0038470

kdyz jsem te ztratila_01 a 03_Sestava 1 11/2/17 3:43 PM Stránka 2

Kelly Rimmerová

Když jsem tě ztratila

WHEN I LOST YOU Copyright © Kelly Rimmer 2014 All rights reserved Translation © Ivana Nuhlíčková, 2017 ISBN 978-80-249-3494-5

Kdyz jsem te ztratila.indd 4

24.11.2017 17:20:48

Pro Catie

Kdyz jsem te ztratila.indd 5

23.11.2017 13:54:20

PRVNÍ ČÁST

Kdyz jsem te ztratila.indd 7

23.11.2017 13:54:20

PRVNÍ KAPITOLA Molly – červenec 2015

Uvědomuju si, že je možné někoho z celého srdce milovat, ale zároveň ho se stejnou mírou vášně nenávidět. Tyto emoce se mohou nějakým způsobem navzájem vyrušit a zanechat zničující pocit prázdnoty. Během posledních deseti dnů, kdy jsem seděla v nemocnici vedle lůžka svého manžela, jsem znovu a znovu uvažovala, jak jsme se dostali až sem. Nejde o to, jak se on dostal na jednotku intenzivní péče v tak příšerném stavu, to bylo téměř nevyhnutelné. Ne, to sem jsou mé rozporuplné pocity k tomu muži na lůžku. Leo byl – je – láskou mého života. Budu ho milovat až do smrti. Pořád mi připadá nemožné, že bych ho dokázala i nenávidět, ale je to tak. I s neoholenou tváří a s obvazy kryjícími zranění je Leo i v kómatu stále pohledný. Je bledý, v bezvědomí, ale pořád vypadá nebezpečně... Je nebezpečný. Vždycky se ke svému tělu i životu choval tak, jako by šlo jen o obětní dary, které je potřeba věnovat práci. Pod dekou a nemocniční košilí leží tělo pokryté jizvami – těmi čerstvými, ale zároveň i spoustou vybledlých pozůstatků mnoha předcházejících incidentů. Můj manžel má schopnost přimět lidi, aby se s ním vydali na cestu – dokonce i tehdy, když ta cesta vůbec nikam 9

Kdyz jsem te ztratila.indd 9

23.11.2017 13:54:20

nevede. Od té nehody se i ze mě stala živá mrtvola – odcházím od jeho lůžka, pouze pokud se potřebuju nutně trochu prospat a tělo mě k tomu přinutí, jako bych i já trávila dny v podivném kómatu. Na rozdíl od Lea jsem samozřejmě při vědomí, ale veškeré životní funkce, které nejsou nezbytně nutné, jsem odsunula stranou. Jediné, co během těch příšerných dnů prožívám, je plná škála emocí vycházejících z naší situace. Během posledních několika let svého života jsem byla přesvědčena, že se ze mě stává odborník na samotu, ovšem po všech těch dnech bez Lea si uvědomuju, že jsem zatím okusila jen pouhý náznak. Uplynulé čtyři roky, kdy jsme zažívali vzestupy, pády, dramatické situace i krásné chvíle, byl Leo tím, na koho jsem se obracela. Poslední dobou se mi několikrát stalo, že jsem zvedla telefon, abych mu zavolala a řekla, jak jsem vyděšená a jak ztracená se cítím. Právě teď si ale uvědomuju, že všechny pocity ztráty a osamění v životě mi způsobil on. Zaskočilo mě, když lékaři oznámili, že je na čase omezit tlumicí léky, které držely Lea v umělém spánku. V prvních hodinách po příletu jsem podepsala formuláře na darování orgánů a probírala s odborníky, jak dlouho je jejich heroická snaha přijatelná. Dokonce jsem zavolala Leově matce a jeho nakladateli do Sydney, abychom probrali případný pohřeb. I když se jeho stav stabilizoval, lékaři se rozhodli mě v očekávání nijak nepovzbuzovat, vybízeli mě, abych stála nohama na zemi, takže kdykoli se projevil můj vrozený optimismus, okamžitě mě ukáznili dávkou reality. Šance na plné uzdravení byla minimální a každým dnem se ztenčovala. Tvrdili, že i kdyby se Leo probral, je téměř nemožné, aby to byl stejný člověk jako předtím. Když ale začali na zkoušku odpojovat ventilátor a já sledovala, že Leo dokáže chvílemi dýchat sám, začala jsem 10

Kdyz jsem te ztratila.indd 10

23.11.2017 13:54:20

nesnášet zvuky toho zatraceného přístroje – fičení, když mu plnil plíce vzduchem, a sykot, když vzduch vysával. Čtyřiadvacet hodin denně představoval ten respirátor zvukovou kulisu při čekání a strachu, lezl mi na nervy, ale najednou jsem se cítila nevděčná, kdykoli jsem poukázala na skutečnost, že mu vlastně poskytuje bezpečí. Jednou večer jsem se odjela do hotelu vysprchovat a trochu prospat, a když jsem se druhý den časně ráno vrátila, zjistila jsem, že mu odstranili z krku trubici. Pohled na to, jak pravidelně dýchá sám, mě naplnil nadějí, kterou jsem zoufale potřebovala. Bez ohledu na to, co se mezi námi za posledních dvanáct měsíců stalo, i na záplavu zoufalství těch posledních týdnů, se stále nedokážu vzdát naděje. Chci, aby na světě byli lidé, jako je Leo, ať už je i v mém světě, nebo ne. ✦✦✦

K poledni jedenáctého dne po mém příjezdu do Říma mě probudí Leův kašel a chrčení. Usnula jsem v křesle u okna, hlavu položenou na jedné područce, nohy přehozené přes tu druhou. „Jsem tady, Leo,“ vyhrknu. Nejsem si jistá, jestli dokáže otočit hlavou, tak se nakloním co nejdál přes postel. Vidím zamračenou tvář, nakrčené obočí, tak sáhnu pro brýle. Je úlevné mu je konečně nasadit. Když se teď otoky a podlitiny vytrácejí, vypadal bez všudypřítomných výrazných brýlí s želvovinovými obroučkami divně. Vidím, jak se mu stahují a roztahují panenky, když se snaží zaostřit, po chvíli na mě upře pohled. Pokusím se o úsměv, ale je slabý a rozechvělý, protože mi nahání hrůzu jen dýchat. Zpočátku Leo vůbec nereaguje a chvíli cítím zdrcující sevření zklamání. Co když je to dobré jen částečně? Co když se 11

Kdyz jsem te ztratila.indd 11

23.11.2017 13:54:20

probere, ale nebude už nikdy mluvit nebo reagovat na moji přítomnost? Úplně mi ztuhne druhá polovina těla, nedokážu se nad ním naklánět dlouho, proto pomalu sklesnu na židli vedle jeho postele. Vzápětí se ale emoce rozbouří znovu, protože za mnou otáčí hlavu. Dívá se na mě, snaží se soustředit, potom přimhouří oči a já jsem si jistá, že v nich vidím obvinění. Okamžitě přejdu do defenzivy – zpochybňuje snad mé právo být tady? A co čekal, že budu dělat? – Že zůstanu v Sydney a nechám ho tady samotného? Znovu mě napadlo, že nemá vůbec představu, čím jsem si kvůli němu prošla. Bezcitnost toho muže je nepochopitelná. Nedokážu se však na něho utrhnout, proboha, vždyť se probírá z kómatu. Ve chvíli, kdy se mi tato myšlenka mihne hlavou, Leo znovu zavře oči. Lékaři mě varovali, že to může chvíli trvat, že nemáme jinou možnost než být trpěliví. Jenomže já už byla trpělivá příliš dlouho a své zásoby této ctnosti jsem vyčerpala. Najednou si uvědomím, že mám příšerný hlad, téměř se mi dělá špatně, proto se neochotně zvednu, abych zašla do bufetu. Když odcházím z pokoje, ptám se sama sebe, co vlastně od několika příštích dnů očekávám. Odpověď mám v mysli, ale i když o ní vím, začíná ve mně narůstat pocit viny. Chci, aby se Leo co nejrychleji probral a zcela se uzdravil. A potom se chci vrátit domů a konečně se vypořádat se svým životem.

12

Kdyz jsem te ztratila.indd 12

23.11.2017 13:54:20

DRUHÁ KAPITOLA Leo – 2011

Ahoj, Leo, doufám, že jsi v pořádku. Sledovala jsem tvoji kariéru, gratuluju ti k Pulitzerově ceně a skvělým úspěchům, jichž jsi dosáhl. Bratr by na tebe byl hrdý, vždycky říkal, že v životě dosáhneš něčeho významného. Určitě o tom víš, ale před pár měsíci uplynulo deset let od Decovy smrti. Doufala jsem, že až se vrátíš do Sydney, mohl bys mi věnovat pár chvil a popovídat si se mnou o jeho posledních dnech. Chápu, že po tobě žádám hodně, ale pokud si najdeš čas si se mnou promluvit, myslím, že bych mohla pochopit věci o něco lépe a dojít k nějakému závěru, který opravdu potřebuju. Kontakty na sebe uvádím níž; prosím, pokud to bude možné, zavolej mi. S pozdravem Molly Když jsem si všiml její zprávy ve schránce, byl jsem právě v polní nemocnici v Libyi. Poštu jsem si nekontroloval už tři týdny. Nashromáždila se tam spousta e-mailů, ale z těch dvou set čekajících byl ten její jediný, který jsem otevřel. 13

Kdyz jsem te ztratila.indd 13

23.11.2017 13:54:20

Seděl jsem na pojízdných nosítkách, levou ruku jsem měl v závěsu, do ramene mě trefila zbloudilá kulka. Měl jsem štěstí, poškození bylo údajně minimální. Nicméně to bolelo jako čert a nedokázal jsem se soustředit, když jsem Mollyin e-mail četl na displeji satelitního telefonu, ale to nebyl důvod, proč jsem ho poslal rovnou do koše. „Tak.“ Na židli vedle mě seděl Brad Norse, kolega fotograf. „Jedeme domů?“ „Domů?“ zopakoval jsem a pak si povzdechl. „Brade...“ „Když je někdo z nás zraněný, odjíždíme na chvíli domů. Taková je domluva.“ „Prosím tě – “ Vypnul jsem satelitní telefon. „Tomuhle se ani nedá říkat zranění. Kulka minula všechny důležité části.“ „To z tebe mluví morfin.“ „Žádnej morfin neměli. Myslím, že mi dali paralen.“ Nebo to možná byla nějaká cukrová pilulka, protože ať už jsem spolkl před dvěma hodinami cokoli, tu obrovskou bolest v rameni to v žádném případě neotupilo. Pravda byla, že jsem vlastně chtěl jet domů také. V polní nemocnici mě ošetřili tím, co mají k dispozici, ale chtěl jsem mít jistotu, že neskončím s trvalými následky, navíc jsem opravdu potřeboval něco silnějšího na bolest. Jenomže jsme byli v Libyi teprve týden a vůbec jsem nebyl spokojený s tím, co jsme zatím zjistili. Teď mi navíc bylo jasné, že pokud se pojedu zotavit domů do Sydney, budu se muset setkat s Molly Torringtonovou a čelit nepříjemným otázkám ohledně smrti jejího bratra. „Jede se domů, Leo,“ oznámil Brad rozhodně. Zavrtěl jsem hlavou, vzápětí však sykl, protože ten pohyb spustil v poničeném svalu v rameni příšernou bolest. „Tady ještě zdaleka nemáme hotovo,“ namítl jsem, když jsem znovu popadl dech. 14

Kdyz jsem te ztratila.indd 14

23.11.2017 13:54:20

„Nikdy nemáme hotovo. Jedu s tebou, nebo bez tebe. Ty máš možná psychiku ze železa, ale já ne, ta kulka mohla klidně jednoho z nás zabít. Potřebuju se dát do kupy.“ Nakonec jsem neměl na výběr. Když jsem popisoval to zranění naší vydavatelce Kisani Hughesové, hovořil jsem jen o drobném poškození svalu, jenže když jí později volal Brad, vylíčil jí to jinak a ona nás povolala zpátky do Sydney. Sice jsem brblal, ale když jsme přistávali, měl jsem horečku, což byla neklamná známka infekce. Neochotně jsem musel uznat, že její rozhodnutí bylo správné. Nesouhlasil jsem ale se zdravotní dovolenou, na níž trvali lékaři. Představa několika týdnů nuceného volna pro mě byla noční můrou. Za pár dnů jsem se k smrti nudil. Nemohl jsem cvičit, chodit se psem, jezdit na motorce. Nemohl jsem vést ani hodiny karate, což jsem normálně dělal, když jsem byl v Sydney. Hodně jsem četl, přemýšlel, ale ať už jsem se snažil soustředit na román, nebo neohrabaně připravoval jednou rukou snídani, v duchu jsem se neustále vracel k Molly Torringtonové. Vždycky jsem ji litoval, bylo mi ale jasné, že jakýkoli rozhovor o smrti jejího bratra bude pro nás oba velice bolestivý. Nikdy jí nedokážu poskytnout to smíření, které hledá; pokud šlo o Declana Torringtona, žádné jednoduché odpovědi neexistují. Vlastně jsem ji moc dobře neznal. Léta jsem se pohyboval na okraji jejich rodinného života, ale v nejlepším případě jako nevítaný host. Naposledy jsme se osobně viděli na pohřbu jejího bratra, kdy stála se sklopeným pohledem u hrobu, téměř nemrkla a její výraz prozrazoval šok. Pokaždé jsem ji vídal rozesmátou nebo usměvavou – byla takové radostné dítě, které zvládalo jakoukoli situaci s širokým úsměvem. Declan si z ní dělal legraci, že ten její hlasitý 15

Kdyz jsem te ztratila.indd 15

23.11.2017 13:54:20

smích se objeví v místnosti dřív než ona, ohlašuje její příchod, jako vyvolávač oznamoval příjezd vrchnosti. Na tom pohřbu jsem ji poprvé viděl smutnou. A hloubka trápení v jejích očích mě přiměla k úvahám, jestli ji tenhle nápor smutku změní. Možná se už nebude nikdy tak upřímně usmívat. A smutek čišící ze slov v tom neočekávaném e-mailu po všech těch letech naznačoval, že mám nejspíš pravdu. Občas jsem ji zahlédl v novinách – dokonce na obálce finančního časopisu, když ji před rokem nebo dvěma představovali jako viceprezidentku společnosti Torrington Media. Vzpomínám si, že jsem ten časopis zahlédl v novinovém stánku na letišti v Dubaji, a musel jsem se ujistit, že je to opravdu ona, protože byla příliš mladá na to, aby pracovala pro otce. Chvíli jsem počítal roky a s překvapením jsem si uvědomil, že se blíží ke třicítce. Připadalo mi nepochopitelné, že by ta veselá Molly Torringtonová mohla jednoho dne vést globální mediální impérium, ovšem v tom článku se o ní zmiňovali jako o logické nástupkyni otce. Molly dělala to, co Declan už nemohl – klestila si cestu z dětství do dospělosti v obrovském stínu očekávání a dědictví Laitha Torringtona. Ale podle té ateliérové fotografie na obálce se dalo usuzovat, že to bezstarostné dítě, které jsem kdysi znal, je dávno pryč. Hnědé dlouhé vlasy si nechala ostříhat nakrátko a teď z ní byla blondýna. Na té fotce se sice usmívala, jenže úsměv jí umíral na rtech. Modré oči prozrazovaly tvrdost, do objektivu upírala ostrý výraz, který jako by vyjadřoval výzvu – Chcete se se mnou utkat? Kdybych ji v médiích občas nezahlédl, asi bych ji nepoznal – z bezstarostného veselého dítěte se stal dospělý korporátní žralok. Uvažoval jsem, nakolik ta proměna souvisí se ztrátou bratra. Potom mě napadlo, jak by to vnímal Declan a k če16

Kdyz jsem te ztratila.indd 16

23.11.2017 13:54:20

mu by přiměl mě. Nikdy jsem nebyl pro schovávání kostlivců ve skříni, bylo to v rozporu s mou povahou i životními postoji, ale zároveň jsem tuhle filozofii nepletl do osobních záležitostí. Chvíle, které zůstanou hluboko skryté, by bylo dobré nechat, aby se časem rozplynuly. Zároveň jsem však chápal, že tohle rozhodnutí nemůžu udělat za Molly, a vytáhl jsem její e-mail z koše. Když jsem vytáčel číslo, snažil jsem se nevnímat nepříjemný pocit sevřeného žaludku. Nebude to veselý hovor, ale byl jsem si jistý, že dělám správnou věc. „Molly Torringtonová,“ ozvalo se téměř okamžitě. „Ahoj, Molly. Tady Leo.“ Když neodpovídala, opatrně jsem upřesnil: „Leo Stephens.“ „Já vím, promiň... Jenom... Myslela jsem, že už nezavoláš,“ vysvětlovala. Pohlédl jsem na e-mail a uvědomil si, že ho poslala před více než měsícem. „Promiň, že mi to trvalo tak dlouho,“ omlouval jsem se. „Měl jsem práci a potom jsem byl zraněný.“ „Jsi v pořádku?“ „Jo, jsem. Nic to není.“ „Dobře, no...“ Zaraženě se odmlčela. „Dobře, Leo, každopádně je mi to líto.“ Poklepával jsem nohama na koberci, abych se zbavil nervozity. Nezávazný hovor mi připadal nepřirozený a jenom odkládal to, co muselo nevyhnutelně přijít. „Chtěla sis promluvit o Declanovi?“ ujistil jsem se. „Ano, chtěla. Chci. Můžeme se sejít?“ „Sejít?“ Bylo to nečekané, ale jakmile to vyslovila, došlo mi, že mě to nemělo překvapit. „No, já...“ „Prosím,“ špitla tiše. Přestal jsem rytmicky klepat o podlahu. „Nepřipravím tě o moc času, slibuju.“ 17

Kdyz jsem te ztratila.indd 17

23.11.2017 13:54:20

„Dobře.“ „Kdy se ti to hodí?“ „Jsem na nemocenské, takže se můžeme potkat, kdykoli budeš chtít.“ „Teď?“ „Teď? Ale...“ „Tak dnes později?“ „Ne, teď je to úplně v pořádku.“ Povzdechl jsem si a ještě se opatrně ujistil: „Nevím, co čekáš, že ti řeknu, Molly.“ „Tys ho přece našel, ne?“ Při té vzpomínce se mi sevřela hruď. Stále jsem ho v duchu viděl – Declana ležícího bezvládně na otrhaném špinavém koberci ve skladišti v přízemí domu, kde bydlel bratranec. „Jo.“ „Takže...“ Nechala to slovo viset ve vzduchu. Čekal jsem, že dokončí myšlenku, když však bylo jasné, že na to nedojde, oznámil jsem: „Dobře, kde se sejdeme?“ ✦✦✦

S Declanem jsem se seznámil v prvních týdnech našeho studia v Sydney v polovině devadesátých let. Dali nás dohromady při zpracování nějakého úkolu, při zpětném pohledu to vypadalo spíš jako krutý žert od učitele; kluk, který bydlel s nezaměstnanou matkou v sociálním bytě, měl spolupracovat se synem miliardáře, který vyrostl v honosném sídle u přístavu. Tehdy jsem nebyl moc vstřícný a věděl jsem to. Vzpomínám si, že jsem se posadil vedle Declana a cítil se tak zastrašený, že jsem ze sebe sotva vypravil slovo. Naštěstí mi brzo došlo, že nejsem jediný, kdo se cítí pod psa. Declan vypadal sebejistě, byl stylově oblečený a pečlivě formuloval 18

Kdyz jsem te ztratila.indd 18

23.11.2017 13:54:21

a artikuloval slova a věty, ale tahle fasáda mu nevydržela dlouho – stačila jedna hodina a bylo mi jasné, že abychom prošli, bude on daleko víc potřebovat mě než já jeho. Rychle jsme se s Decem spřátelili, tak rychle to jde jen v mládí, spojoval nás pocit nespravedlnosti ohledně naší situace. Já se ocitl jako mladý aboridžinec v záplavě většinou bílých studentů a okamžitě jsem byl outsider. Studoval jsem tam jen díky stipendijnímu programu a schopnosti napsat přesvědčivou esej. Declan byl sice velice bohatý bílý kluk, ovšem mezi ostatní bílé studenty také nezapadl. Na střední škole měl problémy s maturitou, nebýt možností jeho táty, na univerzitu by se vůbec nedostal, natož na žádaný obor tak prestižní instituce, jako je univerzita v Sydney. Při všech těch jeho privilegiích by pro mě mělo být snadné nesnášet ho, a v některých dnech tomu tak skutečně bylo. Declan měl ale jednu spásnou vlastnost: nevnímal peníze nebo jejich nedostatek, barvu nebo rasu či jiné kategorie, přes které většina lidí filtruje svět. Hned od začátku jsem pro něho nebyl nic víc ani míň než přítel. Nějak mu nepřipadalo, že by existoval důvod, kvůli němuž bych jím být neměl. A když jsem ho nakonec nerad, ale přece jen pozval k nám domů, vstoupil do malého tmavého bytu, kde jsem bydlel s mámou, a rozhlédl se kolem. „Do háje, Leo!“ vyhrkl upřímně zděšený a v šoku. „Ty jsi chudej?“ „Jo.“ „Nějak mi to nedošlo,“ řekl, pokrčil rameny a otevřel si lednici, aby si našel něco k jídlu. Declan byl prostě takový – patřil k hodným lidem. ✦✦✦ 19

Kdyz jsem te ztratila.indd 19

23.11.2017 13:54:21

Asi hodinu po našem telefonátu jsem čekal v kavárně ve čtvrti The Rocks, až se Molly objeví. Obavami sevřený žaludek stále nechtěl povolit. Nedalo se popřít, že rodině Torringtonových Declanova smrt zkomplikovala situaci, to bylo zřejmé z příběhu, který vymysleli pro média. Přemýšlel jsem o tom, jestli můžu říct Molly něco, co by ji uklidnilo. „Promiň, jdu pozdě...“ Nevšiml jsem si, že přichází, najednou však stála vedle mě. Vyskočil jsem. Chvíli jsme se dívali jeden na druhého, potom otevřela náruč a objala mě. Vlastně jsme se předtím jeden druhého nikdy nedotkli, dokonce ani na pohřbu ne. Její otec se postaral o to, abych zůstal mimo. Poddal jsem se jejímu objetí, ale ruku v závěsu odkláněl na druhou stranu a objímal ji tou zdravou. Molly byla daleko vyšší, než jsem si pamatoval – téměř tak vysoká jako já –, ale jak jsem předpokládal, vznášela se kolem ní atmosféra typická pro bohaté lidi. Byla hodně nalíčená – z mého pohledu až přehnaně – a používala velice těžký parfém. Když jsme se pozdravili, posadila se naproti mně. Chvíli si nervózně pohrávala s páskem šatů, potom si upravila ofinu. Blonďaté až bílé vlasy měla velice krátké, daleko kratší než já. Její rysy zjemňovala jen dlouhá ofina, kterou měla sčesanou do čela a stáčela se jí na tvář. „Nevím, jak ti dost poděkovat,“ prohlásila. „Jak už jsem řekl, doufám, že nečekáš, že pro tebe mám nějaké skutečné odpovědi. Můžu ti povědět jen to, co vím.“ „Objednáme si kávu?“ Při těch slovech už mávala na číšníka, který se málem přetrhl, jak se hnal ji přivítat. Zapomněl jsem, jaké to je ocitnout se na veřejnosti s někým z Torringtonových. Molly ani Declan o veřejnou slávu sice nijak neusilovali, spousta lidí je však znala kvůli jejich otci. Když jsme za studií zašli s Decem někam do baru, vždycky 20

Kdyz jsem te ztratila.indd 20

23.11.2017 13:54:21

jsme dostávali pití zdarma. Pro mě to byl bonus, jinak bych si něco takového nemohl dovolit, ale Declana, který měl už tehdy přístup k téměř neomezenému svěřeneckému fondu, to pobavilo. Objednali jsme si kávu a potom jsme s Molly uvízli tak trochu na mrtvém bodě, oba jsme čekali, až ten druhý začne. Po nepříjemně dlouhé chvíli jsem ji vybídl, aby zahájila hovor, do něhož se mi vůbec nechtělo. „Tak, co jsi chtěla vědět?“ „Vím, že je to divné,“ připustila. „Dlouho jsem uvažovala o tom, že tě vyhledám, už tehdy, když se to stalo. Ale byl to hrozný zmatek a způsobil nevídaný šok. Bylo mi trapně, protože vím, jak se k tobě táta choval na pohřbu. Nevěděla jsem, co říct nebo jak se omluvit.“ „Nebylo na tobě se omlouvat. A na tom se nic nezměnilo,“ ujistil jsem ji. Zhluboka si povzdechla. „No, promiň. Zasloužil sis být ten den s námi. Nikdo neznal Declana tak dobře jako ty.“ „Tvůj bratr byl opravdu výjimečný kluk,“ začal jsem tiše. Stále jsem na něho často myslel, ale už léta jsem o něm s nikým nemluvil. Připadalo mi to divné – víc než jen trochu nepřirozené. „Táta prodělal loni infarkt,“ pronesla Molly nečekaně a já se zamračil. „To je mi líto.“ Překvapilo mě, že jsem o tom ještě neslyšel, ačkoli její otec je jedním z největších zvířat v mém oboru. „Jo. Samozřejmě se o tom neví. Táta nechtěl, aby se to dozvěděli akcionáři...“ Molly si unaveně povzdechla a přejela si dlaní po čele, potom se mi zadívala do očí. „Jde o to, že táta měl infarkt a Declan údajně zemřel na nějakou 21

Kdyz jsem te ztratila.indd 21

23.11.2017 13:54:21

nezjištěnou srdeční vadu. Člověk by čekal, že otec seznámí doktory s Declanovou nemocí, aby měl jistotu, že to není genetický problém, že?“ Pohlédla na mě a čekala na odpověď. Otevřel jsem ústa a chystal se něco říct, ale nevypravil jsem ze sebe ani slovo. Zdálo se, že Molly je spokojená s tím šokem, který jsem nedokázal skrýt. Zkřížila si paže na prsou, upírala na mě pohled a tiše pokračovala: „Kdykoli jsem na to téma zapředla hovor nebo jen zmínila Declanovo jméno, táta začal křičet a máma se rozplakala. Něco mi na tom nikdy nesedělo, nerada to přiznávám, ovšem od toho tátova infarktu pro mě bylo snazší tvářit se, že jsem si ničeho nevšimla. Leo, spáchal Declan sebevraždu?“ Položila tu hroznou otázku bez váhání, ale když jsem se na ni podíval, viděl jsem, jak nervózně čeká na odpověď. „Ne, bože, to ne! Nic takového.“ Zdálo se, že se Molly trochu uvolnila, ne však příliš. „No, je jasné, že to nebyl žádný nečekaný problém se srdcem. Tak co mi na tom uniká?“ „Jen...“ Ztěžka jsem vydechl a sklopil pohled ke stolu. „Dej mi vteřinku, ano?“ Chvíli jsem si myslel, že mě zachránil číšník, který přinesl kávu, jenže brzy jsem zjistil, že už dlouho zírám do svého latté a snažím se vymyslet, co jí odpovědět. Věděl jsem, že Laith a Danielle Torringtonovi světu o Declanově smrti lhali, a skoro jsem chápal proč. Bylo mi také jasné, že Molly o jeho problémech nevěděla, když byl ještě naživu. Požádal nás, abychom se jí o tom nezmiňovali, a já tomu dobře rozuměl. Děsila ho představa, co by si o něm pomyslela. Nikdy by mě ale nenapadlo, že lži, které ji měly ochránit, budou pokračovat i po jeho smrti. Opovrhoval jsem 22

Kdyz jsem te ztratila.indd 22

23.11.2017 13:54:21

Laithem Torringtonem a vším, co reprezentoval, ale ani na chvilku by mě nenapadlo, že klesne tak hluboko. „Leo?“ vybídla mě Molly mírně. Snažila se postupovat opatrně, asi měla pocit, že mě ztráta přítele stále ještě bolí. Jenomže tak to nebylo – ve skutečnosti ne. Uplynulo deset let a já mezitím viděl spoustu jiných hrůz, které mě zocelily. To váhání vycházelo jen z toho, že jsem se právě ocitl v situaci, v níž jsem čekal smutek, jenomže jsem zjistil, že místo toho se pohybujeme na etickém minovém poli. Obvykle nesladím, ale abych se nějak zaměstnal, sáhl jsem po cukřence a nasypal jsem do šálku půl lžičky, potom jsem pomalu míchal a nakonec vzhlédl. „Nevím, co ti říct, Molly,“ připustil jsem. „Ale víš něco, o čem já nemám tušení. Věděl jsi, že je nemocný?“ Znovu jsem míchal kávu, abych měl důvod stočit pohled jinam. Na nějaké bezpečné místo, kde neuvidím její žádostivé modré oči. „Ano,“ zamumlal jsem. Tentokrát to jednoduché slovo vystihovalo pravdu. Ano, věděl jsem, že byl nemocný. Opravdu byl nemocný, žil v sevření příšerné závislosti, která odolávala jakékoli léčbě. Čekal jsem, že se mě bude vyptávat na podrobnosti, jak do té závislosti upadl, to samo o sobě by bylo dost složité. Jenomže tenhle scénář přinášel daleko větší hrůzu. Odkašlal jsem si. „Tyhle otázky musíš položit Laithovi a Danielle, Molly.“ „To nejde. Zkoušela jsem to. Vážně. Tlačila jsem na ně, jak nejvíc to šlo. Nechtějí – nebo nemůžou – o tom mluvit. Oni o něm nedokáží mluvit vůbec.“ Sevřený žaludek se mi začal bouřit. Odsunul jsem kávu doprostřed stolu, potom odstrčil židli a zvedl se. „Podívej, je mi to vážně líto, ale nedokážu ti pomoct. O těch věcech si musíš promluvit s rodiči, ne se mnou.“ Vytáhl jsem 23

Kdyz jsem te ztratila.indd 23

23.11.2017 13:54:21

z kapsy peněženku a chvíli se s ní potýkal, než se mi podařilo vytáhnout bankovku a upustit ji na stůl. Potom jsem se odvážil naposledy pohlédnout Molly do očí. Měla je přimhouřené a rty našpulené. Molly Torringtonová byla naštvaná. Nebylo to poprvé, kdy jsem k tomu někoho z jejich rodiny přiměl, tentokrát jsem však pocítil výčitky. Vstala také a upírala na mě pohled. „Leo,“ začala klidně, ale odhodlaně. „Zasloužím si to vědět, a kromě tebe není nikdo jiný, kdo by mi to mohl říct.“ Vzpomněl jsem si na poslední hádku s Laithem, došlo k ní v nemocnici. Vybavilo se mi i Declanovo tělo, které vychládalo na posteli a k němu se s pláčem tiskla Danielle. Vybavil se mi nápor Laithova dechu do mé tváře i jeho sliny na kůži, když se přestal ovládat. Vybavil jsem si, jak velice jsem se musel ovládat já, abych mu nevynadal. Stačila jediná rána nebo dobře mířené kopnutí a mohl jsem umlčet ta krutá slova, jízlivé poznámky, které se zadíraly do syrového smutku. „Ty odpornej neřáde! Tohles mu udělal ty. Kdyby nebylo tý tvý zatracený rodiny, neměl by tušení, kde si to svinstvo koupit!“ Jenomže tohle nebyl můj problém. Nebylo na mně, abych to Molly řekl. Nijak by jí nepomohlo, kdyby o tom věděla. Byl jsem v pokušení prostě odejít a nechat ji tam stát. Potom jsem si však všiml zoufalství v jejích očích. Povzdechl jsem si. „Tohle není téma na rozhovor v kavárně.“ Molly sebou cukla, ale byla to jen letmá chvilková slabost. Okamžitě mávla na číšníka. „Mohl byste nám dát tu kávu s sebou?“

24

Kdyz jsem te ztratila.indd 24

23.11.2017 13:54:21

KDYŽ JSEM TĚ ZTRATILA Kelly Rimmerová Z anglického originálu When I Lost You, vydaného nakladatelstvím Bookouture, an imprint of StoryFire Ltd., v Ickenhamu v roce 2016, přeložila Ivana Nuhlíčková Obálku navrhla Kateřina Stárková Redigovala Marie Kejvalová Odpovědná redaktorka Anna Urbanová Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 384 Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2017 jako svou 9527. publikaci Sazba Vladimír Fára Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz

Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz.

Kdyz jsem te ztratila.indd 384

23.11.2017 13:54:30