Pro mého manžela Mikea, který mi dodal odvahu jít si za svým snem
Y
1499
Milรกn Y
Prosinec, Milán
Z
blízka viděl, že nástěnná malba se už začíná od zdi odlupovat. Malba nebyla hladká, jak by měla být, nýbrž zrnitá, jakoby nanesená přes jemnou vrstvu písku. Záhy se pigment začne odlupovat od sádry a drolit se ve vločkách, které kousek po kousku odvanou. Zemité tóny, zrozené z prachu a hlíny, půjdou jako první. Karmín, rezavě rudá barva krve a granátového jablka, vydrží patrně nejdéle; vytrvává téměř navěky. Ale největší starosti mu dělal ultramarín. Zářivá modř drcená ze vzácných lapisů a dovážená z dalekých krajů Východu, a také nejdražší na trhu. Pouhou špetkou ultramarínu mohl malíř pozvednout obraz z průměru do mistrovského díla, ale zřídka tuto barvu někdo používal na fresku. Bez ultramarínu by jeho dílo odmítli jako nevýznamné, nebo ještě hůř, obyčejné. A ono se už začínalo loupat. „Porca vacca,“ zamumlal si tiše. Za to poškození mohl sám. Zašel ve svých pokusech moc daleko. Vždycky zacházel moc daleko. V levé líci mu zacukalo. Zhluboka se nadechl a výraz se mu zase klidem zjemnil. Nemusí se hned vzdávat. Zatím je to pořád mistrovské dílo, ujišMoval sám sebe, a on je mistr. Otočil se ke svému publiku, aby ho dál bavil tajnostmi a příběhy. Koneckonců proto přišli: aby si vyslechli, jak velký Leonardo da Vinci vysvětluje, co je na jeho nejnovější malbě, Poslední večeři. „Jeden z vás mě zradí!“ zahřímal Leonardo a jeho hlas se odrážel od klenutého kamenného stropu jídelny v kostele 9
Santa Maria delle Grazie, kde jeho freska zdobila severní stěnu. Dav francouzských návštěvníků ten dramatický výbuch přivítal. Leonardo věděl, že mnozí jsou tu především ze zvědavosti. Ve věku čtyřiceti osmi let byl mistr z Vinci jedním z nejproslulejších mužů na italském poloostrově; jeho jméno se rozšířilo po Francii, Španělsku, Anglii i do daleké země Turků. Byl znám geniálními návrhy válečných strojů a převratnými inovacemi v malířství. Z celého světa se lidé přijížděli podívat, jak stojí před svou slavnou freskou, která si získala jméno zářivými barvami, jež se prozatím ještě držely sádry – a získala si jméno třinácti realistickými portréty Ježíše a jeho učedníků a rovněž rozvlněnou kompozicí balancující kolem stabilního Krista uprostřed. „To je okamžik bezprostředně nadcházející po Kristově obvinění,“ pokračoval a ustoupil od fresky v naději, že dav odvrátí pozornost od umírající malby. „V tuto chvíli příběhu ještě nikdo neví, že Ježíše zradí Jidáš. Všechny šokuje, že mají mezi sebou zrádce. Učedníci vyskakují, rozhazují rukama a vyděšeně vykřikují. Jeden z nich je zrádce. Ale který?“ Rozhlédl se po návštěvnících, jako by mezi nimi hledal hada. Ve skutečnosti studoval jejich tváře a hledal v nich jedinečné rysy a výrazy, které by si po jejich odchodu zachytil do zápisníku. „Slyšela jsem, že jste jako nevěřícího Tomáše namaloval sám sebe,“ poznamenala bujná Francouzka italsky s těžkým přízvukem. „Ale já tu žádnou ressemblance nevidím.“ Rty se jí u francouzského slovíčka napnuly, jako by se chystala k polibku. Leonardo věděl, že se líbí mužům i ženám. Často nosil brýle, aby pomohl stárnoucímu zraku, ale když se podíval do zrcadla, viděl, že zlatavé oči pořád září mladistvou jiskrou. Byl štíhlý a svalnatý, hlavu plnou vlnitých tmavě hnědých vlasů, které sotva začínaly šedivět. Pokud na něj hodlají pořád všichni zírat, jako by byl nějaká mytická kreatura, musí vypadat dobře, říkal si. A tak se každý den koupal a nosil 10
módní šaty, které dávaly na odiv jeho úspěch: tuniky ke kolenům, pastelové kamaše a zlatý prsten s různě zbarvenými drahými kameny ve tvaru ptáčka, který přišel na víc, než si většina umělců vydělala za celý život. Sklouzl pohledem Francouzce do výstřihu, zrůžovělého a vyzdviženého korzetem podle poslední módy. Občas, když ho nějaký návštěvník upoutal, odvedl si ho dozadu do ateliéru, aby ho naskicoval. Někdy byli tak nadšení, že se setkávají s mistrem, až mu přeochotně vklouzli i do postele. „To proto, že tady žádná ressemblance není,“ opáčil a napodobil přitom její francouzský přízvuk. „Pokud bych se spoléhal sám na sebe jako na model, kreslil bych pořád dokola různé variace na svou podobu a nikdy bych nedal vzniknout jedinečné tváři. A obrazy by pak byly moc nudné.“ Publikum se zasmálo, včetně bujné Francouzky. Chlebodárci často Leonardovi říkali, že nepoznají, kdy mluví vážně a kdy žertuje, a tak teW přidal do hlasu hodně vážnosti. „To myslím vážně.“ Až na jednu maličkost. Shlédl na drahého ptáčka, který se mu blýskal na prsteníčku levé ruky. Jeho dominantní. Bohabojní Italové považovali levorukost za úchylku. Pravá strana byla stranou boží. Levá mířila ke hříchu. Většina levorukých dětí byla nucena používat pravou ruku, aby nesešly ze správné cesty. Leonardův otec zplodil dvanáct legitimních potomků s legitimní manželkou a všichni byli pravorucí. Ale u jeho bastarda, Leonarda, výsledku mládenecké aférky s obyčejnou domácí služkou z Konstantinopole, byla levorukost přijatelná. Na Poslední večeři se dvě místa napravo od Ježíše stínem halený muž v zelené tunice natahuje pro bochník chleba levou rukou. Jidáš byl taky levoruký. „Představte si, že jste součástí jedné velké rodiny.“ Leonardo se zadíval kamsi za Francouzku do svého obrazu. „Jeden z dvanácti sourozenců, kteří se sešli u svátečního stolu na večeři. Váš rodič je uprostřed, snaží se udržet pořádek a vyrovnanost. Představte si to…“ Zamýšlel se nad Jidášovou levou rukou, a zvuky a pa11
chy sálu se kamsi vytratily. „Ale jako u každé rodiny se pod povrchem skrývají tajemství. Do té naší veselé rodinky jeden muž nepatří. Je pořád mezi námi, nedá se jenom tak odhalit.“ Na jiných zobrazeních výjevu Poslední večeře se Jidáš odhaloval snadno, často seděl na druhé straně stolu než ostatní. V Leonardově verzi byl ovšem zrádce vprostřed skupiny, jen jeden z učedníků, skrytý tím, že mezi ně zapadal, a prozrazoval ho jenom malý váček, který svíral. „V okamžiku bezprostředně po Ježíšově obvinění jsou všichni v šoku a ptají se, kdo je ten zrádce. Je to on? Nebo on? Anebo tamten? Či ta nejděsivější možnost ze všech, jsem to snad já? Jestliže nikoho z nás ještě neoznačili za zrádce, jsme jimi všichni. Všichni můžeme být ti, co sem nepatří. Všichni můžeme být Jidáši.“ Diváci se naklonili blíž, aby si bedlivě prohlédli jednu každou tvář, a Leonardo v duchu zasténal. Chtěl odvrátit jejich pozornost od rozpadajícího se obrazu, nikoli je přilákat, aby vše zkoumali ještě podrobněji. Najednou se dveře refektáře rozrazily a do sálu vtrhnul přitažlivý dvacetiletý mladíček. Gian Giacomo Caprotti da Oreno měl na hlaWounké tváři vyděšený výraz a vlasy celé rozcuchané. „Il Moro přichází!“ Dav utichl, lidé si vyměňovali pohled, jako by se snažili odhadnout, zda je to varování opravdové, nebo jen léčka, která je má pobavit. Hledali znamení u Leonarda. „Pokud si nás, Salaìi, dobíráš, je to vůči těmto ubohým lidem velmi kruté.“ Nazýval svého asistenta Salaì, což znamenalo Ďáblík, protože měl ve zvyku provádět žertíky – jak dlouho už? Deset let? „To není legrace, Mistře. Přísahám. Il Moro se vrací. S armádou.“ Mladík nešel sice pro legrácku daleko, ale nebyl to žádný dobrý herec. Říkal pravdu. Dvě dámy vyjekly. Obdařená Francouzka si přitiskla dlaň k břichu staženému korzetem. Otcové nařizovali rodinám, aM utíkají. Pokud se Il Moro vrací do Milána, jejich životy jsou v ohrožení. 12
Především život Leonarda da Vinci. Rodina Sforzů vládla Lombardii padesát let, až do doby přede dvěma měsíci, kdy do hlavního města napochodovala francouzská armáda a vyhnala rod z města. Vévoda Ludovico Sforza – nazývaný kvůli temné pleti Maur, Il Moro – unikl nezraněn, ale ponížen. Pokud má Salaì pravdu a vůdce se vrací, udeří Sforza násobnou silou. Každý Francouz, který ještě zůstává v Milánu, je ohrožen. Včetně Leonarda. Posledních osmnáct let žil a pracoval v Milánu, sloužil milánskému dvoru, ale po vévodově útěku ho nenásledoval jako oddaný vlastenec. Místo toho zůstal ve svých pohodlných pokojích sforzovského hradu a nabídl své služby francouzskému králi. Pokud se vévoda vrátí k moci, Leonardo bude nejspíš zatčen za zradu. A všichni věděli, co Sforza dělá zrádcům. „Musíme za králem. Odveze nás s sebou do Francie nebo Neapole nebo kam to jede.“ Leonardo otáčel ptačím prstenem na levé ruce. Salaìův výraz potemněl. „Král už je pryč. Dvůr odvezl s sebou. Nás tady nechal.“ Leonardovi zacukalo levé oko. Potřeboval čas, aby mohl přemýšlet. Vzal malý notýsek, který se mu klimbal z opasku, posadil se na zem před freskou a začal si načrtávat vyděšené francouzské návštěvníky. Rychlými tahy zachytil nehlídaný výraz: vytřeštěné oči, vzdouvající se nozdry, rozhazování rukama, vše, co vyvolávalo dojem strachu. Jediný způsob, jak doopravdy pochopit lidské emoce, je studovat jejich fyzické projevy. Byla vzácnost stát se svědkem takto syrových reakcí. Kéž by dokázal zachytit šustění látky, polykané výkřiky, lapání po dechu. Kdyby dokázal namalovat chuM hrůzy, udělal by to. „Mistře, prosím, teW ne…“ Salaì se mu něžně pokoušel vzít notes z rukou, ale Leonardo nepouštěl. „Opustili nás. Musíme odjet z Milána.“ „Měli bychom napřed myslet, než uděláme něco zbrklého.“ Musí zachytit tu urostlou Francouzku tak, jak ji teW 13
vidí: hlavu zvrácenou, ústa rozevřená v zavytí, hruW se zdvihá a rudne. Strach se hodně podobá extázi. Načmáral si poznámku, že má prostudovat tuto zajímavou podobnost. Dívka spěchala ze sálu a on si zoufal, že nebude mít šanci naplnit své touhy. Sál opustil i poslední Francouz. Těžké dveře se zavřely, tlumená kakofonie paniky se ztrácela v ulicích. Salaì popadl Leonarda za loket. „Nemáme čas přemýšlet.“ „Na přemýšlení je čas vždycky, můj mladý učni.“ Leonardo s klidem odložil notes. Touha mít čas přemýšlet stála za jeho rozhodnutím vytvořit tuto fresku experimentální technikou. Při klasické technice nanesl umělec na stěnu vrstvu vápna a pak maloval přímo do vlhké hmoty, obraz se tedy stával trvalou součástí stavby. Ale trvanlivost měla svou cenu. Museli jste domalovat oblast s čerstvou vrstvou dřív, než uschla. Chtělo to pracovat rychle a bez pauz – jenomže rychlost bez pauz nebyla zrovna v Leonardově stylu. Rád si dopřál čas, aby si mohl pečlivě rozmyslet každou podrobnost. Zahájil projekt, zastavil ho, pak s ním začal nanovo. A navíc spousta jeho oblíbených barev, jako třeba ultramarín, se vyráběla z minerálů, které si s vápnem vůbec nerozuměly. Proto vyvíjel techniky, které vyhovovaly jeho stylu, nanášel temperu na vaječném základu přímo na suchou zeW upravenou primárním nátěrem. Díky této metodě mohl používat své oblíbené minerální pigmenty – ultramarín, rumělku, dokonce i jiskřivě zelenomodrý azurit. Ale především si tím, že se vyhnul vlhkému vápnu, mohl dopřát čas dělat změny, když ho o pár dní, týdnů, měsíců, dokonce i let později napadlo něco lepšího. Jednou, když maloval právě tuto fresku, přemýšlel tři dny o jediném tahu štětcem, než Ježíšovi na pravou ruku nanesl nádech okru. Salaì pomohl Leonardovi na nohy. „Notesy a kreslicí potřeby jsem vám už zabalil.“ Poklepal na těžký vak, jehož ucho si křížem přehodil přes trup. „Všechno ostatní tady musíme nechat.“ 14
Leonardo se ohlédl po Poslední večeři. Malba se rozpadala, o tom nebylo pochyb. Nedokáže ten drolící se obraz zachránit. „To je v pořádku, Salaìi,“ řekl spíš k sobě než k asistentovi. „Ti, kdo se snaží navěky udržet pozemské statky, sešli z cesty. My umělci víme, jak opouštět majetek. Naše práce nám koneckonců přece nepatří, je našeho pána. A navíc obrazy nejsou nikdy dokončeny, pouze opuštěny.“ Když vycházeli ven, zaduněl z dáli kanon. Venku vládl chaos. Koně v trysku odnášeli vojáky z města. Francouzští dvořané a občané v rychlosti balili povozy. Bouřlivý zimní vítr zvedal oblaka prachu a halil město do nahnědlé mlhy. Módní severoitalská metropole Milán se propadala do anarchie. Uprostřed těch zmatků stál na náměstí poklidně osamělý francouzský voják a hleděl do očí obrovské hliněné sochy, koně, který se tyčil výš než pět mužů postavených jeden druhému na ramenou. Ten hliněný kůň, ten památník na mrtvého otce Il Mora, byl Leonardem vyroben jako zkušební model pro to, co se mělo stát největší jezdeckou bronzovou sochou v dějinách. Básníci o tom věhlasném zvířeti psali verše, návštěvníci se sjížděli zdaleka, aby model spatřili, a plánovali se do města vrátit, jakmile bude socha v celé kráse. Jenomže nakonec Il Moro bronz určený na sochu roztavil na dělové koule. Když Francouzi vtrhli do Milána, udělali si z hliněného koně cvičný cíl a stříleli na něj zapálené šípy a mlátili do něj kyji. Vojáci ho zbavili ucha, části nosu a valné části zadnice. Kdyby ten kůň žil, zemřel by během několika prvních okamžiků. Ale hliněný model, ač plný děr, stál dál. „PojWte, mistře, musíme pryč!“ Salaì na druhé straně ulice sedlal dva koně. Leonardo se ani nehnul. Nedokázal odtrhnout oči od francouzského vojáka, který mlčky komunikoval s obřím koněm. Leonardo doufal, že ten památník dodává mladíkovi pocit míru a užitečnosti v čase bouří. Voják sáhl k opasku a vytáhl pomalým pohybem dlouhý meč. Leonardo si představoval, jak mladý válečník pokládá zbraň k nohám sochy, 15
jako by se vzdával kráse jeho umění. Ale voják tím mečem máchl a zařval: „Smrt Sforzovi!“ Ostří narazilo koni do přední pravé nohy, až to zadrnčelo. Noha se rozdrolila. Kůň ještě chvíli stál, ale pak se naklonil vpřed a řítil se k zemi. „Ne!“ vykřikl Leonardo. Strávil navrhováním toho koně čtyři dlouhé roky. Kolik nocí snil o tom, jak bude moci jednou dokončit sochu v zářivém bronzu! V této chvíli své kariéry měl nepopiratelný úspěch, ale řada jeho současníků již zemřela. Co po sobě zanechá jednou on, až odejde? Neměl děti, aby nesly jeho jméno do budoucnosti. Polovinu obrazů nedokončil. Druhá polovina, včetně portrétu Il Morovy milenky, visela v soukromých sálech a možná je veřejnost nikdy nespatří. Měl za sebou zástup nezrealizovaných nápadů a štosy notesů plných řečí a čáranic k ničemu. A teW se mu Poslední večeře drolí ze stěny a model jeho jezdeckého mistrovského díla je zničen. Bude si po letech někdo vůbec pamatovat nějakého Leonarda, malíře, vynálezce a inženýra z nevýznamného městečka jménem Vinci? „Leonardo!“ zvolal Salaì, který už seděl na koni. Leonardo se odvrátil od svého hliněného koně a přešel ulici plnou chaosu. Do Milána přišel ve třiceti letech, zrovna si začínal budovat jméno jako inženýr, vědec, vynálezce, režisér spektakulárních společenských událostí a samozřejmě také malíř. V Miláně dospěl v postaršího mistra. Myslel si, že v tomto skvělém městě zemře. Nasedl na koně a kývl na Salaìe. Bok po boku se rozjeli tryskem zpod ochrany milánských hradeb do okolní krajiny. Nikdo nevěděl, co čeká toto město, nebo celý válkou zmítaný poloostrov, kde se králové, vévodové a papežové rvali o jednotlivá území. Nikdo nevěděl, co čeká Leonarda. Jisté bylo jenom jedno: Mistr z Vinci si musel najít nový domov, nového patrona, nový život a nový odkaz.
16
Y
1500 Y
Leden, Řím
Č
ekal na odhalení a svět se mu nakláněl. Pohled se mlžil. Michelangelo Buonarroti těkal očima, snažil se srovnat, ale mramorové sloupy, dřevěnými trámy zpevněný strop a zlatavé fresky se kolem něj točily jako o závod. Svět kolem mu začínal tmavnout. Viděl první černé tečky. Měl pocit, jako by padal, proto se opřel o chladivou kamennou zeW. Vzpomněl si, že musí dýchat, a černé tečky se pomalu rozpouštěly. Žádnou jeho sochu ještě neodhalovali při velkolepé veřejné události. I kdyby se to dělo kdekoli jinde, byl by to ten nejdůležitější okamžik jeho kariéry. Ale tohle nebylo kdekoli. Tohle bylo na největším pódiu křesManského světa: v bazilice svatého Petra. Láme to srdce, říkal si, že tato mohutná třípatrová bazilika v posledních dvanácti stech letech upadala a rozpadala se. Ze západní strany se strop zpevňovaný dřevěnými trámy hroutil k zemi, několik sloupů už prasklo. Nezkušený zedník vystavěl hrubou stěnu, aby vše podržela, ale jedna strana se dál rozkládala. Průrvami fičel vítr, na zemi chyběly celé mramorové desky. I přes tu zkázu však cítil uvnitř budovy ducha tohoto chrámu. Vatikán se ráno zaplnil poutníky. Byl Jubilejní rok, kdy papež nabízel odpuštění každému hříšníkovi, co prošel vraty baziliky, a tak se do Říma přihnaly tisíce lidí, aby se tu mod19
lili a vyznávali se ze svých hříchů. A dnes, v kapli svaté Petronily, budou také svědky odhalení nové sochy od mladého, neznámého sochaře. Michelangelo věřil, že vytvořil něco jedinečného, ale musel počkat, jestli to pohne i s lidmi. Za pár okamžiků bude buW zázračně úspěšný, nebo se propadne do zapomnění jako nula. Zabořil ruce hluboko do kapes tuniky. Na dně každé kapsy ucítil hromádky mramorového prachu. Stiskl je v dlaních a promnul si zrníčka mezi prsty. Ten rituál ho uklidňoval. Ošumělý čtyřiadvacetiletý Michelangelo věděl, že publiku připadá jako neotesaný hrubián. Byl malý a silný, svaly mu narostly za léta sekání mramoru. Měl drsné černé vlasy, hrubé ruce plné mozolů a nos rozplácnutý v dětské bitce s jiným učněm, který žárlil na jeho talent. Bylo mu jedno, co si ostatní myslí o jeho vzhledu; myl se jednou za měsíc a nosil šat zednáře: dlouhou lněnou tuniku, volné kalhoty a pevné boty. Ale říkali mu, že jeho hnědé oči planou tak intenzivně, až si ti, kdo se s ním setkají, nevšimnou jeho oděvu ani pachu. Pohltila je totiž jeho vášnivost. Masou poutníků prošustil po mramorové podlaze arcikněz ze svatopetrské baziliky v černém šatu. S orlím nosem u Michelangelova ucha zašeptal: „Jsi připravený, můj synu?“ Michelangelo se pokusil promluvit, ale hlas se mu zadrhl. Mlčky přikývl. Arcikněz zamumlal požehnání a Michelangelovi na čele a horním rtu vyrazil studený pot. Pak arcikněz popadl provaz spojený s látkou přehozenou přes sochu, a Michelangelovi začalo zvonit v uších. Sevřel v pěstích mramorový prach a zabořil nehty do dlaní. Lidi budou jeho sochu nenávidět. Nepochopí ji. Budou se jí vysmívat, proklínat ji, proklínat jeho. Arcikněz trhl provazem. Těžká černá látka se snesla k zemi a odhalila kolosální mramorovou sochu Panny Marie, která v náručí drží ukřižovaného Krista. Když bylo Michelangelovi šest let, jeho matka zemřela při dalším porodu. Byl druhý nejstarší z pěti synů, 20
tudíž bývala příliš často zaměstnaná těhotenstvím a nevěnovala mu pozornost. První dva roky trávil s kojnou, jak bývalo zvykem. Matka pro něj tedy byla jakousi vzdálenou postavou, ale její smrt ho zdrtila. Tato socha onu bolest vyjadřovala: matka a syn, sami ve svém zármutku, uzavřeni v mase stínu a světla, navždy propojeni, a přece rozděleni. Bílý kámen naleštěně jiskřil. Ježíšovo tělo leželo ochable v matčině klínu. Z kůže mu unikal život, o který právě přišel. Marii spadal šat v hlubokých záhybech k zemi, její vážný výraz vyjadřoval poddání se božskému osudu. Poprvé měla veřejnost spatřit Michelangelovu Pietu. Dav mlčel. Michelangelo těkal pohledem po jejich nicneříkajících tvářích, ale nedokázal rozeznat, co si o tom myslí nebo co cítí. V hlavě mu tepalo, nemohl dýchat, v hrudi mu stoupal tlak. Přede dvěma lety, když ho francouzský kardinál Jean Bilhères de Lagraulas najal, aby mu na hrobku vytesal mramorovou pietu, měl už Michelangelo za sebou několik kousků na vlastní náhrobek, a dokonce mu už zaplatili za Bakcha v plné velikosti. Ale takto významnou zakázku ještě nedostal. Byl nezkušený, ale zavázal se písemně, že vytesá tu nejkrásnější sochu, jaká se kdy v Římě zrodila. Měl-li někdy naplnit svůj slib, že se stane největším sochařem, mohl toho nejlépe dosáhnout právě sochou ztvárňující zármutek matky a syna. Dva roky utrpení strávil nad gigantickým blokem mramoru. Často zapomínal jíst, pít i spát. První zimu onemocněl, ale pracoval i s horečkou. Během toho prvního roku se kardinál Bilhères mnohokrát zastavil u jeho v ateliéru, aby zkontroloval, jak práce pokračují. Francouze těšilo, co viděl se z mramoru rodit, ale pak starý kardinál zemřel a dokončené dílo už nespatřil. A nemohl mu zaručit úspěch. Michelangelo se musel spolehnout na cizí, aby rozhodli, jestli je to mistrovské dílo nebo ne. A nyní, několik minut po odhalení, publikum na jeho dílo pořád jen v naprostém tichu zíralo. Michelangelo si vrýval nehty do dlaní. 21
Konečně jeden rusovlasý poutník padl na kolena. „Grazie mio Dio.“ Pak k zemi v modlitbě klesla mladá matka, svírající dvě batolata. A brzy se rozezněly chvály od celého shromáždění. Někdo plakal, někdo zpíval, někdo se zalykal výrazy zbožňování. A další tam seděli v omráčeném tichu, oblouzeni krásou té sochy. Stvořil své první mistrovské dílo. Zaplavila ho úleva. Černé tečky vybledly. Zrak mu zjasněl. Když byl malý, rodiče ho poslali do vsi u Settignana, aby ho odchovala manželka nosiče mramoru. Jeho první vzpomínky patřily mužům dobývajícím ze země bílé kvádry. Slyšel narážení kovových kladiv o kámen, cítil chuM mramorového prachu na jazyku. První dva roky strávil mezi sekači kamene a pil mléko dělníkovy ženy, a to v něm probudilo neuhasitelnou žízeň po mramoru. Obětoval celý život tomu, aby mohl tesat sochy. Neměl ženu, neměl snoubenku, neměl děti, neměl koníčky, a teW, teW se měl konečně dobrat odměny za svou posedlost. „Kdo to sochal?“ ptal se jeden poutník druhého. Michelangelo zadržel dech a připravil se na příjemné zamravenčení, které mu určitě projede páteří, jakmile uslyší vyřknout své jméno. „Náš Gobbo, z Milána,“ odpověděl další poutník. Michelangelovi se sevřelo hrdlo. Co to ten poutník řekl? Než to stačil zastavit, to jméno se rozlilo davem jako řeka Arno ženoucí se toskánskou krajinou po velkém dešti. „Gobbo, Gobbo, Gobbo,“ špitali si poutníci, až to jméno najednou pronášeli snad všichni. Gobbo, druhořadý hrbatý kameník z Milána. Gobbo, jehož postavy byly statické a těžkopádné, a vlastně až deformované. Gobbo, který neměl dost talentu ani na to, aby dokázal dát tvar podstavci této Piety. Michelangelo dřel celý život, aby nechal své rodné jméno rozeznít v umění, ale teW ti blázni připisují jeho mistrovské dílo tomu línému, nenadanému, bezbožnému Gobbovi. Ještě před Michelangelovým narozením spadla jeho matka 22
z koně a zvíře ji několik minut táhlo za sebou. Doktoři předvídali, že dítě v břiše nepřežije, ale on to nevysvětlitelně dokázal. Na oslavu jeho zázračného narození mu rodiče dali jedinečné, bohem inspirované jméno Michelangelo, ten, který je chráněn archandělem Michaelem. Bůh ho zajisté nezachránil, nedal mu vzácné a nádherné jméno, nevnukl mu neuhasitelnou touhu tesat z mramoru, aby dovolil, že bude jeho mistrovské dílo připsáno takovému nezaslouženému podvodníkovi, jakým je Gobbo. Michelangelo zuřil tak, že se mu zamotala hlava. Kostel kolem něj se roztočil, strop se ho chystal zasypat. Arcikněz, který ho mohl představit davu, nebyl nikde k nalezení. Musí najít způsob, jak si zajistit, aby už nikdy nikdo nepřipisoval jeho sochu někomu jinému. Ale jak? A pak se mu v hlavě zrodil plán, tak dokonalý, že mu musel být seslán z nebes. Aby však se Boží plán jeho osudu dostal zpět na správnou cestu, musí vypsat své jméno přímo do Piety, aby už nikdy nikdo nepochyboval, kdo ji stvořil. Mělo to jenom jeden háček. Pietà už Michelangelovi nepatřila. Patřila církvi. Nemohl k ní jenom tak nakráčet a začít něco tesat do kamene. Někdo by ho zastavil. Možná by ho zatkli. Ne. Své jméno musí vyrýt do sochy pozdě v noci, až budou všichni věřící pryč, dveře se zavřou a zamknou a kněží usnou. A k tomu se musí Michelangelo do Vatikánu vloupat. Michelangelo vyhlédl z úkrytu za hrobkou v rozpadající se části postranní kaple. Čekal tam už celé hodiny. Konečně byl všude klid. A tma. Připomínal si, že si nesmí malovat, co by se všechno mohlo stát, kdyby ho chytili, jak poškozuje církevní majetek. Chránil přece své rodinné jméno. A pro to bude riskovat cokoli. „Bože, prosím, odpusM mi,“ zašeptal, když se vykradl zpoza hrobky a vydal se potemnělou lodí. Zul si boty, aby ztišil kroky, a kožený vak si tiskl pevně k tělu, aby nástroje v něm ukryté necinkaly. 23
V kapli svaté Petronily na jeho Pietu dopadal měkký modrý záblesk měsíčního světla. S Marií a Ježíšem nebyl o samotě už celé týdny. Zatímco se připravoval na jejich odhalení, motali se kolem něj pořád nějací kněží a poutníci. Ale teW, ve ztichlém kostele, slyšel, jak mramor zpívá. Kdykoli tesal, mramor k němu promlouval. Jeho duše a duše kamene spolu komunikovaly. Pietà promlouvala, deklamovala, prozpěvovala k němu celé dny a noci. TeW byli znovu sami, bylo to jako setkání dvou starých přátel. Otevřel vak a vyndal nástroje na podlahu. Zadržel dech. Připravil se na to, kdyby někdo vběhl do kostela a přistihl ho. Ale slyšel jen vítr, sténající v prasklinách zdí. Cinkání nástrojů nikoho neprobudilo. Popadl kladivo a dláto a na svou Pietu vylezl. V přítmí moc neviděl, ale dva dlouhé roky na této soše dřel. I kdyby oslepl, znal by každé zrnko tohoto mramoru. Přejel rukama po kameni a nalezl mramorový pás, který měla Madonna přes tělo. Sjel dlátem dolů doleva, napřáhl kladivo a chystal se k prvnímu úderu. Jakmile začne, nemůže přestat a zanechat na svém kameni jen napůl vypsaná písmena. Když udělá jediný vryp na dokonale naleštěném kameni, musí to dokončit, jinak by zničil vlastní mistrovské dílo bez výsledku. Rozpřáhl se. Kladivo udeřilo do dláta. Čepel ztěžka zaduněla o kámen, až ho rozvibrovala. Zvuk se rozlehl kostelem připomínajícím jeskyni mnohem hlasitěji, než Michelangelo čekal. Srdce mu sevřel ledový strach, ale teW už přestat nemohl. Kling, denk, klank, dunk, klenk, dink. Mramorový prach se vířil a usazoval se mu do vlasů a oblečení. Pot se mísil s hmotou a vytvářel šedavou pastu, která mu stékala do očí. Pálilo to. Vyrovnaná tvář Panny Marie se k němu skláněla. Přestal bušit. Obklopilo ho ticho, jak čekal, až ho Panna pokárá, že jí tepe do hrudi. Většina lidí si myslela, že mramor je jen obyčejný kus kamene, ale Michelangelo věděl, že mu v žilách 24
tepe život, stejně jako srdce člověka roztepe krev. Zašeptal k Marii, ale sám si nebyl tak docela jistý, co to vlastně říká, protože promlouval jazykem kamene. Koutkem oka zachytil nějaký pohyb. Přehnala se lodí nějaká krysa? Hnízdí v trámech nějaký pták? Přešel přes měsíc mrak? A pak zahlédl ve vzdálené uličce mimo kapli tiše klouzající postavu s pochodní v ruce. Zuřivé bušení do kamene muselo probudit kněze. Michelangelo seskočil ze stupínku a schoval se za oblouk. Doufal, že se ve stínech ztratí. Ohlédl se za sebe a sevřel se mu žaludek. U podstavce sochy měl rozložené nástroje. Ta hromádka strážného kněze přesvědčí, že sem skutečně někdo pronikl. Kdyby Michelangela chytili, exkomunikovali by ho, nechali by ho vláčet koňmi a rozčtvrtili nebo pověsili. Papež by ho zatratil za jeho hříchy. Stáhli by ho z kůže a navěky by se spaloval v Danteho pekle. Neměl čas ty nástroje posbírat. Kněz procházel uličkami a rychle se blížil. Michelangelo byl přesvědčený, že Bůh slyší strach, a v tomto tichém kostele musela jeho panika dunět jako bouře. Zhluboka se nadechl a zadržel dech. Kněz obešel druhý konec apsidy a začal se blížit k němu. Přitom mával pochodní, aby světlo proniklo i do tmavých koutů. Michelangelo počítal blížící se kroky, každý ho přenášel blíž a blíž zajetí. Kněz došel ke kapli svaté Petronily. Michelangelo spatřil přísnou tvář s povislou zvrásněnou kůží pod kapucí. Stařík vypadal jako přísný muž, který neodpouští. Kněz si prohlížel sochu. Postupoval pohledem k dosvědčující hromádce nářadí. Michelangelo se tiskl k oblouku a přitom narazil hlavou na kovovou poličku nad sebou. Kov narazil do kamene. Kněz mávl pochodní za zvukem. Světlo přelétlo kaplí a mířilo k Michelangelovi. Pevně zavřel oči. Po tváři mu přejelo teplo plamene. Čekal překvapený výkřik, ale teplo pokračovalo dál. Pootevřel jedno oko a zahlédl krysu utíkající přes 25
knězovu nohu v sandálu. Otec vyjekl a zamával pochodní proti zvířeti. „Krysy!“ Krysa uháněla zpět do tmy a kněz se rozhlížel kolem sebe. Zdálo se, že ho pátrání uspokojilo, a chtěl co nejdřív uniknout z dosahu hlodavců. Spěchal pryč zadním vchodem. Michelangelo byl znovu sám. Roztřeseně se ztěžka nadechl. Napadlo ho, že ta krysa musela být sám Svatý duch seslaný k tomu, aby kněze zahnal. Bůh zase jednou žehnal jemu i jeho dílu. Michelangelo se vykradl z úkrytu a vrátil se k práci. Kněz pravidelně chodil kostel kontrolovat, ale Michelangelo se vždy ukryl do své skrýše a nebyl lapen. Věděl, že je pod ochranou samotných nebes, a tak si dal záležet, aby pečlivě vytesal každé zdobné římské písmeno. Dokonce si dopřál hodinu navíc, aby ještě vyleštil ta latinská slova: Michael Angelus Bonarotus Florent Faciebat. To vytvořil Michelangelo Buonarroti z Florencie. Michelangelo dokončil práci a schoval se za sarkofágy jen chviličku předtím, než se začali scházet kardinálové na ranní mši. Ta nabízela církevní elitě možnost soukromé chvilky, než se vrata otevřou pro veřejnost. Pár minut po začátku obřadu zaslechl Michelangelo, jak se shromážděním šíří nadšený šepot, ale nevyhlédl ze strachu, že ho někdo uvidí. Tiše se skrýval a čekal, až bude mít příležitost nepozorovaně odejít. Po obřadu kněží otevřeli vchodová vrata a přivítali zástup poutníků. Michelangelo vyčkával, až bude kostel zaplněný, a pak vyklouzl z úkrytu a vmísil se do davů. Vrstva mramorového prachu mu pomohla splynout s ostatními. Poutníky halil prach z cest. Prošel kolem své Piety a zpomalil, aby zaslechl, co si lidé povídají. Poutníci převalovali to nové, jedinečné jméno na jazyku. „Michelangelo Buonarroti,“ mumlali a předávali si to jméno od jednoho k druhému. Michelangelo se zapýřil hrdostí. 26
„Jednou se naučíš nechat své umění mluvit samo za sebe.“ Michelangelo se otočil a spatřil Jacopa Galliho, bohatého římského bankéře, který ho doporučil kardinálu Bilhèresovi, aby pro něj vytvořil Pietu. Michelangela potěšilo, že je jeho přítel svědkem toho triumfu. Jacopo trhl bradou k Pietě. „Ale do té doby připouštím, že když ji dnes ráno viděl, byl…“ Odmlčel se, jako by na špičce jazyka vychutnával kapku medu. „Okouzlen.“ „Když ji viděl kdo?“ „Papež, samozřejmě.“ Michelangelo jen vytřeštil oči. Slyšel dobře, nebo začal Jacopo najednou mluvit s cesty? Alexandr VI. byl proslulý korupcí hnanou touhou po moci a neuhasitelným sexuálním apetitem, ale jednou to byla uctívaná hlava katolické církve, muž nejblíže spojený s nebesy. Papež pochválil jeho práci! To bylo skoro totéž, jako by z nebes přilétla chvála od samého Boha! „Jeho Svatost chtěla vidět tvou Pietu nerušena veřejností,“ pokračoval Jacopo a zamával na kardinála, který postával opodál. Jacopo měl vždycky nějakou práci s někým důležitým. „Arcikněz mě na tu prohlídku přizval, doufal jsem tedy, že budu moci vychválit tvou tvrdou práci a nadání…“ Tak proto bylo při ranní mši takové rušno, uvědomil si Michelangelo. Přišel i papež. „Co říkal?“ „Chválil krásu. Říkal, že ho ponouká k božské charitě. A všichni víme, jaký je to pro Jeho Svatost výkon. Dokonce se smál tvému egu, když viděl ten podpis. Říkal, že mu připomínáš Cesareho.“ Michelangelovi se sevřel žaludek. Cesare Borgia byl papežův nemanželský syn a notorický bouřlivák. Vychovaný pro církev a pozdvižen do řádu kardinálů už v osmnácti letech, stal se také prvním mužem v dějinách, který se zřekl kardinálského klobouku, což byla podle Michelangela neodpustitelná rebelie. Co bylo ještě horší, Cesare měl údajně zabít vlastního bratra, mít poměr s vlastní sestrou a zavraždit ze žárlivosti jejího manžela. V současnosti vedl papežovu armádu 27
na krvelačném tažení přes poloostrov, které mělo za cíl převzít kontrolu nad vzbouřenými papežskými územími. Být srovnáván s nechvalně proslulým Cesarem Borgiou nebyl kompliment, pokud ovšem to srovnání nevyšlo z úst jeho otce, papeže. „Papež říkal, že z tebe čiší srdce a vášeň,“ pokračoval Jacopo. „Okouzlující arogance, tak tomu, myslím, říkal. Říkal, počkej, jak jen ono to bylo přesně…“ Michelangelo svíral popruh kožené brašny a čekal, jaká slova si Jacopo vybaví. „Říkal: ‚Myslím, že ten Michelangelo Buonarroti se jednou proslaví.‘ Vyznělo to tak, že udržíš-li se, Jeho Svatost by tě možná jednou i najala. Nebylo by to báječné? Pracovat pro papeže…“ Michelangelo padl na kolena. Přišel do Říma před čtyřmi lety s nadějí, že si ve starobylém městě vybuduje jméno. Věčné město probouzelo jeho představivost. Starodávné památky, pohřbené po staletí v zemi, se pomalu opět dostávaly vykopávkami na světlo. Mramorové sloupy a vítězné oblouky se už napůl odhalovaly světu, jejich bortící se vrcholky vystupovaly z prachu jako náhrobky. Každý den se odhalila nová stavba, socha nebo artefakt. Starořímské Fórum bylo dokonalým místem pro umělce, který toužil studovat, kopírovat a imitovat umění dávných předků. I přes toto velkolepé umění však Řím Michelangela zklamal. Kdysi mocné hlavní město bylo dnes jen malým, špinavým, venkovským městečkem plným prostitutek, žebráků a zlodějů. Na popravištích visely mrtvoly popravenců a hnily tam celé týdny, aby odrazovaly druhé, kteří by snad zvažovali spáchat nějaký zločin. Pro muže, který přivykl rafinované kráse Florencie, musel být obhroublý Řím velkým šokem. Michelangelo měl sto chutí otočit se na patě, ledva sem přijel, ale nemohl se vrátit do Florencie s nepořízenou. Vychloubal se rodině, že se z něj v Římě stane veliký umělec. Vrátí se domů s úspěchem, nebo vůbec. Snil sice o tom, jak bude v Římě triumfovat, ale nikdy by 28
ho nenapadlo, že se dočká pochvaly přímo od papeže. „Jeho Svatost zná moje jméno?“ „No jistě,“ přisvědčil Jacopo, vzal Michelangela za ruku a pomohl mu zase vstát. „Poutníci roznesou řeči o tobě a tvé Pietě po celém poloostrově, ba dokonce i k barbarům v zámoří. Jako třeba k Francouzům.“ „A do Florencie?“ „Ve Florencii ti budou pořádat oslavné přehlídky.“ Michelangelo chytil Jacopa za ramena a políbil ho na obě tváře. „Děkuji ti, mi amico. PojWme. Pomoz mi zavřít dílnu. Je čas, abych se vrátil do Florencie.“ Pocty jsou, koneckonců, vždycky sladší doma.
29
Zima, Mantova
L
eonardo zapálil poslední pojistku. Ukryli se spolu se Salaìem za dřevěný plot, který je měl chránit, zatímco šest kovových hlavní vystřelovalo projektily. Jejich schránky svištěly vzduchem a vybuchovaly ve zlatém a stříbrném ohňostroji. Jiskry pršely k zemi a obyvatelé Mantovy nadšeně tleskali. Byla sice chladná noc, ale před Palazzo Ducale se sešli všichni, aby ve svém městě uvítali vévodu valentinského, Cesareho Borgiu, velitele papežských vojsk. „To je ale úžasné vynalezení,“ ukázal Cesare Borgia na mnohohlavňové odpaliště ohňostroje. Leonardo slyšel zvěsti, že Cesare mívá kůži často pokrytou nachovými vřídky, což je známka francouzské nemoci, ale dnes večer na něm nic takového nepozoroval, přestože mu obličej ozařovala světla ohňostroje. Vévoda byl bez pochyby hezký muž – vysoký a svalnatý, s očima nejčistší ultramarínové modři. „Náš maestro je totiž úžasný,“ pronesla Isabella d’Este a chytila Leonarda důvěrně za předloktí. V té době byla poněkud při těle. Manžel měl při poslední návštěvě doma napilno, zanechal tu obtěžkanou Isabellu a tři další místní dámy k tomu. Leonardo jí překryl ruku vlastní dlaní. „Od tak nádherné patronky přijímám kompliment s radostí.“ Po útěku z Milána bylo Leonardovi a Salaìovi jasné, že nemůžou zůstávat na venkově dlouho. Bylo to příliš nebezpečné. Italský poloostrov nebyl poklidnou a sjednocenou 30
zemí, nýbrž souborem bojujících městských států a království. Francouzská armáda, která sem vtrhla, pochodovala poloostrovem k jihu, aby zabrala Neapol, na kterou si činila nárok. Na západě byla Florencie v nekonečné válce s Pisou, na východě byla Republika Benátská ve válce neustále s kdekým. A Cesare Borgia, velící papežské armádě svého otce, nedávno zahájil drancování kraje Romagna. Leonardo potřeboval bezpečné útočiště, a tak zamířil k nejbližšímu městskému státu, k Mantově, kde vládla jeho dávná přítelkyně, ohnivá rusovlasá marchesa Isabella d’Este se svým manželem. Leonardo se s Isabellou spřátelil, když žil v Miláně, kam ona často přijížděla na návštěvu za mladší sestrou, Beatricí, manželkou Il Mora. Kdykoli byla Isabella na návštěvě u dvora, trvala na tom, že chce u večeře sedět vedle Leonarda a probírat s ním umění, politiku i přírodní vědy dlouho do noci. Po Beatricině smrti si Leonardo s Isabellou vyměnili srdečné dopisy plné smutku. Od vpádu Francouzů do Milána si Leonardo s touto dámou nepsal, ale věřil, že ho ve svém městě uvítá. A měl pravdu. Nyní tedy už přes měsíc sloužil jako hlavní mantovský stavitel a té noci dostal za úkol okouzlit Cesareho Borgiu. Isabella si chtěla udržet Cesareho na své, mantovské straně; nepotřebovali si znepřátelit papežova syna. „Nápad na ten přístroj jsem dostal, když jsem skládal jednu píseň na harfu,“ vysvětloval Leonardo, když se Cesare vydal za ochrannou bariéru, aby si prohlédl mnohohlavňové odpaliště zblízka. „Říkal jsem si, že když dokáže vydávat několik různých tónů najednou hudební nástroj, mohl by několik různých projektilů vydávat i přístroj na odpalování.“ „Nikdy jsem neviděl, že by někdo odpaloval rachejtle do vzduchu…,“ řekl Cesare. Salaì vrhl na Leonarda vítězoslavný pohled. Marco Polo přivezl ohňostroj z Východu před více než dvěma sty lety, ale pořád se to považovalo za cosi nového a experimentálního. Většina pyrotechnických představení byla malá a bezpečná, erupce jisker, které nikdy neopustily zem. Ale Leonardo dal 31
přednost mnohem nebezpečnější metodě vystřelování nábojů vysoko do vzduchu, a pak sledoval, jak z nebe prší různé barvy. „Nyní sám vidíte, jakou má Mantova výhodu, že získala do svých řad našeho drahého Leonarda.“ Vše, co Isabella vyřkla, znělo svůdně. „Nemůžu uvěřit, že už ho tu máte přes měsíc, a ještě od něj nemáte obraz.“ Cesare pozvedl obočí. „Nepovažuje snad patronství obyčejné markýzy za něco podřadného? Koneckonců, byl zvyklý sloužit vévodům a vévodkyním.“ „Má markýza je mnohem štědřejší než jakýkoli vévoda či vévodkyně, které jsem kdy poznal,“ pronesl Leonardo. „Slyšíte to, vévodo Borgio?“ Isabella slovo „vévodo“ zdůraznila. „A navíc, proč bych ztrácel čas malováním, když můžu rozsvítit mantovské nebe?“ zeptal se Leonardo. Ve vzduchu se pořád vznášel kouř z ohňostroje. Borgia obrátil modré oči k Leonardovi. „Tak mi tedy povězte jedno, máte další podobná zařízení?“ „No jistě, můžu vás vzít k sobě do ateliéru…“ „Omlouvám se, vévodo Borgio,“ vstoupila do debaty Isabella s pohledem chladným a neproniknutelným jako vulkanické sklo. „Vaše zvědavost musí počkat. Potřebuji nutně rady svého mistra.“ „No věřil byste tomu člověku? Snaží se mi vás ukrást přímo pod nosem.“ Isabellin hněv se odrážel od zdí, když Leonarda odváděla po posledních schodech do věže starého Castello di San Giorgio. „Nikdo vám mě nemůže ukrást, má paní.“ Leonardo ji následoval do soukromých pokojů. „Jen počkejte, ten člověk chce získat váš talent jenom pro sebe.“ Otevřela dveře do svého studiola, kde měla sbírku umění a kde často hostila živé debaty o humanismu, literatuře a politice. Místnost byla jako hnízdo straky plné pokladů, včetně mramorových a bronzových soch, současných 32
i starých obrazů, stohů rukopisů s iluminacemi i nově vázaných knih, zlatých a stříbrných miniatur nahromaděných na starožitných stolech, ba dokonce se tu našla i sbírka zvířecích kůží, klů a paroží. Vedle sbírky umění totiž markýza proslula také jako odvážná lovkyně. „Nedovolte, aby to monstrum Borgia do vás zabořilo své drápy, Leonardo. Bůh ví, k čemu všemu by vás nutil,“ prohlásila a padla do křesla s vysokým opěradlem, zdobeného zlatými pláty. „Víte, co mě dnes večer rozzlobilo nejvíc? Ten tyran odhalil moje tajemství. Už nemůžu zapírat, co mám s vámi v plánu.“ Díval se jí do očí. „Víte, že vám nic neodepřu, má paní.“ V uzavřeném prostoru jejího ateliéru vnímal její vůni, levanduli a broskve. „Měla jsem v plánu vám ještě několik měsíců oprašovat vaše ego a nechat vás, abyste si hrál s vojenskými hračkami mého chotě. Ale teW už musíte vědět, proč jsem vás tu tolik toužila mít.“ Přikročil blíž. „Kvůli mému nadání ve hře na loutnu?“ Zavrtěla hlavou. „Pro mou proslulou obratnost při vázání a rozvazování uzlů?“ Zasmála se. „Pro mé jemné sedlo?“ „Namalujte mě, Leonardo.“ Poposedla na křesílku dopředu. „Toužím po tom od chvíle, kdy jsem vás poprvé viděla přiložit štětec k plátnu.“ „Aha, tohle.“ Mávl nad tím rukou. „Váš manžel mluvil jenom o věžích a vodních příkopech a stájích.“ Došel ke štosu panelů opřených o stěnu a prohlédl si obrazy na nich. Byly to chabé kopie mistrovských kousků: Giottův Svatý František přijímající stigma, Masacciův Peníz daně… „Koně, děvky a války, to zajímá mého manžela, ale ne mě. A jelikož mě nechává vládnout tady samotnou častěji, než je tu osobně…“ Vstala a přešla k němu. „A krom toho, nosím jeho dědice gonzagovského trůnu, když bůh dá, a tak záleží na tom, co si sama přeji.“ Už měla dceru, ale předvídala, že 33
toto bude syn. „Kdykoli zastavím šperk, abych koupila nějaký obraz, stojí mi to za tu oběM.“ „Proč tu máte tohle smetí?“ Vytáhl z haldy lacinou kopii své Poslední večeře. „Panebože. Čí ruka to byla?“ Otočil se k ní. Začervenala se. „Víte o mé fresce víc než tenhle – tenhle neumělý blázen, aM je to kdokoli. Při návštěvách Milána jste sledovala, jak rozvíjím návrh. Seděla jste tam, když jsem nanášel pigment na zeW.“ Vzala mu tu kopii z rukou. „Okouzlil jste mě.“ Sledovala ho, jak překresluje geometrické vzory přes postavy a tváře, aby ukázal estetiku matematických výpočtů. Požádala ho, aby jí vysvětlil linie perspektivy na stropě a tři okna, která představují svatou trojici. Dokonce jí vyprávěl o tajné hudební lince vypsané kousky chleba a talíři na stole. „Když mi umřela sestra, návštěvy na severu skončily. Nikdy jsem tak neviděla hotovou malbu. To je vše, co mám.“ Nečekaně se zasmála. „Máte ale pravdu. Ty postavy jsou vskutku celé dřevěné. Dovolte, aM to spálím.“ Snažil se reprodukci chytit, ale markýza byla rychlejší. Rozesmála se a utíkala s ní přes ateliér kolem byst římských císařů. „Jak to děláte? Postavy, které vytváříte, jsou vždycky tak živé, jako byste platil modelům, aby se posadili a zapózovali přímo ve vašem obrazu a seděli v rámu od rána do večera.“ Dívala se na něj zpoza stolu zaplněného černo-oranžovou starobylou keramikou. „VždyM to ani není možné.“ „Když byl pazourek raněn kouskem oceli,“ pronesl Leonardo a pomalu obcházel stůl směrem k markýze, „zaplakal: ‚Proč na mě útočíš? Neublížil jsem ti přece.‘ A ocel odvětila: ‚BuW trpělivý, a uvidíš sám, jakých zázraků budeš schopen.‘ A tak pazourek trpělivě svolil, aby do něj narážela znovu a znovu, až se zrodil oheň. A stejně je to i se mnou. S ohromnou trpělivostí jsem došel k tomu, jak dosáhnout zázračných výsledků. Nic není nemožné.“ Vzhlédla k němu. „Má sestra od vás nikdy portrét nezískala, že ne? Proč vlastně?“ „Má drahá Isabello,“ natáhl se a přejel jí prstem po linii 34
čelisti, „víte, že nemám právo probírat osobní život svých patronů.“ „Takové zařízení by vás vyřadilo z práce.“ Isabella, zahalená v kančí kůži, ležela na podlaze svého studiola. Leonardo právě vyklouzl z jejího náručí, aby ji naskicoval. Někdy se ptal sám sebe, proč tak často končí se svými modely v posteli. „Možná,“ řekl a opřel se o těžkou bronzovou sochu Apollona, kde si překryl nahý klín hutným kobercem dovezeným lodí z Turecka. „Ale jen si to představte: stroj, který dokáže zachytit obraz člověka v jediném blesku, tak pravdivě, že mezi tou osobou a obrazem nebude rozdílu. Vědci, umělci a inženýři by si byli schopní zachovat mimořádnou úroveň objektivity.“ Otevřel skicář a otočil stránku napůl zaplněnou náčrty koní, několika mnohostěny a seznamem majetku, který si přinesl z Milána. „Nezáleželo by mi na tom, že si už nevydělám jediný soldi jako portrétista, když bych mohl aspoň jedinkrát použít takové zařízení.“ „Ale kdyby obrazy duplikovaly stroje a jenom stroje, propojení mezi lidmi by už dočista zmizelo. Lidstvo by bylo zničeno.“ Jedinou linkou zachytil křivku její brady. „Když přistoupíme moc blízko, nevidíme jasně.“ „Ale udržovat si tak velkou vzdálenost je nejen hloupé, je to také nebezpečné.“ Kdyby ho tak teW mohla vidět jeho rodina, toho venkovského chlapce z Vinci, který tu debatuje o morálních dopadech jednoho ze svých teoretických nápadů s vnučkou neapolského krále! Na začátku jeho kariéry nebyl malíř nic víc než dělník v nízkém postavení, ale on si vynutil, aby se ten obraz změnil. Nyní se malířů na názor nejen ptali, dokonce jej vyhledávali. Nevděčná profese, pomyslel si. „Dosáhnout té pravé vědecké objektivity je klíčem k pochopení, má paní. Proto chci letět.“ „Cože chcete?“ „Letět.“ 35
Isabella vytřeštila oči. „Ve vzduchu? Jako pták?“ Přikývl. „Děláte si ze mě legraci.“ Leonardo zavrtěl hlavou. „Král Ludvík chápe, jak je něco takového důležité.“ Zvedl levou ruku a upravil si masivní prsten s ptákem z drahokamů. „Dal mi ten prsten přímo ze své ruky. Je vykládaný drahokamy z královských sbírek.“ Kdyby ho chtěl prodat, snadno by za něj získal tisíce dukátů. „Král prohlásil, že mi tak dává najevo, jak podporuje moji ctižádost, a prý doufá, až se jednou naučím létat, že toto umění přinesu do Francie.“ Prsten byl pro něj jako talisman; dokud ho měl Leonardo na prstu, nepochyboval, že dokáže jednoho dne i letět. „Pochopitelně, kdybyste vy a váš statečný manžel podpořili mé pokusy, nikdy bych ten vynález Francii nepředal, má paní. Máte mé slovo. Bylo by to celé jenom vaše.“ „Ale vy nejste pták. Vy jste malíř.“ „Jsem mnohem víc než malíř.“ Rychle zachytil, jak jí horní a spodní víčko uzavírají oko jako lastura schovávající perlu. „Proč by mi jinak Bůh dával takovou touhu klást otázky o všem možném: o těle, mysli, světlu, vodě, číslech, hvězdách? Moje zájmy mě od umění nerozptylují, ale přikrmují ho. Hudba krmí matematiku, ta zase vědu a ta pak malování. Jediná cesta, jak dát vzniknout něčemu jedinečnému, je najít spojení mezi zdánlivě rozdílným. Pokud bych se soustředil jenom na umění, moje umění by odumřelo.“ Vzala si zlatou korunku ze své sbírky a posadila si ji na hlavu. „Ale já nesnesu představu, že spadnete z nebes a zemřete v mých službách. A krom toho, ze všech lidí, co znám, byste zrovna vy mohl dosáhnout nemožného, mistře Leonardo. Když se naučíte létat, mohl byste se třeba rozhodnout, že mi uletíte. Takže na rozkaz své markýzy už žádné létání. Jen malování. To máte dáno dělat.“ „Nikdy bych se nespokojil s tak málem. Chci víc. Vždycky budu chtít víc. Tam odtamtud,“ ukázal k nebesům, „můžu studovat stromy, řeky, zemi, všechno lidstvo. A nejlepší způ36
sob, jak něco doopravdy vidět a pochopit to, je studovat to ze správné vzdálenosti.“ „Vy a ta vaše posedlost objektivitou!“ posteskla si. „Pokud trváte na tom, že potřebujete odstup od všech a všeho kolem, jak můžete doufat, že se kdy zamilujete?“ „Pokud bych si někdy dovolil se zamilovat, signora, rychle bych se toho zbavil, abych mohl tu lásku studovat objektivně, to vás ujišMuju.“ „A tím byste zabil přesně to, co byste chtěl studovat,“ poznamenala Isabella a nechala kančí kůži sklouznout z ramen. „Lásku si nemůžete držet na délku paže.“ Když Isabella odešla bavit opět Cesareho Borgiu, Leonardo zůstal ve studiolu sám. Byla to překrásná místnost, zaplněná krásnými předměty. Když tu zůstane, bude jako jeden z kusů sbírky, krásně naleštěný, zbožňovaný a častým předmětem řečí. Může být líný a tlustý, malovat obraz za obrazem a užívat si intimity, kdykoli je Isabellin manžel pryč. Byl by to snadný život. Druhého dne se Leonardo se Salaìem urychleně sbalili a opustili Mantovu. Napadlo ho jít do Benátek, kde by mohl navrhovat stavby pro fantastické město na kanálech. Anebo co Řím? Bylo to hadí hnízdo plné korupce a války, ale ve Věčném městě aspoň rašilo umění ze země jako plevel. A pak ho napadla Florencie. Ano, město bylo ve válce s Pisou a uvadalo pod hrozbou ze strany Cesareho Borgii, ale byl to jeden z nejbohatších městských států na poloostrově a domov některých největších myslitelů v dějinách. Leonardo strávil ve Florencii řadu let, byl tam v učení a zahájil tam kariéru. Nenavštívil ji už téměř dvacet let. Když tehdy odešel, zapřísahal se, že už sem nikdy nevstoupí. Ale Florencie byla snad jediné město, které mělo dostatek peněz, kreativity a svobody, aby mu umožnilo odrazit se z římsy k nebesům.
37