titlist_Diderot_Sestava 1 28.11.17 14:53 Strรกnka 1
DENIS DIDEROT
JA K U B FATA L I STA
ODEON
Přeložila Dana Melanová
JACQUES LE FATALISTE ET SON MAÎTRE Translation © Dana Melanová, 2018 ISBN 978-80-207-1811-2
Jak se setkali? Náhodou, jako všichni. Jak se jmenovali? Co vám na tom záleží? Odkud přišli? Z nejbližšího místa. Kam šli? Ví snad někdo, kam jde? Co říkali? Pán neříkal nic; a Jakub říkal, že jeho kapitán říkal, že všechno dobré i zlé, co se nám přihodí tady na zemi, bylo předem napsáno tam nahoře. PÁN: „To je hodně závažné tvrzení.“ JAKUB: „Můj kapitán dodával, že každá kulka, co vychází z nějaké pušky, už má předem určeno, koho zasáhne.“ PÁN: „A měl pravdu…“ Po krátké odmlce Jakub zvolal: „Ať vezme čert hospodského i celou jeho hospodu!“ PÁN: „Proč posíláš k čertu svého bližního? To není křesťanské.“ JAKUB: „Protože zatímco se opíjím jeho mizerným vínem, zapomenu odvést naše koně k napajedlu. Mému otci to neujde; rozčílí se. Zavrtím hlavou; popadne hůl a poněkud necitlivě mi s ní polechtá záda. Kolem zrovna táhl regiment do tábora k Fontenoy; ze vzteku se k němu nechám naverbovat. Dorazíme na místo; začne bitva.“ PÁN: „A tebe zasáhne kulka, co ti byla předem určena.“ 5
JAKUB: „Uhodl jste; kulka do kolena; jen Bůh ví, co dobrého i zlého tahle kulka způsobila. Následné události na sebe navazují jako očka řetízku. Bez té kulky bych se třeba, aspoň si to myslím, nikdy nezamiloval a taky bych nekulhal.“ PÁN: „Tys byl tedy zamilovaný?“ JAKUB: „No zdali!“ PÁN: „A mohla za to jedna kulka?“ JAKUB: „Jedna kulka.“ PÁN: „Nikdy ses mi o tom ani slovem nezmínil.“ JAKUB: „To bych řekl.“ PÁN: „A pročpak?“ JAKUB: „Protože to nemohlo být vyřčeno dříve ani později.“ PÁN: „Takže teď přišla pravá chvíle, kdy se o tvé lásce něco dozvím?“ JAKUB: „Kdo ví?“ PÁN: „Každopádně začni…“ Jakub začal vyprávět o své lásce. Bylo po obědě; v dusnu se špatně dýchalo; jeho pán usnul. Noc je překvapila uprostřed polí a oni zabloudili. Pán se strašlivě rozlítil, bičíkem pořádně seřezal svého sluhu, a ten chudák hekal při každé ráně: „Tahle byla taky určitě napsaná tam nahoře…“ Vidíte, čtenáři, že jsem se do toho pustil s vervou a že záleží jen na mně, jestli vás nechám čekat rok, dva nebo tři roky na vyprávění o Jakubově lásce; třeba Jakuba odtrhnu od jeho pána a každého nechám jít vstříc náhodám, jak se mi zlíbí. Co mi brání, abych pána neoženil a neudělal z něj paroháče? Abych Jakuba nenalodil na koráb plující na ostro6
vy? Abych tam nepřivedl i jeho pána? Abych je oba neposlal zpátky do Francie na stejné lodi? Jak snadné je psát příběhy! Ale ne, nestane se to a oba to odnesou jenom jednou špatnou nocí a vy tímto odkladem. Rozednilo se. Ti dva nasedli na koně a pokračovali v cestě. – A kam mířili? – Už podruhé mi kladete tuto otázku a já vám na ni podruhé odpovídám: Co je vám po tom? Jestli se pustím do líčení jejich cesty, sbohem, Jakubova lásko… Nějakou chvíli jeli mlčky. Když se každý trochu oklepal ze své zatrpklosti, řekl pán svému sluhovi: „No tak, Jakube, kde jsme skončili s tvou láskou?“ JAKUB: „Myslím, že jsme skončili u toho, jak bylo nepřátelské vojsko poraženo na hlavu. Vojáci jsou pronásledováni, každý myslí jen na to, jak si zachránit vlastní kůži. Zůstanu na bitevním poli pod slušnou hromadou mrtvých a raněných. Den nato mě hodili ještě s tuctem dalších na vůz, aby mě odvezli do jednoho z našich špitálů. Ach, pane, myslím, že nejsou horší zranění než kulka v koleni.“ PÁN: „Ale no tak, Jakube, děláš si legraci.“ JAKUB: „Ne, u všech svatých, pane, nedělám si legraci! Vůbec netuším, kolik je v koleni kostí, šlach a jiných věcí, natož abych je uměl pojmenovat…“ Stejnou cestou jel jakýsi venkovan s dívkou, jež seděla na koni za ním, poslouchal je a vmísil se do hovoru: „Pán má pravdu…“ Nebylo zřejmé, komu byl ten pán určen, ale Jakub i jeho pán to přijali nelibě; a Jakub oslovil vtíravého promlouvače: „Do čeho se to pleteš?“ 7
„Pletu se do svého řemesla; jsem ranhojič, k vašim službám, a objasním vám…“ Žena, již vezl na zadku koně, ho přerušila: „Pane doktore, jeďme svou cestou a nechme ty pány; stejně nestojí o to, aby se jim něco objasňovalo…“ „Ne,“ odvětil ranhojič, „já jim to chci objasnit a také jim to objasním…“ A jak se obrátí, aby objasňoval, strčí do své družky, která ztratí rovnováhu a spadne z koně, jedna noha se jí zachytí do šosu ranhojičova pláště a náhle je na zemi a sukni a spodničky má na hlavě. Jakub sesedne, uvolní nohu ubohé ženštiny a shrne jí sukně. Netuším, co udělal dřív, jestli shrnul sukně nebo vyprostil nohu; ale soudě podle křiku oné ženy, určitě si přivodila těžké zranění. Jakubův pán praví k ranhojiči: „Tady vidíte, co znamená, když někdo objasňuje.“ Na to ranhojič: „Tady vidíte, co znamená, když někdo nechce, aby se objasňovalo…!“ A Jakub osloví ženu, která spadla, či byla sebrána ze země: „Utište se, děvenko, není to vaše vina, ani doktorova, ani moje, ani vina mého pána: bylo napsáno nahoře, že dnes, na této cestě, v tuto hodinu bude doktor nadržený na povídání, můj pán a já budeme nevrlí a nabručení, vy budete mít bouli na hlavě a ukážete nám zadek…“ Kdybych vás chtěl hodně potýrat, co všechno bych z uvedené příhody vytěžil! Přidal bych oné ženě na důležitosti; udělal bych z ní neteř faráře z vedlejší vsi; shromáždil bych vesničany z obce; vybájil bych si potyčky a milostné zápletky; venkovanka byla totiž pod prádlem pěkná. Jakub a jeho pán tuhle maličkost zaznamenali; máme tedy příhodnou 8
situaci pro lásku. Proč by se Jakub neměl podruhé zamilovat? Proč by se podruhé nestal pánovým rivalem, a dokonce rivalem, jemuž bude dána přednost? – Copak už se mu něco takového přihodilo? – Pořád to vaše vyptávání. Copak nechcete, aby Jakub pokračoval ve vyprávění o své lásce? Jednou provždy si to sami ujasněte; udělá vám radost, když bude vyprávět, nebo neudělá? Pokud ano, posaďme zase venkovanku na koňský hřbet za ranhojiče, nechme ty dva, ať jedou svou cestou, a vraťme se k našim dvěma poutníkům. Tentokrát se chopil slova Jakub a řekl svému pánovi: „Takový je běh světa; vy, který jste nebyl nikdy v životě raněn, a tudíž nevíte, co znamená mít kulku v koleni, přesvědčujete mne, jemuž rozdrtila koleno a který už dvacet let kulhá…“ PÁN: „Mohl bys mít pravdu. Ale tenhle drzoun ranhojič je příčinou, že jsi dosud na valníku s kamarády, daleko od špitálu, daleko od svého uzdravení a také daleko od svého zamilování.“ JAKUB: „Myslete si o tom, co chcete, bolest v mém koleni byla neskutečná a pořád sílila vinou drkotání tvrdého vozu a nerovností cest; při každém otřesu jsem ostře vykřikl.“ PÁN: „Protože bylo nahoře napsáno, že budeš křičet?“ JAKUB: „No jistě! Ztratil jsem spoustu krve a dozajista bych umřel, kdyby náš valník, poslední v řadě, nezastavil před jakýmsi stavením. Žádám, aby mě tam vysadili; položí mě tedy na zem. Mladá žena, která stála ve dveřích chalupy, zmizela vevnitř a skoro vzápětí zase vyšla ven se sklenicí a lahví vína. Vypil jsem chvatně asi dva doušky. Vozy, které jely před námi, odjížděly. Chystali se mě zase hodit mezi mé kamarády, já jsem se však pevně zachytil ženiných šatů 9
a všeho, co jsem měl na dosah ruky, a protestoval jsem, že už na vůz nechci, a jestli mám umřít, radši umřu tady než o dvě míle dál. Sotva jsem to dořekl, omdlel jsem. Když jsem se probral, ležel jsem svlečený na posteli, která stála v koutě světnice, kolem mě byli venkovan, pán těchto míst a hlava rodiny, jeho žena, ta, co mi pomohla, a několik malých dětí. Žena si namočila cíp zástěry v octě a třela mi nos a spánky.“ PÁN: „Ach, ty darebo! Ty holomku… Syčáku, vím, kam míříš.“ JAKUB: „Pane, myslím, že nevíte vůbec nic.“ PÁN: „Ty se do téhle ženy nezamiluješ?“ JAKUB: „A mohlo by se mi vyčítat, kdybych se do ní zamiloval? Můžeme snad za to, že se zamilujeme nebo nezamilujeme? A když už se zamilujeme, dokážeme jednat tak, jako bychom nebyli zamilovaní? Kdyby to bylo předem napsáno nahoře, pak všechno, co se mi chystáte říct, bych si už řekl; nafackoval bych si; rozbil bych si hlavu o zeď; vyrval bych si vlasy z hlavy; ale ať bych udělal cokoli, stejně by to bylo k ničemu a můj dobrodinec by nosil parohy.“ PÁN: „Budu-li ovšem uvažovat jako ty, pak neexistuje žádný zločin, jaký by člověk nespáchal bez výčitek svědomí.“ JAKUB: „Nad tím, co teď namítáte, jsem si už mockrát mutýroval mozek; ale přestože výčitky svědomí mám, vždycky se zase vrátím ke slovům mého kapitána: Všechno dobré i zlé, co se ti přihodí tady na zemi, je napsáno tam nahoře. Jak by se, pane, dalo podle vás vymazat to, co je psáno? Můžu nebýt tím, čím jsem? A jestliže jsem tím, čím jsem, můžu jednat jinak, než jak jednám? Můžu být současně já i někdo jiný? A byla od té doby, co jsem přišel na svět, jediná chvíle, kdy by tohle neplatilo? Povídejte si, co chcete, vaše 10
úvahy jsou možná správné; ale pokud je psáno ve mně nebo tam nahoře, že mi budou připadat nesprávné, co s tím podle vás nadělám?“ PÁN: „Napadá mě jedna věc: totiž jestli by se z tvého dobrodince stal paroháč, protože to bylo psáno tam nahoře; nebo zda bylo napsáno nahoře, že nasadíš svému dobrodinci parohy?“ JAKUB: „Bylo to napsáno jedno vedle druhého. Všechno bylo napsáno současně. Je to jako velký svitek, který se postupně pomaloučku rozvinuje…“ Jistě chápete, čtenáři, kam až bych mohl vést tento rozhovor o tématu, o němž se tolik mluvilo a psalo po dva tisíce let, a přitom se nepostoupilo ani o krok. Pokud jste mi trochu vděční za to, co vám povídám, buďte mi ještě mnohem vděčnější za to, co vám nepovídám. Zatímco naši dva teologové vedli učenou disputaci, přičemž jeden druhého nevnímal, jak se to v teologii může stát, přiblížila se noc. Projížděli krajinou, která nebyla nikdy zrovna bezpečná, ale v těchto dobách se vinou špatné správy země a všeobecné bídy počet lotrů zmnohonásobil. Zastavili v mizerné putyce. Připravili jim dvě lůžka z popruhů ve světnici, kde byly ve všech stěnách škvíry a táhlo jimi. Požádali o večeři. Přinesli jim bažinatou vodu, černý chleba a zkyslé víno. Hospodský, hospodská, děti i podomci se tvářili zasmušile a nevlídně. Odvedle uslyšeli nevázaný řehot, doléhalo k nim bouřlivé veselí asi tuctu lapků, kteří sem přišli před nimi a zmocnili se všech zásob. Jakub zůstával poměrně klidný; jeho pán měl k tomuto stavu hodně daleko. Usouženě rázoval po světnici ve snaze rozchodit starosti, 11
zatímco jeho sluha zhltl pár kousků černého chleba a s úšklebkem je zapil několika sklenicemi nechutného vína. Právě v tu chvíli zaslechli, jak jim někdo klepe na dveře; byl to podomek, kterého troufalí a nebezpeční sousedé donutili, aby donesl našim dvěma pocestným na talíři všechny kosti z drůbeže, již spocívali. Jakuba to pobouří a popadne pánovy pistole. „Kam jdeš?“ „Jen mě nechte.“ „Kam jdeš, ptám se tě?“ „Přivedu tu holotu k rozumu.“ „Uvědomuješ si, že jich je aspoň tucet?“ „I kdyby jich byla stovka, počet nehraje roli, jestli je nahoře psáno, že jich není dost.“ „Vem tě čert i s tou tvou drzou průpovídkou…!“ Jakub se vymaní z pánových rukou, vstoupí do místnosti oněch vrahounů, v každé ruce drží pistoli. „A teď alou do postele,“ osopí se na ně, „prvnímu, kdo se pohne, vystřelím mozek…“ Jakubovo vzezření a tón působily tak opravdově, že ti šibeničníci, kteří si života vážili stejně jako slušní lidé, ani nemuknou, vstanou od stolu, shodí šaty a zalehnou. Pán si nebyl jistý, jak tohle dobrodružství skončí, čekal na Jakuba a třásl se strachy. Jakub se vrátil obtížený svršky těch chlapů; sebral jim je, aby je nenapadlo zase vstát; zhasl jim světlo a zamkl na dva západy dveře, klíč od nich držel v ruce současně s jednou z pistolí. „A teď, pane,“ obrátil se ke svému pánovi, „už jen přistrčíme postele ke dveřím, zabarikádujeme je a klidně se vyspíme.“ A hned se do toho pustil, strkal postele a zároveň nevzrušeně a stručně vyprávěl pánovi podrobnosti téhle výpravy. 12
PÁN: „Jakube, ty jsi opravdu chlapík všemi mastmi mazaný! Ty tedy věříš…“ JAKUB: „Já nevěřím a malinko možná i věřím.“ PÁN: „Co kdyby tě neposlechli a nelehli si?“ JAKUB: „To není možné.“ PÁN: „Jak to?“ JAKUB: „Protože se to nestalo.“ PÁN: „A co kdyby zase vstali?“ JAKUB: „Tím hůř, možná tím líp.“ PÁN: „A co kdyby… a co kdyby… a co kdyby… a…“ JAKUB: „Kdyby se moře vařilo, měli bychom, jak se říká, spoustu pěkně uvařených ryb. K ďasu, pane, před chvílí jste si myslel, že jsem ve velkém nebezpečí, a pořádně jste se spletl; teď si myslíte, že hrozí velké nebezpečí zase vám, a možná se pletete ještě víc. V tomhle domě se bojíme jeden druhého; což dokazuje, že jsme všichni hlupáci…“ A zatímco takhle mudroval, svlékl se, lehl si a usnul. Jeho pán snědl také kousek černého chleba a napil se kyselého vína, špicoval uši a poslouchal, co se děje kolem, díval se na chrápajícího Jakuba a říkal: „Chlapík všemi mastmi mazaný, je to tak…!“ Pán se po vzoru svého sluhy také natáhl na bídné lože, ale nezamhouřil oka. Jakmile se rozednilo, ucítil Jakub ruku, která do něj šťouchala; byla to ruka jeho pána, jenž ho potichu volal: „Jakube! Jakube!“ JAKUB: „Co se děje?“ PÁN: „Už je ráno.“ JAKUB: „Může být.“ PÁN: „Tak vstávej.“ 13
JAKUB: „A proč?“ PÁN: „Abychom odtud byli co nejrychleji pryč.“ JAKUB: „A proč?“ PÁN: „Protože nám tady není dobře.“ JAKUB: „Kdo ví, jestli nám jinde bude líp.“ PÁN: „Jakube?“ JAKUB: „No jo, pořád! Jakube! Jakube! Co vás to ďas bere?“ PÁN: „Co ďas bere tebe, Jakube, příteli?“ Jakub si protřel oči, několikrát zívl, protáhl si paže, beze spěchu se oblékl, odsunul postele, opustil světnici, sešel dolů, vydal se do stáje, osedlal koně a připevnil jim uzdu, vzbudil hospodského, jenž dosud spal, zaplatil útratu, nechal si u sebe klíče od obou světnic; pak naši dva muži vyrazili. Pán chtěl ujíždět tryskem; Jakub chtěl jet krokem a pořád podle svého způsobu. Už se poměrně dost vzdálili od truchlivého útočiště, když tu pán uslyšel, že Jakubovi v kapse cosi cinká; zeptal se ho, co to je. Jakub mu odpověděl, že jsou to klíče od obou světnic. PÁN: „A proč jsi ty klíče nevrátil?“ JAKUB: „Protože takhle bude nutné vpáčit se do dvojích dveří; do vedlejších dveří, a vysvobodit tak z vězení naše sousedy, pak do našich a vrátit jim šaty, což nám poskytne náskok.“ PÁN: „Znamenitě, Jakube! Ale proč bychom měli mít náskok?“ JAKUB: „Proč? Namouduši, nemám tušení.“ PÁN: „Ale když chceš mít náskok, proč jedeme krokem?“ JAKUB: „To je tak: protože nevíme, co je psáno nahoře, nevíme ani, co chceme, ani co děláme, a tak jednáme podle 14
svého vrtochu, jejž nazýváme rozumem, nebo podle vlastního rozumu, který je často jen nebezpečným vrtochem, co dopadne buď dobře, nebo špatně.“ PÁN: „Mohl bys mi říct, co je blázen a co je moudrý člověk?“ JAKUB: „Proč ne…? Blázen… počkejte… to je nešťastný člověk; a tím pádem je moudrý člověk i člověk šťastný.“ PÁN: „A kdo je tedy šťastný a kdo nešťastný?“ JAKUB: „To je jednoduché. Šťastný člověk je ten, jehož štěstí je napsáno tam nahoře; a nešťastný člověk je tím pádem ten, jehož neštěstí je psáno tam nahoře.“ PÁN: „A kdo napsal tam nahoře štěstí i neštěstí?“ JAKUB: „A kdopak asi zrobil ten velký svitek, kde je všechno psáno? Jeden kapitán, přítel mého kapitána, by dal klidně dukátek, aby se to dověděl; on, můj kapitán, by nedal ani pětník, ani já ne; k čemu by mi to bylo? Vyhnul bych se proto díře, v níž si mám srazit vaz?“ PÁN: „Myslím si, že ano.“ JAKUB: „Já si zase myslím, že ne; protože by musela být jedna řádka lživá v tom velkém svitku, který obsahuje pravdu a nic než pravdu a celou pravdu. Bylo by napsáno ve velkém svitku: Jakub si toho a toho dne srazí vaz. A Jakub by si vaz nesrazil? Připouštíte, že by se to mohlo stát, ať je autorem velkého svitku kdokoli?“ PÁN: „O tom by se dalo hodně diskutovat…“ JAKUB: „Můj kapitán zastával názor, že opatrnost vychází ze zkušenosti. A díky zkušenosti se díváme na okolnosti, v nichž se nacházíme, jako na příčiny jistých důsledků, v něž máme v budoucnosti doufat, či se jich obávat.“ PÁN: „A tys něčemu z toho rozuměl?“ 15
JAKUB: „No jistě, postupně jsem si na jeho vyjadřování zvykl. Říkal ovšem také, že jen málokdo se může chvástat, že má dost zkušeností. Nenechal se snad mnohdy obalamutit právě ten, kdo si zakládal na tom, že je zkušenostmi nejlépe vybavený? A existuje člověk, který je schopný přesně vyhodnotit okolnosti, v nichž se nachází? Mezi záměrem v naší hlavě a tím, jenž je zanesen v seznamu tam nahoře, je velký rozdíl. Řídíme snad my osud, nebo osud řídí nás? Kolik moudře vymyšlených plánů selhalo a kolik jich ještě selže! Kolik nesmyslných plánů uspělo a kolik jich ještě uspěje! Tohle mi opakoval můj kapitán po dobytí Berg-op-Zoomu a Port-Mahonu; a dodával, že opatrnost nám nikterak nezaručí úspěch, ale utěší nás a omluví z neúspěchu; a tak spal vpředvečer boje pod stanem, jako by byl v posádce, a do bitvy šel jako na ples. Při pohledu na něj byste zvolal: ,To je ale chlapík všemi mastmi mazaný…!‘“ Když dospěli v rozmluvě až sem, zaslechli v jisté vzdálenosti za sebou hluk a pokřikování; otočili hlavu a uviděli tlupu mužů ozbrojených holemi a vidlemi, jak k nim přibíhají, co jim nohy stačí. Určitě vám přijde na mysl, že je to hospodský, jeho pacholci a ti lapkové, o nichž jsme vyprávěli. Jistě vás napadne, že toho rána vyrazili dveře, když neměli klíče, a že si lapkové domysleli, že se naši dva pocestní vypařili i s jejich svršky. Jakuba to napadlo a procedil mezi zuby: „Proklaté klíče a proklatý vrtoch nebo rozum, které mi kázaly odnést je s sebou! Proklatá opatrnost! Atd., atd.“ Zajisté předpokládáte, že ta malá armáda zaútočí na Jakuba a jeho pána a že vypukne krvavá bitka, budou padat rány holí, bude se střílet z pistole; výhradně na mně záleží, 16
jestli se tohle všechno přihodí; ale sbohem, pravdivý příběhu, sbohem, vyprávění o Jakubově lásce. Naše dva pocestné nikdo nepronásledoval; nevím, co se stalo v hospodě po jejich odjezdu. Pokračovali v cestě, stále netušíce, kam vlastně směřují, ačkoli aspoň přibližně tušili, kam chtějí jet; nudu a únavu překonávali mlčením a povídáním, jak to mívají ve zvyku ti, kdo kráčejí, a někdy i ti, kdo sedí. Je naprosto zřejmé, že nepíšu román, protože nedbám na to, co by romanopisec jistě neopomněl použít. Ten, kdo by považoval moje psaní za pravdu, by se možná mýlil méně než ten, kdo by je považoval za smyšlený příběh. Tentokrát promluvil jako první pán a začal už navyklým refrénem. „No tak, Jakube, jak to bylo s tvou láskou?“ JAKUB: „Nevím, kde jsem skončil. Tak často jsem byl přerušován, že bych udělal líp, kdybych to vzal znovu od začátku.“ PÁN: „Ne, ne. Probral ses z mdlob na prahu chalupy, ležel jsi v posteli a kolem tebe postávali majitel chalupy, jeho žena a děti.“ JAKUB: „Výtečně! Nejdůležitější byl v tu chvíli ranhojič, ovšem široko daleko nebyl žádný k mání. Dobrý muž vysadil na koně jedno ze svých dětí a poslal je do nejbližší vsi. Jeho žena zatím ohřála silné víno, roztrhla mužovu starou košili; a mé koleno bylo omyto, ovázáno a zabaleno do hadrů. Do trochy vína, jímž namočili obvaz, dali pár kousků cukru, co sebrali mravencům, a já jsem ho vyzunkl; potom mi poradili, abych byl trpělivý. Připozdívalo se; všichni usedli ke stolu a večeřeli. Bylo po večeři. Dítě se pořád nevracelo, natož aby se objevil ranhojič. Otec rodiny přišel o dobrou 17
náladu. Byl to od přírody mrzutý člověk; plísnil manželku, nic mu nebylo vhod. Nevrle poslal ostatní děti do postele. Manželka si sedla na lavici a začala příst. On chodil sem a tam; a jak tak chodil, hledal záminky k hádce. ,Kdybys šla do mlýna, jak jsem ti řekl…,‘ a dokončil větu kývnutím k mé posteli. ‚Půjdu tam zítra.‘ ‚Mělas tam jít dneska, jak jsem ti říkal… A kdy hodláš shrabat zbytky slámy nahoře ve stodole?‘ ‚Shrabu je zítra.‘ ‚Sláma už nám dochází; udělala bys líp, kdybys ji shrabala dneska, jak jsem ti řekl… A co ta hromada ječmene, co hnije na sýpce? Vsadím se, že tě ani nenapadlo ji přeházet.‘ ‚Udělaly to děti.‘ ‚Mělas to udělat sama. Kdybys byla na sýpce, nestála bys u dveří…‘ Zatím dorazil do chalupy jeden ranhojič, pak druhý, nakonec třetí i s chlapcem.“ PÁN: „Najednou se s ranhojiči roztrhl pytel!“ JAKUB: „Ten první nebyl doma, když k němu chlapec dorazil; jeho žena však poslala pro druhého a třetí doprovodil chlapce až do chalupy. ‚Buďte zdrávi, přátelé; jste tady?‘ pozdraví ten první druhé dva… Spěchali, jak to jen šlo, bylo jim horko, měli žízeň. Usedli kolem stolu, z nějž ještě nesundali ubrus. Žena sejde do sklepa a vrátí se s lahví. Manžel bručel pod vousy: ,Proč u všech rohatých stála u dveří?‘ Ranhojiči pijí, hovoří o chorobách v okolí; začnou vypočítávat, jakými metodami je léčí. Sténám; ubezpečí mě: ,Ještě chvilku a jsme u vás.‘ Po první lahvi požádají o druhou, že se připíše na účet mého léčení; potom o třetí a o čtvrtou, 18
pořád na účet mého léčení; a při každé další lahvi se manžel vrací k téže písničce: ,Proč u všech rohatých stála u dveří?‘“ Co všechno by někdo jiný vytloukl z těch tří ranhojičů, z jejich konverzace při čtvrté lahvi, z jejich mimořádných léčebných úspěchů, z Jakubovy netrpělivosti, z hostitelovy mizerné nálady, z vět, co pronášeli naši venkovští Eskulapové nad Jakubovým kolenem, z jejich rozdílných názorů; jeden tvrdí, že Jakub umře, pokud mu okamžitě neuříznou nohu, druhý, že musí vyjmout kulku i kousek látky z oděvu, která se do těla dostala s ní, a tomu chudákovi nohu zachránit. Viděli bychom Jakuba, jak sedí na posteli, žalostně zírá na svoji nohu a loučí se s ní, jako jeden náš generál mezi ranhojiči Dufouartem a Louisem. Třetí ranhojič by jen tak lelkoval až do chvíle, kdy by se hádka těch dvou vyostřila a slovní invektivy by přešly k činům. Ušetřím vás všech těchto věcí, s jakými se shledáte v románech, ve staromódní hře a ve společnosti. Když jsem zaslechl hostitele, jak křičí, a myslí tím svoji ženu: „Co u všech rohatých dělala u těch dveří!“, připomněl jsem si Molièrova Lakomce, který říká o svém synovi: Co u všech rohatých chtěl dělat na té galéře? A uvědomil jsem si, že nejde jen o to, aby člověk říkal pravdu, musí být ještě vtipný; a že právě proto se navždycky bude říkat: Co chtěl dělat na té galéře?, zatímco větička mého venkovana: Proč u všech rohatých stála u dveří? se nikdy nestane úslovím. Jakub však neměl ke svému pánovi takové ohledy, jaké mám já k vám; neopomněl žádnou maličkost, takže ho málem podruhé uspal. O pacienta se nakonec postaral ne-li nejschopnější ze tří ranhojičů, tedy zajisté nejstatnější. 19
KNIHOVNA KLASIKŮ
DENIS DIDEROT JAKUB FATALISTA
Z francouzského originálu Jacques le Fataliste et son maître vydaného nakladatelstvím Gallimard v Paříži roku 1973 přeložila Dana Melanová Obálku navrhl Zdeněk Ziegler Redigovala Irena Grusová Odpovědný redaktor Jindřich Jůzl Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 304 Vydala Euromedia Group, a. s. – Odeon, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2018 jako svou 9539. publikaci, v Odeonu publikace 744. Sazba SF SOFT, Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica V tomto překladu vydání první Naše knihy dodává na trh Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz