zarikavacka rakoviny_003_Sestava 1 6/6/17 12:53 PM Stránka 1
' '
'
'
'
'
SOPHIE SABBAGEOVÁ
ZARIKAVACKA
RAKOVINY PŘÍBĚH
ŽENY, KTERÁ SE NEMOCI POSTAVILA ČELEM
Sophie Sabbageová
Zaříkávačka rakoviny Jak nechat rakovinu, aby vyléčila váš život
Ikar
Sophie Sabbage THE CANCER WHISPERER How to Let Cancer Heal Your Life Copyright © Sophie Sabbage 2015 First published in Great Britain in 2016 by Coronet, An imprint of Hodder & Stoughton, An Hachette UK company All rights reserved Translation © 2017 by Marcela Dohnalová ISBN 978-80-249-3345-0
Mému nejlepšímu příteli Johnu Sabbageovi a naší milované dceři Gabrielle – nejlepšímu léku. A také dr. K. Bradfordu Brownovi, který mě naučil, jak nechat nežádoucí události, aby léčily můj život.
Výjimeční pacienti odmítají být oběCmi. Vzdělávají se a stávají se specialisty ve vlastní péči. Zpochybňují lékaře, protože chtějí pochopit jejich léčbu a podílet se na ní. Požadují důstojnost, osobní přístup a možnost kontrolovat proces, bez ohledu na průběh nemoci. Bernie Siegel, MD
Svatá země Sophie Sabbageová Existuje místo na mapě, kde mapa končí. Žádné značky nebo rozcestníky; žádný jazyk k překládání ani města s libozvučnými jmény. Existuje místo na cestě, kde cesta končí. Žádné domněnky nebo předpoklady; žádné filozofie k naslouchání ani proroci k následování. Existuje místo na obzoru, kde obzor končí. Žádné západy slunce, kterými se loučí den; žádné přílivy a možnosti spoutat čas ani linie, za nimiž by se dalo ukrýt. Existuje místo na planetě, kde planeta končí. Žádné země nebo dohody; žádné zákony pro život ani přesvědčení, za která by se dalo bojovat. Existuje místo na mapě, kde mapa končí. Další cesty jsou utkány ze světla. Jediná znamení ukazují přímo na sever. Pravidla zjevení.
Obsah
Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
9
Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Kapitola první: Kompas
. . . . . . . . . . . . . . . 21
Kapitola druhá: Vyrovnání . . . . . . . . . . . . . . 33 Kapitola třetí:
Porozumění nemoci
Kapitola čtvrtá: Poznání smyslu
. . . . . . . . . 56
. . . . . . . . . . . 74
Kapitola pátá:
Stabilizace těla . . . . . . . . . . . . 86
Kapitola šestá:
Čištění mysli . . . . . . . . . . . . . 97
Kapitola sedmá: Řízení vlastní léčby
. . . . . . . . . 117
Kapitola osmá: Tanec se smutkem . . . . . . . . . . 137 Kapitola devátá: Prolomení schránky . . . . . . . . . 155 Kapitola desátá: Nejlepší lék Dodatek:
. . . . . . . . . . . . . 171
Podpora . . . . . . . . . . . . . . . 180
Poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 187 Upozornění
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 190
Předmluva Sophie Sabbageová
Předmluva Dr. Francisco Contreras, vedoucí nemocnice Oasis of Hope, Tijuana, Mexiko Byl jsem vyškolen jako chirurg onkolog na univerzitě ve Vídni v Rakousku a posledních třiatřicet let jsem byl praktikujícím specialistou na rakovinu. Jako chirurg jsem měl tisíce pacientů, kteří mě prosili: „Vyřízněte tu rakovinu ze mě!“ Poznal jsem jen hrstku pacientů, jako je Sophie Sabbageová. Sophie je výjimečná, protože v den, kdy jí byla diagnostikována rakovina, zahájila proces objevování namísto paniky. Přijala fakt, že smrt je přirozenou součástí životního cyklu, že to není tragédie. Tím oddálila žihadlo smrti a uvolnila energii, kterou mohla soustředit na život. Našla znovuzrození v této jednoduché pravdě: skutečnou tragédií v životě je procházet jím plný strachu a dysfunkcí namísto toho, abychom každý okamžik prožívali radostně a plni lásky. Každý den je vzácným darem od Boha a Sophie odhalila tajemství celkového pocitu zdraví v těle, v mysli a na duchu. V této knize sdílí se čtenáři klíče k odemčení možnosti žít život naplno navzdory – a dokonce i díky – rakovině. Profesor Viktor Frankl mě na vídeňské univerzitě, mé alma mater, nejlépe naučil jednu zásadní pravdu. Měl se stát nástupcem Sigmunda Freuda jako vedoucí katedry psychiatrie. Je tragické, že nikdy neměl šanci tuto pozici zaujmout. Byl Žid, a když se Hitler dostal k moci, byl všeho zbaven a uvězněn v Osvětimi. Ačkoli v táboře smrti ztratil celou rodinu,
10
Sophie Sabbageová
rozhodl se pro život. Objevil smysl utrpení a během svého dlouhého života učil lidi tuto důležitou pravdu: Nemůžete si vždy zvolit, v jaké situaci se ocitnete, ale můžete si zvolit, jaký zaujmete postoj a jaké budou vaše reakce. Sophie, jejíž vlastní učitel byl Franklovým přímým žákem, zvolila postoj k životu smysluplným způsobem. Její postoj je nakažlivý. Před lety jsem měl jiného pacienta s podobným životním přístupem jako Sophie. Přijel v roce 1986 do Oasis of Hope v Mexiku z Londýna, aby se zde léčil. Byla mu diagnostikována rakovina plic, která se mu šířila do páteře a jater. Jeho onkolog na Harley Street mu předpovídal pouhé tři měsíce života. Nechtěl tu neutěšenou prognózu přijmout. Rozhodl se pro alternativní léčbu rakoviny v mé nemocnici. Když dorazil, přinesli ho do nemocnice na nosítkách, protože nádory mu tlačily na páteř a v důsledku toho ochrnul. Nikdy nezapomenu, jak se na nás podíval a řekl: „Já budu žít!“ Byl tak přesvědčivý, že mu uvěřilo i jeho tělo. Během několika týdnů se nádory zmenšily natolik, že se jeho dočasné ochrnutí zastavilo. Z nemocnice vyšel po svých. Po několika dalších návštěvách přešla rakovina do úplné remise. O třicet let později je stále naživu a bez rakoviny! Při konfrontaci s hrozbou vážné nemoci nechtěl ztrácet čas starostmi. Přehodnotil své priority a jako poslání si určil nápravu vztahů se svými odcizenými dětmi. Jeho vztahy s rodinnými příslušníky se začaly hojit a stejně tak i jeho tělo. „Nechal rakovinu, aby vyléčila jeho život.“ Sophie také „nechala rakovinu, aby vyléčila její život.“ V této krásně napsané knize nepřináší pouze poselství naděje; ona ji všem na očích žije. Jsem si jistý, že se necháte inspirovat jejím příkladem, jak proměnit rakovinu z životní krize na životní cestu. Jak budete číst, bude vzrůstat vaše láska a důvěra k Sophii, protože její svědectví o životě s rakovinou je otevřené a upřímné. S každou další stránkou budete mít pocit, že vás na vaší cestě za vyléčením drží za ruku.
Úvod
Úvod
Vzpomínám si, jak jsem šest týdnů poté, co mi byla diagnostikována „nevyléčitelná“ metastazující rakovina plic ve čtvrtém stadiu, seděla v čekárně místní nemocnice. Byla jsem na začátku ozařování velkého nádoru na obratli C3 na krku, který se mi prokousával přes kost do páteře a způsoboval mi značnou bolest. Měla jsem víc nádorů na několika místech – na plicích, v lymfatických uzlinách, na kostech a v mozku –, ale tomuto věnovali lékaři zvláštní pozornost, protože ohrožoval mou mobilitu a mou „kvalitu života“. Podle lékařů nepřicházelo v úvahu, že by mi bylo možné zachránit život, takže zachování jeho kvality bylo nyní jejich prvotním cílem – což mě naštvalo. Zdálo se, že mě zařadili do svých statistik, aniž by mi dali šanci být jednou z mála, kdo nevysvětlitelným způsobem zvítězí nad jejich předpovědí. Dělali, co mohli, aby nepoužívali slovo „smrt“ nebo aby nevyslovili nějaké datum, ale podtext byl vždy přítomen, když ke mně promlouvali: A7 se stane cokoliv, paní Sabbageová, nedělejte si velké naděje, protože umíráte. Ještě jsem ani nezahájila léčbu, a oni už mě odepsali. Když jsem čekala na ozařování, byla jsem stále ještě v šoku. Zpočátku jsem s tímto druhem léčby souhlasila, protože otáčení v noci a vstávání ze sedu se pro mne stalo velmi obtížným. Už jsem ani nemohla uzvednout svou čtyřletou dcerku. Potřebovala jsem nějakou úlevu od bolesti, potřebovala
12
Sophie Sabbageová
jsem přemýšlet, naslouchat, ptát se, zkoumat svou intuici a nějak, jakkoliv, si zvolit, co sakra mám dělat. Ztrácela jsem rovnováhu. Moje ruce nedokázaly nahmatat zábradlí, které by mi pomohlo najít cestu do tmy. Nové události se vynořovaly pomalu, jako procesí truchlících za mou předchozí existenci: skeny, konzultace, vlak do Londýna za specialisty, krevní testy, pojišCovací formuláře, přeškrtané záznamy o schůzkách v diáři z doby před diagnózou (stejně jako zrušené společenské akce a obchodní jednání), to vše jako by nahlas sdělovalo lidem mou novou realitu. Rakovina vtrhla do mého spořádaného života v jediném okamžiku. Jednoho dne jsem se cítila normálně, nazítří jediná ostrá bolest v zádech odhalila velký nádor, který tlačil na mou poplicnici. V průběhu tří týdnů se moje diagnóza odhalovala v nesnesitelně pomalém tempu pořizování snímků, z nichž každý byl ve své přesnosti neskutečně brutální – až nakonec, když jsem se dozvěděla, že mám v mozku více nádorů, než byli schopni spočítat, mi vesmír splaskl jako narozeninový balonek a ležel scvrklý v mých třesoucích se rukou. S každým následujícím výsledkem skenování chřadla má životní síla a mizela jako ubývající měsíc. Kašlala jsem krev, po chůzi do schodů zůstávala bez dechu a ztrácela zrak v levém oku, až jsem byla nucena přestat řídit auto. Byla jsem unavená a bylo mi velice chladno. Velmi, velmi chladno. Možná právě dávky záření ze všech těch skenů poslaly mou psychiku rychle po spirále až na dno, ale strach a šok jsou samy o sobě mocné síly, které dokážou pronikat celým tělem jako jed. Zdálo se, že mě zabije samo vědomí mé nemoci. Jakmile jsem uvěřila, že můj život končí, jako bych začala ustupovat do místnosti bez oken a závěsů, úhledně skládat svou budoucnost a ukládat ji do spodní zásuvky, světla začala pohasínat, hodiny na stěně odtikávaly stále pomaleji. Věděla jsem, že jestli mám mít nějakou šanci zažít páté narozeniny své dcery nebo vlastní čtyřicáté deváté, potřebuji
Úvod
13
změnit nastavení své mysli. Nechtěla jsem popřít, co se se mnou děje, ale ani jsem nebyla ochotna připustit chmurné předpovědi neúprosného konce. Byla jsem vzteky bez sebe, když se se mnou lidé začali loučit, a když se ke mně sestry chovaly, jako bych byla v hospici pro umírající, okřikla jsem je. Chtěla jsem znát každý detail svého stavu a odmítala jsem interpretaci ostatních. Byla jsem ochotna přenechat výsledek na Bohu, ale ne na lékařích nebo statistikách. Bez ohledu na okolnosti jsem chtěla psát svůj vlastní příběh a za žádnou cenu jsem nechtěla, aby mi ho diktovali oni. Toho dne, kdy jsem se měla podrobit prvnímu ozařování, šel se mnou do nemocnice můj manžel John. Když jsme seděli v čekárně, dostala jsem velmi něžnou textovou zprávu od kamarádky. Možná bych své slzy trochu víc zadržovala, pokud by John neseděl vedle mne. Sestra, která mne měla na starost, se pospíchala zeptat, jestli jsem v pořádku. Její obavy mě spíš dusily, než uklidňovaly, jako by se je snažila zastavit, místo aby mě podpořila. Jako kdyby mě slzy mohly nějak poškodit nebo způsobit paniku mezi ostatními pacienty, nebo ještě hůře, dát jim svolení, aby plakali také. Existuje snad vhodnější čas k pláči? Je snad vhodnější čas pro poctu životu, který se v souvislosti s diagnózou vytrácel, k truchlení pro budoucnost, která se mi rozpadala před očima, ke kvílení kvůli slábnoucímu světlu? Nyní nastal čas nikoli se obrnit, ale naopak cítit: naplno prožívat, co se se mnou děje; nechat každou zprávu, každé laskavé a milující gesto rozbít jakoukoliv skořápku, v které by mohlo být mé srdce třeba ještě uzavřené; být bdělá, vědomá a dostatečně živá, abych mohla oceňovat všechny drahocenné věci, které jsem si potřebovala pamatovat, a uvědomovat si plané naděje, nad nimiž bylo potřeba truchlit. Vnímala jsem to stoické ticho, které viselo jako hustá mlha v místnosti při čekání na ozařování. Otupělost. Podzemní řeka nezodpovězených otázek. Plachá hrůza. Soukromé modlitby. Intenzita
14
Sophie Sabbageová
napětí skupiny pacientů čekajících na to, až budou některé části jejich těla spáleny a některé aspekty jejich smrtelnosti obětovány. „Jste v pořádku?“ zeptala se sestra znovu, tentokrát s větší naléhavostí. Její úzkost se mi zarývala do kůže. Než jsem odpověděla, lehce jsem se dotkla její ruky, abych ji utěšila: „Myslím, že jsem zde jediná, kdo je tu v pořádku.“ Zahanbeně ustoupila, nejistá, co by měla říct nebo jak pomoci, pokud nemohla zabránit mým slzám. Tiše se vytratila a při mé další návštěvě v nemocnici si udržovala odstup. Byla jsem anomálie, nestydatě zranitelná anomálie v prostředí, kterým prostupoval cenzurovaný smutek. Po ozařování krku ke mně přistoupila další sestra a podala mi kus papíru. „To je datum další návštěvy, paní Sabbageová,“ oznámila mi věcně, jako kdyby automaticky předpokládala, že neexistuje žádné místo, kde bych to ráno třeba potřebovala být. Podívala jsem se na datum, rychle zkontrolovala svůj diář a řekla jí, že ten den nemám čas. A už to tam bylo zase: poplašený výraz na sestřině tváři, protože jsem dala špatnou odpově[. „Ale to je termín vašeho ozařování,“ odpověděla. „Chápu, ale už mám něco jiného,“ trvala jsem na svém. Možná jsem to, co jsem měla v plánu, mohla přesunout. Možná ode mne bylo sobecké, že jsem se nepřizpůsobila systému. Něco však narovnalo mou nemocnou páteř, díky čemuž jsem te[ mohla stát pevně na svém. Nechtěla jsem se poddat. Neměla jsem v úmyslu být k dispozici na povel, aniž by se mě uctivě zeptali, jestli mám v tom termínu čas. A jestli v tom všem byla chvíle, kdy bylo třeba být sobecká, pak to bylo te[. Věděla jsem, že když je někdo tak zoufale nemocný, jako jsem byla já, pak je pro něj zcela zásadní na každém kroku té cesty dělat vlastní rozhodnutí. Bylo mi jasné, že musím plánovat procedury tak, aby zapadly do mého života, a ne měnit svůj
Úvod
15
život kvůli procedurám; že musím být autorkou i protagonistkou svého příběhu. I když mi často doporučovali, abych léčebné procedury a vyšetření nadřadila všemu ostatnímu (s podtextem: jinak zemřeš), cítila jsem, že ve hře je něco více život potvrzujícího a potenciálně život zachraňujícího: mé prapůvodní, divoké a nezkrotné vědomí sebe sama. Obdržela jsem mnoho dalších listin s daným termínem vyšetření či léčebných procedur, přestože jsem svému onkologovi sdělila, jak si to představuji. Nebyla to jeho chyba. Na vině byl systém, v němž pracoval, systém, který příliš snadno smete z vašeho života všechno ostatní, pokud vám diagnostikují rakovinu. Je jako rychlý provoz na dálnici. Než se nadějete, chytí vás ve světle reflektorů, bez jasného názoru na to, co se vám staví do cesty. Váš diář se naplní termíny, recepty obdržíte s minimálním vysvětlením a rozhodnutí jsou činěna o vás bez vás – zatímco vy se stále snažíte vyrovnat s diagnózou. Když je život v ohrožení a každé rozhodnutí se zdá potenciálně nebezpečné, mnoho pacientů s rakovinou chce po lékařích, aby rozhodovali za ně. Rozumím tomu. A pokud je to způsob, jak chcete navigovat svou cestu, pak tato kniha možná není pro vás. Ale jestli máte pocit, že řídit svou léčbu, důvěřovat vlastní moudrosti a převzít péči o sebe je vlastně také léčba – psychologický lék pro vaše buňky, lék, na kterém možná záleží právě tak jako na tom, jaké léky užíváte a jaké potraviny jíte –, pak toto píšu pro vás. Tato kniha je pro pacienty s rakovinou, kteří chtějí zůstat důstojnými, svébytnými lidskými bytostmi, i když je lékaři a diagnóza vyděsí tak, že jsou v šoku, ráno je pro ně těžké vůbec vstát, jsou chyceni do křížové palby mezi ortodoxní a alternativní medicínou, a co je znepokojivé, zdravotnický systém s nimi nezachází jako s lidskou bytostí, ale jako s nemocí. Píši i pro ty pacienty s rakovinou, kteří tuší, že se mají něco naučit, získat, nebo se dokonce změnit – protože prostě vědí, že se vztahují k této chorobě jinak než většina společ-
16
Sophie Sabbageová
nosti. Pro pacienty s rakovinou, snad jakékoliv pacienty, kteří hledají jinou cestu. Částečně se jedná o monografii a částečně o knihu typu „pomoz si sám“. Píšu ji, abych vám pomohla stát se autorem vlastního příběhu s moudrostí, realismem, kreativitou a odvahou. Chci se s vámi podělit o to, jak jsem si postupně nacházela svou vlastní cestu přes šok, děs, smutek, nešikovnost lidí tváří v tvář mé prognóze – a jak i nadále pokračuji v objevování přírodních zákonitostí, lekcí a darů tohoto devastujícího, ale zároveň osvětlujícího onemocnění. Tuto knihu jsem začala psát deset měsíců po stanovení diagnózy. Žiji s rakovinou, ale téměř všechny metastázy jsou pryč. Stále mám primární nádor na plicích a všudypřítomnou možnost, že rakovina bude mutovat a jako armáda znovu pochodovat mým tělem. Má rakovina je systémová a „nevyléčitelná“, ale žiji s ní. Ne, já s ní prospívám. Poslouchám lékaře, jimž jsem nadmíru vděčná, a nevynechám žádný termín. Ale te[ mi nejdříve zavolají a zeptají se, kdy mám čas. Lékaři mi te[ spíše navrhují, než aby mi určovali, co mám dělat. Stali jsme se partnery pro spolupráci na mé cestě za uzdravením, místo abych zůstala lapena v neosobním procesu mezi lékařem a pacientem, který v tak velké části naší lékařské kultury stále převládá. Faktem je, že mě má nemoc pořád ještě může zabít. Pokud vezmu v úvahu všechny statistiky, předpovědi a pravděpodobnosti týkající se rakoviny plic ve čtvrtém stadiu, pak jsem zcela jistě vyřízená. Já jsem se však rozhodla tyto věci v úvahu nebrat. Naslouchám jim, to ano, dost pozorně a pokorně, abych zredukovala vrstvu popření, které chrání náš organismus před slovy jako „terminální“ a „nevyléčitelný“, abych je mohla slyšet a nezhroutit se při tom. Ale rozhodla jsem se nedat se, a jestli mám podlehnout, tak aniž bych to dopředu vzdala. Chci svým jménem překřičet neživotné statistiky ještě předtím, než se má identita rozpustí v anonymním moři čísel.
Úvod
17
Nedělám si žádné iluze, pokud jde o závažnost mého stavu, ale jsem nyní schopna trochu uvažovat i o budoucnosti bez obav z pádu, utonutí nebo uhoření v plamenech. Chci žít skoro víc než cokoliv jiného. Téměř. Věnuji dny, hodiny a minuty prodloužení svého života, s mocným a neochvějným úmyslem dovést svou dceru do dospělosti, zestárnout s milovaným manželem a ovlivňovat okolí způsobem, o němž si ráda myslím, že jsem kvůli němu přišla na svět. Ale největší výhrou není uzdravit se z rakoviny, jakkoliv skvělé by to bylo a jakkoliv tomu věnuji maximální úsilí. Čím dál tím větší výhrou je pro mě zachování mé osobnosti, bez ohledu na výsledek – toho těžce vydobytého „já“, které nepatří k mému tělu, ani se s ním nerozpadne –, a vědomí, že jsem ji nechala rozkvést tváří v tvář rakovině, i když mé tělo chřadne. Znám jediný způsob, jak to udělat: být vnímavá k sobě a k možnostem, které mi tato změněná situace přináší, a statečně, důstojně a věrně vést svou lo[ku rozbouřenými vodami k novým břehům. Na začátku této cesty mi lékař, který zkoumal výsledky mého prvního CT vyšetření a řídil mou bronchoskopii (proceduru, která není pro lidi se slabým srdcem), řekl předtím, než mne poslal k onkologovi, mimořádnou věc: „Nenechte ze sebe udělat pacientku, paní Sabbageová. Žijte svůj život.“ Vzala jsem si to k srdci. To mě zmocňuje k dosažení lepších výsledků než jen předbíhat svou prognózu nebo statečně umírat – protože jsem tomu uvěřila. Když jsem byla v hlubokém akutním šoku – s touhou zmizet do té bezhvězdné noci, kde nemůžete vidět, slyšet nebo mluvit o tom, že si přejete něco jiného –, ten lékař ve mně probudil mou nejlepší část. Byla to ta část, která ví, že budoucnost není nikde napsaná, že všechno, co se děje, je za účelem větším, než tuším, a že když se něco pokazí, je jen na mně, jestli padnu, nebo se s tím poperu. Myslím, že tím okamžikem začal můj růst.
18
Sophie Sabbageová
V této knize popíšu některé z vlastních výzkumů, které jsem provedla, ošetření, která jsem zvolila, dietu, kterou se řídím, a zdroje, které mi nejvíce pomohly změnit zažité přístupy. Doufám, že vám tím pomohu zkrátit cestu přes množství informací, které o rakovině existují, a informace jsou to často velmi rozporuplné. Doporučím vám také určité knihy a filmy, které považuji za zásadní pro každého, komu je tato nemoc diagnostikována. Nicméně nejsem lékařka nebo odbornice na medicínu jakéhokoliv druhu. Jsem onkologická pacientka a facilitátorka lidské transformace. Nejsem kvalifikována, abych vám pomohla překonat váš zdravotní stav. Mám kvalifikaci na to, abych vám pomohla překonat vaše podmínění či předurčení, což je podle mého názoru pro hojení také podstatné. Mohu vám pomoci, aby vám bylo dobře, i když se cítíte nemocní, abyste byli schopni uvolnit se od emocionálních faktorů, které mohly přispět k vaší ne-moci. Nepotřebuji přidat další svazek k již existujícím knihám o stravě, cvičení či léčebných procedurách. Nicméně vám mohu pomoci zmapovat si cestu přes všechna ta data s jasnou myslí, naladěnou intuicí a mocným pocitem sebeuvědomění. AC už získáte, či nezískáte jistotu, že máte rakovinu, stále ještě se můžete stát rakoviny prosti. To znamená být bez strachu, kterým se živí; bez termínu, který ukládá; bez moci, kterou může ovládat vaše možnosti; bez toxických přesvědčení, která kontaminují proces hojení; bez vnímání nevyhnutelnosti směřující vás k vašemu osudu. I když nemohu nabídnout zázračné vyléčení nebo jiné zázraky, doufám, že tato kniha vám umožní najít uzdravení, které byste jinak najít nemuseli. Na základě vlastní zkušenosti s rakovinou a dvaceti let zkušeností s prací s lidmi, při níž jsem probouzela jejich mysl a osvobozovala jejich ducha, jsem navrhla praktický a doufám transformační proces, který vás bude podporovat, abyste převzali zásadní zodpovědnost za
Úvod
19
svou léčbu a odhalili moudrost svého onemocnění. Mým hlavním cílem je pomoci pacientům s rakovinou transformovat jejich vztah k nemoci tak, aby jim pomohla, bez ohledu na to, zda mají žít, nebo zemřít. Takže doufám, že tato kniha vám pomůže zažít zranitelnost, sílu smyslu, svobodu autentičnosti, zázrak putování vlastní cestou přes hustý temný les, v němž se někdy zdá, že nám osud nenabízí žádnou úlevu nebo možnost úniku. Věřím, že vám to pomůže naslouchat tušení, že rakovina vás má něco naučit, a najít způsob, jak rozumět tomu, co se snaží říct. Totéž se zaříkávači koní naučili dělat s koňmi – porozuměli jejich jazyku a začali s nimi komunikovat na zcela nové úrovni. Zkoušeli rozšířit omezené možnosti komunikace a přenést je na nový horizont. Principem spolupráce se stala snaha vcítit se do duše koně namísto potřeby „zlomit“ ho prostřednictvím dominance a ovládání. Pomocí zaříkávání se kůň „napojí“ na člověka, ochotně přijme jeho vedení a od tohoto okamžiku se jím nechá řídit. Podobně jsme se snažili po celá desetiletí, dokonce staletí, přemoci rakovinu, ovšem ve srovnání s pokrokem v léčbě jiných chorob s malým úspěchem. Jsme s tímto protivníkem v nepřátelském vztahu, stále neexistuje žádný spolehlivý lék. Jsme si vědomi faktorů, které ke vzniku rakoviny přispívají, ale známe jen málo nezvratných příčin, zatímco počet lidí s touto nemocí roste exponenciálně. Takže je možná načase začít komunikovat s touto nemocí na zcela nové úrovni a zaujmout k ní nový postoj, pracovat na jejím pochopení, abychom získali její spolupráci. Možná je načase přesunout se z bojiště do učebny. Možná je načase ptát se nejen, jak můžeme léčit rakovinu v těle, ale také, co nám rakovina říká o tom, jak léčit své životy. A to je předmětem mého zkoumání. Jsem pacientka s rakovinou, která dělá vše, co může, aby se od svého onemocnění něco naučila a kvůli němu změnila svůj život. Jsem vážně
20
Sophie Sabbageová
nemocná, a přesto se mám zvláštně dobře. Vůči rakovině cítím spíš vděčnost než strach z ní. Nacházím se v nezvyklém prostoru mezi divokou vůlí k životu a nezbytnou ochotou zemřít. Sleduji, jak pták zpívá na své cestě ránem a dává ze sebe to nejlepší, aby do posledního dechu vytěžil svou jedinečnou existenci. Chtít žít přesně takovým způsobem. Zvu vás k takovému životu, přestože naše příběhy jsou konečné.
Sophie Sabbageová ZAŘÍKÁVAČKA RAKOVINY Z anglického originálu The Cancer Whisperer, vydaného nakladatelstvím Hodder & Stoughton Ltd. v Londýně v roce 2015, přeložila Marcela Dohnalová Redigovala Kateřina Komárková Jazyková revize Zuzana Fojtíková Obálku zhotovila Gabriela Janovská Odpovědná redaktorka Leona Macháčková Technická redaktorka Lenka Gregorová Počet stran 192 Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2017 jako svou 9080. publikaci Sazba SF SOFT, Praha Tisk EUROPRINT a. s., Praha Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz