0038647

Karla Kubíková

SPÁLENÁ KŘÍDLA

KNIŽNÍ KLUB

Copyright © Karla Kubíková, 2017

ISBN 978-80-242-5664-1

Prolog

Anděla 1994

Jsem Š)astná, Anděla Š)astná. Takové jméno je výhrou – pokud předznamenává osud. Křestní jméno mi dal tatínek jako slib a poděkování Bohu, protože dvě děti narozené přede mnou zemřely. Příjmení jsem vyvdala a sňatkem utekla z bídy. Dnes mám pětaosmdesáté narozeniny. Sešla se rodina, bylo blahopřání i oslava. Na chvíli jsem odešla z pokoje a te< stojím na chodbě a slyším nepříjemné řeči. Moji nejbližší mluví o mně. Chytnu se malého stolku a sednu si do proutěného křesla. Tohle poslouchání za dveřmi je pod mou důstojnost. Vstanu, ale nevrátím se mezi ně. Jdu do svého pokoje. Když zavírám dveře, klepou se mi nohy. Co o mně vědí? Nesvěřovala jsem se. Byla jsem špatná matka? I rodiče jsou jenom lidi… Však ani ti moji nedělali všechno dobře. Zadívám se na jejich svatební fotografii, která visí nad postelí. Čas se na ní zastavil v roce 1906, kdy si osmnáctiletá Marie brala čtyřiadvacetiletého Františka. Sedí spolu ve fotoateliéru Shäfer na secesních židlích u malého stolku s krajkovým ubrusem a dívají se přímo do objektivu. Maminka má vyčesané vlnité vlasy, plné rty a kulaté výrazné oči. Je krásná. Sluší jí to v šatech z tuhé látky s nabíranými rukávy s vysokou manžetou a štykovanou vsadkou. V uších má perličky a na krku dlouhý řetízek s přívěskem, připnutým v pase. Je to jemná, nenápadná elegance. Sedí strnule, ruce pod deskou stolu, v nejistých očích má otázku: Co se mnou bude? Tatínek 5

se opírá jednou rukou o stolek, druhá spočívá za maminkou. Dívá se spokojeně a nebojácně. Byl to civilní sňatek podle tatínkova přání. A maminka, zaskočená těhotenstvím, se podvolila. Oba byli mladí a plní naděje. Vidím je i sebe. Tolik vzpomínek! Často se do nich nořím, i když nejsou vždycky pěkné. Bez vzpomínek by byl ale život prázdný jako vyfouknutý balon, nezbylo by mi nic. Čím jsem starší, tím víc je potřebuju. Dělím je na ty nejosobnější a na události, které znám nebo které jsem si domyslela. Jsou mým oceánem a s lidmi na břehu se umím vypořádat. Ještě to umím.

6

(1)

Anděla 1914

Moje blažené dětství skončilo vyhlášením první světové války. Vrátili jsme se z pohádky o čertech a já jich měla plnou hlavu. Tak děsivé bytosti jsem neviděla ani na Mikuláše. „Snad se ti o nich nebude zdát,“ bála se maminka. Tatínek řekl, že je spolu zaženeme a legračně zamával pohrabáčem. Na dveře zatloukla paní Bimanová. „Víte o tom? Přijel zvláštní posel z hejtmanství! Bude válka! Musíme se zásobovat!“ „I kuš,“ řekl tatínek. „Když bude každá takhle mluvit, zbudou v krámech holé zdi.“ Maminka zbledla, ale on byl klidný. Nic hrozného se tedy nedělo. Z dalších dní si pamatuju zmatek v ulicích, ržání koní, troubení automobilů a vojenskou hudbu. Maminku s velkou nákupní taškou a paní Bimanovou, která mě a Vojtíška hlídala od rána do večera. Jednou ráno si tatínek přehodil přes ramena ruksak a kývl na mě s prstem na puse. Psst! Ohlédla jsem se po mamince, která oblékala Vojtíška. Šla jsem potichu za tatínkem do chodby. „Musím na pár dní odejít, Andělko. Slib mi, že mamince se vším pomůžeš. I s Vojtíškem. Dej mi na to slovo!“ Milovala jsem tatínka a slíbila bych mu všechno na světě. A te< jsme spolu měli tajnost! Bylo to prvního srpna. Narukoval, ale ještě nám nezmizel. Ubytovali jej spolu s ostatními v dívčí škole. 7

Maminka si druhý den oblékla modré hedvábné šaty, vyčesala husté tmavě hnědé vlasy, připevnila je hřebínky s ornamenty a nechala se vyfotografovat. Přála si, aby ji měl tatínek v paměti hezkou. Denně za ním do školy chodila. „Kdybyste viděla těch zbytků mináže na školním dvoře,“ říkala paní Bimanové. „Tak je posbírejte!“ Maminka jen pohrdavě odfrkla. Kolikrát jsem si na to později vzpomněla! „František je te< tak jiný!“ opakovala s lítostí. Jak by nebyl v té zbrusu nové uniformě šedomodré barvy, v ještě nenačerněných botách! Nechtělo se mu bojovat za Rakousko-Uhersko a ona znala jeho nepoddajnou povahu. Jí v těžkých chvílích pomáhala víra v Boha, které se on posmíval: „Jen si urvi od huby pár krejcarů a ho< je do kostelní pokladničky! A) se mají černoprdelníci dobře!“ „Bože, a) se mi vrátí živý!“ prosila přesto Boha několikrát denně. Dopoledne pátého srpna se na náměstí konala polní mše. V zástupu odvedených stál tatínek. Maminka říkala, že se mračil s čepicí staženou hluboko do očí, protože nevěřil svým uším: Bůh žehnal válce. Vyzdobili mu k tomu oltář a vedle něj postavili dělo! Vojenská hudba hrála Zde v zkroušenosti padáme a všichni přísahali. Ještě ten den opustily jednotlivé oddíly Měřice. „Tatínek nám odešel do války,“ řekla smutně maminka. Tak ráda bych ji potěšila, i mně se po něm stýskalo! Proč nemůže být doma? Proč nemůže sedět tak jako každý večer v kožené zástěře, brát si z mé ruky floky, přibíjet podrážky a zpívat legrační písničky? Třeba tu o sedlákovi! Sedlák seče na louce, v roztrhaném klobouce. 8

Selka mu tam nese jíst, on jí chce pod sukně vlízt… „Co to tu holku učíš,“ zlobila se maminka s Vojtíškem na klíně. Ale tatínek jen mrkl a přidal další sloku. Měla jsem ráda jeho ševcování, kterým si přivydělával. Večery byly provoněné plackami z brambor, praskotem dřeva v kamnech, tatínkovou harmonikou a maminčiným úsměvem. Probudilo mě světlo petrolejky a strašidelné stíny na stěně. Chtěla jsem vykřiknout, ale uviděla jsem maminku. Seděla u stolu s rozpuštěnými vlasy, které jindy mívala na noc zapletené. „Maminko!“ „Nespíš? Píšu tatínkovi.“ „A kde je?“ „To nevím. Znám jen číslo polní pošty.“ Položila pero a zhasla lampu. Ukázala na nebe. Protrženým mrakem jiskřila hvězda a voněla dálkou. „Jmenuje se Venuše,“ zašeptala. „A te< ji vidí i tatínek, a) je kdekoliv. Pošli mu přes ni pozdrav.“ Podívala jsem se na maminku a hvězdě jsem zamávala. Tatínek byl vzdálený jako ta hvězda na nebi. Ozvaly se rány a Vojtíšek se rozbrečel. Maminka jej začala tišit a na mě houkla: „Spi, Andělko!“ Sladká chvilka s maminkou a vlastně i s tatínkem skončila. „Taky jste to v noci slyšela?“ ptala se ráno paní Bimanová, když nás přišla hlídat. „Jde to celým městem. Na velitelství si mysleli, že ta hvězda je nepřátelský balon, a chtěli ho těma salvama sestřelit.“ Maminka jí věřila. Takovou věc si přece nemohla vymyslet! Pro Bimanovou a její nudný staropanenský život byla válka samozřejmě špatná, jak by každému řekla, ale i vzrušující; to by si ovšem nechala pro sebe. 9

„Pamatuju si válku s Prajzy před osmačtyřiceti lety. Trvala šest týdnů a dala se vydržet. Tuhle taky vydržíme,“ říkala. Avizovaný první transport raněných byl pro ni velkým pokušením. Slíbila nám dětem, že půjdeme k Labi, abychom si mohly máchat nohy, ale k řece nás nedovedla. Uhnuli jsme k nádraží. Stály tam vozy vystlané slámou, automobily a sanitka. A spousty zevlounů. Z vlaku vystupovali vojáci v obvazech, některé nesli na nosítkách. Ranění naříkali, bolest a úmorné vedro likvidovaly poslední zbytky jejich důstojnosti. Dámy z Červeného kříže jim podávaly cigarety a pití. Nelíbilo se mi to, ale paní Bimanová nemohla od neštěstí jiných odtrhnout oči. Tolik lidí mělo pokažený život! Tahaly jsme ji za šaty a chtěly jít k řece. „Počkejte, za chvíli,“ odpovídala. Určitě se pak za svou zvědavost pomodlila třikrát Zdrávas a šla se podívat na další transport.

10

(2)

Marie 1914/15

Za městem se ve dne v noci stavěly dřevěné baráky pro zajaté Rusy, pro několik desítek tisíc Rusů. První přijeli v polovině října. Další sebou přivezli choleru. Ve městě vznikla panika: „Je to jisté! Pomřeme.“ Rusové umírali a město zakázalo trhy, jarmarky a slavnosti. Ulicemi táhl strach. Otevíral lidem ústa, škrtil rozum a vířil fantazii. Nabízel život za žvýkání puškvorce, polykání síry, nakuřování jehličím. Nebo je jistější čichání k čerstvé kravské moči? I rozumná Marie zvolila prostředek nejosvědčenější – nastrouhala Andělce a Vojtíškovi do jídla křídu. Hrůza ze smrti donutila radní k činu – požádali o očkovací látku a hejtmanství jim vyhovělo. Přišel balík s černožlutými kokardami a jabloneckými špendlíky s podobiznou Františka Josefa. Lékárník alespoň sepsal Poučení, jak chrániti se cholery a vyvěsil je na dveře lékárny. Cholera nebyla jen strašákem dřepícím v devadesáti ruských barácích postavených během dvou týdnů. Byla holou skutečností. Už i mezi civilisty – jedna z továrních dělnic zvracela. V dělnickém nájemním domě továrníka Chittera, kde žila Marie s dětmi, onemocněla celá rodina. Nemocné odvezli do nemocnice a ostatní obyvatele čekala izolace, pětidenní karanténa ve veřejné stravovně. Marie seděla na novém slamníku a vyděšeně k sobě tiskla děti. Pořád si ještě nemohla zvyknout na život bez Františka. Tolik jí chyběla jeho rozhodnost a lehkost! Bez něj jí byla jen polovina a ještě musela řešit nové a nové situace, daleko složi11

tější, než kdy zažila. Věděla, že musí přijmout skutečnost, tak jako její sousedka Lída Fischlová. Seděla na slamníku proti ní a zlobila se. „Svatá ty prostoto!“ říkala. „Máš pod sebou nový slamník? Krmí nás z nového nádobí a na útraty města? Vždy) je to péče jako v Modrý hvězdě na náměstí!“ Marie to viděla jinak. Patnáct obsazených slamníků podél zdí vývařovny. Před ní hasičská hlídka, za ní narychlo sbitý záchod, křik dětí a dohady dospělých. Obtěžovalo ji noční chrápání v nevětrané místnosti, dusil ji strach o děti. Nemají průjem? Horečku? Nebudou zvracet? Listopadové noci se táhly a tížily jako vojenské houně. Ach ta Lída! Všechno jí přišlo vhod. Snad i odvedení nerudného manžela. „Jsem volná,“ řekla s úsměvem, když pročesávala dceři Hedě vlasy. Hřmotná a rázná Lída byla Mariiným protikladem, ale ne takovým, aby si neporozuměly. V karanténě se spřátelily. Konečně je propustili a Lída měla pravdu – cholera ochránila jejich byty před vykradením. Marie později musela mnohokrát uznat, že realistická Lída stojí, na rozdíl od ní, oběma nohama na zemi. Přešly první válečné Vánoce. Marie psala Františkovi, že pozvala k štědrovečernímu stolu paní Bimanovou. Příští Vánoce, a o tom byla přesvědčená, s nimi bude sedět u stolu on. Vzpomínala na jejich začátky v Německu, na jeho laskavé ruce, úsměv a milostný šepot… Byl pro ni tím nejdůležitějším v životě. Ale jak vypadá? Neviděla ho pár měsíců a už měla chvíle, ve kterých si jej neuměla vybavit. „Moc se svým manželem zabýváš,“ řekla Lída. Měla pravdu, nebyl s ní. Měla se víc zabývat trpkou každodenností. V únoru přišli do města první uprchlíci z Haliče a bylo nutné 12

je ubytovat. Radní a továrník Chitter si věděli rady – z továrních domů vystěhují dělnické rodiny a bývalý sklad přádelny narychlo přepaží na jednopokojové byty. Marie zatínala zuby, ale stavět se na odpor nemělo smysl, stěhovat se museli všichni. Místo dvou prostorných místností je čekala jedna tmavá s dlouhou úzkou chodbou. Chitter svým dělnicím pomohl. Rodině každého odvedeného muže dovezl bednu s pilinami na sklo a porcelán a nechal odvézt zařízení bytu. Marie musela nacpat do jedné místnosti nábytek z kuchyně i pokoje. Na rozdíl od Lídy nic neprodala. „To by mi František neodpustil,“ řekla, ale byla to především ona, kdo se těžko loučil s věcmi, které spolu koupili. Byly spojené se dny pohody a štěstí. Neprodala ani šicí stroj. Singrovka jí pomáhala přežít. V továrně na jutu nebyl odbyt, chodila do ní jen třikrát týdně. V dalších dnech šila vojenské košile pro obchodníka Frankensteina. Za jednu dostala čtrnáct haléřů, to znamenalo půl bochníku chleba. Umění šít byla věc, ve které měla nad Lídou vrch. Lída se uměla rychle rozhodovat a nehodlala se dlouho ničím trápit, ale zašít roztrženou sukni neuměla. Marie se často dívala se zalíbením na desku šicího stroje zdobenou intarzií a občas ho i pohladila. Nepřiznala by, že častěji než děti. Byla pyšná na vlastnoručně ušité šaty z kostičkované látky s bílým krepovým límcem, v těch se vždycky tolik líbila. A ty sváteční tunikové z modrého atlasu hladícího ple) i mysl. Ach… Ne, Marie šicí stroj neprodá. Bylo syrové březnové ráno a děti ještě spaly. Marie urovnala límečky košil a zabalila je do starého opraného ubrusu. Za chvíli pospíchala ještě tichými ulicemi. V podloubí na náměstí se zastavila před obecní tabulí. Velký černožlutý plakát vybízel 13

k přinášení milodarů na válečné účely. Další radil, jak hubit vši a hmyz. A tenhle, ušklíbla se, ten varuje před plýtváním vejci o Velikonocích. Tak to se jí netýkalo. Zastudily ji ruce, držící balík. Zastudila ji tabule i celé to náměstí. Rozkročené podloubí jí padalo na ramena. Opřela se o ze<. To na ni únava a noční šití vyplazovaly jazyk. Vzpamatovala se a vykročila po kočičích hlavách. Obešla ruské zajatce zametající dlažbu, když koutkem oka zahlédla nenápadný pohyb okolo jdoucího vojáka v rakouské uniformě. Hodil Rusům cigaretu. Proč ne, i nepřítel je člověk. Uslyšela křik a ohlédla se. No jistě, ma<arská patrola! Voják se dal do běhu. Snad uteče a vyhne se trestu, doufala. Civil by dostal za takový přestupek dvoukorunovou pokutu nebo šest hodin vězení. Voják nesrovnatelně víc. Běžel do hostince U Zelené lípy a patrola za ním. A má to spočítané, věděla. Soucit s bližním byl v tomto případě hříchem. Jak se bude tvářit pan farář, až se ho na to Marie zeptá? Jak jí to vysvětlí? Balík v rukou ztěžknul a hořká slina nešla spolknout. Zpropadené ráno! Říkala si, s kolika událostmi se te< musí smiřovat. Se samotou, s nedostatkem některých potravin – není k sehnání ani sůl, ani drůbež – s horším bydlením. Ano, musí se smiřovat s horším… Ale až přijde František, všechno bude jako dřív! Te< to musí vydržet. „Musím to vydržet,“ opakovala si, když se vracela s penězi v kapse a mířila na městskou strážnici. Dnes měli vydávat chlebové lístky, bez kterých nebylo možné nakoupit. Před strážnicí stála fronta nespokojených lidí. Marie si stoupla za ženu v tmavé blůze. „Víte o tom, že se do mouky melou hnědý boby a vikev?“ řekla žena nahlas. Někdo před ní se přidal: „Dávají do ní i pelušku smíchanou s ovsem!“ „Jo a ještě je na příděl!“ nadával další. 14

Lidi reptali. Chleba byl opravdu nechutný a drolivý, ale co se dalo dělat? „Musíme to vydržet,“ řekla Marie. „Dokud nechcípneme,“ zlobila se žena v tmavé blůze. Konečně Marie držela v ruce podlouhlé bílé lístky a hned s nimi běžela do krámu k obchodníku Elmannovi. Fronta byla až ven. Už z dálky slyšela hádky a křik. Lidi se strkali a nespokojenost překypovala jako mléko na kamnech. Obchodník Elmann byl nejistý: Má brát lístky i peníze? Steiner na dolním konci dává za lístek dvacet housek a Novotný zase lístky nebere… „Když mám lístky, tak nemusím platit,“ tvrdila žena u pultu. „Musíte, paní! Bochník má bejt za dva odstřižky!“ tvrdil muž stojící za ní. Elmann nevěděl. Natahující se ruce kupujících byly jako jedovatá chapadla, kterým musel vyhovět. Marie se konečně dostala na řadu. Podala Elmannovi lístky a… Nakoupila bez peněz. Vyběhla z krámu. A% žijí zmatky mocnářství, pomyslela si. Lída držela Marii za prokřehlou ruku. Byl studený večer a ony šly polní cestou k ruskému zajateckému táboru. Marie za vábničkou neobvyklých písní, Lída s určitým plánem. Společné procházky pro ně byly útěchou. Ženy toho vydrží hodně, pokud se můžou svěřit blízké duši a mít její podporu. Často stačilo vyslovit starost, rozebrat ji a prohlédnout ze všech stran. Jejich přátelství jim dávalo sílu. Marie Lídu obdivovala – ve všem viděla to lepší. Říkala, že te< může žít podle sebe a chce toho využít. Hlady neumírá a válka nebude trvat věčně. Před nimi byl tábor, za jehož plotem tušily muže v hnědých blůzách. „Prý prodávají boty a hedvábný šaty,“ řekla Lída. „Asi kradený, ale to by nevadilo.“ „Slyšíš? Musí jim být strašně smutno!“ Táhlý mnohohlasý zpěv Marii okouzloval. Tišil žal a stesk. 15

Něžní nepřátelé. A přece každý z nich mohl zabít jejího Františka. „Stát! Co tady hledáte?“ Dva rakouští vojáci se tvářili nesmiřitelně. Ženy vůbec nenapadlo, že kolem tábora chodí vojenská patrola! „Ježíš, vůbec nic,“ řekla Lída. „To je asi tábor Rusů… Zapovídaly jsme se, vi< Marie!“ Marie kývla: „Jo, ani jsme si nevšimly, že jsme za městem.“ „Tak to určitě! Dobře víme, co tady hledáte!“ Nedbali na jejich řeči a vedli je na městskou strážnici. „To nejsou prostitutky,“ řekl strážník, a přece se na ně obořil: „Nevíte, že po osmé hodině večerní zatýká hlídka každou ženu?“ „Nějak jsme si to neuvědomily.“ Pustil je a ony pospíchaly domů. Marie byla vystrašená a dotčená. Považovali je za prostitutky! Lídu to nepohoršovalo, každý se nějak živí! Jedno ale bylo jisté – večerním vycházkám byl konec.

16

(3)

Anděla 1915

Dny byly stále delší a teplejší a bylo třeba využít všech darů přírody. V červnu rozkvetly u hradeb lípy. Maminka účinkům bylin věřila. „Až v zimě onemocníme, čaj ze sušeného lipového květu nás uzdraví,“ řekla a poslala mě s Hedou k hradbám. Bála jsem se. Kolem lip bzučely včely, které mohly dát žihadlo. Odmlouvat jsem se ale neodvážila. Maminka měla tetu Lídu ráda, ale já její dceru moc ne. Heda byla o dva roky starší, o hlavu vyšší a svou převahu mi dávala najevo. Vadilo jí, že se musí zabývat mrňavou holkou s vlásky jako myší ocásky. Šly jsme spolu k hradbám a spálená tráva nás píchala do nohou. Bylo sucho, jaké nikdo nepamatoval. Jen lípy bohatě a nádherně kvetly, jako by chtěly lidem ten nedostatek vláhy vynahradit. „Kdyby byl doma tatínek, koupil by mi lampion! Takový, jako byl v průvodu,“ řekla jsem. Den předtím šel městem průvod s vojenskou hudbou a prapory a nechyběly v něm ani nádherně barevné lampiony. Oslavovalo se další vítězství mocnářství. Pořád se oslavovalo a řečnilo, v ulicích vyhrávala hudba a na budovách byly prapory. „To mně by koupil housku se salámem,“ olízla se Heda. „Jednu mám v kapse a možná ti půlku dám.“ Ráno ji dostala od ma<arského vojáka z posádky, která se s květinami a praporky loučila na náměstí. Odvážila se jednoho z vojáků zatahat za šos; zrovna otevřel ranec a strkal tu dobrotu 17

do pusy. Když pochopil, co chce, housku jí podal a jeho červené rty se zasmály. Odpoledne přijde nová posádka, vybavená houskami nebo chlebem se salámem, to Heda věděla. Půjde se špitální nebo vojenskou hudbou a všude budou bíločernočervené prapory. Představa housky mě potěšila. Co je barevný svítící lampion proti voňavým soustům! „Tak já bych taky radši housku,“ polkla jsem. „Dostaneš ji až u hradeb,“ řekla Heda a mávla hadrovou taškou. Došly jsme k omamně kvetoucím stromům s košatými korunami a tmavě zbrázděnou kůrou. Sedly jsme si do jejich stínu a Heda vytáhla housku z kapsy. Nevěřila jsem jí: Dostanu půl? Heda jedla a já natáhla ruku. Dostala jsem poslední sousto. Zvedla se: „Jdeme trhat!“ Trhaly jsme lipový květ ze spodních větví a já musela poskakovat a natahovat se. Za chvíli nás to přestalo bavit. „Slyšíš? Jde průvod!“ otočila Heda hlavu směrem k městu. „Počkej tady,“ houkla a už její nohy vystřelily směrem k břeskné hudbě a hojnosti. Co se dalo dělat. Trhala jsem tak dlouho, až taška přetékala. Představila jsem si, jak maminka doma rozprostře květ na čistě umetenou podlahu. Na noviny ne, ty už nekupovala. Řekla, že lžou a že jsou vybíleny. Kde je ta Heda? Posadila jsem se na suchou trávu a poslouchala včelí koncert. Měla jsem žízeň. Bzukot včel doplňovala vzdálená hudba a lípy tak voněly! Vystrčila jsem hubené nohy na slunce, hlavu položila na nadité plátno tašky a zavřela oči. Až večer, když se dloužily stíny, přiběhla k hradbám vyplašená maminka s Hedou v patách. Já jsem ležela pod lipami a spala. „Vyskoč! Heda tě tu zapomněla!“ křičela maminka rozzlobeně, „máte spolu utrum!“ Ale utrum jsme neměly. Druhý den jsme měly jít trhat kopřivy. Odporně pálivé kopřivy! Jak je natrhat a přitom se nepo18

pálit, to mi maminka neřekla. Dala mi jen kus hadru a plátěnou tašku. Vycházela jsem ze dveří a myslela na protivnou Hedu, která se mi večer vysmívala, že jsem usnula pod lipami, když jsem vrazila do cizího vojáka. Usmál se na mě a otevřenými dveřmi zavolal: „Mařenko, tak mě máš tady. Ale nemůžu dovnitř, jsem plný vší.“ To mě ohromilo. Ten pán měl hlas jako tatínek! Byl to tatínek! „Tatínku!“ „Počkej, počkej,“ odstrkoval mě. Maminka vyskočila od šicího stroje a běžela k němu. „Radši se nepřibližuj a ohřej hrnec vody,“ řekl. „A přines ho za barák. Jdu se tam svléknout.“ Maminka rychle zatopila a nalila do velkého hrnce vodu. Na Hedu, která se objevila u dveří, zavolala: „Dneska bude Andělka doma, jdi sama. Přijel jí tatínek!“ Heda protáhla obličej a já pyšně pokývala hlavou. Za domem se tatínek vykoupal a šaty namočil do plechové vany. Te<, te< je to tatínek, sahala jsem na něj. V domácích kalhotách a proužkované košili to byl opravdu on. A přece byl jiný. Jak propadlé měl tváře! Trochu jsem se ostýchala, ale za chvíli jsem mu skočila na klín. Mamince se to nelíbilo a ostře mě napomenula. Raději jsem zalezla pod stůl. Tatínek vybalil z tlumoku dary: špek, chleba a mýdlo. Večer seděl u kamen a místo opravy bot mi vyřezával panenku. „Tatínku, zůstaňte s námi,“ prosila jsem. „Jen kdyby to šlo! Pozítří ráno se musím vrátit.“ Už pozítří… „Zazpívejte legrační písničky!“ „I kuš,“ napomenula mě maminka. Ráno jsme nesli k Frankensteinovi balík ušitých košil. Před radnicí hrála hudba a děti mávaly červenobílými praporky, jako 19

by vítaly tatínka. Byla jsem z té slávy š)astná a stiskla jsem mu ruku. Svět byl zase bezpečný. „Šaškárna,“ řekl tatínek. Tomu jsem nerozuměla, žádný šašek nikde nebyl.

20

(4)

Marie 1915

Marie se nemohla vzpamatovat z toho, že je doma. Že se ho může dotknout, že je u ní. Pořád měl hustý černý knír a silné ruce, jen oči se změnily. Zvážněly a zesmutněly, už v nich nebyla hravost a veselost. Přesto to byl její František. V noci mu mohla konečně říct, jak se jí stýská, jak je to bez něj těžké. On šeptem mluvil o mělkých hrobech, ve kterých pohřbíval ještě ne zcela vychladlá těla kamarádů, o ruských granátech, o zemi nasáklé krví. Potřeboval útěchu víc než Marie a ona to pochopila. Milovali se a hledali zapomnění jeden v druhém. Ubezpečovali se, že zlý sen brzo skončí a oni budou spolu, spolu… Odjel, ale Marie nebyla skleslá. Svou přítomností, třebas krátkou, jí dodal sílu a chu) všechno zvládnout. Byl životabudičem, okysličenou krví v žilách. Všechno vydržím, říkala si. A pak přišlo poznání, že je těhotná. V tom srabu, v té bídě! Obviňovala ho, ale věděla, že je vinna stejně jako on. Toužila po něm, chtěla ho. Vstávala se zpocenými vlasy a myslela na větu, kterou nedávno slyšela: Š)astní lidé, kteří se udrží na dvou dětech. Ona se na dvou dětech neudrží. Bylo to jisté jako to, že kostelní střecha přijde o měděný plech. Hlavou jí letěla myšlenka, že půjde k bábě. Nutnost se rychle rozhodnout ji trýznila stejně jako prázdné žaludky dětí. Jak to te< všechno bude, když Chitter zavřel továrnu a šití košil je nárazové? Podpora dělala dvě a půl koruny denně, ale kilo brambor stálo devět. 21

Proč válka nekončí, když monarchie kráčí od vítězství k vítězství? Neudělala to, co jí Lída radila, nešla k bábě. Tři děti nějak uživím, řekla si a obíhala domácnosti a obchody a nabízela jakoukoliv pomoc. Sehnala posluhu a úklid u pekaře Novotného, padesátiletého obhroublého člověka, a byla š)astná. Každý den dostala bochníček chleba nebo trochu mouky. Měla se ale častěji dívat do zrcadla! Měla vědět, jak vypadá. V době vyhublých a ustaraných žen působila jako zjevení. Ještě neznatelné těhotenství ji zkrášlilo. I přes neustálý hlad se zaoblila a její ple) zářila. Byla přitažlivá a nevšímavá a to dráždilo pekaře, který ji měl denně na očích. Proč by nemohl pohladit její růžovou ple) a plná prsa? Proč by nemohl chtít víc? Však by to nebylo zadarmo! Zametala v pekárně a moučný prach ji nutil ke kýchání. Co chvíli si musela utřít nos. Chytily ji silné ruce a přitiskly na stěnu. Ucítila pach vykotlaných zubů a tlak tlustého břicha. „No tak, Brůmová,“ šeptal pekař, „nebu<te hloupá!“ Viděla jeho brunátnou tvář a přivřené oči a zvedl se jí žaludek. Koště jí vypadlo z rukou. Kdyby mu jednu vrazila, skončila by v pekárně. Kdyby mu vyhověla, pozvracela by se. Odvrátila hlavu, přikrčila se a unikla. Bez facky i bez příslibu. Dlouhou chodbou vběhla do krámu. V přítomnosti pekařky byla v bezpečí. „To už jste s pekárnou hotova?“ Přikývla. „Tak tady máte i za včerejšek.“ Pekařčina ruka, podávající bochník, byla bílá a vysušená jako moučná chlebová kůrka, pohled tvrdý a vědoucí. Marii došlo, že pekařka ví o chutích svého muže. Pro ni byla Marie mladá posluha, pro něj měla být dobrá obsluha. Cestou domů se chtěla stavit u Lídy. Ne, rozhodla se, nepůjde se k ní radit! Ví, co by jí řekla. 22

* * * V noci Marii probudilo klepání na okno. „Brůmová, otevřete! Nebudete litovat!“ Pekař, hned ho poznala. Ležela s otevřenýma očima a naslouchala vlnám hlasu za oknem. Neměla by přetavit jeho choutky v trochu mouky, v uspokojení dětských bříšek? Vyměnila by hladové oči dětí za vědoucí pohled pekařky. Kdyby to dokázala. Klepal a volal a ona začala sama sebe přemlouvat. Otevři a zbavíš se na chvíli hladu. Vydržíš jeho doteky, vždy) mu nemusíš hned všechno dovolit, lhala si, ale vstát z postele a jít k oknu nedokázala. Pekař odešel až po půl hodině s výkřikem: „Jen počkejte, Brůmová!“ Ráno odvedla děti k Bimanové a s mrazením kolem žaludku spěchala do pekařství. Už z dálky viděla srocení žen, dnes pramálo odevzdaných osudu. Jejich pěsti se míhaly a pusy otvíraly. Na dveřích krámu visela cedule: CHLEBA NENÍ. Chleba není? Přece pekli… Ach tak, zase je zadaný do vojenského tábora. Že býval pro vojáky i bez lístků, to věděla a nevšímala si toho. Stála venku a uvažovala. Jestli ji pekař propustí, pohrozí mu udáním. To by přece nechtěl, mít potíže! Zatímco stála před obchodem, ženy lomcovaly klikou, bušily a kopaly do dveří. „Že není chleba?“ křičely. „To bychom se na to podívaly!“ Vyrazily dveře a vtrhly do krámu. Na policích za pultem se bělaly bochníky. Jejich vůně rozšiřovala chřípí a nutila k akci. Chovaly se jako fúrie: Te< udělají konec té mizérii neustálých veřejných oslav a soukromých kručících žaludků! Strkaly se a natahovaly, braly chleby. Nechtěně strhly celou polici. Marie šla dovnitř a pod pultem uviděla sedět vyděšenou pekařku, která si vztekle hryzala ret. Jen počkejte zítra! Obchod měla vybílený jako noviny. 23

Marie uhýbala ženám, vybíhajícím ven s chleby v rukách. Pekařka opatrně vylézala zpod pultu. Marie nahlédla do chodby. U dveří pekárny stál s rozpřaženýma rukama pekař. „Co sem lezete, Brůmová? Už vás nechci vidět. Táhněte!“ Tak to je konec, uvědomila si. Žádné udání mi nepomůže. Že při tom drancování nezavolal strážníky, řekla si cestou domů. Asi věděl proč. Koncem léta žila s dětmi na podpoře, práci nesehnala. Chodila sbírat popadané ovoce a prodávala je na trhu, z červené řepy vařila sirob a užívala ho jako omastek, často si půjčovala peníze od Lídy. „Andělka bude chodit do školy a bez tašky,“ stěžovala si. Lída vypomohla jako vždycky. Přinesla starou hnědou tašku i s tabulkou a houbou na provázku. Marie přestávala věřit v rychlý konec války. V trafikách vídala noviny podléhající cenzuře se zabílenými odstavci, které vzbuzovaly ještě větší zvědavost; s nedůvěrou se dívala na vystavené pohlednice, na kterých rakouský voják hnal před sebou stovky ruských vojáků, které vlastnoručně zajal. Nepřispívala do různých sbírek „našich dam“, ani do té na sirotky po „našich chrabrých vojínech“. Zpočátku ji taková solidarita připadala sympatická, ale s množstvím přibývajících sbírek se sympatie vytrácely. Jí nikdo nic nedal a ona zase dát nikomu nemohla. Hlídání dětí paní Bimanovou skončilo, nemohla jí platit. Alespoň se zbavila jejích nářků, že není to nebo ono, a stížností, omílaných do omrzení. „Před padesáti lety trvala válka jen šest týdnů. Proč se tak táhne?“ „Protože bojuje celý svět.“ „A celý svět hladoví? Tak to bych chtěla vidět!“ Marie pokrčila rameny, hladovění jiných ji nezajímalo. Dítě v ní rostlo a nevěděla z čeho. Žaludek měla prázdný, ale duši sytily denní sny. Ten první byl o normálním životě. O chvíli, kdy vstali a na 24

kamnech zavoněla pravá zrnková káva. O tom, jak se František myje, jak cáká a ona se zlobí, ale jen maličko, aby se neřeklo. Češe se a zachytí v zrcadle jeho obdivný pohled. Bože, vra) mi to, šeptá. Pak tu byl sen o sytosti. O chuti škvarků, šunky od kosti, smetanové omáčky. O uspokojení při pohledu na pochutnávající si děti. Ne, na to nesmí myslet. Pamě) chuti trápí žaludek. Snem, který tajila, byl ten o domácím šití. Ne vojenských košil, ale šatů pro dámy. Před válkou si šila šaty, a jak ji to těšívalo! Jak ráda vybírala střih, pokládala vykreslený vzor na látku, špendlila ho a obkreslovala s příjemnou představou, že se bude líbit! Bývala si jistá dobrým výsledkem. S nadšením kličkovala obrysy, stříhala a stehovala. Ruku mívala lehkou jako motýlí křídla. Když šaty vyzkoušela a seděly, měla to nejtěžší za sebou. Jehla šicího stroje je pak probudila k životu… Uměla šít a věděla to. Přesvědčí o tom své zákaznice. Získá je pečlivou prací a její pokoj se rozroste na dílnu a později na Salón Marie Brůmové. Myslela si na něj už před lety v Německu. Františkovi se nikdy se svou touhou nesvěřila a ani nevěděla proč.

25

Karla Kubíková Spálená křídla Obálku navrhl Emil Křižka Redigovala Lucie Krátká Odpovědný redaktor Boris Hokr Technický redaktor David Dvořák Počet stran 408 Vydala Euromedia Group, a. s. – Knižní klub, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2017 jako svou 8851. publikaci. Sazba SF SOFT, Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz.