Andreas Pflüger
KNIŽNÍ KLUB
S konecnou platnosti 001 a 003.indd 3
9/15/17 10:29 AM
S konečnou platností
S konecnou platnosti.indd 1
7.9.2017 9:04:06
Andreas Pflüger
S KONEČNOU PLATNOSTÍ
KNIŽNÍ KLUB
S konecnou platnosti.indd 3
7.9.2017 9:04:07
Andreas Pflüger ENDGÜLTIG Copyright © 2016 by Suhrkamp Verlag, Berlin, Germany All rights reserved by and controlled through Suhrkamp Verlag Berlin Translation © 2017 by Tomáš Kurka
ISBN 978-80-242-5888-1
S konecnou platnosti.indd 4
7.9.2017 9:04:07
Pro Annu. NavĹždy.
S konecnou platnosti.indd 5
7.9.2017 9:04:07
Pokud by na konci zbylo ještě trochu času, nechtěla bych se ptát, proč musím zemřít, ale zajímalo by mě, proč jsem žila.
S konecnou platnosti.indd 7
15.9.2017 9:26:58
LA SAGRADA FAMILIA
Nic člověka neuklidní tak dokonale jako čištění zbraně. Kdokoliv jiný by musel zkontrolovat nábojovou komoru, aby se ujistil, že je prázdná. Ona však dokázala zcela přesně odhadnout hmotnost zásobníku pistole. Takže když jí vklouzl do dlaně, věděla, že jsou v něm napáskovány všechny náboje a žádný z nich nemůže být v hlavni. Svůj Browning High-Power znala stejně dokonale jako své oči, které byly zelené, ale občas i černé. Během čtyř sekund odklopila kohoutek, odjistila, sejmula závěr a vyjmula z hlavně pružinu. Perfektní belgická práce. Vděčila jí za mnohé. Poprvé zabila člověka ve svých dvaadvaceti letech. Tehdy se ji pokusil zavraždit drogový dealer a neuvědomil si, že na něco takového musí být dva. O rok později byla při předání výkupného připravena na okamžik, kdy únosce malého chlapce otevře tašku s nastříhanými novinami. Málem ji však zaskočil revolver, který měl ten chlap připevněný v pouzdru na lýtku. Další dva měsíce musela usínat s rozsvícenou lampičkou. Únosce nebyl poslední. Nikdy nezapomene ani na jednoho z nich. V Moskvě ji zastihl zabiják, který ji měl pozdravovat od Ilji Ivanoviče Nikulina. Hrál si s ní v podzemních garážích hotelu Aralsk na kočku a myš tak dlouho, dokud se z ní nestala kočka a z něj pištící myš. O jeho průstřel břicha se nestarala, ale dodnes před sebou vidí mladou hotelovou zaměstnankyni, kterou zasáhla zbloudilá střela z browningu do srdce. Držela tu ženu za ruku a dívala se jí do očí, dokud to neskončilo. 9
• •
S konecnou platnosti.indd 9
7.9.2017 9:04:08
Nad umývadlem luxusní koupelny pečlivě ošetřovala hlaveň a závěr olejem na zbraně. Myslela na to, že jednou jedinkrát nestihla svou pistoli vyčistit. Neapol. Ulička u baziliky sv. Kláry. Právě tam na ni čekal kmotr z rodiny Mazzarellových, s nímž vyjednávali o fiktivním nákupu deseti milionů padělaných eur. V jednu chvíli kmotr zasyčel „děvko“ a jí došlo, že o ní ví všechno. Rychlost reakce byla málo platná. Stiskla spoušť, ale rána nevyšla. O den dříve musela s Nikem zaletět zpátky do Berlína. Státní tajemník z ministerstva vnitra požadoval, aby ho osobně informovali o stavu případu. Byl to nadutý panák, který by nikdy nepochopil rozdíl mezi jednacím číslem a ráží 357 magnum. Po rozhovoru s ním se musela odreagovat na střelnici. Stačila vystřílet tři sta padesát ran a pak už musela spěchat na letiště, aby stihla let do Neapole. V rozhodující chvíli setkání s kmotrem se jí zasekl browning zanesený zbytky prachu a plynů. Mohlo to být draze vykoupené poučení. Hlaveň jeho lugeru měla přitisknutou na kořeni nosu. K vlastnímu překvapení zjistila, že vůbec nemá strach. Myslela jen na to, že poslední, co ve svém životě uvidí, je mezera mezi kmotrovými zuby, které odhalil ve vlčím úšklebku. Jenže Neapolitánec jí najednou bez hlesu padl k nohám. Niko. Zásah do hlavy z koltu na sto metrů. Něco takového se nedá naučit, to musí mít člověk v sobě. Všechny součástky pistole pečlivě vyčistila dětským kartáčkem na zuby a spokojeně sledovala, jak temně černý olej stéká přesně tam, kam má. Zasunula kartáček do hlavně a vyčistila ji zevnitř. Ráda se dotýkala oceli. Byla nezničitelná, ale současně na omak měkká a teplá. Takhle zbraně vnímala od svých dvanácti let, kdy ji otec poprvé vzal do lomu. Naučil ji všechno, co jen policista může dceru naučit o střílení. •
S konecnou platnosti.indd 10
10 •
7.9.2017 9:04:08
Svou první zbraň dostala k osmnáctinám. Byl to starší, ale udržovaný starfire ráže 9 mm. Vážil jen 400 gramů a přesně jí padl do ruky. Tu pistoli si zamilovala a říkala jí sedmikráska. Otírala ocel a užívala si její vůni. Byla cítit sladce po oříšcích a čistotě. Na složení browningu jí stačily čtyři sekundy. Cvaknutí, s nímž hlaveň vklouzla do rámu, bylo tím nejlepším prostředkem proti stresu. Ale dnes to neplatilo. Jenny Aaronová odešla do ložnice hotelového apartmánu. Na posteli ležel Niko Kvist a již potřetí pročítal složku podkladů. Aaronová to nepotřebovala. Její paměť pracovala jako vysokorychlostní software. Na zapamatování celé složky jí stačilo pět minut. V lednu roku 1912 namaloval Marc Chagall v Paříži „Snové tanečníky“, dva milence v těsném objetí, tančící v závratné výšce na laně nataženém mezi věžemi Notre Dame. Malíř si obraz natolik zamiloval, že ho neprodal, ale ponechal si ho. Když se krátce před vypuknutím první světové války vracel do své ruské vlasti, věnoval obraz své múze a pozdější manželce Belle. Počátkem dvacátých let vzali manželé malbu s sebou do Berlína, kde visela v jejich ložnici a Bellu uváděla do vytržení. Ovšem když se Chagall manželce přiznal k milostnému románku s jinou ženou, potrestala ho Bella tím, že „Snové tanečníky“ prodala jistému židovskému galeristovi. Čtyři roky poté, co se nacisté dostali k moci, zabavili všechna Chagallova díla, jichž se dokázali zmocnit, a posměšně je vystavili v mnichovském Domě umění jako „zvrhlá“. Po ukončení výstavy měla být za babku prodána přes jistou společnost z Luzernu. V muzeu však pracoval ovdovělý noční hlídač, který se do „Snových tanečníků“ zamiloval a dokázal se na ně nepřetržitě mnoho hodin dívat. Hlídač určitě nebyl hrdinský typ. Ovšem myšlenka na to, že obraz již nikdy neuvidí, pro něj •
S konecnou platnosti.indd 11
11 •
7.9.2017 9:04:08
byla natolik nesnesitelná, že ho před odvozem nechal zmizet a úspěšně předstíral, že o něm vůbec nic neví. Do konce války schovával „Snové tanečníky“ na půdě. Poté viseli u něj v obývacím pokoji, hned naproti skříňové stěny ve stylu, kterému se posměšně říkalo gelsenkirchenské baroko. Hlídač zemřel v požehnaném věku a jeho děti odnesly obraz ke znalci. Když se ukázalo, že se jedná o pohřešovaného Chagalla, nesměly si ho samozřejmě nechat. Obraz připadl zámožné vnučce galeristy, který ho kdysi získal od Belly Chagallové. Žena věděla, jak si dědeček malby vážil, a proto ji na jeho památku trvale zapůjčila do berlínské Národní galerie. A odtamtud obraz někdo ukradl. Vyřízl ho za bílého dne z rámu. Chladnokrevně, precizně a beze stop. Dva roky nebylo o obrazu slyšet. Počátkem listopadu dostal Niko tip od svého informátora: Chagalla prý má muž jménem Egger. Niko potřeboval tři týdny času, než se mu v Bruggách podařilo s Eggerem navázat kontakt. Vydával se za investičního bankéře poblázněného do umění. Egger požadoval tři milióny liber šterlinků. Obchod se měl uskutečnit v Barceloně. Proto byli tady. Dva tajní agenti s taškou plnou peněz. Aaronová vystupovala pod falešnou identitou expertky, která měla obraz ocenit. Niko vstal, položil jí ruku kolem ramen a něžně ji pohladil. Hezky voněl. Už rok spolu chodili, ale v agentuře o tom nikdo nesměl vědět. Hned by jim zakázali společnou práci. Utajení nebyl problém, v tom se oba skvěle vyznali. Problém byl v tom, že na sebe měli málo času. Onoho roku se Niko již třikrát účastnil akcí, z nichž se nemohl vracet do Berlína. A Aaronová zažila dvě nasazení. Ve Varšavě a Helsinkách. Během společné čtrnáctidenní dovolené v Marrákeši proto skoro nevycházeli z pronajatého domu na náměstí Djemaa el Fna. Stali se snovými tanečníky žhavých dní a studených nocí. Od Atlasu vanul do úzkých uliček ledový vítr, ale byl jim stejně lhostejný jako jídlo a pití. •
S konecnou platnosti.indd 12
12 •
7.9.2017 9:04:08
Barcelona byla po Neapoli teprve jejich druhou společnou akcí. Jenže tehdy v Neapoli kolem sebe teprve našlapovali jako dvě kočky, které se dělí o společnou misku s mlékem. Nyní už Aaronová věděla, že je rozdíl, pokud s milovaným mužem spí během dovolené nebo před akcí. Proč jen je tak křečovitá? Nechápala to. Už se účastnila složitějších misí, Barcelona byla proti nim rutinní záležitostí. A přece nemohla poslední noc usnout a celá se třásla, zatímco Niko vedle ní oddychoval klidně jako dítě. Zkusila třas potlačit tím, že číslům od jedničky do desítky přiřadila určité pocity. Jednička znamenala chuť, dvojka vděčnost, čtyřka měla všechno dokonale pod kontrolou, pětka vyjadřovala pohrdání, šestka soucit, sedmička přinášela cosi neočekávatelného, osmička zastupovala hrdost, devítka nosila štěstí a desítka byla zástupcem adrenalinu. Na trojku zkoušela nemyslet. Bylo načase. Uložila browning k Nikovu koltu do hotelového sejfu. Tam kam šli, si s sebou zbraně vzít nemohli. Dveře výtahu se zavřely. Tři patra. Aaronová přenesla váhu z jedné strany na druhou a zase zpět, protáhla šíji, stáhla lopatky k sobě, zakroužila rameny, zahýbala prsty v balerínách, uvolnila se a na závěr zatnula svaly. Aniž by si to uvědomila, dotkla se jizvy na levé klíční kosti. Nebyla to jediná jizva na jejím těle, ale pro ni byla jizvou s velkým J. „Znám skvělou restauraci u parku Güell. Co kdybychom si to tady o den protáhli a zítra trochu slavili?“ ozval se Niko. „Někdy jindy.“ Ani za nic tady nezůstane déle, než je nutné. V recepci seděl vedle své matky malý chlapec. Měl obličej starce s očima jako kameny, na nichž usychá mořská sůl. Četl komiks Slepý mstitel Daredevil. Aaronová cítila v zádech jeho pohled. Otočila se. Matka vstala a chtěla chlapce •
S konecnou platnosti.indd 13
13 •
7.9.2017 9:04:08
odtáhnout k výtahu, ale ten se nehýbal, zůstal sedět a zíral na Aaronovou. Zastavil u nich daimler řízený kolegou ze speciální jednotky katalánské policie. Jmenoval se Jordi. Další dva, Ruben a Josue, hráli roli bodyguardů a jeli ve druhé limuzíně. Všichni tři jim měli krýt záda. Jordi jel rychle. Míjeli těžkopádné, železobetonové stavby ze sedmdesátých let, natěsnané na sebe. Aaronová měla ráda geometrické tvary. Barcelona se koupala v posledních slunečních paprscích. Červánky zbarvily mraky nad městem doruda. Adrenalin jí pulzoval tepnami. Znala čtyři druhy adrenalinového vzrušení. Jedno se dostavovalo těsně před kontaktem: Čeká na mě stisk ruky, nebo kulka? Druhé zažila ve chvílích smrtelného nebezpečí. Další bylo následkem zranění. A poslední přicházelo, když přemýšlela o chybách, kterých se dopustila. S chybami je třeba počítat vždy. „Podívej,“ ozval se Niko. Věděla, že uvidí chrám La Sagrada Familia. Dílo Gaudího šílené fantazie, triumf víry, ruiny katolicismu, monument velkého vítězství a nejděsivější zkázy, nádherné, ale současně skličující absencí jakéhokoliv uspořádání, bezrozměrné, vzbuzující bázeň. Otočila hlavu a podívala se z okénka. Ale nebylo tam nic, vůbec nic. Katedrálu pohltila černá díra, do níž se zhroutilo světlo. Chřtán rozpínající se jako vesmír. Jordi, Niko a Aaronová se stali asteroidy kroužícími po okraji galaxie. V panice se pokusila dotknout Nika, ale ruku měla jako odříznutou od těla, jako by již k ní nepatřila. Aaronová zavřela a zase otevřela oči. Stáli na křižovatce u ulice Carrer de Mallorca. Lampy pouličního osvětlení se rozsvítily. Taxikáři postávali kolem svých •
S konecnou platnosti.indd 14
14 •
7.9.2017 9:04:08
vozů na štaflu a smáli se. Milenci se scházeli před kinem. Pes se vzpínal na vodítku. Dítě plakalo. Aaronová zašeptala: „Řekni číslo od jedné do deseti.“ Překvapený Niko se na ni trochu posměšně podíval. „Prosím!“ „Tři.“ Byli tři a už na ně čekali před skladem u přístavu. Na černém audi bylo na první pohled vidět, že prošlo důkladným tuningem. Egger byl vysoký a hubený. Odhadla ho na pětačtyřicet, ale na svůj věk vypadal mrštně. Na nohou polobotky, oblek šitý na míru, uzel na kravatě dokonale uvázaný a v knoflíkové dírce bílá kamélie. Podal jí pěstěnou, chladnou, hladkou ruku. Vyzařoval z něj nadhled člověka, který čte Dostojevského v originále. Ovšem vytrénované krční svaly měl napnuté jako ocelová lana. Napětí nepovolilo, ani když mírně sklonil hlavu a měkkým, sonorním hlasem jí řekl: „Na vás bych počkal dokonce celé dvě minuty.“ Byl arogantní. Pravděpodobně proto, že se jen zřídka potkal s někým, kdo by se mu vyrovnal inteligencí. Aaronová nepochybovala, že hodnotu obrazu dobře zná. A neměla na mysli prodejní cenu, ale skutečnou hodnotu, do níž se počítaly prožitky, jasnozřivost a hluboké pohnutí, díky nimž Chagall dokázal obraz namalovat za jediný den. Aaronová cítila vyzařující sílu už při pohledu na reprodukci. Jak působivý asi musí být originál. Náhle ji napadlo, proč si Egger obraz nenechá, ale chystá se ho prodat? Vůbec se nenamáhal s představováním ženy a asi o deset let mladšího muže, kteří ho doprovázeli. Žena byla atraktivní a sebevědomá. Musela mít pozoruhodný smysl pro rovnováhu, když dokázala bez nehody kroužit kolem auta na dvanácticentimetrových podpatcích. Pokud by v ruce držela plnou skleničku vody, nevylila by ani kapku. •
S konecnou platnosti.indd 15
15 •
7.9.2017 9:04:08
Mladší muž měl oči jako plastikové žetony, mělké a bez života. Kdyby v koutku úst nežmoulal cigaretu, vypadal by, jako by neměl rty. Kdysi mu někdo zlomil nos a už se ho nepodařilo pořádně narovnat. Hřbet pravé ruky pokrývalo velké vrozené mateřské znaménko. Podobnost muže s Eggerem nešlo přehlédnout. Bratři. To je zvláštní. Oba měli pouzdra na zbraně. To Egger nedokázal zamaskovat ani svým dvouřadovým sakem ze Savile Row. Aaronová by se vsadila, že Žetonové oko s náležitou hrdostí používá Glock 33. Egger by něco takového určitě neměl zapotřebí. Nepatřil k těm, kteří se prvoplánově vychloubají. A kromě toho se vyznačoval vybraným stylem. Pistole s plastovou pažbou by se k němu nehodila. To spíše Remington 1911 nebo Beretta Target. Pouzdra byla prázdná, i to Aaronová poznala na první pohled. To by mělo přispět k navození důvěry. Niko se zeptal: „Kde je obraz?“ „Kde jsou peníze?“ Niko kývl na Jordiho, který otevřel velkou tašku na sedadle spolujezdce. V Berlíně zvažovali, zda použít padělky. Jenže to by šlo jen v případě výměny z ruky do ruky. Museli však počítat i s variantou, že obraz nebude předán hned na místě kontaktu, a proto se nakonec rozhodli pro pravé, použité bankovky. Egger se na peníze podíval tak netečně, že to až hraničilo s výsměchem. O milimetr pohnul lícními svaly, což měl být úsměv. „Jen vy, obě ženy a já. Vaši muži tady zůstanou s ním,“ kývl na bratra. „Pokládejte ho za zástavu.“ Niko uvažoval jen chvíli. „Souhlasím.“ Následovali Eggera a ženu do skladu. Aaronové bylo jasné, že právě tohle byla první chyba. Chtěla přijít na schůzku ozbrojená a schovat pistoli do pouzdra na lýtku pod širokými kalhotami, ale Niko nesouhlasil. •
S konecnou platnosti.indd 16
16 •
7.9.2017 9:04:08
Rozhodnout musel on, protože Eggera již znal. „Nevěří nikomu, ani někomu tak krásnému, jako jsi ty. Určitě nás oba prošacuje.“ Neprošacoval, Proč asi? Ohlédla se přes rameno. Katalánci odmítli cigarety, které jim Žetonové oko nabízel. Při tréninku na střelnici se přesvědčila, že se ve své práci vyznají. Po střelbách byli všichni pozvaní k Rubenovi na večeři. Po bytě se honily děti, ze všech koutů zněl smích, podávala se paella a andorrská kořalka, která vháněla slzy do očí. Později si zašla na terasu zakouřit. Stromy šelestily ve větru, za listovím se mihotala okna jako políčka adventního kalendáře. Co tam asi Aaronová 3. prosince najde? Přišel za ní Jordi a vyžebral cigaretu. Kouřili spolu a oba věděli, že ne v každém okénku se skrývá tabulka čokolády. „Sloužím už moc dlouho a začínám blbě spát. V lednu dostanu místo v kanceláři,“ řekl Jordi. Dveře se za Aaronovou hlasitě zavřely. Ocitli se ve skladu kávy. Zalila je tak intenzivní vůně, že Aaronová chvíli nemohla popadnout dech. Do kávového aromatu se mísil odér karamelizovaného cukru, navlhlého dýmkového tabáku a čerstvě naštípaného dřeva. Na pytli s kávou byla položená plochá krabice s obrazem. „Můžu?“ zeptala se Aaronová. Žena krabici zvedla a podala. Aaronová měla mimořádný sluch. Jednou Pavlik na střelnici vysypal ze zásobníku několik nábojnic. Nemusela se ani podívat a přesně věděla, že jich bylo pět. Když teď zvenku zaslechla tři praskavé zvuky, bylo jí jasné, že v krabici žádný obraz není. A že se Jordi nikdy nedočká kancelářské práce. Muž, který si říkal Egger, odněkud jako mávnutím kouzelného proutku vyčaroval remington. Aaronová se převalila přes žoky s kávou a ucítila závan vzduchu od kulek prolétávajících •
S konecnou platnosti.indd 17
17 •
7.9.2017 9:04:08
v bezprostřední blízkosti. Odvalila se stranou, plynule vyskočila na nohy, ve stejném okamžiku postřehla hroutícího se Nika a kličkovala do zadní části haly. Rameno jí sevřely žhavé kleště, ale v mozku tepalo jediné slovo: Niko! Niko! Niko! Dvoje dveře, jako v ruletě. Vsadila všechno na červenou, rozrazila pravé a ocitla se v tmavé chodbě. Poslepu klopýtala dopředu, dokud nenarazila na zeď. Vybrala špatné dveře, zavedly jí do slepé uličky. Vtiskla se do výklenku. Cosi horkého jí stékalo po paži. Bolest zatím necítila. Rozsvítilo se světlo. Srdce jí do žil napumpovalo koncentrovaný strach. Ozvaly se tiché kroky. Žena si zula boty s vysokými podpatky a našlapovala bosky. Ještě pět metrů. Aaronová si všimla vypínače na protější stěně. Moc daleko. Mozek se šíleným tempem snažil vymyslet nějakou alternativu. Nic. Ještě čtyři metry. Tři. Aaronová se vymrštila z výklenku. Žena vystřelila. Kulka ji škrábla do ruky, ale to už stačila pěstí udeřit do vypínače. Tma. Skulila se na zem, dva výstřely šly do prázdna. Nohama srazila ženu k zemi. Ukazováčkem a prostředníčkem ji prudce bodla do solaru plexu. Žena chraptivě zalapala po dechu a sahala po pistoli. Aaronová ji rychlým pohybem popadla za hlavu a vší silou trhla. Ženě s hlasitým lupnutím praskl vaz. Aaronová nahmatala pistoli, poznala, že je to walther, a vytáhla zásobník. Prázdný. Projelo jí zklamání. Ale snad zůstal jeden náboj v hlavni. Prosím, prosím, prosím. Třásla se tak silně, že ztratila svůj obvyklý odhad hmotnosti. Nebyla si jistá, zda je pistole prázdná nebo ne. Kvůli hluku se neodvažovala ji natáhnout a přesvědčit se. Tep měla příliš vysoký, více než sto. V takovém stavu by nedokázala ani vystřelit. Musela se dostat na šedesát až sedmdesát tepů. •
S konecnou platnosti.indd 18
18 •
7.9.2017 9:04:08
Pomalu se donutila dýchat bránicí, čímž zvýšila objem svých plic a dodala svalům čistý kyslík. Bude jí na zklidnění tepu stačit třicet vteřin? Stála ve tmě. Naposledy se zhluboka nadechla a vydechla. Pravou rukou nahmatala vypínač. Teď. Rozsvítila. Žetonové oko v padesáti metrech. Stiskla kohoutek. Nikdy neslyšela krásnější zvuk než tento výstřel. Kulka proletěla Žetonovému oku krkem. Muž se pootočil a zhroutil k zemi. Doběhla k němu, podvědomě si uvědomila, že urazila šedesát kroků. Žetonové oko šokovaně zíral do stropu. Tepnu zasaženou neměl, ale nemohl se hýbat. V jeho Glocku 33 s tlumičem chyběly tři náboje. Jordi, Ruben, Josue. Vběhla do skladu, zastavila se a rozhlížela se přes hledí pistole, kterou držela v obou rukou. Přikrčila se, aby zmenšila tělesnou plochu. Egger nikde. Niko! Niko! Niko! Ležel stočený do klubíčka vedle krabice. Košili měl mokrou od krve. Mezi rty se mu objevila narudlá pěna. Šeptal stejně tiše, jako dýchal při spaní: „Vypadni odsud!“ Aaronová ho zkusila zvednout, ale devadesát kilo svalů nezvládla. Zkusila to znovu, ještě jednou a ještě. Kde je Egger? Niko ji chytil za ruku a přitáhl k sobě. Ústy se téměř dotýkal jejího ucha. Rozuměla slovům, ale nechtěla je chápat. „Musíš pryč,“ vyrazil ze sebe namáhavě. Egger se ve skladu zjevil jako kouzelník na pódiu. Aaronová se vrhla k zemi. Vystřelili současně. Pět ran se slilo v jediný výstřel. Egger zmizel. Nebyla si jistá, zda ho zasáhla. Ne. Zaslechla, jak do pažby zasunul nový zásobník. Zachytila Nikův pohled. Měla pocit, že se na sebe dívají celou věčnost. Rozběhla se. Remington zaštěkal, vrhla se stranou a šíleným během kličkovala ven. Znovu ji zasáhla kulka, opět do pravé •
S konecnou platnosti.indd 19
19 •
7.9.2017 9:04:08
paže. Ztratila rovnováhu a spadla na záda. Naslepo vystřelila směrem k vratům a odkutálela se stranou. Uviděla tři mrtvé muže. Chtěla vyskočit, ale tělo ji neposlouchalo. Modlila se, aby organismus přeskočil na nouzový provoz a vydal ze sebe ještě oněch pět procent, které člověk má stále v rezervě, i když si myslí, že už je úplně vyřízený. Zkusila ohnout malíček, šlo to. Dva prsty. Taky to šlo. Pohni se! Odplazila se k daimleru. Vyškrábala se za volant. Klíček byl v zapalování. Těžká limuzína naskočila napoprvé a tiše předla. Egger vyrazil ze skladu. Kulky roztříštily postranní okénko. Jeden projektil jí škrtl o týl. Vůz vyrazil směrem na Via de Circulaciò. Pět set metrů na plný plyn. Přes dálniční přivaděč se dostala na městský okruh. Nemohla se ohlédnout, takže jen tušila, že vlevo se vypínají strmé skály, vpravo se jako fotony v urychlovači částic míhala světla přístavu. Teprve teď začala cítit střelná zranění. Měla pocit, že místo pravé paže má kus ledu, předloktí ji naopak pálilo jako oheň. Po zádech jí stékala krev. Rychle se podívala do zpětného zrcátka. Uviděla audi. Prošlápla plynový pedál až k podlaze a dostala z vozu dvěstěpadesátku. Přesto ji Egger doháněl. Jeho auto bylo o pět set kilogramů lehčí a mělo dvojnásobný výkon. Do cesty jí vjela dodávka předjíždějící náklaďák. Z levého pruhu uhnula až na krajnici. Vnějším zrcátkem škrtla o dopravní značku. Zrcátko se utrhlo a odplachtilo do tmy. Egger se nalepil Aaronové za záď. Těsně za sebou vjeli do tunelu u Plaça de les Drassanes. Dvě stě šedesát. •
S konecnou platnosti.indd 20
20 •
7.9.2017 9:04:08
Zoufale si uvědomila, že mu neujede. Dotáhl své audi vlevo vedle ní. Podívali se na sebe. Trvalo to jen okamžik, ale zdál se jako věčnost. Periferně před sebou vytušila tmavý stín, další auto. Vrhla pohled na vozovku. V tunelu byly jen dva pruhy bez krajnice. Nebylo kam se uhnout. Zraněnou rukou zvedla pistoli a chystala se stisknout kohoutek. Byla rychlá, ale Egger ještě rychlejší. Aaronové cosi explodovalo před očima. Jakýsi blesk jí projel hlavou jako papírem. Vnímala vše jako v extrémně zpomaleném, přeexponovaném filmu s bolestivě jasnými barvami: převracející se auto, bankovky rozlétající se z vypadlé peněženky jako zvadlé listy, svůj obličej ve zpětném zrcátku, beztvarou krajinu, něco jako zasněženou poušť, věčné nic. Pak to samé ještě jednou, ale tisíckrát zrychleně. Jediný vír bolesti a nářku. A znovu blesk. Svět během nanosekundy zmizel. Na chvilku ještě slyšela, jak se ocel zakusuje do betonu, a poté vše utichlo. Poslední, co si uvědomila, bylo kávové aroma, odporné jako pach studeného popela.
•
S konecnou platnosti.indd 21
21 •
7.9.2017 9:04:08
1
Letuška se zeptala podruhé: „S mlékem?“ „Jen černou.“ Aaronová natáhla ruku a ucítila, jak jí letuška vtiskla pohárek do dlaně. Z reproduktorů se ozval kapitánův hlas: „Za třicet minut přistaneme v Berlíně. Celé ráno tam sněží. Zůstaňte připoutáni, před přistáním můžeme ještě zažít turbulence.“ Káva nebyla nijak dobrá. Musela se přinutit, aby ji vypila. Od té doby, co pracovala u Spolkového kriminálního úřadu ve Wiesbadenu, měla mnohokrát možnost zajet služebně do Berlína. V Treptowě totiž sídlila důležitá pobočka úřadu, mimo jiné sdružovala skupinu ochrany ústavních činitelů, protiteroristickou centrálu a referát „speciálních akcí“. Vždy se ale těmto cestám vyhnula. Vyrostla v Porýní, ovšem od dvaceti let se jejím domovem stal Berlín. Nebyla tam sice už pět let, ale stejně jí toto město zůstalo v srdci. Vnímala to zcela jasně a intenzivněji každým kilometrem, kterým se k němu blížila. Začala být netrpělivá, těšila se a cítila radostné mravenčení. Jen ji mátlo, že při tomto svém pouze jednodenním návratu současně pociťovala strach. Pět let. Aaronová se nedokázala odhodlat k výpovědi svého bytu v Schönebergu. Otec to udělal za ni. Z berlínských známých jí chybělo jen pár lidí. Při svém životním stylu si moc přátel nemohla dovolit. Vlastně za ně pokládala jen Pavlika a jeho ženu Sandru. Když v pětadvaceti nastoupila do bezejmenného oddělení, hned se jí ujal a staral se o ni. Byla jedinou ženou mezi čtyřiceti muži. •
S konecnou platnosti.indd 23
23 •
7.9.2017 9:04:08
Od Pavlika se dozvěděla, že je úplně jedno, jak dlouho tu práci bude dělat, stejně občas zažije noci, kdy na ni všechno padne a ona se roztřese. To ji tehdy velmi pomohlo. Uvědomila si, že se nemusí stydět nechat se utěšit a také utěšovat jiné. Přesto s Pavlikem v letech po Barceloně osobně nemluvila. V prvních měsících si jen telefonovali. Pavlik se pokoušel dělat, jako by se v Barceloně nic moc nestalo. Utíkal k vtípkům, což byl jeho styl jak se se vším vyrovnat. A ona nenašla slova, kterými by popsala, co pro ni jejich telefonáty znamenaly. Jednoho dne do sluchátek již jen dýchali. A pak si volat přestali. Poznám ho po hlase? „Zahajujeme přistání na letiště Berlín-Schönefeld. Prosím, vraťte své stolky a opěradla do původní polohy.“ „No super!“ Aaronové soused vztekle smetl pohárek od kávy na zem. Teprve teď jí došlo, že zapomněla nedopitou kávu na stolku a zřejmě ji vylila na mužovy kalhoty. „Jste slepá?“ prskal nepříjemně. „Jsem.“ Stevardka z pozemního personálu ji zavedla do haly. „Určitě si vás tady vyzvednou?“ ujistila se a nechala ji samotnou. Jak tam tak stála, s klidným pohledem a kufříkem vedle sebe, mohla být zcela běžnou ženou mezi třicítkou a čtyřicítkou, vysokou, atraktivní. Aaronová se uvnitř celá chvěla, protože věděla, kdo pro ni přijde. Nedávala na sobě však nic znát. Úplně zpočátku nosila pásku se třemi body, označující slepce. Jenže se jí stávalo, že se jen tak ponořená ve vlastních myšlenkách zastavila na chodníku nebo v obchodním domě, a náhle ji někdo zcela nečekaně a bez oslovení popadl a vlekl pryč. Takový horlivý pomocník se domníval, že se nedokáže dostat přes ulici nebo k eskalátoru. Když protestovala, snaživec se často urazil, nechal ji stát a zmizel. A ona nevěděla, kam ji dotáhl. •
S konecnou platnosti.indd 24
24 •
7.9.2017 9:04:08
Opatrně ťukla na své náramkové hodiny. Počítačový hlas oznámil: „Šestého ledna, středa, osm hodin, čtrnáct minut, sedmnáct sekund.“ Možná si spletla let. Co teď? Vzít si taxi? To by byl horor. Musela by se dostat ke stojánce taxi. To by mohla zvládnout, protože uslyší zvuk nakládaných kufrů, sdělování místa jízdy a klapnutí zavíraných dveří. Ale pak by tam stála jako při tiché demonstraci. Mávání by působilo směšně. Kdyby měla štěstí, vyštěkl by na ni některý z taxikářů: „Tak dámo, proč nenastupujete?“ Ale najednou Aaronová věděla, že Niko tady celou dobu je a pozoruje ji. Průstřel sleziny a plic. Ztratil dva litry krve, ale přežil. Konečně se dotkl jejího ramene. „Ahoj.“ Obejmul ji, jakoby se rozloučili včera. Aaronová ucítila jódovou tinkturu. Pořezal se při holení. Nechtěla, ale levá ruka ji neposlechla. Vklouzla pod Nikovu koženou bundu a dotkla se pažby pistole. Makarov Single Aktion. Vzal její kufr a zamířili k východu. Dříve většinou nosila boty s rovnou podrážkou. V současné situaci volila kovové podpatky. Sloužily ji jako echolot. Fungovalo to však jen na tvrdém povrchu a tichých a uzavřených místech. Letištní terminál byl příliš hlučný. Pro Aaronovou byl něčím jako chrámem hluku, složeným z šepotu, volání, směsi mnoha hlasů, skřípotu vozíků na zavazadla, zvonících mobilů, dětského křiku, rozhlasového hlášení ve špatné angličtině, do něhož se mísilo německé. Musela se do Nika zavěsit. Venku ucítila na obličeji chlad. Na pleti ji tály sněhové vločky. Nikova lehká, houpavá chůze jí nedělala problémy. Kdysi bývala stejným dravcem jako on. Aaronová několikrát nahlas luskla prsty. Věděla, že se tomu Niko diví, ale nic mu nevysvětlovala. Potřebovala se zorientovat. Každá věc odráží zvuk jinak, má vlastní vlnovou délku. Problém samozřejmě představovala hladina okolního hluku. •
S konecnou platnosti.indd 25
25 •
7.9.2017 9:04:08
Po delším pobytu ve městě ji večer bolela hlava a cítila se úplně ubitá. „Pozor, koš,“ upozornil ji. Věděla o něm už dávno. I díky tomu, že ucítila zahnívající slupky od banánů a zbytky hamburgeru nasáklého olejem. Ještě lepší by bylo mlasknutí, díky němuž vytvářela zvuky v úrovni hlavy, to znamená poblíž uší. V takové výšce již echolokační signály nebyly narušovány odrazem od země. Díky odrazu zvuku dokázala určit velikost a hustotu předmětů na vzdálenost pěti až dvou set metrů. Získala tak představu o svém okolí, která vypadala přibližně tak, jako když má vidící člověk před sebou zvětšený obrázek s malým rozlišením. Podobně se orientují netopýři nebo delfíni. Zpočátku tomu nevěřila. Na rehabilitační klinice působila žena, která sama byla již dlouho slepá. Každý den navštěvovala pacienty a v prvních, nejsložitějších týdnech, je všemožně podporovala. Aaronovou vzala na procházku do parku. Zastavila se, mlaskla a řekla: „Vpravo stojí šest stromů. Vysokých a objemných. Jsou to buky, kaštany nebo možná duby. Vlevo rostou další dva, ale menší, asi platany.“ Aaronová si pomyslela, že si z ní žena dělá legraci. Ale kolem šel lékař, ničemu se nedivil a potvrdil, že průvodkyně má pravdu: „Jen to nejsou platany, ale mladé břízy.“ Žena zamlaskala znovu a lehce se dotkla Aaronové. „Tamhle vpředu stojí dům. Odhadem k němu máme tak sto metrů. A přibližně dvacet metrů před námi parkuje auto.“ Bylo to tak. Aaronová se pevně rozhodla, že se tohle musí taky naučit. Lidé, kteří ztratí zrak v dospělém věku, ovládnou echolokaci jen zřídkakdy opravdu dokonale. Aaronová ale cvičila jako posedlá, ostatně jako vždy, když se k něčemu odhodlala. První úspěch zažila v uličce mezi dvěma budovami kliniky. Nejprve ji rozeznala díky proudícímu vzduchu a pak i uslyšela. Mlaskání se odráželo od stěn domů, ozvěna poletovala •
S konecnou platnosti.indd 26
26 •
7.9.2017 9:04:08
sem a tam a vrátila se k ní. Zvuk se ještě jednou zalomil a ona narazila na popelnici. Mlaskat vedle Nika jí připadalo hloupé. Možná by si myslel, že se zbláznila. Zastavila se. „Zapálila bych si.“ Niko samozřejmě netušil, jak dlouho jí trvalo, než se dokázala plamenem zapalovače trefit přesně na špičku cigarety a vypadat přitom zcela přirozeně. „Jaký je to u kriminálky?“ zeptal se. „Dobrý. A co ty?“ „Samý papírování.“ To určitě. To bys neměl pod bundou makarova. Tahle skvělá věcička měla jednu obrovskou výhodu: extrémně lehkou spoušť. Nespouštěl z ní oči. Odvrátila hlavu. „Zavolám auto,“ navrhl. „OK.“ Když si byla jistá, že už jí nemůže slyšet, dvakrát rychle mlaskla se rty našpulenými do O. Lokalizovala sloup pouliční lampy. Nebo možná dva? Vlevo nějaký rozměrný předmět. Reklamní poutač? Vývod vzduchotechniky? Vpravo stál autobus s běžícím motorem, kolem povykovali žáci, slyšela jen útržky mladistvých hlasů hovořících nějakým skandinávským jazykem. Niko a další „normální“ lidé vidí díky odrazu světla, ona používá také odrazy, ovšem zvukových vln. Díky nim „vidí“ pouliční lampu, autobus i školáky. Takže nyní je v Berlíně. Jak to vlastně ví? Jen díky tomu, že pilot hlásil: „Zahajujeme přistání na letiště Berlín-Schönefeld?“ Nebo proto, že kdosi z kolem projíždějícího auta nadával čistou berlínštinou: „Vlez mi na hrb! Nějak se na ten parkáč asi dostat musím, ne?“ Wiesbaden, to jsou tiché chodby Spolkového kriminálního úřadu, z nichž měla zpočátku pocit, že je v celé budově sama. Frankfurtská zelená bylinková omáčka v kantýně, dětský smích ze hřiště za jejím domem, rachocení zubačky mířící na Neroberg. Z měst, která navštívila, jí zůstaly v paměti tvary rukou, s nimiž si třásla, chuť koření v jídlech, •
S konecnou platnosti.indd 27
27 •
7.9.2017 9:04:08
muezzinovo volání, nezvyklý zvuk sirén na cizích policejních autech, poryv větru na obrovském náměstí. To vše pro ni bylo ztělesněním Londýna, Káhiry a Paříže. A co Berlín? Teplá, dýchající pokožka, k níž se choulila, výkřik do noci a pocit, že je skoro dokonale šťastná. Zkusila si vzpomenout na Nikův obličej. Nedokázala to. Náhle byl zase zpátky a chytil ji za ruku. Jeli po městském okruhu směrem na sever. Aaronová se soustředila na zvuk stěračů odstraňujících ze skla sněhové vločky. Zkusila synchronizovat svůj tep s jejich rovnoměrným intervalem. Jsem ti vděčná za spoustu věcí, ale nejvíc za to, že jsi tenkrát v Barceloně nikdy nezůstával u mého lůžka sám. To mlčení mezi námi bych nesnesla. Nic jsi mi ani slovem nevyčetl. Ale já sama se budu až do hloubi duše a do své poslední hodinky stydět. Nikdo z oddělení by nenechal zraněného kolegu na místě. Jen ona. Mohla o tom mluvit s jediným člověkem na světě. S otcem. Byl pro ni odjakživa nejdůležitější osobou. Mají to tak všechny dívky? Stal se jejím učitelem a později rádcem a důvěrníkem. Dlouhé roky se vídali jen zřídka. Ale stačilo to. Spojovalo je hodně věcí, například to, že oba věděli, jak dlouho někdy trvá zlomek sekundy. Jörg Aaron, starý mazák z protiteroristické jednotky GSG 9. 18. října 1977, 23:45 hodin, hangár letiště v Mogadišu. Kancléř Schmidt dal souhlas s útokem na boeing „Landshut“, unesený palestinskými teroristy. Plukovník Wegener se postavil před jednotku a zeptal se: „Kdo tam půjde první?“ Deset mužů vystoupilo o krok vpřed. Jörg Aaron ještě o jeden dál. Právě on rozrazil nouzový východ nad pravým křídlem a zastřelil první dva teroristy. •
S konecnou platnosti.indd 28
28 •
7.9.2017 9:04:08
Patnáct let neustále v akci. Poté se stal velitelem GSG 9, tykal si s Jicchakem Rabinem a získal Velký spolkový záslužný kříž. Žijící legenda. Na každém novém místě cítila ony pohledy. Tak tohle je dcera toho Jörga Aarona. V nemocnici byl první, kdo ji vzal za ruku. Krmil ji, myl a držel v náručí, když plakala. Postaral se o to, aby se okno v třetím patře nedalo otevřít. „Utekla jsem. Nechala jsem Nika ve štychu.“ „Měla jsi strach, to je normální.“ „Ale jak s tím mám žít?“ „Nemysli na to.“ „To se ti snadno řekne.“ „Zase se naučíš normálně vstávat a usínat, jíst, pít, dýchat. Přijde spousta dní, dobrých dní, kdy na to zapomeneš. Ale nezbavíš se toho už nikdy.“ Právě otce se zeptala: „Jak vypadají moje oči?“ Věděla totiž, že ji řekne pravdu, bez příkras. „Perfektně a nádherně.“ Nejkrásnější věta všech dob. Po týdnu mohla podstoupit výslech. K jejímu barcelonskému lůžku si přisedli dva úředníci z ministerstva vnitra. Neviděla je, ale bylo jí jasné, že vypadají stejně jako všichni ostatní, kterým se v průběhu let musela zpovídat. Účetní typy, v jejichž zápisech nebyla ani stopa po adrenalinu, smrtelném strachu a bolesti. Otec trval na tom, že u výslechu bude také. Nikdo se mu to neodvážil zakázat. Byl to prostě Jörg Aaron. Přečetli jí Nikovu výpověď: „Měl jsem kulku ve slezině a další v plicích. Jenny se mnou nemohla hnout a nacházela se pod palbou. Rozhodla se správně.“ „Paní Aaronová, potvrzujete tento popis situace?“ Otázka nebyla složitá a ona na ni chtěla odpovědět. Jen nevěděla jak. •
S konecnou platnosti.indd 29
29 •
7.9.2017 9:04:09
„Paní Aaronová?“ „Ano.“ Později nad tímto „ano“ mnohokrát hloubala. Někdy si namlouvala, že znamenalo: „Ano? Můžete mi tu otázku prosím zopakovat?“ A ne: „Ano, tak to bylo.“ Ovšem „ano“ bylo zapsáno do spisů jako forma souhlasu. „Měla jste proti sobě tři protivníky. Dva z nich jste již vyřadila. Je to správně?“ „Ano.“ Tak jí to řekli. „Podařilo se vám získat střelnou zbraň.“ „Ano.“ „Paní Aaronová, jste příslušnicí oddělení. Byla jste vycvičena v bojové střelbě a technikách boje zblízka, jste mimořádně odolná vůči stresu a osvědčila jste se v extrémních situacích. Přesto jste toho třetího muže nedokázala eliminovat?“ Měla říct pravdu: že si na to nepamatuje. Vybavovala si jen to, že než se za nimi zavřela vrata skladu, podívala se ještě jednou na Jordiho, Rubena a Josua. A v dalším obraze již ležela před halou a nemohla se hýbat. Zkusila ohnout malíček a nějak se dostala do auta. Výstřel rozbil postranní okénko. Prudce vyjela na dálnici. Na místě, kde měl sedět Niko, byly jen peníze. Ve zpětném zrcátku spatřila audi a věděla, že je konec. Pohled, výstřel a konec. „Od skladu k tunelu jste podle výpočtů potřebovala čtyři minuty. Je to tak?“ Otcův hlas zazněl jako ťukání nehtem na tabuli: „Myslíte si, že se moje dcera dívala na stopky?“ „Jedná se o následující věc, paní Aaronová: Nejpozději v autě jste si měla vyžádat pomoc speciální jednotky a zavolat sanitku. Proč jste to neudělala?“ Čtyři minuty. Ubíhaly šíleným tempem a přitom trvaly století. „Paní Aaronová?“
•
S konecnou platnosti.indd 30
30 •
7.9.2017 9:04:09
Otec jim opět skočil do řeči: „Já vám něco povím, vy šašci. Nikdo z vás se těžce zraněný nehnal na plný plyn po dálnici s hustým provozem a neměl přitom za zadkem zabijáka. Na základě svých skromných zkušeností vás mohu ujistit, že v takové situaci se špatně telefonuje.“ Požádali Aaronovou, aby podepsala protokol, a odešli. Otec položil svou ruku na její. Cítila, jak mu v žilách koluje krev. Mlčeli. Otec ji miloval. Do penze mu zbýval ještě rok a půl a služba pro něj byla vším. Ale proti dceři nebyla ani z poloviny tak důležitá. Odešel od jednotky a našel pro Jenny rehabilitační kliniku v Siegburgu, poblíž Sankt Augustinu, kde měli dům. Každé ráno jí předčítal noviny a později s ní cvičil. Nic jí neodpustil, i když jí zpočátku dělaly problémy i ty nejjednodušší úkony. Trénoval s ní jak podle váhy vidličky poznat, jestli nabodla kus masa nebo bramboru. Pomáhal jí s orientací při nakupování, učil ji, jak se má poslepu nalíčit, a nutil ji k neustálému zdokonalování: Dělej! Znova! Znova! Rehabilitační pracovník je napomínal: „Nepřepínejte se, dokonalou soběstačnost zvládnou stejně jen ti, kteří jsou slepí od narození.“ Otec ale vždy namítal: „Moje dcera to zvládne!“ Trápil ji i s nenáviděnou bílou holí. V tom ale bohužel valný úspěch neměl. Dodnes ji ovládala jen průměrně a nerada ji nosila, protože nesnášela pocit, že v ní každý okamžitě pozná nevidomého. Bifloval s ní Braillovo písmo a byl pokusným králíkem, kterému plna očekávání naservírovala svůj první, vlastnoručně připravený steak. Tehdy ještě nevěděla, jak od sebe odlišit sůl a pepř: Když zatřesete slánkou, sůl je slyšet, kdežto pepř ne. Když se otec rozkašlal a zaskuhral: „Fakt dobrý!“ rozesmáli se oba jako blázni.
•
S konecnou platnosti.indd 31
31 •
7.9.2017 9:04:09
Především ji ale naučil to nejtěžší: umět přijímat pomoc a smířit se s tím, že po zbytek života bude odkázaná na ostatní, což ovšem nesmí chápat jako nepříjemnou zátěž, ale běžnou nutnost. V den, kdy se poprvé odvážila sama opustit rehabilitační kliniku, měla jediný cíl: jít k otci. Nemohla dospat, tak moc se těšila na okamžik, kdy otec otevře dveře a za nimi ho překvapí ona. Aaronová věděla, že bude doma, čekal totiž jednoho ze svých přátel. Byla nesmírně hrdá, když nastoupila do správného autobusu, dokázala z něj i včas vystoupit a zorientovat se podle zvuků a vůní. Konečně věděla, že je doma. Nahmatala branku, slyšela změť hlasů. Nějací muži ji požádali, ať ustoupí stranou, a vynesli zevnitř jakýsi náklad. Pak se ozval zastřený hlas otcova přítele: „To jsem já, Butz.“ Otec prý vyndal láhev a řekl: „Tuhle whiskey mi věnoval ministr vnitra při mém odchodu do penze.“ Vzápětí se zhroutil. Nikdy se nesmíří s tím, že se s ním nemohla rozloučit a říct mu, že bez něj by byla mrtvá. Provoz trochu vázl, ale i tak se už blížili ke sjezdu u vysílače. Aaronová podle Nikova dechu poznala, že se na ni neustále ohlíží. Své oči namířila přímo proti jeho a cítila, jak se odvrátil. Auto jelo trhaně, museli neustále zrychlovat a zase brzdit. „To s tvým tátou mě mrzí.“ Mlčky kývla. Niko pod ním sloužil. Nemusel se do jednotky hlásit, otec si ho mezi tisícovkami dalších mladíků vybral a oslovil sám. Po nějaké době Niko odešel. Proč, to si oba nechali pro sebe. Aaronová jen cítila, že otce něčím velmi zklamal. Když se s Nikem dali dohromady, byla to pro Jörga Aarona velká rána. Jednou se ho zeptala, co se mezi nimi vlastně stalo. Řekl jen: „Je jako loď, která hledá svůj ledovec.“ Vzpomínky ukončil tlukot srdce, které se již neřídilo rytmem stěračů. Niko je vypnul a sjížděl z okruhu. „Čtvrté oddělení pro tebe nechalo složku přepsat do Braillova písma.“ •
S konecnou platnosti.indd 32
32 •
7.9.2017 9:04:09
To jí teď bylo nanic. Aaronová v duchu zaklela. Minulý pátek si o sporák spálila bříška dvou prstů. Ke čtení potřebovala levý ukazováček a ten ještě minimálně týden nebude v pořádku. „Ty ten případ znáš nazpaměť, tak mi ho přeříkej.“ Reinhold Boenisch, padesát osm let, odsouzený na doživotí za čtyřnásobnou vraždu. Ve vězeních pobýval od svých šestnácti let. Předevčírem, krátce před koncem směny, do jeho cely zašla vězeňská psycholožka. Pozval ji na šálek čaje. Boenisch ji zabil a od té doby nepromluvil ani slovo. S výjimkou jedné věty: Budu mluvit jedině s paní Aaronovou.
•
S konecnou platnosti.indd 33
33 •
7.9.2017 9:04:09
Andreas Pflüger
S KONEČNOU PLATNOSTÍ Z německého originálu Endgültig, vydaného nakladatelstvím Suhrkamp Verlag v Berlíně v roce 2016, přeložil Tomáš Kurka Obálku navrhl Ivan Brůha Odpovědná redaktorka Ivana Parkmanová Technická redaktorka Lenka Gregorová Počet stran 440 Vydala Euromedia Group, a. s. – Knižní klub, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2017 jako svou 9 351. publikaci Sazbu zhotovil Vladimír Fára Vytiskly TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz
S konecnou platnosti.indd 440
7.9.2017 9:04:26