Issuu

je to i tvůj. 2 vyd_je to.qxd 10.08.16 16:01 Stránka 5

Curranovým: Nejlepší rodině, se kterou nejsme pokrevně spřízněni. Díky, že jste tak důležitou součástí našich životů.

je to i tvůj. 2 vyd_je to.qxd 10.08.16 16:01 Stránka 7

PROLOG Nikdo nezačíná válku – nebo spíš nikdo, kdo má špetku zdravého rozumu, by ji neměl začínat –, dokud si nejprve zřetelně neujasní, čeho chce tou válkou dosáhnout a jak ji chce vést. CARL

VON CLAUSEWITZ, Vom Kriege

je to i tvůj. 2 vyd_je to.qxd 10.08.16 16:01 Stránka 9

Moje nejstarší vzpomínka pochází z doby, kdy mi byly tři roky a já se pokoušela zabít svou sestru. Někdy si na to vzpomínám tak jasně, že si pamatuju i látku polštáře, který svírám, a ostrou špičku jejího nosíku, jak se mi tiskne do dlaně. Neměla proti mně samozřejmě sebemenší šanci, ale stejně to nezabralo. Vešel táta, chtěl ji uložit ke spánku, a tak ji zachránil. Odvedl mě do postele. „Tohle,“ řekl, „se nikdy nestalo.“ Jak jsme vyrůstaly, přestala jsem pro ně existovat, důležitá jsem byla jenom ve vztahu k ní. Sledovala jsem ji přes pokoj, jak spí, naše postele spojoval jeden dlouhý stín, a přemítala, jak by to šlo udělat. Jed přimíchaný do vloček. Zákeřná vlna na pláži. Úder blesku. Nakonec jsem svou sestru ovšem nezabila. Udělala to sama. To si aspoň říkám.

je to i tvůj. 2 vyd_je to.qxd 10.08.16 16:01 Stránka 11

PONDĚLÍ Bratře můj, jsem oheň hořící pode dnem oceánu. Nikdy tě nepotkám, bratře můj – ještě přinejmenším mnoho let, možná i tisíce let, bratře můj. A pak tě zahřeji, přitisknu, obalím v kruzích, použiji a změním tě – možná i tisíce let, bratře můj. CARL SANDBURG, Příbuzní

je to i tvůj. 2 vyd_je to.qxd 10.08.16 16:01 Stránka 13

ANNA Když jsem byla malá, nebádala jsem po tom velkém tajemství, jak vznikají děti, ale zajímalo mě, proč vznikají. Mechaniku jsem chápala – můj starší bratr Jesse mě poučil –, i když jsem si tehdy byla jistá, že nejmíň půlku pochopil sám špatně. Děti mého věku zuřivě vyhledávaly ve školním slovníku výrazy jako penis a vagina, kdykoli se učitelka otočila zády, ale já se soustředila na jiné detaily. Třeba na to, proč některé matky mají jenom jedno dítě, zatímco jiné rodiny jako by se množily před očima. Nebo proč ta nová holka Sedona každému, kdo je ochotný poslouchat, vykládá, že dostala jméno po místě, kde byli její rodiče na dovolené, když ji stvořili („Ještě štěstí, že zrovna nejeli do Jersey,“ říkával na to můj otec.) Teď mi je třináct a ten problém mi připadá ještě složitější: osmačka, která odešla ze školy, protože se dostala do maléru; sousedka, která si pořídila dítě, protože doufala, že si tím udrží manžela, který se chtěl rozvést. Říkám vám, kdyby dneska na Zemi přistáli ufoni a zamysleli se nad tím, proč se rodí děti, museli by nutně dojít k názoru, že většina lidí má děti dočista náhodou, protože se jeden večer moc opili, protože pilulka neúčinkuje na sto procent nebo z tisíce dalších důvodů, kterými se člověk zrovna rád nechlubí. Na druhé straně, já se narodila z velmi určitého důvodu. Nebyla jsem následkem láhve laciného vína nebo úplňku či záchvatu vášně. Narodila jsem se, protože vědci dokázali zachytit mámino vajíčko a tátovu spermii a vytvořit z nich zcela určitou kombinaci vzácného ge-

je to i tvůj. 2 vyd_je to.qxd 10.08.16 16:01 Stránka 14

J o d i P i c o u lt ová

netického materiálu. Když mi Jesse řekl, jak se dělají děti, a já mu jako vždycky nevěřila, chtěla jsem po našich, aby mi řekli pravdu, a dostala jsem víc, než oč jsem žádala. Sedli si se mnou a vyprávěli mi takové ty obvyklé věci – ale taky mi vysvětlili, že si vybrali právě moje embryo, protože jsem mohla zachránit svou sestru Kate. „Milovali jsme tě ještě víc,“ ujišťovala mě matka, „protože jsme věděli, co přesně nás čeká.“ A tak mě napadlo, co by se stalo, kdyby Kate byla zdravá. Dost možná bych ještě pořád proplouvala někde na nebesích či bůhví kde a čekala, až se najde tělo, v němž bych strávila nějakou dobu na Zemi. Rozhodně bych nebyla součástí téhle rodiny. Víte, na rozdíl od zbytku svobodného světa jsem já nepřišla náhodou. A když vás rodiče mají z určitého důvodu, pak je lepší, když ten důvod přetrvává. Protože jakmile pomine, přestane záležet i na vás.

Zastavárny jsou možná plné smetí, ale také jsou živnou půdou pro příběhy, jestli se ptáte, což tedy neděláte. Co se stalo s tím Nikdy nenošeným diamantovým prstenem, který náhle někdo prodal? Kdo tolik potřeboval peníze, že prodal plyšového medvídka, kterému chybí jedno oko? Jak jsem se blížila k pultu, napadlo mě, jestli si někdo bude klást podobné otázky o medailonku, kterého se chystám vzdát já. Muž u pokladny měl nos jak rozpláclý tuřín a oči zapadlé tak hluboko, že mám obavy, jestli vůbec vidí na to, co dělá. „Potřebuješ něco?“ zeptal se. Měla jsem co dělat, abych se neotočila na patě a neodešla s výrazem, že jsem sem zabloudila jenom omylem. Drželo mě tam jenom vědomí, že nejsem první člověk, který stojí před tímhle pultem a drží v ruce věc, o níž si nikdy nedokázal představit, že se s ní rozloučí. „Mám něco na prodej,“ řekla jsem.

je to i tvůj. 2 vyd_je to.qxd 10.08.16 16:01 Stránka 15

t o i m ů J ž i vo t

„Mám hádat, co to je?“ „Aha.“ Polkla jsem a vytáhla medailonek z kapsy džín. Srdíčko padlo na skleněný pult a řetízek zarachotil. „Je to čtrnáctikarátové zlato,“ pípla jsem. „Skoro jsem ho nenosila.“ To je lež; do dnešního rána jsem ho sedm let nesundala z krku. Otec mi ho dal, když mi v šesti odebrali kostní dřeň, protože prohlásil, že někdo, kdo mohl své sestře dát tak velký dar, si zaslouží dar sám. Když jsem ten medailonek viděla na pultu, připadalo mi, že mám krk najednou obnažený. Majitel si přiložil k oku lupu, takže oko najednou vypadalo docela normálně. „Dám ti dvacku.“ „Dolarů?“ „Ne, pesos. Cos myslela?“ „Stojí pětkrát víc!“ hádala jsem se. Majitel pokrčil rameny. „Já peníze nepotřebuju.“ Zvedla jsem medailonek, odhodlaná odstoupit od obchodu, a stalo se něco podivného – ruka se mi sevřela jako žraločí tlama. Tvář mi zrudla, jak jsem se vší silou snažila prsty zase roztáhnout. Připadalo mi, že uplynula snad hodina, než jsem dokázala ten medailonek předat do jeho natažené dlaně. Něžně se na mě zadíval. „Řekni jim, že jsi ho ztratila,“ přihodil radu zadarmo.

Kdyby pan Webster přidal do svého slovníku i slovíčko podivínka, pak ho nejlíp mohl definovat slovy Anna Fitzgeraldová. Nejde jenom o to, jak vypadám: vyhublé dítě jako z koncentráku prakticky bez hrudníku, který by stál za zmínku, vlasy myší šedi, na tvářích pihy, které se slévají dohromady a které, to mi můžete věřit, neblednou ani citronovou šťávou nebo vrstvami krému na opalování, ba ani, což je nesmutnější, pod šmirglem. Ne, Bůh se při mém narození opravdu vydováděl, protože k této úchvatné fyzické kombinaci přidal ještě něco navíc – rodinu, do níž jsem se narodila.

je to i tvůj. 2 vyd_je to.qxd 10.08.16 16:01 Stránka 16

J o d i P i c o u lt ová

Moji rodiče se snažili chovat normálně, ale to je velmi relativní pojem. Pravda je taková, že jsem nikdy nebyla doopravdy dítě. A nebyla taková ani Kate a Jesse. Možná můj bratr zažil chvilku na výsluní po ty čtyři roky života, než Kate našli tu nemoc, ale od té doby jsme všichni měli moc práce s tím, jak jsme se v běhu dorůstání neustále ohlíželi přes rameno. Víte přece, jak si většina malých dětí myslí, že jsou jako postavičky z kreslené pohádky – když jim na hlavu spadne kovadlina, můžou se zase odlepit z chodníku a jít dál. No, já tomu nevěřila ani na vteřinu. Jak bych mohla, když jsme u stolu rezervovali jednu židli Smrti? Kate má akutní promyelocytickou leukemii. No, vlastně to není tak docela přesné – teď to zrovna nemá, ale spí jí to pod kůží jako medvěd v zimě, dokud se to nerozhodne znovu zařvat. Našli jí to, když jí byly dva roky; teď je jí šestnáct. Molekulární relaps a granulocyty a portakat – tahle slova byla součástí mého slovníku, přestože jsem je nikdy na žádné zprávě nenašla. Jsem alogeneický dárce – dokonalá sourozenecká shoda. Když Kate potřebuje leukocyty nebo kmenové buňky nebo kostní dřeň, aby si její tělo začalo myslet, že je zdravé, já je dodávám. Skoro pokaždé, když je Kate v nemocnici, tam skončím i já. Na ničem z toho moc nezáleží, jen byste neměli věřit všemu, co o mně slyšíte. A nejméně tomu, co vám říkám sama. Stoupala jsem do schodů a máma se z pokoje vynořila v dalších ze svých večerních šatů. „Ach,“ obrátila se ke mně zády. „Tuhle holčičku jsem zrovna chtěla vidět.“ Zapnula jsem jí zip a dívala se, jak se otáčí. Matka by mohla být krásná, kdyby se vynořila v životě někoho jiného. Má dlouhé tmavé vlasy a jemné rysy princezny, ale koutky úst se jí stáčejí dolů, jako by právě stravovala hořkou zprávu. Nemá moc času pro sebe, protože kalendář je cosi, co se může drasticky změnit, kdykoli se u mé

je to i tvůj. 2 vyd_je to.qxd 10.08.16 16:01 Stránka 17

t o i m ů J ž i vo t

sestry objeví modřina nebo krvácení z nosu. Ale ten čas, který má, tráví na adrese Bluefly.com, kde objednává směšně načančané večerní šaty na akce, na které nikdy nepůjde. „Co tomu říkáš?“ zeptala se. Šaty mají barvy jako západ slunce a jsou z látky, která při pohybu šustí. Jsou bez ramínek, mohla by je na sobě mít nějaká hvězda, když se nese po rudém koberci – rozhodně to nejsou šaty pro předměstský domek v Upper Darby ve státě Rhode Island. Matka si stočila vlasy do uzlu a přidržovala je rukou. Na posteli ležely další troje šaty – jedny černé na tělo, jedny s korálkovou výšivkou a jedny, které mi připadaly směšně malé. „Vypadáš...“ Unaveně. To slovo se mi dralo na rty. Matka ztuhla a já zauvažovala, jestli jsem to nakonec i neřekla nahlas. Zvedla ruku, umlčela mě a natáhla uši k otevřeným dveřím. „Slyšelas to?“ „Co?“ „Kate.“ „Já nic neslyším.“ Ale nevěří mi, protože když jde o Kate, nevěří nikomu. Vystoupila nahoru a otevřela náš pokoj, aby zjistila, že má sestra se hystericky zmítá na posteli, a svět se znovu zhroutil. Můj otec, astronom-amatér, se mi pokusil vysvětlit, co to jsou černé díry, že jsou tak těžké, že vtáhnou všechno kolem, dokonce i světlo, rovnou do svého středu. A právě takové okamžiky mi připomínají vakuum; je úplně jedno, čeho se držíte, nakonec vás to vždycky vcucne dovnitř. „Kate!“ Matka padla na zem, ta pitomá sukně se kolem ní snesla jako obláček. „Kate, miláčku, co tě bolí?“ Kate si k břichu tiskla polštář a po tvářích jí proudem stékaly slzy. Světlé vlasy se jí přitiskly ve vlhkých pramenech k obličeji; křečovitě dýchala. Ztuhla jsem ve dveřích pokoje a čekala na rozkazy: Zavolej tatínka, zavolej sanitku. Zavolej doktora Chance. Matka zatím třásla Kate

je to i tvůj. 2 vyd_je to.qxd 10.08.16 16:01 Stránka 18

J o d i P i c o u lt ová

a snažila se z ní dostat něco víc. „Preston,“ vzlykla Kate. „Nadobro opustil Serenu.“ Teprve pak jsme si všimly puštěné televize. Na obrazovce se právě blonďatý krasavec díval na ženu, která naříkala téměř tak usilovně jako moje sestra, a pak za sebou práskl dveřmi. „Ale co tě bolí?“ chtěla vědět matka. Byla si jistá, že v tom musí být něco víc. „Panebože!“ popotáhla Kate. „Máš vůbec představu, čím vším Serena s Prestonem prošli? Víš to?“ Ta sevřená pěst v mém žaludku se roztáhla, už vím, že je všechno v pořádku. Normálnost v našem domě je jako deka, která je na postel moc krátká – někdy vás přikryje docela pohodlně, jindy se pod ní třesete zimou; nejhorší je, že nikdy nevíte, kterou jste si zrovna vytáhli. Posadila jsem se na okraj Kateiny postele. Je mi teprve třináct, ale jsem větší než ona. Každou chvíli se lidé pletou a myslí si, že já jsem ta starší. Tohle léto už byla zamilovaná do Callahana, Wyatta a Liama, všechno to jsou mužské postavy z téhle telenovely. A teď je to nejspíš Preston. „Hrozil jim nějaký únos,“ prohlásila jsem. Ten příběh totiž sleduji; Kate mě nutí nahrávat jí díly, které nevidí, protože je na dialýze. „A pak se jednou málem omylem provdala za jeho dvojče,“ dodala Kate. „Nezapomeň na tu scénu, jak zemřel, když ztroskotala ta loď. Teda, na dva měsíce.“ Matka se přidala a já si vzpomenu, že se také na tenhle seriál dívávala, když chodila za Kate do nemocnice. Kate jako by si teprve teď všimla, co má máma na sobě. „Co to máš?“ „Ale, jenom šaty, které jim pošlu zpátky.“ Postavila se přede mnou, abych jí pomohla je rozepnout. To nutkavé objednávání zboží by u jakékoli jiné matky znamenalo, že je nejvyšší čas zavolat terapeuta; u mojí mámy to spíš můžeme považovat za zdravou relaxaci. Napadlo mě, jestli se jí na tom líbí fakt, že se na chvíli převtělí do ků-

je to i tvůj. 2 vyd_je to.qxd 10.08.16 16:01 Stránka 19

t o i m ů J ž i vo t

že někoho jiného, nebo jestli se jí líbí, že to může poslat zpátky, když jí to nevyhovuje. Tvrdě se zadívala na Kate: „Opravdu tě nic nebolí?“ Když matka odešla, Kate trochu klesla. Jiným slovem to popsat neumím – z tváře jí bleskurychle zmizí barva, tělo se jí vnoří do polštáře. Když jí bývá hůř, klesá ještě víc. Až se bojím, že se jednoho dne probudím a už ji vůbec neuvidím. „Hejbni se,“ nařídila mi. „Máš tlustý sklo.“ Tak jsem se posadila na svou postel. „Vždyť jenom ukazují, co bude příště.“ „No, kdybych v noci umřela, tak chci vědět, o co přijdu.“ Poskládala jsem si polštáře pod hlavu. Kate je jako obyčejně vyměnila, takže má všechny načechrané a měkké polštáře, které vás netlačí jako kus kamene. Údajně má na ně právo, protože je o tři roky starší než já nebo protože je nemocná nebo protože je měsíc ve Vodnáři – vždycky je nějaké protože. Mhouřila jsem oči na televizi a měla chuť přepínat kanály, ale věděla jsem, že nemám nejmenší naději to moci udělat. „Preston vypadá jako umělý.“ „Tak proč jsi v noci šeptala jeho jméno do polštáře?“ „Nech toho.“ „Ty toho nech.“ A pak se na mě Kate usmála. „Nejspíš je stejně teplej. Docela škoda, když si uvědomíme, že sestry Fitzgeraldovy...“ S mrknutím se odmlčela uprostřed věty a já se převalila k ní. „Kate?“ Mnula si kříž. „To nic.“ Její ledviny. „Mám zavolat mámu?“ „Ještě ne.“ Natáhla ruku mezi naše postele, které odděluje jen tolik místa, abychom se mohly jedna druhé dotknout, když obě natáhneme ruku. A já teď k ní taky napřáhla paži. Když jsme byly malé, dělávaly jsme takhle most a snažily se zjistit, kolik barbín na něm udržíme. Později jsem mívala špatné sny, kdy se mi zdálo, že

je to i tvůj. 2 vyd_je to.qxd 10.08.16 16:01 Stránka 20

J o d i P i c o u lt ová

mě rozřezali na kousky a že už mě nikdy nikdo neposkládá dohromady.

Otec říká, že oheň sám vyhoří, dokud neotevřete okno a nepřiživíte ho. Asi přesně tohle dělám, když se na tím zamyslíte; ale na druhé straně, táta taky říká, že když vám plameny olizují paty, musíte rozbít jednu dvě zdi, jestli jim chcete uniknout. Takže když Kate usnula pod vlivem léků, vytáhla jsem kožené desky, které schovávám pod matrací, a vydala se s nimi do koupelny, kde mám soukromí. Vím, že Kate do nich nakukuje – nastražila jsem do zipu červenou nit, abych věděla, kdo mi leze do věcí bez dovolení. Nit chyběla, ale jinak tam zůstalo všechno. Napustila jsem vodu do vany, aby to vypadalo, že jsem tady kvůli koupání, a posadila se na zem, kde jsem začala počítat. Když si přidáte dvacet dolarů ze zastavárny, mám 136,87 dolaru. Ještě to nestačí, ale musím si nějak poradit. Když si Jesse kupoval svůj ojetý džíp, celých 2900 dolarů neměl. Ale banka mu dala nějakou půjčku. Rodiče samozřejmě museli taky něco podepsat, ale pochybuju, že by tohle udělali i pro mě – vzhledem k okolnostem. Přepočítala jsem peníze podruhé, jen pro případ, že se bankovky nějakým zázrakem rozmnožily, ale matika je matika a výsledek zůstal stejný. A pak jsem si pročetla výstřižky z novin. Campbell Alexander. Podle mě je to dost pitomé jméno. Zní jako nějaké předražené pití nebo brokerská firma. Ale jeho výsledky přehlédnout nemůžete. Když chcete dojít do pokoje mého bratra, musíte vyjít z domu. Tak se mu to líbí. V šestnácti se Jesse přestěhoval do nástavby nad garáží – pro něj skvělé místo, protože nechtěl, aby naši viděli, co tam vyvádí, a naši to radši ani vidět nechtěli. Schody k pokoji blokují čtyři zimní pneumatiky, malá zeď z krabic a dubový stůl převrácený

je to i tvůj. 2 vyd_je to.qxd 10.08.16 16:01 Stránka 21

t o i m ů J ž i vo t

na bok. Někdy si myslím, že Jesse ty překážky záměrně sám vyrábí, jenom aby to všem návštěvníkům ještě víc ztížil. Protáhla jsem se harampádím nahoru, schody se třásly z basů linoucích se z Jesseho sterea. Skoro pět minut trvalo, než zaslechl, jak buším. „Co je?“ vyštěkl, když pootevřel dveře na škvíru. „Můžu dál?“ Zamyslel se, pak ustoupil, abych mohla vejít. Pokoj je mořem špinavých šatů, časopisů a zbytků číny v krabičkách; smrdí to tu jak hokejistovy brusle. Jediné čisté místo je police, kde má Jesse svou zvláštní sbírku – stříbrný maskot jaguaru, symbol mercedesu, koně z mustanga – ornamenty z kapot, které prý našel jenom tak ležet na silnici, ale já nejsem tak pitomá, abych mu to věřila. Nechápejte mě špatně – ne snad, že by se naši o Jesseho nestarali nebo je neznepokojovalo, když se dostal do nějakých potíží. Jenom nemají doopravdy čas se o to zajímat příliš, protože tyhle problémy jsou na jejich stupnici o dost níž. Jesse si mě nevšímal, vrátil se k tomu, co dělal kdesi na druhém břehu toho nepořádku. Zaujal mě jeden hrnec – zmizel nám z kuchyně před pár měsíci a teď si trůní na Jesseho televizoru spolu s měděnou tubou, která mu čouhá z poklice a prochází dál plastovou nádobou od mléka plnou ledu, odkud se vyprazdňuje do sklenice od hořčice. Jesse je možná neustále na hranici zákona, ale je to hlava. Ve chvíli, kdy se toho zařízení chystám dotknout, se otočí. „Hele!“ Doslova přeskočil gauč, aby mi srazil ruku. „Zničíš mi kondenzační vrstvu.“ „Je to to, co si myslím?“ Po tváři se mu rozlije nepěkný úšklebek. „To záleží na tom, co si myslíš, že to je.“ Otočil a vytřepal sklenici, až kapky stekly na koberec. „Ochutnej.“ Je to možná slepené na koleni, ale dělá to parádně silnou whiskey. Když jsem se napila, v břiše mi propukl pe-

je to i tvůj. 2 vyd_je to.qxd 10.08.16 16:01 Stránka 22

J o d i P i c o u lt ová

kelný žár a nohy se mi podlomily, až jsem padla na gauč. „Fujtajbl,“ vyprskla jsem. Jesse se rozesmál a napil se, pro něj je to snazší. „Tak cos chtěla?“ „Jak víš, že jsem něco chtěla?“ „Protože sem nikdo nechodí jenom tak na návštěvu,“ posadil se na opěradlo gauče. „A jestli jde o Kate, už bys mi to řekla.“ „Vlastně jde o Kate, tak trochu.“ Vtiskla jsem bratrovi do ruky své novinové výstřižky; vysvětlí to lépe než já. Prohlédl si je a pak se mi zadíval přímo do očí. Jeho oči jsou jako nejsvětlejší stříbro, jejich odstín vás tak překvapí, až někdy úplně zapomenete, co jste chtěli říct, když se na vás zadívá. „Nepleť se do systému, Anno,“ prohodil hořce. „Role jsme si už rozdali. Kate hraje Mučednici. Já jsem Ztracený případ. A ty jsi Mírotvorce.“ Myslí si, že mě zná, ale ona to není tak docela pravda – a když dojde na věc, Jesse je ten, kdo závisí. Zadívala jsem se mu do očí. „A to říká kdo?“

Jesse souhlasil, že na mě počká na parkovišti. Jeden z mála okamžiků, kdy si vzpomínám, že udělal něco, o co jsem ho poprosila. Přešla jsem před budovu, jejíž vchod hlídají dva chrliče. Campbell Alexander, kancelář v budově Esquireu ve třetím poschodí. Stěny jsou obložené dřevem v barvě oříškové kobyly, a když jsem vstoupila na vysoký orientální koberec, tenisky se mi do něj o kus zabořily. Sekretářka měla na nohou černé lakované lodičky, které se leskly tak, že jsem se v nich viděla. Sklopila jsem oči ke svým ustřiženým džínám a keckám, které jsem minulý týden ozdobila fixem, když jsem se jednou nudila. Sekretářka měla dokonalou pleť, dokonalé obočí a plné rty, přes něž ječela na člověka na druhém konci lin-

je to i tvůj. 2 vyd_je to.qxd 10.08.16 16:01 Stránka 23

t o i m ů J ž i vo t

ky. „Snad nečekáte, že tohle panu soudci řeknu. Jenom proto, že vy nechcete poslouchat Klemanovo běsnění, ho snad nemusím poslouchat já... ne, to zvýšení platu bylo za práci navíc a za všechny ty nepříjemnosti, se kterými se každý den potýkám, a když už jsme vůbec u toho...“ Odtáhla sluchátko od ucha; slyšela jsem pípání, jak bylo spojení přerušeno. „Pitomec jeden,“ zamumlala si pro sebe a pak si nejspíš konečně uvědomila, že stojím metr od ní. „Co bys potřebovala?“ Prohlédla si mě od hlavy k patě, ohodnotila podle všeobecných měřítek prvního dojmu a zjistila, že já tedy dojem nedělám. Zvedla jsem výbojně bradu a tvářila se, že jsem mnohem klidnější a odvážnější než ve skutečnosti. „Mám schůzku s panem Alexanderem. Ve čtyři hodiny.“ „Ten hlas,“ řekla, „v telefonu jsi nezněla tak...“ Mladě? Nejistě se usmála. „Neděláme případy mladistvých, to je pravidlo. Jestli chceš, mohu ti dát seznam právníků, kteří...“ Zhluboka jsem se nadechla. „Totiž,“ přerušila jsem ji, „vy se mýlíte. Smith versus Whately, Edmunds versus Ženská a dětská nemocnice a Jerome versus diocéze Prozřetelnosti, to všechno byly kauzy, které zahrnovaly mladistvé. A všechny tři pan Alexander vyhrál. To prosím jen za loňský rok.“ Sekretářka zamrkala. Pak se jí po tváři pomalu rozlil úsměv, jako by usoudila, že se jí nakonec přece jen můžu zamlouvat. „Když o tom tak přemýšlím, proč bys nemohla počkat v jeho kanceláři?“ navrhla a postavila se, aby mě tam odvedla.

I kdybych strávila zbytek života jenom čtením, nevěřím, že bych dokázala spořádat všechna slova, která jsou vystavena kolem stěn v kanceláři Campbella Alexandera. Spočítala jsem si, že být na každé stránce asi čtyři sta slov

je to i tvůj. 2 vyd_je to.qxd 10.08.16 16:01 Stránka 24

J o d i P i c o u lt ová

a každá z těch knih mít asi čtyři sta stran, přičemž na jedné polici jich je takových dvacet a v každé knihovně je polic šest – teda, to se bavíme o devatenácti milionech slov a to jsem teprve v půli místnosti. Seděla jsem v kanceláři sama dost dlouho na to, abych si všimla, že stůl je tak čistý, že byste na něm mohli hrát fotbálek; že tu není jediná fotka manželky nebo dítěte nebo pana Alexandera; že je tu všechno bez poskvrnky, ale že na podlaze stojí hrnek plný vody. Začala jsem vymýšlet možná vysvětlení: je to bazén pro armádu mravenců. Je to nějaký primitivní zvlhčovač vzduchu. Je to fata morgána. Už jsem se skoro přesvědčila, že je to poslední možnost, a začala se naklánět, abych se toho dotkla a přesvědčila se, jestli je to skutečné, když se rozlétly dveře. Přepadla jsem ze židle a ocitla se tváří v tvář přicházejícímu německému ovčákovi, který se na mě podíval, přešel k hrnku a začal pít. Vešel s ním i Campbell Alexander. Má černé vlasy a je vysoký nejmíň jako můj táta – metr osmdesát – a k tomu má hranatou čelist a oči, které vypadají jako zamrzlé. Shodil si z ramen sako a pečlivě ho pověsil na dveře, pak vytáhl z kartotéky jeden spis a přešel s ním ke stolu. Na mě se ani nepodíval, ale začal povídat: „Žádné skautské sušenky nekupuju,“ prohlásil. „Ale máš bod za vytrvalost a snahu, chacha,“ zasmál se vlastnímu vtipu. „Já nic neprodávám.“ Zvědavě se na mě zadíval a zmáčkl tlačítko na telefonu. „Kerri,“ řekl, když se sekretářka ozvala, „co to dělá v mé kanceláři?“ „Chci si vás najmout,“ řekla jsem. Právník pustil tlačítko interkomu. „To pochybuju.“ „Vždyť ani nevíte, co mám za případ.“ Přistoupila jsem, pes taky. Teprve teď jsem si uvědomila, že má na sobě vestu s červeným křížem jako bernardýn, který bude v zasněžených horách nosit soudek

je to i tvůj. 2 vyd_je to.qxd 10.08.16 16:01 Stránka 25

t o i m ů J ž i vo t

s rumem. Automaticky jsem k němu natáhla ruku, abych ho pohladila. „Nedělej to,“ varoval mě pan Alexander. „Soudce je asistenční pes.“ Ruka mi klesla k tělu. „Vždyť nejste slepý.“ „Díky, žes mi to připomněla.“ „Tak proč ho potřebujete?“ Ve vteřině, kdy jsem to řekla, jsem to chtěla vzít zpátky. Copak jsem neviděla, jak Kate každou chvíli bojuje z touhle otázkou od stovek nezdvořáků? „Mám železnou plíci,“ odsekl Campbell Alexander, „a pes mě drží dál od magnetů. Takže jestli mi teď prokážeš tu čest a odejdeš, sekretářka ti dá jména na někoho, kdo...“ Ale já ještě nemohla odejít. „Vážně jste podal žalobu na Boha?“ Vytáhla jsem své novinové výstřižky a uhladila je na prázdném stole. Ve tváři mu zacukalo, pak zvedl článek, který ležel nahoře. „Žaloval jsem diecézi Prozřetelnosti, jménem dítěte z jednoho jejich sirotčince, které potřebovalo experimentální léčbu zahrnující i embryonální tkáň, podle nich to ovšem porušovalo vatikánské vyhlášení. Ale v novinách vypadá mnohem lépe, když se napíše, že devítileté dítě žaluje Boha za to, že si vytáhlo krátkou slámku.“ Beze slova jsem se na něj dívala. „Dylan Jerome,“ pokračoval, „chtěl žalovat Boha za to, že se o něj dost nestaral.“ Na velký mahagonový stůl se mohla stejně tak zřítit duha. „Pane Alexandere,“ řekla jsem, „moje sestra má leukemii.“ „To je mi líto. Ale i kdybych chtěl znovu podat žalobu proti Bohu, což nechci, nemůžeš vést spor jménem někoho jiného.“ Na vysvětlení toho mám opravdu hodně – v sestřiných žilách proudí moje krev; ošetřovatelky mě přidržují, aby do mě vbodly jehlu a vytáhly bílé krvinky, které si Kate může půjčit; doktor říká, že poprvé jich nemají dost. Modřiny a bolest kostí, když jsem darovala kostní dřeň;

je to i tvůj. 2 vyd_je to.qxd 10.08.16 16:01 Stránka 26

J o d i P i c o u lt ová

injekce, které ve mně vyvolaly zvýšenou produkci kmenových buněk, aby zbyly i na mou sestru. Skutečnost, že nejsem nemocná, ale klidně bych být mohla. Skutečnost, že jediným důvodem pro moje narození bylo poskytnout materiál pro Kate. Skutečnost, že i dneska se rozhoduje o mně a nikdo se ani neobtěžuje člověka, kterého se to týká nejvíc, na něco zeptat. Na vysvětlení toho mám opravdu hodně, tak jsem udělala to nejlepší, co jsem mohla. „Nejde o Boha. Jenom o mé rodiče,“ řekla jsem. „Chci je zažalovat kvůli tomu, že mám právo na své tělo.“

CAMPBELL Když máte jenom kladivo, všechno kolem vypadá jako hřebík. Tohle říkával můj otec, první Campbell Alexander; a je to také podle mě základ celého amerického systému civilního práva. Stručně řečeno, lidé, kteří jsou zahnáni do rohu, udělají cokoli, aby se probojovali zase do středu. Pro některé to znamená mlátit kolem sebe. Pro jiné podat žalobu. A za to jsem opravdu vděčný osudu. Na okraji mého stolu Kerri připravila vzkazy tak, jak to mám rád – naléhavé jsou napsané na zelených lepicích lístečcích, méně naléhavé na žlutých, poskládané do přesných komínků jako dva balíčky karet. Můj pohled upoutalo jedno telefonní číslo, zamračil jsem se a přesunul zelený lísteček ke žlutým. Vaše matka volala čtyřikrát!!! napsala Kerri. Rozmyslel jsem se, lísteček přetrhnul a hodil do koše. Dívka naproti mně čekala na odpověď, záměrně jsem s ní nespěchal. Říkala, že chce zažalovat rodiče, jako kaž-

je to i tvůj. 2 vyd_je to.qxd 10.08.16 16:01 Stránka 27

t o i m ů J ž i vo t

dý druhý dospívající na téhle planetě. Ale ona je chce žalovat proto, že chce mít právo na svoje tělo. Přesně takovým případům se vyhýbám jak černému moru – chce to od vás spoustu práce a chůvu pro klienta. S povzdechem jsem vstal. „Jak jsi říkala, že se jmenuješ?“ „Neříkala jsem to.“ Narovnala se. „Jsem Anna Fitzgeraldová.“ Otevřel jsem dveře a křikl na sekretářku. „Kerri! Můžete pro slečnu Fitzgeraldovou vyhledat číslo na organizaci Plánované rodičovství?“ „Cože?“ Otočil jsem se a to dítě stálo. „Plánované rodičovství?“ „Podívej, Anno, dám ti malou radu. Podávat žalobu proto, že ti tvoji rodiče nedovolí brát antikoncepční pilulku nebo tě nechtějí pustit na kliniku kvůli potratu, to je jako zabíjet komára kladivem. Můžeš si ušetřit peníze a jít do organizace Plánovaného rodičovství; tam si s tvým problémem poradí mnohem lépe.“ Poprvé od chvíle, kdy jsem vešel do své kanceláře, jsem se na ni doopravdy podíval. Vznášela se kolem ní zlost jako opar statické elektřiny. „Moje sestra umírá a máma chce, abych jí darovala svoji ledvinu,“ vyhrkla. „A s tím mi podle mě nepomůže ani nůše plná kondomů.“ Znáte to, jak se vám občas cesta vašeho života rozprostře jako křižovatka dvou silnic, vy si vyberete tu kamenitější, přitom pokukujete po té druhé, a víte, že jste udělali chybu? Kerri přišla s lístečkem, na kterém bylo napsáno číslo, co jsem po ní žádal, ale já zavřel dveře, aniž jsem si je vzal, a vrátil se ke stolu. „Nikdo tě nemůže nutit darovat orgán, pokud nechceš.“ „Vážně?“ Naklonila se a počítala něco na prstech. „Poprvé jsem své sestře darovala pupečníkovou krev, to jsem byla miminko. Má leukemii – APL – a moje buňky ji vrátily do remise. Když se nemoc vrátila poprvé, bylo mi pět a vytáhli ze mě lymfocyty, celkem třikrát, protože

je to i tvůj. 2 vyd_je to.qxd 10.08.16 16:01 Stránka 28

J o d i P i c o u lt ová

doktoři pořád nedokázali vytáhnout dost. Když to přestalo zabírat, vzali mi kostní dřeň kvůli transplantaci. Když Kate chytila infekci, musela jsem darovat granulocyty. Když se nemoc zase vrátila, musela jsem darovat periferální kmenové krevní buňky.“ Lékařský slovník téhle dívenky by strčil do kapsy některé z expertů, kteří dostávají zaplaceno. Vytáhl jsem ze zásuvky notes. „Zřejmě jsi dříve souhlasila, že se pro svou sestru staneš dárcem.“ Zaváhala, pak zavrtěla hlavou. „Nikdo se mě nikdy neptal.“ „Řekla jsi rodičům, že nechceš tu ledvinu darovat?“ „Neposlouchají mě.“ „Mohli by, kdybys o tom vůbec začala mluvit.“ Sklopila hlavu a tvář jí zakryly vlasy. „Ve skutečnosti mě vůbec nevnímají, jenom když potřebují moji krev nebo něco takového. Ani bych nebyla na světě, kdyby Kate neonemocněla.“ Dědic a dítě navíc: takové zvyklosti panovaly u mých předků v Anglii. Znělo to vypočítavě – mít náhradní dítě, kdyby to první náhodou zemřelo –, ale bylo to nesmírně praktické. Tomuhle dítěti se asi nelíbí, že vzniklo jako opožděný nápad na zajištění, ale pravda je taková, že děti se denně počínají z mnohem prostších důvodů: aby slepily rozpadající se manželství; udržely rodinné jméno; upravily image rodiče. „Měli mě, abych zachránila Kate,“ vysvětlovala ta dívenka. „Šli za speciálními doktory a vybrali si embryo, které se geneticky dokonale shodovalo.“ Na právech jsme měli kurzy etiky, ale ty se obvykle považovaly buď za parádní otravu, nebo za věc, kterou se stejně nemusíte moc učit, takže já je většinou vynechával. Ale kdokoli, kdo se pravidelně dívá na CNN, ví, že výzkum kmenových buněk doprovází dost kontroverzí. Děti na náhradní díly, děti navržené podle dokonalého modelu, věda zítřka má zachraňovat děti dneška.

je to i tvůj. 2 vyd_je to.qxd 10.08.16 16:01 Stránka 29

t o i m ů J ž i vo t

Poklepával jsem perem o stůl, Soudce – můj pes – se přiloudal ke mně. „Co se stane, když sestře tu ledvinu nedáš?“ „Umře.“ „A to ti nevadí?“ Anna sevřela rty do uzounké čárky. „Jsem tady, nebo ne?“ „To ano, jsi. Jenom se snažím zjistit, proč sis právě teď postavila hlavu, po tom všem.“ Pohlédla ke knihovně. „Protože,“ řekla prostě, „to nikdy neskončí.“ Najednou jako by si na něco vzpomněla. Sáhla do kapsy a vytáhla balíček zmuchlaných bankovek a položila je přede mě na stůl. „O peníze si nemusíte dělat starosti. Tohle je 136,87 dolaru. Vím, že to nestačí, ale vymyslím, jak najít další.“ „Účtuji si dvě stě za hodinu.“ „Dolarů?“ „Mušličky se do bankomatu nevejdou,“ prohodil jsem. „Třeba bych vám mohla venčit psa.“ „Asistenční psi se venčí jenom se svými pány,“ pokrčil jsem rameny. „Ale něco vymyslíme.“ „Nemůžete být můj právník zadarmo,“ trvala na svém. „Tak jo. Můžeš mi vyleštit kliky.“ Nejsem zrovna ztělesněním charity, ale tenhle případ mě láká: ona nechce dát svou ledvinu, žádný soud se zdravým rozumem ji nemůže nutit dát ledvinu, nemusím dělat žádný průzkum precedentů, rodiče se vzdají dřív, než půjdeme k soudu, a je to. A navíc mi tenhle případ vynese spoustu publicity a vyplní nutnou práci pro bono na celé desetiletí. „Podám u soudu žalobu proti tvé rodině: legální emancipace z lékařských důvodů,“ řekl jsem. „A co dál?“ „Dál bude slyšení a soudce určí ochránce ad litem, což znamená...“ „...člověka, který pracuje s dětmi u rodinného soudu,

je to i tvůj. 2 vyd_je to.qxd 10.08.16 16:01 Stránka 30

J o d i P i c o u lt ová

který rozhoduje, co je v nejlepším zájmu dítěte,“ odříkala Anna. „Nebo jinými slovy, prostě dalšího dospělého, který o mně bude rozhodovat.“ „No, takhle funguje zákon, nemůžeš ho obejít. Ale ochránce ad litem se má teoreticky starat o tvé zájmy, ne o zájmy tvé sestry nebo tvých rodičů.“ Sledovala, jak jsem si přitáhl notes a naškrábal pár poznámek. „Nevadí vám, že máte jméno obráceně?“ „Cože?“ Přestal jsem psát a zadíval se na ni. „Campbell Alexander. Příjmení na prvním místě a křestní jméno místo příjmení.“ Odmlčela se. „Nebo jako polívku.“ „Má to nějakou souvislost s tvým případem?“ „Ne,“ připustila Anna, „jen že ve vašem případě se rodiče rozhodli špatně.“ Natáhl jsem se přes stůl, abych jí podal vizitku. „Když budeš mít nějaké další otázky, zavolej.“ Vzala si ji a přejela prsty přes vytlačené písmo mého jména. Mého obráceného jména. Proboha. Pak se naklonila dopředu, popadla můj notes a utrhla spodní část stránky. Půjčila si moje pero, něco načmárala a papír mi zase podala. Podíval jsem se na něj: Anna 555 3211 ™ „Kdybyste měl nějaké další otázky,“ řekla.

Když jsem vyšel do recepce, Anna už byla pryč a Kerri seděla za svým stolem před rozloženým katalogem. „Věděl jste, že na led se používají stejné pytle jako na fazole?“ „Jo.“ A taky na vodku a Bloody Mary. Přenáším je z chaty na pláž každé sobotní ráno. Což mi připomíná, že mi volala matka. Kerri má tetu, která si vydělává jako médium. A každou chvíli se ta genetická predispozice ozývá i u ní. Nebo pro mě možná jenom pracuje už tak dlouho, že zná

je to i tvůj. 2 vyd_je to.qxd 10.08.16 16:01 Stránka 31

t o i m ů J ž i vo t

moje tajemství. Každopádně ví, na co myslím. „Říkala, že váš otec utekl s nějakou sedmnáctkou a že úplně kašle na nějakou diskrétnost a že sama pojede k Borovicím, jestli jí nezavoláte do...,“ Kerri se podívala na hodinky, „a sakra.“ „Kolikrát už tento týden vyhrožovala, že se zabije?“ „Jenom třikrát,“ odpověděla Kerri. „Takže jsme ještě hluboko pod průměrem.“ Sklonil jsem se ke stolu a zavřel katalog. „Je čas vydělat si na živobytí, slečno Donatelliová.“ „Copak se děje?“ „Ta dívka, Anna Fitzgeraldová...“ „Plánované rodičovství?“ „Ne tak docela,“ řekl jsem. „Budeme ji zastupovat. Potřebuji nadiktovat žádost o příkaz pro lékařskou emancipaci, abychom ji zítra mohli podat se žalobou u rodinného soudu.“ „Ale jděte! Vy ji zastupujete?“ Položil jsem si ruku na srdce. „Zraňuje mne, že o mně máte tak nízké mínění.“ „No, já spíš myslela na vaši peněženku. Vědí to její rodiče?“ „Zítra to vědět budou.“ „Zbláznil jste se?“ „Promiňte?“ Kerri zavrtěla hlavou. „Kde bude bydlet?“ Ta poznámka mě zarazila. Na to jsem vůbec nepomyslel. Ale dívka, která vznese žalobu proti svým rodičům, zřejmě nebude zrovna nadšená z představy, že by s nimi žila pod jednou střechou, jakmile se to rozjede. Najednou stál Soudce vedle mě a dloubal mi čumákem do stehna. Otráveně jsem zavrtěl hlavou. Správné načasování rozhoduje. „Dejte mi patnáct minut,“ oznámil jsem Kerri, „zavolám vám, až budu připravený.“ „Campbelle,“ naléhala Kerri neklidně, „nemůžete od toho děcka čekat, že se postará samo o sebe.“

je to i tvůj. 2 vyd_je to.qxd 10.08.16 16:01 Stránka 32

J o d i P i c o u lt ová

Zamířil jsem zpátky do kanceláře. Soudce mi byl v patách a na prahu se zastavil. „To není můj problém,“ prohlásil jsem, zavřel dveře, zamkl je a čekal.

SARA 1990

Modřina má velikost a tvar čtyřlístku a leží přesně uprostřed Kateiných lopatek. Jesse ji našel, když se koupali. „Mami,“ zajímalo ho, „znamená to, že má Kate štěstí?“ Napřed jsem se ji snažila vydrhnout, myslela jsem, že je to špína, ale nešlo to. Dvouletá Kate, kterou jsem tak usilovně propátrávala, se na mě zadívala světle modrýma očima. „Bolí to?“ zeptala jsem se jí a ona zavrtěla hlavou. Kdesi v hale za mými zády mi Brian vyprávěl, jak se měl. Byl trochu cítit kouřem. „Takže ten chlápek koupil krabici drahých doutníků,“ říkal, „a nechal je pojistit proti požáru na patnáct tisíc dolarů. A za chvíli měla pojišťovna na stole žádost o proplacení pojistky, protože všechny doutníky shořely za nějakého malého požáru.“ „On je vykouřil ?“ zeptala jsem se a smývala Jessemu z vlasů mýdlo. Brian se opřel o zárubeň. „Jo. Ale soudce došel k názoru, že společnost doutníky pojistila proti ohni, aniž definovala přijatelné podmínky hoření.“ „Hej, Kate, bolí tě to?“ Jesse pevně přitiskl sestře palec na modřinu na páteři. Kate zasténala, trhla sebou a ošplíchla mě vodou z vany. Zvedla jsem ji, byla kluzká jako ryba, a podala ji Brianovi. Světlé hlavy se k sobě sklonily, ladí spolu. Jesse je víc po mně – vyhublý, tmavý, přemýšlivý. Brian říká, že takhle víme, že jsme kompletní rodina: každý z nás

je to i tvůj. 2 vyd_je to.qxd 10.08.16 16:01 Stránka 33

t o i m ů J ž i vo t

máme svůj klon. „Vylez z vany,“ nařídila jsem Jessemu. Čtyřletý plaváček se postavil a zakopl, jak vypouštěl vanu. Tvrdě si narazil koleno a rozplakal se. Zabalila jsem Jesseho do ručníku a utišovala ho, zatímco jsem pokračovala v rozhovoru s manželem. Takový je jazyk manželství: morseovka vyťukávaná koupáním, večeřemi a pohádkami na dobrou noc. „A kdo předvolal tebe?“ zajímalo mě. „Obhajoba?“ Brian je hasič, dokáže vejít na zčernalé požářiště a najít místo, kde plameny vyšlehly poprvé: nedopalek cigarety, zkrat ve vedení. Každá katastrofa začíná jedinou jiskrou. Jenom musíte vědět, co máte hledat. „Soudce je vyhodil, ne?“ „Soudce mu napařil čtyřiadvacet ročních trestů,“ řekl Brian. Postavil Kate na podlahu a začal jí přes hlavu navlékat pyžamo. V minulém životě jsem byla právnička, která se zabývala civilními spory. V jednu chvíli jsem opravdu věřila, že tím jsem chtěla být – ale to bylo předtím, než jsem od batolete dostala první zmuchlané fialky. Než jsem pochopila, že úsměv dítěte je jako tetování: umělecké dílo, které nesmažete. Má sestra Suzanne z toho šílí. Je finanční génius, který zdecimoval skleněný strop v Bostonské bance, a podle ní plýtvám rozvojem mozkových schopností. Ale věřím, že půl bitvy máte vyhráno, když pochopíte, co je důležité pro vás, a já jsem mnohem lepší matka, než bych kdy byla právník. Někdy mě napadá, jestli je to jenom můj problém, nebo jestli i jiné ženy zjistí, kde mají být, když jim dojde, že nejdou nikam. Vzhlédla jsem od Jesseho, kterého jsem utírala, a všimla si, že se na mě Brian dívá. „Chybí ti to, Saro?“ zeptal se tiše. Zabalila jsem našeho syna do osušky a políbila ho na temeno. „Asi jako kanály,“ řekla jsem.

je to i tvůj. 2 vyd_je to.qxd 10.08.16 16:01 Stránka 34

J o d i P i c o u lt ová

Když jsem se ráno vzbudila, Brian už odešel do práce. Dělá vždycky dvě denní směny, pak dvě noční a potom má čtyři dny volno, než se zase celý cyklus opakuje. Podívala jsem se na budík a uvědomila si, že je devět pryč. Kupodivu mě neprobudily ani děti. V županu jsem sešla dolů a našla Jesseho, jak si hraje na zemi s kostkami. „Snědl jsem snídani,“ oznámil mi. „A tobě jsem ji taky udělal.“ Po kuchyňském stole jsou rozsypané cereálie a před skříňkou, kde se skladují, stojí hrozivě vyhlížející židle. Mléčná stopa vede od ledničky k misce. „Kde je Kate?“ „Spí,“ řekl Jesse. „Ale dloubal jsem do ní a vůbec...“ Moje děti jsou jako přírodní budíček; jestliže Kate ještě spí, připomnělo mi to, že v poslední době popotahovala. A pak mě napadlo, že právě proto byla včera večer tak unavená. Šla jsem nahoru a hlasitě na ni zavolala. V pokojíčku se ke mně obrátila, v temnotě se snažila zaměřit můj obličej. „Vstávej, semínko,“ vytáhla jsem žaluzie a pustila dovnitř slunce, které se jí rozlilo na dece. Posadila jsem ji a pohladila ji po zádech. „Oblečeme se,“ řekla jsem jí a přetáhla jí pyžamo přes hlavu. Po páteři se jí jako linie malých modrých drahokamů táhla šňůra modřin.

„Anémie?“ zeptala jsem se pediatra. „Děti jejího věku přece nedostávají mononukleózu, že ne?“ Dr. Wayne odtáhl stetoskop od Kateina hrudníčku a stáhl jí růžovou košilku. „Mohl by to být nějaký virus. Rád bych jí vzal krev a udělal pár testů.“ Jesse, který si trpělivě hrál s bezhlavým vojáčkem, zpozorněl. „Víš, Kate, jak se bere krev?“ „Tužkou?“ „Jehlou. Velkou dlouhou jehlou, kterou nasadí na trubičku...“

je to i tvůj. 2 vyd_je to.qxd 10.08.16 16:01 Stránka 35

t o i m ů J ž i vo t

„Jesse,“ zarazila jsem ho. „Jehlou?“ vykvikla Kate. „To bolí?“ Moje dcera, která mi věří, když jí řeknu, že je bezpečné přejít ulici, že jí nakrájím maso na kousky a že ji ochráním od všech těch hrozivých věcí, jako jsou velcí psi a tma a hlasité sirény, se na mě vyčkávavě zadívala. „Ale jenom malou,“ slíbila jsem jí. Když přišla sestra s tácem, injekční stříkačkou, zkumavkami a gumovým škrtidlem, Kate se strachem rozkřičela. Zhluboka jsem se nadechla. „Kate, podívej se na mě.“ Nářek přešel do tichého škytání. „Jenom to trochu píchne.“ „Lhářko,“ špitl Jesse potichu. Kate se uvolnila, ale jenom trochu. Sestra ji položila na stůl ve vyšetřovně a požádala mě, abych ji podržela za ramena. Sledovala jsem, jak jehla proťala bílou kůži její paže; slyšela jsem náhlý výkřik – ale krev netekla. „Promiň, zlatíčko,“ omlouvala se sestra. „Musím to zkusit ještě jednou.“ Vytáhla jehlu a bodla Kate podruhé, ta zaječela ještě hlasitěji. Kate se statečně bránila, dokud se nenaplnila první i druhá zkumavka. U třetí úplně zvadla. Nevěděla jsem, co je horší.

Čekali jsme na výsledky krevních testů. Jesse ležel na břiše na koberci v čekárně a lapal kdovíjaké bacily od všech nemocných dětí, které tudy prošly. Chtěla jsem, aby ten doktor vyšel ven a řekl mi, že si mám Kate vzít domů a dávat jí hodně pomerančové šťávy, a přitom by mi před nosem mával kouzelným předpisem na něco na rýmu a horečku. Za hodinu nás dr. Wayne zavolal. „Kateiny testy ukázaly malý problém,“ řekl. „Zvlášť počet bílých krvinek. Je mnohem nižší, než by měl být.“ „Co to znamená?“ V tu chvíli jsem se proklínala, že

je to i tvůj. 2 vyd_je to.qxd 10.08.16 16:01 Stránka 36

J o d i P i c o u lt ová

jsem šla na práva a ne na medicínu. Snažila jsem se vzpomenout, co dělají bílé krvinky. „Může mít nějakou autoimunitní poruchu. Nebo to může být taky chyba laboratoře.“ Pohladil Kate po vláscích. „Myslím, že vás pro jistotu pošlu za hematologem do nemocnice, aby ty testy zopakovali.“ To snad nemyslí vážně, říkala jsem si. Ale moje ruka se zatím natáhla po papíru, který mi dr. Wayne podával. Nebyl to recept, jak jsem doufala. Bylo tam jméno. Ileana Farquadová, Nemocnice Providence, Hematologie/ Onkologie. „Onkologie,“ zavrtěla jsem hlavou. „Ale to znamená rakovina.“ Čekala jsem, že mě dr. Wayne ujistí, že to je jenom součást odbornosti paní doktorky, že mi vysvětlí, že laboratoř, kde berou krev, a oddělení pro nemocné rakovinou prostě jenom sídlí na jednom místě, nic víc. Neudělal to.

Dispečerka na hasičské stanici mi řekla, že Briana zavolali. Odjel se záchranářským týmem před dvaceti minutami. Zaváhala jsem a zadívala se dolů na Kate, která se hroutila v plastové sedačce v čekárně v nemocnici. Se záchranáři. Napadlo mě, že v našich životech existují křižovatky, kdy děláme veliká a zásadní rozhodnutí, aniž si to vůbec uvědomujeme. Jako když při stání na červenou prolétneme očima titulky novin, takže přehlédneme ten náklaďák, který se vyřítí odnikud a způsobí nehodu. Vstoupíme z náhlého popudu do kavárny a potkáme muže, za kterého se jednoho dne provdáme a který v tu chvíli hledá u pokladny drobné. Nebo i takhle: Požádáte manžela, aby za vámi přišel, když si celé hodiny namlouváte, že vůbec o nic nejde. „Zavolejte ho,“ řekla jsem. „Řekněte mu, že jsme v nemocnici.“

je to i tvůj. 2 vyd_je to.qxd 10.08.16 16:01 Stránka 37

t o i m ů J ž i vo t

Uklidňovalo mě mít Briana vedle sebe, jako bychom tím násobili obranu, byly z nás dvoje hradby. Byli jsme v nemocnici tři hodiny a s každou další minutou jsem se čím dál hůř přesvědčovala, že se dr. Wayne spletl. Jesse spal na plastové židli. Kate prošla dalším traumatickým odběrem krve a taky rentgenem hrudníku, protože jsem se zmínila, že je nastydlá. „Pět měsíců,“ hlásil Brian rozvážně rezidentovi, který před ním seděl s kartou na klíně. A pak se na mě podíval. „Je to tak? Převalila se poprvé v pěti?“ „Asi jo.“ Doktor se nás už vyptal na všechno, od toho, co jsme měli na sobě tu noc, co byla Kate počata, až k tomu, kdy poprvé sama udržela lžičku. „Její první slovo?“ zajímalo ho. Brian se usmál. „Táta.“ „Myslím kdy.“ „Aha.“ Zamračil se. „Myslím, že se prostě trochu styděla.“ „Promiňte,“ ozvala jsem se, „ale můžete mi říct, k čemu tohle potřebujete vědět?“ „Jde o obraz pacienta, paní Fitzgeraldová. Chceme vědět všechno, co se o vaší dceři můžeme dovědět, abychom pochopili, co s ní je.“ „Pan a paní Fitzgeraldovi?“ Přišla k nám mladá žena v laboratorním plášti. „Jsem laborantka. Paní doktorka Farquadová mě požádala, abych Kate provedla test na srážlivost krve.“ Kate, která mi seděla na klíně, při zvuku svého jména ožila. Pohlédla na bílý plášť a zasunula ručičky do košile. „Nemůžete jí vzít krev z prstu?“ „Ne, takhle je to opravdu snadnější.“ Náhle jsem si vzpomněla na dobu, kdy jsem Kate čekala a občas dostávala škytavku. Celé hodiny mi pak poskakoval žaludek. Ať se pohnula sebenepatrněji, vždycky to ve mně vyvolalo něco, co jsem nemohla ovládnout.

je to i tvůj. 2 vyd_je to.qxd 10.08.16 16:01 Stránka 38

J o d i P i c o u lt ová

„Myslíte,“ řekla jsem tiše, „že to chci slyšet? Když půjdete do kavárny a objednáte si kafe, taky nebudete nadšená, když vám nalijí kolu a řeknou, že takhle je to snadnější. Když budete platit kreditkou, chcete slyšet, že je to moc práce a že byste radši měla sáhnout pro poslední drobáky?“ „Saro.“ Brianův hlas ke mně dolehl jako z dálky. „Myslíte, že je pro mě snadné tady sedět s mojí holčičkou a nemít nejmenší tušení, co se děje a proč děláte všechny ty testy? Myslíte, že je to snadné pro ni? Odkdy lidi dělají jenom to, co je pro ně nejsnazší ?“ „Saro.“ Teprve když mě Brian chytil za rameno, uvědomila jsem si, jak silně se třesu. Za vteřinu žena oddusala, dřeváky klepaly o dlaždice na podlaze. Jakmile se ztratila z očí, sesypala jsem se. „Saro,“ ozval se Brian, „co se to s tebou děje?“ „Co se děje se mnou? To nevím, Briane, nikdo nám totiž zatím neřekl, co se děje s...“ Objal mě, Kate se vmáčkla mezi nás. „Šššš,“ tišil mě. Řekl mi, že všechno bude v pořádku, a já mu poprvé v životě nevěřila. Najednou k nám přišla doktorka Farquadová, kterou jsem neviděla už několik hodin. „Slyšela jsem, že máme drobné problémy s panelem srážlivosti.“ Přitáhla si k nám židli. „Katein krevní obraz vykazuje nějaké abnormální hodnoty. Počet bílých krvinek je velmi nízký – 1,3. Hemoglobin má 7,5, hematokrit 18,4, krevní destičky jsou 81 000 a neutrofily nula celá šest. Taková čísla občas naznačují autoimunitní poruchu. Ale Kate má rovněž promyelocyty na dvanácti procentech a pět procent blastů, což ukazuje na leukemický syndrom.“ „Leukemický,“ opakovala jsem. To slovo mi připadalo kluzké jako vaječný bílek. Dr. Farquadová přikývla. „Leukemie je rakovina krve.“ Brian na ni jenom upřeně zíral. „Co to znamená?“ „Představte si, že kostní dřeň je jako škola pro vývoj

je to i tvůj. 2 vyd_je to.qxd 10.08.16 16:01 Stránka 39

t o i m ů J ž i vo t

buněk. Zdravé tělo vyrábí krevní buňky, které zůstávají v kostní dřeni, dokud nejsou dostatečně zralé, aby mohly vyrazit do těla a bojovat proti nemoci nebo se srážet nebo přenášet kyslík, zkrátka dělat cokoli, co mají na práci. U člověka s leukemií se dveře té školy otevřou příliš brzy. Nedospělé krevní buňky se dostanou do krevního oběhu a nejsou schopné plnit svůj úkol. Promyelocyty nejsou zase tak neobvyklá věc, ale když prohlédneme Kateiny krevní buňky pod mikroskopem, uvidíme, jestli jsou tam nějaké abnormality.“ Přelétla pohledem od jednoho ke druhému. „Potřebuji získat vzorek kostní dřeně, abych to mohla potvrdit, ale zdá se, že Kate má akutní promyelocytickou leukemii.“ Jazyk mi ztěžkl otázkou, kterou ze sebe o vteřinu později vydoloval Brian: „Ona... ona umře?“ Chtěla jsem doktorkou Farquadovou zatřást. Chtěla jsem říct, že sama Kate odeberu krev na ten test, jestli ji to donutí vzít zpátky, co právě řekla. „APL je velmi vzácný typ myeloidní leukemie. Je diagnostikována sotva u dvanácti set lidí za rok. Procento přežití pacientů s APL je dvacet až třicet, pokud léčba začne bez prodlení.“ Odehnala jsem ta čísla z hlavy a chytila se posledních slov. „Takže se to dá léčit,“ řekla jsem. „Ano, agresivně. Myeloidní leukemie mají prognózu přežití devět měsíců až tři roky.“ Minulý týden jsem se zastavila ve dveřích Kateina pokojíčku a dívala se, jak ve spánku pevně svírá larisu, bez které se málem nehnula. Říkám ti, špitla jsem k Brianovi, té deky se nikdy nevzdá. Budu ji muset zašít i do jejích svatebních šatů. „Musíme odebrat kostní dřeň na test. Uklidníme ji lehkým anestetikem. A když bude spát, můžeme jí vzít i krev.“ Lékařka se soucitně naklonila. „Musíte vědět, že děti dokážou překvapit.“ „Dobře,“ řekl Brian. Sevřel dlaně, jako by se povzbuzoval při fotbale. „Dobře.“

je to i tvůj. 2 vyd_je to.qxd 10.08.16 16:01 Stránka 40

J o d i P i c o u lt ová

Kate odtáhla hlavičku od mé halenky. Tváře měla zarudlé a vypadala vyčerpaně. Tohle je omyl. Lékařka musela vidět krev nějakého jiného nešťastníka. Podívejte na moje děťátko, jak jí září kudrny, jak něžně se usmívá – tohle není tvář někoho, kdo pomalu, ale jistě umírá. Znám ji teprve dva roky. Ale když vezmete každou vzpomínku, každý okamžik, a natáhnete je – sahají donekonečna.

Roztáhli prostěradlo a zasunuli ho Kate pod bříško. Připevnili ji k vyšetřovacímu stolu dvěma dlouhými popruhy. Jedna sestra jí hladila ruku, i když anestetika už zabrala a Kate usnula. Odhalili jí bedra, chystala se do nich vstoupit dlouhá jehla, která pronikne do kyčelní kosti a vytáhne kostní dřeň. Když Kate opatrně obrátili hlavičku na druhou stranu, papírové prostěradlo na místě, kde ležela její tvářička, bylo vlhké. Od své dcery jsem se naučila, že nemusíte být vzhůru, abyste mohli plakat.

Cestou domů mě najednou napadlo, že svět je jako nafukovací balon – stromy, tráva i domy se zhroutí jediným píchnutím špendlíku. Měla jsem pocit, že můžu najet autem doleva, prorazit plot a prořítit se hřištěm, a ono nás to odrazí zpátky jako guma. Přejeli jsme kolem náklaďáku. Betchelderova společnost rakví stálo na boku. Jezděte opatrně. Není to střet zájmů? Kate v sedačce pojídala krekry s obrázky zvířat. „Hraj,“ nařídila mi. Ve zpětném zrcátku její tvář zářila. Předměty jsou blíže, než se zdají. Sledovala jsem, jak popadla první krekr. „Jak dělá tygr?“ donutila jsem se zeptat.

je to i tvůj. 2 vyd_je to.qxd 10.08.16 16:01 Stránka 41

t o i m ů J ž i vo t

„Rrrrrroááá.“ Ukousla mu hlavu a nadšeně mávla dalším krekrem. „Jak dělá slon?“ Kate se zachichotala a pak zatroubila nosem. Napadlo mě, jestli to na ni přijde ve spánku. Nebo jestli bude plakat. Jestli tam bude nějaká sestra, která jí dá něco proti bolesti. Představovala jsem si, jak moje dítě umírá, a ona přitom sedí půl metru ode mě a vesele se směje. „Jak žirafa?“ ptala se Kate. „Žirafa?“ Její hlas byl plný budoucnosti. „Žirafa nedělá nijak,“ odpověděla jsem. „Proč?“ „Protože se tak narodila,“ řekla jsem jí a pak se mi sevřelo hrdlo.

Když jsem vešla do domu, zazvonil telefon. Vracela jsem se od sousedů, domluvila jsem se, že mi sousedka pohlídá Jesseho, zatímco se budeme starat o Kate. Na takovou situaci jsme nic nepřipravili. Naše chůvy chodí všechny na střední školu; všichni čtyři prarodiče už zemřeli; nikdy jsme nepoznali nikoho, kdo se stará o děti přes den – o děti se přece starám já. Než jsem došla do kuchyně, Brian už telefonát vyřizoval. Šnůru měl omotanou kolem kolen jako svitek kolem kolíku. „Jo,“ říkal, „taky tomu nemůžu uvěřit. Letos jsem nezvládl jedinou hru..., teď už to ale nemá cenu, když ho prodali.“ Naše pohledy se setkaly, postavila jsem vodu na čaj. „Jo, Sara je skvělá. A děcka, jo, hm, jsou naprosto v pohodě. Jasně. Pozdravuj Lucy. Díky za zavolání, Done.“ Zavěsil. „Don Thurman,“ oznámil mi. „Z hasičské akademie, pamatuješ si na něj? Moc fajn kluk.“ Díval se na mě a úsměv z jeho tváře mizel. Konvice začala pískat, ale ani jeden z nás se nepohnul, aby ji sun-

je to i tvůj. 2 vyd_je to.qxd 10.08.16 16:01 Stránka 42

J o d i P i c o u lt ová

dal z plotny. Podívala jsem se na Briana a překřížila jsem paže. „Já nemůžu,“ řekl tiše, „já prostě nemůžu.“

Večer v posteli byl Brian jako obelisk, další tvar rozdělující temnotu. Nemluvili jsme celé hodiny, ale věděla jsem, že je vzhůru stejně jako já. Děje se nám to, protože jsem minulý týden ječela na Jesseho, protože jsem na něj ječela včera, před chvílí. Děje se nám to, protože jsem Kate nekoupila lentilky, které chtěla, když jsme byly na nákupu. Děje se nám to, protože jednou jsem si na zlomek vteřiny položila v duchu otázku, jaký by byl můj život bez dětí. Děje se nám to, protože jsem si neuvědomila, že mám skvělý život. „Myslíš, že za to můžeme my?“ zeptal se Brian. „Jak můžeme?“ otočila jsem se k němu. „Myslím naše geny. Vždyť víš, co chci říct.“ Neodpověděla jsem. „V té nemocnici jsou nemožní,“ prohlásil zlostně. „Pamatuješ, jak si šéfův syn zlomil levou ruku a oni mu dali sádru na pravou?“ Zase jsem se zadívala do stropu. „Jenom aby bylo jasno,“ řekla jsem hlasitěji, než jsem zamýšlela, „já Kate umřít nenechám.“ Vedle mě se ozval strašlivý zvuk – raněné zvíře, výkřik topícího. Pak Brian přitiskl obličej proti mému rameni a vzlykal. Objal mě a svíral, jako by ztrácel rovnováhu. „Nenechám,“ opakovala jsem, ale i mně připadalo, že se k tomu až příliš nutím.

je to i tvůj. 2 vyd_je to.qxd 10.08.16 16:01 Stránka 43

t o i m ů J ž i vo t

BRIAN Oheň se s každými sedmi stupni teploty zdvojnásobuje. Právě na to jsem myslel, když jsem se díval, jak od spalovny odlétávají jiskry, tisíce nových hvězd. Děkan lékařské fakulty Brownovy univerzity si za mnou mnul ruce. Já se v těžkém kabátu potil. Přivezli jsme hasičský vůz, žebřík a záchranářské vybavení. Obsadili jsme všechny čtyři strany budovy. Potvrdili jsme si, že uvnitř nikdo není. Tedy až na tělo, které zůstalo ve spalovně a které tohle způsobilo. „Byl to velký muž,“ řekl děkan. „Tohle děláme se všemi předměty, když skončí anatomie.“ „Hej, kapitáne,“ vykřikl Paulie. Dnes dostal na starost pumpu mého vozu. „Red nasadil hadici na hydrant. Mám to spustit?“ Nejsem si ještě jistý, že vytáhnu hadici nahoru. Tenhle požár měl při teplotě osmi set sedmdesáti stupňů spálit všechno na popel. Oheň hoří nad tělem i pod ním. „Tak co?“ zeptal se děkan. „Uděláte s tím něco?“ Laici dělají největší chybu v tom, když předpokládají, že proti ohni se bojuje jednoduše tak, že na něj namíříte pramen vody. Někdy se tím všechno jenom zhorší. V tomto případě by se tak všude kolem rozptýlil nebezpečný bioodpad. Přemýšlím, že to tu musíme držet uzavřené a zamezit, aby se oheň rozšířil ze spalovací pece dál. Oheň vždycky nakonec vyhasne. Nakonec stráví sám sebe. „Ano,“ řekl jsem děkanovi. „Budu čekat a dívat se.“

Když dělám noční směnu, večeřím dvakrát. Poprvé brzy, tak aby to vyhovovalo mé rodině a všichni jsme se mohli sejít u stolu. Dnes večer udělala Sara rostbíf. Když nás zavolala k večeři, leželo maso na stole jako spící děcko.

je to i tvůj. 2 vyd_je to.qxd 10.08.16 16:01 Stránka 44

J o d i P i c o u lt ová

Kate si sedla první. „Ahoj, holčičko,“ stiskl jsem jí ruku. Když se na mě usmívá, její oči zůstávají smutné. „Copak jsi dělala?“ Přesouvá si fazolky po talíři. „Zachraňovala jsem země Třetího světa, rozbila pár atomů a dokončila velký americký román. A mezitím jsem si samozřejmě odskočila na dialýzu.“ „Samozřejmě.“ Přišla Sara a v ruce třímala nůž. „Ať už jsem provedl cokoli, tak se rozhodně omlouvám,“ přikrčil jsem se. Nevšímala si mě. „Nakrájíš to?“ Vzal jsem si nástroje a ukrojil první plátek rostbífu, vtom se do kuchyně přiloudal Jesse. Dovolujeme mu bydlet nad garáží, ale musí jíst s námi; tak zní dohoda. Oči má zarudlé, šaty mu smrdí nasládlým pachem. „Podívej se na to,“ vzdychla si Sara, ale když jsem se otočil, dívala se už zase na rostbíf. „Je to málo propečené.“ Zvedla pánev bez chňapky, jako by na rukou měla vrstvu azbestu. A vrátila maso zpátky do trouby. Jesse se natáhl pro mísu s bramborovou kaší a začal si ji nakládat na talíř. Celou kupu. „To je smrad,“ mávla si Kate rukou před obličejem. Jesse ji ignoroval a nabral si sousto brambor. Napadlo mě, co to o mně vypovídá. Vždyť mě těší, když dokážu poznat, že mu v těle koluje tráva a ne něco jiného – jako extáze, heroin a bůhvíco ještě, co zanechává méně nápadné stopy! „Tahle marihuanová kolínská se nemusí zamlouvat každému,“ zamumlala Kate. „Ne každý taky může svoje drogy dostávat ze stojanu v nemocnici,“ odpověděl Jesse. Sara rozhodila paže. „Prosím vás, můžeme toho... nechat?“ „Kde je Anna?“ zajímalo Kate. „Není u sebe?“ „Od rána tam nebyla.“

je to i tvůj. 2 vyd_je to.qxd 10.08.16 16:01 Stránka 45

t o i m ů J ž i vo t

Sara strčila hlavu do kuchyňských dveří. „Haló, Anno! Večeře!“ „Podívejte, co jsem si dneska koupila,“ řekla Kate a zatahala se za tričko. Je psychedelicky batikované, vpředu má raka a slovo Rakovina. „Chápete?“ „Jsi přece lev.“ Sara vypadala, jako by se měla každou chvíli rozplakat. „Co to maso?“ snažil jsem se ji rozptýlit. Teprve tehdy vešla do kuchyně i Anna. Padla na židli a sklopila hlavu. „Kde jsi byla?“ zeptala se jí Kate. „Tak různě.“ Anna klopila pohled do talíře, ale nic si nenabírala. Tohle není Anna. Jsem zvyklý bojovat s Jessem, ulehčovat Kate její osud, ale Anna je naše rodinné sluníčko. Anna přichází vždy s úsměvem. Anna nám vypráví o července, kterou našla se zlomeným křídlem, nebo o matce se dvěma páry dvojčat, kterou potkala ve Wal-Martu. Anna nás vrací do normálu. A když jsem viděl, jak tam netečně sedí, uvědomil jsem si, jak je ticho hlasité. „Stalo se dneska něco zvláštního?“ zeptal jsem se. Pohlédla na Kate, předpokládala, že otázka patřila jí, a pak se zarazila, když jí došlo, že mluvím s ní. „Ne.“ „Je ti dobře?“ Anna sebou zase trhla, i tato otázka obvykle směřuje na Kate. „Fajn.“ „Divím se, protože nejíš.“ Anna se podívala na talíř a všimla si, že je prázdný, tak ho naložila jídlem. A pak si nabrala dvě vidličky zelených fazolek. Zničehonic jsem si vzpomněl na dobu, kdy byly děti malé, poskládaly se dozadu do auta jako doutníky v krabici a já jim zpíval. Anna anna bo banna, banana fanna fo fanna, me my mo manna... Anna. („Chuck,“ vykřikoval pak Jesse, „zazpívej Chucka!“) „Hele.“ Kate ukázala na Annin krk. „Nemáš medailonek.“

je to i tvůj. 2 vyd_je to.qxd 10.08.16 16:01 Stránka 46

J o d i P i c o u lt ová

Ten, který jsem jí před lety dal. Anně vylétla ruka ke klíční kosti. „Tys ho ztratila?“ zeptal jsem se. Pokrčila rameny. „Jenom se mi ho nechtělo nosit.“ Nikdy ho nesundává, pokud vím. Sara vytáhla maso z trouby a položila pekáč na stůl. Zvedla nůž, aby ho nakrájela, a podívala se přitom na Kate. „Když už je řeč o věcech, které nechceme nosit,“ prohodila, „běž si oblíct něco jiného.“ „Proč?“ „Protože jsem to řekla.“ „To přece není důvod.“ Sara zapíchla nůž do masa. „Protože mě to u večeře uráží.“ „Neuráží o nic víc než Jesseho metalová trika. Cos to měl včera? To s Alabamskou hromovou kočičkou?“ Jesse k ní obrátil pohled. Tenhle výraz jsem už viděl: kůň ve spaghetti westernu, když zchromne, těsně předtím, než ho z milosti zastřelí. Sara krájela maso. Předtím bylo růžové, teď je přesušené. „No podívej,“ řekla, „teď je na nic.“ „To je dobrý.“ Vzal jsem si plátek, který se jí podařilo oddělit od zbytku, a rozkrájel ho na malé kousky. Jako bych žvýkal kůži. „Moc dobré. Jenom doběhnu na stanici pro páječku a můžeme podávat ostatním.“ Sara zamrkala, a pak se rozesmála. Kate se chichotala. Dokonce i Jesse se pousmál. Teprve tehdy jsem si uvědomil, že Anna odešla. A taky mi došlo něco důležitějšího: že si toho nikdo nevšiml.

Na stanici jsme se všichni čtyři usadili nahoře v kuchyni. Red na sporáku vařil nějakou omáčku; Paulie si četl ProJo a Caesar psal dopis objektu své touhy pro tento týden. Když ho Red viděl, potřásl hlavou. „Měl by sis to uložit do počítače a tisknout hned několik kopií naráz.“ Caesar je jenom přezdívka. Vymyslel ji před lety Pau-

je to i tvůj. 2 vyd_je to.qxd 10.08.16 16:01 Stránka 47

t o i m ů J ž i vo t

lie, když je Caesar takový větroplach, který pořád někde bloudí. „Tahle je jiná,“ řekl Caesar. „Jo, jasně, už ji máš celé dva dny.“ Red vyklopil těstoviny do síta ve dřezu a do tváře mu stoupala pára. „Fitzi, dej tomu chlapci nějaké ponaučení, buď tak hodný.“ „Proč já?“ Paulie vzhlédl přes okraj papíru. „Kdo jiný?“ řekl a měl pravdu. Paulieho před dvěma lety opustila manželka kvůli cellistovi, který Providence projížděl při turné jeho symfonického orchestru; Red je zapřisáhlý starý mládenec, který by pořádnou ženskou nepoznal, ani kdyby o ni zakopl. Na druhé straně, já jsem se Sarou už dvacet let. Red přede mě položil talíř a já spustil: „Žena,“ řekl jsem, „je vlastně jako oheň.“ Paulie odložil noviny a hvízdl. „A je to tady, tao kapitána Fitzgeralda.“ Nevšímal jsem si ho. „Oheň je překrásná věc, nemám pravdu? Něco, z čeho nemůžete spustit oči, když hoří. Když ho budete krmit, poskytne vám světlo a teplo. Teprve když se vám vymkne zpod kontroly, musíte proti němu začít bojovat.“ „Kapitán se ti snaží říct,“ vstoupil do toho Paulie, „že si musíš dát bacha, aby se ti ta rande někde nezkřížila. Hej, Rede, nemáš tu parmazán?“ Posadili jsme se k mé druhé večeři, což obvykle do pěti minut přiláká poplach. Hasiči žijí ve světě Murphyho zákonů; krize se objeví tehdy, když ji potřebujete ze všeho nejmíň. „Hele, Fitzi, pamatuješ na toho mrtvýho chlápka, co se zasekl?“ zeptal se Paulie. „Jak jsme na něj museli nastoupit všichni?“ No jistě. Chlápek vážil snad dvě stě padesát kilo a umřel v posteli na infarkt. Pohřebáci na něj zavolali hasiče, protože nemohli dostat tělo z domu. „No jo, provazy a kladky,“ vzpomínal jsem nahlas.

je to i tvůj. 2 vyd_je to.qxd 10.08.16 16:01 Stránka 48

J o d i P i c o u lt ová

„A to měl mít kremaci, jenomže byl moc velkej...,“ ušklíbl se Paulie. „Přísahám bohu, jak je moje matka v nebi, že ho museli odvézt do krematoria pro zvířata.“ Ceasar zamrkal. „Proč?“ „Jak myslíš, že se zbavují mrtvých koní, ty Einsteine?“ Ceasar si dal dvě a dvě dohromady a vytřeštil oči. „Vážně?“ ujišťoval se a pak jako by se rozmyslel, odsunul talíř s Redovými špagetami. „Kdo myslíš, že bude čistit tu spalovací pec mediků?“ dodal Red. „Ti chudáci z veteriny,“ odpověděl Paulie. „Vsadím deset babek, že nám zavolají a budou tvrdit, že je to naše práce.“ „Nezavolají,“ řekl jsem, „protože už tam nebude co čistit. Ten oheň hořel moc silně.“ „No, aspoň víme, že to nebyl žhář,“ zamumlal Paulie. Minulý měsíc jsme měli několik úmyslně založených požárů. To poznáte – najdete tvar skvrn po hořící tekutině nebo několik míst původu ohně, nebo černý kouř, nebo neobvyklou koncentraci ohně na jednom místě. Ať už to dělá kdokoli, je vážně chytrý – několikrát umístil hořlavé látky pod schody, aby nám odřízl cestu k plamenům. Úmyslně zakládané požáry jsou nebezpečné, protože se neřídí pravidly, která používáme, když s ohněm bojujeme. Požáry založené žháři se většinou kolem vás zhroutí a uvězní vás, když jste uprostřed a snažíte se je zvládnout. Caesar si odfrkl. „Možná jo. Možná byl ten tlusťoch ve skutečnosti žhář, který chtěl spáchat sebevraždu. Vyškrábal se do pece a zapálil se.“ „A možná se jenom zoufale snažil zbavit tuku,“ dodal Paulie a kluci se rozchechtali. „To už stačí,“ řekl jsem. „Ale, Fitzi, musíš uznat, že je to sranda...“ „Pro jeho rodiče určitě ne. Ne pro jeho rodinu.“ Nastalo těžké ticho, jak k nim dolehl význam mých

je to i tvůj. 2 vyd_je to.qxd 10.08.16 16:01 Stránka 49

t o i m ů J ž i vo t

slov. Nakonec Paulie, který mě zná nejdéle, řekl: „S Kate se zase něco děje, Fitzi?“ S mou starší dcerou se pořád něco děje; ten problém nikdy neskončí. Vstal jsem od stolu a položil talíř do dřezu. „Jdu nahoru.“ Všichni máme svého koníčka – Caesar má svoje dívky, Paulie má dudy, Red vaření a já mám teleskop. Před lety jsem ho postavil na střeše stanice, odtud mám nejlepší výhled na noční oblohu. Kdybych nebyl hasič, stal bych se astronomem. Vím, že to chce pro můj mozek až přespříliš matematiky, ale pozorování hvězd se mi vždycky líbilo. Za skutečně tmavé noci vidíte tisíc až jeden a půl tisíce hvězd, a jsou tam ještě miliony dalších, které zatím nikdo neobjevil. Je snadné si myslet, že se svět točí kolem vás, ale stačí zvednout pohled k obloze, abyste si uvědomili, že to tak vůbec není. Anna se ve skutečnosti jmenuje Andromeda. Má to v rodném listě, přísahám při bohu. Souhvězdí, po kterém dostala jméno, vypráví o princezně, kterou přivázali ke skále jako oběť pro mořskou příšeru – měl to být trest pro její matku Kasiopeu, která se Poseidonovi vychloubala svou krásou. Perseus, který letěl kolem, se do Andromedy zamiloval a zachránil ji. Na obloze je zobrazena s rozpřaženými pažemi a rukama spoutanýma řetězem. Podle mě má ten příběh šťastný konec. A kdo by ho svému dítěti nepřál? Když se narodila Kate, představoval jsem si, jak bude krásná ve svůj svatební den. A pak jí našli APL a já si místo toho začal představovat, jak kráčí na pódium pro diplom. Když se nemoc vrátila a všechno bylo pryč, představoval jsem si, jak oslavuje páté narozeniny. Dneska už nic nečekám, a ona tak všechny představy zatím poráží. Kate umře. Trvalo mi dlouho, než jsem to dokázal říct. Když na to přijde, všichni jednou umřeme, ale nemá to být takhle. Kate by měla být ta, kdo bude vyprovázet mě.

je to i tvůj. 2 vyd_je to.qxd 10.08.16 16:01 Stránka 50

J o d i P i c o u lt ová

Připadá mi to skoro jako podvod, že po všech těch letech, kdy bojovala s osudem, ji nakonec nezabije leukemie. Ale doktor Chance nám už dávno řekl, že takhle to obvykle bývá – pacientovo tělo se jednoduše unaví ze všeho toho boje. Pomaličku se začnou jeho jednotlivé součásti vzdávat. V Kateině případu to jsou ledviny. Natočil jsem teleskop na Barnardovu smyčku a mlhovinu M42, která září u Orionova opasku. Hvězdy jsou ohně, které hoří po tisíce let. Některé z nich hoří pomalu a dlouho, jako třeba červení trpaslíci. Jiné – modří obři – spálí své palivo tak rychle, že září i na velkou vzdálenost a snadno je na obloze najdete. Jakmile jim začne docházet palivo, spalují helium, zahřejí se ještě víc a vybuchnou jako supernova. Supernovy jsou jasnější než nejjasnější galaxie. Umírají, ale všichni je při jejich zániku sledují.

Předtím jsem po jídle pomáhal Saře uklidit kuchyni. „Nezdá se ti, že se s Annou něco děje?“ zeptal jsem se, když jsem ukládal kečup do lednice. „Protože si sundala ten řetízek?“ „Ne,“ pokrčil jsem rameny, „tak obecně.“ „Ve srovnání s Kateinými ledvinami a Jesseho sociopatií bych řekla, že si vede dost dobře.“ „Chtěla, aby ta večeře skončila dřív, než začala.“ Sara se otočila u dřezu. „Co to podle tebe je?“ „Eh..., kluk?“ Sara se na mě zadívala. „S nikým nechodí.“ Díky bohu. „Možná ji něčím naštvala nějaká kamarádka.“ Proč se ptá Sara mě ? Co já sakra vím o náladách třináctiletých holek? Sara si otřela ruce do utěrky a zapnula myčku. „Třeba je to prostě jenom puberta.“ Snažil jsem se vzpomenout, jaká byla Kate ve třinácti, ale vzpomínal jsem si jenom na relaps a na transplantaci

je to i tvůj. 2 vyd_je to.qxd 10.08.16 16:01 Stránka 51

t o i m ů J ž i vo t

kmenových buněk. Katein normální život se už dávno ztrácel, překrývalo ho období, kdy byla nemocná. „Zítra musím s Kate na dialýzu,“ řekla Sara. „Kdy budeš doma?“ „V osm. Ale mám pohotovost a ani bych se nedivil, kdyby ten náš žhář zase zaútočil.“ „Briane?“ zeptala se. „Jak ti Kate připadá?“ Líp než Anna, řekl jsem si, ale na tohle se neptala. Chtěla, abych porovnal žluté zabarvení Kateiny kůže se včerejškem; chtěla, abych něco poznal z toho, jak se opírala lokty o stůl, protože byla příliš unavená, aby se udržela zpříma. „Kate vypadá skvěle,“ zalhal jsem, protože takhle sobě lžeme. „Nezapomeň jim popřát dobrou noc, než půjdeš,“ řekla Sara a otočila se pro prášky, které Kate bere před spaním.

Dnes večer je klid. Týdny mají vlastní rytmus, blázinec páteční a sobotní noční směny ostře kontrastuje s nudnými nedělemi nebo pondělky. Už to poznám: tohle bude jedna z těch nocí, kdy si lehnu na kavalec a opravdu se vyspím. „Tati?“ Dvířka na střechu se otevřela a vylezla z nich Anna. „Red mi říkal, že jsi tady.“ Ztuhl jsem. Bylo jedenáct v noci. „Co se stalo?“ „Nic. Jenom... chtěla jsem jít za tebou.“ Když byly děti malé, Sara se s nimi každou chvíli za mnou stavila. Hrály si mezi spícími hasičskými vozy; usínaly nahoře na mém kavalci. Někdy v nejparnějším létě Sara přivezla i starou deku, tu jsme pak roztáhli na střeše a leželi s dětmi mezi sebou a dívali se, jak padá noc. „Ví máma, kde jsi?“ „Přivezla mě.“ Anna přešla po špičkách po střeše. S výškami si nikdy moc nerozuměla, tady je kolem beto-

je to i tvůj. 2 vyd_je to.qxd 10.08.16 16:01 Stránka 52

J o d i P i c o u lt ová

nu jenom osmicentimetrový okraj. Přidřepla si a sklonila se k dalekohledu. „Na co se koukáš?“ „Na Vegu,“ řekl jsem. Pořádně jsem si Annu prohlédl, to už jsem dlouho neudělal. Už se nevypíná jako tyčka; začínají se na ní objevovat křivky. I její pohyby – jak si zasouvá vlasy za ucho, jak se dívá do teleskopu – získávají na grácii, jakou si spojuji s dospělou ženou. „Chtělas o něčem mluvit?“ Zakousla se do spodního rtu, pak sklopila oči k teniskám. „Možná bys spíš chtěl ty říct něco mně,“ nadhodila. Tak jsem se posadil na bundu a ukázal na hvězdu. Vyprávěl jsem, že Vega je součástí souhvězdí Lyry, té lyry, která patřila Orfeovi. Nejsem moc na příběhy, ale pamatuju si ty, které se vážou k souhvězdím. Vyprávěl jsem o tom synovi boha slunce, jehož hudba okouzlovala zvířata a zjemňovala skály. O muži, který miloval svou ženu Eurydiku natolik, že ani Smrti nedovolil, aby mu ji vzala. Když jsem skončil, leželi jsme oba na zádech. „Můžu tady s tebou zůstat?“ zeptala se Anna. Políbil jsem ji na temeno. „No jasně.“ „Tati,“ špitla Anna, když jsem už věřil, že usnula, „fungovalo to?“ Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že mluví o Orfeovi a Eurydice. „Ne,“ přiznal jsem. Zhluboka si vzdychla. „To si myslím,“ řekla.