0038619

Pro Kerry, Louise, Angela & Eda, kteří mi pomáhají nést tíhu mého vesmíru,

a pro všechny mé čtenáře, kteří pro mě znamenají celý svět.

Tiha vesmiru.indd 3

14.4.2017 6:53:23

„… on byl hrozně hodnej, Atiku…“ „To tak bývá skoro vždycky, Čipero, když lidi konečně poznáš.“ – Jako zabít ptáčka, Harper Leeová*

*

SNKLU 1966, překl. Marcela Mašková & Igor Hájek

Tiha vesmiru.indd 4

14.4.2017 6:53:23

Nejsem hnusnej, ale něco hnusnýho se právě teď chystám udělat. A ty mě za to budeš nenávidět, a pár dalších taky, jenže já to stejně udělám, abych tě ochránil, a sám sebe zrovna tak. Bude to znít jako výmluva, ale mám něco, co se jmenuje prosopagnosie, což znamená, že nerozeznávám obličeje, a to dokonce ani u lidí, který mám rád. Dokonce ani mámin obličej. Dokonce ani svůj vlastní. Představ si, že vejdeš do místnosti plný cizích lidí, kteří pro tebe nic neznamenají, protože nevíš, jak se jmenují ani co jsou zač. A teď si představ, jak přijdeš do školy nebo do práce, nebo ještě hůř – domů, kde bys měla všechny znát, a přitom ti připadají jako cizinci. A přesně tak to mám já: vejdu do místnosti a nikoho nepoznávám. Nikdy a nikoho, ať přijdu kamkoliv. Snažím se lidi rozeznávat podle toho, jak chodí. Podle jejich gest. Podle hlasu. Podle vlasů. Každý má nějaký identifikátor. Třeba si řeknu: Dustymu odstávají uši a má rudohnědý afro. A potom si to zapamatuju, abych svého mladšího brášku příště poznal, akorát že si ho s tím jeho afrem a ušisky nedokážu představit, dokud ho nevidím přímo před sebou. Jako kdyby paměť na tváře byla nějaká superschopnost, kterou vládnou všichni kromě mě. Mám na to oficiální diagnózu? Ne. A nejen proto, že něco takovýho zřejmě přesahuje možnosti místního pediatra 5

Tiha vesmiru.indd 5

14.4.2017 6:53:23

Jennifer Nivenová

Dr. Blumeho. Nejen proto, že moji rodiče měli v posledních pár letech svých vlastních problémů až nad hlavu. Nejen proto, že je prostě lepší nebýt za magora. Ale proto, že pořád tak trochu doufám, že to není pravda. Že se to třeba nějak samo spraví. Zatím si musím vystačit s tímhle: Na všechny se usmívám a přátelsky jim pokyvuju. Jsem okouzlující. Jsem dobrej herec. Jsem zatraceně vtipnej. Jsem duší každýho večírku, ale nepiju. Mohl bych se přestat ovládat (a toho mám dost i zastřízliva). Dávám si pozor. Udělám cokoliv. Klidně budu ten největší hajzl. Cokoliv, aby se ze mě nestala kořist. Člověk vždycky musí být ten, kdo loví, ne ten, kdo je loven. Neříkám ti tohle všechno jen proto, abych se omluvil za to, co teď udělám. Ale snad si to zapamatuješ. Tohle je jedinej způsob, jak zabránit mým kamarádům, aby udělali něco ještě horšího, a taky jedinej způsob, jak zastavit tuhle stupidní hru. Prostě vezmi na vědomí, že nechci nikomu ublížit. Proto to nedělám. I když je to přesně to, co se nakonec stane. Upřímně tvůj, Jack P. S. Jsi jediná, kdo to o mně ví.

6

Tiha vesmiru.indd 6

14.4.2017 6:53:23

Prosopagnosie (prosopon – obličej, agnosia – neznalost) substantivum, rod ženský: 1. neschopnost rozeznávat tváře známých osob, většinou následkem poškození mozku 2. stav, kdy je každý cizincem

Tiha vesmiru.indd 7

14.4.2017 6:53:23

O 18 HODIN DŘÍVE

Tiha vesmiru.indd 9

14.4.2017 6:53:23

LIBBY Kdyby z mojí lampičky na nočním stolku zničehonic vyklouzl džin, přála bych si tyhle tři věci: aby máma zase žila, aby se nám už nikdy v životě nepřihodilo nic smutného, a aby mě vzali ke Slečinkám. Jenže co když o tebe Slečinky nebudou stát? Je 3:38 ráno, což je zrovna ten čas, kdy se moje mysl rozjíždí na plný plyn a vymyká se kontrole, dočista jako můj kocour George, když byl ještě kotě. Bác – a můj mozek si to najednou prosviští kolem a už si to šplhá nahoru po zácloně. A támhle už se zhoupl z knihovny dolů. Šup – a má jednu packu v akváriu a hlavu pod vodou. Ležím v posteli, zírám do tmy a moje mysl skáče sem tam po pokoji. Co když zase uvázneš? Což když budou muset zbourat zeď školní jídelny nebo záchodků, aby tě dostali ven? Co když se tvůj táta znova ožení a pak umře a ty tu zůstaneš s macechou a nevlastními sourozenci? Co když umřeš? Co když nebe neexistuje a ty už se nikdy neuvidíš s mámou? Přikážu si usnout. Zavřu oči a ležím bez hnutí. Dočista bez hnutí. Celé minuty. Moje mysl tu leží se mnou a já jí říkám: Spi, spi, spi. Co když dorazíš do školy a zjistíš, že všechno je jinak a všichni jsou jiní a že jim nikdy v životě nebudeš stačit? 11

Tiha vesmiru.indd 11

14.4.2017 6:53:23

Jennifer Nivenová

Otevřu oči. Jmenuju se Libby Stroutová. Pravděpodobně už jste o mně slyšeli. Pravděpodobně už jste také viděli videozáznam, na kterém mě zachraňují z mého vlastního domu. Podle posledního údaje počítadla už ho vidělo 6 345 981 lidí, takže existuje slušná šance, že mezi ně patříte i vy. Před třemi lety jsem byla nejtlustší teenagerka Ameriky. Ve svém nejhorším období jsem vážila 296 kilo, což znamená, že jsem měla zhruba 226 kilo nadváhy. Nebyla jsem taková vždycky. Krátká verze je zhruba taková, že máma umřela a já ztloustla, ale nějak se mi to povedlo překonat a pořád ještě jsem tady. Můj táta je v tom každopádně nevinně. Dva měsíce po tom, co mě zachránili z vlastního domu, jsme se přestěhovali do čtvrti na opačném konci města. Teď už se zvládnu dostat z domu sama. Shodila jsem 136 kilo. To je váha dvou celých lidí. Pořád bych ještě mohla shodit nějakých 86 kilo, ale to už je v pohodě. Za prvé, můžu běhat. A jezdit autem. A kupovat si oblečení v obchoďáku místo abych si ho objednávala ve speciálních obchodech. A taky se můžu točit dokolečka. To je v porovnání s tím, jak jsem na tom byla dřív, asi tak to nejlepší – teda když pominu skutečnost, že už se nemusím obávat akutního selhání orgánů. Zítra půjdu poprvé od páté třídy do školy. Budu teď ve třeťáku na střední škole, což je přece jen daleko lepší než být nejtlustší teenagerka Ameriky. Jenže stejně je pro mě těžké být cokoliv jiného než NAPROSTO ŠÍLENÁ STRACHY. Čekám, kdy se dostaví panika.

12

Tiha vesmiru.indd 12

14.4.2017 6:53:23

JACK Dřív než stihne zazvonit budík, volá mi Caroline Lushampová, ale nechám ji spadnout do schránky. Ať už mi chce cokoliv, nebude to nic dobrýho, a můžu si za to sám. Volá mi celkem třikrát, ale hlasovou zprávu nechá jen jednu. Skoro ji smažu, aniž bych si ji poslechl, jenže co když se jí třeba porouchalo auto a potřebuje pomoct? Koneckonců je to holka, se kterou jsem s přestávkama randil poslední čtyři roky. (My jsme totiž taková ta dvojice, co spolu chvíli chodí, pak zase nechodí, ale všichni jsou stejně přesvědčení, že nakonec zůstane navždycky spolu.) Jacku, to jsem já. Vím, že si teď dáváme pauzu nebo co, ale vždyť je to moje sestřenice. Moje SESTŘENICE. MOJE SESTŘENICE, Jacku! Jestli ses mi chtěl pomstít za to, že jsem se s tebou rozešla, tak gratuluju, ty kokote! Jestli se dneska potkáme ve třídě nebo na chodbě nebo v jídelně nebo KDEKOLIV JINDE NA TÝHLE PLANETĚ, tak na mě nemluv. Nebo víš co, prostě mi udělej laskavost a táhni do hajzlu! O tři minuty později mi volá ta sestřenice a nejdřív mám dojem, že brečí, ale pak v pozadí zaslechnu Caroline a sestřenice začne ječet, a Caroline taky začne ječet. Nakonec zprávu smažu. O dvě minuty později mi Dave Kaminski pošle esemesku s varováním, že mi chce Reed Young vykopnout zuby, protože jsem se líbal s jeho holkou. Napíšu mu, že to má 13

Tiha vesmiru.indd 13

14.4.2017 6:53:23

Jennifer Nivenová

u mě. A myslím to vážně. Pokud správně počítám, Kam už mi píchnul víckrát než já jemu. A všechen ten rozruch jen kvůli holce, která – buďme upřímní – je tolik podobná Caroline Lushampové, že jsem si přinejmenším na začátku opravdu myslel, že to je ona, takže Caroline by se správně měla cítit polichocená. Vždyť je to jako bych vytroubil do světa, že se k ní chci vrátit, i když mě v prvním letním týdnu nechala a začala chodit se Zachem Higginsem. Chvíli zvažuju, že jí přesně tohle napíšu, ale nakonec vypnu telefon, zavřu oči a pokusím se v duchu přivolat zpátky červenec. To jediný, s čím jsem si tehdy musel dělat hlavu, bylo chození do práce, přehrabování se na místní skládce, budování (užasných) projektů v mojí (senzační) dílně, a blbnutí s bráchama. O kolik by byl život snazší, kdyby byl jen Jack + skládka + senzační dílna + úžasný projekty. Nikdy jsi na ten večírek neměl chodit. Nikdy jsi neměl pít. Dobře víš, že se ti v tomhle ohledu nedá věřit. Musíš se alkoholu vyhýbat. A taky davům. A lidem. Nakonec je stejně akorát naštveš.

14

Tiha vesmiru.indd 14

14.4.2017 6:53:23

LIBBY Je 6:33 a já jsem venku z postele a stojím před zrcadlem. Bývaly časy, vlastně jen něco málo před dvěma roky, kdy jsem se na sebe nemohla ani podívat. Pokaždé jsem viděla jen vzteklý obličej Mosese Hunta, jak na mě přes celé hřiště ječí: Nikdo tě nikdy nebude mít rád, protože seš tlustá! A taky tváře všech ostatních páťáků, které se dávají do smíchu. Seš tak tlustá, že zacláníš i měsíc! Běž domů, Špekatá, táhni do svýho pokoje… Dneska vidím – alespoň většinou – jen sama sebe: rozkošné šaty v barvě námořnické modři, tenisky, středně dlouhé hnědé vlasy, o kterých moje hodná, ale trošku vyšinutá babička jednou řekla, že jsou „zrovna tak hnědé jako skotská náhorní kravička“. A taky vidím obraz svého kocoura George podobného obrovskému, špinavě bílému chumáčku vaty. George na mě zírá svýma moudrýma zlatýma očima, a já si zkouším představit, co by mi asi řekl. Před čtyřmi lety mu zjistili srdeční selhání a dali mu šest měsíců. Jenže já ho znám dost dobře na to, abych věděla, že o tom, kdy George odejde, rozhoduje zase jenom George. Mrkne na mě. Myslím, že zrovna teď by mi řekl, ať dýchám. Tak dýchám. V dýchání už jsem vážně dobrá. Dívám se dolů na své ruce a vidím, že jsou klidné, i když mám nehty okousané až na maso, a kupodivu si 15

Tiha vesmiru.indd 15

14.4.2017 6:53:23

Jennifer Nivenová

přese všechno připadám celkem vyrovnaně. Dochází mi, že se panika nedostavila. To je důvod k oslavě, a tak si pustím jedno z máminých starých alb a dávám se do tance. Tanec miluju ze všeho nejvíc a také mu hodlám zasvětit svůj život. Sice jsem od deseti let nebrala žádné lekce, ale tanec je prostě ve mně, a žádný nedostatek tréninku mi ho nemůže vzít. Možná že se tenhle rok zkusím dost ke Slečinkám, říkám si. Můj mozek vystřelí nahoru po zdi, kde se celý roztřesený usadí. Co když se to nikdy nestane? Co když umřeš dřív, než se ti stihne stát cokoliv dobrého nebo skvělého nebo úžasného? Posledního dva a půl roku jsem si musela lámat hlavu jen s jednou věcí – jak přežít. Jeden každý člověk v mém životě, včetně mě, byl soustředěný na jedinou věc: Potřebujeme, aby ti bylo líp. A teď mi je líp. Jenže co když je po všem tom času a energii, co do mě investovali, zase zklamu? Tančím ještě usilovněji, abych ty myšlenky vypudila z hlavy, až nakonec táta zabuší na dveře. Objeví se jeho hlava. „Není nad pěknej song od Pata Benatara hned po ránu, ale co na to řeknou sousedi?“ Trochu to ztlumím, ale nepřestávám se hýbat. Když je písnička u konce, najdu fixu a ozdobím si botu. Dokud žiješ, vždycky tě něco čeká; a i když je to něco zlého, a ty víš, že ano, co naděláš? Nemůžeš přestat žít. (Truman

Potom sáhnu po rtěnce, kterou mi babička dala k narozeninám, nakloním se k zrcadlu a zbarvím si rty do ruda. Capote, Chladnokrevně)

16

Tiha vesmiru.indd 16

14.4.2017 6:53:23

JACK Slyším sprchu a hlasy zezdola. Přetáhnu si polštář přes hlavu, ale je pozdě – jsem vzhůru. Zapnu telefon a napíšu nejdřív Caroline, pak Kamovi a nakonec Reedu Youngovi. Pro všechny mám to samý vysvětlení: byl jsem namol (trochu přehnáním), byla hrozná tma (to je pravda) a nevzpomínám si, co se dělo, protože jsem byl nejen namol, ale taky ve stresu. Doma je to teď fakt blbý, nemůžu o tom moc mluvit, ale když to skousneš a dokážeš mi odpustit, budu ti navěky vděčnej. To, že je to teď doma blbý, je naprostá pravda. Pro Caroline navíc přihodím pár lichotek a požádám ji, aby se za mě sestřenici omluvila. Dodám, že s ní nechci mluvit přímo, protože už jsem toho zkazil až dost, a nerad bych to mezi sebou a Caroline dělal ještě horší. A to přesto, že to byla Caroline, kdo se rozešel se mnou, a přesto, že si momentálně zase dáváme pauzu, a dokonce i přesto, že jsem ji neviděl od června. Prostě si na hlavu sypu tolik popela, až mám telefon celej zaprášenej. Tohle je cena, kterou platím za to, aby byli všichni šťastný. Dovleču se na chodbu a zamířím do koupelny. Ze všeho nejvíc na světě potřebuju dlouhou horkou sprchu, ale ve skutečnosti dostanu pár kapek teplý vody následovaných gejzírem islandskýho chladu. O šedesát sekund později – protože víc prostě nevydržím – vylezu ven, osuším se a stoupnu si před zrcadlo. 17

Tiha vesmiru.indd 17

14.4.2017 6:53:23

Jennifer Nivenová

Tak to jsem já. Tohle mě napadne pokaždý, když se dívám na svůj obraz v zrcadle. Ne ve smyslu Páni, to jsem já!, spíš jako Aha, fajn. Tak co tu máme? Nakloním se blíž a zkouším svůj obličej poskládat dohromady. Ten kluk v zrcadle nevypadá zle – vysoký lícní kosti, silná čelist, pusa s jedním koutkem trošku nahoru, jako kdyby právě dovyprávěl vtip. Vypadá vlastně dost dobře. Trochu zaklání hlavu a dívá se skrz přivřená víčka, skoro jako kdyby měl ve zvyku dívat se na lidi trochu spatra, protože má za ušima a všichni to vědí, a pak mi dojde, že vlastně vypadá jako pořádnej parchant. Možná kromě očí. Dívají se vážně a jsou pod nima kruhy jako z nevyspání. Na sobě má to samý tričko se Supermanem, který jsem nosil celý léto. Co tahle pusa (mámina) spolu s tímhle nosem (taky mámin) znamená v kombinaci s těmahle očima (máminy i tátovy dohromady)? Obočí mám tmavší než vlasy, ale ne tak temný jako tátovo. Moje kůže je spíš světle hnědá, ne tmavá jako mámina ani světlá jako tátova. Další věc, která moc nesedí, jsou moje vlasy. Mám obrovskou afro hřívu, která vypadá, že na všechno totálně kašle a dělá si, co chce. Jestli je ten kluk v zrcadle jako já, tak má v hlavě všechno pěkně sesumírováno. Jeho vlasy si možná dělají, co chtějí, ale jen proto, že si je tak nechal narůst. To proto, aby sám sebe poznal. Něco na tom, jak všechny jednotlivý rysy pasují dohromady, může za to, že se lidi navzájem poznávají. Něco na té kombinaci jim řekne: To je Jack Masselin. „Co je tvůj identifikátor?“ zeptám se vlastního obrazu, a mám tím na mysli ten skutečný identifikátor, ne tohle 18

Tiha vesmiru.indd 18

14.4.2017 6:53:23

T Í H A V ESM Í R U

gigantický afro. Prostě mám sám se sebou vážnou chvilku, jenže pak zaslechnu zřetelné uchechtnutí a kolem rychle propluje vysoká, hubená šmouha. To bude můj bratr Marcus. „Jmenuju se Jack a jsem tak krásnej,“ prozpěvuje si celou cestu ze schodů.

19

Tiha vesmiru.indd 19

14.4.2017 6:53:23

5 nejtrapnějších chvil mého života napsal Jack Masselin

1. Když mě máma vyzvedla ze školky (chvíli po tom, co se nechala ostříhat) a já ji před učitelkou, ředitelkou, ostatníma dětma a jejich rodiči obvinil, že se mě snaží unést. 2. Když jsme s fotbalovým týmem hráli přátelák (bez dresů) v Reynoldsově parku a já pokaždý přihrál někomu ze soupeřů, čímž jsem se zasloužil o místní rekord v soutěži o Nejkatastrofálnější a nejvíc ponižující debut všech dob. 3. Když jsem kvůli zranění ramene posiloval s naším středoškolským sportovním terapeutem, a pak jsem uprostřed Walmartu řekl chlápkovi, kterého jsem považoval za svého basketbalového trenéra, že by mi bodla další masáž. Jen abych zjistil, že ten chlápek je ve skutečnosti pan Temple, mámin nadřízený. 4. Když jsem flirtoval s Jesselle Villegasovou a ukázalo se, že je to ve skutečnosti slečna Arbulatová, naše suplentka. 5. Když jsem se líbal s Caroline Lushampovou a ona to ve skutečnosti byla její sestřenice.

20

Tiha vesmiru.indd 20

14.4.2017 6:53:23

LIBBY Nemám řidičák, takže mě do školy veze táta. Jedna z mnoha, mnoha věcí, na které se v tomhle školním roce těším, je autoškola. Čekám, že mi táta nabídne moudré rady nebo spustí povzbuzující řeč, ale nakonec řekne jen: „To zvládneš, Lib. Až bude po všem, vyzvednu tě.“ A zní to tak zlověstně jako z úvodní scény nějakého hororu. Pak se na mě usměje, a ten úsměv je dočista jako z výukového videa pro rodiče. Nervózní úsměv s vysoko zdviženými koutky úst. Usměju se zpátky. Co když zůstanu vězet za stolem? Co když budu muset obědvat sama a až do konce školního roku se mnou nikdo nepromluví? Můj táta je vysoký a pěkný chlap. Sůl země. Chytrý (pracuje jako IT bezpečák pro velkou počítačovou firmu). K pomilování. Když mě vysvobodili z našeho domu, hodně zkusil. Já na tom samozřejmě byla zle, ale myslím, že on ještě hůř, obzvlášť když musel snášet obviňování ze zanedbání péče a týrání. Novináři si nedovedli vysvětlit, jak jinak se mohlo stát, že jsem tak strašně ztloustla. Neměli tušení, ke kolika doktorům mě vzal a kolik diet jsme zkusili, a to přitom ještě truchlil pro svoji ženu. Neviděli jídlo, které jsem před ním schovávala pod postelí a hluboko ve stínech svého šatníku. Nemohli tušit, že jakmile se pro něco rozhodnu, tak to taky udělám. A já se rozhodla jíst. 21

Tiha vesmiru.indd 21

14.4.2017 6:53:24

Jennifer Nivenová

Nejdřív jsem s reportéry odmítala mluvit, ale pak přišla chvíle, kdy jsem potřebovala světu ukázat, že jsem v pořádku a že můj táta není ten padouch, kterého z něj udělali, když si představovali, jak mě cpe dorty a sladkostmi, abych zůstala doma a byla na něm závislá jako ty holky ze Smrti panen. Takže jsem navzdory tátově přání natočila rozhovor pro jednu chicagskou televizní stanici, a ten rozhovor si pak našel cestu do Evropy, Asie a zase zpátky. Víte, když mi bylo deset, změnil se mi celý svět. Moje máma umřela, což bylo samo o sobě dost traumatické, ale potom začala ta šikana. A vůbec tomu nepomohlo, že jsem předčasně vyspěla a celé moje tělo mi najednou začalo připadat moc velké. Nechci tím říct, že za všechno můžou moji spolužáci. Přece jen jsme byli děti. Jen chci, aby bylo jasno, že v tom bylo víc věcí – šikana spolu se ztrátou toho nejdůležitějšího člověka a k tomu pak ještě návaly paniky, kdykoliv jsem opustila dům. A můj táta byl jediný člověk, který stál celou tu dobu při mně. „Věděl jsi, že Pauline Potterová, nejtěžší žena světa, shodila čtyřiačtyřicet kilo díky sexuálnímu maratonu?“ ptám se ho teď. „Žádnej sex, dokud ti nebude třicet.“ To se uvidí, myslím si. Koneckonců, zázraky se stávají každý den. Takže všechny ty děti, co se ke mně na hřišti chovaly tak hnusně, už vyrostly a možná si i uvědomily, jak špatně se zachovaly. Třeba jsou z nich fajn lidi. Anebo jsou ještě hnusnější. Všechny knížky a filmy mluví stejně: střední škola je ten nejhorší zážitek na světě. Co když náhodou někomu vynadám a stane se ze mě Sarkastická Tlusťoška? Co když mě nějaké dobromyslné hubené holky adoptují jako Tlustou Nejlepší Kámošku? Co když budu 22

Tiha vesmiru.indd 22

14.4.2017 6:53:24

T Í H A V ESM Í R U

moc hloupá na to, abych pochopila učivo, takže bude jasné, že mě domácí výuka připravila jen na látku osmé třídy, místo na třetí ročník střední školy? Táta řekne: „Lib, to jediný, co musíš zvládnout, je dnešek. A když to bude naprosto hrozný a nesnesitelný, tak se zase můžeš učit doma. Jen mi dopřej ten jeden den. Totiž, ne mně. Dopřej ho sobě.“ A já si říkám: Dnešek. Říkám si: Tohle je to, o čem jsi snila, když ses bála tolik, žes nebyla schopná vyjít z domu. O tomhle jsi snila, když jsi celých šest měsíců akorát ležela v posteli. Tohle je to, co sis přála – být venku a užívat si svět jako všichni ostatní. Říkám si: Dva a půl roku ozdravoven a sezení s poradci a psychology a doktory a behaviorálními trenéry, to všechno, aby ses připravila na tohle. Celých dva a půl roku jsi denně ušla deset tisíc kroků. A jeden každý z nich vedl k téhle chvíli. Neumím řídit. Nikdy jsem nebyla na diskotéce. Úplně jsem vynechala tři ročníky školy. Nikdy jsem neměla kluka, ačkoliv v ozdravovně jsem se s jedním líbala. Jmenuje se Robbie a teď opakuje třetí ročník někde v Iowě. Kromě mámy jsem nikdy neměla nejlepšího kamaráda, pokud teda nepočítám ty, které jsem si vymyslela – tři bratry, kteří bydleli naproti našemu starému domu. Ty, kterým jsem říkala Dean, Sam a Castiel, protože chodili na soukromou školu, takže jsem neznala jejich skutečná jména. Ty, o kterých jsem předstírala, že jsou moji kamarádi. Táta vypadá tak nervózně a plný naděje, že popadnu tašku a vymáčknu se z auta na chodník, a pak stojím před školou a kolem chodí lidé. 23

Tiha vesmiru.indd 23

14.4.2017 6:53:24

Jennifer Nivenová

Co když se opozdím na vyučování, protože nezvládnu chodit dostatečně rychle, a pak budu muset být po škole, kde poznám ty jediné kluky, co mi budou věnovat nějakou pozornost – zoufalce a delikventy –, a já se do jednoho z nich zamiluju a otěhotním a odejdu ze školy před maturitou, a pak budu žít s tátou až po zbytek života, nebo přinejmenším dokud děcku nebude osmnáct? Málem vlezu zpátky do auta, ale táta tam pořád sedí a optimisticky se usmívá. „To zvládneš.“ Tentokrát to řekne hlasitěji a – přísahám – ukáže zvednuté palce. A tak se přidám k davu a nechám se jím unášet, dokud na mě nedojde řada u vchodu, kde musím otevřít tašku, aby ji bezpečák mohl zkontrolovat, a pak už projdu detektorem kovů a vstoupím do podlouhlé vstupní haly, která se na druhém konci štěpí do všech směrů, a lidé kolem do mě strkají a vrážejí lokty. Někde v téhle škole by mohl být kluk, do kterého se zamiluju, říkám si. Jeden z těchhle pěkných mladých mužů by mohl být ten, kdo se konečně zmocní mého srdce a těla. Jsem Pauline Potterová Střední školy Martina Van Burena. A ten zbytek přebytečný váhy prostě odsexuju. Prohlížím si kolemjdoucí kluky. Třeba to bude támhleten, anebo možná tenhle. V tom spočívá krása tohohle světa. Ani tenhle kluk, ani támhleten pro mě v tomhle okamžiku nic neznamenají, ale už brzy se potkáme a změníme svět, jeho i můj. „Uhni, tlustoprdko,“ řekne někdo. To slovo zabolí jako píchnutí špendlíkem, jako kdyby mě chtělo propíchnout, stejně jako propíchlo mou myšlenkovou bublinu. Vyrážím kupředu. Na tom, jak jsem obrovská, je jedna dobrá věc – dokážu si krásně vyklidit cestu. 24

Tiha vesmiru.indd 24

14.4.2017 6:53:24

JACK Stejně jako vlasy i auto je součástí image. Je to restaurovaný Land Rover z roku 1968 a Marcus ho koupil od postaršího strýčka. Původně s ním jezdili na farmě, potom nějakých čtyřicet let rezivěl, ale teď je to částečně džíp, částečně terénní vůz, a stoprocentně hustý auto. Marcus teď trucuje na sedadle spolujezdce. „Hajzle.“ Řečeno potichu a směrem k oknu. Naneštěstí pro mě dostal před měsícem řidičák. „Jsi k zulíbání. Doufám, že tě třeťák nepřipraví o tvoje chlapecký kouzlo. Můžeš řídit příští rok, až půjdu na vysokou.“ Pokud půjdu na vysokou. Pokud se odsud vůbec kdy dostanu. Ukáže mi prostředníček. Náš mladší bratr Dusty zezadu kopne do sedadla. „Nehádejte se.“ „My se nehádáme, prcku.“ „Zníte jako máma s tátou. Zesilte tu muziku.“ Před pár lety spolu rodiče vycházeli dost slušně. Jenže pak tátovi našli rakovinu. Týden předtím jsem zjistil, že mámě zahejbá. On neví, že já vím, a myslím, že máma o tom taky neví, ačkoliv někdy pochybuju. Mimochodem, táta se uzdravil, ale nebylo to snadný, obzvlášť pro Dustyho, kterýmu je deset. Zesílím hudbu – zrovna hraje stará dobrá klasika „SexyBack“ od Justina Timberlakea – a hned se cítím víc ve svý 25

Tiha vesmiru.indd 25

14.4.2017 6:53:24

Jennifer Nivenová

kůži. Mám čtyři soundtrackový písničky, který by mohly zaburácet pokaždý, když vejdu do místnosti, a tohle je jedna z nich.

Zastavíme před Dustyho školou a on vyskočí z auta dřív, než ho můžu zastavit. Vyběhnu za ním a vezmu s sebou klíčky, aby mi Marcus nemohl odjet s autem. Tohle léto začal Dusty nosit kabelku. Nikdo o tom nemluví – ani máma, ani táta nebo Marcus. Dusty je už na půl cesty k bráně, když ho konečně dohoním. Nesmím z něj spustit oči, jinak ho ztratím. Z nás tří má nejtmavší kůži a vlasy barvy měděný pence. Technicky, máma je napůl černá, napůl louisianská Kreolka, zatímco táta je běloch židovskýho původu. Dusty má kůži tmavou jako máma. Na druhou stranu Marcus snad ani nemůže být bělejší. Já? Já jsem Jack Masselin, ať už je to kdokoliv. „Nechci přijít pozdě,“ říká Dusty. „Nepřijdeš. Akorát… seš si jistej tou kabelkou, prcku?“ „Líbí se mi. A všechno se mi do ní vejde.“ „Mně se taky líbí. Je to fakt super kabelka. Ale nejsem si jistej, jestli z ní budou odvázaný i všichni ostatní. Některý děcka ti ji možná budou tak závidět, že si z tebe budou dělat srandu.“ Zhruba deset takových právě prošlo kolem nás. „Nebudou mi ji závidět. Budou si myslet, že je to divný.“ „Já jenom nechci, aby na tebe byl někdo hnusnej.“ „Když chci nosit kabelku, tak ji budu nosit. Nenechám ji doma jenom proto, že se to někomu nemusí líbit.“ 26

Tiha vesmiru.indd 26

14.4.2017 6:53:24

T Í H A V ESM Í R U

A v tu chvíli je ten hubenej kluk s velkýma ušima můj hrdina. Odchází pryč a já sleduju, jak se pohybuje, záda rovný jako svíčka, bradu vysoko zvednutou. Chce se mi běžet za ním celou cestu do školy a dávat pozor, aby se mu nic nestalo.

27

Tiha vesmiru.indd 27

14.4.2017 6:53:24

7 vhodných zaměstnání pro člověka s prosopagnosií napsal Jack Masselin

1. Pastýř (za předpokladu, že se neschopnost rozeznávat obličeje nevztahuje na psy a ovce). 2. Výběrčí mýtného (za předpokladu, že kolem vaší budky nebude jezdit někdo, koho znáte). 3. Rocková hvězda / člen chlapecké skupiny, hráč NBA nebo tak něco (prostě velká hvězda, u které se předpokládá masivní ego, takže se nikdo nebude divit, že si je nepamatujete). 4. Spisovatel (asi nejdoporučovanější zaměstnání pro lidi se sociální fobií). 5. Profesionální venčič/trenér psů (viz bod č. 1). 6. Poustevník (ideální, ale plat nic moc).

28

Tiha vesmiru.indd 28

14.4.2017 6:53:24

LIBBY Proklestím si cestu až do třídy, kde mám první hodinu, a posadím se v řadě nejblíž dveří pro případ, že bych potřebovala utéct. Mezi lavici a židli se vmáčknu tak akorát. Záda mám pod šaty celá zpocená, srdce mi vynechává. Ovšem to nikdo nevidí. Alespoň doufám, že ne, protože není nic horšího než vejít ve známost jako tlustá upocená holka. Mí spolužáci se pomalu trousí dovnitř a několik z nich mi věnuje upřený pohled. Pár se jich ušklíbne. Nepoznávám v nich žádné z těch jedenáctiletých dětí, které jsem znávala. Jinak je ale škola přesně taková, jak jsem čekala, ačkoliv zároveň i něco víc. Za prvé, Střední škola Martina Van Burena má asi dva tisíce studentů, takže je tu dost rušno. Za druhé, nikdo nevypadá tak zářivě a uhlazeně jako středoškoláci ve filmech a v televizi. Opravdovým teenagerům není pětadvacet. Míváme ošklivou pleť a ošklivé vlasy a najdou se tu exempláře všech tvarů a velikostí. Mám nás radši než naše televizní já, ačkoliv jak tu tak sedím, připadám si sama jako herečka obsazená do role. Jsem postava v neznámém prostředí, nová holka ve škole. Jaký asi bude můj příběh? Dospívám k rozhodnutí, že mám čistý štít. Pokud jde o mě, tohle je nový začátek, a cokoliv se stalo, když mi bylo jedenáct, dvanáct, třináct…, už je pryč. Jsem jiná. A oni jsou taky jiní, alespoň navenek. Možná si ani nevzpomenou, 29

Tiha vesmiru.indd 29

14.4.2017 6:53:24

Jennifer Nivenová

že jsem byla tamta holka. A já rozhodně nemám v plánu jim to připomínat. Dívám se jim přímo do očí a častuju je tátovým novým úsměvem s koutky vysoko zdviženými. Zdá se, že je to zaskočilo. Pár se jich usměje zpátky. Kluk ze sousední lavice ke mně natáhne ruku. „Mick.“ „Libby.“ „Jsem z Kodaně. Přijel jsem na výměnný program.“ I s těmi havraními vlasy vypadá jako Viking. „Jsi z Amosu?“ Chce se mi říct: Já jsem tu taky na výměnným programu. Přijela jsem z Austrálie. Přijela jsem z Francie. Jenže jediní kluci, se kterými jsem v posledních pěti letech mluvila, jsou ti z ozdravovny pro tlusťochy, a tak se nezmůžu na nic lepšího než na přikývnutí. Říká mi, že si napřed nebyl jistý, jestli sem má jet, ale nakonec se prý rozhodl, že bude dobrá zkušenost vidět srdce Ameriky a „to, jak většina Američanů žije“. Ať už to má znamenat cokoliv. „Co se ti na Indianě líbí nejvíc?“ podaří se mi ze sebe vypravit. „Že se z ní jednoho dne vrátím domů.“ Zasměje se, a tak se zasměju taky a v tu chvíli vejdou do třídy dvě holky a okamžitě na mě upřou oči. Jedna té druhé něco zašeptá a pak si sednou do lavic před námi. Něco je mi na nich povědomé, ale nevím co. Možná jsem je znala dřív. Naskočí mi husí kůže a zase si připadám jako v hororu. Pohlédnu ke stropu, jako by se na mě každým okamžikem mělo zřítit piano. Protože vím, že jednoho dne odněkud spadne. Vždycky to tak je. Říkám si, že bych měla dát Mickovi šanci a těm holkám taky, vlastně bych ji měla dát celému tomuhle dnu a ze 30

Tiha vesmiru.indd 30

14.4.2017 6:53:24

T Í H A V ESM Í R U

všeho nejvíc sobě. Vidím to tak, že jsem ztratila mámu, málem se ujedla k smrti, museli mě za přihlížení celé země vysekat z vlastního domu, vydržela jsem cvičení, diety i zklamání celého národa, a dostala nenávistné dopisy od naprosto cizích lidí. Takhle šíleně ztloustnout je prostě odporné, a odporný je i tvůj otec, protože s tím nic nedělal. Doufám, že to přežiješ a vyrovnáš se s Bohem. Na světě jsou lidé umírající hlady, a je naprosto ostudné, že se tak šíleně cpeš, když se jiným nedostává. Takže mi prosím řekněte, co mi střední škola ještě může udělat?

31

Tiha vesmiru.indd 31

14.4.2017 6:53:24

JACK Na poslední chvíli vjíždíme na parkoviště na poslední volné místo v první řadě. Marcus upustí telefon, a když se pro něj sehne a znovu se narovná, je to jako by tu seděl úplně nový člověk. Tak málo stačí, aby se magnetická tabulka v mém mozku vymazala a já musel začít znovu po částech. Rozcuchaný vlasy + špičatá brada + žirafí nohy dlouhý dva a půl metru = Marcus. Land Rover ještě ani pořádně nezastavil a on už je ze dveří venku a volá na lidi. Chce se mi říct: Počkej na mě. Nenechávej mě tam jít samotnýho. Chci ho popadnout za ruku a držet se, abych ho neztratil. Místo toho ho jen sleduju očima a snažím se nemrknout, jinak by mi zmizel. A pak se včlení do davu a postupuje dál ke škole jako jeden ze stáda. Zvířecí říše má pro různý skupiny zvířat legrační názvy. Šimpanzí tlupa. Mravenčí kolonie. Vraní šik. Havraní láj. A moje nejoblíbenější – pandí krdel. Jak by se asi říkalo týhle skupině? Smečka studentů? Trs teenagerů? Jen tak pro legraci si prohlížím jejich obličeje a pátrám po bratrovi. Ale je to jako snažit se najít svýho oblíbenýho medvídka v celý obrovský pandí krdeli. Sedím asi třicet sekund a užívám si samoty: 30. 29. 28. 27… A to je všechno, dokud se zase nevrátím domů. V těch třiceti sekundách smím myslet na všechny ty věci, který 32

Tiha vesmiru.indd 32

14.4.2017 6:53:24

T Í H A V ESM Í R U

jsou po dalších osm hodin zapovězený. Ta písnička vždycky začíná stejně. Mám mozek na sračky…

33

Tiha vesmiru.indd 33

14.4.2017 6:53:24