0038645

Ťuky ť uk

Můj tatík, ten ze všeho udělá fór. Co vám budu povídat, starouš se prostě rád zasměje. Jako kluk jsem většinou neměl ani páru, v čem ty vtipy spočívají, ale řehonil jsem se stejně. Třeba u holiče, tam bylo tátovi úplně jedno, kolik jich pustí před sebe, ať se nechají ostříhat, prostě tam chtěl sedět celou sobotu a bourat lidi fórkama. Starat se, aby padali smíchy. Nechat se ostříhat pro něj prostě mělo dost nízkou prioritu. Takže povídá: „Jestli jste tenhle už slyšeli, zaražte mě…“ Fotr vypráví, že jako přišel k onkologovi a ptá se: „A co po tý chemoterapii, budu moct hrát na housle?“ A onkolog na to: „Metastázovalo to. Zbývá vám šest měsíců života…“ A můj fotr cvičí obočím jako Groucho Marx a oklepává popel z neviditelného doutníku. „Šest měsíců?“ ujišťuje se. „Tak to chci znát druhej názor.“ No a tak mu onkolog vyhoví: „Dobře, takže… máte rakovinu, a k tomu jsou ty vaše vtipy trapné.“ Takže mu nasadí chemoterapii a pouštějí do něj nějakou tu radiaci, jak se to dělá, i když ho to svinstvo vevnitř popálí tak hnusně, až mi vypráví, že mu při chcaní připadá, jako by ze 5

sebe tlačil žiletky. I tak chodí každou sobotu k holiči vykládat frky, i když už je plešatý jako biliárová koule. Jo, a je hubený jako plešatá kostra a musí s sebou vláčet takový ten válec natlakovaného kyslíku podobný zmenšenině řetězu s koulí. Vleze do holírny a vleče s sebou ten válec s natlakovaným kyslíkem a trubička vede ven z něj a nahoru ve smyčkách až kolem jeho nosu a kolem uší a kolem té holé hlavy, a povídá: „Jenom tady nahoře maličko přistřihnout, prosím.“ A lidi se smějou. Abyste mi dobře rozuměli: můj tatík není žádný strýček Milty. Žádný Edgar Bergen. Je hubený jako halloweenský kostlivec a plešatý a za šest týdnů má umřít, takže je jedno, co povídá, lidi stejně budou hýkat smíchem jako osli, jenom proto, že jim je ho líto. Ale vážně, tohle ho zdaleka nevystihuje. Jestli jsem to nevyjádřil dost jasně, je to moje chyba, ale můj tatík je lepší srandista, než jak to zní. Jeho smysl pro humor asi patří mezi ty přednosti, co jsem nezdědil. Když jsem bývával jeho prcek, jeho břichomluvecký panáček, celou tu dobu, co jsem byl malý, se mě často ptával: „Ťuky ťuk?“ A já na to: „Kdo je tam?“ A on řekl: „Jód, lejdy…“ A já zas: „Jód, lejdy… a jó?“ A on vyprsknul: „Tý bláho, to jsem nevěděl, že umíš jódlovat!“ Já tomu nerozuměl. Byl jsem hrozně hloupý, bylo mi sedm a pořád jsem trčel v první třídě. Nerozeznal jsem Inda od indiána, ale chtěl jsem, aby mě tatík měl rád, a proto jsem se naučil smát. Ať řekl, co řekl, smál jsem se. Odhadoval jsem, že tou „lejdy s jódem“ myslel táta moji mámu, která od nás utekla. Nikdy toho o ní neřekl víc, než že byla „fakt kočka“, ale že vtipům nerozuměla. Prostě s ní NEBYLA zábava. 6

Ptával se mě: „Hele, když si tehdy Vinca van Goghů uříz to ucho a poslal ho tý kurvě, co byl do ní blázen, co myslíš, kam si ho dala?“ Pointa zněla: „Přilepila na ucholapku“, jenže mně bylo sedm, já se zasekl hned na tom, že nevím, kdo byl van Gogh ani co je to kurva, a nic nezabije vtip spolehlivěji, než když se začnete táty dožadovat, ať vám to vysvětlí. Takže když tatík povídá: „Co vznikne, když zkřížíš hraběte Draculu se supicí?“ … měl jsem dost rozumu neptat se: „Kdo je hrabě Dracula?“ Jenom jsem se přichystal, že se rozřehoním, a počkal jsem si, až si sám odpoví: „Supír!“ A když řekl: „Ťuky ťuk…“ A já na to: „Kdo je tam?“ A on řekl: „Zaoral.“ A já povídám: „Co, Zaoral?“ A on se UŽ V TU CHVÍLI popadal za břicho smíchy a říká: „Za orál ti dám dvě pětky!“ A já jsem se rozesmál, protože co taky. Po celé dětství jsem byl patrně příliš natvrdlý, než abych docenil dobrý vtip. Učitelky do mě pořád ještě nenabušily násobilku, takže nebyla tátova chyba, když jsem nevěděl, co je to ten „orál“. Moje máma, ta naše lejdy, co nás opustila, podle něj přesně tenhle fórek nesnášela nejvíc, takže jsem nejspíš tu nehumornost zdědil po ní. Ale co se týče lásky… no, vlastního tátu prostě musíte mít rádi. Jako že když se jednou narodíte, nemáte v tom na vybranou. Nikdo nechce vidět, jak jeho táta dýchá z nějaké nádržky a chodí do nemocnice, aby mohl umřít totálně sjetý morfiem, a nedá si tam ani sousto z toho červeného želé, co tam dávají k večeři. Jestli jsem to už říkal, tak mě zastavte, ale můj tatík měl takovou tu rakovinu podstaty, co ani moc není jako rakovina, 7

protože jí trvá dvacet třicet let, než vůbec zjistíte, že jste nemocní, ale pak, než jsem stačil mrknout, jsem se už snažil rozpomenout na všechny ty věci, co mě naučil. Třeba že když člověk před rytím nastříká na rýč trochu mazacího oleje WD-40, tak mu to rytí pak jde mnohem líp. A taky mě naučil, že spoušť se má mačkat jedním rázem, protože když se mačká tahem, tak si zkazíte zamíření a rána jde vedle. Naučil mě, jak se odstraňují fleky od krve. A taky vtipy… spousty vtipů. No jasně, není to žádný Robin Williams, ale jednou jsem viděl ten film, co se v něm Robin oblíká jako kašpar a na nos si dává červenou gumovou bambuli a má děsnou velikou duhovou afro paruku a velikánské klaunské boty a v klopě takový ten falešný karafiát, co z něj stříká voda, a je to vlastně totálně boží doktor, který rozesmává ty dětičky s rakovinou tak moc, až přestanou umírat. Abyste rozuměli: ty plešaté kostřičky, co vypadají ještě hůř než můj tatík, se fakt UZDRAVÍ, a celý ten film je natočený PODLE SKUTEČNÝCH UDÁLOSTÍ. Což znamená, že, jak všichni víme, veselá mysl je půl zdraví. Trčel jsem v nemocniční čekárně tak hrozně dlouhou dobu, že jsem si dokonce čet Reader’s Digest. A všichni známe tu pravdivou historku o chlápkovi, co měl v mozku nádor jako grapefruit a už byl jednou nohou v díře – všichni doktoři a knězové a experti tvrdili, že je po něm –, jenomže on se přinutil nonstop sledovat filmy o Třech moulech. A tenhle chlápek s rakovinou ve stadiu čtyři se přinutil nonstop smát Abbottovi s Costellem a Laurelovi s Hardym a všemu od bratrů Marxových, a uzdravil se sám těmahle endorifínama a oxygenerací krve a tak. No tak si říkám, co můžu ztratit? Stačí, když se naučím nazpaměť některé z tátových oblíbených fórků a nakopnu ho 8

tím, takže ho smíchem dostanu zpátky na cestu k uzdravení. A říkám si, to mu přece nemůže ublížit, ne? Takže dospělý syn nakráčí ke svému otci do pokoje v hospicu, přitáhne si židli k posteli a posadí se. A ten syn se zadívá tatíkovi do bledého umírajícího obličeje a povídá: „Blondýna zajde do hospody, kde ještě nikdy nebyla, a má mocný kozy AŽ SEM a vyšpulenou prdelku a poručí si ležák michelob a hospodský jí ten michelob teda dá, jenže jí do flašky nenápadně nalije drogu a blondýna ztratí vědomí a všichni chlapi v hospodě ji přehnou přes stůl na kulečník a vyhrnou jí sukni a přefiknou ji a o zavírací hodině ji profackujou, aby se probrala, a povědí jí, že už musí jít. A ta holka s těma dudama a prdelkou tam pak chodí den co den a objedná si michelob a dostane ho šlehnutej a hosti ji ojedou, ale potom jednou přijde a řekne hospodskému, že dneska by asi radši dala budweisera.“ Jasně, jasně že tenhle konkrétní sprostý fórek mi docvaknul až někdy tak v první třídě, ale táta jeho pointu prostě miloval… Hospodský se moc mile usměje a zeptá se: „Jak to? Vám už nechutná michelob?“ A ta fakt kočka se nakloní přes pult a děsně důvěrným tónem zašeptá: „Čistě mezi náma dvěma… z toho michelobu mě už nějak bolí pička…“ Když jsem tenhle hlod slyšel prvně, když mě ho tatík naučil, nevěděl jsem ještě, co to je „pička“. Nevěděl jsem, že existuje nějaký ležák michelob a že je dražší než budweiser. Nevěděl jsem ani, co tím lidi myslí, když říkají „přefiknout“, ale věděl jsem, že tyhle řeči tátu rozesmávají. A když mi nakázal, ať si stoupnu v holičství a tenhle fór převyprávím, všichni chlapi, co tam byli a četli si časopisy s detektivníma příběhama, se 9

chechtali, až půlka z nich prskala sliny a z nosů sople a žvýkací tabák. Teď ten dospělý syn poví svému umírajícímu otci ten vtip znovu, jsou sami dva v tom nemocničním pokoji, je pozdě večer – a hádejte co, jeho tatík se nerozesměje. A tak to syn zkusí s dalším prověřeným starým fórem, řekne mu ten o obchodním cestujícím, kterému zatelefonuje dcera nějakého farmáře, se kterou se seznámil na cestách před pár měsíci, a ta holka mu povídá: „Pamatuješ se na mě? Jak jsme se spolu nasmáli a já… já nezkazila žádnou zábavu?“ A on na to: „Jak se máš?“ A ona odpoví: „Jsem těhotná a teď se zabiju.“ A ten obchoďák řekne: „No to mě podrž… ty FAKT nezkazíš žádnou zábavu!“ Už v sedmi jsem tenhle fór uměl dobře vystřihnout – ale dneska se táta pořád nesměje. Kdysi jsem se naučil vyjadřovat lásku k tátovi tak, že jsem se pro něj smál – i když jsem to někdy musel předstírat –, a teď nechci oplátkou nic jiného. Nechci od něj nic než trošku smíchu, než aby se jednou zasmál, a on pro mě nemá ani uchechtnutí. Ani ošklíbnutí. Dokonce ani zafunění. A je to ještě horší, než že se nesměje: tatík mžourá, až má z očí sevřené škvírky, a když je otevře, jsou zalité slzami a z každého oka se vykulí po jedné kulaťoučké slze a ty se rozlijí po tvářích. Táta se zajíká těmi velikými bezzubými ústy, jako kdyby se nemohl dost nadechnout, veliké slzy mu stékají vráskami na obou tvářích a pak se prostě vsakují do polštáře. A tak ten kluk, který už není, už prostě není ničí kluk, ale který podle všeho na ty vtipy nemůže zapomenout, sáhne do kapsy kalhot a vytáhne ten falešný karafiát, který jen tak pro legraci pokropí tomu starému uplakánkovi celý obličej. 10

Kluk začne vyprávět ten o tom Polákovi, jak si špacíruje po lese s brokovnicí a narazí na holku, která si leží na lůžku z měkkého zeleného mechu nahá, na zádech a s roztaženýma nohama, a ta holka je fakt kočka a podívá se na Poláka a na jeho bouchačku a zeptá se: „Copak děláš?“ A Polák povídá: „Jsem na lovu.“ A ta fakt kočka na něj šibalsky zamrká a řekne: „Ulov si mě.“ A PRÁSK! – ten Polák ji zastřelí. Kdysi dávno platívalo, že tenhle frk přináší zaručený, certifikovaný, k slzám uřehtaný úspěch, ale teď tatík jenom dál umírá. Dál pláče, a dokonce se o smích vůbec nepokouší, a přitom to jinak prostě nejde, musí mi přece vyjít naproti na půl cesty. Nemůžu ho zachránit, pokud nechce žít. Zeptám se ho: „Co vznikne, když zkřížíš teplouše s židem?“ Zeptám se: „Jaký je rozdíl mezi psím hovnem a negrem?“ A on se pořád vůbec neuzdravuje. Napadne mě, jestli mu ta rakovina nenapadla i uši. Navíc všechno to morfium a tak, no prostě mě možná ani neslyší. Takže abych si to ozkoušel, to, jestli mě slyší, nakloním se až k té uplakánkovské tváři a ptám se: „Jak přivedeš jeptišku do jináče?“ A pak vyrazím hlasitěji, možná až moc hlasitě na to, že tohle je katolický špitál: „Tak, že ji OPÍCHÁŠ!“ V zoufalství to prubnu s fóry u buzerantech a s fóry o mexických přistěhovalcích a o židácích – což jsou vlastně dohromady už všechny efektivní způsoby léčby, jaké lékařská věda zná – a tatík mi pořád mizí před očima. Jen si leží tam na posteli, právě ten, kdo dřív ZE VŠEHO NA SVĚTĚ dělal kameňák. Už jen to, že vůbec nereaguje, mě kurevsky děsí. Řvu: „Ťuky ťuk!“ A když na to neřekne vůbec nic, připadá mi to úplně totéž, jako kdyby už neměl pulz. Řvu: „Ťuky ťuk!“ Řvu: „Proč přešel existencialista přes silnici?“ 11

A on POŘÁD umírá, tatík mě opouští a nezná odpověď vůbec na nic. Nechává mě tu samotného, dokud jsem pořád takový posraný hlupák. Ze zoufalství napřáhnu ruku a sevřu bezvládné, namodralé prsty na studené umírající ruce a on sebou ani neškubne, i když mu na modravou kůži v dlani studené jako led přitisknu přístrojek z obchodu s ptákovinami, co rozdává elektrické ranky. Řvu: „Ťuky ťuk?“ Řvu: „Proč ta lejdy s jódem opustila manžela i se čtyřletým synem?“ Nic nezabije vtip spolehlivěji, než když tatíka žádám, aby mi něco v něm vysvětloval, a on leží na posteli a přestane dýchat. Srdce mu nebije. Je úplně po něm. A tak ten kluk, co sedí už moc moc pozdě v noci v tom nemocničním pokoji, vezme srandistický ekvivalent takových těch elektrických držátek, co doktoři používají, aby vám zatrhli infarkt, komediální ekvivalent toho, co by na vás použil ošetřovatel Robin Williams na nějaké Klaunské pohotovosti – něco jako defibrilátor v podání Tří moulů –, no prostě ten kluk popadne veliký naducaný dort s fůrou šlehačky nahoře, asi takový, se kterým by vám zachraňoval život Charlie Chaplin, a napřáhne ruku s tím dortem nahoru, až někam k nebi, tak daleko, jak ji jenom může zvednout, a švihne s ním dolů, vší silou, bleskově, mrští s ním tak drtivě, jako byl ten výstřel z té Polákovy brokovnice – PRÁSK! –, rovnou starému tátovi na tlamu. A navzdory skvěle zdokumentovaným zázračným léčivým schopnostem Komedie můj tatík umírá a u toho se mocně a krvavě podělá do postele. Ne, vážně, je to srandovnější, než jak to zní. Prosím, nemějte to mému tátovi za zlé. Pokud se v tuhle chvíli nesmějete, 12

je to moje vina. Prostě jsem to nepřevyprávěl dost dobře, však to znáte, stačí trochu povorat pointu a totálně zmrvíte i ten nejlepší vtip. Tak například jsem zašel do holičství a tam jim všem pověděl, jak táta umřel a jak jsem se ho snažil zachránit, a to až do konce a včetně toho s dortem a včetně toho, jak na mě lidi z nemocnice poslali gorily z ochranky a nechali mě na menší třídenní pozorování zavřít na oddělení pro cvoky. A dokonce i tuhle část jsem zvoral – protože ti chlapi v holičství se na mě jenom tak jako dívali. Pověděl jsem jim, jak jsem viděl a cítil – svého tatíka, mrtvého a celého zapatlaného krví a sračkami a šlehačkou, samý puch a cukr, a oni se na mě dívali a dívali, holiči i dědci žvýkající tabák, a nikdo se nezasmál. Stojím právě v tom holičství po letech a povídám: „Ťuky ťuk.“ Holiči přestanou stříhat. Staří páprdové přestanou žvýkat tabák. Říkám: „Ťuky ťuk?“ Nikdo se ani nenadechne, jako kdybych stál v místnosti plné mrtvých. A povídám jim: „Smrt! SMRT je tady! To jste lidi fakt nikdy nečetli tu Emily… Dickersonovou? Nic vám neříká ani tenhle Jean-Paul… Šámstr?“ Zahýbu obočím a oklepu si popel z neviditelného doutníku a povídám: „Kdo je tam?“ Říkám: „Jak mám vědět, kdo je tam? Neumím dokonce ani hrát na housle!“ Ale jedno vím, a to že mám mozek plný vtipů, na které nikdy nedokážu zapomenout – jako kdybych měl v lebce nádor o velikosti grapefruitu. A vím, že dokonce i psí hovno po čase zbělá a přestane smrdět, jenže já mám tuhle trvalou palici plnou sraček, u kterých mě celý život cepovali, abych je měl za vtipné. A poprvé od té doby, co jsem jako Malý moula stál v tomhle holičství a říkal věci jako teplouš a pička a negr a ří13

kal židák, mi dochází, že jsem neříkal vtipy – k smíchu jsem byl já. Což znamená, že to konečně chápu. Abyste mi dobře rozuměli: takový ten certifikovaný, k slzám uřehtaný fór je jako skvěle vychlazený ležák michelob… šmrncnutý drogou… který před vás šoupne někdo, kdo se usmívá tak moc mile, až vám vůbec nedojde, jak příšerně s vámi vyjebávají. A taky je MOC dobrý důvod tomu říkat „kameňáky“, protože i když na sobě mívají tu fůru šlehačky, pod tím je schovaný kámen, co vás napálí rovnou do tlamy – PRÁSK! –, schytáte to rovnou mezi oči, a k tomu vám tím řeknou: „Jsem chytřejší než ty,“ a „Jsem větší než ty,“ a „Tady tomu šéfuju já, MLADEJ.“ A tak stojím přesně v tom starém sobotním holičství a řvu: „Ťuky ťuk!“ Dožaduju se: „ŤUKY ŤUK!“ A konečně jeden z těch starých fotrů v holičství odpoví tak tenoučkým tabákovým šepotem, že ho skoro není slyšet: „Kdo je tam?“ A já počkám, jenom chviličku, pro zvýšení napětí – tatík mě přece naučil, že načasování je nejdůležitější, že načasování je VŠECHNO – a konečně se moc mile usměju a povídám: „Zaoral…“

14

Eleanor

Randy nenáviďuje stromy. Nenáviďuje stromy tak rozzuřeně že když internet žurnalizuje o velkoobchodním vylesňování v amazonském pršivém pralese Randy vidí pěkný šlechtický rozvoj události. Hlavně borovice. Nenáviďuje jak borovice hýbá: hýbá pomalu a potom hýbá rychle. Nejdřív tak bolivě pomalu že zapomenete že hýbá pořád. Že strom zvedává jeho tuny dřeva nahoru a nahoru až je zaměřený rovnou člověkovi nad jeho hlavou. Potom borovice hýbne rychle a rychle jako hýbe past. Moc rychle pro vnímání. Přinejmalejším Randyho táta vůbec nevnímal. Posléze celý život vláčení klád a prácování na pile Randyho táta už byl živý na půjčený čas. Jeden rychlý pohyb a celé to surové dříví mlátí vlasatý vrch jeho tenké lebky na marinády krvavých zlomků. Randy myslí že má lepší práci než trčovat tu a možná schytat na sebe sto tun toho celuloida. Randy nenáviďuje Oregon. Randy dychťuje žít někde v růžovém štukovaném kde stromy ani vůbec nepřecházejí na tíhu. Randy si vezme životně pojišťovací peníze a nacpe jeho pitbula do jeho auta. Řídí jižně 15

a celou cestu akcelebrituje rychle a víc rychle jako kdyby Randy měl za prdelí smečku děsnících vlkodlavů. V Kalifornii nemovitá agentice zapře její oční bulvy na Randyho vozidlo: Celica vytuňákovaná chromem na dvakrát víc vlastní autobazárové hodnoty. A agentice poznačí Randyho pitbula. Tak standardní konformální vzpoura. Agentice hotově vyznamená i Randyho holenou hlavu a jeho čerstvě inkoustované tvářní tentování rochnící stále krev. Agentice odkryje její laptop a uchýlne se k pirátímu downloadu. Řekne pro Randyho: „Tywoe.“ Řekne: „Tywoe tendle barák tě vodrovná.“ Nemovitá agentice má jméno Gazelle. A laptop od Gazelle hraje pro vyboulované oční bulvy Randyho film. Má explicní obsah vypalovaný z obsahu vypalovaný z obsahu vypalovaný z obsahu vypalovaný z obsahu tisíc generací oddálený od něčeho za co platili poctivé peníze. Agentice řekne: „Tywoe.“ Řekne: „Tywoe tohle je s názvem Uteč a skov se bílá holčičko IV.“ Ve vyřečeném filmu je hvězdně osázená Jennifer-Jason Morrellová. Tělesňuje blond kradmou zlodějku co brutalizuje barák kde asi deset chlápků kapitolovalo do odpočívání. Chlápkové metastázovali do postelí po drsné celonocové erotální selanci poháněné značkou Rémy Martin. Záplatka začíná když Jennifer-Jason pokouše zcizinovat zlaté obdoby z vyřečených uspaných krků. Až když ty veliké teplokrevné chlápky postihne probouzení – a jsou porozumitelně iridiovaní – až potom vyřečený film začne opravdově tempovat. Ten dům ve filmu je venku růžové štukování. Areolu za domem zaplňuje plavací bazén a na jednom konci bazéna se jeví jemně chrlit do jeho interiéru kysličená voda. Před domem 16

mezi štěrkovým odzemkem porůstá kaktus typ jaguáro ale jinak v celém rozpoložení ani jediný strom. Když jdou projít dům nemovitá agentice Gazelle poukazuje specializované výrazné rysy například dvoupatrově vysoké vchodové folijé s bíle marmorovanou podlahou. Právě lokalita kam za Jennifer-Jason vyběhalo hejno hladových chlápků co následovně přistoupili k jejímu střídavému pohlavnění. Randy a agentice jenom stojí v žasu. Oba je ohromnila ta kolonoskopální kinematická hysterie která prošla zdejší lokací. Randy hluboce emotikálně zasáhnutý řekne: „Tywoe sestro přímo inhalogenuju tu význačnost!“ A Gazelle řekne: „Tywoe až se uchopíš vlastnictví budeš prodávat lístky a podnikat prohlídky s odbornickou vykládkou!“ Gazelle přednáší že to bíle marmorované podložení tady bude ideální lokalizací vánočního stromu. Ale Randy ten nenáviďuje stromy živé i mrtvé. Nemovitá agentice vytrvává na tom že Randymu prokáže promenádu přes spížovou kameru a odbývací pokoje a kuchací kouty a saloon pro návštěvníky a hrací sál a útulenou osobní studii i když Randy už stejně kupuje. Randy už jenom chce vědět jestli tu bude místo na psí běhání. Randy míří prst aby identikitoval jeho psa co je americký bulteriér. Čuba jmenovává Eleanor. Randy a Gazelle obchůzkují štěrkovitou dvoranu. Bez pochybování bude místo pro Eleanor mezi jí a domem vedle kde exituje nějaký Juan Cordoba a rodina. Takže Randy překročuje k akvazici domu prostředkem celohotovostní transmutace. Pak bere Randy pitbulici do parkové opravy okolí a učí jí apartovat prostředkem očizřejmě falšované amputnuté ruky. Ta vypadá jako demolovaná rekvizice zbylá z nějakého straši17

delného velefilmu. Ale nablízku pohledu se falešná krev na amputnutém zápěstí vyjevuje totálně věroplatně. Konečníky prstů jsou černavé a zhnilobné. Nicvíce stejně bude nemálo veselice až se Eleanor vyřiťuje z porostu s tolik otřeslou propritetou drtivě zavřenou mezi špičníky. Randy takto hraje na apartování výhražně aby energivizoval sousedy což je rodina nějakého toho Juana Cordoby plná vlezdoprdelků co stereofonicky vytrvávají na přesudku že pitbulové jenom užívají jejich žiletkově ostré mandibuly na mrzáčení maličkých dětských orgasmů. Čistotně k účelnosti vyhrotování groteskové komickosti Randy uchýlně využívává růžové plastické panenky aby ji Eleanor apartovala. Vždycky katapultne vyřečenou panenku do vedleležícího porostu tymolínů a kaktusů jaguáro a Eleanor se extremistickým úprkem zvrhá do ní. Randy si myslí že když popularizace sousedícího domu bude vidět pitbulici jak zdálivě provádí cloumáky s imobiliárním bezmluvnětem bude bez ní zděšeností. Doma si hýčkuje fantasmagorijní scénografii ve které Jennifer-Jason podnikne sentidementální návrat. Neuplivne den aby nedomotorizovala její porsche na cestu jeho domu a nevyzvučela domový zvon a nežádonila ať s ní dopustí dekonstrukci na starém známém místu. Až to dojde pak Randy fantasmagoruje jak chopí Jennifer-Jason do jeho pevné ale dojemné péče a úchylne se – jako to udělalo extremisticky hodně ostatních – k jejímu radikalistickému a zevrubounovitému zpohlavnění. V mezistojící době aby odlehčil jeho samotu se Randy usiluje dvorovat Gazelle. Demonstrátuje jí nějaké zbytkové peníze od životně pojištěných peněz a řekne: „Tywoe holka mám pro 18

tě prepozici aby ses se mnou propojila posvěceným úvazkem manželství.“ Randy ji romantizuje grilováním stejků a demolizuje její štíhlou podstavu servítkováním vysokocukrových dezertérů. A po času Gazelle polehne a vdá ho. Kromě toho Randy jemu samému říká že žít v Kalifornii je posunek k lepší. Randy ví že žít v takovém architekticky dokonavém domě infuzuje jeho únavový život mnohou exkrementvagantní sofismovaností. Když tu sídluje připadá jako opravdový kdosi. Jako mauzeolární kurvátor nebo hlídač posvátného kraulu. Randy nenáviďuje být nula. To je jako by jeho nějaký padavý strom už tak nadrtil na zlomky. Tajná pravda je že smrt Randyho táty nechala Randyho s citem hluboké a ospravedlněné komprese. Nicvíce všechno lepšení jeho situalizace se káže jako výrazově polétavé. Jeho nová zpřísněná duše Gazelle ustále mizí a jezdí na univerzalitu třetího vděku nebo do přítulku pro traumatické manželky. A když ji Randy přijede vézt domů důvěřivě sděluje socialistickým pracovnicím že Randy je původem její traumatematické píšťaly ačli Gazelle mu sama sdělila že dotyková traumatematická permutace došla při kdysidávné nočněpozdní incidenci se samofelací. Nicvíce je Randy poděšený. Je sebejistý že když Gazelle udrží její pohrušky bude on perkusován soudem a delikvován ke trávení tvrdého trestu ve věznici s otravou. Namísto Jennifer-Jason bude flatulárně postihnut okolitostmi a ve vězení naopak Randy bude ten co jeho nezbrannou konečnost budou denně i nočně pohlavnit delikatesní gangrény nadržených chlápků. A všichni z nich se budou donapouštět fragmentárních aktů bezplodného věznicko-celového reproduktování. 19

A co hrošího internet žurnalizuje že Jennifer-Jason se inflikovala vážným případem sebezabití. Jako humáž jejích celoživotných děl přistoupil Randy k erekci menšího svatého stánku jí na předním dvoře vystavujícím její fota. Doufal v atrakci poutníků ale ta rodina Cordoba vedle řekla že jeho svatý stánek je vulgolární z důvodu že foto vykazuje Jennifer-Jason při provozování jejího promografického amarantónu. A že všechna explicitní kinologická scenérie namontovaná Randym na svatý stánek jen pohrošuje. Co se tyká ročních dobí v Kalifornii léto i Vánoce veškeré vypadají identikiticky až na to že jeho sousedé vedle stavějí Bedlém s jehličkami. Nenapomáhuje moc sousedské kopulaci když stěžují že Eleanor dělá moc hluku a Randy řve přes plot za domem že jeho pes kdyby něco aspoň umí štěkat anglicky. Vánoce jsou také když všude rafinérně číhují čerstvě ořezané jedle z Oregonu na nové obětí. Randy dedukátuje že jeden z těch jehlitých potentátníků má na něm napsané jeho jméno. Vedlejší sousedové staví Bedlém s jehličkami na kontokorent toho že oni jsou papežení katodičtí Cordobové. Jejich scenérie je komplexní i s plasticky modelovanými Josefem a Marií Panenskou. Plastické dítě je choulené tváří nahoře v oranžovém inkontejneru plněném vrchně žlutou slámou. A to sakrální Ježíší dítě vypadá velmi pečené od exponentury příliš solárního svícení. Randymu připadá že s jeho popraskanou plastickou tváří a pobledlou barvou vypadá hůř než podmyje. Proemblematické je že pro Eleanor ten Ježíš vypadá exaltovaně přesně jako panenka kterou je odživa typologicky uvyklá apartovat. Eleanor na něj vždycky špulí oční bulvy. Takže je pitbulice v extremistickém pokoušení jako nějaká bezmravná Jennifer-Jason Morrelová a producíruje sliny na ten nábožný kýč. 20

Možná jen aby ho irigovala Gazelle nedává jinak než že pojedou nakupovat. Je plně rozhodlá pro nakoupení stromu s paradecimetry stačícími aby komplexně zaplnil jejich dvoupatrově vysoké vchodové folijé. Totalitně odmrštne jeho namítky a povrhne jeho varování že jeho vlastní táta byl zlikvidněn dopadnutím jiné podobné monstrance z Oregonu. Ne Gazelle řekne: „Tywoe.“ Řekne: „Tywoe můžeme impotenciálně ten strom oběsit barvitými skleněnými vánočními defloracemi.“ Randy kalkulačkuje že koupit strom bude víc laciné než po sléze platit soudně rozvodní odrovnání. Takže pořídí vyřčený strom a deflorují ho tisícem deflorací z vyfouklého skla. A za účelem toho ponechají otevřené domové dveře. K ničímu překvapení proto Eleanor pitbulice vyžije přiležitost a opustí dům. Za velmi rychle akce celerace zachvátí plastickou Ježíší panenku a migruje Na sever severozápadní linií rychlícím se tempomatem úniku. Kdyby někdo kdo kolemjede byl třebas Žid nebo Jehovy zvěd tak možná ale jiní lidi nepoznají že to je Ježíš Bohasyn a myslejí že Eleanor čelistně svírá regulované dítě. Mají ten tryzněný výraz. Všichni naměřují vypoulené oční bulvy. A začnou následovat Eleanor a fonizovat prudké zprávy až marinády vulgátních Juanů Cordobů taky blízce následují Eleanor v nebezpečně vysoké frekventaci. Všichni z nich vyvlastňují ilegální pálivé zbraně. Gazelle sargiasticky sleduje tu mlenici a poučuje Randyho. Pořád okolo poplácává o nějakém pičoáru co visí na stěně v nějakém výtvarnickém mauzoleu ve Francii. Křičí: „Marcel Duchamp woe!“ 21

Jednu minutu Gazelle akceptuje jeho spermon a ve druhou už vyžvykuje semestry na půlku trávených informalizací z univerzality třetího vděku. Ta ženská je děsně agorantní. Posměškuje ho: „Tywoe tys nečet nic o utečencích?“ A Randy konečně v tom co Gazelle řve defekoval aspoň jedno slovo. Promptálně se znoří z dveří domu a řve: „Uteč a skov se Eleanor!“ A za ním slyší jak Gazelle silně indoktrinovaná Rémy Martinem vyplí vrčivě: „Tywoe!“ Gazelle zahulánuje: „Tywoe tohle máš za to žesi mi traumatematizoval tu píšťalu!“ A za užití všechny její nezapominutelné síly se pokusí zvrátit vánoční strom! A další akcidence bude že marináda zabíjecích stromových jehlí a zlomů skleněných deflorací udeří Randyho do páteře. Nicvíce on zemře ažteprve když se udělá svědkem srdcetrhajícího vánočního spektákulu. Jeho pitbulice Eleanor právě zkřísnula Ježíše Krista z mrtvolných. Ten uhynulý bledlý simobol sevřený ve svařáku ostrých pitbulích čelistů se měňuje zpátky v realistní dítě Boží. Randy odpouští jeho podzemské tělo a teď vidí že život je jako strom. Nejdřív život hýbá pomalu. Tolik bolivě pomalu že zapomenete že život hýbá pořád. Váš život hýbá pořád. A potom váš život hýbne víc rychle než rychle. Nakonec váš život hýbe moc rychle pro vnímání. Nicvíce Randy i když stále ví jak horká krev esspresně odpouští jeho tělo zmakarónizované hnojností řezavých zranění stále vánočně zpívá: „Uteč a skov se Eleanor! Uteč a skov se!“ 22

A Randy se kolíbá na tom metapsychózním práhu mezi odchodem a smrtí a Randy už je na půlku duchovní a Randy pořád zpívá: „Už teč ke schovce hele únor!“ Randy s maxibulární námahou sbírá sílu a zpívá šeptavě: „Nebuď ofce! Sleduj otce! Padej z kopce! Zabij vdovce! Nakup opce! Na sjezdovce! V hrobce! Sobce! Krotce!“ Všecky slova padají na kusy a Randy mizí se schumelit na vždy do nadručí jeho zepsulého táty. A mezi tím pitbulice… Eleanor tak rychle jako jí vezou ochlupané nohy esspresně kopírkuje cestu zpátky na sever. A ikdyž jsou ty vulgátní Juanové Cordobové hýbaví rychle Eleanor pitbulice definitorně hopky a hop snadno jim uteče a kdyby ne tak z nich zubně nadělá fašistku.

23

Jak se Opice provdala, koupila si dům a našla štěstí v Orlandu

Před mnoha lety, ve světě před deziluzí, kráčela Opice lesem a ústa jí přetékala pýchou. Po spoustě úsilí a obětí dokončila svoje vleklé vzdělávání. Chvástala se před Havranem: „Podívej se na mě! Mám bakalářský titul z oboru komunikace!“ Před Kojotem se zase vytahovala: „Dokončila jsem mnoho prospěšných stáží a praxí!“ Ve světě před tím, než by hodovala na hanbě a pocitu porážky, nakráčela Opice se svým životopisem do oddělení zvířecích zdrojů ve firmě Llewellyn Food Product Marketers, Inc. Opice si vyžádala osobní přijetí u Křečice, která měla zvířecí zdroje na starosti, a pak jí Opice chrabře předložila svůj životopis a vyzvala ji: „Dovolte mi, abych předvedla, co je ve mně. Dejte mi úkol hodný rytíře.“ Tak se stalo, že Opice stála za skládacím stolkem. V odděleních potravin v obchodních domech Opice nabízela čtverečky uzenin propíchnuté párátky. Opice nabízela kusy jablečného koláče v maličkých papírových miskách nebo vzorečky tofu schoulené v papírových ubrouscích. Opice rozstřikovala vůně a nabízela kolohnátským Losům vlastní štíhlý krk k očichání, a Losi kupovali a kupovali. Neboť Opice byla požehnána osob24