0038497

ve stinu knizeciho stolce_03_Sestava 1 3/8/18 10:09 AM Stránka 1

E STÍNU KNÍŽECÍHO STOLCE

Hana Whitton

KNIŽNÍ KLUB

Ve stínu knížecího stolce Hana Whitton © Hana Whitton, 2018 ISBN 978-80-242-6086-0

Ve_stinu.indd 4

19.3.2018 14:42:30

KAPITOLA PRVNÍ

Z

„

dá se, že Děpolt zachází s mečem stejně obratně jako tvůj prvorozený, princ Vladislav,“ poznamenal biskup Heřman směrem ke knížeti Vladislavovi a zahleděl se přitom opět na nádvoří Pražského hradu, kde se pod dohledem zkušeného velitele stráží Šimona cvičili dva mladí knížecí synové v bojovém umění. Kníže Vladislav se usmál. Heřmanova chvála ho potěšila. Mladšího syna Děpolta měl ze svých dětí snad nejraději. „Musím tě upozornit na jedno – Děpolt si zakládá na svém latinském jméně Theobaldus, i když mu většinou nikdo jinak než Děpolt neřekne. Znáš ale mladíky jeho věku!“ Také Vladislav se teď zadíval na syny, kteří zcela propadli bojovému zápalu a úplně zapomněli na okolní svět. „Já budu představovat strýce Bořivoje!“ vykřikl nyní Vladislav Mladší a zaútočil na Děpolta. „V tom případě jsem strýc Soběslav!“ zvolal Děpolt a odrazil obratně výpad staršího bratra. Velitel stráží, který si byl vědom toho, že je pozorují urození diváci, jen zkroušeně pohlédl k oknům paláce a bezmocně rozhodil pažemi. Hra na přemyslovské strýce Bořivoje a Soběslava mohla patřit u knížecích synků k oblíbeným, on však věděl moc dobře, že jsou ta dvě jména na pražském knížecím dvoře zapovězena. Vladislav se svými bratry Bořivojem a Soběslavem, kteří skončili pánbůhví kde v exilu, zrovna nejlépe nevycházel. 5

Ve_stinu.indd 5

19.3.2018 14:42:30

Téměř bez přestání s nimi sváděl boj o moc a o to, aby si před nimi udržel knížecí stolec. Ne vždy se mu to podařilo. Knížeti Vladislavovi přelétl při zmínce o příbuzných po tváři nespokojený výraz. Obrátil se proto raději rychle k biskupu Heřmanovi. „Snažím se jim oběma dát stejné vychování, vzdělání i bojovou průpravu. A ani jejich nejmladší bratr Jindřich není výjimkou. Ovšem… jen jeden z nich může vládnout!“ Biskup Heřman vrhl postranní pohled po Kosmovi, děkanovi pražské kapituly při chrámu svatého Víta, s nímž dnes odpoledne dělal knížeti Vladislavovi společnost. Vážil si názoru tohoto sečtělého a zcestovalého duchovního, který se nyní navíc pustil do sepisování kroniky o poněkud bouřlivých dějinách české země. Měl ho rád a častokrát s ním nad džbánkem jiskrného vína probíral nejnovější události a život vůbec. Nezůstalo obvykle jen u toho jednoho džbánku, což ovšem nelibě nesla Kosmova choť Božetěcha. Kosmas mu ten tak trochu spiklenecký pohled oplatil. Kníže Vladislav věděl moc dobře, o čem mluví, když prohlásil, že pouze jeden ze synů může vládnout. Také on byl druhorozený, a přesto nakonec dosedl na knížecí stolec místo staršího bratra Bořivoje II. a místo ambiciózního mladšího Soběslava. Neobešlo se to bez krvavých střetů. Dodnes musel být bez přestání připraven na nečekaný útok, na podlou zradu, která by ho připravila o knížecí majestát, a to i od těch nejbližších. Nechtěl, aby něco podobného museli prožívat jeho synové. Modlil se, aby ho Bůh zachoval při životě až do plnoletosti nejstaršího syna. Ten po něm pak dosedne na knížecí stolec a jistě získá také královský titul, kterého Vladislav na rozdíl od svého otce dosud nedosáhl. A ten titul musí být tentokrát dědičný, aby měly budoucí generace Přemyslovců jednou provždy zajištěnou mocenskou budoucnost. Kníže Vladislav si ztěžka povzdychl. Věděl, že uhájit knížecí stolec pro svého nejstaršího nebude snadné a že ho čekají tvrdé 6

Ve_stinu.indd 6

19.3.2018 14:42:30

boje se staršími Přemyslovci. Ti budou s určitostí uplatňovat právo seniorátu, tedy pravidlo, že se vladařem stává vždy ten nejstarší z rodu. A tím rozhodně Vladislavův prvorozený, který dostal po otci jméno Vladislav, nebyl. S tím seniorátem se konečně musí něco udělat, umínil si. Jenže tohle si umiňoval už nějakou dobu, protože otázkou zůstávalo, jak to navléknout, aby se konečně prosadila primogenitura, tedy právo prvorozeného vládnout. Pohlédl znovu na syny, kteří v zápalu boje zapomněli zcela na své okolí. „Zdá se, že má navrch strýček Soběslav v podání pana Děpolta,“ poznamenal s úsměvem Kosmas. Vladislav se sice také usmál, byl to však vynucený úsměv. Ti dva, prvorozený Vladislav Mladší a druhorozený Děpolt, spolu nesmějí nikdy zkřížit meče, musejí vždy držet pospolu. To bude první krok k úspěšné vládě. A ten druhý, to bude výhodný sňatek, diplomaticky dojednané dynastické spojení s nějakou urozenou dědičkou strategicky důležitých území. Její vlivní příbuzní mu pak jistě pomohou ubránit knížecí stolec před nároky ostatních Přemyslovců. Jistě se to podaří! Vlna uspokojení, která mu zalila nitro, byla velmi příjemná. Můj syn Vladislav nejenže jednou dosedne na knížecí stolec, ale stane se také českým králem. Můj nejstarší syn a dědic to dokáže. Ne však Děpolt, protože je druhorozený. Vládnout může opravdu pouze jeden. A proto bude lepší, začne-li si Děpolt už nyní zvykat, že musí vždy věrně sloužit staršímu bratrovi, až ten se jednou stane knížetem Vladislavem II., a že je odsouzen zůstat ve stínu knížecího stolce. „Je to naštěstí jenom hra, nic jiného,“ poznamenal nyní kníže Vladislav, vědom si toho, že podobný názor, jaký právě vyslovil 7

Ve_stinu.indd 7

19.3.2018 14:42:30

Kosmas, musí zdusit v samém zárodku. „Mým synům se sice dostává stejného vychování, avšak jak Děpoltovi, tak Jindřichovi je od útlého mládí vštěpováno, že je jejich povinností sloužit věrně bratrovi, až se stane knížetem. A že mu musejí pomáhat v jeho nelehkém a náročném údělu,“ zdůraznil ještě. „Vždyť na koho jiného by se měl spolehnout než na vlastní krev, na vlastní bratry?“ Ta slova zněla sice vznešeně a moc hezky, ale Vladislav věděl, že on by se na vlastní příbuzné zrovna spolehnout nemohl. Tedy rozhodně ne na bratry Bořivoje a Soběslava. V případě jeho synů se to musí změnit. Tentokrát vrhl kradmý pohled po Heřmanovi Kosmas. Kníže Vladislav by přece měl vědět nejlépe, že spoléhat se na bratrskou pomoc se příliš nevyplácí, říkaly jeho oči. Náhle zatoužil po klidu své studovny v nedaleké budově svatovítské kapituly, kde sepisoval kroniku, kde byl sám se svými myšlenkami, vzdálen převratným událostem posledních let, vzdálen nepřetržitým bojům o moc a současnému světu, kterému přestával rozumět. Tam měl klid také od manželky Božetěchy a jejich synka, i když za tuto myšlenku se vzápětí zastyděl. Patří možná k posledním z kněží, kteří se těší z rodinného života. Hlasy požadující po duchovních přísný celibát sílily každým dnem a Kosmas si uvědomoval, že je možná otázkou krátkého času, kdy se tento požadavek prosadí i v českém knížectví. „To si říkáte rytíři?“ Z nádvoří k nim dolehl zvonivý dívčí hlas a protrhl nastalé, poněkud nemile se vlekoucí ticho. Všichni v komnatě to uvítali, byli rádi, že se tím vyhnuli dalším úvahám o složitostech vládnoucí dynastické rodiny Přemyslovců, a zahleděli se opět na nádvoří. Dívka, která se objevila pod okny, sklouzla pružně z bělouše a hodila otěže veliteli stráží. Ten je přijal s uctivou úklonou, jako by mu tím prokázala nevídanou poctu. 8

Ve_stinu.indd 8

19.3.2018 14:42:30

„Měli byste se bít o přízeň nějaké urozené paní, která vám před turnajem věnovala zástavu! A vy si tu zatím hrajete na souboj dvou nerudných strýčků!“ prohlásila se smíchem. „Ty abys nezkazila každou zábavu, sestřičko Svatavo!“ ohradil se rovněž se smíchem Děpolt a spolu s bratrem nechal toho přátelského klání. Jeho starší sestra Svatava pohodila dotčeně hlavou. „Kolikrát ti mám opakovat, abys mi říkal Luitgarda! To naše babička je Svatava! Každý si nás pak plete.“ V hezké tváři s jemnými rysy, tak typickými pro představitele přemyslovského rodu, se jí zračilo rozladění a v tmavých očích zahořel vášnivý plamínek. Kníže Vladislav si opět povzdychl, tentokrát však pouze s předstíranou vážností. „Odpovídající výchovu neupírám ani své dceři Svatavě, která, jak vidíte, zase trvá na jméně Luitgarda. Jak s tou si bratři jednou poradí, to bude už pouze na nich. Jistě vám neuniklo, že je oba co do bojovnosti předčí a nepotřebuje k tomu ani meč,“ poznamenal kníže Vladislav blahosklonně. Miloval z hloubi srdce svou jedinou dceru a věděl, že se mu po ní bude nesmírně stýskat, až se provdá. Již brzy si ji odveze k sobě do Bavor její snoubenec Fridrich z Bogenu. Bude to ale výhodný sňatek, protože politická moc Bogenů, rodu spřízněného s významnými Babenberky, vzrůstá každým rokem. Vladislavovi Mladšímu se vlivný švagr bude jistě jednou hodit. To nebyl jediný důvod, proč kníže Vladislav vítal Luitgardin brzký sňatek. Neunikl mu totiž pohled plný zbožnění, kterým ji doprovázel velitel stráží Šimon. Zámožný Fridrich z Bogenu, zastávající úctyhodný úřad purkrabího, byl jistě vítanější partie než Šimon, byť nakrásně velitel stráží a vychovatel knížecích synů. „Je chvályhodné, že chce přijmout jméno, pod kterým ji budou ctít v zemi jejího budoucího chotě,“ poznamenal opatrně biskup Heřman. Co na to také jiného říct? 9

Ve_stinu.indd 9

19.3.2018 14:42:30

„To ano,“ přikývl kníže Vladislav. Ani jemu se toto téma nechtělo dvakrát rozvádět. Jeho dcera měla totiž ještě jeden důvod, proč si zvolila jméno Luitgarda. Bylo to z loajality k matce Richenze z Bergu. O sporech Richenzy s tchyní Svatavou se všeobecně vědělo. A vědělo se také, že se týkají nástupnictví po knížeti Vladislavovi. „Každý z nás je smrtelný, Vladislave,“ připomínala mu matka často tu nemilou pravdu. „Měl bys konečně stanovit toho, kdo po tobě dosedne na knížecí stolec! Tvůj bratr Soběslav…“ „Můj bratr Soběslav je tyran! Nikdy nepřistoupím na to, aby se stal jednou knížetem právě on! Nikdy, slyšíš?“ vybuchl tehdy jako pokaždé, když matka s tímhle začala. „A kdo by jím tedy podle tebe měl být?“ ohradila se zostra matka. „Znáš pravidlo seniorátu, podle něhož se vybírá vladař! Na knížecí stolec musí dosednout nejstarší Přemyslovec, ne jeden z tvých synů.“ Ti si mohou ještě nějaký čas počkat, zato můj Soběslav ne, tohle by mu nejraději vmetla do tváře, neboť považovala jen za správné, aby se po Vladislavovi ujal vlády její syn Soběslav. Sežehl tehdy matku zlým pohledem, který ho vzápětí mrzel. Po mně se jednou ujme vlády můj nejstarší syn! chtělo se mu vykřiknout. Věděl však, že by se tak dopustil osudové chyby. Matčinu moc nepodceňoval. Dosud si uchovala titul královny, který pro ni vydobyl její manžel, kníže a později král Vratislav, a který on zatím nedokázal získat. Možná i proto na ni Richenza, pořád pouhá kněžna, poněkud závistivě zahlíží. „Ota Olomoucký, kníže znojemského a brněnského údělu třeba, když tak trváš na seniorátu!“ odsekl jí tehdy. Toho naopak podporovala Richenza, protože si Ota vzal její sestru Sofii. „To nikdy nepřipustím zase já!“ rozkřikla se tehdy matka a další debatu ukončila pořádným prásknutím dveřmi. Takhle to vypadalo v poslední době pořád, a tak nebylo divu, že se vnučka, kterou po ní v době ještě idylických vztahů hrdí 10

Ve_stinu.indd 10

19.3.2018 14:42:30

rodiče pojmenovali, rozhodla pro podobu jména Luitgarda. Měla blíže k matce, které stranila, což ostatně Vladislav považoval za přirozené. Na prahu se v tu chvíli objevil komorník, jenž jim oznámil, že je v hodovní síni očekává Její Milost kněžna Richenza, a Vladislav byl opravdu rád, že mohl zanechat těch ponurých myšlenek.

Radost knížete Vladislava nad útěkem od nemilých úvah měla pouze krátké trvání. V hodovní síni ho totiž neočekávala pouze jeho choť Richenza, ale rovněž jeho matka Svatava. Napětí, které zde panovalo, svědčilo zjevně o tom, že si obě dámy opět vyměnily názor na knížecí nástupnictví. Vladislava se to dotklo – nepodceňoval nutnost podobného rozhodnutí, ovšem nepříjemný pocit, že ho obě ženy předčasně pohřbívají, v něm přehlušil vladařskou zodpovědnost. Nemládl, to věděl moc dobře, ale nechtěl si to zbytečně připomínat. Rozhodně ne při pohledu na Richenzu, svou půvabnou a o mnoho let mladší manželku. I ten hněv jí sluší, pomyslel, když pohlédl do její tváře znachovělé rozhořčeným ruměncem. Rozhovor s tchyní jí zažehl v tmavých očích vášnivé jiskřičky. Ty Vladislav dobře znal, jenže on se z nich těšil za jiných a mnohem příjemnějších okolností, za nocí strávených v milostných objetích. Nakrátko přivřel oči, a jako by v tu chvíli ucítil hebké pramínky Richenziných plavých vlasů, které mu protékaly prsty jako tekuté zlato, když jimi majetnicky prohrábl bohaté kadeře. Ty jí dnes skrývala jemná rouška, kterou přidržovala zlatá obroučka knížecí koruny. Ty Richenziny věčné spory se Svatavou možná pramenily právě z toho, že Richenze zdobí hlavu pouze ona knížecí korunka, a ne koruna královny, kterou pro Svatavu získal její manžel a Vladislavův otec Vratislav, první český král. 11

Ve_stinu.indd 11

19.3.2018 14:42:30

Vratislav mohl být králem, jenže královský titul dědičný nebyl. O jeho znovuzískání se musel zasadit on, Vladislav. Při té myšlence Vladislav jako vždy pocítil dobře známé bodnutí výčitky, protože v tomto ohledu neuspěl. Rychle proto oči zase otevřel, zapudil sny a vrátil se do skutečnosti. Dnes se tu všichni nesešli proto, aby hodnotili jeho vládu a to, čeho docílil či nikoli. Dnes se jejich zraky budou upírat do budoucnosti. Během této hostiny musí totiž padnout definitivní rozhodnutí o dynastickém sňatku nejstaršího syna Vladislava a také druhorozeného Děpolta. Jistě, knížecí rádci se k této otázce už jasně vyjádřili, ale kníže Vladislav chtěl ještě získat požehnání biskupa Heřmana a děkana Kosmy. Pokynul na pozdrav matce a poté Richenze a zamířil ke svému místu v čele tabule. Richenza na nic nečekala a kývla na stolníka, aby sloužící začali nosit na stůl. Byla si vědoma důležitosti této hostiny, a tak na výběr chodů dohlédla osobně a dala si opravdu záležet. Ta pečlivá příprava měla ještě další důvod – chtěla zapůsobit na svého chotě. Věřila tvrzení, že láska prochází žaludkem – alespoň ve Vladislavově případě tomu tak skutečně bylo – a tak doufala, že si ho vybranými pokrmy získá na svou stranu v tom urputném souboji s tchyní Svatavou. I po létech manželství sice věděla, že Vladislava dosud dokáže okouzlit svými půvaby, rozhodla se nicméně vsadit na jistotu. Nadívaná marinovaná kachna na medu patřila k Vladislavovým nejoblíbenějším jídlům, a tak Richenza věřila, že po takové pochoutce dopřeje sluchu nejen jejímu orodování za švagra Otu Olomouckého coby nástupce na knížecí stolec, ale hlavně jejím případným připomínkám k výběru manželek pro oba syny. Ani v jednom z případů nemůže nic ponechat pouhé náhodě. Vrhla po manželovi rychlý, nenápadný pohled. 12

Ve_stinu.indd 12

19.3.2018 14:42:30

Vladislav netrpělivě vyslechl krátkou děkovnou modlitbu před jídlem, pronesenou děkanem Kosmou, a nedočkavě si odkrojil první plátek z nadívané kachny zalité hustou omáčkou. „Moje nejoblíbenější jídlo,“ poznamenal podle očekávání a usmál se na manželku. „Chutné!“ pochválil tu krmi, sotva si vložil první sousto do úst. Tentokrát to však řekl spíš proto, aby udělal Richenze radost. Uvědomil si, že přes velký hlad nemá dnes na jídlo příliš pomyšlení. Jak by také mohl, když se právě během této hostiny rozhodne o osudu jeho synů, nejstaršího Vladislava a nejmilovanějšího Děpolta. A tak si s druhým, neméně lahodným soustem, které odřízl stříbrným nožem se střenkou už trochu odřenou a ztenčenou častým užíváním, jen pohrával. „Již před nějakou dobou jsme dospěli k rozhodnutí o volbě manželky pro prince Vladislava Mladšího,“ začal konečně a obrátil se k biskupu Heřmanovi. „Rád bych ale znal dříve, než zahájíme odpovídající jednání, tvůj názor, Excelence, a samozřejmě také názor děkana Kosmy.“ Svatava i Richenza zpozorněly. „V první řadě je nutné, aby se sňatkem mého nejstaršího syna rozhojnilo území našeho knížectví o nové državy, které mu nevěsta přinese věnem. A stejně důležité bude, aby mu jeho budoucí choť zajistila přístup ke dvoru císaře Svaté říše římské. Jinými slovy, potřebuje mít po boku ženu s dobrými konexemi. Ty mu pomohou získat královský titul, doufejme, že tentokrát i dědičný, stejně jako výhodné místo na výsluní evropské politiky, až po mně usedne na knížecí stolec.“ „Ale…“ Královna matka Svatava se užuž nadechovala ke květnatému proslovu o tom, že na knížecí stolec musí přece po Vladislavovi jednou dosednout nejprve její syn a Vladislavův bratr Soběslav, jak si to žádá nástupnické právo podle seniorátu, uplatňované odjakživa v rodě Přemyslovců. Vládl vždy 13

Ve_stinu.indd 13

19.3.2018 14:42:30

ten nejstarší v rodě, ne prvorozený syn momentálně panujícího knížete. Richenza po ní blýskla rozhořčeným pohledem a také biskup Heřman se na ni zahleděl, na tváři varovný výraz. „Teď ne!“ mohla si přečíst v jeho očích. Zmlkla tedy raději, a jako vždy v podobných situacích se uchýlila k tiché modlitbě. Bože, dopřej mi ještě nějaký čas na tomto světě! Zachovej mě při zdravém těle i duchu, abych mohla splnit to, co jsem si slíbila, to, co jsem si přísahala. Jen jeden může vládnout po Vladislavovi, a tím musí být můj syn Soběslav! Ne Ota, ten provinční vládce brněnského či znojemského údělu, ta ratolest vedlejší přemyslovské větve. Ne můj vnuk Vladislav Mladší, jakkoli ho miluji, neboť ten má před sebou na rozdíl od Soběslava celý život. Věděla, že se musí obrnit trpělivostí, protože jí vbrzku přijde na pomoc biskup Otto z Bamberku, který přislíbil podpořit její požadavek. Z jeho posledního listu bylo patrné, že je rozhodnut vyvinout na Vladislava jistý nátlak, aby odkázal nástupnictví bratru Soběslavovi, jemuž také knížecí stolec po právu náleží. Sklonila se proto raději nad stříbrný talíř, nevnímala však vybrané pochoutky, které jí na něj předkládali. Chtěla jen, aby jí dlouhá rouška skryla tvář tak, aby z ní nikdo nemohl vyčíst tyto myšlenky, které se jí honily hlavou. To její synové přece musejí být nastoleni jako knížata, to oni musejí vládnout z knížecího stolce svému lidu, ne nějaký příbuzný z bůhvíkolikátého kolena, pochybně uplatňující právo seniorátu! Jedině udržením hlavní rodové linie se Přemyslovci vyhnou nepřetržitým rozmíškám a vojenským střetům. Ovšem zde přítomné Richenze to vysvětlovala bezpočtukrát a zcela marně. Ta brojí proti Soběslavovi. A Vladislav, který už takhle nemá bratra v lásce, se jí nechává nekriticky ovlivňovat. Svatava vrhla kradmý pohled po snaše. 14

Ve_stinu.indd 14

19.3.2018 14:42:30

Richenza je skutečně krásná, musela, byť nerada, připustit. Tedy dosud krásná. A o hodně mladší než Vladislav. Jistě jí ochotně naslouchá za dlouhých nocí, které spolu tráví v manželském loži. Ani já nebyla jiná, přiznala si posléze Svatava. A ani mne čas zcela nepřipravil o půvab. Pravdou bylo, že se Svatava naučila obratně zastírat známky stáří, povadlou pleť i tu trpkou vrásku podél úst, připomínající jí při každém pohledu do zrcadla, kolik let jí doopravdy je. Svěží, ale pomíjivou krásu, která jí byla kdysi dána do vínku, nahradila okouzlujícím vystupováním a uhlazenými způsoby. Vždyť právě díky tomu získala na svou stranu bamberského biskupa Ottu, v němž má nyní oddaného přítele. Však se ještě ukáže, kdo tu bude mít poslední slovo! Natáhla se po poháru, po malých doušcích upíjela víno a znovu se přitom zaposlouchala do synovy řeči. „Pro svého nejstaršího jsme vybrali za nevěstu Gertrudu Babenberskou,“ prohlásil právě a Svatava zbystřila sluch. „To je výborná volba!“ Biskup Heřman si s pozdní lítostí uvědomil, že ta slova téměř vyhrkl. Pohlédl proto rychle na Kosmu v naději, že ten závěr potvrdí. Kosmas souhlasně přikývl. „Je to opravdu výborná volba, Milosti! Gertruda z rodu Babenberků je přece nevlastní sestrou římského krále Konráda III. a vnučkou samotného římského císaře Jindřicha IV.“ Vladislav se rozzářil. Heřmanova a Kosmova slova ho potěšila. Dobrá nálada se mu zvolna vracela. „Nevěsta, byť dosud mladičká, přinese věnem skutečně nezanedbatelné politické konexe, a to je přesně to, co právě potřebujeme,“ dodal Vladislav. Pohlédl po těch slovech na Richenzu. Neuniklo mu, jak pozorně ho poslouchá. Zalichotilo mu to. Není ještě všem dnům konec, má drahá, jako by říkal jeho pohled, i ty se ještě můžeš stát královnou, ztratí-li za mne moje budoucí snacha Gertruda na tom pravém místě vhodné slůvko. 15

Ve_stinu.indd 15

19.3.2018 14:42:31

„A co Děpolt?“ otázala se zčistajasna Svatava, která oproti svému předsevzetí nedokázala nadále mlčet. A to nejen proto, že měla druhorozeného vnuka opravdu ráda a že jí na něm záleželo. Obávala se, aby se Vladislav nedopustil nějaké zásadní chyby, která by měla neblahý dopad jak na Děpoltův osud, tak na celé knížectví. Vladislav sebou při matčiných slovech trhl, zdálo se, že téměř poplašeně. Jako by nakrátko zapomněl, že vládcem je tu on a že nemusí matku poslouchat. Nyní už ne, ne jako dříve, ne jako před léty. A přesto se toho provinilého pocitu, že by se mohl dopustit něčeho, čím by se jí znelíbil, nedokázal zbavit. Pokaždé za to měl na sebe zlost a dnešní den nebyl výjimkou. Rychle se opanoval. „Vím, jak ti na Děpoltovi záleží, matko,“ vynutil na tváři úsměv. „A tak tě jistě potěší, že i pro něj jsme vybrali choť, která jistě rozhojní slávu našeho rodu. Gertruda, které se říká Sibylla, je dcerou braniborského markraběte a…“ „Myslíš Albrechta Medvěda?“ přerušila ho Svatava užaslou otázkou. „Tobě se podařilo vstoupit v jednání o zasnoubení Gertrudy Sibylly s Děpoltem?“ V matčině hlase nyní zaznělo uznání. Podle ní byla Albrechtova dcera ještě lepší dynastická partie než celá císařská vnučka Babenberkovna. Nemusela sice mít tak vysoce urozené a vlivné příbuzné, ale její otec prokázal už dávno, že je schopný vladař s velkou budoucností. Své državy navíc rozhojnil výhodným sňatkem a k tomu ještě dědictvím. Mohl být teprve první braniborský markrabě, stačil však získat také titul vévody. Podle Svatavina názoru představoval novou průbojnou sílu, která možná ovlivní další politický vývoj v Evropě, a zejména pak v sousedních zemích, tedy i v Čechách, mnohem výrazněji než urození příbuzní té babenberské dcerky. „Ano, toho,“ přitakal snaživě Vladislav, kterého matčin obdivný údiv potěšil. Vždycky toužil po jejím uznání. Zejména po té vzpouře proti nejstaršímu bratrovi Bořivojovi, za něhož posléze 16

Ve_stinu.indd 16

19.3.2018 14:42:31

dosedl na knížecí stolec, po němž prahl. Toužil se jí zavděčit a získat si její odpuštění za to, že připravil o vládu toho nejstaršího. „Říká se mu prý také Sličný,“ prohodila zdánlivě nezúčastněně Richenza a pohrávala si s kousky sušeného ovoce, které jim přinesli pro osvěžení mezi chody. Z té zajímavé konverzace se přece nenechá vystrkat! „A mnozí tvrdí, že ta přezdívka skutečně nelže. Je to prý krásný muž. Vysoký a urostlý, jako bájný hrdina.“ Tu přehnanou chválu na Albrechta Braniborského pronesla záměrně, aby vzbudila manželovu žárlivost. Zasloužil si to za tu téměř podlézavou úctu, kterou nepřestával projevovat matce, na niž žárlila zase ona. Richenza mohla být mladší a pořád dosud krásná, a přesto se jí nepodařilo podmanit si Vladislava naprosto a zcela vymazat z jeho mysli otrockou závislost na matce, stejně jako pocit viny, že porušil seniorát a vzepřel se starobylým rodovým obyčejům. Co na tom, že dosedl na knížecí stolec namísto staršího bratra Bořivoje? Takový Albrecht by se na něco podobného jistě neohlížel. Svatava blýskla po snaše odsuzujícím pohledem. Tvoje hezká tvářička ti nemusí zajistit pokaždé vítězství, tohle říkal. „Nejde ani tak o to, že je sličný, jako spíš o to, že je nesmírně vlivný,“ poznamenala po chvíli zostra. Nato se obrátila k Vladislavovi. „Neměl bys Albrechtovu Sibyllu zasnoubit raději se svým prvorozeným? Bylo by to jistě z nejednoho hlediska… výhodnější.“ Vladislav si přejel unaveně rukou po tváři. Uvědomoval si, že se před ním opět odehrává jeden z obvyklých soubojů mezi matkou a Richenzou. Jenže tentokrát je v sázce příliš mnoho. Nepřipustí, aby jeho plány zhatilo to věčné hašteření dvou žen, které obě miloval, byť každou z nich jinou láskou. „Cením si tvého názoru, matko, ale už jsem rozhodl!“ pronesl tedy rázně. Na další souhlas biskupa Heřmana či děkana Kosmy se neohlížel. „Vladislav Mladší se ožení s Gertrudou z Babenberku a Děpolt si vezme Sibyllu z Braniborska.“ 17

Ve_stinu.indd 17

19.3.2018 14:42:31

Dlouhé tíživé ticho, které se pak v hodovní síni rozhostilo, rušilo pouze pocinkávání stříbrných mís, na nichž jim přinášeli další vybrané pochoutky. Zlatavé chřupavé vepřové pečínky, pstruhů v tmavé omáčce s ořechy či všeobecně oblíbené ovocné kaše se nikdo téměř nedotkl. Biskup Heřman s děkanem Kosmou proto uvítali, když se kníže Vladislav zdvihl od stolu, aby se odebral do svých komnat. A to nejen proto, že tím skončila ta rozpačitá audience, v niž se hostina změnila – mohli se teď oba krátce po Vladislavově odchodu rovněž rozloučit a společně se vydat k domovu. Kosmas se zastavil na prostranství před svatovítským chrámem, kam ve chvíli dorazili, pohrouženi oba do zadumaného mlčení. „Musím se ještě vrátit na proboštství,“ oznámil Heřmanovi. Chtěl být alespoň na chvíli sám ve své pracovně, se svými knihami a rozepsaným rukopisem. Biskup Heřman se na něj usmál. „Chápu to. I já potřebuju být se svými myšlenkami občas sám.“ Zaváhal pak a nakonec ještě dodal: „Nerozumím jednomu – proč si nás vlastně Jeho Milost kníže Vladislav pozval? Chtěl se s námi přece poradit, ale jak se zdá, vše bylo už dávno stanoveno.“ Kosmas se zasmál. „Naše rada byla zbytečná v okamžiku, kdy se do snování toho jemného diplomatického přediva vložila Její knížecí Milost Richenza spolu s Její královskou Milostí Svatavou. V tu chvíli bylo rozhodnuto.“ Biskup Heřman se dal po těch výstižných slovech do smíchu, poznámku o výhodách celibátu však naštěstí včas spolkl. Děkan Kosmas byl totiž ženatý, což se dosud nezapovídalo. A tak se v podobných věcech musel vyznat lépe než Heřman, který zvolil celibát. Biskup si sice přítelova vtipného odhadu cenil, usoudil však, že by s ním neměnil. V tuto chvíli víc než kdy jindy vítal výhody celibátu. Usoudil, že je už nejvyšší čas, aby se jím začali řídit 18

Ve_stinu.indd 18

19.3.2018 14:42:31

všichni kněží. Rodinné problémy a přízemní manželské rozmíšky je jen odvádějí od vznešeného poslání, k němuž jsou povoláni. Kosmas mu nyní mávl na pozdrav a za chvilku za ním s hlasitým třesknutím zapadla masivní brána proboštství.

„Nevím, jestli je vůbec dovoleno zkrátit si cestu přes brněnský úděl našeho příbuzného Oty,“ poznamenal napůl v žertu, napůl s obavou Vladislav Mladší k bratru Děpoltovi a rozhlédl se obezřetně po půvabné krajině prostírající se kolem řeky Moravy. Začátek března byl toho roku vlahý a jaro se nedočkavě chystalo vpadnout do tohoto žírného kraje. Vladislav byl rád, že ho Děpolt doprovází na této cestě za nevěstou, kterou mu vybral otec. A to nejen kvůli bezpečí. Děpolt už svou budoucí manželku poznal, přijela za ním do Prahy, takže má v tomto ohledu jisté zkušenosti. Zato on se s tou svou teprve setká. Jaká bude Gertruda Babenberská? Bude krásná a vlídná, ta vznešená vnučka samotného císaře Svaté říše římské? O Děpoltově Sibylle se dalo prohlásit pouze to, že je vlídná. Za svým budoucím chotěm se mimoto ochotně vypravila do Prahy. Zato já se musím za Gertrudou vydat až do rakouského Klosterneuburgu, do sídla jejího otce markraběte Leopolda! Ta za mnou rozhodně nepřijede jako Sibylla za Děpoltem, to by se pro dívku tak vysoce urozenou jistě nehodilo. „Nás by vzal strýček Ota na milost. Víš přece, jak mu je náš otec nakloněn!“ zasmál se Děpolt a vytrhl tak bratra z rozporuplných myšlenek. Každý přece věděl, že by kníže Vladislav uvítal Otu Olomouckého jako svého nástupce spíš než vlastního bratra Soběslava. Ovšem podle Děpolta dosedne na knížecí stolec stejně Vladislav Mladší, tak proč se tímhle zbytečně trápit! „To strýce Soběslava nemá zrovna v lásce.“ 19

Ve_stinu.indd 19

19.3.2018 14:42:31

VE STÍNU KNÍŽECÍHO STOLCE Hana Whitton Obálku navrhla Kateřina Stárková Fotografie na obálce: reprodukce obrazu Josefa Matyáše Trenkwalda Přemysl Otakar I. a Vladislav III. Redigovala Otilie Grezlová Odpovědná redaktorka Petra Diestlerová Technický redaktor David Dvořák Počet stran 256 Vydala Euromedia Group k. s. – Knižní klub, Nádražní 30, 150 00, Praha 5, v roce 2018 jako svou 9657. publikaci Sazbu zhotovila TYPA, spol. s r. o., Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz.

Ve_stinu.indd 255

19.3.2018 14:42:41