zlom_cesko v kostce_Sestava 1 26/07/17 00:42 Stránka 3
Radek Diestler
ČESKO V KOSTCE Netradiční vlastivěda pro každého
KNIŽNÍ KLUB
zlom_cesko v kostce_Sestava 1 26/07/17 00:42 StrĂĄnka 4
Š 2017 by Radek Diestler All rights reserved ISBN 978-80-242-5843-0
zlom_cesko v kostce_Sestava 1 26/07/17 00:42 Stránka 5
Obsah Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Vývoj vlastivědy jako oboru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 Geologický reliéf ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 Půdy a zemědělství ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16 Fauna a flóra ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 Klima a počasí ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22 Vodstvo ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 Demografický vývoj českých zemí . . . . . . . . . . . . . . . . . 28 Etnografické regiony ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32 Vývoj průmyslu na území ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36 Územní vývoj českých zemí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40 Správní vývoj českých zemí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44 Vývoj dopravní sítě ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48 Ašsko a Chebsko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52 Krušné hory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56 Podkrušnohoří . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60 Doupovské hory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64 Slavkovský les a Tepelsko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66 Český les . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70 Plzeňsko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74 Plzeň . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78 Prácheňsko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 80 Šumava, Šumavské podhůří a Blanský les . . . . . . . . 84 Novohradské hory a podhůří . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88 Českobudějovicko a Třeboňsko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92 Táborsko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96 Česká Kanada . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100 Středočeská pahorkatina . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102 Praha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 106 Brdy, Hřebeny a Podbrdí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110 Český kras . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 114 Křivoklátsko a Rakovnicko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116 Slánsko, Kladensko a Džbán . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 120 České středohoří . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124 Labské pískovce a České Švýcarsko . . . . . . . . . . . . . 128 Dolní Polabí a Kouřimsko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 130 Střední Polabí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 132
Horní Polabí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 134 Kokořínsko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136 Ralsko a Podještědí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 138 Šluknovský výběžek a Lužické hory . . . . . . . . . . . . . . 140 Jizerské hory a Frýdlantský výběžek . . . . . . . . . . . . . 144 Liberec . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 148 Český ráj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150 Středočeská tabule . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 154 Krkonoše a Podkrkonoší . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 158 Broumovsko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 162 Orlické hory a podhůří . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 166 Kutnohorsko a Čáslavsko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 170 Železné hory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 172 Vraclavsko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 174 Hřebečsko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 176 České Horácko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 178 Moravské Horácko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 182 Drahanská vrchovina, Malá Haná, Konicko . . . . . . 186 Brno . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 188 Brněnsko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 192 Podyjí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 194 Moravské Slovácko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 196 Podřevnicko a Luhačovické Zálesí . . . . . . . . . . . . . . . 200 Valašsko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 202 Haná . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 206 Olomouc . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 210 Jeseníky, Králický Sněžník a Hanušovická vrchovina . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 212 České Slezsko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 216 Hlučínsko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 220 Ostrava . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 222 Lašsko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 226 Těšínské Slezsko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 228 Přílohy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 232 Seznam literatury, nejčastěji užívané zdroje, poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 258 Zdroje vyobrazení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 262
zlom_cesko v kostce_Sestava 1 26/07/17 00:42 Stránka 7
PŘEDMLUVA (Ve které se autor pokusí vysvětlit, o co se na následujících stránkách vlastně snažil, jaká protivenství při tom zakusil a co mu z toho vyšlo.) Na počátku byla nabídka, abych pro toto nakladatelství „napsal vlastivědu“. Nabídka lákavá, cena vysoká, ale to jsem v tu chvíli ještě nevěděl. Ale byla to výzva. Zaprvé: s pojmem vlastivěda se setkal každý občan téhle země, co je chvíli taky naše. Následkem setkávání má spousta lidí zafixovanou vlastivědu jako něco, co se učili na prvním stupni základní školy a už na to dávno zapomněli. Definice vlastivědy na wikipedii ostatně praví, že „vlastivěda je soubor přírodovědných a společenskovědných poznatků o vlasti, popřípadě o nějakém jejím regionu (...) Podle zaměření lze rozlišovat specializované vlastivědy, např. historická vlastivěda apod.“ Definice také praví – a tím se dostáváme k jádru pudla –, že vlastivěda je „souhrn poznatků o přírodním a společenském prostředí, ve kterém lidé žijí a pracují, ať v minulosti či současnosti, ať v regionálním či celostátním či celonárodním měřítku“. K základnímu vykolíkování hřiště snad takto vyklenutý citátový most dostačuje a můžeme jít dál. Zadruhé: zkoumání téhle země mne baví. I když je to s ní někdy k nevydržení, je to moje vlast a láska k vlasti pro mne není vyprázdněný termín (na rozdíl od vlastenectví, protože to je – stejně jako „národ“ – zejména v posledních letech strašlivá verbální onuce, a jak správně říká jedna postava v husitské trilogii Andrzeje Sapkowského, „pohodlná kamufláž pro různé darebáky a šmejdy“). Procházení a projíždění různých koutů Čech, Moravy a Slezska se věnuji něco přes čtvrt století. Nikdy jsem necítil potřebu viděné a zažité nějak interpretovat, když se však naskytla příležitost, snad mi to „něco přes čtvrt století“ dává nějakou legitimaci. Když tedy člověk přijme výzvu, ví CO, ale poněkud tápe v tom JAK. A dlužno říci, že stran toho JAK se topí v tvůrčí nejistotě až do konce. Kardinální problém spočívá v otázce: jak takovou vlastivědu vystavět? Myslel jsem si, že klíč najdu u průkopníků a klasiků žánru. Jenže chyba lávky. Větší část pěstování probíhala na lokální úrovni a k syntézám v takovém rozsahu, jaký mi byl určen – respektive jaký jsem si určil –, docházelo málo. Navíc byly zvolené vypravěčské vzorce dost nevhodné. S dojetím vzpomínám na jeden vlastivědný spis pro dítky, kde autor šíboval s dvojicí sirotečků po celých Čechách, aby je na chvíli uplacíroval někam do služby nebo do učení a při té příležitosti povyprávěl o příslušném místě. Dílo velkolepě vrcholilo vznikem samostatné republiky na troskách černožluté hydry. Problém nebyl ani tak v obecných kapitolách. Součástí podobných příruček jsou kapitoly o horopisu, vodopisu, půdách, fauně, flóře atd., a i já se tímto mustrem řídím. Jenže pak dojde na popsání země po jednotlivých oblastech nebo řekněme regionech. Houština různých variant a možností zhoustne záhy v prales. Mohl jsem jít samozřejmě cestou nejmenšího odporu, rozdělit republiku podle současného administrativního členění a popisovat ji podle jednotlivých krajů. Ale to se mi nechtělo, protože současné administrativní členění České republiky se vyznačuje tím, že na několika místech mocně ignoruje historické a jiné vazby těch kterých oblastí. A navíc se mi zdá, že regiony prožívají v posledních letech renesanci a jsme svědky snahy je definovat. Především pro účely pozdvižení turismu v různých výspách Čech, Moravy a Slezska. A zde začínají další patálie, protože vymezení některých regionů je notně gumové a to, co některá turistická agentura nebo svazek obcí nazývá regionem XY, je často konstrukt vymyšlený tak, aby pokryl co nejvíc pamětihodností a všechny subjekty, které chtějí jít pod hlavičkou regionu do party. 7
zlom_cesko v kostce_Sestava 1 26/07/17 00:42 Stránka 8
A navíc – jaké regiony? Turistický region není etnografický region a ani jeden z nich není mikroregion nebo euroregion. Neboť co je to region? Jedna z definic praví, že „region je víceméně administrativně vymezené území, které je zpravidla dál vnitřně organizačně uspořádané a většinou má i svůj název. Může jím být například správní celek, jakým je kraj, město apod. Regionem ale je možno rovněž rozumět jen blíže neohraničené území historicky a zvykově pojmenované a označené“. Jiná zase charakterizuje region jako „dílčí geografický systém, který zastupuje historické a institucionální procesy, neboť jeho existence je dlouhodobá, utvářená historickým procesem“. Obyvatelé regionu cítí k regionu regionální identitu, již lze charakterizovat jako pocit ztotožnění se s danou oblastí, územní pospolitostí, která vymezuje „nás, co tu žijeme“ od „přespolních“ nebo „cizích“. Regionů je, jak už naznačeno, mnoho druhů. Na těchto základech můžete stavět. Čili: rozdělil jsem si republiku do oblastí, u kterých cítím nějaké přírodní, geomorfologické a historické vazby a typické rysy. Samozřejmě, že mé úsilí je také konstrukce. Ale já tady netvořím žádnou závaznou příručku nebo učebnici. Beru tuhle práci jako hru, jako poctu velkým vlastivědcům minulosti a jako příspěvek do debaty o regionech. Možná odrzlý (protože jak si člověk může dovolit rozparcelovat republiku?), ale snad legitimní. Pokud člověk dojde k tomuto rozhodnutí a začne konat či parcelovat, padají mu do cesty další houžve. Republiku nelze dost dobře rozdělit na jednotlivé regiony tak, aby „lícovaly“, tudíž se zde nezřídka stává, že některá města patří hned do dvou oblastí. Dále: některé oblasti jsou „zavedenější“. Každý zhruba tuší, co je Moravské Slovácko, Plzeňsko, Česká Kanada, Jizerské hory, kde se rozkládají a kam sahají. Některé oblasti jsou ale méně „čitelné“. Autor se na ně může vykašlat, ale pak riskuje, že mu kromě reakcí typu „Co to tam píšete za hovadiny, byl jste u nás někdy?“ nebo „To jste psal někde v Praze z internetu, že jo?“ (psal, co bych to nepřiznal – bez virtuálu se zkrátka a dobře neobejdete, zároveň však neradno považovat informační dálnici za zlaté tele) budou chodit reakce typu „Proč tam nejsme my? To vám nejsme dost dobrý?“ Takže mu nezbyde než hledat vazby a společné rysy, konstruovat a parcelovat. A pak o jednotlivých parcelách může psát. To už jsou, jak se říká, obtíže hor za námi a začínají obtíže rovin. Na nebohého autora se sesype lavina informací a údajů, jimiž po velkém boji s prostorem, který opravdu není nafukovací, obalí kostru příslušné kapitoly, a ještě se z posledních sil pokouší doplnit vzniklou stavbu o osobní postřeh, zkušenost, poznatek z té které oblasti. Nebudeme si nic nalhávat, jsou oblasti, kde se cítí pevnější v kramflecích, v některých méně. Totéž platí o disciplínách, které zde popisuje. Proto se může mýlit a servírovat zkreslený nebo zastaralý údaj, zvlášť v odvětvích lidského konání, která se prudce mění (jako je třeba průmysl v jednotlivých regionech). Míchat důležité s nepodstatným. Takovéhle knihy jsou buď práce na dlouhé roky, anebo pro autorské kolektivy. Ale když už jeden tu výzvu přijal, pokusil se jí dostát. A doufá, že bude posuzován shovívavě.
8
zlom_cesko v kostce_Sestava 1 25/07/17 23:38 Strรกnka 9
zlom_cesko v kostce_Sestava 1 26/07/17 00:43 Stránka 10
OCENĚNÍ STARÝCH VLASTIVĚDCŮ ČESKÝCH, O MORAVSKÝCH NEMLUVĚ (Vývoj vlastivědy jako oboru) Už to padlo v předmluvě: vlastivědu si lidé obvykle spojují s učebním předmětem, kterému se učili na prvním stupni základní školy a už se na něj pamatují spíše v hrubých rysech, jako ostatně na celou školu. Jenže vlastivěda jako obor má za sebou dlouhá staletí vývoje a tříbení názorů, co je vlastně její náplní a posláním. Když chceme vyzdvihnout starobylost nějakého jevu, říkáme „už staří Řekové“ (Egypťané, Římané, Čechové nebo kdokoli chcete). Podobně bychom mohli – arciže s notnou nadsázkou – říci, že již (starý) Kosmas, děkan pražské kapituly a autor nejstarší české kroniky, stál u kořenů české vlastivědy. Ve svém epochálním díle se dopustil několika poznámek například o vodstvu českých zemí, jakož i o tvaru pohraničních hor. Též několika příspěvky k historické topografii se ctihodný děkan blýskl. První popis naší země hodný toho označení najdeme v proslulé Kronice české Aenea Silvia Piccolominiho (tiskem 1475). Spis vzdělaného klerika, který svou životní dráhu završil na papežském stolci jako Pius II., měl velký vliv na obraz českých zemí v zahraničních publikacích až do 17. století. Pozdější autoři totiž zhusta přebírali jeho údaje.
Titulní stránka jednoho z dílů Schallerovy Topographie. 10
V 16. století se velké oblibě těšily takzvané kosmografie, publikace popisující svět a vesmír podle tehdejších vědomostí. Největšího věhlasu si mezi nimi vydobyla Kosmografie Sebastiana Münstera (1544). Olomouckého biskupa Jana Dubravia inspirovala k podobnému dílu, které by se ovšem věnovalo českým zemím důkladněji než Münsterův spis, omezivší se na kusé zmínky. Dubraviovy Historiae regni Bohemiae de rebus memoria dignis Libri XXXIII (1552) hovoří o správním rozdělení Čech, nerostném bohatství Čech a Moravy, věnují se popisu řek a uvádějí základní topografické údaje o nejvýznamnějších městech. Na jeho práci navázali především Bartoloměj Paprocký z Hlohol ve svém Zrcadle staroslavného markrabství moravského (1593) a Štambuchu slezském (1609). Svým současníkům a následníkům zvedl laťku vysoko pobělohorský emigrant Pavel Stránský ze Zápské Stránky (1583–1657), svým dílem Respublica Bojema, vydaném roku 1634 u prominentního nakladatelství bratří Elsevierů v nizozemském Leidenu. František Roubík ve svém klasickém Přehledu vývoje vlastivědného popisu Čech píše, že Stránský „položil (...) pevný základ k vybudování vlastivědy Čech“. Týká se to zejména prvních dvou svazků jeho rozsáhlého opusu. Stránský nebyl jenom „tím, co posouvá hranice žánru“, ale také vzorem, inspirátorem. Rukavici hozenou z Leidenu zvedli mnozí. Jedním z prvních byl Stránského současník a bratr v údělu emigranta Martin Zeiler (1589–1661), autor Topografie Čech, Moravy a Slezska (1650 ve Frankfurtu nad Mohanem). Mezi Stránského pokračovateli však šíří záběru a monumentálností díla září jméno Bohuslava Balbína (1621–1688), jednoho z nejvýznamnějších členů jezuitského řádu v našich dějinách (snad už
jsme se zbavili obrazu jezuity jako všiváka, šmejdícího zemí zkrušenou druhým nevolnictvím a prosvětlujícího dobu temna plameny hranic, na něž metá české knihy ladným obloukem zkušeného diskaře). Balbínovo základní dílo Rozmanitosti z historie království českého (Miscellanea historica regni Bohemiae) je úctyhodným sumářem informací přírodopisných, místopisných i historických, tak rozsáhlým, že jeho poslední svazky vyšly až „z pozůstalosti“, sto let po smrti. Jeho moderní vydání je – snad – na spadnutí. Obdobné dílo se zaměřením na Moravu se chystal vytvořit Balbínův přítel Tomáš Pešina z Čechorodu. Své úsilí nedotáhl do konce: jeho Předchůdce Moravopisu (Prodromus Moravographie), jakási přípravná studie k zamýšlenému dílu, mu však zajistil místo na pomyslném piedestalu otců moravské vlastivědy. Balbínovo dílo sloužilo jako studnice informací generacím autorů v českých zemích (Vilém Etzweiler) i za hranicemi (Heinrich Ludwig Gude, Carlo Granelli, ale především Mauritius Vogt a Bernardin Erber). Všechny tyto práce však byly psány latinsky nebo německy. Prvním vlastivědným popisem Čech v českém jazyce se stalo v roce 1778 Krátké vypsání země české od augustiniánského mnicha Josefa Táborského. Nejenom použitím jazyka znamená jistý předěl v tuzemském vlastivědném usilování. Nastupující garnitura už nebrala Balbína a další staré borce jako posvátné orákulum a nezpochybnitelné autority. Duch osvícenství se zračil v novém přístupu k tématu. Symbolem nových poměrů je další z milníků vlastivědy jako oboru, šestnáctisvazková Topographie des Königreichs Böhmens člena piaristického řádu Jaroslava Schallera (1738–1809), vydaná v rozmezí let 1785 až 1790. Schaller sice využíval informací z děl svých předchůdců, zároveň však prováděl i cosi jako archivní výzkum (využíval například archivů měst a církevních institucí), a především aplikoval „datový sběr“. S podporou pražského arcibiskupství a zemského gubernia rozeslal na fary po celé zemi dotazník o devatenácti dílech, který se sice soustředil především na historická témata, ale kladl též otázky stran přírodních podmínek,
Bohuslav Balbín. Klasik žánru. stavu průmyslu, zemědělství a obchodu v té které oblasti atd. Svůj opus magnum pak Schaller rozšířil o čtyřsvazkové dílo o Praze. Obě díla jsou dnes samozřejmě v mnohém zastaralá, ale specialistům drahá. Tak jako k Bohuslavu Balbínovi patří Tomáš Pešina, pak „moravským dvojčetem“ Schallerovým můžeme nazvat Franze Josefa Schwoye (1742 až 1807). Jeho Topographie vom Markgrafthum Mähren, 1793–1794 je podobným gruntem, na kterém stavěly další generace vlastivědců a historických topografů. Schaller nebyl ve své době a ve svém usilování osamělý. Částečně v jeho stínu stojí osoba Josefa Antonína Rieggera (1742–1795), jednoho z otců zakladatelů české statistiky. Riegger vydával sešitovou řadu Materialen zur alten und neuen Statistik von Böhmen, která vzdor svému názvu obsahovala krom statistických i topografické údaje a přinášela i poznatky o přírodě popisovaných oblastí. Své poznatky a postřehy pak vysoustružil v souhrnném textu Skizze einer Statistischen Landeskunde Böhmens. Na Schallera navázali autoři podobně laděných děl: Jan Josef Polte se svou publikací Handbuch der Geographie von Böhmen, 1813, Christian Crusius a jeho Topographisches Post-Lexikon aller Ortschaften der k.k. Erbländer. Pozoruhodným příspěvkem k regionálnímu místopisu se stala zpráva o expedici Královské české společnosti nauk do Krkonoš roku 1786 (o níž populární biolog Stanislav Komárek ve svých textech často píše, že dnešnímu čtenáři musí připomínat popis výpravy na Borneo). 11
Vývoj vlastivědy jako oboru
zlom_cesko v kostce_Sestava 1 26/07/17 00:43 Stránka 11
zlom_cesko v kostce_Sestava 1 26/07/17 00:43 Stránka 12
Ve druhé dekádě 19. století mezi zemskými vlastenci a inteligencí sílila potřeba revidovat Schallerovo dílo. Zainteresované instituce (české gubernium, Královská učená společnost nauk) se však nedokázaly rozhodnout, jestli jen opravit Schallerovy omyly, nebo začít zgruntu znova. Z několika pokusů došel nejdál Josef Eduard Ponfikl, těsně před vydáním prvního dílu statistické topografie Čech však předčasně zemřel. Pokračování se ujal Vavřinec Dlask, profesor literatury na pražské konzervatoři. Dokončil Ponfiklem rozpracovaný všeobecný popis Čech a zahájil i popisy jednotlivých krajů, po dvou svazcích však slibný projekt usnul. Podobný osud jako Ponfikla potkal i profesora dějepisu a zeměpisu na Malostranském gymnáziu Josefa Eichlera. Výsledky jeho celoživotní práce, především materiál z obsáhlého dotazníkového průzkumu, spadly do klína Janu Gottfriedu Sommerovi. Tento saský rodák, který zamlada jezdil s kočovnou společností, se s podobným projektem přihlásil už v roce 1814. Když mu osud poskytl šanci vrátit se k němu, využil jí. Svůj statisticko-topografický popis Království českého (Königreich Böhmen, statistisch-topographisch dargestellt, 1832–1848) rozdělil do šestnácti dílů podle krajů. Jeho předností byly přehledné a aktuální informace o hospodářském stavu země, jakož i (slovy Františka Roubíka, autora vynikajícího přehledu o historii oboru) „dobře spořádaný obsah, systematičnost, kritičnost a vzorná typografická úprava“. Vzniklo tak dílo monumentální, a jak vám potvrdí mnohý archivář, dodnes stojí za to mít starého dobrého Sommera proklatě nízko u pasu. Sommerova práce měla opět svou moravskou obdobu. Jejím autorem byl Gregor Wolny (Markgrafschaft Mähren, topographisch, statistisch und historisch geschildert, Brno 1835–1842). Opavskému kraji věnoval topograficko-vlastivědný popis Faustin Enns. Vedle Sommera vycházely populárněji laděné průvodce a místopisy (Karel Šádek, Josef Alex Dunder, J. A. Michel), rozvíjely se také statistické přehledy, spojené zejména se jménem Jiřího Norberta Schnabela (1791–1856). O historickou topografii a vlastivědu se zajímal také František Palacký. Budoucí Otec národa se na tomto 12
poli představil v roce 1848 vydaným Popisem království českého, který „updatoval“ Sommerovy a Schallerovy údaje a doplnil je o historický rozměr. Palacký si jím připravoval půdu pro zamýšlený historicko-topografický a rodopisný slovník Čech, tento záměr však nikdy nenaplnil. Druhá půle 19. století přinesla důraz na využití archivních pramenů. Naopak se úplně ustoupilo od ambice pokračovat v sommerovsko-schallerovské linii přehledů. Vycházely topograficko-statistické slovníky (Orthův a Sládkův Topograficko-statistický slovník Čech z roku 1870, Batovcův Příruční místopis Čech, Moravy a Slezska z roku 1900). Vlastivědně-topografický popis Čech přinesly i oba velké slovníky 19. století – Riegrův i Ottův slovník naučný. Ottovo nakladatelství vydalo v letech 1882–1908 čtrnáctidílnou sérii Čechy, na dobové poměry luxusně vypravenou, která také měla ambici přinést souhrnný vlastivědný obraz Čech. Výsledek však byl značně nevyrovnaný a podstatně lépe dopadly příslušné partie v podobně laděné řadě Die Österreichische Monarchie in Wort und Bild (dva české díly vyšly v roce 1896, moravskoslezský o rok později). Co se nepovedlo v Čechách, podařilo se na Moravě. U kořenů největšího vlastivědného monumentu v historii oboru stál Muzejní spolek v Brně, založený roku 1888. Ten si vytkl za cíl zmapovat Moravu podle jednotlivých soudních okresů. První díl Vlastivědy moravské z pera F. A. Slavíka, věnovaný brněnskému okresu, vyšel v roce 1897. Dodnes v takzvané staré řadě – vysvětlení přijde záhy – vyšlo 68 svazků, poslední v roce 2002. Konec 19. a začátek 20. století můžeme s jistou nadsázkou označit za zlatý věk vlastivědného a místopisného bádání. Rozvoj turistického ruchu zvedl poptávku po populárně laděných příručkách a průvodcích pro tu- i cizozemské zájemce. Některé produkty tohoto boomu, jako Řivnáčův průvodce po království Českém (1882), bývají tu a tam vydávány dodnes. Za první republiky na Řivnáče navázal svými oblíbenými Průvodci po Československé republice, koncipovanými podle hlavních železničních tahů, Bedřich Lázňovský. Publikační možnosti se objevily i na časopisecké bázi (Památky archeologické a místopisné, Národopisný věstník českoslo-
vanský, Časopis společnosti přátel starožitností, Časopis Matice moravské aj.). Svébytnou kapitolou byly takzvané schematismy velkostatků. Pravé žně nastaly v oblasti regionální vlastivědy: dodnes můžeme strnout v němém údivu nad dílem, které na tomto poli vykonaly desítky profesorů reálných gymnázií, muzejních pracovníků a dalších pěšáků v různých koutech naší země. Za jejich nekorunovaného krále lze označit Augusta Sedláčka (1843–1926), neuvěřitelně plodného autora a badatele, jehož nasazení a produktivita se vzpírají lidskému chápání. Z jeho početných děl stojí nejvýše patnáctidílný základní kámen české kastelologie Hrady, zámky a tvrze království Českého (navazující na starší, nedokončenou práci Franze Alexandra Hebera) a Místopisný slovník historický království Českého. Vlastivědná problematika byla pěstována i v německém jazykovém prostředí. Zakladatelský zjev německého dějepisectví Karl Adolf Konstantin Höfler, zakladatel Spolku pro dějiny Němců v Čechách, poskytoval regionálním vlastivědcům prostor ve spolkovém listu Mitteilungen des Vereins für die Geschichte der Deutschen in Böhmen. Obdobný vycházel i na Moravě (Zeitschtrift des Vereins für die Geschichte Mährens und Schlesien). Na počátku 20. století pronikla vlastivěda jako obor i do učebních osnov. Některé zdroje uvádějí rok 1915, na německých školách se jako „Heimatskunde“ vyučovala o čtyři roky dřív. K jejímu plnému prosazení došlo až ve 20. letech 20. století. Období meziválečné Československé republiky přineslo pokračování trendů nastíněných v předchozích odstavcích. Klíčovou figurou tohoto období se stal Josef Vlastimil Šimák (1870–1941), jeden z nejvýznamnějších českých historiků. Kromě své vlastní práce, jejímž vrcholem byl historický místopis Čech v olbřímí knize Středověká kolonisace v zemích českých (1938), se zasloužil o teoretické ukotvení oboru. Učinil tak ve stati O stavu a úkolech české vlastivědy. Šimák si zároveň „odchoval“ zdatné následovníky, kteří pokračovali jeho stopou. Zatímco František Roubík (1890–1974) se věnoval mimo jiné rozvíjení teoretických aspektů vlastivědy (Příručka vlastivědné práce, 1941), Ladislav Hosák (1898–1972) odvedl velký kus práce na poli historické topografie. Jeho His-
Titulní stránka Sommerova Království českého, díl věnovaný Prácheňskému kraji.
torický místopis země Moravskoslezské (1933–1938) má dodnes značnou cenu, o čemž svědčí i úspěšný reprint z roku 2004. Hosák a jeho pokračovatelé na něj navázali šestnáctisvazkovým Historickým místopisem Moravy a Slezska pro období kapitalismu a socialismu (1966–2012). V roce 1929 byl vydán první svazek Československé vlastivědy, ambiciózního pokusu o souhrnný, mezioborový popis nového státu. Do roku 1936 vyšlo deset dílů; komplet se ve své době těšil značné popularitě. Velmi se dařilo i různým regionálním vlastivědným spisům. Stejnojmenný projekt byl „spuštěn“ na půdě Československé akademie věd a v roce 1963 vyšel první svazek jeho prvního dílu (respektive druhého, díl označený jako první vyšel o pět let později). Osud však nepřál jeho dokončení: do roku 1971 vyšly čtyři díly (Příroda, Dějiny, Hudba, Divadlo) a Československá vlastivěda zůstala torzem. Posledním velkým vlastivědným projektem je „nová řada“ Moravské vlastivědy, jejíž první svazek vyšel péčí Muzejní a vlastivědné společnosti v Brně v roce 1992. Dosud vyšlo v sérii Vlastivěda moravská – země a lid – nová řada jedenáct svazků, další jsou v přípravě. V současnosti se vlastivěda jako taková považuje spíše za učební předmět. Její roli převzaly obory jako historická geografie či regionalistika. Ačkoli se bádání a publikační činnost zaměřují spíše na jednotlivé regiony či dílčí obory, i dnes však vycházejí mohutná syntetická díla. Za zmínku stojí například Atlas krajiny České republiky (2011), formou odlišný, duchem však v mnohém souznějící. 13
Vývoj vlastivědy jako oboru
zlom_cesko v kostce_Sestava 1 26/07/17 00:43 Stránka 13
zlom_cesko v kostce_Sestava 1 25/07/17 23:51 Stránka 96
TÁBORSKO Některá individua říkají tomu kraji „přechodová fáze mezi středními a jižními Čechami“. Jestliže jsou pro řadu lidí ty klasické jižní Čechy rybničnaté roviny popsané v předchozí kapitole, pak jim tam tahle kopcovitá krajina prostá mohutných komplexů vodních ploch příliš pasovat nebude. Jenže – co je to vlastně Táborsko? Je to současný okres Tábor? Etnografický region Kozácko? A pokud ano, co s krajem kolem Milevska a kolem soutoku Vltavy a Lužnice? PŘÍRODA, HOROPIS A VODOPIS V oblasti převládá zemědělská krajina, souvislé plochy lesů, typické pro Třeboňsko, jsou v menšině (Černická obora mezi Bechyní a Hlavatci, Turovecký les na východ od Sezimova Ústí, lesy na dolní Lužnici pod Táborem). Jedinou větší aglomerací je souměstí Tábor – Sezimovo Ústí. Větší část území pokrývá Táborská pahorkatina, která výrazným jazykem zasahuje podél toku Vltavy až k Hluboké. Dělí se na Píseckou a Soběslavskou
pahorkatinu. Její hranice může být i severní hranicí regionu. Východní hranici pak tvoří Křemešnická vrchovina. Na severovýchodě u Mladé Vožice sem zasahuje Vlašimská pahorkatina. Vrcholy: Svídník (732 m), Javorová skála (723 m), Čertovo břemeno (715 m), Batkovy (721 m), Jirkova skála (699 m), Dehetník (680 m), Choustník (669 m), Dubský vrch (602 m). Územím protéká Lužnice, která se nad Týnem nad Vltavou vlévá do Vltavy. Jak už bylo řečeno, Táborsko nemá výrazné ryb-
Náměstí v Táboře. Jednooký hejtman je všudypřítomný. 96
Táborsko
zlom_cesko v kostce_Sestava 1 25/07/17 23:52 Stránka 97
niční soustavy, ale jedeme-li na jih Čech od Benešova, už od Sezimova Ústí začíná počet rybníků nápadně stoupat (a k Táboru patří rybník Jordán jako k velbloudovi hrby); další najdeme kolem Kovářova nebo Jistebnice. Z vodních děl současnosti je třeba zmínit duo přehrad Hněvkovice a Kořensko, vzniklé na Vltavě pro potřeby jaderné elektrárny Temelín. Tu první „proslavil“ před pár lety Jiří Hájíček v románu Rybí krev. LOŽISKA SUROVIN Oblast nemá nerostná ložiska. V Maršově u Tábora je jedno ze dvou těžených ložisek bentonitu v ČR, v Kolodějích nad Lužnicí – Hostech jedno z ložisek grafitu. Na Borkovických blatech se těží rašelina. Těžba vápence v okolí Chýnova už zanikla. MÍSTA, LIDÉ, DOBA Osídlení Táborska ovlivňovala už od nepaměti Vltava: její tok sledovali pravěcí obyvatelé při svém kočování střední Evropou, a pokud si založili nějaké sídlo, pak zhusta v její blízkosti. Proto nacházíme nejstarší jejich stopy v místech jako Kučeř, Jetětice nebo Kostelec nad Vltavou. Ze vzdálenějších lokalit lze vypíchnout Bernartice, které platily po značnou část prehistorické éry za „dobrou adresu“ s kontinuálním osídlením, a také Bechyni, kde první výšinné sídliště vzniklo v pozdní době kamenné. Obzvláště vydatné jsou nálezy z doby bronzové, z níž pochází i pás mohylových polí mezi Soběslaví a Dobronicemi. Nejvýznamnější lokalitou v té oblasti bylo hradiště v Hostech, které bývá považováno za významnou obchodní stanici se styky se zbytkem Evropy. Z území samotného Tábora pocházejí nejstarší nálezy ze starší doby železné. Vltava a Lužnice sehrály důležitou roli také při pronikání slovanských osídlenců na Táborsko. Kromě již „zavedené“ Bechyně se usadili i v dalších místech, která měla hrát v oblasti důležitou úlohu: z 8. století bylo zjištěno slovanské osídlení v Milevsku, z téže doby pochází hradiště na Svákově u Soběslavi, v 10. století máme písemně připomenuto i hradiště v Chýnově. Právě to se společně s Bechyní stalo jedním z opěrných bodů přemyslovské moci při postupu na jih.
Temelín: takový krajinotvorný prvek aby člověk v celé zemi pohledal. Veledůležitým momentem pro dějiny území bylo založení kanonie premonstrátů, nejstarší církevní instituce jižních Čech, v Milevsku roku 1184. Kolonizační úsilí kláštera probíhalo v 13.–14. století v širokém prostoru Sedlčanska a Bechyňska. Samotná Bechyně patřila pražskému biskupství a posléze panovníkovi, který zde hledal opěrný bod proti třetímu zdejšímu velkému hráči, rodu Vítkovců. Ti založili hrad na Příběnicích, dnešní Sezimovo Ústí a Hradiště, předchůdce Tábora. Tento pomyslný mocenský trojúhelník vzal za své v okamžiku, kdy se na ostrožně Lužnice a Tismenického potoka v roce 1420 roztočila kola dějin. Okolnosti vzniku Hradiště hory Tábor jsou známy snad každému. Revoluční ohnisko na Táboře mělo na svědomí zásadní zlom v osudech milevského kláštera: jako největší církevní ústav poblíž centra revoluce posloužil božím bojovníkům sotva dva měsíce po založení Tábora jako cvičák pro aplikaci některých revolučních myšlenek v praxi, a ačkoli se premonstráti v roce 1437 na spáleniště vrátili, už nikdy to nemělo být takové, jako před 23. dubnem 1420. Vznik Tábora znamenal ve zdejším prostoru novou kvalitu a novou „těžkou váhu“: táborský stát ve státě prošel vichřicemi husitských let bez ztráty kytičky, kapituloval až v roce 1452, ale majetky, které město získalo, mu zůstaly a staly se základem k vytvoření majetkové domény s jádrem mezi Milevskem, Bechyní, Soběslaví a Chýnovem a majetky až u Sedlčan a na Podblanicku. Za účast v prvním pro97
zlom_cesko v kostce_Sestava 1 25/07/17 23:52 Stránka 98
Pohádkový zámek Červená Lhota. MĚSTA (počet obyvatel) Tábor (34 482), Týn nad Vltavou (8 009), Sezimovo Ústí (7 251) Soběslav (7 002), Milevsko (8 474), Bechyně (5 129), Planá nad Lužnicí (4 251), Mladá Vožice (2 715), Jistebnice (2 006) tihabsburském povstání roku 1547 sice o většinu přišlo, přesto Tábor zůstával jedním z nejvýznamnějších českých měst. Kromě Tábora hráli v oblasti nejdůležitější roli Rožmberkové a Švamberkové, dva významné šlechtické rody spojené dědičnými smlouvami. Když v roce 1611 po smrti Petra Voka (jehož působení na Bechyni v letech 1569–1582 patří k oblíbeným hřištím českých romanopisců a filmařů) vstoupily v platnost, stali se Švamberkové pány velké části jižních Čech. Jak známo, nevydrželo jim to dlouho, protože v českém stavovském povstání navlékli špatný dres. Na Táborsku se odehrál jeho epilog: Tábor stejně jako Zvíkov (a na jihu Třeboň) byly městy, kde se stavovská posádka bránila ještě půldruha roku po trapném konci české rebelie. Tábor (a podobně Milevsko) zaplatil to angažmá nesmírnou devastací. Osud mu nastavil přívětivější tvář po více než století pozvolného zvedání se ze dna. V roce 1751 jej správní reforma Marie Terezie určila za krajské město, což znamenalo konec Bechyně jako odvěkého správního centra oblasti. Tu tehdy držel rod Paarů; jako by ji chtěli odškodnit za tu potupu, při98
spěli k velkému rozmachu zdejší tradiční výroby keramiky, která město po naše dny proslavuje zdaleka nejvíc. Velké výzvy 19. století míjely Táborsko dlouho obloukem. Železnice sem dorazila poměrně pozdě (1871). A teprve o rok později průmysl: táborská tabačka byla prvním a dlouho i největším podnikem svého druhu nejen ve městě, ale i v širokém okolí. Velké průmyslové projekty a investice, ať už ze soukromé nebo státní kapsy, se regionu nadále vyhýbaly. Naopak od konce 19. století stoupal jeho potenciál jako oázy klidu a rekreace: vilová zástavba v Táboře, Sezimově Ústí a Plané nad Lužnicí je plodem tohoto trendu. Přesto se Tábor stal nejdynamičtěji rostoucím městem jižních Čech, arciže s výjimkou Českých Budějovic. Při sčítání lidu v roce 1869 byl ještě v počtu obyvatel za Pískem i Jindřichovým Hradcem, po první světové válce už ukázal ostatním záda a řečeno jazykem komentátorů cyklistických závodů, „neustále zvyšoval náskok před pelotonem“. O to razantnější proměnu schystal kraji socialistický režim. Jeho největším pomníkem je monument jaderné elektrárny Temelín, největší energetická investice na našem území. Jeho výstavba zahýbala životem v okolí (velmi silné svědectví o tom, jak rozvrátila život v obcích kolem, podává doporučeníhodná kniha Antonína Pelíška ...po nás planina), zejména v dosud nenápadném městě Týn nad Vltavou. Temelín je gigant, Temelín je politikum, je to... „Je to umělecký dílo. Má to v nás vzbuzovat emoce.“ (Říká Radek Pastrňák, pravděpodobně po požití omamných bylin, ve Svěrákově jihočeské road movie Jízda. „A je to dokonce podepsaný,“ dodá Aňa Geislerová, rusý vamp české kinematografie). Ale industrializace regionu, to nebyl jen Temelín. Dávno předtím se Milevsko stalo městem vzduchotechniky, Tábor vyšel vstříc automobilovému a oděvnímu průmyslu. CHLÉB VEZDEJŠÍ Jak už z předchozích řádků vyplývá, nejvýznamnějším odvětvím v regionu je energetický průmysl. Jaderná elektrárna Temelín je také největším zaměstnavatelem v oblasti. V Táboře po pádu tex-
tilky Otavan setrvává výroba automobilových komponentů – se znalostí pozdějšího vývoje lze říci, že založení firmy Brita (dnes Brisk) v roce 1935 předběhlo dobu. Významným výrobním centrem regionu je průmyslová zóna v Plané nad Lužnicí, v níž dominuje místní firma na výrobu umělých textilních vláken a pobočka českobudějovického mlékárenského giganta. V domovském Milevsku hraje nadále klíčovou roli vzduchotechnický magnát ZVVZ. Z tradičních odvětví se drží strojírenství ve Veselí a dřevozpracující průmysl v Soběslavi. K VIDĚNÍ Světská sláva: město Tábor, zříceniny Choustníku, Radenína, Šelmberku, Kozího Hrádku či Příběnic. Zámky v Bechyni, Kolodějích nad Lužnicí a v Červené Lhotě. K Bohu blíž: klášter v Milevsku, kaple v Klokotech, kostel Proměnění Páně a bosácký klášter v Táboře. Industriál: Temelín: takový krajinotvorný prvek aby člověk v celé zemi pohledal. Brutálně dotažený vi-
zuální efekt barokního kostela ostatně oceníte nejen z Táborska, ale z celých jižních Čech (udělal někdy někdo mapu nejvzdálenějších míst, odkud je vidět?). Ale aby se to netočilo jen kolem Temelína: za pozornost rozhodně stojí unikátní Křižíkova dráha Tábor–Bechyně a její originální překročení Lužnice, dále pak Stádlecký most či Mlynářské muzeum v Božeticích. V plenéru: kaňon Lužnice, Chýnovské jeskyně. Svrchu: rozhledny Hylačka, na Svákově, v Krátošicích a na Vysokém Kamýku, z Hlásky v Soběslavi, z Choustníku, z věže kostela Proměnění Páně v Táboře. A JEŠTĚ: u Jordán bývá označován za rybník, ale v podstatě je to vodní nádrž s nejstarší přehradní hrází u nás (první zmínka o ní pochází z roku 1492). u Železniční přejezd přes most Duha v Bechyni je nejdelší svého druhu u nás. u Železniční most u Červené je nejvyšší v ČR (68 m).
Zřícenina hradu Choustník. 99
Táborsko
zlom_cesko v kostce_Sestava 1 25/07/17 23:52 Stránka 99
zlom_cesko v kostce_Sestava 1 25/07/17 23:52 Stránka 100
ČESKÁ KANADA Vstupenky na věčnost na sebe berou různé podoby. Někam něco napíšete, a ono se to stane obecným majetkem, běžně používaným a obecně uznávaným ještě sto let poté, co vy tu nebudete. Stejně jako v případě Českého ráje i název regionu na česko-rakouských a česko-moravských hranicích je v podstatě dílem jednoho novináře.
PŘÍRODA, HOROPIS A VODOPIS Území České Kanady se – zejména ve své centrální části – vyznačuje značným podílem lesů, vytvářejících souvislý pás od Kunžaku až po státní hranici u bývalé Romavy. Bezlesou, zemědělským aktivitám zasvěcenou krajinu najdeme v okolí Jindřichova Hradce. Převážně kopcovitá oblast České Kanady je rozdělena mezi Jindřichohradeckou vrchovinu a Novobystřickou vrchovinu (a velmi okrajově sem na východě zasahuje Dačická kotlina). Nejvyšší vrcholy: Vysoký kámen u Kunžaku (738 m), Šibeník (732 m), Kunějovský vrch (725 m), Studnice (722 m), Bukový vrch (721 m). Západ České Kanady je jakýmsi „dojezdem“ třeboňské rybniční soustavy. Za zdejšími rybníky ostatně stojí mnohdy stejná vrchnost a stejní stavitelé. Největší koncentrace je pak východněji mezi Strmilovem a Jindřichovým Hradcem. Jedinou řekou v oblasti je Nežárka. LOŽISKA SUROVIN V Číměři, Horních Němčicích, Sumrakově a Studené se těží žula, u Stráže nad Nežárkou jsou ložiska štěrkopísků.
Zámek v Jindřichově Hradci s rybníkem Vajgar. 100
MÍSTA, LIDÉ, DOBA Stopy lidské přítomnosti v pravěku České Kanady jsou, ehm... stopové. Nálezy, jako jsou ty neolitické z areálu zaniklé obce Pfaffenschlag, jsou výjimkou potvrzující pravidlo. První známkou stálejšího osídlení je slovanské pohřebiště z 8.–9. století n. l. v lesích za Novým Vojířovem. Kolonizace prostoru začala z tehdejšího Vitorazska. V roce 1179 přidělil verdikt císaře Fridricha Barbarossy v Chebu oblast kolem Nové Bystřice a Landštejna hrabatům z Raabsu. Ti snad jako opěrný bod založili hrad na místě dnešního kostela sv. Jana Křtitele ve Starém Městě pod Landštejnem. Ve 20. letech 13. století byl pohraniční prostor opět připojen k české koruně. Důsledkem tohoto aktu je založení pomezního hradu Landštejna. V roce 1260 jej získali příslušníci třeboňské větve Vítkovců, kteří se pak začali podle hradu psát „z Landštejna“. Jejich moc vrcholila na počátku vlády Karla IV., kdy Vilém z Landštejna patřil k nejvýznamnějším pobočníkům mladého krále (k obrovskému nadšení ostatních větví vítkovského rozrodu, které pak proti ambicióznímu příbuznému vedly lokální válku). Na počátku 13. století byl také založen hrad v dnešním Jindřichově Hradci. I jeho držitelé patřili k Vítkovcům a již roku 1221 se psali „de Novo Castro“. Páni z Hradce napřeli kolonizační úsilí směrem k Vysočině. Jindřichův Hradec se stal reprezentativním sídlem rodu, který od konce 15. století patřil k nejmocnějším v zemi. Páni z Landštejna vymřeli v roce 1369 a po krátkém intermezzu, kdy byl v panovnických rukou, předal Václav IV. hrad rodu Krajířů z Krajku. Krajířové získali i Novou Bystřici, kterou drželi až do vymření rodu v roce 1575. Zejména v první polovině
16. století poznamenali tvář zdejší krajiny zakládáním rybníků, které se vyrovnaly největším dílům rožmberským. Krátce po Krajířích odešli i páni z Hradce. Noví majitelé hradeckého panství, Slavatové, jej provedli krušnými časy třicetileté války a poté přivedli ke značnému rozkvětu. Město se za jejich vlády – a za jejich nástupců Černínů z Chudenic – stalo soukenickou baštou, srovnatelnou s Libercem na druhé straně země. Na rozdíl od něj však město minuly ty důležité vlny průmyslové revoluce, tudíž v 19. století jeho význam – i v souvislosti s úpadkem tradičního soukenictví – poklesl. Ve zbylé části České Kanady se rozvíjelo sklářství a zpracování železa. Oblast – zejména její bystřická část – byla osídlená německy mluvícím obyvatelstvem. Po odtržení pohraničí v roce 1938 se tak Jindřichův Hradec ocitl na sedm let v jakési „německé kapse“, obklopen územím říše. Po odsunu Němců a vzniku pohraničního pásma došlo k likvidaci některých obcí (Rajchéřov, Košťálkov, Staré Hutě). Neporušenost pohraničního území a památkový status Jindřichova Hradce přispěly k tomu, že se Česká Kanada stala po roce 1990 rájem turistiky. Jako by se tím naplnily vize autora názvu, který doposud zůstává utajen. Tak tedy: jak připomněla Tereza Gregorová ve své práci o „vymýšlení“ České Kanady, otcem názvu regionu je Jaroslav Arnošt Trpák (1892–1967), redaktor Národních listů. Poprvé jej použil v roce 1928 ve fejetonu, v němž prostředkoval čtenářstvu „čubičky“ krásy svého domovského regionu. Termín zakořenil a kraji už zůstal. CHLÉB VEZDEJŠÍ Vzhledem k sídlištní síti a historickým vazbám je Česká Kanada takové průmyslové zápecí. Velké subjekty zde nefigurují. Jenže ve velikosti nemusí být nutně síla, město se snaží jít cestou podpory většího množství malých a středních subjektů. Silnou pozici má potravinářský průmysl, mezi ty důležité patří podniky zabývající se elektroprůmyslem a stavebnictvím. K VIDĚNÍ Světská sláva: impozantní Jindřichův Hradec, zřícenina hradu Landštejn, slavonické náměstí.
Česká Kanada
zlom_cesko v kostce_Sestava 1 25/07/17 23:52 Stránka 101
Úzkokolejka do Nové Bystřice. MĚSTA (počet obyvatel) Jindřichův Hradec (21 568), Nová Bystřice (3 306), Slavonice (2 461), Kardašova Řečice (2 227), Strmilov (1 401), Stráž nad Nežárkou (863) K Bohu blíž: františkánský klášter v Klášteře u Nové Bystřice, Montserrat nad Slavonicemi. Industriál: úzkokolejky Jindřichův Hradec – Obrataň a Jindřichův Hradec – Nová Bystřice (i s cimrmanovskou zastávkou v Kaprounu), muzeum opevnění v Klášteře. V plenéru: jak je celý kraj sličný, těžko vybrat nějaký úchvatný detail. Ale když už, tak partie mezi Rudolcem a Zvůlí, plné viklanů a pozoruhodných skalních útvarů (a nejen proto, že jeden z viklanů sluje Ďáblova prdel). Svrchu: z Landštejna, ze slavonické věže a z věže jindřichohradeckého hradu, z rozhledny na Rýdově kopci. A JEŠTĚ: u Jednou z emblematických postav kraje je loupežník Johann Georg Grasel (1790–1818), který obohatil češtinu o libozvučné slovo grázl. Kousek od Stálkova jej připomíná kamenná kupa přezdívaná Graselova sluj. u V Jindřichově Hradci byla otevřena první vodní elektrárna na našem území (1887). u A ještě jedno nej – v muzeu Jindřichohradecka je vystaven největší pohyblivý betlém ČR i světa, takzvané Krýzovy jesličky.
101
zlom_cesko v kostce_Sestava 1 26/07/17 00:02 Stránka 158
KRKONOŠE A PODKRKONOŠÍ Při dobrém počasí jsou jejich obrysy vidět od okraje Prahy. Další panoramata nabídnou vhodné partie dálnice D11. Vyzývají k tomu sjet z cesty, otočit to na sever, za Miletínem začít stoupat. Tam někde začíná podhůří Krkonoš s nenápadnou Zvičinou.
A za ní už je pás hor. Krkonoše jsou v mnoha ohledech výjimečné: jsou největší, nejnavštěvovanější... a taky nejstudenější a nejnáladovější, co se počasí týče. Při květnovém výstupu na Sněžku lze zažít vánici, kdy teplota strachy zalézá pod nulu. Krkonoše mají i místa, jež masový turismus míjí: například skryté Rýchory na jejich východním konci. Krkonoše i s podhůřím leží v Libereckém a Královéhradeckém kraji, v okresech Semily a Trutnov. PŘÍRODA, HOROPIS A VODOPIS Až na nejvyšší partie a ostrovy kolem bud jsou Krkonoše kontinuálně zalesněné. V podhůří převládá
Sestup ze Sněžky ke Slezské boudě. 158
kombinace lesozemědělská krajina. Na území se nacházejí geomorfologické regiony Krkonoše a Krkonošská pahorkatina. Oba patří do Krkonošské podsoustavy, která se táhne od Šluknovského až na kraj Broumovského výběžku. Z horských vrcholů jen ty opravdu nejvyšší, krkonošský Top 10. Sněžka (1 603 m), Luční hora (1 555 m), Studniční hora (1 554 m), Vysoké kolo (1 509 m), Stříbrný hřbet (1 490 m), Violík (1 472 m), Malý Šišák (1 439 m), Kotel (1 435 m), Zadní planina (1 423 m), Harrachovy kameny (1 421 m). Nejvyšším vrcholem krkonošského podhůří je Hejlov (835 m) nad Bratrouchovem.
Pramení zde několik řek: nejvýše překvapivě nikoli Labe, ale Úpa (1 432 m). Ta, jakož i další „krkonošské“ řeky, je přítokem Labe. Výjimku tvoří Mumlava, která zavčasu napojí Jizeru. Přírodní i umělé vodní plochy najdeme spíše na polské straně Krkonoš, čest těch domácích hájí vodní nádrž Labská a přehrada Les Království u Dvora Králové, s hrází jak z pohádek bratří Grimmů. U Trutnova najdeme na mapách vodní plochu s názvem Mrtvé jezero. Jedná se o odkaliště popílku. LOŽISKA SUROVIN Ložiska drahých kovů a nerostných surovin a příběh jejich dolování jsou součástí krkonošské historie, patří však minulosti. V Podkrkonoší se nacházejí lomy na krystalický vápenec (v Černém Dole u Janských Lázní), v Lánově severovýchodně od Vrchlabí se těží dolomit (osm a čtvrt kilometru dlouhá nákladní lanovka z Černého Dolu do Kunčic nad Labem patří k významným krajinným prvkům), ve Vestřevi – Dolní Olešnici jsou ložiska pyropu. MÍSTA, LIDÉ, DOBA Je jasné, že úvodní partie popisu historie Krkonoš a jejich podhůří se budou muset odehrávat právě „dole pod kopcem“. Hory byly pro pravěkého člověka příliš nehostinné a příliš neschůdné, než aby se v nich pokoušel zachytit. Nález pěstního klínu například v Obřím dole by jistě způsobil senzaci prvního řádu, na druhou stranu by zaváněl podezřením z české variace na glozelskou knihovnu nebo piltdownského člověka. Jednou z nejstarších stop výskytu člověka jsou nálezy v trutnovské čtvrti Voletiny z pozdního paleolitu. I středověká kolonizace sem pronikala pomalu a váhavě. Výjimku tvořil východní okraj podhůří, kterým mohla vést od počátku 12. století stezka do Slezska (po trase Chotěvice – Pilníkov – Horní Staré Město a Žacléřským průsmykem ze země). Právě osada vzniklá na přechodu Úpy na místech dnešního Starého Města se stala základním bodem, odkud ve 13. století pánové ze Švábenic, moravský rod, který osud zavál až do této části Čech, začali kolonizovat prostor pod horami. Na západní straně podhůří postupovala kolonizace
Pohádková přehrada Les Království. podél Jizery: jejím opěrným bodem byl hrad Jana z Valdštejna nad Horními Štěpanicemi (znalci Krkonošských pohádek si jistě vzpomenou na štěpanického barona, se kterým se chtěl proradný Trautenberk piklit proti jemnostpánu Krakonošovi). Hory samotné zůstaly mimo toto hemžení. Tento stav skončil s objevem zdejších ložisek drahých kovů a nerostného bohatství. I Krkonoše mají svou „vlašskou legendu“: působivě to popisuje Bohuslav Balbín v příběhu o jednom Italovi, který se svými druhy pronikl do Obřího dolu, našel tam zlato, pak se pokoušel projít do Úpského a „na louce tam našli lidské lebky a kosti, pozůstatky těch, kteří (...) sešli z cesty, kterou více nenalezli, a zahynuli hlady“. Těžba zlata, železných, měděných, stříbrných i arzenových rud probíhala ve Svatém Petru, na Malé i Velké Úpě, na Mísečkách a Rýchorách, v podhůří například v Herlíkovicích či v Rokytnici nad Jizerou. Těžba způsobila rozmach Vrchlabí a dalších měst. Pravidelné osídlení už dosahovalo k Rokytnici, do Benecka a Černého dolu. Dalším důležitým způsobem obživy se stalo sklářství. Ve Vysokém nad Jizerou snad stála huť již v druhé polovině 14. století, na východě předpokládáme v následujícím století sklárny v Křenově či bývalých Sklenářovicích (nad Svobodou nad Úpou). Velký rozmach oboru přišel v 16. století. V 17. století těžební boom opadl a do podhůří se pozvolna vplížila řemesla, která posléze umožnila rozvoj textilního průmyslu. Na horách se tehdy začal rozmáhat pozoruhodný fenomén takzvaného budního hospodaření, založeného na pastvě dobytka 159
Krkonoše a Podkrkonoší
zlom_cesko v kostce_Sestava 1 26/07/17 00:02 Stránka 159
zlom_cesko v kostce_Sestava 1 26/07/17 00:03 Stránka 160
Horní partie Pančavského vodopádu. MĚSTA (počet obyvatel) Trutnov (30 680), Vrchlabí (12 502), Nová Paka (9 165), Semily (8 472), Jilemnice (5 470), Hostinné (4 435), Žacléř (3 207), Rokytnice nad Jizerou (2 713), Svoboda nad Úpou (2 100), Jablonec nad Jizerou (1 707), Harrachov (1 456), Vysoké nad Jizerou (1 295), Pilníkov (1 246), Špindlerův Mlýn (1 125), Janské Lázně (717), Pec pod Sněžkou (635) a sklízení sena. Za nejstarší boudu je označována ta, která je dnes zároveň největší: Luční bouda nabízela možnost přenocování už v roce 1625. V druhé půli tohoto století píše o Krkonoších již zmíněný Bohuslav Balbín: „Třemi věcmi jsou Krkonošské hory proslulé. Tím, že předvídají a oznamují veškeré počasí, vzácností rostlinstva a drahých kamenů a konečně podivuhodným Zjevením, kterému obyvatelé říkají Rýbrcoul.“ Těm, kdo by se do hor chtěli vypravit, předává radu jakéhosi Itala, který praví, že „se 160
třeba setkají s mimořádnými jevy, ale doporučuje překonat strach mlčením, protože nadpřirozené bytosti proti řádným lidem nic nezmohou“. Těch, kteří se do hor chtěli vypravit, bylo zejména od počátku 19. století stále víc. Pěknou ukázkou téhle gründerské fáze krkonošského turismu je Máchova Pouť krkonošská. Síť bud se ukázala jako kvalitní základ pro poskytování služeb a mnozí majitelé tyto výzvy vyslyšeli. Hory začaly přitahovat stále více lidí a lidé je, pomalu a nezřetelně, začali proměňovat. Dole do podhůří mezitím dorazila průmyslová revoluce. Uchytil se zde především textilní průmysl, spojený se jménem Johanna Faltise – v roce 1836 založil v Mladých Bukách první přádelnu lnu v Čechách a v 60. letech v Trutnově postavil největší podnik tohoto druhu v Evropě. Rozmáhalo se též papírenství (Hostinné). Surovinovou základnu poskytovalo uhlí ze žacléřské a svatoňovické pánve, kde se těžilo už na konci 16. století. Krkonoše a jejich podhůří byly – až na západní jazyk u Rokytnice a Pasek nad Jizerou – osídleny především německy mluvícími obyvateli. Přesto se zejména vrcholovým partiím hor vyhnul osud jiných pohraničních oblastí poznamenaných odsunem. Mohl za to turistický ruch, stále silnější v době, kdy přitažlivost nejvyšších hor posilovala i skutečnost, že socialistický občan zase neměl příliš na výběr, kam jet za zážitky. Proměny hor v tomto období pěkně symbolizuje protiklad rekreačních velkostaveb hotelů Labe nebo Horizont a Obří boudy, odkud vycházeli nosiči na Sněžku, zpustlé a v roce 1984 zbořené. V 90. letech příval turistů mírně poklesl, aniž by to ovšem bylo nějak poznat (v tomto punktu nebývale vzrostl význam Špindlerova Mlýna, který má v téhle zemi hrát roli lepšího střediska zimních zábav). Lze asi říci, že turistický ruch pomáhal částečně utlumit sociální otřesy, které přišly po rozkladu zejména textilního průmyslu a žacléřského dolování. Ze všech českých pohoří zde nejvíc platí, že „tyhle hory nejsou pro místní“. Dávno propadly peklu masového turismu a tak už to asi zůstane. CHLÉB VEZDEJŠÍ Z podhorského textilního impéria ještě něco málo přežívá: pobočky královédvorské textilky a výroba
textilních strojů v Trutnově. Jinak je „Trauč“ – i jako okres – zasvěcen spíše strojírenství a potravinářskému průmyslu. Přetrvává papírenský průmysl v Hostinném, ve Vrchlabí je nadále pobočka boleslavské automobilky a kabelovna. K VIDĚNÍ Světská sláva: zámek ve Vrchlabí. Hančův pomník. Naprosto podceněný kousek je Růžový palouček u Žacléře, místo, kde se Jan Amos Komenský loučil s vlastí – některá tvrzení na pomníčku té události budete přebírat ještě dlouho. K Bohu blíž: renesanční kostel sv. Mikuláše v Horní Branné, památník obětem hor nad Luční boudou, kostel Nanebevzetí Panny Marie v Horním Maršově (nejstarší stavba ve východních Krkonoších), gotický kostel Nejsvětější Trojice v Hostinném. Industriál: kovárna v Obřím dole, sklárna a hornické muzeum v Harrachově, plátenický dům v Horní Branné, ozubnicová dráha Harrachov–Tanvald, jediná u nás. A areál pevnosti Stachelberg na Babí pod Žacléřem.
V plenéru: Jejej! A co první? Sněžka? Obří důl? Dívčí kameny? Pramen Labe? Mumlavský vodopád? Hornoúpský? Pančavský? A co údolí Vošmendy? Svrchu: v tomto případě musí nastoupit autorovo subjektivní hledisko. Tedy: Sněžka, Černá hora, Rýchorská bouda a Přední Žalý. A JEŠTĚ... u U Vítězné u Dvora Králové nad Labem stojí největší větrná elektrárna v ČR. u Několik nej drží krkonošské lanovky. Najdeme zde nejstarší osobní lanovku na území naší země (na Černou horu), jakož i nejstarší nákladní (u Lánova). u Pančavský vodopád je nejvyšší v České republice. Hned za ním je Horní Úpský, a protože tři tvoří společenství, i ten třetí je krkonošský (Pudlavský nad Špindlerovým Mlýnem). u A najdeme tu i nejvýše položený pivovar. Nachází se na Luční boudě, tento primát před lety vyfoukl pivovaru v Kvildě. u A taky nejvýše položenou budovu. Tento primát drží od roku 2007 poštovna na Sněžce.
Krkonošské boudy. 161
Krkonoše a Podkrkonoší
zlom_cesko v kostce_Sestava 1 26/07/17 00:03 Stránka 161
zlom_cesko v kostce_Sestava 1 26/07/17 00:14 Stránka 222
OSTRAVA Jsou města velebná, která oblibujeme proto, že jsou klidná, uměřená, líbivá, „uživatelsky přívětivá“. Ostrava je přesný opak. Ale díky tomu má neoddiskutovatelný a specifický šmrnc. MÍSTO Převážná část Ostravy leží v Ostravské pánvi, jen na nejzazším jihu vyhřezává několik městských obvodů (Výškovice, Stará Bělá, Proskovice) do sousední Moravské brány. Díky poloze města na soutoku několika řek je jeho reliéf „lautr rovina“. Nejvyšší bod města se nachází na nejzazším západě v Krásném Poli (336 m), od Poruby až k řečišti Ostravice se pohybujeme víceméně po placce. Trochu výše jsou pak položeny některé pravobřežní části Ostravy (Slezská, Muglinov, Heřmanice, Michálkovice). Ostravou protékají dva větší toky. Odra tvoří pomyslnou hranici mezi Ostravou a Porubou se Svinovem, jejími přítoky jsou Ondřejnice a Opava. Pod Landekem se do ní vlévá Ostravice, která dělila a dodnes dělí Ostravu na Moravskou a Slezskou. Pod Slezskoostravským hradem se do ní vlévá Lučina. LIDÉ A DOBA Ostrava má čestné místo v každé učebnici pravěku. Zdejší nálezy patří mezi nejstarší a nejvýznamnější i ve středoevropském měřítku. V areálu štěrkovny
Tajemství ocelového města. 222
ve čtvrti Přívoz byly objeveny zbytky nástrojů, potvrzující přítomnost člověka už před 300 000 let. Ještě větší jméno však mezi znalci a zájemci zaujímá kopec Landek ve čtvrti Petřkovice na severním okraji města. Návrší nad soutokem Odry a Ostravice bylo osídleno – byť ne trvale – již ve starší době kamenné a pak s přestávkami až po počátek středověku. A kdyby kvůli ničemu jinému, tak kvůli věhlasné Landecké venuši a ohořelým zbytkům uhlí (které tehdy vyhřezávalo přímo na zemský povrch) v pozůstatcích 22 000 let starých ohnišť si zaslouží titul jedné z nejdůležitějších adres pravěku českých zemí. Územím dnešní Ostravy tedy „kráčely dějiny“ už dávno před vznikem samotného města. Tudy táhli pravěcí kočovníci, tudy vedly obchodní komunikace mezi jižní Evropou a Pobaltím, včetně Jantarové stezky. Přesto jsou zdejší pravěké nálezy poněkud kusé. Přírodní a klimatické podmínky způsobily, že se zde lidé usazovali jen zřídka. Tudíž z některých období (např. z doby železné) máme jen minimum nálezů. V době hradištní lze poprvé očekávat intenzivnější osídlení, soustředěné kolem slovanského hradiska na Landeku. Z něj pak vznikl hrad sloužící ke kontrole provozu v Moravské bráně. Zanikl v 15. století. O dvě století dříve začalo vznikat nové sídelní jádro o několik kilometrů jižněji. Přesné datum založení Ostravy neznáme, uvažuje se o časovém rozpětí let 1267–1279 (v roce 1279 ji jmenovitě zmiňuje jeden z tzv. pokračovatelů Kosmových). Založení města na místě starší osady souviselo se snahou olomouckých biskupů udělat si v odlehlé partii državy pořádek. Osada ležela na místě dnešního centra Moravské Ostravy. Takřka souběžně vznikla i osada na protějším břehu Ostravice, v místě poz-
dější Slezské Ostravy. Na konci 13. století máme doloženou existenci Slezskoostravského hradu. Ve 14. století se objevují první zmínky o pozdějších městských částech Ostravy – v roce 1357 o Vítkovicích, deset let nato o Mariánských Horách, v roce 1377 o Přívoze. Do třicetileté války byla Ostrava nevelkým, leč vcelku prosperujícím poddanským městem v majetku olomouckých biskupů, jejichž prodlouženou rukou směrem k městu a jeho představitelům byl hukvaldský fojt. Průtahy vojsk, epidemie a živelné katastrofy ji však uvrhly do dlouhých desetiletí úpadku, takže lánový rejstřík z roku 1676 uvádí Ostravu mezi nejzpustošenějšími městy Moravy. Po slezských válkách v polovině 18. století se z ní částečně stalo „město na hranici“, a trochu i na konci světa. Neuplynulo však ani sto let a všechno bylo jinak. V 60. letech 18. století byla na území města objevena ložiska uhlí (první v roce 1763 v Trojickém údolí ve Slezské Ostravě, o sedmnáct let později na Landeku). Objem těžby však dlouhá desetiletí
nestál za řeč. Velký krok k „Velké změně“ znamenalo roku 1828 rozhodnutí olomouckých biskupů založit v sousedních Vítkovicích huť, pramáti Vítkovických železáren. Podnik měl zpracovávat železo z Frýdlantu nad Ostravicí pro zamýšlenou železnici z Vídně do Haliče (její duchovní otec F. I. Riepl působil ve službách olomouckého biskupa arcivévody Rudolfa, a právě on to byl, kdo do hry vtáhl pozdějšího majitele Vítkovických železáren a strůjce jejich rozmachu Salomona Mayera Rothschilda). Sňatek uhlí a železa posvětila železnice, která dorazila do Ostravy v roce 1846. Spojení se světem bylo posledním potřebným impulzem k proměně, která i po letech bere dech. Nové doly a nové hutní provozy přitahovaly tisíce nových obyvatel a jejich počet stoupal strmě vzhůru jak v samotné Moravské Ostravě, tak i v okolních obcích. Jejich pozvolné přibližování a propojování k centru však nikdy nezastřelo, že Ostrava působí dojmem jedné velké skládanky z různých dílů, které mají odlišné základy a vývoj.
Pohled z věže ostravské Nové radnice směrem na jih. 223
Ostrava
zlom_cesko v kostce_Sestava 1 26/07/17 00:15 Stránka 223
zlom_cesko v kostce_Sestava 1 26/07/17 00:15 Stránka 224
Víte vy, co je to takový důl? (věž dolu Jindřich)
Nádvoří Slezskoostravského hradu. Tento proces, vykoupený těžkými životními podmínkami, trval až do konce monarchie. Pak příliv obyvatelstva poklesl a další vlna přišla až po druhé světové válce. Sjednocovací tendence vyvrcholily v roce 1924 vznikem tzv. Velké Ostravy (Moravská Ostrava, Přívoz, Vítkovice, Mariánské Hory, Zábřeh nad Odrou, Nová Ves a Hrabůvka). Snaha zapojit do tohoto celku i obce na slezském břehu ztroskotaly na malicherném, leč jak už to bývá, v té době zásadním sporu o to, jestli sjednocené velkoměsto bude příslušet k Moravě nebo k Slezsku. „Slezská“ odpověděla pokusem vytvořit Velkou Slezskou Ostravu, ten však torpédovaly radnice čtvrtí Radvanice a Muglinov. Konec existence největšího dvojměstí v Československu udělala nacistická okupační správa, když Slezskou Ostravu v roce 1941 jedním nařízením spojila se sousedy za řekou. 224
Německá okupace přinesla Ostravě jednu z nejhorších zkušeností v její historii. Nacistickým pohlavárům ležel zdejší hospodářský potenciál tak na srdci, že v závěru války učinili z udržení „pevnosti Ostrava“ bez nadsázky záležitost života a smrti. Ostrava se stala frontovým městem a tuhé boje ji značně zpustošily. Další populační vzestup přišel počínaje 50. lety 20. století. Přistěhovaleckou vlnu stimulovalo rozšiřování uhelných dolů a hutních provozů. Přízviska „ocelové srdce republiky“ nebo „kovárna socialismu“ výmluvně naznačují, jaké místo bylo Ostravě v rámci socialistické ekonomiky vymezeno. Suchou řečí čísel: v Ostravě se v 80. letech minulého století těžilo 86 % černého uhlí z celé republiky, vyrobilo 82 % koksu, 66 % surového železa a 60 % oceli. „Roztáčení kol výroby“ přineslo další územní rozvoj města. Z přelomu 40. a 50. let pochází megalomanský plán ostravského stranického bosse Kotase na výstavbu velkoměsta Nová Ostrava pro 170 000 obyvatel. Historické části Ostravy měly být zdemolovány. Z plánu v jeho původním rozměru nakonec sešlo, pomníkem Kotasových časů je ovšem sídliště Poruba, vzorová ukázka stalinské architektury u nás (zdejší proslulá budova Oblouk, inspirovaná Palácem Admirality v dnešním Petrohradu, má dvojníka tam, kde byste to vůbec nečekali. V Lisabonu.) Rozšiřující se město polykalo další okolní obce a v některých stávajících částech zahájilo mohutnou bytovou výstavbu, která je zgruntu proměnila (Hrabůvka, Zábřeh). Režim, reprezentovaný celorepublikově proslulým stranickým bossem Mamulou, prezentoval Ostravu jako jeden velký provoz, který možná není úplně nejhezčím místem na světě, ale bez kterého by to jaksi nešlo. Ve vztahu ke svým poddaným využívali jeho představitelé šikovně posilování pocitu fachmanské hrdosti, kterou tak pěkně symbolizuje heslo „já jsem horník, kdo je víc“ (a které se samozřejmě nevztahovalo jen na „muže z podzemního kontinentu“), a z ní vyplývající výjimečnosti. O to větší rána přišla po roce 1989. V roce 1990 zredukovala vláda hutním a důlním podnikům dotace a začaly tvrdé časy. Jako mimořádně výstižná cha-
rakteristika následujícího dění se jeví „popis jednoho zápasu“ v textu historika architektury Martina Strakoše v publikaci Bílá kniha – 17 příběhů z ostravské kultury. „Tušilo se, že průmysl projde nějakou proměnou, ale že během ní budou zasypány všechny ostravské šachty, že vyhasnou vítkovické vysoké pece, vychladnou mnohé pece koksárenské a zanikne řada strojírenských výrob, to netušil nikdo. Ostrava ztratila mnohé ze svého sebevědomí a ocitla se ve vzduchoprázdnu. Město v těchto letech hledalo a znovu hledá svůj obsah.“ Proměna bude dlouhá, bolestná, s nejistými výsledky, nehledě na to, že popely sociálních nesvárů jsou ještě žhavé. Ale pokud lze soudit z pozice člověka, který tam sice nežije, ale jezdí, a město je mu blízké, sebevědomí je zpátky a duch nikdy nezmizel. CHLÉB VEZDEJŠÍ Klopotná transformace sice změnila průmyslovou mapu Ostravy, ale ne tak docela. Stále zde hraje prim strojírenství a hutnictví, byť už ne tak personálně silné. Jestliže v roce 1991 bylo v průmyslu zaměstnáno 75 198 Ostravanů, o deset let později to bylo necelých 43 000 a jejich počet nadále klesal. Těžba uhlí se přesunula do karvinské oblasti, hutní komplex byl rozprodán a rozdělil se na menší subjekty. Tyto podniky, společně s OKD (jednou z těch opravdu horkých brambor české politiky a ekonomiky současnosti) a firmou vlastnící elektrárnu v Třebovicích, zaměstnávají nejvíce pracovníků. Trendem současných let je rozvoj lehkého strojírenského průmyslu a vytváření průmyslových zón na okrajích města (v Hrabové, Hrušově a v Porubě) pro lehký průmysl a přilákání zahraničních investorů. K VIDĚNÍ Světská sláva: Slezskoostravský hrad, Polský dům, stalinské baroko v Porubě, pozůstatky starých hornických kolonií a moderní architektury v Přívoze a Vítkovicích (OK, může to být občas pěkně adrenalinový výlet, ale...). Stodolní je out! K Bohu blíž: kostel sv. Kateřiny v Hrabové, kostel sv. Pavla apoštola ve Vítkovicích, chrám Krista spasitele v Moravské Ostravě.
Industriál: ocelové město v Dolní oblasti Vítkovic, Landek, doly Slezské Ostravy – Petr Bezruč, Alexander a Michal. V plenéru: Polanský les, Landek. Svrchu: z Nové radnice, z haldy Ema (pokud je to zrovna povolené), z věže v Hošťálkovicích, z Landeku, z Bolt Tower v Dolní oblasti Vítkovic. A JEŠTĚ... u Ve Vítkovicích v roce 1836 spustila provoz první koksová vysoká pec v monarchii. Kde taky jinde, že. u Věž ostravské Nové radnice je se svou výškou 86 m největší radniční věží v ČR. A ten výhled je opravdu mocný. u Na území Ostravy se nacházejí dva největší bludné balvany na území v ČR. Jeden v Kunčicích, druhý na opačném konci města v Porubě. u Že má dnes každé město svou pěší zónu, je normální a už se nad tím ani nepozastavujeme. Ostrava ji měla první: zřízena byla v roce 1967. u Z Dolní oblasti Vítkovic se stal největší průmyslový památkový areál v ČR. A zdá se, že ani tento primát už Ostravě nikdo nesebere.
Kostel Neposkvrněného početí Panny Marie v Přívoze. 225
Ostrava
zlom_cesko v kostce_Sestava 1 26/07/17 00:15 Stránka 225
zlom_cesko v kostce_Sestava 1 26/07/17 00:16 Stránka 264
ČESKO V KOSTCE Text Radek Diestler Fotografie a mapy viz Zdroje vyobrazení Obálku navrhla Veronika Lahodná Redigovala Jana Jůzlová Odpovědná redaktorka Petra Diestlerová Technický redaktor David Dvořák Počet stran 264 Vydala Euromedia Group, a. s. – Knižní klub v edici Universum, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 roku 2017 jako svou 9279. publikaci Grafická úprava a sazba Veronika Lahodná Vytiskly TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první www.universum.cz Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz.