Issuu

001-003 Prozila jsem si peklo_Sestava 1 11/9/17 10:48 AM Strรกnka 3

PAT I E N C E I B R A H I M Andrea C. Hoffmannovรก

Patience Ibrahim, Andrea C. Hoffmann A DAUGHTER OF DARKNESS Copyright © 2016 by Andrea C. Hoffmann, Patience Ibrahim Translation © 2018 by Eva Švestková Jacket photo © 2016 by Andrea C. Hoffmann Map © 2016 by Peter Palm, Berlin ISBN 978-80-249-3453-2

PROZILA JSEM SI PEKLO.indd 4

4.10.17 16:23

Obsah Prolog ..... 7 Cesta do neznáma ..... 9 Znovu od začátku ..... 31 Všudypřítomné nebezpečí ..... 47 Moje druhá příležitost ..... 60 Všechno špatně ..... 76 Ženy jako válečná kořist ..... 97 Odvlečena ..... 102 Mezi řezníky ..... 118 Démoni vzpomínek ..... 142 Přítel z pekla ..... 151 Krátké štěstí ..... 163 Gawa 1959−2004 ..... 173 Gawa 2015 ..... 183 Zničené sny ..... 200 Setkání v cizině ..... 209 Umírání a život ..... 225 Uzlíček naděje ..... 243 Zpáteční let – Patience zůstává ..... 260

PROZILA JSEM SI PEKLO.indd 5

4.10.17 16:23

bývalé Čadské jezero

ČAD Čadské jezero

NIGÉRIE bývalé Čadské jezero

Guinejský záliv

Přírodní rezervace Gombole

Sambiské bažiny

Přírodní rezervace Erwa

NIGÉRIE

Sambiský les

hlavní město oblasti ovládané Boko Haram

Gawa

Pohoří Mandara

PROZILA JSEM SI PEKLO.indd 6

4.10.17 16:23

Prolog Na udusané podlaze našeho obchodu leží mrtvola mého muže. Ve vzduchu se vznáší kovový pach krve, jak jsem ho dosud znala jen z několika případů, když některý bohatý soused porazil jedno ze svých domácích zvířat. Přihnali se na motorkách, zabili ho a stejně rychle zase zmizeli. Sleduju, jak se poslední krev z jeho rány vsakuje do země, ale pořád nemůžu pochopit, co se vlastně stalo: Bojovníci z islamistického hnutí Boko Haram zavraždili mého muže − prostě jen tak. Jenom proto, že byl křesťan. Ještě si neuvědomuju, jak milosrdná je to smrt. Když jsem ho v té skromné prkenné kůlně oplakávala, netušila jsem, že mu jednou budu tu rychlou smrt závidět a že mě skutečné utrpení teprve čeká.

PROZILA JSEM SI PEKLO.indd 7

4.10.17 16:23

Cesta do neznáma Až dosud jsem se se svými plány svěřila jen málokomu. Ale teď už věci nabyly konkrétní podoby, a tak bude třeba vyjít s pravdou ven, přinejmenším vůči mé cestovní kanceláři. „Chci cestovat do Maiduguri,“ říkám s maximální možnou nenuceností. „Kam?“ „Do Maiduguri v Nigérii,“ opakuju s chabou nadějí, že ten opakovaný dotaz je jen důsledkem špatného mobil ního signálu. „Děláš si legraci, ne?“ Sabina, majitelka malé cestovní agentury v Mnichově, je už u mě zvyklá na ledacos. Dlouhé roky mi rezervuje lety. Moje cesty mě jako novinářku a specialistku na traumata obětí muslimského teroru pravidelně zavádějí do krizových oblastí, které nikdo nenavštěvuje rád dobro volně. Časté návštěvy Afghánistánu, Iráku nebo Afriky pro mě Sabina organizuje bez mrknutí oka. Ale můj dnešní požadavek u ní narazil na odpor. „Letiště v Maiduguri bylo přece vybombardováno,“ vysvětluje mi. Pokud vím, tak už se tam nelétá.“

PROZILA JSEM SI PEKLO.indd 9

4.10.17 16:23

„Ouha.“ To jsem nevěděla. „A není na sever země třeba nějaké autobusové spojení?“ „Zbláznila ses? Z Abuji je to rovných tisíc kilometrů. A kromě toho…“ „Ano, to máš pravdu,“ skočím jí do řeči. Sabina už nemusí dál nic říkat. Projíždět Nigérií po silnici by bylo příliš nebezpečné. A13, hlavní spojnice do severních měst spolkového státu Borno, je současně silnicí, na které operuje teroristická skupina Boko Haram. Probíhá těsně kolem nechvalně známého Sambiského lesa. V téhle bažinaté oblasti drží skupina od jara 2014 v zajetí i školačky, jejichž únos z Chiboku způsobil, že se tahle islámská teroristická milice dostala do ohniska celosvětového zájmu. Do čela hnutí „Bring Back Our Girls“, s jehož pomocí se rodiče snaží osvobodit své děti ze spárů teroristů, se postavila dokonce i Michelle Obamová, tehdejší první dáma USA. Musím tedy na své cestovní plány zapomenout? „Počkej, ještě se na něco podívám,“ říká Sabina a já slyším, jak ťuká do klávesnice. „Hm, možná máš štěstí. Nigerijská společnost Medview prý nedávno začala do Maiduguri opět létat. Avšak velmi nepravidelně. Musela bys počítat s tím, že let může být na poslední chvíli stornován nebo odložen, pokud by se bezpečnostní situace zhoršila. „OK, prima!“ slyším se říkat. „Můžeš mi odsud jejich let rezervovat?“ „Můžu to zkusit.“ Na druhém konci je opět slyšet klapot klávesnice. „Zdá se, že to funguje,“ sděluje mi Sabina, „mám ti let zajistit? Nebo raději jen rezervovat?“

PROZILA JSEM SI PEKLO.indd 10

4.10.17 16:23

„Ne,“ odpovím rozhodně. Už jsem se rozmýšlela dost dlouho. Uvažuju o cestě na sever Nigérie už skoro rok. Od té doby, co tam řádí islamisté ze sekty Boko Haram, a zejména od únosu školaček v Chiboku uvažuju o tom, že tam pojedu a se ženami, které se staly obětmi teroristů, budu dělat rozhovory. Dosud mě od toho zrazovaly obavy o vlastní bezpečnost. Pro cizinku, a ještě ke všemu ženu se světlou pletí, je riziko takové cesty nezměrné. Ale teď jsem našla doprovod, který se v místě dobře vyzná: Můžu cestovat společně s Renatou Ellmenreichovou. Evangelická farářka, nyní už v penzi, v těch místech kdysi působila jako misionářka a má tam dosud mnoho kontaktů. „Jsem si jistá,“ tvrdím, „objednej mi dvě letenky.“ S Renatou jsem se poprvé osobně setkala přibližně před měsícem na hlavním nádraží v Berlíně. Přestože jsme se dosud znaly jen po telefonu, poznala jsem ji na první pohled. Měla na sobě tvídový kabátek a na očích obrovské sluneční brýle se světlefialovými obroučkami. Pětašedesátiletá žena ke mně kráčela energickým krokem, v jehož rytmu se jí pohupovalo čerstvě vyfénované pážecí mikádo. „Já jsem Renata,“ představí se sonorním hlasem, typickým pro pastory. V kavárně mi potom vypráví o době strávené v Nigérii. Na přelomu století ji spolu s man želem do Nigérie vyslala Basilejská misie. Dostala na starost stanici v Gawě, malé osadě na úpatí pohoří Man dara, sedmdesát kilometrů jihozápadně od Maiduguri. Její manžel Gunnar převzal podobné místo v jižněji položeném Mubi. Renata mi tužkou na papírový ubrousek kostrbatě kreslí hrubý nákres místní situace. „Tamhle leží Gawa,“

PROZILA JSEM SI PEKLO.indd 11

4.10.17 16:23

vysvětluje a vyznačí na buničině ubrousku čtverec vlevo nahoře. „A tohle je les Sambisa, vzdušnou čarou je od ní vzdálen necelých dvacet kilometrů.“ Děsím se vzájemné blízkosti těch dvou míst. Renatino dočasné africké působiště leží v srdci oblasti, kde islámská sekta nyní terorizuje místní obyvatelstvo. „S ničím takovým jsme nepočítali,“ přizná Renata, která se starala o další rozvoj tamní křesťanské lokality. „Tehdy sice taky tu a tam vzniklo mezi křesťany a muslimy napětí. Ale teror, a hned takových rozměrů, se našim představám naprosto vymykal.“ V tom okamžiku táhne kolem nás banda fotbalových fanoušků. Halasně mávají červenobílými vlajkami, které prozrazují přívržence Bayernu Mnichov, a hulákají přitom svá hesla. Musely jsme svůj hovor na chvíli přerušit. „Fotbal je většinou neškodný,“ reaguje na situaci Renata. Ale běda, když vložíš nespokojeným mladým mužům do ruky zbraně; v Nigérii má příliš mnoho mužů zbraně. A ten, kdo na to ve výsledku nejvíc doplatí, jsou ženy.“

   Renata přišla tehdy v Nigérii o svého muže. Zemřel v roce 2004 po krátké vysoké horečce vyvolané tropickým virem. Brzy nato založila organizaci pro pomoc tamním vdovám, která se nyní stará o ženy, oběti řádění Boko Haram. „Musím nutně znovu do Maiduguri, abych zjistila, co ty ženy v současné době nejnaléhavěji potřebujou,“ svěří se mi starostlivě. „Tak tam cestujme spolu,“ navrhnu. Fakt, že Renata má znalosti místní infrastruktury ze soukromých, a nikoli

PROZILA JSEM SI PEKLO.indd 12

4.10.17 16:23

oficiálních zdrojů, posunuje i pro mě tu cestu do oblasti uskutečnitelnosti. „Na tvé lidi se tam přece můžeme spolehnout, ne?“ „Stoprocentně,“ potvrdí bez zaváhání. „Jedno ti ale musí být jasné: Kostely a farářky jsou u teroristů na prvním místě v seznamu jejich terčů. Hned po nich následují zahraniční novináři.“ Tohle jsem samozřejmě věděla, přesto mi její slova ještě dlouho zněla v uších. Ale zastrašit jsem se nenechala. Teď už máme obě své letenky i víza v pasech. Dostala jsem od farářky přesné instrukce, co si mám vzít s sebou: ořechy, sušené ovoce, müsli tyčinky, šumivé multivitaminy, proteinové koktejly, tablety na čištění vody, repelent proti komárům, léky na průjem a žaludeční potíže, prostěradla, ručníky, dezinfekční spreje, obvazový materiál, antibiotika, moskytiéru a k tomu jednu z nejdůležitějších věcí − rozpustnou kávu k snídani. Na severovýchodě Nigérie je velice špatné zásobo vání. Od té doby, co tam Boko Haram v roce 2014 obsadila rozlehlé oblasti, nemohou zemědělci obdělávat svá pole, takže nemají žádnou sklizeň. A potraviny z bohatého jihu se na sever země dostanou jen zřídka. Jednak proto, že teroristé hlídají silnice a transporty přepadá vají, a jednak proto, že v metropoli z vlnitého plechu, Maiduguri, se sotva najdou solventní odběratelé. Město je přecpané utečenci, kteří jsou odkázáni na almužny od vlády.

  

PROZILA JSEM SI PEKLO.indd 13

4.10.17 16:23

V listopadu 2015 máme sraz na letišti ve Frankfurtu. Já jedu z Berlína a jako vždy jsem si přestupy vypočítala nadoraz. Celá udýchaná přibíhám do odletové haly a pátrám po Renatě. Belhá se ke mně o berlích. Den předtím si podvrtla nohu. Ale zrušit cestu ji zřejmě nenapadlo ani ve snu. „Otok se brzy vstřebá,“ přesvědčuje mě a jakoby na důkaz vesele mává svou zdravotnickou pomůckou. „Vlastně je vůbec nepotřebuju. Ale v Nigérii se budou určitě někomu hodit.“ Dívám se na ni s úsměškem a začínám si být jistá, že Renata je pro mě tou nejsprávnější spolucestující. Letadlo společnosti Lufthansa, kterým poletíme, potřebuje na let do Abuji, sídla vlády a druhého největšího města Nigérie, jen šest hodin. Odpoledne, ve čtyři hodiny místního času, tam budeme. Je těžké uvěřit, jak je ten docela jiný svět blízko. Časový posun vůči Německu je jedna hodina. Na jezdící schody vstoupím za Renatou, která se opírá o berle, a za okamžik narazím na stěnu z vysoké tropické teploty a vlhkosti. V hale u pohyblivých pásů na zavazadla se horliví pomocníci předhánějí v nabízení svých vozíků, aby za pár centů dopravili naše zavazadla před letiště. Dělají přitom hrozný rámus. Je tu ale problém: Mezi za vazadly z našeho letadla chybí Renatin kufr. A právě ten velký, přeplněný věcmi pro workshop, který chce uspo řádat pro ženy z Maiduguri a který jim má pomoci k nalezení nové práce. Teď chybějí jak ingredience pro výrobu mýdla, tak formičky na pečení muffin; obě dovednosti by si měly ženy osvojit, aby si díky nim mohly vydělat nějaké peníze. Renata je naprosto zoufalá. „Bez toho kufru nemůžu pokračovat v cestě,“ prohlásí.

PROZILA JSEM SI PEKLO.indd 14

4.10.17 16:23

Spěšně vyplňujeme řadu složitých formulářů, abychom nahlásily ztrátu. Pomáhá nám přitom mladá žena, která má na hlavě velice pěknou paruku hladkých vlasů. „Snad váš kufr přiletí zítra, paní,“ povídá, ale přitom se tváří, jako by tomu sama nevěřila. „Máte-li zájem, ponechám si váš reklamační lístek a budu pro vás tu záležitost na letišti nadále sledovat. Napište mi prostě jen své telefonní číslo.“ „Mé telefonní číslo?“ Renata chvilku přemýšlí. „Ano. Samozřejmě.“ Píše číslo mobilu své německé přítelkyně Annegret, která žije na farmě nedaleko Abuji. U ní strávíme první noc. Šedesátiletá Švábka na nás čeká v příletové hale. Za chvíli už sedíme v Annegretině rozvrzaném fiatu. Venku se mezitím setmělo. Na silnici vedoucí k farmě je poměrně živý provoz. Projíždíme mnoho malých osad, jejichž centra se vždycky poznají podle srocení lidí a divoké směsice prodejních stánků. Nabízejí se tu potraviny, teplá jídla i všelijaké haraburdí. Opatříme si SIM-kartu do Renatina mobilu. Potom odbočíme na kamenitou místní komunikaci. Tady už nejsou žádné osady. Vlevo i vpravo od silnice se rozkládá buš, který využívají fulbští nomádi jako pastviny. Obyvatelstvo Nigérie sestává z velkého množství etnických skupin, které mluví celkem 514 různými jazyky. Na severu země žijící Fulbové, kteří tvoří společně s Hausy asi třetinu obyvatel státu, patří k největší a politicky nejvlivnější skupině a vyznávají islám. Na jihu dominují křesťanští Jorubové a Igbové, kteří tvoří přibližně po dvaceti procentech veškeré populace. Celkem žije v Nigérii kolem 180 milionů lidí. Asi polovina z nich jsou musli mové, 45 procent křesťané a zbytek vyznává tradiční

PROZILA JSEM SI PEKLO.indd 15

4.10.17 16:23

a frická náboženství. Mnohdy se však do představ těchto náboženství mísí zde stále ještě hodně rozšířené animistické myšlení. Přijíždíme k palmovému háji – cesta začíná být ještě hrbolatější. Annegret šikovně kličkuje mezi výmoly. Když konečně kdesi uprostřed temnoty zastaví, otvírám zvědavě dveře a vystoupím ven. Rázem mě ovane teplý večerní vzduch prosycený nasládlou vůní. Hluboké ticho ruší jen lehké ševelení palem. „Srdečně vás vítám na farmě Hope Eden,“ hlaholí její vládkyně. Annegret nás vede k jedné z kruhových chat, které ona a její muž Shekar pronajímají hostům. Je postavena z červených cihel, které si majitelé na farmě pálí sami. Před okny jsou napnuté moskytiéry. Tekoucí voda sice k dispozici není, ale je zde velká cisterna, z níž se dá čerpat voda, a to i na splachování záchodu. Elektrický proud se získává ze solárních panelů na střeše. Večeří se v hlavní budově a u stolu s námi sedí i spousta dětí − malých příbuzných Shekara, které si sem manželé vzali, aby jim umožnili chodit tu do školy. Jejich rodiče si to nemohou dovolit. K večeři je maniok a fazole sklizené na polích patřících k farmě. Annegret se vrací k problému s Renatiným kufrem. „Takže vy jste to své potvrzení prostě nechali u té ženy? Přestože ji vůbec neznáte?“ chce vědět. „Jak se s vámi má vůbec spojit? Tady na farmě není mobilní signál.“ „A jéje. A co internet?“ Pokud se kufr včas nenajde, musím alespoň poslat Sabině do Německa e-mail, aby přebukovala náš zítřejší letecký spoj. To bude určitě jednodušší než hledat příslušné zastoupení tady.

PROZILA JSEM SI PEKLO.indd 16

4.10.17 16:23

Annegret se usmívá. „Ne, internet tady taky nemáme. Musely byste do centra Abuji, které ale leží opačným směrem od letiště. Cesta tam trvá asi tak hodinu.“ Renata vrtí hlavou. „Raději zkusíme štěstí přímo na letišti.“

   Příští ráno nás už za rozbřesku budí spousta zvuků, které nám připomínají, že jsme v džungli: V palmovém háji to vrká, bzučí a píská. Annegret, která právě podává jídlo svým školákům, nás nabudí čerstvě připravenou kávou. Chutná úžasně. „Užij si to,“ radí mi Renata, „v Maiduguri určitě nic podobného k mání nebude.“ Hned po snídani se vydáváme na cestu. Veřejná doprava, třeba autobus na letiště, tu neexistuje. Abychom naši hostitelku už dále neobtěžovaly, najímáme si ve vesnici auto i s řidičem. „Jestli to na letišti s tím kufrem nevyjde, vraťte se prostě zpátky ke mně,“ loučí se s námi Annegret. Během cesty se Renata trvale snaží pomocí svého mobilu, ve kterém už má místní SIM-kartu, dovolat té ženě na letišti – marně. „Třeba ještě není vzhůru,“ prohodím po jejím pátém pokusu, „nebo…“ „Nebo nás napálila,“ konstatuje zasmušile Renata. „Byly jsme příliš důvěřivé. S tím formulářem si může můj kufr kdykoli zcela legálně přivlastnit. Nemáme nic v ruce. Proč jsme její telefonní číslo nevyzkoušely hned včera?“ Tuhle otázku jsem jí nedokázala zodpovědět. „Snad ji najdeme na letišti,“ snažila jsem se uklidnit nejen Renatu, ale i sebe.

PROZILA JSEM SI PEKLO.indd 17

4.10.17 16:23

Za chvilku jsme tam. Ale v tuto denní dobu se tady ještě nic neděje. Protože dopoledne neodlétají žádná letadla, jsou odbavovací pulty na mezinárodním terminálu zavřené. A samozřejmě tu taky není nikdo, koho bychom se na kufr mohly zeptat. Obě jsme bezradné. Renata se vyčerpaně sveze na lavičku a hlídá naše zbylá zavazadla, zatímco já se snažím na vnitrostátním terminálu přebukovat naše letenky. U přepážky společnosti Medview je nával. Statečně se vrhám doprostřed davu a probojovávám se kupředu. Je tu cítit pot, parfémy a deodoranty. „Vaše letenky!“ dožaduje se zaměstnanec aerolinek, když se mi v konkurenci ostatních zákazníků konečně podaří upoutat jeho pozornost. Naštěstí je v Nigérii úředním jazykem angličtina. Můžeme se alespoň bez problémů domluvit. „Máme e-letenky.“ Podávám mu svůj mobil, ve kterém mám uložený příslušný doklad. Vraští čelo. Je jasné, že chce vidět nějaký papír. Jenže ten já nemám. Podává tedy můj mobil dalšímu kolegovi za přepážkou. Ti dva spolu diskutují a jejich pohledy jsou víceméně skeptické. „Kde jste to objednávala?“ ptá se ten první. „V Německu.“ „Je to už zaplacené?“ „Ano, samozřejmě.“ „Číselné kódy ale neodpovídají těm v našem systému.“ No, fajn, pomyslím si. A co to tedy znamená? Chce mi snad tvrdit, že letenky zakoupené v Německu jsou ne platné? „To přece není možné,“ protestuju bezmocně, „prosím, podívejte se na to ještě jednou!“ Můj mobil putuje z ruky do ruky celým letištěm a já

PROZILA JSEM SI PEKLO.indd 18

4.10.17 16:23

za ním. Nejméně tucet mužů prohlíží uložený zahraniční dokument. Mám pocit, že trvá celé hodiny, než se ko nečně najde někdo, kdo je schopen transformovat mezinárodní rezervační kód na místní – a inkasuje za to tučný poplatek. Jenže mezitím je už půl jedenácté. Je ještě vůbec čas přebukovat let na jiný den? Právě když chci položit tuhle prekérní otázku, všimnu si, že se ke mně o svých berlích belhá Renata. Její obličej září: „Žena ze zavazadlové služby už přišla,“ volá, „a kufr je na světě!“ „Takže nemusím nic přebukovat?“ „Ne, všechno je v pořádku!“ Ukazuje na mladého muže za sebou, který s ní přijel i s vozíkem k přepážce. Na vozíku jsou vyrovnaná všechna naše zavazadla. Kvapně překládá kufry na váhu a očekává za to patřičný bakšiš. A za zavazadla nad váhový limit se účtuje taky pěkná sumička. Je to první lekce, při níž se na vlastní kůži přesvědčuju, že pochybná pověst, která hovoří o Nigérii jako o nejzkorumpovanější zemi na světě, nelže. Je zde spousta problémů a taky mnoho lidí, kteří vydělávají na tom, že ty problémy řeší. A všechno něco stojí. Takhle to tady chodí. Přesto si zhluboka oddechneme, když konečně držíme v ruce palubní lístky pro let do Maiduguri.

   A už sedíme v letadle společnosti Medview. Proč se společnost nazývá zrovna „Pohled na Středozemní moře“, mi není jasné. Pohled z okénka nabízí jen mrakodrapy a kopule mešit Abuji, které se blyští v dálce. Jsou vidět taky

PROZILA JSEM SI PEKLO.indd 19

4.10.17 16:23

rozlehlá předměstí tvořená převážně jednopatrovými domy, která obklopují metropoli ze všech stran a vrůstají stále hlouběji do okolního buše. Čím dál od centra, tím jsou obydlí nuznější. Chatrče chudiny, která se sem sta huje z venkova, tvoří nejkrajnější prstenec kolem města. Když nám z dohledu zmizí i ony, osídlení řídne. V blízkosti Abuji je půda ještě úrodná a na mnoha polích tu roste kukuřice nebo maniok. Ale jak letíme dál na sever, je vegetace sporadičtější. Brzy zahlédneme ve stepní krajině, kudy ženou svůj vyhublý dobytek fulbští nomádi, už jen ojedinělé stromy. Nedostatek vláhy způsobil, že půda vyschla, a to i přesto, že období sucha teprve začalo. Všechno tu má stejnou barvu, barvu hlíny. Blížíme se k cíli cesty a začíná být mlha. Vypadá to, jako když zemi halí jakýsi závoj. Nejprve si myslím, že prolétáváme mraky, ale po chvíli je mi divné, že se nic nemění, ani když letadlo přistává. „To je ale smůla, už začal harmattan,“ konstatuje Renata. „Kdo?“ „Pouštní bouře.“ Hledím znovu z okna. To, co se evropským očím jeví jako smog nebo příkrov mlhy, jsou ve skutečnosti nejjemnější částečky prachu. Ty nedovolí dokonce ani prudkému africkému slunci, aby ukázalo svoji sílu. „A jak dlouho to potrvá?“ „Asi měsíc. Tenhle fenomén se vyskytuje v celé Africe. V období sucha vítr zvíří saharský prach a ten potom zasáhne převážnou část kontinentu. Je to ale kvalitní spraš a dobře zúrodňuje pole,“ vysvětluje mi. Na naší další cestě nás tedy bude provázet harmattan.

PROZILA JSEM SI PEKLO.indd 20

4.10.17 16:23

Jak se přibližujeme k zemi, letadlo sebou cuká. Vyle kané stádo koz utíká z okraje přistávací dráhy. Její asfal tový povrch je plný nerovností a trhlin. Přesto se pilotovi daří s námi bezpečně přistát. Podíváme se s Renatou jedna na druhou. „Tak to bychom měli,“ usmívá se spokojeně. Sestupujeme po schůdkách, Renata dosud s berlemi. Zvědavě se rozhlížíme. Letištní budova stojí přímo před námi: zuhelnatělá stavba posetá dírami po kulkách, jíž chybí většina oken. Jsou to stopy, které zde v prosinci 2013 zanechala bitva mezi vládními jednotkami a Boko Haram, když sekta chtěla dobýt město. Ničivá zběsilost, o níž ta těžká poškození svědčí, mě šokuje. Budova je nepoužitelná. Svá zavazadla si místo toho vyzvedáváme v nouzové stavbě instalované vedle zničené letištní budovy. Jak tak kráčíme v poledním vedru po letištní ploše, uvědomuju si, že jsme s Renatou jediní cestující bílé pleti, kteří se sem zatoulali. Proto jsme taky jediné, koho vyzvali, aby se dostavil do stanu vedle odbavovací buňky. Dva důstojníci nigerijské armády si přejí vidět naše pasy. S velkou vážností se vyptávají, kdo vlastně jsme a proč jsme sem přicestovaly. Renata se odvolává na svou charitativní činnost v nigerijské bratrské církvi (EYN), kterou založili misionáři v roce 1923 a která má dnes asi 350 000 členů. Mladšímu důstojníkovi to zjevně nic neříká, ale oči staršího se rozzáří. Ujišťuje nás, že jsme zde srdečně vítány.

  

PROZILA JSEM SI PEKLO.indd 21

4.10.17 16:23

PATIENCE IBRAHIM Andrea C. Hoffmannová PROŽILA JSEM SI PEKLO V zajetí islamistických povstalců z BOKO HARAM Z německého originálu Die Hölle von Innen, vydaného nakladatelstvím dtv Verlagsgesellschaft GmbH & Co. KG v Mnichově v roce 2016, přeložila Eva Švestková Obálku s použitím originální fotografie zhotovila Jana Šťastná Mapu vytvořil Peter Palm, Berlín Odpovědná redaktorka Ivana Parkmanová Technická redaktorka Lenka Gregorová Počet stran 264 Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2018 jako svou 9405. publikaci Sazbu zhotovila Helena Hyanová Tisk EUROPRINT a. s., Praha Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 Objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz

PROZILA JSEM SI PEKLO.indd 264

31.10.17 13:01