0038639

Pro Olivera, naĹĄi duhu.

Tvar moji dcery_OK.indd 5

02/01/18 15:44

ÚVOD Sbalit ho nebylo nic těžkého. Hrál jí do karet, stačilo se na něj krátce uculit. Smát se jeho vtipům. Předstírat zájem o to, co jí říká. Ale teď jsou v jeho bytě, v části města, kde se moc nevyzná, a když nebude opatrná, vymkne se jí to z rukou. „Tady bydlíš?“ zajímala se a rozhlížela se kolem. Vnímala strohé zařízení a holé bílé zdi. Vypadalo to tu jako v ukázkovém bytě, nikde nebylo znát, že tu skutečně někdo bydlí. Přikývl, přitáhl ji k sobě a rukou jí přejel po zadní části sukně. Měl studenou kůži, a když se k ní sklonil a svými rty hledal ty její, cítila z něj whisky. Chvilku se nechala líbat, byla to jen malá oběť, která byla nutná k tomu, aby zjistila pravdu. A právě tu dnes odhalí, ať to bude stát cokoli. Slíbila sama sobě, že než tenhle den skončí, bude znát odpověď. „Pověz mi, jak jsi to tenkrát myslel,“ vyzvídala a tiskla své tělo k jeho. Přes džíny cítila, jak už je vzrušený. „Ehm? Cože?“ Byl rozptýlený. A opilý. To nebyla dobrá kombinace. „Začal jsi mi něco říkat. Pamatuješ?“ Zvedl ruku z její sukně a zasunul ji pod její košili. Hnětl jí prso. Snažila se neucuknout. Schválně si vzala džínovou košili s hlubokým výstřihem, rozepnula až moc knoflíčků, a ukázala i kousek podprsenky. Ale její snaha byla úplně zbytečná, jemu by totiž nevadilo, ani kdyby na sobě měla pytel na odpadky. 7

Tvar moji dcery_OK.indd 7

02/01/18 15:44

Kathryn Croftová

„S tím dej pokoj,“ blekotal. „Pojď do ložnice.“ Bude ho muset poslechnout. Následovala ho a doufala, že to nezajde moc daleko. Nesnesla by představu jeho nahého těla na svém. Ne, to nesmí připustit. V ložnici byly zatažené závěsy a maličkou škvírou uprostřed dovnitř pronikal jen paprsek tlumeného světla z ulice. Zalovil v kapse, nakonec vytáhl mobil a něco na něm ťukal. „Sakra. Mám vybitou baterku. Do hajzlu. Můžeš mi půjčit svůj?“ „Proč?“ divila se. „Komu chceš volat?“ „Nikomu. Jen se chci na něco podívat.“ Neochotně mu podala mobil a čekala, co se s ním chystá udělat. „Chci si tě natočit,“ prohlásil a ukázal na ni telefonem. Odstoupila od dveří. „Proč? Ne. Proč? Přestaň s tím. Vrať mi ten telefon.“ Vrhla se dopředu a snažila se ho chytit, on však prudce ucukl rukou. Přestal se usmívat. „Svleč se.“ Už seděl na posteli a dál na ni mířil telefonem. „Nebude to takové jako s tím mým, ale tak ti to sluší, že tě chci natočit. A pak si to přepošlu na svůj telefon.“ Představa, že na ni má jakoukoli památku, i kdyby jen v mobilu, ji naplňovala hrůzou. „Počkej. Nejdřív mi to řekni. Pověz mi, jak jsi to myslel. A přestaň mě natáčet.“ Aspoň to byl její telefon, jakmile ho dostane zpátky, okamžitě to video vymaže. Dlouze vzdychl, čímž jí dokázal, že přesně ví, co po něm chce. „Vypadá to, že mě chceš využít. To od tebe není hezký. A já za to chci něco zpátky. Tak do toho, hraj férově.“ Sice mluvil žoviálně, ale něco v jeho výrazu a v hlubokých vráskách na jeho čele jí naznačovalo, že odmítnutí neponese dobře. Možná může ještě na nějakou dobu na tu hru přistoupit, aby si myslel, že si prosadí svou. Pomalu si rozepnula poslední knoflíčky na košili a snažila se ignorovat fakt, že ji pořád ještě natáčí a drží se za rozkrok. 8

Tvar moji dcery_OK.indd 8

02/01/18 15:44

Tvář mojí dcery

Dál upřeně sledoval telefonní displej, zřejmě se mu víc líbilo vidět ji v telefonu než na vlastní oči. „To by stačilo,“ řekla, když si svlékla košili, dala si ruce v bok a snažila se dát najevo, že má situaci dál pod kontrolou. „Víc nedostaneš, dokud nezačneš mluvit.“ Vůbec si jí nevšímal a dal paži dolů. „Všechno si svleč a zůstaň, kde jsi. No tak, jenom s tebou ztrácím čas. Už mi dochází trpělivost.“ Pak zavrtěl hlavou a jeho pohled začal být chladný, drsný a neznámý. V tu chvíli jí došlo, že udělala obrovskou chybu. Podcenila ho. Ani náhodou ji nenechá odejít, dokud neudělá to, co udělat chce. „To by stačilo, mizím odsud,“ prohlásila. Musí existovat nějaký lepší způsob, jak z něj pravdu dostat. Takhle to rozhodně nepůjde. Začala si natahovat blůzu, ale on k ní během několika vteřin přiskočil, přimáčkl ji na postel a začal jí stahovat sukni. „Už hrozně dlouho tě chci,“ prohlásil a přitlačil ji tělem, až se nemohla hýbat. Chvíli s ním bojovala, ale bylo to marné. Odvrátila se a chtěla křičet, ale z hrdla se jí nevydralo vůbec nic. Pak si na nočním stolku všimla těžké skleněné lampy. Když už se dostala takhle daleko, tak se přece nevzdá. „Tak mi řekni, jak jsi to tenkrát myslel.“ Obličej se mu zkřivil do povýšeného úsměvu, ale nic neříkal. Pokusila se o koketní úsměv, ale nebyla si jistá, jestli se jí to podařilo. „Nemusí se to přece stát takhle. Nebyl bys radši, kdybych si to taky užívala? Kdybych ti dovolila, aby sis se mnou dělal, co chceš? Nebylo by to lepší?“ Byl to risk. On však podle všeho zapomněl na to, že by se jí zmocnil násilím. Stejně se však skoro nepohnul. „Tak do toho, na co čekáš?“ Polkla ten knedlík, co se jí udělal v krku, sáhla mu na penis a začala ho laskat, potlačovala přitom nevolnost. „Tohle se ti líbí, ne?“ 9

Tvar moji dcery_OK.indd 9

02/01/18 15:44

Kathryn Croftová

V očích se mu objevil zastřený výraz, zvedl hlavu a zíral do stropu. „Jo, to je dobrý.“ „A teď mi to povíš?“ Podíval se na ni, rozesmál se a jí došlo, že z něj zřejmě opravdu nic nedostane. Bude muset vymyslet novou strategii, která bude úspěšnější. Pak však otevřel rty a vyklouzlo z nich neznámé jméno. Nato jí stáhl sukni a vrhl se na ni. A v tu chvíli se natáhla pro lampičku a praštila ho s ní do lebky a znovu a znovu, než jeho sevření konečně povolilo.

10

Tvar moji dcery_OK.indd 10

02/01/18 15:44

JEDNA Před osmnácti lety

Zírám na miminko, které chovám v náručí, a nemůžu uvěřit tomu, že jsme zplodili něco tak krásného. Sice se narodila mnohem dříve, než jsme čekali, ale stejně bych vůbec nic neměnila. Jen doufám, že Matt to cítí stejně. Nepůsobí úplně ve své kůži, ale to samé platí i pro mě. Někdy se na něj dívám, jak ji chová, jako by byla porcelánová panenka, která by se mu mohla rozbít v rukách, ale úsměv v jeho obličeji je výmluvnější než jakékoli jeho pochyby. Teď už jsou všechny pryč, zahnala je naše krásná Helena. Jakmile ji položím zpátky do postýlky, znovu se rozpláče, ale musím to vydržet, jak mi radila porodní asistentka. Nesmím za ní běhat po každém zakňourání. Tak odcházím z pokoje, zavírám dveře a nesu s sebou chůvičku. Doprovází mě Helenin pláč. Matt je na pohovce obklopený hromadou učebnic a čelo má nakrabacené soustředěním. Chvíli se na něj dívám a srdce mi přímo překypuje hrdostí. Jednou z něj bude doktor a budeme žít někde, kde budeme mít mnohem víc než jen tři pokoje. Helena bude mít svůj pokojíček a on místo, kde bude moct v klidu pracovat. Podívá se na mě a usměje se. „Ahoj.“ Očima sjede k chůvičce, ze které se ozývá pláč. Rozhlížím se, ale nemám ji kam položit. Kuchyně je spojená s obývacím pokojem a Helena je u nás v ložnici, což je jediná zbývající místnost, když nepočítám přecpanou koupelnu. 11

Tvar moji dcery_OK.indd 11

02/01/18 15:44

Kathryn Croftová

„Promiň,“ omlouvám se. „Určitě brzy přestane.“ Musel vycítit, že začínám panikařit, protože odkládá knihy stranou, vstává, jde ke mně a přitiskne mě k sobě. „To bude dobré. Prostě se tu rozkoukává. Zvyká si na nás. Musí to pro ni být divné. Vždyť jeden okamžik je pěkně v teplíčku tady,“ pohladí mi břicho, které ještě úplně nesplasklo, „a pak se najednou musí vypořádávat s tímhle vším. Námi. Dvěma rodiči, co nemají ani ponětí, co dělat!“ Rozhlíží se po bytě. „A koukni na to prostředí. Vždyť tady to skoro nestačí ani nám, natožpak miminku.“ „Tak hrozné to zase není,“ namítám a rozhlížím se po malém pokoji. Zažloutlá tapeta se odlupuje od stěn a koberec je prošlapaný, ale aspoň máme nějaký domov. Většina našich přátel ještě žije u rodičů, takže máme štěstí, že máme svůj byt. A South Ealing není špatné místo k životu. Matt vzdychá. „Jen si přeju, abych nám mohl dopřát něco lepšího. Ale brzy to půjde, slibuju. Jakmile dodělám medicínu a najdu si práci, už to bude dobré. Ještě se tomu zasmějeme.“ „No, je to tu přece lepší než žít každý sám, u svých rodičů,“ připomínám mu. „Aspoň jsme spolu. Jako rodina.“ Matt se kouše do spodního rtu. Tenhle zlozvyk se u něj poslední dobou projevuje dost často. „Nezní to dost divně? Rodina! V našem věku.“ Nemusí mi připomínat, jak divné to je. Mně je devatenáct a jemu dvaadvacet, takže jsme moc mladí na to, abychom si mohli říkat rodina. Ale Helena všechno změnila. Odtahuju se. „Ale nelituješ toho, ne?“ Bere mě za obě ruce a jemně je tiskne. „Ne, nikdy. Jako, vím, že ze začátku jsem z toho trošku vyšiloval, ale… byl jsem prostě… já nevím. Vyděšený? Ale teď, když je tu s námi, tak už bych nic jiného nechtěl.“ „I když se kvůli ní nemůžeš učit?“ říkám a zvedám chůvičku. Helena ještě pořád brečí, ale já si na to nějak zvykla, jako na nevinný zvuk někde v pozadí, kvůli kterému si nemusím dělat starosti. 12

Tvar moji dcery_OK.indd 12

02/01/18 15:44

Tvář mojí dcery

Matt odloží knížku a nakloní se ke mně. „Mám nápad, co kdybych zavolal mámě? Poprosím ji, jestli by s Helenou nezajela do parku. Trocha čerstvého vzduchu by ji mohla uklidnit.“ „Myslíš, že by jí to nevadilo?“ Odpověď znám, už když se ho na to ptám. I když z toho, že budeme mít Helenu, Miriam neměla úplnou radost, teď je z vnučky celá pryč a bez její podpory bychom byli úplně ztracení. Matt na mě upře pohled naznačující: Co myslíš? a pak se natáhne pro telefon. Ani ne za hodinu je Helena v kočárku, tulí se ke svému plyšovému králíčkovi a je připravená na procházku do parku. Už je klidnější, jako by tušila, že ji čeká něco příjemného. „Jsem tak ráda, že jste zavolali,“ prohlašuje Miriam a dívá se na miminko. „Sice mám dost práce, ale klidně bych vám mohla pomáhat mnohem častěji. Můžete se ozvat. Oba jste mladí a potřebujete spolu taky někdy být sami. A miminko by nemělo pár rozdělit, ale spíš ještě víc sblížit.“ „Já se, mami, hlavně potřebuju učit,“ prohlašuje Matt, ale matka si ho vůbec nevšímá, odchází a zpěvavě se s námi loučí. „S tím učením jsi to myslel vážně?“ ptám se, jakmile zaklapnou dveře. „Proč? Ty snad máš v plánu něco jiného?“ Matt se na mě usměje tím svým sexy úsměvem, který už jsem nějakou dobu neviděla, a já úplně roztaju. Poprvé od narození miminka ho potřebuju, a to hned, do ložnice se rozhodně dostat nestihneme. Ležíme spolu nazí na pohovce a naše oblečení je všude kolem nás na podlaze. Poslouchám Mattův dech a uvědomuju si, že se nechci ani hnout. Už nikdy. Chci tenhle okamžik protahovat, jak to jen půjde, jako gumičku, i když moc dobře vím, že jednou se zase smrští zpátky. Políbím ho na hrudník. „Nebylo to jiné, že ne?“ Musím se ho zeptat, protože jsem slyšela, že po porodu už to nebývá takové. „Ne, ne. Jasně že ne. Všechno je skvělý. Všechno je v pořádku.“ 13

Tvar moji dcery_OK.indd 13

02/01/18 15:44

Kathryn Croftová

A je to pravda. Dokud nezazvoní telefon a náš svět se nerozpadne na prach. „Cože? Zpomal. Řekni mi to ještě jednou. Nerozumím ti.“ Když Matt mluví do telefonu, svírám mu paži. Nemusím se ho ptát, kdo mu volá, už to vím. A vím taky, že něco je hodně špatně. „Sakra, do háje. A dívala ses všude? Jsi si jistá? Zavolej policii. Hned. Jedu tam.“ Práskne telefonem a popadne džíny. „Neděs se, Simone, ale to byla máma. Tvrdí, že nemůže najít Helenu. Zaběhnu za ní do parku, ale ty tu zůstaň, kdyby sem náhodou přijela policie. Už je zavolala a možná budou někoho potřebovat i tady, nevím. Sakra! Do prdele!“ „Jak… jak to myslíš, že ji nemůže najít? Co se stalo?“ Pořád ještě jsem nahá, ale už jsem úplně prochladla a nedokážu se ani pohnout. Mattova slova splývají jedno v druhé, jako by mluvil cizí řečí. Jediná věc, kterou slyším, je, že se Helena ztratila. Pak něco o toaletách v parku. A Miriam, které se udělalo špatně. Nic z toho nedává smysl. Je to úplně špatně. Nemohla se přece ztratit. To není možné. Pak mi to však postupně začíná docházet a hroutím se na podlahu. Kolena mi narážejí na koberec. Vůbec necítím tělesnou bolest, protože ji naprosto přehlušuje má neschopnost dýchat. Svírám si hrudník a dokážu myslet jen na to, jak moc jsem zklamala Helenu. Vždyť bych měla být její matka, chránit ji, i když ji nemám v dohledu. Všechny ty myšlenky chrlím na Matta, který mě zvedá a svírá mi obličej do dlaní. „Najdeme ji,“ chlácholí mě. „Musíme zachovat klid.“ Jsem příliš otupělá na to, abych dokázala odpovědět, takže jenom poslouchám, jak na mě ječí pokyny a pak pospíchá z bytu. A v tu chvíli mi dojde, že se to děje doopravdy. 14

Tvar moji dcery_OK.indd 14

02/01/18 15:44

DVĚ Současnost

Je dost zvláštní být si jistý, že vás někdo sleduje. Myslím, že jsem to až dosud nepoznala, ale nejde to s ničím zaměnit, cítíte na sobě oči, ale jakmile se otočíte, ten pocit je pryč. I tak si ale jste jistí, že vás někdo pozoruje. Před pěti minutami jsem vklouzla do obchodního domu John Lewis, i když si tu vůbec nic koupit nepotřebuju. Jen si chci být jistá. Mám přestávku na oběd, do práce bych se měla vrátit za půl hodinky a ještě jsem nejedla, ale teď jsem úplně vedle. Jenom jsem se vyšla nadýchat čerstvého vzduchu, abych unikla ze zatuchlého studia, ale teď lituju, že jsem ho vůbec opouštěla. Obrátím se a tam stojí ona. Ta samá mladá žena, které jsem si všimla už při odchodu z práce. Stejná žena, kterou jsem za sebou zahlédla na začátku Oxford Street. Sice to může být jen náhoda, ale také jsem ji viděla ráno u stanice Tottenham Court Road. Sleduje mě. Znám ji? V práci se setkávám s obrovským množstvím lidí, ale nikdy jsem nezapomněla žádný obličej. Ani nic dalšího. Matt tvrdí, že je z té mé paměti úplně vedle, že se mi v mozku ukládají i ty nejmenší detaily. Tvrdí, že bych měla dělat jeho práci, že pro praktického lékaře by takové nadání bylo přímo požehnání. Ale já to radši přenechám jemu. Nezvládla bych totiž lidem říkat špatné zprávy. Nemám jeho schopnost zachovat si odstup. Sice o ní mluvím jako o ženě, ale sotva se za ni dá považovat. Její skutečné stáří nedokážu odhadnout, ale nemůže jí být víc 15

Tvar moji dcery_OK.indd 15

02/01/18 15:44

Kathryn Croftová

než dvacet. Kvůli tomu by neměla působit tak děsivě, ale není to tak. Potajmu se na ni podívám, prohlíží si krabici s kávovarem. Je vysoká a hubená, na sobě má legíny a krátkou koženou bundu, krk má zabalený tyrkysovým šátkem. Zpod bundy jí vykukuje okraj dlouhého šedého trika, které ji asi moc nezahřeje. Na nohou má černé tenisky Converse s jasně bílými podrážkami. Okamžitě se mi v hlavě objeví myšlenky na Helenu. Oblékala by se takhle? Podobné ničivé úvahy však musím potlačit hned na začátku. Teď si nesmím dovolit na ni myslet, ne tady, uprostřed obchodního domu v blízkosti své nově objevené pronásledovatelky. Zvednu příbor z matovaného stříbra, který vůbec nepotřebuju, a snažím se přijít na to, co dělat. Mohla bych ji oslovit a zeptat se, jestli nepotřebuje pomoct. Dát jí najevo, že se mnou ta neskutečná náhoda, že ji potkávám tady a taky před prací, ani nehnula. Nebo bych ji mohla ignorovat, rychle z obchodu utéct, vrátit se do práce a na tuhle bláhovost úplně zapomenout. Někdy se nechám unést svou představivostí: to už je nebezpečí související s mým povoláním. A mou minulostí. Než mám možnost dospět k nějakému rozhodnutí, objeví se vedle mě a poklepe mi na paži. Není to jemné zaklepání, spíš rychlé, naléhavé a volající po pozornosti. „Promiňte?“ Její hlas je nečekaně tichý. Teď když je jen malý kousek ode mě, si uvědomuju, jak moc je hezká. Má obrovské a zářivé hnědé oči, dlouhé vlasy jsou téměř černé, vyžehlené tak do rovna, že si je téměř spálila. „Ano?“ Přes předchozí plány mě nic jiného nenapadá. Očima uhne doleva a pak doprava, pak se znovu zaměří na mě. „Vy jste Simone Porterová, že jo?“ Takže jsem se nespletla. Musí mě znát z nějaké kauzy, které jsme se věnovali. Ale ať už po mně chce cokoli, nebude to dobré, jinak by mě přece nepronásledovala z práce, když by mě mohla požádat o schůzku přímo tam. Mohla mi napsat e-mail, tak jako to dělají jiní lidé, kteří chtějí, abych jim pomohla. 16

Tvar moji dcery_OK.indd 16

02/01/18 15:44

Tvář mojí dcery

„Ano.“ Teď už zním ostražitě. „Mohu vám nějak pomoci?“ Dívám se na hodinky a doufám, že pochopí, že mám málo času. Ohlédne se za sebe, čímž ještě posílí mé přesvědčení, že ať už mi chce říct cokoli, určitě to nebude něco, co bych si ráda vyslechla. „Nepromluvíme si? Někde jinde?“ „O co vám jde? Kdo přesně jste?“ Položí mi ruku na paži a já ucuknu. Zřejmě si toho všimla, protože se začíná omlouvat a okamžitě udělá krok dozadu a málem srazí řadu úhledně vyrovnaných krabic s rychlovarnými konvicemi. „Já jen… moc bych si s vámi potřebovala promluvit. Ale ne tady.“ „Bohužel za mnou budete muset přijít do práce. Naše televize by z něčeho takového neměla radost.“ Mladá žena vzdychne a potřese hlavou. „Ne, ne, tohle nemá nic společného s vaší prací.“ Tohle jsem nečekala, proto mě tím vyvedla z míry. „Tak… odkud mě vlastně znáte?“ „Já vás ne… ne úplně…“ Zírá si na tenisky. „Poslyšte, mrzí mě to, ale budu se muset vrátit do studia. Jestli je to důležité, můžete mi tam zavolat, ano?“ Odvrátím se, ale cítím, jak se do mě zavrtává pohledem. „Simone?“ Vím, že bych se neměla obracet. Měla bych jít dál, jako bych ji neslyšela, ona se stejně nedozví pravdu a nezáleží na tom. Stejně to nebylo důležité. Možná že mě zná díky mé práci, a teď by mě chtěla poprosit o pomoc s kariérou. Tak už to chodívá, když pracujete v televizi. Ale přes to všechno se ohlédnu, její oči náhle jsou snad ještě větší a prosí mě, abych ji vyslechla a brala vážně. „Musím s vámi mluvit. Jde o vaši dceru.“ Tím mi úplně vyrazí dech a musím se chytit nejbližšího regálu, abych neupadla. „Cože?“ říkám, i když jsem každé z těch slov slyšela, jako by mluvila do megafonu. „Tak mohly bychom jít jinam? Prosím?“

*** 17

Tvar moji dcery_OK.indd 17

02/01/18 15:44

Kathryn Croftová

Sedíme v kavárně v jedné ze zapadlých uliček za obchodním domem John Lewis, mimo ruch Oxford Street. Nechám se sem od ní odvést a své otázky si nechávám až na dobu, kdy se dostaneme mimo davy a z chladného lednového vzduchu. Moc lidí tu není a je tu přesně takový hluk, aby nás nezaslechl nikdo cizí. „Tak mi povězte, co víte,“ říkám a nedokážu zabránit tomu, aby se mi třásl hlas. Natáhnu se pro kávu – dvojitou a černou – ale ruka se mi tak rozechvěje, že šálek radši zase odložím. „Jste z toho v šoku, co?“ Lehce ohrne ret, ale já nedokážu poznat, jestli se snaží omluvit, nebo si užívá můj zmatek. Ať je to cokoli, teď už působí uvolněněji. „Tak co víte? A kdo jste?“ Má slova znějí ostře, protože jsem podrážděná. Co se mi chystá říct? Slámkou vyčuhující ze sklenice koly si nápoj zamíchá, až kostky ledu zacinkají o sklenici, a upřeně mě sleduje. „Nejdřív si musím být jistá, že to opravdu jste vy. Prosím, nějak to potvrďte a já slibuju, že vám pak všechno povím.“ Zalovím v kabelce, najdu peněženku a vytáhnu z ní řidičák. Chvilku váhám, protože si nejsem jistá, co to vlastně dělám. Obvykle si všechno důkladně rozmýšlím, zvažuju všechna pro a proti každé situace, ve které se ocitnu, ale dnes na to zkrátka není čas. Podám jí řidičák a ona se dívá na fotku. Už je skoro deset let stará a mám na ní úplně jiné vlasy – kratší a vlnitější –, ale není pochyb o tom, že jsem to já. Vlasy se můžou změnit, dokonce i tón pleti, ale oči i přes časový odstup vždy zůstávají stejné. Tak proč jí to prohlížení trvá tak dlouho? „Díky,“ prohlásí nakonec a posune mi průkaz po stole. Rychle ho popadnu a nacpu si ho do tašky. „Takže vy děláte v televizi?“ Snažím se zakrýt svou frustraci a odpovídám jí: „Ano, jsem producentka zpravodajství pro stanici News 24. Už tam pracuju dvanáct let. Ale to určitě víte, ne?“ Dívka – protože mi došlo, že ji ještě nemůžu považovat za ženu – se zavrtí na židli a má aspoň tolik slušnosti, aby byla 18

Tvar moji dcery_OK.indd 18

02/01/18 15:44

Tvář mojí dcery

v rozpacích. „Ano, promiňte, jen jsem si potřebovala být jistá, že jste to opravdu vy.“ Pak se prudce otevřou dveře, ona zvedne hlavu a sleduje nového zákazníka k barovému pultu. „Určitě jste si mě musela vyhledat na stránkách naší stanice, tam mám poměrně čerstvou fotku, tak už si přece musíte být jistá. Tak povídejte. Co víte… o mojí dceři?“ Ta slova mě téměř zadusí. Už hrozně dlouho jsem je neřekla nahlas. „A kdo jste?“ Odstrčí svou sklenku a upře na mě tmavé a vykulené oči. „Jmenuju se Grace Rhodesová. A, ehm, mám o vaší dceři informace.“ Má nejistý hlas a poprvé cítím, že ji opouští sebevědomí. „To už jste říkala. A jaké informace? Co o ní víte? A proč bych vám měla věřit?“ Jsem ve střehu. Několikrát jsem naletěla lidem, co mi tvrdili, že o Heleně něco vědí. Už se to sice dlouho nestalo, naposledy když dcera byla ještě miminko, to ale neznamená, že na mě tahle holka nezkouší nějaký úskok, nebo že jen nestojí o pozornost. Ve své práci jsem narazila na spoustu podivínů. Lidé jsou schopní nečekaných věcí. „Vím, že vám vaši dceru před osmnácti lety unesli v parku. Bylo jí tenkrát jen půl roku.“ Dá se do mě zima, i když sedím u rozehřátého topení. „Tím se nic nedokazuje. To jste si mohla zjistit na internetu.“ Můj hlas připadá rozrušený dokonce i mně. Přikyvuje. To to tak snadno vzdává? „Máte pravdu. Ještě nemám nic konkrétního. To ne. Kéž by to bylo jinak.“ Nechápu ji. Vím, že je to hra, ale o co přesně jí jde? „Jestli nemáte důkaz, tak tu jenom plýtváte mým časem.“ Vstanu a chystám se vyrazit ke dveřím, i když pochybuju, že mě tam zesláblé nohy donesou. „Prosím, počkejte.“ Vstane ze židle a popadne mě za ruku. Má teplou kůži. „Vím, že je to pro vás těžké, ale prosím, musíte tu zůstat. Musíte si mě vyslechnout. A pak se můžete rozhodnout, jestli odejdete, nebo ne.“ 19

Tvar moji dcery_OK.indd 19

02/01/18 15:44

Kathryn Croftová

Říká se, že nejsilnější instinkty mívají matky, mají to vrozené, aby snáze ochránily děti. No, já už sice matka nejsem, ale když se teď na tuhle mladou dívku dívám, něco mě přesvědčuje, abych jí ještě dala šanci. „Víte snad o mé dceři i něco víc, než je všeobecně známé?“ „Paní Porterová. Simone. Potřebuju, abyste pochopila, že nejsem nějaký blázen, co by vás chtěl napálit.“ Znovu se posadí a já ji následuju. „Tak mi aspoň ukažte nějaký průkaz totožnosti. Můj jste už přece viděla, ne? A teď bych zase já chtěla vidět ten váš.“ Sáhne si do kapsy. „Mám u sebe jen studentský průkaz. Tady je.“ Posune mi ho po stole. Já průkaz zvednu a podívám se na fotku. Rozhodně na ní je dívka, se kterou právě mluvím, také se tam píše, že se jmenuje Grace Rhodesová. Ale jak můžu vědět, že ta průkazka je pravá? Černý nápis City University Londýn vypadá pravě, to samé platí i o červeném znaku, ale padělání podobného typu průkazu nemůže dát velkou práci. „A nic jiného nemáte? Třeba řidičák?“ Kroutí hlavou. „Ještě jsem nechodila do autoškoly. Pořád se na to chystám, ale mám tolik učení. Jednou se k tomu ale dostanu.“ To mi připadá jako rozumná výmluva. Nicméně si pořád nejsem jistá, jestli je to děvče upřímné, tak ještě budu muset poslouchat. Nechám ji mluvit, dokud mi neprozradí, co přesně chce. Protože každý přece něco chce, ne? „Tak povídejte,“ vybízím ji a nespouštím ji z očí. „Chcete mi tvrdit, že je Helena naživu? Co o ní víte? Kde je?“ Podívá se mi přímo do očí. „Přísahám, že je naživu.“ Když to říká, jsem úplně otupělá. Něco podobného už mi tvrdili psychotronici, věštkyně a vyčetli mi to i z dlaně, ale ještě nikdy z toho nic nebylo. Nikdy jsme Helenu nenašli. Mlčím a nechám ji domluvit. „Já… nemůžu vám říct, co se stalo. Já to nevím… ona to neví. Ale je v pořádku. Má se dobře. Teda, měla se dobře.“ 20

Tvar moji dcery_OK.indd 20

02/01/18 15:44

Tvář mojí dcery

Teď znovu cítím, jak mi mizí vzduch z plic. Tohle už nemůžu poslouchat. Musím od té holky pryč. Roky po Helenině zmizení jsem si dělala naději pokaždé, když někdo tvrdil, že má nějaké informace, ale vždycky to byly jen lži nebo falešné stopy. Po každé takové zkušenosti se mi díra na duši ještě o něco zvětšila. „Teď už budu muset běžet. Vrátit se do práce. Přestávka na oběd mi skoro skončila.“ Vstanu a chystám se odejít. Zírá na mě s otevřenou pusou. Uvědomuju si, že podobnou reakci ode mě nečekala. Možná si myslela, že padnu na kolena a budu ji prosit, aby mě za Helenou odvedla. „Ale… já…“ „Poslyšte, myslíte, že jste první, kdo se o něco takového snaží? Kdo za mnou přijde s bláznivým příběhem a tvrdí, že ví, kde má dcera je? A co jako vlastně chcete? Peníze? O to vám jde?“ Zalovím v peněžence, vytáhnu dvacetilibrovku a hodím ji po ní. Pomalu se snáší na stůl a ona si jí nevšímá, své obrovské oči dál upírá na mě. Začínají se na nás otáčet ostatní, mluvila jsem moc nahlas a vzbudila jejich zvědavost. Nechám peníze na stole a přehodím si přes rameno kabelku. Když už se mám k odchodu, otáčím se na ni a její tváře se lesknou slzami. „Jen bych vám chtěla něco ukázat,“ prohlašuje a hlas se jí promění v sotva slyšitelné šeptání. Sáhne si do kapsy a já si chvilku jsem jistá, že když tu ruku zase vytahuje, vidím v ní čepel nože. Pak se ale soustředím a dochází mi, na co se to dívám. Na modrého sametového králíčka. Heleninu hračku. „Kde jste to vzala?“ vyhrknu a nedokážu z toho spustit oči. Grace mi hračku podá a já ji s třesoucíma se rukama chytím. „Takže mám pravdu. Bylo to její, že ano? Vaší dcery? Potřebovala jsem vědět, že je to tak,“ říká. Nic z toho, co říká, nedává smysl. Znovu se posadím, hračku si prohlížím a snažím se nenechat přemoct city a zkreslit si úsudek. Co bych dělala, kdyby to byla nějaká kauza, které se věnuju? Pak bych dané matce řekla, že 21

Tvar moji dcery_OK.indd 21

02/01/18 15:44

Kathryn Croftová

podobných hraček se určitě ten rok prodaly miliony. Matt ji koupil někde v charitativním obchodě, ale já neměla ani tušení o tom, odkud mohla pocházet. Vím jen to, že i když byla Helena jenom miminko, toho králíčka přímo milovala. A měla ho u sebe i při únosu. Dál hračku zkoumám, hladím prsty hebký materiál a vím, že to je dceřina hračka. Dávám si ji k nosu, vdechuju látku, ale ta vůně mi není povědomá: tenhle prací prášek jsem nikdy nepoužívala. „Co se to děje? Jenom mi to povězte. Hned! Kde jste to vzala?“ Mluvím příliš nahlas a lidé se po nás znovu ohlížejí. Grace vykulí oči a zhluboka se nadechne. „Je to moje hračka. Mám ji už od miminka.“ Jen jednou v životě jsem cítila, jak se mi propadá půda pod nohama. Když se Helena ztratila. A teď to zažívám znovu, znovu mi dech vázne v krku a bojím se, že mi přestává bít srdce. „Co jste to říkala?“ Potřebuju, aby mi to zopakovala, protože jsem jí určitě špatně rozuměla. Zopakuje mi to. „Je to moje hračka. Mám ji už od miminka.“ „Ale… jak to…“ Grace se zhluboka nadechne. „Potřebuju, abyste mi pomohla, Simone. Myslím, že jsem vaše dcera, a potřebuju, abyste mi pomohla zjistit, co se se mnou stalo.“

22

Tvar moji dcery_OK.indd 22

02/01/18 15:44

TŘI Zírám na dívku stojící přede mnou a v hrudníku mi buší srdce. Kdybych byla jen nezaujatý přihlížející, naléhala bych na sebe, abych odešla. Abych utekla z kavárny a dostala se od téhle dívky, co tvrdí, že je moje dcera, co možná nejdál. Ale zůstávám, kde jsem. Je vysoká jako já, ale to ještě nic neznamená. Má tmavé vlasy jako Matt, a i když oba máme hnědé oči, platí to přece i pro většinu dalších lidí. Nic z toho to nemůže potvrdit, takže se můžu spolehnout jen na svůj instinkt, který mi kvůli tomu králíčkovi napovídá, abych ji vyslechla. Kdyby nic jiného, tak aspoň zjistím, co má na srdci. „Vím, že to není lehké,“ začíná Grace a znovu si zamíchá kolu. „Ale já prostě netušila, co jiného bych měla udělat. Musela jsem vás najít a říct vám, co jsem se dozvěděla. Potřebuju vaši pomoc.“ Znovu mě prosí očima. Přesvědčím se, že tohle bych mohla udělat. Můžu si vyslechnout, co mi chce říct, a nepřipouštět si to k tělu, jako bych se jenom věnovala nějaké kauze. To bude stačit. Pak odsud můžu odejít, vrátit se do práce a jednou vyprávět o bláznivé holce, která mi tvrdila, že je moje dcera. „Všechno mi hezky povězte,“ vybízím ji. Zatím si vedu dobře, v mých slovech se neobjeví žádné city. Navenek jsem klidná a chladná. Pustí brčko, rozhlédne se, zkoumá obličeje ostatních zákazníků a mě zajímá proč. Je nervózní a rozechvělá, což je jeden z mnoha důvodů, proč bych jí neměla věřit. Opravdu by měla být nervózní zrovna ze mě? 23

Tvar moji dcery_OK.indd 23

02/01/18 15:44

Kathryn Croftová

„Vždycky jsem se cítila nějak mimo,“ vysvětluje. „Tak trochu na okraji, jako bych nikam nezapadala. Je mi jasné, že to zní hrozně omšele, ale nevím, jak bych to lépe popsala. Ale nikdy, ani na vteřinu, jsem nepomyslela na to, že má máma… vlastně teda není moje máma. Ale zatím jí tak budu říkat, bude to tak snadnější, dokud vám to nedopovím úplně celé.“ Odmlčí se a já přemýšlím, jestli bych teď neměla něco říct. Ale co bych jí asi tak řekla? Že bojuju s tím, abych si nedovolila ani sebemenší naději, že by mohla být má Helena? Už jsem se tolikrát spálila, tak jak to dopadne, když si dovolím doufat tentokrát? Začíná však být jasné, že ať už je to jakkoli, tahle dívka – Grace – upřímně věří tomu, že je moje dcera. „Minulý týden,“ pokračuje, „jednomu rodinnému příteli, teda vlastně spíš známému mé mámy, omylem uklouzlo něco v tom smyslu, že není moje pravá matka.“ Odhrne si pramen vlasů, který jí sklouzl do tváře. „Byl opilý a myslím, že se jen podřekl. Když jsem na něj kvůli tomu za pár dnů zatlačila, dostala jsem z něj vaše jméno. A pak jsem si vás vyhledala na internetu.“ Znovu se zarazí a dívá se na mě a já cítím, že zoufale touží po tom, abych něco řekla. Ale já ze sebe nedostanu vůbec nic. Je to totiž tak přitažené za vlasy, že pořád čekám, že za chvilku někdo odněkud vyskočí a řekne mi, že jsem se nechala nachytat. „Poslyšte, tohle je šílené,“ říkám. „Ten muž byl opilý. Možná si vzpomněl na příběh o mé dceři a použil ho, aby vaši matku z nějakého důvodu potrápil. To, co vám říkal, přece nemůžete brát vážně.“ Ale když to říkám, podívám se na králíka, kterého pořád svírám v ruce, a vím, že v tom bude něco víc. Policie podrobnosti o králíčkovi tajila, takže se o něm Grace nemohla dozvědět z médií. „Povězte mi všechno, co vám řekl. Každé slovo. Nic nevynechávejte.“ Dlouze se nadechne a pak začne. „Jmenuje se Lucas. Lucas Hall. Chodil do školy s máminým bratrem, mým strejdou. Byli 24

Tvar moji dcery_OK.indd 24

02/01/18 15:44

Tvář mojí dcery

to nejlepší kamarádi. Ale strejda Daniel měl nádor na mozku a nedávno umřel, tak se Lucas přišel k nám domů podívat na mámu. Myslím, že chtěl zkontrolovat, jak na tom je.“ „A viděla jste se s ním už někdy předtím? S tím Lucasem?“ Dělám to, v čem mám dlouhou praxi: kladu otázky, abychom se dostaly k jádru celého příběhu. Grace zavrtí hlavou. „Až ten den. Ale slyšela jsem o něm. Vlastní luxusní restauraci, myslím, že v západním Londýně, ale nikdy jsme se nepotkali. Strejda Daniel o něm často mluvil.“ Odmlčí se a já ji vybízím, aby pokračovala. „Ten den jsem přijela za mámou na návštěvu a oni si spolu dávali skleničku vína v kuchyni. Máma normálně nepije, ale tvrdila, že oslavujou život strýčka Daniela. Oni si totiž byli hodně blízcí. Máma byla mnohem starší než strejda, takže mu asi tak trochu dělala matku, starala se o něj.“ A celou tu dobu, co mluví a vše mi vykresluje, nemůžu uvěřit tomu, že jsem součástí jejího příběhu. Vždyť tihle lidé jsou pro mě úplní cizinci, jak by kdokoli z nich mohl mít něco společného s Helenou? Grace o mých myšlenkách nemá ani tušení, proto pokračuje. „Pak mámu volali z práce. Pracuje jako pečovatelka a jedna z jejích klientek s něčím potřebovala naléhavě pomoct. Tak Lucasovi řekla, že než se vrátí, budu mu společnost dělat já. Po dvou hodinách se máma ještě nevrátila, tak si otevřel další lahev. Já se mu pořád snažila naznačit, že mám ještě nějakou práci do školy. Vždyť já ho přece vůbec neznala, on se ale neměl k odchodu a dál do sebe lil víno.“ „A vy jste pila s ním?“ Musím se jí na to zeptat, její odpověď totiž vše může ukázat v úplně novém světle. „Ne, já nepiju. Mám moc učení, tak si nechci kalit mozek alkoholem.“ Už potřetí se zmiňuje o tom, jak pilná je studentka. Nemůžu se ubránit dojmu, že na to upozorňuje úmyslně. Dveře kavárny se otevírají a Grace se znovu dívá na člověka, který vešel dovnitř. Po chvilce se uvolní a pokračuje ve vyprávění. 25

Tvar moji dcery_OK.indd 25

02/01/18 15:44

Kathryn Croftová

„Začal mluvit o strejdovi Danielovi. Tvrdil, jaký to byl dobrý člověk a že by pro mámu udělal cokoli. Což prý platilo i pro ostatní. Pak mi začal trochu nahánět strach. Flirtoval se mnou a vykládal mi, jak jsem pěkná. Bylo to děsný. Když jsem mu řekla, ať toho nechá, tak nejdřív vypadal dotčeně, ale pak se rozesmál. Nevím, možná se snažil předstírat, že je mu jedno, že jsem ho odbyla. Pak mi ale najednou řekl, že je pro mě mnohem lepší, že jsem za mámu měla Ginny a ne tu puberťačku. Zeptala jsem se ho, co tím myslí, ale on mě odbyl a tvrdil, že to je jenom tím alkoholem. Pak odešel dřív, než jsem se ho stihla zeptat na další věci.“ Poslouchám, co mi to říká, a uspořádávám si ta slova, aby mi dávala smysl. Pořád ještě nerozumím tomu, jak zjistila, že je moje dcera. „Poslyšte, Grace, uznávám, že to, co vám ten Lucas řekl, je zvláštní, ale není to přece důkaz, že jste… Helena. Možná byl na vás jenom naštvaný, že jste odmítla jeho návrhy.“ Vzdychá a očividně ji trápí pocit marnosti. „Počkejte, pak jsem ho viděla znovu. Od mámy… Ginny… jsem zjistila, že má další den jít do nějakého baru, tak jsem tam za ním vyrazila. Nalíčila jsem se, vzala si krátkou sukni a víc nebylo třeba.“ Jsem hrůzou bez sebe. Ať tahle dívka je Helena nebo není, cítím silnou touhu ji ochránit. Je asi ve stejném věku, jako by teď byla má dcera. „Co mi to tu říkáte? Snad jste s ním…“ Zírá do prázdné sklenky, a když mluví, tak se na mě nedívá. „Nakonec jsem z něj dostala pravdu. Řekl mi vaše jméno.“ A teď jsem opravdu na vážkách. Její příběh je přece příliš komplikovaný na to, aby mohl být vymyšlený. Nebo možná přesně to je ten problém. Vždyť pravda pokaždé bývá jednodušší než lež. Prozatím ji dál budu poslouchat, dokud nezjistím, co doopravdy chce, protože to jsem se zatím nedozvěděla. „Poslyšte, jestli je to skutečně pravda, musíme jít na policii. Hned.“ Po těch slovech se vyděsí, jako bych ji praštila do břicha. „Ne, to nejde.“ 26

Tvar moji dcery_OK.indd 26

02/01/18 15:44

Tvář mojí dcery

„Ano, Grace, musíme. Jestli alespoň něco z toho, co vám Lucas řekl, může být pravda, musí se to vyšetřit.“ Vedu si dobře. Zachovávám si odstup a dělám, jako by se mě to vůbec netýkalo. Zkrátka jen pomáhám téhle dívce, ať už ode mě potřebuje cokoli. Pak se rozpláče a s každým vzlykem se jí zvedne hrudník. „Já vím, ale prosím, to nejde. Jenom potřebuju, abyste mi pomohla. Potřebuju zjistit, jestli je to pravda. Jestli opravdu jsem vaše dcera. Jestli celý můj život byl jedna velká lež.“ „Ale jiné řešení není, Grace. Vy to nechápete? Musíme jít na policii.“ Když se na mě podívá, oči má plné strachu. „To nejde,“ říká a její slova skoro nejsou slyšet. „Kvůli Lucasovi… On je mrtvý… Byla to nehoda. A to já ho zabila.“

27

Tvar moji dcery_OK.indd 27

02/01/18 15:44

ČTYŘI Měli jste normální dětství? Zahrnuli vás rodiče láskou a chránili před okolním světem, ale zároveň se jim nějak podařilo vás přivést k samostatnosti? No, tak já tohle všechno měl. A víc. Pohodlný dům, žádné sourozence, se kterými bych se pral – což mi vůbec nevadilo –, každou hračku, po které jsem zatoužil, samozřejmě v rozumné míře. To jsem pochopitelně dodal proto, že nechci, abyste si mysleli, že jsem nějak rozmazlený. Líčím vám to, protože nejsem typický příklad, který si asi budete představovat, až svůj příběh dokončím. Budete si chtít myslet, že jsem byl zanedbávaný nebo týraný, že nic z toho, co se později stalo, nebyla má chyba. Je to totiž jediný způsob, který vám zajistí, abyste v noci klidně spali: když budete cítit, že je jasná hranice mezi člověkem a zrůdou, a to hranice tak silná, že nikdy nemůžete potkat člověka, který by ji snad překročil. Nerad vás zklamu, ale mé dětství bylo ve všech ohledech naprosto normální. Tak jak jsem mohl skončit takhle – utopený ve strašlivých tajemstvích a nechutných činech? Problémem nebyla rodina, prostředí ani škola. Problém byl někde uvnitř mě. Po letech mi řekl, že jsme ze stejného těsta. Že proto jsme dělali, co jsme dělali, pudila nás k tomu touha uvnitř nás. Život se má prožít, tvrdil, omezení nám působí jedině úzkoprsost a strach. Naše i ostatních. 28

Tvar moji dcery_OK.indd 28

02/01/18 15:44

Tvář mojí dcery

Vzrušovalo tě to? ptal se, když se to stalo poprvé. Připadal sis, jako by ti krev měla rozervat žíly? Jako by se tomu žádný jiný pocit už nemohl rovnat? Snažil jsem se uklidnit roztřesené končetiny a ukrýt strach, který mě přímo zaplavoval. Ale čeho jsem se skutečně bál? Toho, co jsem právě provedl, nebo toho, že se mi to líbilo?

29

Tvar moji dcery_OK.indd 29

02/01/18 15:44