátu do ústavu, a on prohlásil, že jsme udělali dobře. Vykládala jsem mu o prasklé pneumatice, dešti i o tom, co chci dělat v létě, až budu mít volno. Když jsem konečně ztichla, cítila jsem se lehčí, uvolněnější. 17
Možná to bylo vodkou, ale líbilo se mi připisovat zásluhy Everettovi. Trevor na pohovce vedle nás vytuhl. „Měla bych jít,“ prohlásila jsem. „Doprovodím tě,“ nabídl se Everett. Když jsme kráčeli mlčky chodbou, hlavu jsem měla lehkou. A pak už jsem položila ruku na kliku svých dveří a on tam pořád stál. Jaká pravidla na tohle mají dospělí? „Chceš jít dál?“ Neodpověděl, ale šel za mnou do bytu. V kuchyňském koutu jsem strnula. Byl z něj rozhled na celý zbytek garsonky, jedinou místnost s vysokými okny a dlouhými záclonami na obnažených trubkách, které oddělovaly mou ložnici. Za nimi byla vidět postel – rozestlaná, vábící – a věděla jsem, že on ji vidí taky. „Páni,“ ozval se. Myslím, že to platilo nábytku. Kouskům z bleších trhů a bazarů, které jsem obrousila a natřela odvážnými barvami tak, aby spolu ladily. „Připadám si jako Alenka v říši divů.“ Zula jsem si boty a opřela se zády o linku. „Deset babek na to, že jsi to nikdy nečetl.“ Usmál se, otevřel ledničku a vyndal lahev vody. „Vypij mě,“ zadeklamoval a já se zasmála. Pak vytáhl svou vizitku, položil ji na linku, naklonil se ke mně, a než ucouvl, zlehka přejel svými rty po mých. „Zavolej mi.“ A já mu zavolala. Jízda přes Virginii s bílými farmami na kopcích a balíky sena, jimiž byly poseté louky kolem, mi připadala nekonečná. Pak průsmyk přes hory – ochranná svodidla a cedule s varováním o nutnosti zapnout mlhová světla, praskání statické elektřiny, jak vypadával a zase naskakoval signál rádia. Čím déle jsem jela, tím pomalejší mi to připadalo. Všechno je relativní. 18
Doma panovalo jiné tempo. Lidé zůstávali na jednom místě, po desetiletí se neměnili. V Cooley Ridge jste zůstávali stejným člověkem jako vždycky. Až sjedu z dálnice po přivaděči na hlavní silnici, vsadím se, že zase uvidím Charlieho Higginse nebo někoho jako on, jak se opírá o otřískanou stěnu u samoobsluhy. A Christy Poteovou zamilovanou do mého bratra, a bratra, který předstírá, že o tom neví, i když už oba dávno žijí v manželství s někým jiným. Možná za to mohla ta vlhkost, kterou jsme se museli neustále prodírat. Byla jako sladký, lepkavý sirup, který vám ulpí na podrážkách. Nebo to, že jsme žili tak blízko hor: tisíce let jejich vzniku, pomalé posuny zemských desek pod povrchem, stromy, které tam vyrůstaly dávno před mým narozením a zůstanou tam dávno po tom, až umřu. Nebo možná to, že z toho místa se nedalo nikam dohlédnout. Byly tam jen hory a les a vy. Jen to. O desetiletí později a sto padesát kilometrů dál jsem překročila hranici státu – Vítejte v Severní Karolíně! – a stromy zhoustly, vzduch ztěžkl. Byla jsem zpátky. Rozmazané obrysy se zaostřily, moje mysl se přeskupila, vzpomínala. Naši duchové získávali těla. Corinne běžela po kraji silnice přede mnou, palec nahoru, nohy lesklé potem, a když ji míjelo auto, náraz vzduchu jí zvedl sukni. Mého ramene se držela Bailey a dech měla horký vodkou. Nebo to byl možná můj dech. Prsty na volantu mi povolily. Chtěla jsem natáhnout ruku, abych se jich dotkla. Chtěla jsem, aby se Corinne otočila, houkla: „Hele, Bailey, hoď se do klidu,“ zachytila můj pohled a usmála se. Jenže se obě rozplynuly příliš rychle, jako všechno ostatní, a zůstala jen ostrá bolest stesku. O třicet kilometrů a další desetiletí dál uvidím náš dům. Přední dveře. Zarostlou cestičku a stébla rašící mezi štěrkem příjezdové cesty. Uslyším zaskřípět zástěnu proti 19
hmyzu u vchodu a Tylerův hlas: Nic? A bude to znít trochu sytěji než vzpomínka, víc zblízka. Už jsem byla skoro doma. Sjet z dálnice, zastavit na semaforu. Popraskaný šedivý chodník. Na rohu čerstvě zatlučená cedule do země, s kůlem postříkaným blátem – v městečku bude pouť. V hrudi se mi něco zatřepotalo. Na parkovišti u obchodů se poflakovala parta puberťáků jako kdysi Charlie Higgins. Řada obchodů měla jiné nápisy ve výkladech, než jaké jsem si pamatovala z dětství, až na hospodu Kelly’s, která byla v podstatě místní pamětihodností. Dál stála základní škola a přes ulici policejní stanice s Corinniným spisem zamčeným v nějaké registratuře, kde na něj usedá prach. Představovala jsem si, jak jsou všechny důkazy nacpané do krabice postavené na dalších v rohu, protože jinde na ni nemají místo. Ztracená ve zmatku, zapomenutá v čase. Nad silnicí nad námi visely elektrické kabely. Byl tu kostel, do kterého všichni chodili, ať byli protestanti, nebo ne. A vedle něj hřbitov. Corinne vždycky chtěla, abychom zadrželi dech, když jsme procházeli okolo. Nad železničními kolejemi se musely zvedat ruce vzhůru, líbalo se, když kostelní hodiny odbily dvanáctou, a v blízkosti mrtvých se zadržoval dech. Chtěla, abychom to dělali, i když umřela moje máma. Jako by smrt byla jen pověra, něco, co se dá přechytračit házením soli přes ramena nebo křížením prstů za zády. Na semaforu jsem vytáhla telefon a zavolala Everettovi. Skočilo mi to do hlasové schránky, jak jsem předpokládala. „Zvládla jsem to,“ ohlásila jsem mu. „Jsem tady.“ Dům vypadal přesně tak, jak jsem si těch uplynulých devět hodin představovala. Pěšina z příjezdové cesty k verandě 20
Zmizelé z Cooley Ridge Megan Miran da Z anglického originálu All the Missing Girls, vydaného nakladatelstvím Simon & Schuster v New Yorku v roce 2016, přeložila Jana Jašová Obálku a sazbu navrhl Ivan Brůha Redigovala Eva Košinská Odpovědná redaktorka Růžena Hedrichová Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 384 Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2017 jako svou 9312. publikaci, Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz.