Agatha Christie
3×
Hercule Poirot VÁNOCE HERCULA POIROTA SMRT STARÉ POSLUHOVAČKY KOČKA MEZI HOLUBY
K N I Ž N Í K LU B
3x_Hercule_Poirot_III_06_(imprimatur).indd 3
29.08.2017 13:08:30
Přeložily Vlasta Hofbauerová, Eva Kondrysová a Edda Němcová
Hercule Poirot’s Christmas Copyright © 1938 Agatha Christie Limited. All rights reserved. AGATHA CHRISTIE, POIROT and Agatha Christie Signature are registered trade marks of Agatha Christie Limited in the UK and elsewhere. All rights reserved. This edition was published in 2017. Translation entitled VÁNOCE HERCULA POIROTA Copyright © 2017 Agatha Christie Limited. All rights reserved. Mrs. McGinty’s Dead Copyright © 1952 Agatha Christie Limited. All rights reserved. AGATHA CHRISTIE, POIROT and Agatha Christie Signature are registered trade marks of Agatha Christie Limited in the UK and elsewhere. All rights reserved. This edition was published in 2017. Translation entitled SMRT STARÉ POSLUHOVAČKY Copyright © 2017 Agatha Christie Limited. All rights reserved. Cat Among the Pigeons Copyright © 1959 Agatha Christie Limited. All rights reserved. AGATHA CHRISTIE, POIROT and Agatha Christie Signature are registered trade marks of Agatha Christie Limited in the UK and elsewhere. All rights reserved. This edition was published in 2017. Translation entitled KOČKA MEZI HOLUBY Copyright © 2017 Agatha Christie Limited. All rights reserved. ISBN 978-80-242-5818-8
3x_Hercule_Poirot_III_06_(imprimatur).indd 4
29.08.2017 13:08:30
Vรกnoce Hercula Poirota
3x_Hercule_Poirot_III_06_(imprimatur).indd 5
29.08.2017 13:08:30
Drahý Jamesi, vždycky jsi byl jedním z mých nejvěrnějších a nejlaskavějších čtenářů. Byla jsem proto opravdu znepokojena, když se mi od tebe dostalo kritických slov. Stýskáš si, že mé vraždy se stávají příliš rafinovanými – anemickými, otevřeně řečeno. Zamlouvala by se ti „poctivá vražda se spoustou krve“. Vražda, kde by nemohlo být ani pochyb o tom, že jde skutečně o vraždu! Tak tady máš příběh – byl napsán pro tebe. Doufám, že tě potěší. S láskou tvoje švagrová
3x_Hercule_Poirot_III_06_(imprimatur).indd 6
Agatha
29.08.2017 13:08:30
PRVNÍ KAPITOLA
22. prosince I. Stephen si přitáhl límec pláště, zatímco pospíchal po nástupišti. Nádraží obklopovala kalná mlha. Mohutné lokomotivy nadutě syčely a vypouštěly oblaka páry do studeného, syrového vzduchu. Všecko bylo špinavé a zašlé od kouře. Stephen si rozmrzele pomyslel: „Jaksepatří protivná země – a protivné město!“ Jeho prvotní nadšení z Londýna, z jeho obchodů a restaurací, elegantně oblečených a atraktivních žen už dávno opadlo. Teď jej vnímal jen jako falešnou blýskavou cetku, vsazenou do ušmudlané obruby. Kdyby se tak mohl vrátit zpátky do Jižní Afriky… Přepadl ho mučivý stesk po domově. Žhavé slunce a blankytné nebe, zahrady plné chladivě modrých květů, živé ploty z olověnce a modravý svlačec, pnoucí se po kdejaké malé chatrči. A tady – špína, saze a nekonečné davy, které se bez ustání hemží, spěchají a narážejí do sebe navzájem. Přičinliví mravenci, kteří pilně pobíhají okolo svého mraveniště. Na okamžik ho napadlo: „Neměl jsem sem vůbec jezdit…“ Pak si vzpomněl na svůj záměr a odhodlaně stiskl rty. Ne, hrome, nenechá toho! To, k čemu se chystá, přece plánoval celá léta. Ano, bude pokračovat dál. Ta přechodná váhavost a náhlé pochybnosti: „Proč? Stojí to za to? Proč se přehrabovat v minulosti? Proč nesmazat celou tu záležitost?“ – to všecko byla jen slabost. Nebyl žádný zelenáč, aby se nechal vláčet sem a tam chvilkovými rozmary. Byl čtyřicetiletý muž, sebejistý a cílevědomý. Nevzdá to. Udělá, kvůli čemu do Anglie přijel. (7)
3x_Hercule_Poirot_III_06_(imprimatur).indd 7
29.08.2017 13:08:30
Ag at ha C h r i st ie
Nastoupil do vlaku, postupoval chodbičkou a hledal si místo. Mávnutím ruky odbyl nosiče a kufr ze surové kůže si nesl sám. Procházel vagon za vagonem. Vlak byl plný. Do Vánoc zbývaly už jen tři dny. Stephen Farr přelétl nacpané vagony znechuceným pohledem. Takových lidí! Jsou snad všude! A všichni se zdají být tak – jak jen to říct – nudní a mdlí! Jako vejce vejci jsou si podobní – hotové zoufalství! Pokud nevypadají rovnou jako ovce, připomínají aspoň králíky, napadlo ho. Někteří hartusili a nervózně poposedávali. Jiní, hlavně staří muži, ochraptěle nadávali. Jako stádo dobytka. Dokonce i děvčata, štíhlá, hezká a s červenými rty, byla všechna stejně fádní. Prudce zatoužil po široké africké stepi, rozpálené sluncem a liduprázdné… A pak zčistajasna, při pohledu do jednoho kupé, zadržel dech. Tahle dívka byla jiná. Havraní vlasy, hebká smetanová pleť, hluboké oči plné temnoty noci. Smutné, hrdé oči jihu… Bylo cosi nepatřičného v tom, jak tu seděla ve vlaku mezi obyčejnými lidmi – bylo neuvěřitelné, že cestuje kamsi do bezútěšné a nudné střední Anglie. Spíš by měla stát na balkoně s růží mezi rty, hrdou hlavu zahalenou do černé krajky, kolem sebe oblaka prachu v rozžhaveném vzduchu a pach krve – pach býčí arény… Patřila jinam, každopádně do daleko vznešenějších míst, než je stísněný kout vagonu třetí třídy. Byl bedlivým pozorovatelem. Neuniklo mu, že její malý černý kabátek a sukně jsou obnošené, že textilní rukavice jsou nevalné kvality, boty chatrné a ohnivě rudá kabelka nevkusná. Nicméně – podle něho – působila nádherným dojmem. Byla neobyčejně krásná, jemná, exotická… Co, hrome, dělá v téhle mlhavé, nevlídné zemi, plné uspěchaných mravenců? Pomyslel si: „Musím zjistit, co je zač a co tu dělá… Musím to vědět…“
(8)
3x_Hercule_Poirot_III_06_(imprimatur).indd 8
29.08.2017 13:08:30
Váno c e H e r c ul a Poir ota
II. Pilar se tísnila na sedadle u okna a uvažovala o tom, jaké podivné pachy Anglie vydává… Takový byl dosud její nejmocnější dojem z Anglie – odlišnost pachů a vůní. Žádný česnek ani prach a jen velice málo parfému. Tady v kupé byla cítit studená zatuchlina, sírový pach železnice, mýdlo a ještě cosi značně nepříjemného – napadlo ji, že to vychází z kožešinového límce zavalité ženy, která sedí vedle ní. Pilar nosem jemně nasála vzduch a ucítila zápach kuliček proti molům. To je tedy nápad, vybrat si tuhle vůni jako parfém, pomyslela si. Ozvala se píšťalka, mohutný hlas něco zahalekal a vlak se zvolna vykolébal z nádraží. Vyrazili. Pilar se vydala na pouť k svému cíli. Maličko se jí rozbušilo srdce. Dopadne to dobře? Dokáže dokončit, co začala? Byla si jistá, opravdu jistá, že všecko pečlivě promyslela… Byla připravena na všechny možnosti. Ale ano, zvládne to – prostě to musí zvládnout… Křivka jejích rudých rtů se prohnula. Náhle to byla krutá ústa. Krutá a lačná – jako ústa dítěte nebo mláděte – ústa, která znají jen svá vlastní přání a nevědí dosud nic o soucitu. Rozhlížela se kolem sebe s nelíčenou, dětinskou zvědavostí. Všech těch sedm lidí tady – jak jsou legrační, tihle Angličané! Zdálo se, že všichni jsou tak bohatí a zámožní – jejich šaty a boty! Ach ano, Anglie musí být ohromně bohatá země, jak ostatně vždycky slýchala. Ale lidé tady nejsou ani trošku veselí – ne, to tedy rozhodně nejsou. V uličce stál pohledný muž… Pilar si pomyslela, že je neobyčejně hezký. Líbila se jí jeho bronzově opálená tvář, jeho klenutý nos a urostlá ramena. Rychleji, než by to zvládla kterákoliv anglická dívka, si Pilar povšimla, že muž ji pokradmu a s obdivem pozoruje. Jedinkrát na něho nepohlédla přímo, a přece spolehlivě věděla, jak často se po ní podíval a jak přesně vypadá. Zaznamenávala tato fakta bez přílišného vzruchu nebo emocí. Pocházela ze země, kde muži hleděli na ženy se samozřejmou otevřeností a nijak zvlášť to neskrývali. Odhadovala, jestli je to Angličan, a dospěla k závěru, že nikoliv. Na Angličana je příliš živý, příliš skutečný, rozhodla se Pilar. (9)
3x_Hercule_Poirot_III_06_(imprimatur).indd 9
29.08.2017 13:08:30
Ag at ha C h r i st ie
A přitom je světlovlasý. Třeba je to Američan. Napadlo ji, že trochu připomíná herce z westernových filmů. Uličkou se prodíral průvodčí. „Podává se oběd, prosím. Podává se oběd. Zaujměte svá místa v jídelním voze.“ Všech sedm spolucestujících třímalo své poukázky na oběd. Zvedli se jako jeden muž a v kupé se v mžiku rozhostil klid a mír. Pilar hbitě zavřela okno, které prve stáhla bojovně vyhlížející šedovlasá žena z protějšího rohu kupé. Pak se pohodlně uvelebila na sedadle a hleděla z okna na severní předměstí Londýna. Když uslyšela, že se otevírají dveře, neohlédla se. Byl to ten muž z uličky a Pilar samosebou věděla, že do kupé přišel za ní. Dál zadumaně hleděla z okna. Stephen Farr se otázal: „Chcete to okno otevřít?“ Pilar odměřeně opáčila: „Naopak. Právě jsem ho zavřela.“ Hovořila bezchybnou angličtinou, ale s lehkým přízvukem. V odmlce, která nastala, si Stephen říkal: Nádherný hlas. Má v sobě slunce… Vlahý jak letní noc… Pilar si myslela: Líbí se mi jeho hlas. Je silný a sebevědomý. A on je hezký – opravdu moc hezký. Stephen poznamenal: „Vlak je hodně plný.“ „Ano, to tedy je. Lidé utíkají pryč z Londýna, myslím proto, že je tak špinavý.“ Pilar nebyla vychována k předsudkům a rozhodně si nemyslela, že je zločin dát se ve vlaku do řeči s neznámým mužem. Vedla si jako kterákoli slušná mladá dáma, ale neuznávala žádné přísné zákazy. Kdyby byl Stephen vyrostl v Anglii, možná by se cítil nesvůj, začínat takto bez okolků konverzaci s neznámou dívkou. Ale Stephen byl přátelský chlapík a klábosil docela přirozeně, s kým se mu zachtělo. Usmál se bez rozpaků: „Londýn je dost hrozné místo, že?“ „To ano, nelíbí se mi ani trochu.“ „Ani mně už se nelíbí.“ Pilar řekla: „Vy asi nejste Angličan, že ne?“ ( 10 )
3x_Hercule_Poirot_III_06_(imprimatur).indd 10
29.08.2017 13:08:30
Váno c e H e r c ul a Poir ota
„Jsem Brit, ale pocházím z Jižní Afriky.“ „Ach tak, už chápu.“ „Přijíždíte z ciziny?“ Pilar přisvědčila. „Právě jsem přijela ze Španělska.“ Tohle Stephena zaujalo. „Opravdu? Takže vy jste Španělka?“ „Ano, napůl. Moje matka byla Angličanka. Proto mluvím dobře anglicky.“ „A co válka u vás?“ „Je to tam opravdu hrozné – a taky smutné. Tolik se toho zničilo.“ „Na čí straně stojíte?“ Její politické názory vypadaly poněkud neurčitě. Ve vesnici, odkud pochází, vysvětlovala Pilar, nikdo válce nevěnoval příliš pozornosti. „Nebyla blízko nás, víte. Starosta, ten je samozřejmě vládní úředník, takže je pro vládu, a farář je pro generála Franka – ale většina lidí má moc práce na vinicích a na poli, nemají čas se tím zabývat.“ „Boje se nedostaly do vaší blízkosti?“ Pilar přisvědčila. „Ale později jsem jela autem přes Španělsko,“ pokračovala, „a všude to byla úplná hrůza. A pak jsem na vlastní oči viděla spadnout bombu, která vyhodila do vzduchu auto, a další zničila dům. To bylo úžasné!“ Stephen Farr se neznatelně usmál. „Takhle to na vás tedy zapůsobilo?“ „Bylo to ale taky pořádně nepříjemné, protože jsem potřebovala cestovat dál a řidiče mého auta to zabilo.“ Stephen na ni hleděl s nelíčenou zvědavostí: „Copak vás to vůbec nevyvedlo z míry?“ Pilar doširoka otevřela své temné oči. „Každý přece musí umřít! Tak to prostě je, nebo ne? Když přilétne smrt rychle z nebe – bác – takhle, je to dobré jako každý jiný způsob. Člověk žije jenom chvilku, že – a pak umře. Tak to na světě chodí.“ Stephen Farr se zasmál. „Vy tedy rozhodně nejste žádná pacifistka.“ „Že nejsem co?“ Pilar vypadala zmatená slovem, které nikdy předtím neslyšela. „Odpouštíte svým nepřátelům, seňorito?“ Pilar potřásla hlavou. ( 11 )
3x_Hercule_Poirot_III_06_(imprimatur).indd 11
29.08.2017 13:08:30
Ag at ha C h r i st ie
„Nemám nepřátele. Ale kdybych měla –“ „Ano?“ Opět ji pozoroval, fascinován sladkou a krutou křivkou jejích rtů. Pilar smrtelně vážně pronesla: „Kdybych měla nepřítele – kdyby mne někdo nenáviděl a já nenáviděla jeho – pak bych svému nepříteli podřízla krk – takhle…“ A učinila navýsost výmluvné gesto. Bylo to tak bleskové a syrové, že Stephen Farr na okamžik zůstal jako opařený. Poznamenal: „Vy jste ale krvežíznivá mladá dáma!“ Pilar se ho naprosto věcně zeptala: „Co byste provedl vy svému nepříteli?“ Chtěl něco říci – zahleděl se na ni a pak se nahlas rozesmál. „Sám nevím…“ řekl. „Bůhví!“ Pilar to neuspokojilo. „Ale jděte – určitě to víte.“ Ovládl svůj smích i dech a řekl tiše: „Ano, vím…“ Pak náhle změnil tón: „A copak vás přivádí do Anglie?“ Pilar odpovídala s jistou váhavostí. „Chystám se ke svým příbuzným – ke svým anglickým příbuzným.“ „Hm, rozumím.“ Opřel se a hleděl na ni ze svého sedadla – a představoval si příbuzné, o kterých je řeč, a co si asi tak pomyslí o téhle španělské cizince… Pokoušel se představit si ji v kruhu nějaké usedlé britské rodiny v čase vánočních svátků. Pilar se zeptala: „Je v Jižní Africe pěkně?“ Začal jí povídat o Jižní Africe. Naslouchala nadšeně jako dítě, kterému vypravují pohádku. Její naivní, ale chytré otázky mu byly docela po chuti a nadto se báječně bavil, své pohádkové líčení totiž jak náleží přibarvil a přikrášlil. Návrat spolucestujících učinil této zábavě konec. Vstal, usmál se na ni a obrátil se, aby vyšel ven z kupé. Jak tak zůstal na okamžik stát mezi dveřmi, aby nechal vejít postarší dámu, padl jeho zrak na štítek cizího slaměného kufru, který ( 12 )
3x_Hercule_Poirot_III_06_(imprimatur).indd 12
29.08.2017 13:08:30
Smrt staré posluhovačky
3x_Hercule_Poirot_III_06_(imprimatur).indd 195
29.08.2017 13:08:33
Petru Saundersovi z vděčnosti za to, že je tak hodný na spisovatele.
3x_Hercule_Poirot_III_06_(imprimatur).indd 196
29.08.2017 13:08:33
PRVNÍ KAPITOLA
Hercule Poirot vyšel z restaurace Vieille Grand’mère do Soho. Vyhrnul si límec, což byla opatrnost poněkud přehnaná, neboť večer nebyl chladný. „V mém věku neradno jest riskovati,“ říkával Poirot. V jeho očích se zračila ospalá filozofická blaženost. U Vieille Grand’mère měli výtečné escargots. Vůbec byla ta zapadlá hospůdka skvělý objev. Hercule Poirot zadumaně objel jazykem rty jako dobře nažraný pes. Vytáhl kapesník a přejel si jím bujné kníry. Ano, povečeřel výborně… Ale co teď? Kolemjedoucí taxi vybízivě zpomalilo. Poirot na okamžik zaváhal, ale nepokynul mu. Nač taxi? Stejně dojde domů příliš brzy, aby si mohl jít lehnout. „Želbohu, jíst se dá jen třikrát denně,“ zašeptal Poirot svým knírům. Nezvykl si totiž na anglické odpolední čajování. „Popíjí‑li člověk v pět hodin čaj,“ prohlašoval, „nemůže zasednouti k večeři se žaludečními šťávami v nejvyšší pohotovosti. A večeře je, na to nezapomínejme, eminentní jídlo dne!“ Ani dopolední kávu neuznával. Ne, čokoládu a croissants k snídani, déjeuner pokud možno v půl jedné – rozhodně ne později než v jednu – a nakonec to nejdůležitější: le dîner! Toto byly vrcholné okamžiky Poirotova dne. Věnoval žaludku odjakživa mnoho pozornosti a teď ve stáří sklízel plody svého úsilí. Jídlo mu nepřinášelo jen fyzické potěšení, ale i možnost badatelských experimentů. Mezi stolováním strávil totiž mnoho času na výzkumných výpravách za potencionálními zdroji vybraných pochoutek a jejich ověřováním. La Vieille Grand’mère byla výsledkem jednoho takového průzkumu a La Vieille Grand’mère právě obstála se ctí před Poirotovými přísnými labužnickými měřítky. Jenže teď má naneštěstí před sebou celý dlouhý večer. ( 197 )
3x_Hercule_Poirot_III_06_(imprimatur).indd 197
29.08.2017 13:08:33
Ag at ha C h r i st ie
Hercule Poirot si povzdychl. „Kéž bych tu měl ce cher Hastings…“ pomyslel si. Pohroužil se do milých vzpomínek na svého dlouholetého přítele. „První člověk, s nímž jsem se v této zemi spřátelil – a dodnes je mým přítelem nejdražším. Častokrát mne iritoval, to je pravda. Vzpomenu si však na to ještě? Kdežpak. V paměti mi vždy vytane jen ten jeho bezmezný úžas, jeho naivní obdiv k mým schopnostem – jak lehce jsem ho zmátl, aniž jsem vyslovil jediné slůvko nepravdivé, jak bezradný byl a s jakým překvapením a uznáním konečně pochopil fakta, která mně byla jasná už hezkou dobu. Ce cher, cher ami. Já se prostě rád producíruju, to je moje slabá stránka a odjakživa byla. Tohle Hastings nikdy nepochopí. Ovšem abych se mohl sám sobě obdivovat – k tomu je třeba impulzu zvenčí. Člověk přece nemůže sedět celý den v křesle a přemítat, jak je brilantní. Je nutno mít kontakt s lidmi. Král potřebuje – jak se říkává – svého šaška.“ Hercule Poirot si povzdechl. Zabočil do Shaftesbury Avenue. Má tudy projít až na Leicester Square a strávit večer v kině? Lehce se zamračil a zavrtěl hlavou. Filmy ho většinou popouzejí, protože nemívají solidně vybudovanou zápletku – ani logický sled příčinných souvislostí – a práci kamery, nad níž se mnozí rozplývali chválou, považoval Hercule Poirot často za pouhé záměrně klamné zobrazení předmětů a výjevů, které ve skutečnosti vypadají zcela jinak. Všechno je dnes příliš umělecké, usoudil Hercule Poirot. Vymřela záliba v řádu a metodickém postupu, jichž si on tak cení. Málokdo má pochopení pro finesy. Dnes jsou v módě násilnické scény a hrubá brutalita a Poirota jako bývalého policejního úředníka brutalita nezajímala. Užil si za svých mladých let hrubé brutality ažaž. Tenkrát bývala spíš pravidlem než výjimkou. Považoval takové počínání za únavné a primitivní. „Moderní svět mi už namouvěru nekonvenuje,“ uvažoval Poirot cestou k domovu. „Jsem v lepším slova smyslu právě takový otrok jako každý druhý. Moje práce mne zotročila právě tak, jako zotročuje ostatní lidi. Jakmile nadejde doba odpočinku, nevědí, co s volným časem. Finančník na penzi začne hrát golf, obchodníček zakopává v zahrádce hlízy a já, já debužíruju. A tu to máme, už jsme u toho zase. Jíst se dá jen třikrát denně. A mezitím je prázdný čas.“ Když míjel kiosek s novinami, přelétl očima vystavené časopisy. ( 198 )
3x_Hercule_Poirot_III_06_(imprimatur).indd 198
29.08.2017 13:08:33
S m rt star é p os l uhovač k y
„Proces s vrahem paní McGintyové. Rozsudek.“ Nevzbudilo to v něm pražádný zájem. Vzpomněl si matně na malý odstaveček v novinách. Nebyla to zajímavá vražda. Někdo odpravil nějakou ubohou starou ženskou pro pár liber. To je ta dnešní nesmyslná hrubá brutalita. Poirot zabočil do ulice, kde měl v bloku činžáků byt. A jako vždy se mu hruď vzedmula radostí. Jeho domov ho naplňoval pýchou. Skvělá symetrická budova. Vyjel výtahem do třetího patra, kde měl rozlehlé luxusní apartmá s bezvadným chromováním, hranatými křesly a přísně geometrickými ozdobami. Bylo možno s klidným svědomím prohlásit, že se tam nikde nevyskytuje jediná křivka. Otevřel si patentním klíčem a vstoupil do čtverhranné bílé předsíně; jeho George mu tiše vyšel vstříc. „Dobrý večer, monsieur. Čeká tu na vás jeden – pán.“ Pomohl Poirotovi obratně z kabátu. „Ano?“ Poirot postřehl kratičké zaváhání před slovem pán. George měl dokonale snobská společenská měřítka. „A kdože to je?“ „Nějaký pan Spence, monsieur.“ „Spence.“ Jméno mu v této chvíli nic neříkalo. Věděl však, že by mu něco říkat mělo. Poirot se zastavil na okamžik před zrcadlem, aby uvedl kníry do bezvadného stavu, pak otevřel dveře do obývacího pokoje a vešel. Muž sedící v jednom z velkých hranatých křesel vstal. „Dobrý večer, monsieur Poirote, doufám, že si na mne ještě vzpomenete. Neviděli jsme se už hezkou řádku let… Vrchní policejní inspektor Spence.“ „Ale ovšem!“ Poirot mu vřele stiskl ruku. Vrchní policejní inspektor Spence z Kilchesteru. Byl to tenkrát velice zajímavý případ… Jak Spence správně říká, je to už hezká řádka let… Poirot se jal důrazně nabízet hostu občerstvení. Pomerančovou šťávu? Chartreusku? Benediktinku? Kakaový likér? V tom okamžiku vstoupil George a nesl na podnose láhev whisky a sodovku. „Nebo dává pán přednost pivu?“ zamručel na návštěvníka. Velký rudolící obličej vrchního policejního inspektora se rozjasnil. „Vzal bych si teda pivo,“ řekl. Poirot v duchu opět užasl nad Georgovou dokonalostí. Sám neměl ( 199 )
3x_Hercule_Poirot_III_06_(imprimatur).indd 199
29.08.2017 13:08:33
Ag at ha C h r i st ie
ani tušení, že vůbec pivo doma mají, a připadalo mu nepochopitelné, jak mu někdo může dát přednost před sladkým likérem. Spence dostal svůj pěnící korbel a Poirot si nalil malou sklínku zářivě zelené chartreusky. „Ale to je od vás vskutku šarmantní, že jste mne přišel navštívit,“ pravil. „Opravdu šarmantní. Jedete přímo z – ?“ „Kilchesteru. Za půl roku mám jít do penze. Vlastně jsem měl jít už před půldruhým rokem, ale požádali mě, abych to odložil, a tak ještě sloužím.“ „A moc dobře jste učinil,“ řekl Poirot procítěně. „Moc dobře jste učinil.“ „Myslíte? No, nevím. Nejsem o tom tak docela přesvědčen.“ „Ale ano, ano,“ trval na svém Poirot. „Dobře jste učinil. Ty dlouhé hodiny d’ennui, o tom nemáte představu.“ „I kdež, já budu mít na penzi plno práce. Loni jsme se přestěhovali do nového domku. Pěkný kus zahrady je u toho, ale hrozně zanedbaná. Ještě jsem se k tomu pořádně nedostal.“ „Ach ano, vy jste jeden z těch zahradníků. To já, já jsem se také jednou rozhodl žít na venkově a pěstovat dýně. Neměl jsem úspěch. Neodpovídá to mému naturelu.“ „Měl jste vidět, jakou já vypěstoval loni dýni,“ vzplál Spence nadšením. „Hotový zázrak. A ty růže! Růže, to je moje. Chci vysázet –“ Zarazil se. „Jenže proto jsem nepřišel.“ „Ne, ne, přišel jste navštívit starého známého – to je od vás velmi milé. Udělal jste mi radost.“ „Bojím se, že jsem nepřišel jen kvůli tomu, monsieur Poirote. Řeknu vám to rovnou. Něco bych po vás chtěl.“ Poirot taktně ztišil hlas: „Na vaší vilce je snad hypotéka? Potřeboval byste půjčku –“ Spence ho zděšeně přerušil: „Panebože, kvůli tomu jsem přece nepřišel! Ne, ne, o peníze mi nejde.“ Poirot opsal rukou elegantní omluvné gesto. „Žádám váš pardon.“ „Řeknu vám to přímo. Je to stejně velká drzost, že s tím jdu za vámi. Nepřekvapí mě, jestli odtáhnu s dlouhým nosem.“ ( 200 )
3x_Hercule_Poirot_III_06_(imprimatur).indd 200
29.08.2017 13:08:33
S m rt star é p os l uhovač k y
„Nebude žádný dlouhý nos,“ pravil Poirot, „jen povídejte!“ „Týká se to případu paní McGintyové. Možná že jste o tom četl.“ Poirot zavrtěl hlavou. „Nevěnoval jsem tomu mnoho pozornosti. Paní McGintyová – starší žena v nějakém krámku nebo v domku. Už je v pánu, ano. Jak ji zabili?“ Spence se na něho upřeně zadíval. „Pane na nebesích!“ pravil. „Připomněl jste mi staré časy. Zajímavé, že mě to doteďka nenapadlo.“ „Jak prosím?“ „Ale nic, nic. To je jen taková hra. Dětská hra. Hrávali jsme si to jako děti. Postavili jsme se do řady a říkali jsme jeden po druhém: ,Za bili bábu, už je v pánu.‘ ,Jak?‘ ,Prý jí dali velkou ránu. Honem, děcka, na kolena, sic letíte k Abrahámu.‘ A druhý zase: ,Zabili bábu, už je v pánu.‘ ,Jak?‘ ,Prý jí dali velkou ránu. Honem, děcka, ruce vzhůru, sic letíte k Abra hámu.‘ A to už jsme všichni klečeli a drželi ruce vzhůru, až nám dřevěněly. Pak ale přišlo teprve to hlavní. ,Zabili bábu, už je v pánu.‘ ,Jak?‘ ,Prý jí dali takhle ránu.‘ Bác, a první v řadě se svalil na stranu a porazil nás ostatní jako kuželky!“ Spence se od srdce rozesmál, když si na to vzpomněl. „To jste mi na mou duši připomněl klukovská léta!“ Poirot zdvořile vyčkával. V takových chvílích Angličany prostě nechápal, ač v jejich zemi strávil půl života. Sám si také jako hošík hrával cache cache, ale nepociťoval potřebu o tom hovořit, ba ani na to vzpomínat. Když Spencovo rozjaření začalo vyprchávat, zeptal se znovu trochu netrpělivě: „Jak ji tedy zabili?“ Smích zmizel Spencovi ze rtů. Rychle se vzpamatoval. „Vrah ji udeřil do týla těžkým ostrým předmětem. Sebral jí úspory, asi třicet liber na hotovosti; přitom obrátil ložnici vzhůru nohama. Žila v malém domku sama s podnájemníkem. Nějakým Bentleym, Jamesem Bentleym.“ „Ach ano, Bentley.“ „Žádné stopy násilného vloupání. Zámek u dveří i okna v pořádku. Bentley byl na tom bídně, neměl práci, dlužil jí činži za dva měsíce. Peníze se našly pod uvolněným kamenem vzadu za domkem. Bentley měl na rukávě saka krev a vlas – stejná krevní skupina a příslušný vlas. Prohlásil, že se k mrtvé nepřiblížil – tak se to nemohlo stát náhodou.“ ( 201 )
3x_Hercule_Poirot_III_06_(imprimatur).indd 201
29.08.2017 13:08:33
Ag at ha C h r i st ie
„Kdo ji našel?“ „Pekař jí přinesl chleba. Ten den mu měla platit. James Bentley mu otevřel a řekl mu, že už na paní McGintyovou klepal v ložnici, ale že se neozývá. Pekař vyslovil domněnku, jestli se jí snad neudělalo špatně. Doběhli pro sousedku, aby se došla do ložnice podívat. V ložnici nebyla, v posteli zřejmě nespala, ale místnost někdo prohledával a vyrval prkna v podlaze. Pak je napadlo podívat se do vedlejší místnosti. Tam ji našli na zemi a sousedka začala vřískat jako pominutá. Pak zavolali samozřejmě policii.“ „A onen Bentley byl zakrátko zatčen a souzen, není‑liž pravda?“ „Ano. Včera se to začalo projednávat před soudem. Jasný případ. Porota se radila dnes dopoledne sotva dvacet minut. Shledán vinným. Odsouzen k trestu smrti.“ Poirot přikývl. „A když byl rozsudek vynesen, vy jste sedl na vlak a přijel do Londýna a přišel jste za mnou. Proč?“ Vrchní policejní inspektor Spence hleděl do půllitru. Přejel pomalu prstem kolem dokola po okraji. „Protože,“ pravil, „si myslím, že to neudělal.“
( 202 )
3x_Hercule_Poirot_III_06_(imprimatur).indd 202
29.08.2017 13:08:33
DRUHÁ KAPITOLA
Na okamžik se odmlčel. „Přišel jste za mnou –“ Poirot to nedořekl. Spence vzhlédl. Potemněl teď ve tváři. Byla to typická venkovská tvář, nevýrazná, uzavřená, s bystrýma a přitom poctivýma očima. Byla to tvář muže, který má své zásady a jakživ se netrápí sebepodceňováním, ani si neláme hlavu dlouhými úvahami, co je vlastně správné a co ne. „Jsem u policie už dlouho,“ pravil. „Viděl jsem hodně věcí, a všelijakých. Dokážu rozebrat chlapa stejně dobře jako nevímkdo. Měl jsem za ta léta případy – některé byly dost jasné, jiné tak jasné nebyly. Jeden znáte i vy sám, monsieur Poirote –“ Poirot přikývl. „Nebýt vás, snad jsme na to ani nepřišli. Ale přišli jsme na to – a najednou bylo všechno jasné jako bílý den. A stejně tak i jiné případy, které neznáte. Třeba takový Whistler – slíznul to, ale patřilo mu to. Nebo ti chlapi, co zastřelili starého Gutermana. Nebo Verall s tím arzenem. Tranter se nám vykroutil, ale určitě to udělal. Paní Courtlandová měla štěstí – její manžel musel být hnusný, zvrhlý chlap –, a proto ji porota nechala běžet. Čistě ze soucitu – spravedlnost s tím neměla co dělat. I to se občas přihází, s tím se musí počítat. Někdy není dost důkazů – někdy je to soucit – někdy se vrahovi podaří porotu oblafnout – nestává se to často, ale stát se to může. Hodně dokáže zaretušovat šikovný advokát – nebo to vezme prokurátor za špatný konec. Jo, jo, takových pádů jsem už zažil moc. Ale – ale –“ Spence zahrozil masitým ukazovákem. „Ale ještě jsem nezažil – co pamatuju –, aby nevinného člověka pověsili za něco, co neudělal. A něco takového, monsieur Poirote, zažít nechci. ( 203 )
3x_Hercule_Poirot_III_06_(imprimatur).indd 203
29.08.2017 13:08:33
Ag at ha C h r i st ie
Rozhodně ne tady u nás!“ dodal Spence. Poirot ho pozoroval. „A nyní se domníváte, že to zažijete. Avšak proč –“ Spence ho přerušil. „Vím, co mi asi chcete říct. A odpovím vám na to předem. Vedl jsem tohle vyšetřování. Měl jsem za úkol shromáždit materiál. Zabýval jsem se celou záležitostí velmi pečlivě. Shromáždil jsem všechna fakta, všechna fakta, která jsem dokázal shromáždit. A všechna ta fakta svědčila o jediném – o jediném viníkovi. Když jsem měl všechna fakta pohromadě, předložil jsem je svému nadřízenému. Potom už jsem s tím já sám neměl co dělat. Případ přišel před prokurátora a záleželo už jen na něm. Rozhodl se žalovat – nebyl by se mohl rozhodnout jinak – ne za těchto okolností. A tak byl James Bentley zatčen, postaven před soud, byl podle práva souzen a odsouzen. Nemohli udělat nic jiného než ho odsoudit, všechno svědčilo proti němu. A porota musí vycházet z usvědčujícího materiálu. Řek bych, že vůbec nezapochybovali o správnosti svého rozhodnutí. Ne, řek bych, že byli do jednoho přesvědčeni o jeho vině.“ „Ale vy – vy o tom přesvědčen nejste?“ „Ne.“ „Proč?“ Vrchní policejní inspektor si povzdechl. Mnul si zamyšleně velkou rukou bradu. „Nevím. Myslím jako, že to nedovedu zdůvodnit – nemám pro to konkrétní důvody. Řek bych, že na porotu dělal dojem vraha – na mě ten dojem nedělal – a já znám vrahy o moc líp než oni.“ „Ano, ano, vy jste expert.“ „Předně to nebyl žádný fouňa, víte? Vůbec nebyl fouňa. A já vím ze zkušenosti, že to obyčejně fouňové jsou. Vždycky tak saframentsky samolibí. Vždycky si myslí, že můžou člověka vodit za nos. Vždycky jsou přesvědčeni, že všecko ohromně chytře narafičili. I když už se ocitnou na lavici obžalovaných a musí jim být jasné, že z toho nevyklouznou, přece jako by prožívali takové zvláštní, divné potěšení. Jsou středem pozornosti. Všechno se kolem nich točí. Hrajou prim – možná poprvé v životě. Jsou – no – zkrátka fouňové.“ Spence pronesl poslední slovo s konečnou platností. „Víte přece, jak to myslím, monsieur Poirote.“ ( 204 )
3x_Hercule_Poirot_III_06_(imprimatur).indd 204
29.08.2017 13:08:33
KoÄ?ka mezi holuby
3x_Hercule_Poirot_III_06_(imprimatur).indd 385
29.08.2017 13:08:37
Stelle a Larrymu Kirwanovým
3x_Hercule_Poirot_III_06_(imprimatur).indd 386
29.08.2017 13:08:37
PROLOG
Letní semestr I. Ve škole Meadowbank probíhal zahajovací den letního semestru. Slunce pozdního odpoledne ozařovalo širokou štěrkovou cestu k budově. Dveře hlavního vchodu byly pohostinně doširoka otevřené a v nich, obdivuhodně sladěná s jejich georgiánskými proporcemi, stála slečna Vansittartová s dokonale uhlazenými vlasy a v perfektně střiženém kostýmu. Někteří méně znalí rodiče ji považovali za samotnou velkou slečnu Bulstrodovou, netušíce, že slečna Bulstrodová má ve zvyku uchýlit se do jakési nejsvětější svatyně, v níž se dostane přijetí pouze několika vyvoleným a privilegovaným. Vedle slečny Vansittartové se v trošku jiném směru činila příjemná a zkušená slečna Chadwicková, jež byla natolik součástí Meadowbanku, že si bez ní nikdo nedokázal školu představit. Také bez ní nikdy nebyla. Slečna Bulstrodová a slečna Chadwicková školu založily společně. Slečna Chadwicková nosila skřipec, mírně se hrbila, staromódně se oblékala, vyjadřovala se s přívětivou neurčitostí a náhodou byla vynikající matematička. Domem se ozývala různá slova a věty na uvítanou, laskavě pronášené slečnou Vansittartovou. „Paní Arnoldová? Těší mě. Nuže, Lydie, jak se ti líbila okružní cesta po helénských památkách? Taková úžasná příležitost! Podařily se ti nějaké pěkné fotografie?“ „Ano, lady Garnettová, slečna Bulstrodová váš dopis ohledně výtvarné výchovy dostala a všechno je zařízeno.“ „Jak se daří, paní Birdová?… Tedy, nemyslím, že by dnes měla ( 387 )
3x_Hercule_Poirot_III_06_(imprimatur).indd 387
29.08.2017 13:08:37
Ag at ha C h r i st ie
s lečna Bulstrodová čas to s vámi probrat. Někde by tu měla být slečna Rowanová, nechcete si o tom promluvit s ní?“ „Přestěhovali jsme tě do jiné ložnice, Pamelo. Budeš v zadním křídle u jabloně…“ „Ano, lady Violeto, letos na jaře je zatím počasí vskutku hrozné. To je váš nejmladší? Jakpak se jmenuješ? Hektor? Máš moc pěkné letadlo, Hektore.“ „Très heureuse de vous voir, Madame. Ah, je regrette, ce ne serait pas possible, cette après-midi. Mademoiselle Bulstrode est tellement occupée.“ „Dobré odpoledne, profesore. Podařilo se vám vykopat další zajímavé věci?“
II. V malé místnosti v prvním patře psala Ann Shaplandová, sekretářka slečny Bulstrodové, rychle a zkušeně na psacím stroji. Ann byla pohledná pětatřicetiletá žena s vlasy, jež jí přiléhaly k hlavě jako černá saténová čapka. Dokázala být atraktivní, když chtěla, ale život ji naučil, že výkonnost a schopnosti většinou přinášejí lepší výsledky a chrání před mrzutými komplikacemi. Soustředila se na to, aby byla právě tak dokonalá, jak jen sekretářka ředitelky proslulé dívčí školy má být. Chvílemi, když zasouvala do stroje další papír, pohlédla z okna a se zájmem sledovala přijíždějící. „Propánajána!“ žasla Ann v duchu, „netušila jsem, kolik je ještě v Anglii soukromých šoférů!“ Pak se musela bezděky pousmát, když odjel majestátní rolls a na jeho místě zastavil malý, věkem opotřebovaný austin. Vysoukal se z něj ztrápeně vyhlížející otec s dcerou, jež vypadala podstatně klidněji než on. Ve chvíli, kdy se nejistě zarazil, vynořila se z budovy slečna Vansittartová a ujala se ho. „Major Hargreaves? A tohle je Alison? Jen pojďte dovnitř. Ráda bych, abyste si osobně prohlédl Alisonin pokoj. Já –“ ( 388 )
3x_Hercule_Poirot_III_06_(imprimatur).indd 388
29.08.2017 13:08:37
K o č ka m e z i holuby
Ann se zazubila a pustila se znovu do psaní. „Stará dobrá Vansittartová, proslavená náhradnice,“ pomyslela si. „Dovede napodobit všechny triky ředitelky Bulstrodové. Vlastně je dokonalá!“ Obrovský a neuvěřitelně blahobytný cadillac s dvoubarevným lakem v šíleně malinovém a azurově modrém odstínu vklouzl (vzhledem ke své délce s určitými obtížemi) na příjezdovou cestu a zastavil za starobylým austinem ctihodného majora Alistaira Hargreavese. Řidič vyskočil z auta, aby otevřel dvířka. Vystoupil mohutný vousatý snědý muž v rozevlátém plášti aba, následovala pařížská mondéna a potom štíhlá dívka s tmavší pletí. To bude nejspíš sama princezna Jakjensejmenuje, pomyslela si Ann. Nedovedu si ji představit ve školní uniformě, ale ten zázrak bude nejspíš k vidění zítra… Při této příležitosti se objevila jak slečna Vansittartová, tak slečna Chadwicková. „Dostane se jim audience,“ usoudila Ann. Vzápětí ji napadlo, že ač je to zvláštní, člověk se o slečně Bulstrodové ostýchá žertovat. Slečna Bulstrodová je Někdo. „Měla by sis radši všímat teček a čárek, děvče,“ napomenula se, „a dopsat ty dopisy bez chyb.“ Ne že by Ann měla ve zvyku dělat chyby. Mohla si ze sekretářských míst vybírat. Byla osobní asistentkou výkonného ředitele ropné společnosti a soukromou sekretářkou sira Mervyna Todhuntera, proslulého stejně tak vzděláním jako popudlivostí a nečitelným rukopisem. Mezi její zaměstnavatele náleželi dva ministři vlády i jeden významný státní úředník. Celkem vzato pracovala vždy mezi muži. Zajímalo ji, jak se jí bude líbit být obklíčena, jak to sama nazvala, samými ženami. No – rozhodně je to zkušenost! A pak je tady vždycky Dennis! Věrný Dennis, vracející se z Malajsie, z Barmy, z nejrůznějších koutů světa, stále stejný, oddaný a vždy znovu se žádostí o ruku. Drahoušek Den nis! Jenže mít za manžela Dennise by byla strašlivá nuda. Brzy nejspíš začne společnost mužů postrádat. Všechny ty učitelky kolem – a kromě snad osmdesátiletého zahradníka ani jediný chlap. Tady se však Ann dočkala překvapení. Při pohledu z okna uviděla muže stříhajícího živý plot hned vedle cesty – zcela zřejmě zahradník, ale rozhodně ne osmdesátiletý. Mladý, opálený, pohledný. Ann ( 389 )
3x_Hercule_Poirot_III_06_(imprimatur).indd 389
29.08.2017 13:08:37
Ag at ha C h r i st ie
o něm chvíli přemýšlela – mluvilo se o nějaké výpomoci – ale tohle nebyl žádný venkovský balík. No co, dneska lidé dělají lecjakou práci. Někteří mladí muži se snaží dát dohromady trochu peněz na nějaký projekt, nebo prostě jenom proto, aby přežili. Tenhle ovšem stříhal živý plot velice odborně. Možná, že je to nakonec přece jen opravdový zahradník! „Vypadá,“ řekla si Ann, „vypadá, že by s ním mohla být zábava…“ Už jí zbývá napsat pouhý jeden dopis, všimla si spokojeně, a pak může jít na procházku do zahrady…
III. Nahoře měla vrchní vychovatelka slečna Johnsonová spoustu práce s přidělováním pokojů, vítáním nováčků a shledáním se starými žákyněmi. Byla ráda, že škola už zase začíná. Nikdy pořádně nevěděla, co by měla o prázdninách dělat. Měla dvě vdané sestry, u nichž střídavě pobývala, ale ty se samozřejmě daleko více zajímaly o vlastní záležitosti a rodiny než o Meadowbank. Slečnu Johnsonovou, ač měla sestry upřímně ráda, však ve skutečnosti zajímal pouze Meadowbank. Ano, je moc pěkné, že škola už začíná – „Slečno Johnsonová?“ „Ano, Pamelo?“ „Koukněte, slečno Johnsonová. Asi se mi něco rozbilo v kufru. Nateklo to na všechny věci. Myslím, že je to olej na vlasy.“ „Ale, ale!“ pronesla slečna Johnsonová a spěchala jí na pomoc.
( 390 )
3x_Hercule_Poirot_III_06_(imprimatur).indd 390
29.08.2017 13:08:37
K o č ka m e z i holuby
IV. Po travnatém pásu za štěrkovou cestou se procházela mademoiselle Blanchová, nová učitelka francouzštiny. S oceněním si prohlédla silného mladíka stříhajícího živý plot. „Assez bien,“ pomyslela si. Na hubené a bezvýrazné mademoiselle Blanchové bylo málo k povšimnutí, zato ona sama byla velmi všímavá. Obrátila pozornost na procesí vozů připlouvajících k hlavnímu vchodu. Ohodnotila je podle ceny. Tenhle Meadowbank je vážně formidable! V duchu si spočetla zisk, jehož slečna Bulstrodová jistě dosahuje. Ano, skutečně! Formidable!
V. Slečna Richová vyučující angličtinu a zeměpis se rychlým krokem blížila k budově, jen občas klopýtla, protože se jako obvykle zapomínala dívat, kam šlape. Vlasy se jí, rovněž jako obvykle, uvolnily z drdolu. Měla dychtivou ošklivou tvář. Říkala si: „Být zase zpátky! Být tady… Zdá se to tak dávno…“ Zakopla o hrábě a mladý zahradník napřáhl ruku a řekl: „Opatrně, slečno.“ „Děkuji vám,“ odpověděla Eileen Richová, aniž na něj pohlédla.
VI. Mladší učitelky slečna Rowanová a slečna Blakeová se loudaly směrem ke sportovnímu pavilonu. Slečna Rowanová byla štíhlá, tmavovlasá a horlivá, slečna Blakeová zase buclatá a plavá. Živě probíraly ( 391 )
3x_Hercule_Poirot_III_06_(imprimatur).indd 391
29.08.2017 13:08:37
Ag at ha C h r i st ie
své nedávné zážitky z Florencie: filmy, které viděly, sochy, kvetoucí ovocné stromy a pozornosti (v jejichž nepočestnost doufaly) dvou mladých italských džentlmenů. „Člověk samozřejmě ví,“ řekla slečna Blakeová, „jací Italové jsou.“ „Naprosto bez zábran,“ pravila slečna Rowanová, zabývající se vedle ekonomiky i psychologií. „Jsou takoví zdravě přirození. Žádné omezování.“ „Na Giuseppeho ovšem udělalo značný dojem, když zjistil, že učím na Meadowbanku,“ chlubila se slečna Blakeová. „Okamžitě byl daleko uctivější. Má sestřenici, která by sem chtěla jít, ale slečna Bulstrodová si nebyla jistá, zda bude mít volné místo.“ „Meadowbank je opravdu významná škola,“ poznamenala šťastně slečna Rowanová. „Ten nový sportovní pavilon vypadá velmi působivě. Nevěřila jsem, že bude včas hotový.“ „Slečna Bulstrodová řekla, že musí být,“ pronesla slečna Blakeová tónem člověka, jenž vyřkl poslední slovo. „Jé,“ dodala trochu polekaně. Dveře sportovního pavilonu se prudce rozlétly a v nich se objevila kostnatá mladá žena se zrzavými vlasy. Věnovala jim ostrý nepřátelský pohled a rychle se vzdálila. „To bude určitě nová učitelka tělocviku,“ utrousila slečna Blakeová. „Taková hrubost!“ „Ne zrovna příjemný přírůstek ke sboru,“ podotkla slečna Rowanová. „Slečna Jonesová byla vždycky tak přátelská a společenská.“ „Doslova na nás civěla,“ pronesla slečna Blakeová vyčítavě. Obě se cítily pohoršené.
VII. Pokoj slečny Bulstrodové měl okna na dvě strany, jednak směrem na cestu a trávník za ní, a rovněž na záhony rododendronů vzadu za budovou. Byla to působivá místnost a slečna Bulstrodová byla více než působivá žena. Byla vysoká a s dokonalým šedivým účesem, šedivýma očima zářícíma humorem a pevnými ústy vypadala velmi vznešeně. ( 392 )
3x_Hercule_Poirot_III_06_(imprimatur).indd 392
29.08.2017 13:08:37
K o č ka m e z i holuby
Úspěch její školy (a Meadowbank byl jednou z nejúspěšnějších škol v Anglii) úzce souvisel s osobností ředitelky. Byla to velmi drahá škola, ale v tom to nebylo. Nejlépe by se to asi dalo vyjádřit tak, že jste sice platili jako mourovatí, ale dostali jste to, co jste si zaplatili. Vaše dcera byla vzdělávána takovým způsobem, jak jste si přáli a také jak si přála slečna Bulstrodová, a oba tyto způsoby dohromady zřejmě přinášely spokojenost. Díky vysokému školnému si slečna Bulstrodová mohla dovolit zaměstnávat plný stav personálu. Na téhle škole nebylo nic masového, avšak přes veškerý individualismus tu panovala kázeň. Disciplína bez neustálého komandování, takové bylo heslo slečny Bulstrodové. Trvala na tom, že disciplína mládež uklidňuje, dává jí pocit bezpečí, zatímco komandování probouzí podrážděnost. Její žákyně tvořily pestrou společnost. Bylo mezi nimi několik cizinek z dobrých rodin, nejčastěji královských. Chodily sem také dívky z dobrých nebo z bohatých anglických rodin, jež si přály získat vzdělání v oblasti kultury a umění spolu s všeobecnými znalostmi o životě a společenskou zběhlostí, jež z nich udělá příjemné a dobře vychované bytosti, schopné vést inteligentní rozhovor na jakékoliv téma. Byly tu dívky, jež chtěly tvrdě pracovat, udělat přijímací zkoušky a získat vysokoškolský diplom, a k tomu potřebovaly dobrou výuku a zvláštní pozornost. Byly tu dívky, jež nepříznivě reagovaly na školní režim konvenčního rázu. Ovšem slečna Bulstrodová měla svá pravidla, nepřijímala hloupé jedince, ani mladistvé delikventy. Dávala přednost dívkám, jejichž rodiče si oblíbila, a dívkám, v nichž sama spatřovala příslib rozvoje. Věk jejích svěřenek se pohyboval v širokém pásmu. Mezi žákyně patřily dívky, jimž se dříve říkalo „odrostlé“, i dívky, jež byly sotva víc než dětmi. Některé z nich měly rodiče v zahraničí a pro ně připravovala slečna Bulstrodová zajímavý prázdninový program. Nejvyšší a konečnou odvolací instancí bylo vlastní rozhodnutí slečny Bulstrodové. Nyní stála u krbu a naslouchala mírně plačtivému hlasu choti pana Geralda Hopea. Velmi prozíravě paní Hopeové nenavrhla, aby se posadila. „Víte, Henrietta je tak senzitivní. Opravdu mimořádně senzitivní. Náš doktor říká –“ Slečna Bulstrodová chápavě přikývla a zdržela se jedovatého výroku, který byla už tolikrát v pokušení vyslovit. ( 393 )
3x_Hercule_Poirot_III_06_(imprimatur).indd 393
29.08.2017 13:08:37
Ag at ha C h r i st ie
„Copak nevíš, ty hloupá, že tohle o svém dítěti říká každá bláhová matka?“ Povzbudivým hlasem pravila: „Nemusíte si dělat žádné starosti, paní Hopeová. Členka našeho sboru, slečna Rowanová, je plně vyškolená psycholožka. Jsem si jistá, že budete překvapená, jak se u nás Henrietta“ (milé, inteligentní a pro tebe až příliš dobré dítě) „změní po jednom či dvou pololetích.“ „Ach, já vím. Udělaly jste zázraky s tím Lamberthovic děvčetem – hotové zázraky! Takže jsem docela klidná. A já – ach, málem jsem zapomněla. Za šest týdnů jedeme do jižní Francie. Myslela jsem, že bychom vzali Henriettu s sebou. Byla by to pro ni taková malá změna.“ „Obávám se, že to je zcela nemožné,“ řekla slečna Bulstrodová svižně a s okouzlujícím úsměvem, jako kdyby právě požadavku vyhověla, místo aby ho odmítla. „Ale to –“ Slabošský, nedůtklivý obličej paní Hopeové se roztřásl a odrážel hněv. „Bohužel, musím na tom trvat. Je to koneckonců moje dítě.“ „Ovšem. Ale tohle je moje škola,“ prohlásila slečna Bulstrodová. „Mohu přece vzít dceru ze školy, kdykoli budu chtít?“ „To ano,“ odvětila slečna Bulstrodová. „Můžete. Jistěže můžete. O všem já ji pak nevezmu zpět.“ Paní Hopeová se teď opravdu rozzlobila. „Vzhledem k výši školného, které tu platím – “ „Přesně tak,“ opáčila slečna Bulstrodová. „Chtěla jste, aby vaše dcera chodila do mé školy, že? Pak vám nezbývá, než brát to se vším všudy. Ten váš model od Balenciagy je ale půvabný. Je to Balenciaga, viďte? Je tak příjemné potkat ženu s vytříbeným vkusem.“ Uchopila ruku paní Hopeové, potřásla jí a nenápadně s ní zamířila ke dveřím. „Nedělejte si žádné starosti. A tady na vás čeká Henrietta!“ (Souhlasně pohlédla na Henriettu, mimořádně milou, rozvážnou a inteligentní dívku, jež by si zasloužila lepší matku.) „Margareto, vezměte Henriettu Hopeovou ke slečně Johnsonové.“ Slečna Bulstrodová se vrátila do kanceláře a o chvíli později již hovořila francouzsky. „Ale ovšem, Excelence, vaše neteř může studovat společenský tanec. To je velmi užitečné. A také jazyky jsou velice potřebné.“ ( 394 )
3x_Hercule_Poirot_III_06_(imprimatur).indd 394
29.08.2017 13:08:37
K o č ka m e z i holuby
Další návštěvnici předcházel takový závan drahého parfému, že to slečnu Bulstrodovou málem porazilo. „Nejspíš toho na sebe lije každý den celou láhev,“ říkala si v duchu, když zdravila vybraně oblečenou snědou ženu. „Enchantée, Madame.“ Madame se půvabně uculila. Velký vousatý muž v orientálním oděvu se chopil ruky slečny Bulstrodové, sklonil se nad ní a velmi dobrou angličtinou pravil: „Mám tu čest předat vám princeznu Shaistu.“ Slečna Bulstrodová sice věděla všechno o své nové žákyni, přecházející ze školy ve Švýcarsku, nebylo jí však zcela jasné, kdo ji doprovází. Rozhodně ne sám emír, rozhodla se, patrně ministr nebo chargé d’affaires. Tak jako vždy, když byla na pochybách, použila tolik užitečný titul Excellence a ujistila ho, že princezně Shaistě se dostane nejlepší péče. Shaista se zdvořile usmívala. I ona byla módně oblečena a navoněna. Bylo jí patnáct let, to slečna Bulstrodová věděla, ale tak jako mnoho dívek z Východu či Středozemí vypadala starší – docela dospělá. Slečna Bulstrodová s ní pohovořila o jejím plánovaném studiu a ulevilo se jí, když shledala, že dívka odpovídá bez váhání celkem dobrou angličtinou a nechichotá se. Ve skutečnosti působilo její chování příznivě v porovnání s neohrabanými způsoby mnohých patnáctiletých anglických děvčat. Obě strany si vzájemně vyměnily řadu dalších poklon a poté byla místnost znovu prázdná až na přetrvávající vůni těžkého parfému, takže slečna Bulstrodová otevřela dokořán obě okna, aby trochu vyvětrala. Dalšími příchozími byly paní Upjohnová a její dcera Julia. Paní Upjohnová byla příjemná žena blížící se čtyřicítce, s pískově světlými vlasy, pihami a nepatřičným kloboukem, jenž byl nejspíš ústupkem významné příležitosti, neboť zcela zřejmě patřila k tomu typu, jenž zpravidla klobouk nenosí. Julia byla obyčejné pihovaté dítě s inteligentním čelem a dobrosrdečným výrazem. Formality rychle vyřídily a Julia, odeslaná prostřednictvím Margarety ke slečně Johnsonové, na odchodu vesele prohlásila: „Tak ahoj, mami. A buď opatrná při zapalování plynových kamen, když tam nebudu, abych to udělala.“ ( 395 )
3x_Hercule_Poirot_III_06_(imprimatur).indd 395
29.08.2017 13:08:37
Ag at ha C h r i st ie
Slečna Bulstrodová se s úsměvem obrátila k paní Upjohnové, ale nevyzvala ji, aby se posadila. Julia sice působí dojmem veselé, zdravé mysli, ale co kdyby i její matka měla potřebu vysvětlovat, že její dcera je vysoce senzitivní. „Přála byste si mi říci něco zvláštního ohledně Julie?“ otázala se. Paní Upjohnová klidně odpověděla: „Ale kdepak, nemyslím. Julia je velice obyčejné dítě. Naprosto zdravá a tak. Myslím, že je taky docela chytrá, ale to si asi obvykle matky o svých dětech myslí, že?“ „Matky jsou různé,“ poznamenala slečna Bulstrodová ponuře. „Je pro ni tak úžasné, že tu může studovat,“ řekla paní Upjohnová. „Vlastně to platí moje teta, nebo aspoň pomáhá. Já bych si to sama dovolit nemohla. Ale mám z toho ohromnou radost. A Julia také.“ Popošla k oknu a obdivně pronesla: „Máte tu takovou krásnou zahradu. A tak pěkně upravenou. Nejspíš zaměstnáváte spoustu opravdových zahradníků.“ „Měli jsme tři,“ odpověděla slečna Bulstrodová, „jenže až na místní výpomoc nám právě teď pracovní síly bohužel chybí.“ „Dnes je potíž v tom,“ poznamenala paní Upjohnová, „že to, čemu říkáme zahradník, obvykle vůbec není zahradník, ale třeba mlékař, co si chce ve volném čase přivydělat, nebo nějaký osmdesátiletý stařík. Občas si říkám – No ne!“ zvolala paní Upjohnová, stále ještě hledící z okna – „To je ale zvláštní!“ Slečna Bulstrodová věnovala tomuto zvolání menší pozornost, než by byla měla. V tu chvíli totiž sama pohlédla zběžně z druhého okna směrem k houští rododendronů a naskytl se jí vysoce nevítaný výhled na lady Veroniku Carlton-Sandwaysovou, potácející se po cestičce s velkým černým sametovým kloboukem ke straně, jak si pro sebe cosi mumlá a zcela zjevně se nachází ve stavu pokročilé opilosti. Lady Veronika nepředstavovala neznámé úskalí. Byla to okouzlující, svým dcerám, dvojčatům, hluboce oddaná a nesmírně příjemná žena, pokud měla, jak se říká, čistou hlavu – bohužel však v nepředvídatelných intervalech čistou hlavu nemívala. Její manžel, major Carlton-Sandways, si s tím dokázal vcelku dobře poradit. Žila s nimi jedna sestřenice, která dohlížela na lady Veroniku a v případě potřeby ji odvedla ze scény. Na sportovní den se lady Veronika za pečlivého ( 396 )
3x_Hercule_Poirot_III_06_(imprimatur).indd 396
29.08.2017 13:08:37
K o č ka m e z i holuby
dohledu jak majora Carlton-Sandwayse, tak sestřenice dostavila zcela střízlivá, krásně oblečená a jako naprosto vzorná matka. Stávalo se však, že lady Veronika svým andělům strážným vyklouzla, opila se a rovnou se vypravila za dcerami, aby je ujistila o své mateřské lásce. Dvojčata dorazila ranním vlakem, ale lady Veroniku nikdo neočekával. Paní Upjohnová stále ještě něco vyprávěla. Slečna Bulstrodová ji však neposlouchala. Promýšlela různé možnosti zásahu, neboť poznala, že lady Veronika se neodvratně blíží zkázonosné fázi. Náhle však, jako na zavolanou, přiběhla poněkud bez dechu rychlým poklusem slečna Chadwicková. Věrná Chaddy, pomyslela si slečna Bulstrodová. Vždycky je na ni spolehnutí, ať se to týká otevřené tepny, nebo opilého rodiče. „To je hanebné,“ oznámila jí lady Veronika hlasitě. „Pokoušet se mě držet stranou – nechtěli, abych sem jezdila – ale stejně jsem Edith napálila. Šla jsem si jako zdřímnout – vyndala auto – upláchla té hloupé Edith… obyčejná stará panna… žádný chlap by se na ni dvakrát nepodíval… Cestou mě obtěžovala policie… povídali, že nejsem ve stavu řídit auto… nesmysl… Řeknu slečně Bulstrodové, že beru děvčata domů – chci je doma, mateřská láska. Úžasná věc, mateřská láska –“ „Výtečně, lady Veroniko,“ zasáhla slečna Chadwicková. „Jsme velice potěšeni, že jste přijela. Moc ráda bych vám ukázala nový sportovní pavilon. Bude se vám líbit.“ Zručně otočila lady Veroniku na nejistých nohou do opačného směru a vedla ji pryč od budovy. „Jistě tam najdeme vaše dcery,“ vykládala vesele. „Takový pěkný sportovní pavilon, nové skříňky a sušárna na plavky –“ Jejich hlasy se vytrácely v dálce. Slečna Bulstrodová je pozorovala. Jednou se lady Veronika pokusila vykroutit a vrátit se k budově, ale na slečnu Chadwickovou nestačila. Zmizely za houštím rododendronů, směřujíce k vzdálené osamocenosti nového sportovního pavilonu. Slečna Bulstrodová si oddechla. Skvělá Chaddy. Tak spolehlivá! Nemoderní. Ne moc chytrá – s výjimkou matematiky – ale vždy připravená pomoci v případě těžkostí. S provinilým pocitem se obrátila k paní Upjohnové, která už nějakou dobu cosi šťastně vykládala… ( 397 )
3x_Hercule_Poirot_III_06_(imprimatur).indd 397
29.08.2017 13:08:37
Ag at ha C h r i st ie
„… i když samozřejmě,“ říkala právě, „nikdy nic doopravdy nebezpečného. Žádné seskoky padákem, sabotáže nebo kurýrní mise. Na to bych neměla dost odvahy. Byly to většinou nudné záležitosti. Kancelářská práce. A vynášení. Myslím tím vynášení věcí do map – ne vynášení věcí ven. Ale někdy to taky bylo vzrušující a často docela zábavné, jak jsem právě říkala – všichni tajní agenti sledovali jeden druhého po celé Ženevě, všichni se znali od vidění a často skončili v jednom a tom samém baru. Tehdy jsem samozřejmě ještě nebyla vdaná. Byla to všechno velká legrace.“ Najednou se s omluvným přátelským úsměvem na tváři zarazila. „Promiňte, hrozně jsem toho napovídala. Připravuju vás o čas a vy musíte přijmout ještě tolik lidí.“ Podala ředitelce ruku, rozloučila se a odešla. Slečna Bulstrodová chvíli zamračeně stála. Jakýsi instinkt ji varoval, že jí uniklo něco, co by mohlo být důležité. Odsunula pocity stranou. Dnes je zahajovací den letního semestru, musí přijmout velký počet rodičů. Ještě nikdy nebyla její škola tak populární a úspěch tak jistý. Meadowbank se nacházel na vrcholu. Nemohla vědět, že za pár týdnů Meadowbank zaplaví moře potíží, že tu zavládne nepořádek, zmatek a smrt, že jisté události už se daly do pohybu…
( 398 )
3x_Hercule_Poirot_III_06_(imprimatur).indd 398
29.08.2017 13:08:37