Noah
Gordon
Poslední žid
KNIéNÕ KLUB
ČÁST PRVNÍ
První syn Toledo, Kastilie 23. srpna 1489
K A P I T O L A
P R V N Í
Stříbrotepcův syn ěžké časy nastaly Bernardovi Espinovi toho dne, kdy vzduch byl těžký jako litina a zpupné slunce nesnesitelně pálilo. Ošetřovna plná lidí se toho dopoledne již téměř vyprázdnila, když tu náhle těhotné ženě praskla plodová voda, a tak lékař dva zbývající pacienty spěšně vykázal z místnosti. Rodička vlastně ani nepřišla na prohlídku, doprovázela jen svého starého otce, který si stěžoval na úporný kašel. Bylo to její páté dítě a na svět přišlo bez potíží. Lékař chytil kluzkého růžového chlapečka do rukou, poplácal ho po droboučkých hýždích a tenký nářek zdravého malého peona vyvolal jásot a smích těch, kdo čekali venku. Porod Espinu potěšil, a přece se tento příslib šBastného dne nakonec ukázal být falešný. Na odpoledne neměl nic domluveno a chystal se, že zabalí do košíku nějaké sladkosti a láhev tinta a vyrazí si s rodinou k řece. Děti se budou ráchat ve vodě a on se zatím se svou ženou Estrellou usadí do chládku a budou popíjet a mlsat a pěkně si popovídají. Právě když byl hotov se svým posledním pacientem, vkodrcal do dvora muž v hnědé kutně novice. Jeho oslovi příliš rychlá jízda parným dnem zjevně nesvědčila. S potlačovaným vzrušením a pocitem důležitosti ze sebe muž vykoktal, že si otec Sebastián Alvarez, představený převorství Nanebevzetí Panny Marie, žádá přítomnost pana lékaře. „Pan převor si přeje, abyste se neprodleně dostavil.“ Lékaři bylo jasné, že příchozí o něm ví, že je konvertovaný žid. Oslovil ho sice s úctou příslušnou jeho povolání, ale v tónu jeho řeči zaznívala nadřazenost téměř – i když ne úplně – stejná, s jakou by oslovil kteréhokoli jiného žida. Espina přikývl. Postaral se, aby zvíře po troškách napojili a muž aby také dostal něco k pití i k snědku. Sám si odskočil vymočit se,
T
9
opláchl si obličej a ruce a spolkl kousek chleba. Novic ještě dojídal, když se Espina vydal na cestu, jak byl vyzván. Od jeho konverze uplynulo již jedenáct let. Po celou tu dobu zaníceně vyznával zvolenou víru, dodržoval všechny svátky, denně s manželkou chodil na mši a vždy horlivě sloužil své církvi. Také nyní bezodkladně vyhověl žádosti představeného, i když jen tak rychle, aby své zvíře pod do měděna rozpáleným sluncem neuštval. Do jeronymitského převorství dorazil právě včas, aby uslyšel zvony svolávající k Andělu Páně a spatřil čtyři upocené bratry laiky, jak nesou košík s tvrdým chlebem a kotlík se sopa boba, řídkou mnišskou polévkou, která měla dodat trochu síly hladovým chudákům shromážděným před branou kláštera. Otce Sebastiána nalezl v ambitu, ponořeného do rozhovoru s bratrem Juliem Pérezem, sakristiánem kaple. Vážnost v jejich obličejích se přenesla i na Espinu. Vypadá jako omráčený, blesklo lékařovou myslí, když převor poslal sakristiána pryč a zachmuřeně Espinu pozdravil ve jménu Ježíše Krista. „V našem olivovém háji jsme našli mrtvé tělo mládence. Chlapec byl zavražděn,“ řekl kněz, muž středního věku, který se neustále tvářil tak úzkostně, jako by se obával, že Bůh není s jeho prací spokojen. Ke conversos, židům obráceným na křesBanskou víru, se vždy choval slušně. Espina pomalu přikývl, ale v hlavě se mu už rozezněly varovné signály. Svět byl plný násilí. Bohužel, příliš často byl někdo nalezen mrtvý, ale jaký má smysl volat lékaře, když už jednou život vyprchal. „PojJ za mnou.“ Otec převor ho odvedl do jedné cely, kam tělo položili. Vedro již přilákalo mouchy a způsobilo nasládlý pach lidské smrtelnosti. Lékař se snažil dýchat povrchně, aby zápach necítil, ale nepomohlo to. Pod prostěradlem, které cudně zakrývalo mrtvého mládence, byl silný mladý trup oblečen pouze v košili. Bernardo Espina s úlekem poznal tvář a pokřižoval se, aniž by mohl říci, zda tak učinil kvůli zabitému židovskému chlapci, kvůli sobě, či snad kvůli přítomnosti duchovního.
10
„Chceme se dozvědět, jak zemřel.“ Představený se na něho zadíval. „Vše, co je jen možno zjistit,“ pokračoval otec Sebastián a Bernardo, stále ještě nechápající, přikývl. To hlavní oba věděli od samého začátku. „To je Meir, syn Chelkiáše Toledana,“ vypravil ze sebe Bernardo a kněz přitakal. Otec zavražděného mladíka byl jedním z nejznamenitějších stříbrotepců v celé Kastilii. „Tomu chlapci bylo teprve patnáct, jestli mě paměB neklame,“ řekl Espina. „Každopádně teprve nedávno přestal být dítětem. Takhle ho našli?“ „Ano. Objevil ho bratr Angelo hned po ranní mši, když šel sbírat olivy.“ „Mohu si ho prohlédnout, otče převore?“ zeptal se Espina a převor netrpělivě pokynul rukou. Mladíkova tvář byla nedotčená a nevinná. Na rukou a prsou měl namodralé podlitiny, na stehenním svalu pestrou skvrnu, tři povrchová bodnutí na zádech a hlubokou ránu v levém boku nad třetím žebrem. Konečník byl natržený a mezi hýžděmi ulpělo sperma. A kolem proříznutého krku jasné korálky krve. Bernardo znal jeho rodinu, zbožné a zatvrzelé židy, kteří pohrdali těmi, kdo se jako on dobrovolně zřekli víry svých otců. Po vyšetření ho otec Sebastián vyzval, aby jej následoval do kaple, kde oba poklekli na tvrdou kamennou dlažbu před oltář a odříkali Otčenáš. Ze skříňky za oltářem vzal převor schránku ze santalového dřeva, otevřel ji a vyňal z ní silně navoněný šátek z šarlatového hedvábí. Rozložil jej a Bernardo Espina spatřil suchý, vybledlý úlomek, ne delší než půl pídě. „Víš, co to je?“ Zdálo se, že kněz se předmětu vzdává jen nerad. Espina popošel blíž k mihotavému světlu svící a prohlédl si jej. „Kousek lidské kosti, otče převore.“ „Přesně tak, můj synu.“ Bernardo věděl, že stojí na úzkém a vratkém můstku, který se kymácí nad zrádnou propastí vědomostí nabytých za dlouhých tajných hodin u pitevního stolu. Katolická církev sice pitvu zakazovala jako těžký hřích, ale v době, kdy se učil u Samuela Prova, proslulého židovského lékaře, který potají pitval mrtvá těla, byl Espina ještě žid. Pohlédl převorovi zpříma do očí. „Je to úlomek stehenní kosti, největší v celém těle. Z místa u kolenního kloubu.“
11
Pozorně studoval úlomek, aby zaznamenal jeho sílu, zaoblení, jamky a charakteristické rysy. „Pochází z pravé nohy ženy.“ „A to všechno poznáš jenom prostým pohledem?“ „Ano.“ Převorovy oči ve světle svíček zežloutly. „Je to naše nejsvatější pouto se Spasitelem.“ Relikvie. Bernardo Espina si kost se zájmem prohlížel. Nikdy by ho nenapadlo, že se jednou vlastní rukou dotkne svatého ostatku. „Je to kost mučednice?“ „Je to kost svaté Anny,“ odpověděl kněz tiše. Espinovi chvíli trvalo, než pochopil. Matky Panny Marie? To jistě ne, pomyslel si a ke svému zděšení si uvědomil, že tuto nehoráznost vyslovil nahlas. „Ale ano, synu. Potvrdili to lidé, kteří se těmito věcmi zabývají v Římě. Obdrželi jsme ji od samotné Jeho Eminence Rodriga kardinála Lancala.“ Espinovi se roztřásly ruce způsobem jistě podivným u člověka, který byl již dlouhá léta dobrým lékařem. Opatrně vrátil kost knězi a klesl zpátky na kolena. Rychle se pokřižoval a společně s otcem Sebastiánem se znovu pohroužil do modlitby. Když se Espina opět ocitl venku na slunečním žáru, všiml si ozbrojenců, kteří se pohybovali na území kláštera, ač s mnichy zjevně neměli nic společného. „Vy jste chlapce včera večer, když byl ještě naživu, neviděl, otče?“ „Ne, neviděl,“ odpověděl převor a konečně mu sdělil, proč ho vlastně povolal. „Náš klášter si objednal u stříbrotepce Chelkiáše relikviář z tepaného stříbra a zlata. Měl to být nádherný relikviář ve tvaru ciboria, v němž by naše svatá relikvie zůstala uložena až do doby, než budeme mít dostatek prostředků na stavbu vhodné svatyně na počest svaté Anny. Řemeslník přinesl nádherné nákresy a vše slibovalo, že jeho dílo bude na výši svatosti svého účelu. Včera večer měl chlapec relikviář doručit do kláštera. Nedaleko od jeho mrtvoly byl objeven i prázdný kožený vak.“ Představený se na okamžik odmlčel. „Možná chlapce zabili židé, možná křesBané. Ty jako lékař můžeš vstupovat do mnoha
12
domů i životů, jsi křesBan a zároveň žid. Přeji si, abys zjistil, kdo byli vrazi.“ Bernardo Espina stěží přemohl nevoli nad necitelnou nevědomostí duchovního, který se snad domníval, že konvertita má všude dveře otevřené. „Jsem možná ten nejnevhodnější člověk, kterého byste měl takovým úkolem pověřit, otče.“ „Přesto to chci právě od tebe,“ zadíval se na něho zatvrzele kněz s neústupnou hořkostí člověka, který se odřekl světského pohodlí a vsadil vše na svět budoucí. „Ty najdeš zloděje a vrahy, synu. Musíš ty Jábly odhalit, abychom se mohli proti nim vyzbrojit. Musíš splnit Boží úkol.“
13
K A P I T O L A
D R U H Á
Dar od Boha tec Sebastián věděl, že bratr Julio Pérez je mužem neotřesitelné víry, který by byl bezpochyby zvolen do čela převorství, kdyby on sám zemřel, anebo byl přeložen jinam. Sakristián kaple byl však příliš nevinný a důvěřivý. Otce Sebastiána silně znepokojovalo, že z šestice hrozivě vyhlížejících ozbrojenců, které bratr Julio najal na ostrahu kláštera, znal Julio nebo on sám osobně pouze tři. Převor si s úzkostí uvědomoval, že budoucnost celého kláštera, o jeho vlastní ani nemluvě, závisí na malé dřevěné krabičce ukryté v kapli. Přítomnost relikvie ho naplňovala vděčností a neutuchajícím úžasem, současně však ještě více posilovala jeho obavy, neboB to, že mu byla svěřena do opatrování, byla nejenom veliká pocta, ale také tíživá odpovědnost. Jako dvanáctiletý chlapec z Valencie zahlédl Sebastián Alvarez cosi na oblýskaném černém kameninovém džbánu. Tohoto zjevení – neboB bezpečně věděl, že nic jiného to tenkrát nebylo – se mu dostalo uprostřed děsivé noci, když se probudil v ložnici, kde spal se svými bratry Augustinem a Juanem Antoniem. V měsíčním světle se zahleděl na černý povrch džbánu a tam spatřil našeho Pána Ježíše Krista na kříži. Obojí, postava i kříž, bylo beztvaré a bez detailů. Poté, co obraz spatřil, upadl zpět do hřejivého a příjemného spánku. Když se ráno probudil, zjevení bylo pryč, ale vzpomínka na ně se mu přesně a dokonale zapsala do mysli. Nikdy nikomu nesvěřil, že si ho vyvolil Bůh a obdařil ho zjevením. Starší bratři by se mu vysmáli a tvrdili by, že to, co na džbánu uviděl, byl odraz úplňku. Jeho otec baron, přesvědčený, že ho šlechtický titul a vlastnictví pozemků opravňují chovat se jako neomalený hrubián, by ho za bláznivé řeči ztrestal výpraskem.
O
14
A jeho ušlápnutá matka žila ve strachu z manžela a s dětmi si promluvila jen zřídka. Od oné noci však bylo Sebastiánovi jasné, jaké je jeho životní poslání, a zbožnost, kterou začal projevovat, dovolila jeho rodině bez rozpaků ho odložit do služeb církve. Po vysvěcení se spokojil s tím, že pokorně sloužil na několika nevýznamných místech. Teprve po šesti letech mu napomohl rostoucí vliv jeho bratra Juana Antonia. Zatímco nejstarší Augustin zdědil titul a pozemky ve Valencii, Juan Antonio se skvěle oženil v Toledu a příbuzní jeho manželky, mocní Borgiové, zařídili, aby Sebastiána přeložili do toledské diecéze. Sebastián byl jmenován kaplanem v nově zřízeném klášteře jeronymitů a pomocníkem převora, otce Jerónima Degase. Převorství Nanebevzetí Panny Marie bylo mimořádně chudé. Kromě nevelkého kousku půdy, na němž klášter stál, nemělo vlastní pozemky, ale pronajalo si olivový háj a Juan Antonio jako projev dobročinnosti mnichům dovolil, aby vysadili vinnou révu v rozích a na hranicích jeho pozemků. Na darech od Juana Antonia a ostatních donátorů získalo převorství jen směšně málo a ani nedokázalo přitáhnout do svaté služby ve svých zdech žádné bohaté novice. Přesto Sebastián Alvarez po smrti otce Jerónima Degase zhřešil hříchem pýchy, když ho bratři zvolili převorem, a to přesto, že je podezíral, že za poctu vděčí skutečnosti, že je bratrem Juana Antonia. Prvních pět let v čele převorství ho vyčerpalo a notně mu ubralo na zápalu. I tak se ale přes všechny otravné malichernosti odvažoval snít. Slavný cisterciácký řád také začínal jako hrstka horlivců, dokonce ještě méně početných a chudších než byli jeho bratři. Ale pokaždé, když se komunita rozrostla na šedesát mnichů, vyslali dvanáct z nich založit nový klášter, a tak se pro slávu Ježíšovu rozšířili po celé Evropě. Padre Sebastián přesvědčoval sám sebe, že i jejich skromné převorství by mohlo dosáhnout něčeho takového, jen kdyby jim Bůh ukázal cestu. Léta Páně 1488 otce Sebastiána rozrušila – a celou náboženskou obec Kastilie posílila – vzácná návštěva z Říma. Rodrigo kardinál Lancol měl španělské kořeny; byl narozen nedaleko Sevilly jako Rodrigo Borgia. Ještě jako mladíčka ho adoptoval
15
jeho strýc, papež Calixtus III. Vyrostl z něj obávaný a vlivný církevní hodnostář. Alvarezova rodina již dávno osvědčila svůj přátelský a spojenecký vztah k Borgiům a tento úzký svazek ještě upevnil sňatek Elienor Borgiové s Juanem Antoniem. Ten se díky svému poutu s Borgii stal oblíbencem u dvora a proslýchalo se, že se těší zvláštní přízni samotné královny. Elienor byla sestřenice kardinála Lancola. „Potřebujeme relikvii,“ oslovil Sebastián Elienor. Jen velmi nerad svou švagrovou o něco prosil, nemohl ji vystát pro její marnivost, neupřímnost a mstivost. „Relikvii mučedníka, nebo snad nějakého méně významného svatého. Kdyby Jeho Eminence pomohla převorství takovou relikvii získat, postavila by nás na nohy. Jsem si jist, že by nám vyšel vstříc, jen kdybyste ho požádala.“ „Ne, nemohu,“ odmítla Elienor. Nicméně čím více se Lancolova návštěva blížila, tím poníženěji a vytrvaleji Sebastián žadonil a Elienor se nakonec nechala obměkčit. Aby se zbavila obtěžování a jen kvůli svému manželovi slíbila nakonec bratrovi Juana Antonia, že udělá vše, co bude v jejích silách, aby klášteru pomohla. Vědělo se, že kardinál bude hostem v Cuence na panství bratra jejího otce, Garciho Borgii Juneze. „Promluvím se strýčkem a tvou žádost mu přednesu,“ slíbila Sebastiánovi. Před svým odjezdem ze Španělska kardinál Lancol sloužil v toledské katedrále mši, které se zúčastnili všichni kněží, mniši a preláti z širokého okolí. Po mši stál obklopen holdujícím zástupem s kardinálskou mitrou na hlavě, velkou pastýřskou berlou v ruce a z ramen mu splývalo pallium, odznak jeho kardinálské hodnosti udělovaný papežem. Sebastián ho pozoroval z dálky, jako by prožíval nové zjevení. Ani se nepokusil ke kardinálovi přiblížit. Elienor mu sdělila, že Garci Borgia Junez jeho prosbu skutečně tlumočil. Strýc poukázal na to, že po každém velkém křížovém tažení táhli Španělskem rytíři a vojáci ze všech evropských zemí. Než se vydali domů, obrali zemi o její relikvie, vykopali kosti mučedníků a svatých a téměř bez překážek vyloupili svaté ostatky z takřka každého kostela nebo chrámu, na který
16
narazili. Strýc Lancolovi taktně naznačil, že pokud by kardinál laskavě poslal nějakou relikvii svému vzdálenému španělskému příbuznému, jistě by si tím vysloužil obdiv celé Kastilie. Sebastiánovi bylo jasné, že nyní se již celá záležitost ocitla v rukou Božích a jeho pověřených služebníků v Římě. Dny mu utíkaly pomalu. Zprvu se odvažoval snít o tom, jak přijímá svaté ostatky, jež by byly obdařeny mocí vyslyšet křesBanskou modlitbu a milostí pomáhat léčit postižené. Taková relikvie by přitáhla věřící a dary zdaleka. Z malého převorství by se stal veliký a bohatý klášter a z jeho převora… Ale jak se dny měnily v týdny a měsíce, přinutil se na své sny zapomenout. Když už se téměř vzdal posledních zbytků naděje, byl předvolán do sídla toledské diecéze. Právě tam kurýr dopravil zásilku z Říma, která přicházela jen dvakrát do roka. Mezi jiným v ní bylo i zapečetěné poselství pro otce Sebastiána Alvareze z převorství Nanebevzetí Panny Marie. Bylo velmi nezvyklé, aby tak nízce postavenému duchovnímu byl adresován zapečetěný balíček od Svaté stolice. Pomocného biskupa Guillerma Rameru, který jej Sebstiánovi předával, pálila zvědavost, a tak netrpělivě čekal, že jej převor otevře a ukáže jeho obsah, jak by to učinil každý poslušný kněz. A zuřil, když otec Alvarez zásilku pouze převzal a odspěchal s ní pryč. Teprve když se Sebastián ocitl o samotě v bezpečí převorství, roztřesenými prsty rozlomil pečeB. Balíček obsahoval spis nadepsaný Translatio Sanctae Annae. Otec Sebastián dosedl na židli a omámeně se pustil do čtení a tehdy teprve pomalu začal chápat, že spisek obsahuje vylíčení osudů ostatků matky Panny Marie. Matka Panny Marie, židovka Chana, žena Jáchymova, zemřela v Nazaretu a tam byla také pohřbena. KřesBané ji uctívali už od nejranějších časů jejich víry. Brzy po její smrti dvě její sestřenice, obě jménem Marie, a její vzdálený příbuzný Maximin opustili Svatou zemi a vydali se šířit Ježíšovo evangelium do cizích krajů. Jejich poslání bylo posvěceno dřevěnou schránkou s několika ostatky matky Panny Marie, které obdrželi. Společně se přeplavili přes Středozemní moře a přistáli u Marseille. Ženy se usídlily v nedaleké rybářské vesnici, aby místní obyvatele obrátily na víru.
17
Jelikož však pobřežní oblast ohrožovaly časté nájezdy lupičů, Maximin dostal za úkol odnést svaté kosti na bezpečné místo. Pokračoval tedy v cestě až do města Aptu, kde je uschoval. V Aptu odpočívaly po dlouhá staletí. Až v osmém století je navštívil muž, jehož jeho vojáci nazývali Carolus Magnus, Karel Veliký, král francký, který nemohl uvěřit svým očím, když si přečetl nápis na schránce: Zde leží ostatky svaté Anny, matky blahoslavené Panny Marie. Král a válečník vyzvedl kosti z jejich zpráchnivělého látkového obalu a v úžasu nad tím, že v rukou drží hmatatelné pojítko s Kristem, pocítil přítomnost samotného Boha. Částí pozůstatků obdaroval své nejbližší přátele a několik si jich nechal sám pro sebe. Ty potom dal poslat do Aix-la-Chapelle. Nařídil sepsat seznam kostí, kopii poslal papeži a zbytek relikvií zůstavil v péči biskupa z Aptu a jeho následníků. Když léta Páně 800 po desítkách let díky svému vojenskému nadání ovládl celou západní Evropu a dal se korunovat císařem Říše římské, vynikala na jeho korunovačním rouchu právě vyšitá postava svaté Anny. Zbylé ostatky svaté Anny byly vyzvednuty z nazaretské hrobky a některé z nich byly uloženy v chrámech v několika zemích. Zbývající tři kosti byly dány do péče Svatému otci a po více než století byly uchovávány v římských katakombách. Roku 830 pak zloděj relikvií jménem Duesdona, jáhen církve římské, katakomby na objednávku dvou německých klášterů ve Fuldě a Mülheimu vyloupil. Rozprodal mimo jiné ostatky svatého Šebestiána, Fabiána, Alexandra, Emmerentiny, Felicity, Felicissima a Urbana, ale oněch pár kostí svaté Anny při svém plenění přehlédl. Když církevní místa krádež objevila, přenesla kosti svaté Anny na bezpečné místo, kde na ně po staletí usedal prach. Tímto se pak otci Sebastiánovi dává na vědomí, že jedna z těchto tří vzácných relikvií bude poslána právě jemu. Na kolenou strávil v modlitbách v kapli čtyřiadvacet hodin od jedné ranní mše do druhé. Když se pokusil vstát, nohy měl tak znecitlivělé, že ho znepokojení mniši museli do jeho cely odnést. Nakonec mu však Bůh seslal sílu a on se odebral ukázat Translatio Juanu Antoniovi a Garcimu Borgiovi. Ti s patřičnou zbožnou bázní svolili, že zaplatí relikviář, v němž by úlomek kosti svaté Anny mohl být uchován až do doby, než pro něj bude postavena
18
vhodná svatyně. Probírali jména nejlepších řemeslníků, jimž by takový úkol mohli svěřit, a byl to nakonec Juan Antonio, kdo doporučil, aby se ve věci zhotovení relikviáře Sebastián obrátil na Chelkiáše Toledana, židovského stříbrotepce, který se proslavil svou tvůrčí fantazií i dokonalým řemeslným provedením. Sebastián se stříbrotepcem společně projednali podobu relikviáře i cenu, a dohodli se k oboustranné spokojenosti. A kněze tehdy napadlo, jak milé by bylo, kdyby se mu v průběhu práce, kterou vlastně zjednává samotný Bůh, podařilo židovu duši získat pro Krista. Nákresy, které Chelkiáš předvedl, prokázaly, že není pouze zručným řemeslníkem, nýbrž také nadaným umělcem. Vnitřní kalich, čtvercovitý podstavec i víko měly být vyrobeny z hladkého masivního stříbra. Chelkiáš navrhl, že ve stříbrném filigránu vyvede postavy dvou žen stojících vedle sebe. Budou z nich vidět jen jejich půvabná ženská záda, nalevo od matky dcera, dosud dívka, neomylně určená svatozáří nad hlavou. Ciborium stříbrotepec zamýšlel ozdobit motivy rostlin, které Chana důvěrně znala, vinné révy, oliv, granátových jablíček, datlí, fíků, pšenice a ječmene. Na protější straně kalichu – jako předzvěst věcí budoucích, ženám dosud tak vzdálených – chtěl Chelkiáš umístit kříž, který se měl dlouho po Chanině smrti stát symbolem nového náboženství. U paty kříže pak mělo spočívat zlaté Jezulátko. Otec Sebastián měl strach, že oba mecenáši budou odkládat svůj souhlas s návrhem a trvat na provedení vlastních představ, ale k jeho radosti udělaly Chelkiášovy kresby jak na Juana Antonia, tak na Garciho Borgiu zjevně velký dojem. V následujících týdnech vyšlo najevo, že štěstí, které mělo brzy převorství potkat, nezůstalo bohužel tajemstvím. Někdo – aB už to byl Juan Antonio, Garci Borgia, nebo žid – zprávu o relikvii roznesl. Nebo se možná hloupě rozpovídal někdo v Římě. Církev je někdy jako malá vesnice, kde se nic neutají. Lidé z toledské náboženské obce, kteří si převora dříve ani nevšimli, si ho teJ bezostyšně prohlíželi, a jemu neušla nenávist v jejich pohledech. Pomocný biskup Guillermo Romero převorství navštívil, aby vykonal prohlídku kaple, kuchyně a cel mnichů. „Eucharistie je tělo Páně,“ řekl Sebastiánovi. „Je snad nějaká relikvie mocnější?“ „Jistě ne, Vaše Excelence,“ odpověděl Sebastián pokorně.
19
„Pokud se do Toleda dostane relikvie nejsvětější rodiny, měla by patřit diecézi a nikoli některé z jejích podřízených institucí,“ nadhodil návštěvník. Sebastián na to nic neřekl, jen pohlédl Romerovi do očí, tentokrát však beze stopy pokory. Biskup vztekle zabručel a v čele svého doprovodu odspěchal pryč. Než se otec Sebastián mohl o ohromující novinku podělit s bratrem Juliem sám, sakristián se o ní dozvěděl od svého bratrance, kněze sloužícího v sídle diecéze. Brzy poté Sebastián zjistil, že tajemství už znají všichni, včetně jeho vlastních mnichů a noviců. Sakristián se od bratrance doslechl, že jiné řády uvítaly tuto zprávu přípravami rázných protiopatření. Františkáni a benediktini poslali do Říma ostré protesty. Cisterciáci, jejichž řád byl postaven na kultu Panny Marie, zuřili, že ostatek její matky má být přidělen jeronymitům, a pověřili svého muže v Římě, aby hájil jejich zájmy. Dokonce i mezi jeronymity samými se ozvaly námitky proti tomu, aby se tak důležitá relikvie dostala do rukou bezvýznamného převorství. Otci Sebastiánovi i bratru Juliovi bylo jasné, že zabrání-li něco předání daru, převorství se ocitne v mimořádně ošidné situaci, a tak představený i sakristián strávili mnoho hodin vkleče na modlitbách. Přes to všechno se jednoho horkého letního dne v převorství Nanebevzetí Panny Marie objevil mohutný vousatý muž v oděvu chudého vesničana. Dorazil, právě když se rozdělovala sopa boba, kterou přijal stejně vděčně jako ostatní hladoví nuzáci. Hned jak spolkl poslední kapku řídké polévky, ptal se po otci Sebastiánovi. Tomu se pak o samotě mezi čtyřma očima představil jako otec Tullio Brea z římské Svaté stolice a vyřídil požehnání od Jeho Eminence, Rodriga kardinála Lancola. Z rozedrané mošny vytáhl dřevěnou malou truhličku. Když ji otec Sebastián otevřel, nalezl v ní silně navoněnou hedvábnou látku barvy krve a v ní zabalený úlomek kosti, která urazila tak dlouhou cestu. Italský kněz zůstal pouze na ty nejjásavější nešpory, jaké se kdy v převorství konaly. Sotva pobožnost skončila, otec Tullio se stejně nenápadně, jako přijel, ztratil ve večerním šeru.
20
Otec Sebastián později často tesklivě přemítal, jak bezstarostná musí být taková služba Bohu, putovat v přestrojení po světě. Obdivoval moudrost rozhodnutí poslat cenný předmět po osamělém a skromném poslovi a vzkázal židu Chelkiášovi, aby mu relikviář, až bude hotov, doručil pod rouškou noci osamělý posel. Stříbrotepec souhlasil a poslal svého syna tak, jako to kdysi učinil Bůh, a se stejným výsledkem. Chlapec Meir byl žid, a proto neměl naději vejít do ráje, a přece se otec Sebastián pomodlil za spásu jeho duše. Vražda a krádež mu jasně ukázaly, jaké nebezpečí hrozí ochráncům svatých ostatků, a proto se pomodlil i za úspěch lékaře, jehož pro slávu Boží pověřil pátráním po zločincích.
21
K A P I T O L A
T Ř E T Í
Žid a křesťan tec převor patří k onomu velice nebezpečnému druhu lidí: je to člověk moudrý i pošetilý zároveň, přemítal mrzutě Bernardo Espina na zpáteční cestě. Nepochyboval totiž, že nikdo jiný nemá tak malou naději vypátrat cokoli ani mezi židy, ani mezi křesBany jako on, neboB jím pohrdali věřící obou vyznání. Bernardo dobře znal historii svého rodu. Jejich předek, který se jako první usadil na Iberském poloostrově, byl, jak se tradovalo, potomkem rodu, jehož příslušníci sloužili jako kněží v Šalamounově chrámu. Spolu s ostatními přežili Espinové visigotské krále i jednou maurské, jindy křesBanské dobyvatele. Vždy bedlivě dodržovali zákony monarchie a státu, jak jim přikazovali jejich rabíni. Ve španělské společnosti pronikli někteří židé až do nejvyšších kruhů. Sloužili králům jako rádci a dařilo se jim jako lékařům a diplomatům, lichvářům i finančníkům, výběrčím daní, kupcům, rolníkům i umělcům. Současně s tím však byli v téměř každém pokolení pobíjeni lůzou, pasivně či aktivně podněcovanou katolickou církví. „Vliv židů je velmi nebezpečný, jelikož poctivé křesBany uvádějí v pochybnost,“ přísně napomenul Bernarda kněz, který ho pokřtil.
O
Dominikáni a františkáni proti židům po dlouhá staletí štvali lidi z nižších vrstev, ty, které označovali jako pueblo menudo, „drobný lid“, a čas od času se jim podařilo vybičovat je k zuřivé nenávisti. Po hromadném vraždění roku 1391, kdy bylo pobito na padesát tisíc židů, jich statisíce v jediném obdobném případu v židovské historii přijalo Krista; někteří aby si zachránili holý život, jiní aby se mohli prosadit ve společnosti, která je nenáviděla.
22
Část z nich, jako byl Espina, přijala křesBanství opravdově, mnozí ale jako katolíci podle jména i nadále tajně uctívali svého starozákonního Boha. A bylo jich tolik, že papež Sixtus IV. v roce 1478 schválil zřízení Svaté inkvizice, která měla vyslídit a zničit křesBany odpadlé od víry. Espina věděl, že někteří židé nazývají konvertity los marranos, „prasata“, a jsou přesvědčeni, že tito lidé jsou navždy zatraceni a nepovstanou k poslednímu soudu. Jiní, milosrdnější, je označovali za anusim, „přinucené“, a namítali, že Bůh promine těm, kdo podlehli nátlaku, jelikož chápe jejich touhu přežít. Espina ovšem mezi katolíky z donucení nepatřil. Ježíš ho přitahoval už jako malého židovského chlapce, tehdy nakukoval otevřenými dveřmi do chrámu na ukřižovanou postavu, o níž jeho otec stejně jako mnozí jiní mluvili jako o „pověšeném“. Jako mladého adepta lékařského povolání, jehož přáním bylo ulevovat lidskému utrpení, jej oslovilo utrpení Kristovo a původní zájem postupně přerostl v ohnivou víru a přesvědčení a nakonec i v touhu po osobní křesBanské čistotě, stavu milosti. Jeho láska k Bohu byla stále žhavější. Připadala mu mnohem silnější než láska, jakou mohl cítit člověk, který se křesBanem prostě narodil. Ani vášeň Saula z Tarsu pro Ježíše nemohla být mocnější než jeho vlastní, tak neotřesitelná a jistá a spalující mnohem více než touha muže po ženě. O křest se ucházel, a také jej obdržel, ve svých dvaadvaceti letech, rok poté, co dokončil své lékařské vzdělání. Jeho rodina nad ním truchlila a odříkala za něho kadiš, jako kdyby zemřel. Jeho otec Jákob Espina, který ho předtím miloval pyšnou otcovskou láskou, jej nyní míjel na náměstí, aniž by mu odpověděl na pozdrav nebo dal jakkoli najevo, že ho poznává. Pro Jákoba Espinu to byl poslední rok života. O otcově smrti se Bernardo dozvěděl teprve týden po pohřbu. Nechal za něho odsloužit mši, ale neubránil se nutkání pomodlit se za něho i kadiš. O samotě ve své ložnici se rozplakal, když odříkával požehnání bez útěšné přítomnosti minjanu, deseti mužů, které předpisuje tradice. Bohatí a úspěšní konvertité byli přijímáni šlechtou i střední třídou a mnozí uzavřeli sňatek s potomky starých křesBanských rodin. Také Bernardo Espina se oženil s Estrellou de Aranda, dcerou ze šlechtického rodu. V prvním období radosti nad přijetím do rodiny a náboženského zápalu navzdory vší logice doufal,
23
že také jeho pacienti jej přijmou jako sobě rovného, „dovršeného žida“, který plně přijal jejich Spasitele, ale nebyl nakonec ani překvapen, když jím i nadále pohrdali coby Hebrejcem. V době, kdy byl Espinův otec dosud mladík, se toledská městská rada usnesla: „Prohlašujeme, že tak zvaní konvertité, potomci zvrhlých židovských předků, musí být podle zákona považováni za hanebné a nečestné, neschopné a nehodné zastávat jakýkoli veřejný úřad či požívat jakýchkoli výhod jak ve městě Toledu, tak na území spadajícím pod jeho pravomoc, stát se notáři nebo přísežnými úředníky či mít jakoukoli moc nad pravými křes1any Svaté církve římské.“ Bernardo minul několik dalších náboženských společenství, z nichž některá byla jen o málo větší než převorství Nanebevzetí Panny Marie, jiná o velikosti malé vesnice. V katolické monarchii si služba v církvi získala velkou oblibu. Segundones, mladší synové z urozených rodin, kteří byli podle zákona majorátu vyloučeni z dědictví, se uchylovali k náboženskému životu, kde jim jejich rodinné styky zaručovaly rychlý postup. Mladší dcery z těchto rodin byly často posílány do klášterů, jelikož už vyvdání první dcery vyžadovalo neúměrně vysoké věno. Církev přitahovala i nejchudší rolníky, pro něž církevní úřad a s ním spojený důchod představovaly jedinou možnost úniku před zoufalou chudobou nevolnictví. Řády a kláštery, jejichž počet neustále vzrůstal, byly nuceny svádět nelítostný a často podlý boj o finanční podporu. Ostatek svaté Anny sice mohl vyvést převorství Nanebevzetí Panny Marie z potíží, ale jeho představený se Bernardovi svěřil, že své úklady strojí mocní benediktini i úskoční františkáni a kdo ví, kolik dalších, a všichni se chtějí zmocnit ostatku nejsvětější rodiny. Espina se obával, aby se nestal terčem útoků vlivných skupin, které ho mohly rozdrtit stejně snadno, jako byl zavražděn Meir Toledano. Bernardo se nejprve pokusil rekonstruovat chlapcovy pohyby těsně před vraždou. Dům stříbrotepce Chelkiáše byl jedním ze skupiny domů, které stály mezi dvěma synagogami. Hlavní synagogu již před časem zabrala církev, a tak se nyní židé scházeli k pobožnostem v synagoze Samuela ha-Leviho, jejíž výstavnost připomínala dobu, kdy jejich život býval snazší.
24
Židovská obec byla malá, a tak každý věděl, kdo se zřekl víry, pro koho je křesBanství jen zástěrkou a kdo zůstal pravověrným židem. Stykům s novými křesBany se vyhýbali, jak to jen bylo možné. Ale před čtyřmi roky zoufalý Chelkiáš požádal lékaře Espinu o pomoc. Jeho manželka Ester, ctnostná a dobrotivá žena původem z rodiny Salomanů, ze které vzešlo několik významných rabínů, začala churavět a stříbrotepec nemyslel na nic jiného, než jak matce svých tří synů pomoci. Bernardo ji usilovně léčil, vyzkoušel všechny známé postupy a modlil se za její život ke Kristovi, zatímco Chelkiáš se modlil k židovskému Hospodinovi. Chelkiášovu ženu, nechB je Bůh její nesmrtelné duši milostiv, však zachránit nedokázal. TeJ bez zastávky spěchal kolem Chelkiášova nešBastného domu. Tušil, že již brzy dva mniši z převorství přivedou mezka s mrtvým prvorozeným synem otci. Před mnoha sty lety předchozí pokolení židů budovala synagogy podle dávné zásady, že svatostánek má být postaven na nejvyšším dostupném místě v obci. I tady si proto vybrali místo na vznosných a strmých útesech nad řekou Tagus. Bernardova kobyla na pokraji příkrého srázu neklidně odfrkávala. Matko Boží! pomyslel si Espina a přitáhl uzdu a pak, když se kůň upokojil, se pousmál. „Babička Spasitelova!“ pronesl nahlas s úžasem. Představil si Meira, syna Chelkiášova, jak v těchto místech netrpělivě čeká, až padne závoj tmy. Nepochyboval, že chlapec se v útesech nebál. Bernardo si pamatoval, jak tu za soumraku sám často postával se svým otcem Jákobem Espinou a na šeřící se obloze vyhlížel záblesk prvních tří hvězd, které oznamovaly konec šábesu. Ale rychle tuto představu zahnal, stejně jako zaháněl všechny zneklidňující připomínky své židovské minulosti. Rozuměl moudrému Chelkiášovu rozhodnutí poslat s relikviářem osamělého patnáctiletého chlapce. Ozbrojená stráž by bandám zločinců prozradila, že se jedná o něco cenného. Chlapec s nenápadným ranečkem v noci měl větší naději. Jenže ani tato naděje nestačila, jak se Espina přesvědčil.
25
* * * Sestoupil z koně a vedl ho po cestičce mezi útesy. Na samém okraji stál kamenný domek, který tam před dávnými časy postavili římští vojáci; odtud shazovali vězně odsouzené k smrti. Hluboko dole se mezi útesy a žulovou skálou na druhém břehu vinula řeka nevinné krásy. Chlapci z Toleda se tomuto místu večer daleko vyhýbali, protože tam, jak tvrdili, bylo slýchat úpění mrtvých. Bernardo vedl koně dolů po stezce mezi útesy, dokud se prudký sráz poněkud nezmírnil, pak odbočil a zase sestupoval níž a níž až na říční břeh. Nechtěl přecházet přes most Alcántara, a podobně se mu asi raději vyhnul i Meir. Nedaleko po proudu byla mělčina, kde se chlapec nejspíš přebrodil, a tam Bernardo opět nasedl na koně. Na druhém břehu našel stezku, která vedla k převorství Nanebevzetí Panny Marie. Nedaleko odsud se nacházela bohatá a úrodná půda, ale tady byla zem tvrdá a kamenitá, dobrá sotva pro chudou pastvu. Brzy uslyšel bečení ovcí a narazil na velké stádo popásající se na krátké trávě. Hlídal je stařec, kterého dobře znal, Diego Diaz. Jeho rodina byla téměř stejně početná jako stádo a Espina už ošetřoval mnoho jeho příbuzných. „Dobré odpoledne, seňore Bernardo.“ „Dobré odpoledne, seňore Diego,“ odpověděl Espina a sesedl ze sedla. Nechal koně, aB se pase spolu s ovcemi, a strávil několik minut tlacháním s pastýřem. Potom se ho zeptal: „Diego, znáte chlapce jménem Meir, syna žida Chelkiáše?“ „Ano, seňore. Synovec sýraře Arona Toledana, toho myslíte?“ „Ano. Kdy jste ho viděl naposledy?“ „Včera večer. Roznášel sýry pro svého strýčka a za jediný sueldo mi prodal kozí sýr, který jsem měl dnes ráno k snídani. Takového sýra bych si dal hnedle dva kusy.“ Zadíval se na Espinu. „Proč se na něj ptáte? Vyvedl snad něco zlého, ten kluk?“ „Ne, vůbec ne.“ „Hned jsem si to říkal, není to žádný darebák, tenhle židáček.“ „A neprocházel tudy v noci ještě někdo jiný?“ zeptal se Espina a pastýř mu vyprávěl, jak se nedlouho po chlapcově odchodu kolem něho prohnali dva jezdci na koních. Málem ho porazili, ale nepromluvili na něho, ani on na ně.
26
„Dva, říkal jste?“ Věděl, že se může spolehnout, že se stařec nemýlí. Určitě je pozorně sledoval a byl rád, když jej oba ozbrojenci minuli a nezastavili se, aby ho obrali o jedno či dvě jehňata. „Měsíc byl vysoko. Viděl jsem ozbrojeného muže, dozajista rytíře, protože měl na sobě nádherné brnění. A kněze nebo mnicha, nevšiml jsem si, jakou barvu měla jeho kutna.“ Zaváhal. „Ten kněz měl obličej jako svatý.“ „Který svatý?“ „Žádný určitý,“ odpověděl pastýř podrážděně. „Chtěl jsem říct, že měl krásnou tvář, jako by se jí dotkl Bůh. Svaté rysy obličeje,“ dodal a pokřižoval se. Diego zabručel a vyběhl za svým psem, aby ho poslal za čtyřmi ovcemi, které se odtrhly od stáda. To je zvláštní, pomyslel si Bernardo. Tvář dotčená Bohem? Přistoupil ke svému koni a vyhoupl se do sedla. „Pán s vámi, seňore Diazi.“ Stařec se po něm posměšně podíval. „I s vámi, seňore Espino,“ pozdravil. Nedaleko za nehostinnou pastvinou už byla půda bohatší a úrodnější. Bernardo projel vinicemi a přes několik polí. Na poli, které sousedilo s olivovým hájem převorství, se zastavil, seskočil a uvázal koně za uzdu ke keři. Tráva byla pošlapaná a polámaná kopyty. Počet koní, o nichž mluvil pastýř, tedy dva, odpovídal napáchané škodě. Kdosi se dozvěděl o stříbrotepcově zakázce. Zjistili, že Chelkiáš už bude brzy s prací hotov, a sledovali jeho dům, aby objevili známky toho, kdy bude předána. Tady došlo ke střetu. Meirovy výkřiky by nikdo neslyšel. Olivový háj, který si převorství pronajalo, ležel v neobydlené otevřené krajině, značný kus cesty od kláštera. Krev. Tady chlapec utržil ránu kopím do boku. Bernardo pomalu procházel podél pruhu pošlapané trávy, kudy jezdci na koních před sebou hnali chlapce, jako by pronásledovali lišku, a jeho záda probodávali svými kopími. Tady mu vytrhli z rukou kožený raneček a jeho obsah. Nedaleko ležely, pokryté mravenci, dva světlé kusy sýra, jaké mu popsal Diego; ty měly mládenci posloužit jako záminka, co pohledává
27
tak pozdě venku. Jeden z kousků zůstal nedotčený, druhý rozdrtilo těžké kopyto. Tady odtáhli mladíka z cestičky do olivového háje, kde se mohli lépe ukrýt. A jeden z nich nebo oba dva ho znásilnili. Nakonec mu prořízli hrdlo. Bernardovi se zatočila hlava, jako by měl omdlít. Doba, kdy ještě býval židovským chlapcem, nebyla natolik vzdálená, aby zapomněl na strach, na hrůzu z neznámých ozbrojenců, na vědomí děsu, neboB se toho stalo už tolik zlého. A ani od jeho židovské dospělosti neuplynulo ještě tolik času, aby si tento pocit nepamatoval dodnes. Na dlouhou chvíli se v mysli proměnil v chlapce Meira. Slyšel je. Cítil jejich pach. Bál se obrovských, zlověstných obrysů v noci, mohutných koní, kteří se na něho vyřítili ze temnoty. Bolestivá bodnutí ostrých kopí. Znásilnění. Lékař Bernardo zavrávoral pod zapadajícím sluncem. Poslepu zamířil ke svému koni, aby odsud unikl. Nevěřil sice, že uslyší úpění duše Meira, syna Chelkiášova, ale vůbec netoužil zůstat na tomto místě potmě.
28