0038607

Vzdělání je ta nejsilnější zbraň, kterou lze změnit svět. Nelson Mandela

Jestliže si Orientálci nejsou schopni sami vládnout, žijí v zaosta­ losti, a dokonce ani netuší, co je pro ně nejlepší, musí přispěchat Západ a v nekonečném altruismu jim podat pomocnou ruku („bře­ meno bílého muže“, „civilizační mise“). Orientálec se tak vyloženě těší na příchod západní okupace. Ta ho vyvede z bídy, nesvobody a každodenního nebezpečí života mimo kultivované lidské spole­ čenství. Ve výsledku pak bude prožívat vůbec nejlepší období svých dějin. Karel Černý, Sociologický časopis 2009

Jako Don Quijote se vrhla do boje s nelítostnými mlýny lidských strázní. Amélie z Montmartru

anna_zachraňuje_svět_sazba_2.indd 5

30.03.17 9:21

I. HLEDÁNÍ OSTROVNÍHO ŘÁDU: BALI

anna_zachraňuje_svět_sazba_2.indd 7

30.03.17 9:21

16. srpna 2012 Už před šestou ranní mě vzbudil obrovský hluk. S leknutím jsem se vztyčila na lůžku a zahleděla se skrz otevřené okno – po zahradě mého ubudského hotelu se proháněly stovky makaků. Celý Opičí prales, rozléhající se na konci ulice, se nastěhoval ke mně před bungalov. Opičáci se přitom do jednoho chovali jak rozjívení chuligáni vracející se nad ránem opilí z hospody. Skákali po střeše, honili se, dupali. Dva popadli odpadkový koš v rohu tera­ ­sy, vysypali ho, a když zjistili, že v něm nic zajímavého nenajdou, vztekle s ním začali mlátit o síťku v okně. Další tři se přetahovali o ručník sušící se na zábradlí, jeden – obzvlášť zavalitý, který vypadal, jako by tomu všemu velel – seděl v proutěném křesle, listoval si zaujatě Bieblovými básněmi a tvářil se, že jim rozumí. Když zřejmě usoudil, že nejsou tak špatné, strčil si je do podpaží a rozvážným krokem sečtělého primáta se s nimi odkolébal kamsi do pralesa... Než jsem se ze ztráty oblíbené knihy vzpamatovala, rozrazily se za mnou dveře od nezastřešené koupelny a do pokoje mi vtrhla nejoprsklejší část gangu. Rozhlédli se, ze stolu popadli balíček sušenek a vyskočili si s ním vedle mě na postel. Už včera večer jsem se divila, proč se záchod nedá zamknout zevnitř, nýbrž jen zvenku, z ložnice, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že se jednalo o něco jiného než pouhý zkrat při stavbě. Po pravdě řečeno jsem se té páčce na „špatné“ straně i dost ušklíbala: Ach, ta indonéská logika... Kdybych ji namísto toho radši použila, zůstala bych opičího nájezdu ušetřena.

9

anna_zachraňuje_svět_sazba_2.indd 9

30.03.17 9:21

Spustila jsem hysterický povyk. Během něho jsem hořekovala, že se Balijcům už nikdy nebudu smát – hlavně mě dostaňte odsud, vždyť nemám naočkovanou vzteklinu! Za chvíli se v pokoji objevil kluk z recepce s dřevěným kyjem v ruce. Opičáci už s ním nejspíš mají zkušenosti, protože sotva ho spatřili, s řevem se roz­­utekli. „Jste v pořádku?“ zeptal se, když mě zahlédl skrčenou v rohu. Pak mi podal ruku, aby mi pomohl vstát. „Takhle vy tady na posvátný zvíře?“ podivila jsem se té palici. „Posvátný jsou jenom v chrámu,“ mávnul nad mým dotazem rukou, jako by z něj byl otrávený. „Takže je na jednom místě uctíváte jako božstvo a o pár metrů dál na ně berete klacky...“ Krátce se zamyslel, pak přitakal. „Za chrámovými zdmi jsou posvátný opice, za plotem téhle zahrady zase host.“

18. srpna 2012 Makaci mě po dvou dnech vyhnali z Ubudu do Denpasaru, hlavního balijského města. Oproti vnitrozemskému Ubudu, který je pro svou pověst kulturního srdce celého Bali především teď v sezóně zahlcen cizinci, působí Denpasar, jako by z turistických map zcela vypadnul. Můj nový hotel stojí u rušné silnice na rohu Jalan Trijata a cimra, v níž přebývám, je dosud tím nejpochmurnějším místem, kde jsem kdy spala. Úzké okénko vedle vrzavých dveří zde dali 10

anna_zachraňuje_svět_sazba_2.indd 10

30.03.17 9:21

z nějakého důvodu zamřížovat – zvětšený stín mříže nyní dopadá na proleželé dvojlůžko, dušené zaprášeným přehozem. Oprýskané stěny nasákly kyselý pach plísně a močůvky. Připadám si mezi nimi, jako by mě obézní recepční přivinula na svá kyprá, propocená prsa. Po krosně mi právě přeběhl šváb o velikosti menší mandarinky. Chtěla jsem něco autentického? Prahla jsem po „syrové“ Indonésii? Tak tady ji mám. Můj nejhlubší zážitek představuje opět koupelna. Jelikož jsem pohrdla dovolenkářskými ghetty, vykonávám hygienu hezky po indonésku. Z jednoho rohu se na mě dívá oko tureckého záchodu. Hned vedle spočívá mandi – nádrž s vodou, která vypadá trochu jako vana pro trpaslíky, ale bez odtoku. A na kraji mandi leží plastová miska gayung. Před prvním použitím jsem musela zahanbeně požádat pokojskou, aby mi vysvětlila, jak tahle sestava vlastně funguje. Prohlížela si mě nejdřív nechápavě, jako bych právě slezla ze stromu a prvně spatřila civilizaci. Po chvíli se jí však ve tváři zablýsklo něco jako soucitný výraz a jala se mi dobráckým tónem vysvětlovat, kterak se tu vykoupat nebo vykonat potřebu bez újmy. No a teď pozor, jako by říkala svými gesty. Chcete­‑li se tady umýt, postavíte se k mandi a odtud si gayungem nabíráte vodu, kterou se poléváte. Podlaha je pak samozřejmě neustále zatopená, z čehož mě dnem i nocí pronásledují představy množících se bakterií a rybenek. Stejným gayungem se voda nabírá i na čištění zubů, i na splachování, i k opláchnutí příslušných partií po použití záchoda. Indonésané totiž nepoužívají toaletní papír, kdepak – vždy se levačkou poctivě omyjí. Jeden si říká, no to snad ne, to je odporné... 11

anna_zachraňuje_svět_sazba_2.indd 11

30.03.17 9:21

Jenomže ten samý názor zjevně zastávají Indonésané zase o toaletním papíru. To my jsme pro ně ta prasata, co si s odpuštěním šmrdlají hovna po zadku. „My alespoň používáme vodu!“ vysvětlila mi recepční triumfálně, když viděla, jak se nad jejím výkladem ošívám. Musela jsem uznat, že na tom něco bude. V koupelně mého hotelu se už sice pokoušeli o lehkou modernizaci v západním stylu – jak jinak si vysvětlit, že z jedné zdi trčí do prostoru zrezlá a vodním kamenem olezlá sprchová hlavice –, bohužel to zde ale bylo spíš na škodu. Sprcha po zapnutí děsivě chroptí, doslova se tou vodou dáví a jen v půlminutových intervalech vystřikuje studené gejzíry. Připadám si vždycky, jako by na mě zvracela. Krom toho je nesmyslně umístěná takřka nad záchodem a pořád – ale opravdu pořád! – z ní kape, takže zatímco se svou opruzenou zadnicí balancuju nad tmavou smrdutou dírou, doprostřed pěšinky mi s urputnou pravidelností padají jedna kapka za druhou. Při první příležitosti jsem si na to postěžovala Tonině: „Kdybys viděla, jak se na mě ta pokojská tvářila, když zjistila, že sem do mandi naplivala zubní pastu! Připadala sem si jak ten největší idiot pod sluncem.“ Tonina řídí neziskovku, díky níž jsem se do Indonésie dostala, a pravidelně mě kontroluje přes Skype. „Aničko, prosím tě,“ smála se mi a pokárala mě, „přestaň se tam chovat jako čuně.“ „No dobrý,“ odsekla jsem. „A jak to mám asi tak udělat, když tady očividně neznaj umyvadlo?“ „Prostě tu pastu plivej na zem.“ 12

anna_zachraňuje_svět_sazba_2.indd 12

30.03.17 9:21

„Na zem?!“ „Pak ji spláchneš gayungem do odtoku, to je tam normální...“ „Prej normální...“ protáhla jsem obličej a stočila řeč raději k něčemu jinému, méně fyzicky bolestnému. Minulou noc jsem byla na další koupelnový experiment už tak unavená, že jsem prostě jen vytáhla vlhčené ubrousky na intimní hygienu a namísto „sprchy“ si s nimi postupně otřela celé tělo. Možná to dnes zase zopakuju. Ani mimo hotelový pokoj můj pobyt neprobíhá zrovna ideál­­ně. Hned druhý den po příjezdu jsem vyrazila do nejbližší půjčovny pro skútr. Vybrala jsem si křiklavě růžový, na němž jsem ve svých květovaných legínách a velkých slunečních brýlích vypadala jak moucha na bonbónu, a těšila se, že na něm procestuju ostrov. Vždyť já v tom hotelu přece vůbec nemusím tvrdnout, okouknu tu nějaký zajímavý místa, myslela jsem si, sbalila mapu a vydala se na první výlet k přímořskému hinduistickému chrámu Uluwatu. Cesta na jižní cíp ostrova mi měla zabrat přibližně hodinu jízdy, ale já do cíle nedorazila ani za trojnásobek předpokládaného času. Už po několika minutách v balijském provozu mi došlo, jak moc jsem přecenila své řidičské schopnosti. Ten den jsem způsobila tolik dopravních kolapsů, že má přítomnost na silnicích byla jistě adrenalinový zážitek i pro jinak otrlé Balijce. Zde neplatí, že auta jezdí spořádaně ve dvou pruzích za sebou – tady se přes sebe rychle přelévá nepřehledná změť aut a kličkujících motorek, občas do cesty vskočí nějaký chodec nebo toulavý pes. 13

anna_zachraňuje_svět_sazba_2.indd 13

30.03.17 9:21

Uprostřed toho mumraje a hustých výfukových plynů si člověk jen těžko hledá místo, lpí­‑li na životě a dopravních předpisech. Balijce sice dovede dost rozparádit, když vidí řídit bule, bělocha, ještě navíc ženu, smějí se, pokřikují a se zvědavostí sledují, jak si v tom chaosu poradí, jsou to ale veskrze bezohlední řidiči. Nebo spíš mají co dělat i sami se sebou a nezbývá jim už čas ohlížet se na ostatní. Neustále se mi stávalo, že mě někdo vytlačil z vozovky do škarpy nebo hůř – mezi lidi – na chodník. V takových chvílích jsem zpravidla nevěděla, zda dřív ukazovat vztyčený prostředník směrem do silnice, nebo se omlouvat vyděšeným chodcům. Řízení na levé straně vozovky je navíc docela nezvyk. Ani nechci počítat, kolikrát se mi podařilo vjet z křižovatky do protisměru. Na semaforech jsem ťukla taxík a o chvíli později skútr položila a sedřela si celou levou nohu. Slavný výlet za kulturou vyvrcholil přejetím malého kotěte, nad jehož mrtvolkou jsem u krajnice štkala až do soumraku. Po této příhodě jsem si přiznala, že jsem se ztratila, a další tři hodiny hledala cestu zpátky. Když se mi konečně podařilo vrátit do hotelu, po tváři mi úlevou stékaly slzy. Říkala jsem si však tvrdohlavě: Jen krize prvního dne, nic víc... Tu překonám a zítra už bude všechno O. K. Zkrátím to – nebylo. Motorku jsem vrátila ještě před obědem a vydala se raději na pěší procházku po městě. Rozpálený Denpasar ale mou úzkost jen prohloubil. Trmácela jsem se po děravých, rozkopaných chodnících, u nichž na každém kroku hrozí, že člověk šlápne do otevřeného kanálu a zmizí ve smrduté stoce. Na obrubnících všude posedávají místní. Lidé tu jsou velice družní, cizincům ale ještě nepřivykli. S těmi, kteří se se mnou zatím 14

anna_zachraňuje_svět_sazba_2.indd 14

30.03.17 9:21

pokusili navázat kontakt, jsme narazili na nepřekonatelnou jazykovou bariéru. Taky jsem se už stihla pozvracet z pachu zkaženého masa na pasaru Kumbasari, proslulého denpasarského trhu, kam mě Tonina poslala strávit „příjemný večer“. Několik desítek Indonésanů mě sledovalo s neskrývaným odporem. Další kapitolu tvoří jídlo. Snídaně na hotelu mě uvádí do rozpaků. Každé ráno trůní uprostřed mého talíře velký pandánový toust svítivě zelené barvy, namazaný čokoládovou pomazánkou a posypaný poctivou vrstvou strouhaného eidamu. Tahle země zkrátka otevírá – ehm, ehm – netušené dimenze sladko­slaných kombinací. Jinak chodím stejně jako místní do zdejších warungů, které jsou v Indonésii něčím mezi fastfoodem a rodinnou restaurací. V žádném z nich jsem však doposud neměla štěstí na příbor. Snažím se tedy po vzoru domorodců tvořit z rýže úhledná drobná sousta prsty a ty si pak vkládat do úst, nicméně asi ještě dlouho potrvá, než při stolování dosáhnu jejich elegance. Všichni tu dovedou sníst tímto způsobem naprosto cokoliv. Nikdy se přitom výrazně nezašpiní a tváří se tak přirozeně, jako by snad na světě neexistovalo nic jednoduššího. Já mám přitom svůj oběd obvykle až po předloktí. Přihlížející Indonésané se ani nesnaží maskovat pobavení nad mými marnými pokusy o zasycení a škodolibě se pochechtávají. Nikdy nevím, jestli se mám smát s nimi, nebo se naštvat a brečet. Největší radost mi dnes udělalo, když jsem při svých pochůzkách náhodně natrefila na KFC. Doma v Praze se podobným podnikům vyhýbám obloukem, ale zde jsem ho přivítala s povděkem. Uprostřed vší cizoty působí totiž americký fastfood jako ostrůvek 15

anna_zachraňuje_svět_sazba_2.indd 15

30.03.17 9:21

něčeho důvěrně známého. Člověk má pocit, že ví, co od něj může čekat. Pálivé kuře, mastné hranolky a kolu. K mému překvapení mi tu však místo hranolků naservírovali kopeček lepkavé rýže, úhledně zabalený v papíru. To, co jsem ve své naivitě považovala za řídký kečup, se ukázalo jako pekelně pálivá chilli omáčka. Má důvěra v globalizační jistoty se rozplynula už po prvním soustu. Myslela jsem, že mě místní bizarnosti budou bavit, ale asi jich je příliš naráz. Trudomyslním, a to jsem teprve na Bali! Co budu dělat, až se dostanu do malé lombocké vesnice? Snad na mě jen doléhá samota, v každém případě mám teď ale pocit, že v té Indonésii nevydržím ani týden, natož dva měsíce.

25. srpna 2012 Zatímco se ráno rýpu v dalším zeleném sendviči, vzpomínám, jak jsem se rozhodla, že sem odletím. Došlo k tomu začátkem roku během Toniny cestovatelské přednášky. Stála před promítacím plátnem v našem ďáblickém kulturáku – vysoká zrzka, na sobě zelenou sukni v barvě totožné s mým pandánovým toustem – a vyprávěla o indonéském ostrově Lombok a občanském sdružení Pelangi. Prý ho kdysi založila na podporu tamní venkovské školy. Bavil mě její smysl pro dramatičnost. Bídu domorodých vesnic vylíčila v tak varovných barvách, až se mi samým soucitem zamlžovaly brýle. Ukazovala obrázky snědých dětí, na jejichž pohublých tělíčkách visely potrhané školní uniformy. Neměly boty a tísnily se v otřískaných školních lavicích. Čím zuboženější, 16

anna_zachraňuje_svět_sazba_2.indd 16

30.03.17 9:21

tím rozkošnější. Publikum bylo dojaté, obzvlášť když zrzka zdůraznila, že do příchodu jejího dobročinného spolku neznala tato ubožátka ani pastelky. I přes zjevné citové vydírání musím přiznat, že mě její řeč zaujala. „Budoucnost lombockého kmene Sasaků je nyní extrémně nejistá. Na jižním pobřeží ostrova se totiž nachází jedny z nejkrásnějších indonéských pláží – a právě ty jsou momentálně cílem hotelových magnátů. Turismus se sem stěhuje ze sousedního ost­ rova Bali. Pozemky podél pláží rychle skupují bohatí investoři, kteří na nich plánují výstavbu luxusních resortů pro zámožné dovolenkáře ze Západu. To by mohla být pro místní dobrá zpráva, protože spolu s hotely vzniknou nová pracovní místa. Jenomže pro práci v cestovním ruchu je nezbytná angličtina. Pokud ti lidé nebudou hovořit světovým jazykem, nejenže z turismu na svém vlastním ostrově žádné výhody čerpat nebudou, ba naopak! Bez angličtiny a vůbec celkově bez řádného vzdělání se nesvedou domluvit s cizinci, kteří k nim teď přicházejí. Budou rozprodávat své pozemky za naprosto směšné almužny, podepisovat smlouvy, jimž nebudou rozumět, nechají se zatlačit dále do vnitrozemí. A to by pro tyto osady, které tradičně žijí z rybolovu, mohlo skončit naprostou katastrofou...“ vypočítávala zrzka své apokalyptické vize a divoce při tom gestikulovala. To nejcennější, co prý v tuto chvíli můžeme dětem nabídnout, je výuka cizího jazyka. Proto Pelangi zprostředkovává cesty dobrovolníkům, kteří by v dané oblasti mohli učit angličtinu – to byla moje chvíle. Ten okamžik, kdy můj nudný život nabral nový smysl a já si umanula, že odletím do Indonésie. Jako studentka 17

anna_zachraňuje_svět_sazba_2.indd 17

30.03.17 9:21

anglistiky už jsem učila kdekoho, takže mi připadalo, že nějaký indonéský kmen mě již nemůže ničím překvapit. Krom toho... Není to fascinující, že u protinožců stojí vesnice, v níž děti stejně jako ty naše vyrůstají na pohádkách o Krtečkovi a Křemílkovi s Vochomůrkou? Ještě toho samého dne jsem vybrala spoření po babičce a koupila letenku. A tak se teď na Bali rýpu ve svítivě zeleném sendviči, tvářím se u toho mučednicky a čekám, až na sousedním Lomboku skončí postní měsíc ramadán i následné oslavy a děti zas začnou chodit do školy...

20. srpna 2012 Takže pozor! Otočka o sto osmdesát stupňů, blýská se na lepší časy. Včera večer jsem v Denpasaru musela přiznat porážku. Pro někoho, kdo byl v životě nejdál někde na zájezdu v Řecku, to bylo takhle na začátek příliš velké sousto. S dalším soumrakem stráveným o samotě jako by mě sežraly vlastní chmury, po těch mých očistách pomocí ubrousků na intimní hygienu už jsem navíc začínala páchnout sama sobě. Sklonila jsem tedy pokorně hlavu a nechala se taxíkem dovézt do sousedního Sanuru mezi ostatní bílé turisty. Tam jsem se na Tonino doporučení ubytovala v rodinném penzionu v ulici plné nádherných restaurací, barů, směnáren a obchodů pro cizince. Zdejší paní domácí mluví celkem obstojně anglicky a ihned po příjezdu se zajímala, jestli bych 18

anna_zachraňuje_svět_sazba_2.indd 18

30.03.17 9:21

k snídani raději vaječnou omeletu, nebo palačinku s banánem. Když přislíbila, že mi spolu s jídlem přinese i nůž a vidličku a že na té sladké palačince nebude žádný sýr, málem jsem ji objala dojetím. Na pokoji se nachází měkká postel s čistým povlečením, splachovací záchod, toaletní papír, umyvadlo i moderní sprchový kout. Šváb široko daleko žádný. Asi dvacet minut jsem jen bezvládně ležela na lůžku a otevřenými dveřmi do koupelny si s vděkem a úlevou prohlížela suché, nablýskané dlaždice. Díkybohu za ty dary! Pak jsem si konečně užila pořádnou sprchu. Ještě s mokrými vlasy jsem vyrazila do města. Už dávno se na něj snesla tma a podniky pomalu ožívaly nočním provozem. Můj žaludek přímo řval hlady, ale já si předsevzala, že se nepůjdu najíst dřív, než najdu levného řidiče. Ještě v deset večer jsem se unavená ploužila od jednoho k druhému a pátrala mezi nimi po někom, kdo by mě do konce mého pobytu každý den vozil po všech těch úžasných balijských chrámech, jejichž seznam jsem od Toniny dostala, a to za přijatelné peníze, samozřejmě! Tři se mi nepokrytě vysmáli, další tři mě poslali do háje. Všichni měli ženy a hladové děti, jak jinak, a svorně tvrdili, že navrhuju deset let staré sazby, ačkoliv podle Toniny i mého bedekru měly být současné. Až u devátého se na mě usmálo štěstí. I pro něj sice byla moje přijatelná cena naprosto nepřijatelná, ale nechat odejít zákaznici mu bylo líto natolik, že nakonec vytáhnul z kapsy telefon a řekl, že se poptá někoho jiného. „Voláte levnějšímu kamarádovi?“ ptala jsem se ho a on se rozesmál. „Kdepak kamarádovi! Synovci!“ odpověděl významně.

19

anna_zachraňuje_svět_sazba_2.indd 19

30.03.17 9:21

„Jo tak synovci...“ pozvedla jsem obočí a v duchu si libovala, jak je úžasné, když všichni okolo mluví stejným jazykem. „Ano. Je to hodný kluk a nemá teď co dělat. Ale mám ho teprve v zácviku a nebude to žádná super kára, oukej? Madam s ním bude jezdit na motorce.“ „To madam vadit nebude,“ zatvářila jsem se skromně. A tak jsem vysmlouvala Madeho. Dnes o deváté ranní zastavil před mým penzionem snědý, potetovaný Adónis a plaše prohlásil, že ho posílá strýček a že mi je odteď kdykoliv k službám. No páni! Je sice poněkud nepříjemně tichý, ale nejspíš se jenom stydí a brzo ho to přejde. Moc hezky se o mě dneska postaral – konečně alespoň jeden den proběhl přibližně tak, jak jsem si ho v Česku představovala.

23. srpna 2012 Bali mi náhle připadá jako ten nejkrásnější ostrov na světě. Působí jako koberec utkaný z nejúchvatnějších míst, jaká si člověk může představit. Vůně sušícího se hřebíčku, jehož kořeněný bronz se klikatí u silnic, a ostrost barev zdejšího kraje se mi stahují okolo všech smyslů. Člověk nepřestává trnout, jaká scenérie se nabídne jeho očím za další zatáčkou. Terasovitá rýžová políčka, hustý džunglový porost v temných propastech, sopečné reliéfy, plážové útesy, tajemná chrámová architektura a v ní rezonující tlumená gamelanová hudba. Ach, bože...!

20

anna_zachraňuje_svět_sazba_2.indd 20

30.03.17 9:21

Vždy se zde však najde někdo, kdo vás rád probere z pocitu, že vás Bali uštklo. Snad každý metr čtvereční tu drancuje někdo jiný. Jakékoliv posvátné místo či jen trochu zajímavější přírodní úkaz je ve stálém obležení pouličních obchodnic, které prodávají vše možné od sarongů přes náramky až po čerstvé kokosové ořechy. Ve svém dotírání na turisty jsou obdivuhodně vytrvalé. Stačí, aby v dáli zasvítila do polední výhně vaše cizinecká běloba, a už se ze stinnějších koutů všech světových stran houfně valí ženy od pěti do osmdesáti let. Každá nabízí něco jiného, ale všechny bez výjimky trpí zvláštním pocitem, že mají nárok na to, abyste si to od nich koupili. Dovedou být překvapivě ukřivděné, znechucené, zoufalé či zlostné, když si dovolíte jim toto právo upřít. Jste přece bule! Běloch! A běloši, to jsou ti lidé z dalekých mocných zemí, kteří snídají zlaté pstruhy a zadky si utírají hedvábím – těm přece nijak neublíží, když si dnes koupí už čtvrtý sarong, vždyť ona nemá ani na rýži! Smlouvají úlisně, žensky citlivě, ale neúprosně. Čím mladší, tím neúnavnější. Nejhorší jsou ty ještě dětské, které se na svou oběť pověsí smutným pohledem, takže než se dostanete od auta ke vstupní bráně do chrámu, postupně na vás vyzkouší všechny osvědčené způsoby citového vydírání. Nikdy se nezapomenou zeptat, odkud pocházíte – podle země původu pak nadsadí cenu. Kupříkladu takoví Japonci nebo Australané, kteří zde platí za obzvlášť bohaté, to mají při smlouvání sakra těžké. S českým pasem v kapse už stojí stejné zboží polovinu. Když se proderete hustým rojem obchodnic, stanete zpravidla před pokladnou. Vstupné se platí všude. Ať už jde o stánek boží,

21

anna_zachraňuje_svět_sazba_2.indd 21

30.03.17 9:21

park či vodopád, Balijci už pro cizince zpoplatnili všechno. Na Indonésany se vstupné často nevztahuje vůbec, nebo ho přinejmenším platí výrazně nižší než bule. Několikrát jsem už při svých pochůzkách narazila na to, že do objektu mého zájmu vedlo několik vstupních bran, přičemž jen jedna jediná před sebou měla pokladnu. Chvíli jsem zdejší dění sledovala zpoza rohu: právě před tímto vchodem řidiči vysypávají z aut nezasvěcené turisty. Počkají, až zmizí z dohledu, a pak z vyinkasovaného vstupného vyplatí chlápek za pokladnou řidiči provizi. Jsem si jistá, že Made není výjimkou. „Kolik ti dává, že sem vozíš cizince?“ poznamenala jsem jednou ukřivděně a cítila se jím trochu zklamaná. „Sorry? Nechápu, o čem mluvíš,“ zatvářil se jako světec. „Jen se nedělej. Kolik jsi od něj dostal? Nevěřím, že nevíš, že jsou tady přinejmenším další dvě brány bez pokladny!“ dívala jsem se mu přísně do očí, ale on uhnul pohledem. „Opravdu? To jsem netušil.“ „Nelži. Viděla jsem, že sis od něj bral peníze.“ „Nic jsem si od něj nebral. Potřeboval jsem si jen rozměnit,“ bránil se a přitom nechápal, jak mohu být tak hrubá. Proč o takových věcech mluvím s tak neomalenou otevřeností. Přímé jednání se mezi uhlazenými Balijci asi moc nenosí. „Jo rozměnit... No dobrá... Já jen pro příště, kdybys sem náhodou ještě někdy někoho vezl, tak abys věděl, že támhle za rohem vyjde celá ta sranda o padesát tisíc rupií levněji.“ „Děkuji za upozornění,“ odpověděl odtažitě a nastartoval motorku, připraven popovézt mě zas o něco dál. Od té doby se 22

anna_zachraňuje_svět_sazba_2.indd 22

30.03.17 9:21

podobná věc už neopakovala. Nejspíš mě teď odírá trochu rafinovaněji. Ale aspoň ze mě nedělá blbce. Jsem z té situace celkově nesvá. Samozřejmě chápu, že ti lidé mnohdy nemohou sehnat práci a uchylují se tak k všemožně zoufalým způsobům, jak uživit rodinu. Hra na pokladnu je jen jednou z mnoha. Mám ale dělat hloupou a podporovat je, aby se naučili vydělávat pomocí podvodu a ještě ho považovali za legitimní? Soucit přece nemůže přemoct morální principy... Navíc, kromě domluvy s řidiči tu funguje ještě jiná věc: Za pokladnou obvykle líně postávají rádoby průvodci. Muži, kteří na první pohled vypadají jako největší znalci daného místa a kteří jsou připraveni do jeho tajů každého zcela nezištně zasvětit. Na tomto ostrově ale bělochovi nikdo neporadí zadarmo ani cestu na záchod, takže nakonec se většinou ukáže, že zpaměti akorát odříkají pár odstavců z vašeho bedekru, za což si následně řeknou o směšně vysokou částku. Jen jednou se mi zde stalo, že mi neznámý člověk něco ukázal gratis. Ten muž tvrdošíjně trval na tom, že je vtělením boha války Karttikéji, a nakonec se přiznal k experimentům s drogami. Cestou zpátky k motorce se musíte znovu prodrat skrz ty samé obchodnice s tím samým zbožím, které je teď ale ještě o ždibec levnější. Chytají vás vždy za ruce a odmítají pustit. Sun­ rise price, sunset price... Sunday price, good friend price... Nejhorší to je ve městě nebo blízko pláže, protože v těchto oblastech se k nim přidává ještě nadpočet různě postávajících, posedávajících či polehávajících řidičů, kteří do omrzení opakují jedno a to samé 23

anna_zachraňuje_svět_sazba_2.indd 23

30.03.17 9:21

slovo: „Transport?“ Je jim přitom úplně jedno, že už sedíte na motorce jinému Indonésanovi za zády, a odvoz tedy zjevně dávno máte. Co kdyby, že jo! Ženy podobně rutinně nabízí masáže či různé kosmetické a kadeřnické služby, případně lákají k návštěvě předražené restaurace. Ani ne po třech dnech mi ústa nadobro ztuhla v křeči milého, leč odmítavého úsměvu, který se mi z obličeje nedaří sundat ani při spaní. Procházím se městskými uličkami a zcela kolovrátkově ze sebe na všechny strany sypu provinilé „no, thank you“, které však jako by nikdo nebral vážně. A co teprve mužíčci na parkovišti, kteří kasírují za stání! Ti jsou rovněž všude. Před chrámy, supermarkety, plážemi, restauracemi a obzvlášť na místech s hezkým výhledem. Vždycky se znenadání vynoří z nejbližšího křoví a lačně natahují ruku, dokud z peněženky nevylovíte požadovanou sumu. Pak teprve propustí motorku zpět do silnice. Ty jsou na Bali ostatně též kapitola sama pro sebe. Litr benzínu zde v přepočtu vyjde přibližně na deset korun, a za levný ho považují dokonce i domorodci, takže typický Balijec už dneska nejde pěšky ani do obchodu o dvě ulice dál. Všechny cesty tu od půl páté ráno do půlnoci křižuje obrovský počet vozidel a ještě větší množství skútrů, přičemž všichni v jednom kuse troubí. Dívám se kolem sebe a nechápu, jak je možné, že místo, které přece tolik vybízí ke zklidnění a pokornému tichu, je olezlé tak silnou vrstvou výfukového slizu a přisprostlého silničního hluku. A tím vším se proplétají turisti. Jedni si to šinou ze zapadlé krčmy, ve které se jak do věštecké koule podívali až na dno láhve araku. A protože jim v té jasnozřivé chvíli promačkaná petka 24

anna_zachraňuje_svět_sazba_2.indd 24

30.03.17 9:21

důvěrně napověděla, že po téhle silné, podomácku vyráběné pálence budou nametení ještě týden, ani se nepokouší svůj stav jakkoliv maskovat. Plní balijské ulice těmi nejtrapnějšími opileckými výjevy, jaké si lze vůbec představit. Pokřikují na sebe, hlučně a chrochtavě se smějí, ze zubů si rýpou zbytky „tradičního balijského hamburgru“, bodře se plácají do stehen, zpívají staré hity Johnnyho Cashe, motají nohama a bez zábran osahávají silně nalíčené drobné Balijky, které za nimi svižně cupitají přímo na jejich hotelové pokoje. Ale budiž jim to veselí přáno, neboť Indonésani jsou schopní arak smíchat se vším možným od metanolu až po benzín, takže po pár panácích jeden nikdy neví, kolik času mu na tom krásném světě ještě zbývá. Jiným visí od nosu šťavnatý sopel, chrchlají a nadávají na otravnou klimatizaci. Jsou spálení od slunce a z těla barvy přezrálého rajčete se jim pomalu odlupují cáry odumřelé kůže. Špinaví, upocení batůžkáři, kteří zpravidla rádi slovíčkaří a tvrdošíjně trvají na tom, že oni přece nejsou nějací turisté, nýbrž cestovatelé, dezorientovaně zírají do potrhaných map a reptají, že si v těchto končinách přijdou málo jedineční – a hned vedle nich se pod krajkovanými slunečníky povýšeně promenují pobledlé Japonky s výrazem, jako by jim to tu celé patřilo. Všichni bez rozdílu pak lezou všude, hlavně ale tam, kam nemají, protože přesně z takových míst jsou přece ty nejlepší fotky. Výskají, vrážejí do sebe a nemotorně zakopávají o vlastní sarongy, které na ně u pokladny navázali před vstupem do chrámu. Člověk má sklon Balijcům jejich dvojsečný a dravý přístup k návštěvníkům ostrova vyčítat. Na druhou stranu, když se kolem sebe pozorně rozhlédnu, 25

anna_zachraňuje_svět_sazba_2.indd 25

30.03.17 9:21

přestávám se jim divit. Takhle nějak to bohužel vypadá, když chudý ostrov postaví svou ekonomiku na cestovním ruchu. Největší facku samozřejmě dostanete ve chvíli, kdy si pomyslíte, že se vám podařilo tomu všemu utéct. To se mi stalo v okolí Goa Gajah, posvátné jeskyně, jež dřív prý sloužila jako buddhistická poustevna. Bloumala jsem po jejím bujně zarostlém okolí a rozjímala nad tím, jak je zvláštní, že ve všech těch tradičních agabalijských vesnicích, kde si podle cestovních průvodců stále udržují svůj původní způsob života, mají všechny domy nade dveřmi nápisy v angličtině. Náhle jsem si uprostřed toho zadu­ mání všimla, že jsem nějak setřásla okolní dav. Jsem tu sama? Je to možné? Na Bali? Sešla jsem snad z trasy? Panebože, kam jsem to zase vlezla?! Zmateně jsem se rozhlížela, když tu na cestu asi tak deset metrů ode mě vyskočil malý, svraštělý stařík a pitvornými posunky mi naznačoval, že mám jít za ním, že mi něco ukáže. Zdráhala jsem se – přece jen už teď mi nebylo jasné, kde se vlastně nacházím –, ale jen zprvu. Jeho nahrbená páteř a nesrozumitelné brebtání v jakémsi snad ani neexistujícím jazyce působily tak neškodně, že jsem se nechala přemoct vlastní zvědavostí a rozhodla se ho následovat. Sotva jsem k němu udělala prvních pár kroků, vypískl. Radostně mě popadl za ruce – na to, jak křehce působil, měl stisk až neuvěřitelně pevný – a spěšně mě táhl za sebou po úzké pěšince prorostlé mohutnými kořeny stromů, až jsme po pár minutách dorazili do docela maličkého, opuštěného chrámku, skrytého před okolními zraky za zeleným porostem. Stařík se na mě „zazubil“. Mohlo mu být klidně přes devadesát, těžko říct. Z pomalu zahnívajících dásní mu trčel 26

anna_zachraňuje_svět_sazba_2.indd 26

30.03.17 9:21

poslední zčernalý špičák a ze širokého chřípí balijsky rozpláclého nosu vylézali točití hadi černých chlupů. Kolem pasu měl obmotaný špinavý kostkovaný sarong, nahá hruď se mu propadala do sebe. Působil trochu, jako by se jeho kosti rozhodly nečekat, až z nich povislá kůže sleze, a začaly se obracet v prach napřed. Neskutečně ošklivá postavička. Ale mně – po tom všem, co jsem tu doposud viděla – přišel roztomilý. Měl v sobě něco, co konečně splňovalo moje představy o tom pravém, původním Bali. Žádný potetovaný frajer s brýlemi na nose, co se na mně snaží vydělat na nový iPad. Tohle je stará generace – ta, která ještě vyznávala zcela jiné hodnoty. Muž, který zažil časy, kdy se Bali ještě neprodávalo jak pouliční děvka každému, kdo v kapse žmoulá dva tři dolary, časy, kdy balijské ženy ještě beze studu chodily po ostrově s odhalenými prsy a mísami tropického ovoce na hlavě... Ukazoval mi svůj chrámek, rozpustile jak dítě při předvádění bunkru. Tu jsou květinové obětiny, tu na zemi pár proutěných rohoží, támhle vonné tyčinky... Několik z nich vzal, zapálil je a započal v modlení. Po vykonání rituálu nad kouřem mě vyzval, abych po něm jeho pohyby zopakovala. Zaváhala jsem. Budu se tu modlit k božstvům, v která nevěřím? O kterých vlastně nic nevím? Proč bych to dělala? Avšak z obavy, abych starce neurazila, jsem začala. Na konci mě pochvalně poplácal po rameni a třikrát pokropil svěcenou vodou. A pak... Pak nadzvedl rohož, pod níž měl nastrkané pomačkané rupie, americké i australské dolary, eura... Mezi prázdnými dásněmi opět přežvykoval nesrozumitelné zvuky, jejichž význam byl teď ale naprosto jasný. Chrám – krám... Co se divím, vždyť jsem na Bali! Otráveně jsem z peněženky vytáhla 27

anna_zachraňuje_svět_sazba_2.indd 27

30.03.17 9:21

několik drobnějších bankovek, přihodila mu je na hromádku a zklamaně se otočila k odchodu. Stařec mě však zarazil. Ještě se přece musíme rozloučit! Hubenými prsty opět pevně obtočil mé zápěstí a strhl mě k sobě. Vytáhl se na špičky a své zarudlé chřípí natiskl na mé. Odtáhla jsem se. Poněkud intimní gesto na to, že jsme se tu mezi liánami potkali sotva před čtvrt hodinou... Stařec se však nenechal odradit. Po chvíli jsem pochopila, že naše loučení by mělo podle jeho představ proběhnout tak, že za dotyku našich nosů třikrát za sebou zprudka vsajeme vzduch. Jakoby z nosních dírek toho druhého... Musela jsem se hodně ovládnout, abych nedala najevo, jak nechutné mi jeho počínání přijde. Za normálních okolností se štítím i vlastních soplů – a teď tohle. Nechtěla jsem se však dopustit nějakého společenského faux pas. Přece jsem před lety neabsolvovala volitelný seminář „Etnologie pro neetnology“ jen tak zbůhdarma... A tak jsem mu vyhověla. Stařec se zatvářil spokojeně, ale tím se mnou neskončil. Varovně nadzvedl ukazováček, aby upoutal mou pozornost, že mi ukáže, jak obřadné loučení pokračuje. Přistoupil ke mně blíž a sklonil se do výše mého poprsí. Svým chlupatým nosem tentokrát narazil do míst, kde za lehkým tílkem tušil mou pravou bradavku, a opět třikrát zprudka vdechnul. A teď ještě levé prso! V tu chvíli jsem ho z kouzelného dědečka přehodnotila na starého chlípáka, vztekle ho odstrčila a metelila zpět do roje ostatních turistů, pouličních prodavačů, řidičů a pokladníků. Připadala jsem si trochu jako makak, který vykouknul zpoza zdi Opičího chrámu a hned dostal kyjem po čumáku.

28

anna_zachraňuje_svět_sazba_2.indd 28

30.03.17 9:21

„Made, víš něco o nějakém zdejším pozdravu, při kterém se ženám očuchávají bradavky?!“ vyjela jsem zoufale na svého společníka, jako by za vše mohl on. „Cože?!“ vyvalil na mě oči. Obeznámila jsem ho ve zkratce se svým nejnovějším zážitkem – prvně se za několik společně strávených dní od srdce zasmál. Neslyšel o tom samozřejmě nic. „To jsem ti ale neměl říkat! Býval jsem si mohl taky večer čuchnout!“ zajíkal se chechotem. „Opovaž se!“ zatvářila jsem se přísně. On nato jako na povel přepnul zpět do formální roviny a z jeho kajícného výrazu soudím, že až do konce výletu litoval, jak se svým pobavením nechal unést. Teď má nicméně za úkol nehnout se ode mě na krok a do posledního dechu mě bránit před hamižností i humorem svých krajanů.

24. srpna 2012 Štve mě, jaký si Made drží odstup. Nevím, jestli se přede mnou stydí, jestli se bojí, něco se mu na mé osobě nezdá, nebo je prostě takový... V každém případě ale zůstává strašně odměřený. A já bych se přitom tolik chtěla kamarádit! I tu scénu se vstupným bych mu odpustila, hlavně kdybych tu s někým konečně mohla normálně, uvolněně mluvit. Jeho ale zřejmě nezajímám. V každé volné minutě si hraje se svým telefonem a mé pokusy o sblížení vůbec nevnímá.

29

anna_zachraňuje_svět_sazba_2.indd 29

30.03.17 9:21

Svým způsobem si vlastně nemám na co stěžovat. Každé ráno čeká v domluvenou hodinu před mými vraty. Na minutu přesně. To je něco tak strašně neindonéského, že stále nevycházím z údivu. Ostatní Balijci čas vůbec neřeší. Hodina sem, hodina tam, hlavně žádný stres. Doposud jsem neviděla jediného domorodce ani tři kroky popoběhnout, nikdo tu nikam nepospíchá, jen Made vždy dorazí akurátně jak Němec. Pokaždé mě bezpečně odveze, kam si poručím. V čase oběda zastaví u slušného warungu, doporučí mi jídlo, sežene příbor a vyjedná u kuchaře, aby to nepřeháněl s chilli. Po několika dnech, když zjistil, jak nemožná jsem ve smlouvání, se slitoval a začal pro mě v obchodech handlovat ceny sám. Najednou, zčistajasna, stojí vše o polovinu méně. I kdyby si z toho bral nějakou provizi, pořád s ním vydám jen zlomek peněz, které bych jinak utratila. Asi jako jediný muž z celého ostrova mi oplzle neciví na nahé nohy v kraťasech, všude mě doprovází a odhání přehnaně dotěrné děti prodávající náramky. Protože můj operátor má v Indonésii problémy se signálem, sehnal mi indonéskou SIM kartu. Díky němu teď mám místní telefonní číslo. Na cokoliv se zeptám, ochotně odpoví, stará se o mé pohodlí, vysvětluje mi zdejší kulturní zvyklosti... Večer před spaním vždy ještě napíše zprávu, aby se ujistil, že už od něj nic nepotřebuju. To vše je strašně milé, jenomže já pořád trpím pocitem, že svůj čas trávím ve společnosti cvičeného Alfréda. Nejsem zvyklá na takovou oficiálnost, vždyť já ani nedovedu k někomu přistupovat jako ke svému podřízenému... Z Madeho ale čiší nucená křeč. Musím se teď smát své zhýčkanosti. Mně nestačí, že mě celé 30

anna_zachraňuje_svět_sazba_2.indd 30

30.03.17 9:21

dny obskakuje, já po něm ještě žádám, aby z toho měl radost! Absurdní. Kdyby aspoň na chvíli nechal ten telefon... Asi jen hledám něčí blízkost a tenhle mladíček má tu smůlu, že je na ráně. Kéž by se do pozice mého sluhy nestavěl tak okatě, jsme přece podobně staří. Krom toho mě zajímá. Přijela jsem, abych poznala Bali – a on je Balijec. Samozřejmě že bych mu nejradši koukala dnem i nocí do okna, vždyť já bych strašně chtěla vědět, jak se tady doopravdy žije. Jenomže on mou zvědavost neukájí. Očividně nechce kamarádku, ale klientku. Klientku, kterou si udrží od těla. Třeba se mu pak od takové snadněji vybírají peníze, nevím. Jediná osobní informace, kterou se mi o něm doposud podařilo zjistit, je, že mu bude dvaadvacet a miluje fotbal. „V kolik tě mám zítra vyzvednout?“ ptal se mě před dvěma dny při loučení. „Hele... Zítra bych chtěla dojet až do Kintamani a nějakou dobu tam pobýt, tak by bylo fajn vyrazit co nejdřív. Co na sedmou? Není to na tebe moc brzo?“ snažila jsem se o ohleduplnost. Zasmál se. „V pohodě. Já jsem zvyklý vstávat v půl čtvrtý ráno.“ „V půl čtvrtý?! Děláš si srandu?!“ „Ne, my tady vstáváme všichni brzo.“ „No jo, ale... V půl čtvrtý?“ „Musím. Koukám na fotbal. Chci stihnout přímý přenos...“ Přemýšlím, co by mě osobně dostalo z postele v tak nekřesťansky brzkou hodinu, a nenapadá mě nic. S jistotou mohu jen

31

anna_zachraňuje_svět_sazba_2.indd 31

30.03.17 9:21

prohlásit, že fotbal by to nebyl. Takže společné téma stále nemáme a já netuším, jak ho rozmluvit. Všichni normální Indonésané se hnedle ptají, kolik mi je let, kde jsem nechala manžela či proč ještě nejsem vdaná. Nejsou neslušní nebo nemístně šťouraví – pro ně tato témata představují to, co pro nás hovory o počasí. Podobnými otázkami se jen snaží projevit zájem. Ne že by pro Evropanku byly vždy příjemné. Sotva tady přiznám, že jsem se už přehoupla přes sedmadvacet a zůstávám svobodná, většina mě dobromyslně upozorní, že by bylo dobré si trochu pospíšit, protože ve svém věku už mám nejvyšší čas myslet na děti. Krom toho by si mě za pár let už nikdo vzít nemusel. Kdo by taky chtěl třicetiletou starou bábu, že jo... Někteří mi k sňatku velkoryse nabízejí vlastní syny. Když to tak vezmu kolem dokola, vím toho víc o chlapíkovi, který mi před třemi dny prodal na pláži kokosový ořech, než o člověku, s nímž už téměř týden cestuju. Madeho prostě nad rámec povinností nezajímám.

26. srpna 2012 Odpoledne jsme s Madem strávili ve vodním paláci Tirta Gangga, nádherném hinduistickém chrámu stojícím na vodě. Procházeli jsme se mezi zdejšími jezírky. V některých plavaly zlaté rybky, v jiných se dalo koupat. Bez váhání jsem se ve skrytém zákoutí převlékla do plavek a skočila do chladné vody. Made – jak jinak – zůstal sedět na břehu a tvářil se ustrašeně, jako by ho právě po

32

anna_zachraňuje_svět_sazba_2.indd 32

30.03.17 9:21

dvaceti letech propustili z klášterní koleje a on prvně v životě spatřil ženu v bikinách. „Pojď si taky zaplavat, ne?!“ křikla jsem na něj, zatímco mi na záda prýštila voda z obrovského chrliče ve tvaru hlavy démona. Slunce zapadalo, obloha rudla, chrám se měl brzy zavírat. Kromě nás v nejbližším okolí nikdo nebyl. Made však zavrtěl hlavou a odvrátil pohled. Pod nátlakem pak přiznal, že se ani tak nestydí, jako spíš neumí plavat. „Nebydlíš ty takhle náhodou pár kroků od moře?“ nechápala jsem. „Moře není bezpečný. Žijou v něm démoni a zlí duchové,“ prohlásil zcela vážně. Neuvěřitelné. Češi jsou schopní povalováním na pláži a šploucháním ve vlnách strávit celých čtrnáct dní dovolené. A Balijci, kteří si toho všeho mohou užívat denně, se bojí. Ach, tyhle ost­ rovní národy... „To mi potom ještě budeš muset vysvětlit,“ ušklíbla jsem se, jako bych nad ním zlomila hůl. Snad abych mu tu ještě dávala hodiny plavání... Večer po návratu jsem vyrazila do společnosti. Prvně od chvíle, co jsem přiletěla. Chvíli jsem přemýšlela, jak zoufalé je jít sama večer na bar. Pak mi ale došlo, že se nacházím uprostřed líhně chlípných a všelijak podivínských turistů, takže tady na mě určitě nikdo divně koukat nebude. Kousek od penzionu stojí příjemný podnik jménem Bali Pub, kam mě přilákala živá hudba. Na blond odbarvený Balijec tu procítěně vyzpěvoval dojáky od Oasis, další dva hráli na kytaru a klávesy. Usadila jsem se do hlubokého 33

anna_zachraňuje_svět_sazba_2.indd 33

30.03.17 9:21

ratanového křesla a objednala si u urostlého, potetovaného barmana indonéské pivo Bintang. Zanedlouho si ke mně přisedla přibližně šedesátiletá paní převlečená za dvacítku. Na jejím ochablém těle visely lehké letní šaty s vyzývavou délkou těsně pod zadek, jaké většinou nosívají dívky o několik generací mladší. Řeč jejího těla prozrazovala, že si právě odskočila na lov, přitom se věkem blížila mé babičce. „Ty seš tu nová, sugar? Můžu si přisednout? Jakpak se ti líbí na Bali? Úžasný, že?“ šveholila. Při hovoru se svými dlouhými křiklavě rudými drápy dotýkala mého kolene. Už v devět večer měla pod hladovýma očima rozmazanou řasenku a v sobě odhadem tak tři čtyři panáky. „Je to tu fajn, ale zatím se spíš rozkoukávám. Vy sem jezdíte často?“ zabředla jsem s ní do hovoru. Zasmála se. „Kdepak často, děvenko! Já tady žiju!“ „Žijete? No páni!“ hvízdla jsem uznale. Žena mávla na barmana. „Sugar, hoď mi sem, prosím tě, ještě jeden Long Island! Nebo dva, jeden tady pro tu novou kočičku!“ mrkla na mě spiklenecky. Pak se mi jala vyprávět o svém osudu. Jsem si jistá, že tím častuje každou novou tvář, která na tento bar zavítá a je jen trochu ochotná ji vyslechnout. Původem byla Australanka, jež se na Bali dostala přibližně před dvaceti lety během výročí svatby se svým třetím manželem. Ostrov si zamilovala, a tak v Austrálii všechno zahodila, potřetí se rozvedla, koupila vilu v Sanuru a od té doby si tu žije svůj sen o exotickém ráji, v němž odmítá stárnout. Pochopila jsem, že v tomto podniku tráví noc co noc a všechny tady 34

anna_zachraňuje_svět_sazba_2.indd 34

30.03.17 9:21

zná. Indonésana za barem a hudebníky důvěrně oslovovala „cukroušci“ a svými důvěrnostmi ve mně vzbuzovala dojem, že s nimi má poněkud intimnější vztah, než by mi sami byli ochotni přiznat. Vyzařovalo z ní zvláštní, přezrálé erotické dusno. „A čím se tady živíte?“ napadlo mě se zeptat. „Prosím?“ zamračila se, jako by nechápala, na co se jí ptám. Jako by snad bylo divné tady na Bali pracovat. „No co děláte? Pracujete nějak?“ „Ach tak! Učím angličtinu. Třeba tady cukroušci jsou všichni moji žáci,“ obkroužila rudým drápem barmana a hudebníky opodál. „Aha...“ polkla jsem ztuha. Radši si ty hodiny snad ani nebudu představovat. Kdo ví, jak taková angličtina vlastně vypadá. Byly jsme zrovna u třetího Long Islandu, když mi Made jako vždy poslal poslední zprávu před spaním, v níž se ujišťoval, zda ještě něco nepotřebuju. Chtěla jsem mu zas odpovědět, že je vše v pořádku a že se uvidíme zítra, pak mě ale napadlo... Co by se stalo, kdybych mu teď o půlnoci napsala, že něco chci? A tak jsem odeslala: „Čekám na tebe v Bali Pub kousek od penzionu. Doraz, potřebuju doprovod.“ Během čtvrt hodiny se rozpačitě krčil před vchodem. Upjatě si prohlížel rozjařené osazenstvo podniku – zřejmě není na alkoholové veselí zvyklý. Já tou dobou v ústech držela svůj první kretek, indonéskou hřebíčkovou cigaretu, která mi rychle stoupala do hlavy. „Made!“ mávala jsem na něj z křesla. „Vysvětli mi, prosím tě, jak to, že jsi mi zatajil něco tak úžasného jako kretek! To je pořád 35

anna_zachraňuje_svět_sazba_2.indd 35

30.03.17 9:21

samý chrám... Ale takovéhle skvosty tu člověku musí představovat Australané.“ Díval se na mě zmateně, stárnoucí svůdnice se vedle mě chichotala. Muselo mu hned dojít, jak moc jsem opilá. „Na Bali ženy nekouří,“ pokrčil rameny. „Ne? To neví, o co přichází. Počkej chvilku, seženu na baru krabičku a vypadneme.“ „O. K. Kam pojedeme?“ zajímal se. „Nikam nepojedeme. Půjdeme se projít. Potřebuju se trochu vyvětrat.“ Za chvíli jsem se ocitla se svým snědým, potetovaným Adónisem u nočního moře. Tropická tma vyhnala z pláže vše živé – kromě nás a divokých psů. Made se bál. Pořád opakoval, že v moři žijí démoni a zlí duchové. Asi se ale nechtěl shodit a vypadat hloupě před nevěřící Evropankou, nebo měl strach, abych v podnapilém stavu někam nespadla, a tak mě tam nenechal. Následoval mě při procházce mělkou hladinou za odlivu, při níž nás za kotníky chytal zlomyslný plankton. Říkala jsem mu: „Jediný démon široko daleko je stejně ten, co ho máš vytetovanýho na lýtku...“ „Hm.“ „Co je to vlastně zač?“ „Co?“ „No ten démon!“ „Nevím. Prostě démon.“

36

anna_zachraňuje_svět_sazba_2.indd 36

30.03.17 9:21

„Ty si necháš vytetovat takovouhle příšeru přes celou nohu, a ani nevíš, jak se jmenuje? Co když ji tím třeba... Já nevím... Třeba přivoláš?“ Jemu to divné nepřišlo. Našel v tetovacím salonu obrázek, který se mu líbil, a hlouběji ho nezkoumal. Je on takový prosťáček, nebo jsem já posedlá tím, že všechno musí něco znamenat? „Jestli chceš, můžeš mu dát jméno ty,“ odtušil, aniž by ho to příliš zajímalo. „Fakt? Já ho můžu pojmenovat?“ Kdesi uvnitř jsem se zaradovala a po chvíli přemýšlení jsem se rozhodla: „Tak mu říkej jako mně! Anna. Aspoň si na mě budeš pamatovat i chvíli potom, co odjedu.“ Došli jsme k molu. Leželi jsme pak na něm mlčky vedle sebe, dívali se do nebe a dlouze kouřili hřebíčkové cigarety. Voněly tak sladce...! Třikrát na člověka dýchnou, a už se mu motá hlava. V jejich plápolání se ozývá takové něžné praskání. Zní to, jako by něco špitaly, jako by mě někam volaly... Naslouchala jsem jejich švitoření tak dlouho, až jsem sama ztratila hlas. Začal mě přemáhat spánek. Netuším, jakým záhadným způsobem se Mademu podařilo, že jsem se ráno probrala ve své posteli. Zbytek noci se mi utápěl v husté mlze. V poledne mi Made přišel oznámit, že se mnou už nikam jezdit nemůže. Když mi to řekl, zatrnulo mi. Hned mě napadlo, že jeho zpátečka má něco společného s tím, jak jsem ho uprostřed noci tahala podnapilá mořskými mělčinami. Bůhví, co jsem tam s ním

37

anna_zachraňuje_svět_sazba_2.indd 37

30.03.17 9:21

ještě prováděla – s přibývajícím alkoholem mě napadají všelijaké poťouchlosti. Nic bych za to nedala, že mám okno. „Stalo se... ehm... Stalo se včera něco? Podívej, ať už se odehrálo cokoliv, tak se za to strašně omlouvám. Samozřejmě jsem neměla žádný zlý úmysly, jen jsem...,“ začala jsem se ospravedlňovat vykouřeným chrapotem a hlava mi pulzovala bolestí. Jestli je něco horšího než kocovina v Praze, pak rozhodně kocovina v tropech. „Anno, všechno je v pořádku. Ale teď bude důležitý svátek a já na něj musím domů,“ žmoulal si nervózně okraj fialové košile. „Domů? Kam domů?“ „Do vesnice kousek od Singaraji.“ „Ty nejsi ze Sanuru...?“ Zavrtěl hlavou a vysvětlil mi, že jeho rodina pochází ze severního Bali. Tam však bohužel není tak rozvinutý turismus, takže najít dobře placenou práci je těžké. Jeho strýc, od něhož jsem ho před několika dny vysmlouvala, se proto s rodinou již před lety přistěhoval sem a začal vydělávat jako řidič. Z peněz od turistů pak živil celý příbuzenský klan na druhé straně ostrova. Když Made dospěl, rodinná rada neváhala a hned po škole ho vyslala za ním, aby mu v podnikání vypomohl a navýšil rodinný příjem. „Nestýská se ti?“ „Občas.“ „A co že vlastně slavíte?“ „Galungan a Kuningan.“ Pak mi vysvětlil, že se jedná o jedny z nejdůležitějších svátků balijských hinduistů. Ti totiž věří, že vždy po dvě stě deseti dnech přichází Galungan – den, v němž se na ostrov vracejí duchové 38

anna_zachraňuje_svět_sazba_2.indd 38

30.03.17 9:21

zemřelých předků. Všichni zde pak po deset dní pobývají mezi smrtelníky, než nadejde Kuningan – den, kdy se zas všichni vrátí tam, kam patří. Během tohoto údobí se Balijci zcela soustředí na harmonické soužití s nadpřirozenými silami. Hrouží se do dlouhých ceremonií, do chrámů nosí honosné obětiny, oslavují. „Aha, takže budeš deset dní pryč?“ posmutněla jsem. Zvykla jsem si na něj. Moc legrace jsem si s ním sice neužila, ale staral se o mě hezky a představa, že zase osiřím, mě vůbec nelákala. „Celých deset ne, jenom tři nebo čtyři,“ přitakal. „Hm, já už pak stejně musím odjet na Lombok.“ Do háje... Večer mě od něj překvapila zpráva v telefonu. Psal jen krátce: „Ahoj Anno! Jak se máš v Sanuru beze mě?“ Nečekala jsem, že by se o mě teď zajímal. Spíš jsem si myslela, že se mu ulevilo, když se mohl vymluvit na svátky a zbavit se mě. Popsala jsem mu, jak jsem si koupila na trhu nádhernou červenou kebayu, krajkovanou halenku, která je součástí tradičního balijského oděvu. Během dvou minut odepsal, ať mu pošlu fotku, že by mě v tom rád viděl. Dělá si ze mě srandu? Přijde mu představa bělošky v kebaye natolik absurdní, že se chce pobavit na můj účet? Nebo si najednou opravdu touží povídat? Celé dva týdny se mi z nějakého důvodu skoro bál podívat do očí, a teď si chce esemeskovat? Co se stalo?!

39

anna_zachraňuje_svět_sazba_2.indd 39

30.03.17 9:21