Issuu

Noah Gordon

Katalánec

KNIéNÕ KLUB

Přeložila Jana Jašová

ISBN 978-80-242-5493-7

Věnováno Lorraine, navždycky

A3 v Naišapuru či v Babylonu, A3 pohár chutná hořce či sladce, Listy Života jeden po druhém padají, Víno Života prchá kapku po kapce. Rubayját, Omar Chajjám

Na půdě je podstatná jedna věc: Nikdy nezmizí. Poslední barsetská kronika Anthony Trollop

Š3astný ten, kdo našel svou práci: Nech3 už nežádá větší požehnání. Minulost a budoucnost Thomas Carlyle

Řekni, kde ti muži jsou? Do války je bubny zvou. Kdo to kdy pochopí? Kdo to kdy pochopí? Řekni, kde ty kytky jsou Text písně Peta Seegera

ČÁST PRVNÍ

Návrat U vesnice Roquebrun, provincie Languedoc, jižní Francie 22. února 1874

KAPITOLA PRVNÍ

Návrat domů áno toho dne, kdy se měl změnit jeho život, pracoval Josep na Mendesově vinici a během dopoledne ho rutinní práce uvedla do stavu podobného transu. Pohyboval se od jednoho výhonku révy ke druhému, odstraňoval suché vyčerpané větvičky, z nichž se rodily hrozny, v době říjnové sklizně š3avnaté a k nakousnutí jako zralá žena. Nelítostně prořezával révu a ponechával jenom ty výhonky, které slibovaly přivést na svět novou generaci. Byl to jeden z těch zřídkavých slunečních dní ke konci jinak sychravého února – jakoby navzdory chladu z rozlehlé francouzské oblohy proudilo slunce. Když občas narazil na pár scvrklých kuliček vína, které česači přehlédli, vychutnal si jejich sladkou š3ávu. Kdykoli dorazil na konec řádku, navršil nastříhané výhonky na hromadu a vybral z té předchozí hořící větev, aby s ní podpálil novou. Nahořklý kouř patřil k dalším potěšením, která mu zpříjemňovala práci. Právě zapálil novou hraničku, když zahlédl Leona Mendese, jak míří vinicí přímo k němu a nezastavuje se s nikým z ostatních čtyř pomocníků. „Monsieure,“ oslovil Josep Mendese uctivě, když jeho zaměstnavatel došel až k němu. „Seňore.“ Byl to jejich obvyklý žertík – Leon oslovoval Josepa, jako by i on byl majitelem vinohradu, a ne pouhým dělníkem – ale Mendes se při něm nesmál. Byl vlídný, ale jako vždy mířil přímo k věci. „Ráno jsem mluvil s Henrim Fontainem, zrovna se vrátil z Katalánska. Mám špatné zprávy, Josepe. Váš otec je mrtvý.“ Josepovi připadalo, jako by dostal ránu palicí. Nebyl schopen slova. Můj otec? Jak by mohl být můj otec – mrtvý? „Ale… co se stalo?“ vypravil ze sebe hloupě.

Mendes zavrtěl hlavou. „Henri se doslechl jen to, že zemřel koncem srpna. Nic víc neví.“ „Já… musím se vrátit do Španělska, monsieure.“ „Nechcete si to ještě rozmyslet?“ zeptal se Mendes. „Koneckonců, je už mrtvý…“ „Ne. Musím se vrátit.“ „A bude to pro vás… bezpečné?“ nadhodil mírně Mendes. „Doufám, že ano, monsieure. Přemýšlím o návratu už hodně dlouho. Děkuji, že jste byl ke mně tak hodný, monsieure Mendesi. Že jste mě sem vzal a učil mě.“ Mendes pokrčil rameny. „Nemáte zač. O víně se člověk může učit celý život. Vašeho otce je mi moc líto, Josepe. Vzpomínám si, že máte ještě staršího bratra, viQte?“ „Ano, Donata.“ „A ve vaší vlasti dědí majetek nejstarší? To Donatovi připadne otcova vinice?“ „U nás je zvykem, že nejstarší syn zdědí dvě třetiny, mladší synové se podělí o zbývající třetinu a nejstarší jim zaopatří práci, aby si mohli vydělávat na živobytí. Ale v naší rodině, protože máme tak málo půdy, je opravdu zvykem, že nejstarší syn zdědí všechno. Otec mi vždycky dával jasně najevo, že moje budoucnost leží v církvi nebo v armádě… ale já se bohužel nehodím ani na kněze, ani na vojáka.“ Mendes odpověděl smutným, chápavým úsměvem. „S tím nemohu než souhlasit. Ve Francii vede zvyk rozdělit dědictví mezi všechny děti k tomu, že je země najednou plná malých statečků.“ „Naše vinice má jen čtyři hektary a ani o píQ víc. To dokáže sotva uživit jednu rodinu, zvláš3 když se na vinici rodí hrozny, které se hodí leda na levný vinný ocet.“ „Vaše hrozny nejsou špatné. Mají příjemnou, slibnou vůni – popravdě řečeno, až moc dobrou na to, aby z nich byl jenom pouhý ocet! A čtyři hektary, které dostanou patřičnou péči, jsou dost na to, aby se na nich urodilo kvalitní víno. Musíte jen vykopat sklepy, aby vám víno v horkém podnebí tak rychle nezkyslo,“ namítl mírně Mendes. Josep si Leona velmi vážil, ale co může vědět francouzský vinař o Katalánsku, nebo o hroznech, ze kterých se vyrábí vinný ocet? „Monsieure, viděl jste náš malý domek s udusanou podlahou,“ odpověděl netrpělivě, protože nedokázal myslet na nic jiného než

na tatínka. „Nemáme rozlehlá château. Nemáme ani dost peněz, abychom postavili pořádná sklepení s vinnými sklípky.“ Monsieur Mendes se očividně nechtěl hádat. „Ale jestli nezdědíte vinici, co chcete ve Španělsku dělat?“ Josep pokrčil rameny. „Najít si práci.“ A rozhodně ne u bratra Donata, pomyslel si. „Možná jinde než u vás ve vesnici? Myslím, že ve španělské Rioje je hodně vinic, kde by vás nadšeně přijali. Jste rozený vinař, Josepe. Cítíte, co réva potřebuje, a vaše ruce se s půdou doslova mazlí. Ovšem, Rioja není Bordeaux, ale vyrábějí tam pár celkem ucházejících značek červeného,“ prohodil trochu povzneseně Francouz. „Pokud byste se ale chtěl někdy vrátit, u mě najdete práci vždycky.“ Josep mu znovu poděkoval. „Nemyslím, že bych se vydal do Rioji nebo se vrátil do Languedoku, monsieure. Patřím do Katalánska.“ Mendes přikývl, aby dal mladíkovi najevo, že mu rozumí. „Volání domova zní vždycky hlasitě. Provázej vás Bůh, Josepe,“ popřál s úsměvem. „A povězte svému bratrovi, a3 vykope sklepy.“ I Josep se usmál a zavrtěl hlavou. Donat by v životě nevykopal ani díru na latrínu, pomyslel si hořce. „Odjíždíš? No tak tedy… š3astnou cestu,“ řekla Margit Fontainová, Josepova domácí, která zprávu o jeho odjezdu přijala s tajným, téměř plachým nenápadným úsměvem – a Josep ji podezíral, že i s radostí. Byla to vdova středního věku, s pohlednou tváří a tělem, z něhož se Josepovi rozbušilo srdce, když ji poprvé spatřil. Byla ale tak dokonale pohlcená sama sebou, že pro něj brzy ztratila veškerou přitažlivost. Vařila mu mdlá, chvatná jídla a povlékala čistě postel, do níž občas uléhala s ním a zamračeně ho vyučovala jako tupého žáčka, kterého jen nerada přijala do své sexuální akademie. Pomalu, ovládej se. Jemně! Jésus, hochu, neběžíš závod! Pravda byla, že ho puntičkářsky naučila všechno, co by měl muž znát. Výuka i vdovino kypré tělo ho lákaly, ale v jejich vztahu chyběla něha i náklonnost a Josepova rozkoš byla jaksi plochá, protože Margit jako člověka nesnášel. Věděl, že ona ho vnímá jako neotesaného venkovského kluka, kterého musí v posteli pracně učit, jak má uspokojit ženu, jako hloupého Španěla, jenž místní provensálštinou mluví jen špatně a francouzsky

už vůbec ne. Po jejich neromantickém rozloučení se brzy ráno vydal na cestu, jíž kdysi přišel do Francie, tiše a bez povšimnutí, aniž někoho vyrušil ze spánku. Na rameni mu visel vak s klobáskami, pečivem a lahev vody. Přes druhé rameno měl přehozenou stočenou pokrývku a dárek od monsieura Mendese, cestovní koženou butylku na víno zavěšenou na provázku. Po slunci už zase nebylo ani památky a obloha zůstávala šedivá jako peří na holubím krku. Den byl studený, ale suchý, a povrch prašné cesty držel dobře pod nohama. Na pěší putování panovaly ideální podmínky. Josepovy nohy i paže naštěstí prací zesílily. Měl před sebou dlouhou cestu a nemusel spěchat, takže nasadil rovnoměrné tempo. Pro první den si jako cíl stanovil dojít až k zámku ve vesnici St. Claire. Když tam v pozdním odpoledni dorazil, zastavil se v kostele Ježíše Nazaretského a zeptal se kněze na cestu k vinici Charlese Houdona, Mendesova přítele. Pak došel na vinici, vyřídil monsieuru Houdonovi pozdravy od Leona Mendese a dostal od něj svolení vyspat se mezi sudy. Když se setmělo, Josep se usadil mezi bečkami a vytáhl z vaku klobásky a chléb. Houdonův sklípek byl bez poskvrnky. Těžká, nasládlá vůně kvasících hroznů nepřehlušila ještě úplně vůni čerstvého dubového dřeva a také síry, kterou Francouzi vyplachovali sudy a nádoby, aby je vyčistili. V jižní Francii používali spoustu síry, protože se báli nejrůznějších nemocí, hlavně révokaze – vinného moru, který decimoval vinohrady na severu. Způsobovali ho maličcí broučci, kteří vyžírali kořínky révy. Sklípek Josepovi připomněl stejnou místnost na Mendesově statku, i když Leon Mendes vyráběl červené a o Houdonovi Josep slyšel, že stáčí jen bílé víno z hroznů Chardonnay. Josep měl červené radši a teQ si zavdal z cestovní lahvičky. Víno mělo výraznou, ostrou a čistou chu3 – bylo to vin ordinaire, stolní víno, které si ve Francii mohli dovolit i dělníci, a přece chutnalo mnohem líp než všechna vína, která kdy Josep okusil doma. Na Mendesově vinici pracoval už dva roky, předtím strávil rok jako pomocník v lisovně a další ve sklípku, kdy měl příležitost ochutnávat vína takových kvalit, o jakých se mu ani nesnilo. „Languedoc je pověstný slušnými konzumními víny. Já dělám poctivé víno, lepší než je obyčejné stolní. Někdy se stane – vlivem neš3astných okolností nebo lidské hlouposti – že se i moje víno nepovede a chutná bídně, ale díkybohu to není příliš často,“

vysvětloval Josepovi monsieur Mendes. „Samozřejmě, nikdy se mi nepovede vyrobit opravdu jakostní víno, takové, co vydrží celá staletí a co dělají takoví vinařští mistři jako Lafite a Haut-Brion.“ Ale nikdy se o to nepřestal snažit, nikdy nepolevil ve svém nekonečném úsilí o dokonalé víno – takové, jakému říkal „boží“. Kdykoli se mu podařilo vyrobit víno, které lahodilo patru i jazyku, na týden se rozzářil. „Cítíte tu vůni?“ naléhal na Josepa. „Dokážete si vychutnat tu hloubku, ten temný nádech, kterým chu3 pokouší duši, to květinové aroma, tu švestkovou příchu3?“ To Mendes Josepa naučil, jaké by mělo být víno, bylo by ale milosrdnější ponechat ho v nevědomosti. Josep si teQ dobře uvědomoval, že ty nakyslé a trpké patoky, které vyráběli vinaři z jeho rodné vsi, jsou špatné. Koňské chcanky, pomyslel si neuctivě. Možná měl zůstat ve Francii u Mendese a trýznit se dál touhou vyrábět jakostní víno, než podstupovat riziko návratu do Španělska. Utěšoval se rozumným přesvědčováním, že teQ už mu při návratu domů jistě nic nehrozí. Čtyři roky na Mendesově vinici utekly, aniž se objevil náznak toho, že by ho hledaly španělské úřady. Josepa trápilo pomyšlení, že jeho rodina se po celé generace živila produkcí vína, které bylo tak špatné. Vždy3 to byli tak dobří lidé. Poctiví a těžce pracující. Tyhle myšlenky v Josepovi vyvolaly vzpomínky na otce. Pokusil se představit si Marcela Alvareze, ale vybavovaly se mu jen detaily z domáckého života – otcova velká ruka, jeho vzácný úsměv. Vpředu měl mezeru po chybějícím zubu a oba zuby vedle pokřivené. Tatínek měl taky ohnutý prst na noze, malíček – na té levé, od toho, že nosil špatné boty. A někdy nenosil dokonce žádné: miloval dotek půdy pod bosými mozolnatými chodidly a drsnými prsty. Josep se natáhl na záda a ponořil se do vzpomínek, poprvé si dovolil poddat se hlubokému smutku, který sem proudil dvěma vysokými okny. Nakonec mezi sudy rozrušeně usnul. Nazítří se ochladilo. Večer si Josep ustlal v kupce sena na louce a zachumlal se do pokrývky. Hnijící seno bylo horké a on si připadal jako jeden z těch živočichů, kteří se zahrabou pod zem a čekají tam na jaro. V noci se mu zdály dva sny. Ten první byl zlý a děsivý. Pak se mu ale zdálo o Terese Gallegové, a když se probudil, vybavoval si to do všech nádherných, mučivých podrobnos-

tí. Marné sny, pomyslel si rozladěně. Po čtyřech letech už bude určitě vdaná – nebo odešla někam daleko za prací. Možná obojí. Dopoledne měl štěstí: zastavil mu vozka s valníkem naloženým dřevem na zátop, který táhli dva volci s červenými koulemi na ostrých špicích rohů. Když se nějaké poleno skutálelo z povozu na cestu, Josep seskočil a sebral ho. Jinak ujel asi osm kilometrů na hromadě, poměrně v pohodlí. Třetí noc na cestě mu bohužel žádný komfort nenabídla. Temnota ho zastihla v lese, daleko od statků nebo lidských obydlí. Josep měl za to, že už opustil Languedoc a les, kterým teQ kráčí, patří k provincii Roussillon. Ve dne mu hvozd nevadil. V časech „loveckého klubu“ si výpravy do lesa vyloženě užíval. Ale tmu mezi stromy rád neměl. Na obloze nebyl měsíc ani hvězdy a nemělo smysl snažit se jít dál, když člověk neviděl na krok. Josep se uvelebil na zemi, zády se opřel o kmen vzrostlé borovice, ale vytrvalé hvízdání větru v korunách tolika stromů ho brzy znejistělo. Chytil se nejnižších větví borovice, vyhoupl se výš a šplhal, dokud se nedostal do bezpečné vzdálenosti od země. Tam se usadil v rozsoše stromu, jak nejlépe to šlo, a pokusil se zabalit do pokrývky. Ale snažil se marně. Když se vrtěl na nepohodlném posedu, zima mu prostoupila celým tělem. Ze tmy se ozývaly noční zvuky lesa. Vzdálené zahoukání sovy, lítostivé volání divokých holubů, a pak vysoký výkřik… tvora, jehož Josep pokládal za právě zamordovaného králíka. Pak se hned pod ním ozvalo funění, dusot, hluboké zachrčení, šustot rozhrabávané země. Josep pochopil, že jsou to kanci. Možná jich byla jen hrstka, i když jeho představivost si vykreslila obrovské stádo. Kdyby teQ spadl, mohlo by to znamenat jistou smrt – divočáci s těmi strašlivými kly a ostrými kopyty byli nebezpeční. Bezpochyby sem přišli, když zavětřili jeho klobásky a chleba – Josep slyšel, že kanci sežerou cokoliv. Otec mu jednou vykládal, že v mládí viděl divočáky, jak roztrhali koně se zlomenou nohou a ještě zaživa se do něj pustili. Josep se přitiskl těsně k větvi. Po čase slyšel, jak kanci odbíhají. Noc ztichla, chlad byl ještě pronikavější. Josepovi připadalo, že tma potrvá snad věčně. Když konečně nastal den a Josep neslyšel žádné varovné zvuky, slezl ze stromu a posnídal klobásky s chlebem. Po bezesné noci byl unavený, ale pokračoval dál v cestě svým obvyklým tempem.

Kolem poledne stromy prořídly a před poutníkem se otevřel pohled na pole a vysoké hory, tyčící se za nimi. Asi o hodinu později, když Josep dorazil k pyrenejským kopcům, se hustě rozpršelo. Našel si úkryt v otevřených dveřích stodoly, přistavěné k výstavnému domu. Muž a jeho syn, kteří ve stodole vyměňovali podestýlku kravám, okamžitě zvedli hlavy. „Copak je?“ houkl ostře sedlák. „Jenom procházím, monsieure. Můžu tady chvíli počkat, než přejde ten nejhorší lijavec?“ Josep viděl, jak si ho muž obezřetně měří. Očividně nebyl rád, že sem průtrž přivedla nezvaného hosta. „No tak dobře,“ zabručel nakonec neznámý a trochu se pootočil, aby mohl pokračovat v práci s vidlemi a přitom mít pocestného na očích. Déš3 neustával. Josep po chvilce, místo aby nečinně čekal, popadl lopatu opřenou o zeQ a začal ostatním pomáhat v práci. Brzy si začali povídat a sedlák se synem zvědavě naslouchali, když jim Josep vyprávěl o divočácích. Starší muž přikývl. „Jsou to parchanti, ti kanci, to máte svatou pravdu. A množí se jako krysy. Jsou teQ všude.“ Josep s nimi pracoval, dokud nebyla celá stodola uklizená. Tou dobou už sedláka uchlácholil natolik, že mu muž navrhl, aby se klidně vyspal tady ve stáji. Další noc beze snů tedy Josep strávil v klidu a pohodlí, zahřívaný z jedné strany teplem stoupajícím z kravích těl a z druhé strany hromadou hnoje. Když si ráno plnil lahev ze studny za domem, farmář mu prozradil, že je jen kousek na západ od oblíbeného přechodu přes hory. „Masiv je tam nejužší, a když půjdete nižším průsmykem, dorazíte k hranicím tak za tři a půl dne. Kdybyste se dal pět kilometrů na západ, přijdete k vyššímu průsmyku. Ten moc lidí nepoužívá, protože je mnohem delší než tento. Trvalo by vám to asi o dva dny déle a chvílemi byste šel sněhem, ale není ho tam zase tak moc. Na vyšším přechodu nejsou žádné stráže,“ dodal nakonec vážně sedlák. Pohraničníků se Josep děsil. Když před čtyřmi lety utíkal do Francie, kradl se přes zalesněné hory málo používanými stezkami, ztrácel spoustu času a měl pocit, že se buQ zřítí do propasti, nebo ho strážní zastřelí. Později zjistil, že lidé žijící v pohraničí znají spoustu tajných cest a zkratek, protože je využívají k pašování. TeQ se rozhodl, že se bude řídit mužovou radou. „Na cestě k vyššímu průsmyku jsou čtyři vesnice, kde můžete

sehnat stravu a nocleh,“ pokračoval muž. „Radím vám, abyste se v každé zastavil na noc, i kdyby bylo ještě světlo a mohl byste jít dál, protože mimo vsi tam není nic než divočina, a bezpečné místo ke spaní byste hledal marně. Jediný úsek cesty, kde si budete muset pospíšit, abyste vzdálenost mezi vesnicemi zdolal za dne, je ten před tou poslední.“ Sedlák vysvětlil Josepovi, že vyšším průsmykem se dostane do Španělska v oblasti východní Aragonie. „Tam budete v bezpečí před karlistickou domobranou, i když červené barety už pronikají čím dál hlouběji do hor. Vloni v červenci přešli Alpy a pozabíjeli na osm set španělských vojáků,“ dodal muž a nedůvěřivě si Josepa přeměřil. „Nezapletl jste se taky náhodou do těch nepokojů?“ zeptal se. Josep byl v pokušení svěřit muži, že si málem červený baret nasadil sám, ale pak jen zavrtěl hlavou. „Ne.“ „Tak to je dobře. Jésus! Vy Španělé nemáte horší nepřátele, než když se zabíjíte mezi sebou,“ zabručel sedlák. Josep už se chtěl urazit – ale nebyla to koneckonců pravda? Uklidnil se natolik, aby ze sebe dokázal vypravit, že občanská válka je vždycky tvrdá. „A kvůli čemu je všechno to zabíjení?“ zabručel Francouz a Josep neodolal pokušení uštědřit mu krátkou přednášku o španělské historii. Jak po dlouhá staletí mohli ve Španělsku dědit trůn jen prvorození synové. Jak krátce předtím, než se Josep narodil, králi Ferdinandovi VII. zemřely postupně tři manželky, aniž ho obdařily dítětem, a čtvrtá mu za sebou porodila dvě dcery. Král tedy přesvědčil zákonodárce, aby změnil zákon ve propěch jeho prvorozené dcery Isabelly, aby se mohla stát příští královnou. Tohle opatření rozzuřilo jeho mladšího bratra Carlose Maria Isidru, jemuž mělo království v případě Ferdinandovy bezdětnosti připadnout. Pověděl muži, jak se Carlos vzbouřil a uprchl do Francie a jeho konzervativní stoupenci ve Španělsku vytvořili domobranu, která od té doby válčí se španělskou armádou. Nezmínil se však o tom, co bylo příčinou jeho útěku ze Španělska – a čtyř nejosamělejších let, jaká kdy prožil. „Mně osobně je úplně jedno, jaká královská zadnice si hoví na trůně,“ odpověděl hořce. „Máte pravdu. Nač by se rozumný člověk o tyhle věci staral?“

souhlasil bodře sedlák a levně prodal Josepovi balíček čerstvého sýra z kravského mléka. Když Josep začal stoupat do Pyrenejí, zjistil, že vyšší průsmyk je vlastně jen uzoučká klikatá stezka, která neustále stoupala a klesala, stoupala a klesala. Cítil se jako smítko v nekonečném prostoru. Hory se před ním rozprostíraly do dálky, divoké a skutečné, ostré hnědé štíty s bílými čapkami, které na obzoru bledly do modra. Sem tam tu rostly borové lesy, ale střídaly je nahé útesy, hromady balvanů a obnažená země. Když se Josep občas zastavil na vrcholku a rozhlédl do dálky, užasl nad tou působivou, snovou krajinou. Měl strach z medvědů a divočáků, ale žádná zvířata nepotkal. Jen jednou zahlédl v dálce dvě stáda jelenů. První vesnice, do níž dorazil, byla vlastně jen shluk několika domků. Josep zaplatil pastevci koz, aby mu dovolil vyspat se u něj na podlaze u ohně. Strávil příšernou noc, kdy do něj nalezla nejrůznější havě3 a kousala ho na každém odhaleném kousku kůže. Když druhý den vyrazil dál, neustále si škrabal zarudlé štípance. Druhá a třetí vesnice byly větší a výstavnější. Jednu noc se Josep vyspal u kuchyňských kamen, druhou na lavici u ševce, kde ho neobtěžoval žádný hmyz a do nosu mu stoupala hutná vůně vydělané kůže. Čtvrtý den ráno vyrazil časně a svižně, protože si dobře vzpomínal na sedlákovo varování. Bylo to tak, jak říkal Francouz – některé úseky cesty zůstávaly pokryté sněhem a obtížněji schůdné, ale nebylo jich moc. Josep nebyl na sníh zvyklý a neměl ho rád. Představoval si, jak by si tu mohl zlomit nohu a pak umrznout nebo umřít hlady, sám v pustině. Ta představa ho přiměla na chvíli zastavit v bílém poprašku a pustit se do zásob sýra. Krmil se tak hltavě, jako by už teQ k smrti hladověl, nechával každé lahodné sousto pomalu rozplynout na jazyku. Ale nezlomil si nohu a pokračoval dál: sněhová nadílka ho zpomalila, ale dala se překonat. Připadalo mu, že snad bude v těch modravých horách pochodovat věčně. Neviděl své nepřátele, karlisty v rudých čapkách. Neviděl své další nepřátele, vládní jednotky. Nepotkal jediného Francouze ani Španěla a neměl ani ponětí, kde leží hranice.

Kráčel Pyrenejemi, jako by byl posledním člověkem na světě, unavený a plný obav, když slunce začínalo zapadat. Ale ještě než se úplně setmělo, dorazil do vesnice, kde seděl před hostincem na lavici stařec a dva výrostci házeli klacky hubenému žlutému psovi, který se ani nepohnul. „Dones, ty líná kůže!“ vykřikl jeden z kluků v Josepově rodné katalánštině. Josep tak poznal, že už to má do Španělska jen kousek.

KAPITOLA DRUHÁ

Znamení neděli časně ráno, přesně o týden později, dorazil Josep do vesnice Santa Eulália, kde by mohl kráčet i poslepu: tak dobře tady znal každou stezku, každý kámen a strom. Vypadalo to, že se nic nezměnilo. Když přešel dřevěnou lávku přes říčku Leone, všiml si tenkých čůrků vody na říčním dně, důsledku dlouhých let sucha. Pokračoval dál úzkou cestou přes náves se studní, obecním vinným lisem, kovářskou dílnou a krámkem, který patřil příteli Josepova otce Nivaldovi, a také kostelem, podle jehož svaté patronky se jmenovala celá vesnice. Nikoho nepotkal, i když v kostele se už sešlo pár vesničanů: jak Josep procházel kolem, slyšel tlumené hlasy, prozpěvující při ranní mši. Za kostelem bylo pár stavení a zeleninové políčko Casalsových. Za nimi začínala Freixova vinice a dál Rocova. Pak už Josep dorazil k té otcově – ležela mezi vinohradem s bílými hrozny Fortunových a černými hrozny Quima Torrase. Na otcově vinici byla na sloupku přitlučená malá dřevěná cedulka. NA PRODEJ. „Donate, Donate,“ zavrčel hořce Josep. Mohlo ho napadnout, že si bratr nebude chtít půdu ponechat. Ale skutečný hněv se ho zmocnil až ve chvíli, kdy spatřil zanedbaný vinohrad a žalostný stav révy. Nikdo ji nestříhal, takže přerostla a všude na řádcích bujela tráva a plevel. Dům se od dob, kdy ho postavil Josepův prapradědeček, vůbec nezměnil. Malý kamenný domek splýval s krajinou a působil, jako by vyrůstal ze země. V přízemí měl kuchyňku a spižírnu. Kamenné schodiště vedlo do poschodí se dvěma ložničkami a do podkroví, kde se skladovalo obilí. V přízemí byla podlaha z udusané hlíny, horní poschodí omítli, ale malba byla na mnoha místech

postříkaná temně purpurovou prasečí krví a následně voskovaná, takže po letech vypadala jako tmavý naleštěný kámen. Stropy podpíraly vnější trámy ze dřeva stromů, které José Alvarez vyklučil, když mýtil pozemek, aby na něm založil vinici. Střecha byla z dlouhých dutých rákosů, které tady rostly na březích říčky, a spletené dohromady tvořily pevnou podpěru pro střešní tašky, vypálené z šedého říčního jílu. Uvnitř bylo plno prachu. V kuchyni na krbové římse stály mahagonové hodiny, které daroval Josepův otec své ženě, když se 12. prosince 1848 brali. Jejich kyvadlo se ani nepohnulo. Jedinou další cennou věcí v domě byla otcova postel a truhlice, obojí vyzdobené vyřezávanými hrozny, které vytvořil Josepův dědeček Enric Alvarez. Rytiny byly teQ zašedlé pod vrstvou prachu. Na podlaze i na hrubě opracovaných židlích a stole se povalovalo špinavé pracovní oblečení. Mezi tím stály neumyté talíře s kuličkami myšího trusu a ztvrdlými zbytky jídla. Josep už byl na cestě tak dlouho a cítil se tak vyčerpaný, že nedokázal ani uvažovat, ani jednat. Ani ho nenapadlo, že by mohl použít otcovu ložnici, lehnout si do jeho postele. Skopl z nohou boty, zhroutil se na tenkou proleželou matraci, jíž se jeho tělo nedotklo už čtyři roky, a téměř okamžitě usnul. Prospal den a noc a nazítří ráno ho probudil vlčí hlad. Po Donatovi nebylo ani stopy. Josepovi už zbýval v lahvi poslední doušek vody, a tak se vydal s vědrem a prázdným košíkem k návsi. Cestou zahlédl tři syny místního alcadeho, starosty, na Casalsově poli. Dva starší, Tonio a Jaume, rozhazovali hnůj, zatímco ten nejmladší – Josep si už nepamatoval jeho jméno – vyorával s mulou brázdu. Byli tak zaujatí prací, že si ani nevšimli, když kolem nich Josep prošel a vstoupil do krámku. Jeho majitel Nivaldo Machado se zdál v pološeru uvnitř téměř – i když ne úplně – stejný jako před lety. Ještě pohubl, pokud to vůbec bylo možné, a téměř zplešatěl. Zbytek vlasů, který mu na hlavě zůstal, měl už úplně šedivý. Nabíral fazole z velkého pytle a přesypával je do malých sáčků. Když se dveře otevřely, obrátil se k nim jediným zdravým okem. To levé, slepé, zůstávalo napůl přivřené. „Josep? Pán budiž pochválen, ty žiješ! A3 se na místě propadnu! Jseš to vážně ty, Tygře?“ oslovil ho přezdívkou, kterou Josepa kromě něj nikdy nikdo nevolal. Josepa dojala vřelost v mužově hlase i slzy, které se Nivaldovi

koulely z oka. Stařík ho chytil do náruče, vlepil mu dva polibky kožovitými rty a objal ho vychrtlýma rukama. „Jsem to já, Nivaldo. Jak se máš?“ „Dobře jako vždycky. Pořád ještě vojančíš? Už jsme tě tady všichni měli za mrtvýho. Ranili tě? Pobils půlku španělský armády?“ „Španělská armáda ani karlisti ze mě nemuseli mít strach, Nivaldo. Nebojoval jsem. Pěstoval jsem ve Francii víno. V Languedoku.“ „Vážně, v Languedoku? A jaký to tam bylo?“ „Velice francouzské. Víno mají skvělé. Ale teQ jsem polomrtvý hlady, Nivaldo.“ Stařík se s viditelným potěšením usmál. Přiložil do ohně dvě polínka a postavil na kamna rendlík. „Sedni si.“ Josep se složil na jedno z proutěných křesílek. Nivaldo postavil na malý stolek dvě číše a nalil do nich víno ze džbánu. „Na zdraví. Vítej doma.“ „Děkuju. Na zdraví.“ Není tak špatné, prolétlo Josepovi hlavou, když si vychutnal první doušek. Stejně slabé a trpké a nakyslé, jak si pamatoval, ale zároveň důvěrně známé. „Víno tvýho táty, Josepe.“ „Ano… jak umřel, Nivaldo?“ „Marcel… vypadal v posledních měsících hrozně unaveně. Pak jsme tady spolu jednou večer takhle seděli a hráli dámu, a jeho začala bolet ruka. Počkal, dokud nade mnou nevyhrál, a pak prohlásil, že už radši pude. Musel upadnout tam venku… tvůj bratr ho druhej den našel ležet na cestě.“ Josep zachmuřeně přikývl a napil se vína. „Donat. Kde vůbec je?“ „V Barceloně.“ „…co tam dělá?“ „Bydlí tam. Oženil se. Vzal si děvče, co poznal tam v tý textilce, kde voba pracujou.“ Nivaldo se zadíval na Josepa. „Tvůj táta vždycky tvrdil, že až nastane čas, Donat přijme svou zodpovědnost a začne pracovat na vinici. Inu… ta chvíle už nastala, Josepe, ale Donat o vinici nestojí. Ty víš, že ho ta práce nikdy netěšila.“ Josep přikývl, protože to věděl až moc dobře. Z rendlíku na kamnech se začala linout taková vůně, až se mu ústa naplnila slinami. „A jaká je? Ta žena, kterou si vzal?“

„Docela hezká. Jmenuje se Rosa Sertová. Ale co můžu vykládat o ženský, kterou znám jen od pohledu? Tichá, možná trochu jednoduchá. Párkrát sem přijela s ním.“ „A to s tím prodejem myslí vážně?“ „Potřebuje peníze.“ Nivaldo pokrčil rameny. „Když se našinec vožení, potřebuje prachy.“ Odstavil rendlík z ohně, zvedl pokličku a nabral pořádnou porci dušené směsi, kterou vyklopil na talíř. Než nakrájel chleba a dolil víno, Josep už si nakládal do úst vrchovaté lžíce a vychutnával si černé fazole, klobásky i česnek. V létě by tam byly zelené fazole, lilek, možná i kedlubny. V tuhle roční dobu byly ze směsi cítit šunka, kousky králičího masa, cibulky, brambory. Tvrdilo se, že Nivaldo rendlík nikdy nevymývá a že jenom přidává ke zbytkům nové kousky masa a zeleniny. Josep vymetl talíř a dvakrát požádal o přidání. „A zajímá se někdo o koupi?“ „Vždycky najdeš pár lidí, co by stáli o kousek půdy. Roca by kvůli ní zabíjel, ale ten se na koupi nikdy nezmůže. Stejně jako těch pár dalších… nikdo tady nemá dost peněz. Ale Angel Casals by chtěl vinici pro svého Tonia.“ „Alcade? Vždy3 Tonio je jeho prvorozený?“ „Jenže taky otrok brandy, pije jako duha. Angel s ním vůbec nevychází a nechce mu předat statek. Dva mladší jsou poctiví pracanti, takže by nejradši nechal statek jim a sehnal Toniovi něco jinýho.“ „A už udělal Donatovi nabídku?“ „Zatím ne. Angel ještě vyčkává, chce nechat Donata pořádně zapotit, aby mohl vinici dostat za nejlepší cenu. Angel Casals je jedinej člověk, kterýho znám, co si může dovolit koupit pro syna půdu. Jinak to jde s místníma od desíti k pěti. Všichni mladší synové musí do světa, stejně jako ty. Z tvejch kamarádů tu už nikdo nezbyl.“ „Ani Manel Calderon?“ prohodil Josep. „Ne. O něm už jsem čtyři roky nic neslyšel,“ odpověděl Nivaldo a Josep pocítil, jak se ho zmocňují obavy. „A co Guillem Parera?“ „Kčertu, Josepe. Guillem je mrtvý.“ Mrtvý?! „Ach… ne.“ Já ti to říkal, Guilleme. Měl jsi zůstat se mnou, ty tvrdohlavče. „Není ti něco, Tygře?“ zeptal se ostře Nivaldo.

„Co se mu stalo?“ vydechl Josep. Děsil se toho, co uslyší. „Když odešel s tebou a s ostatními, zřejmě taky dezertoval z armády. Slyšeli jsme, že se dostal do Valencie a nechal se zaměstnat při opravách katedrály, posunoval ty obrovské bloky. Jeden z nich ho rozdrtil.“ „Ach… to je hrozná smrt.“ „Každá smrt je hrozná, hochu.“ Probůh, chudák Guillem. Josep, vynervovaný a sklíčený, se prudce postavil. „Potřebuju fazole a rýži. Klobásu – a pořádný kus, Nivaldo, prosím. Taky olej a sádlo.“ Stařík začal pobíhat a přinášel objednané potraviny. Nakonec hodil do košíku další klobásku jako dárek na uvítanou. Za víno ani dušenou směs nikdy peníze nechtěl, a tak Josep připočítal k účtované sumě něco navíc. Tak to s Nivaldem dělal vždycky. Ale nedokázal si pomoct. „Teresa Gallegová je ještě tady?“ „Ne. Vdala se, už je to pár let, za jednoho ševce. Luis… Montres nebo Mondres, tak nějak. Je to bratranec Calderonovejch, přijel sem do vsi na návštěvu ze Salamanky. Na svatbu si vzal bílej oblek a mluví španělsky jak Portugalec. Odvezl si ji do Barcelony a mají teQ ševcovskou dílnu na Sant Doménech del Call.“ Josep si uvědomil, že se jeho nejhorší obavy naplnily, a zmocnila se ho hořkost. Lítostivě zabalil své sny o Terese a odsunul je stranou. „Pamatuješ se na Marii del Mar Orriolsovou?“ zeptal se Nivaldo. „Tu, co s ní chodil Jordi Arnau?“ „Jo. Když ta vaše banda tenkrát odjela, nechal ji tady s břichem. Narodil se jí chlapeček, Francesc. Provdala se pak za vašeho souseda, Ferrana Vallse, a ten si vzal kluka za vlastního.“ „Ferran?“ Josep si vybavil postaršího, tichého muže, menšího a podsaditého, s velkou hlavou. Byl to bezdětný vdovec. „Ten už je chudák taky na pravdě boží. Useknul si ruku a za chvíli ho dostala horečka, ani ne rok po svatbě.“ „A co teQ dělá Maria?“ „Zdědila Vallsovu vinici. Vloni s ní nějakej čas žil Tonio Casals. Báli jsme se, aby se nakonec nevzali, ale Marii rychle došlo, co je to za hada a co s ním dělá chlast – a Tonio pije skoro pořád. TeQ je s malým zase sama. Tvrdě dře, stará se o půdu jako chlap.

Pěstuje hrozny a prodává víno, co se z něj za chvilku stane ocet – stejně jako všichni tady,“ vyprávěl Nivaldo. Pak se zamyšleně zadíval na Josepa. „Taky jsem kdysi utekl z armády. Chceš si o tom promluvit?“ „Ne.“ „V Madridu se všechno změnilo, ale ne tak, jak jsme s tvým otcem doufali… Posadili jsme tě na koně, co prohrál,“ povzdychl si ztěžka Nivaldo a Josep přikývl. „Můžu pro tebe ještě něco udělat, Tygře? Něco, aby sis tady zase připadal jako doma?“ „Dal bych si ještě jednu misku masa se zeleninou,“ odpověděl Josep a Nivaldo se š3astně zasmál a rozběhl se ke kamnům. Potom se Josep vydal na hřbitov a podle Nivaldových pokynů našel otcův hrob. Už na něj nezbylo místo vedle jeho ženy, a hrob Josepovy matky vypadal pořád stejně. Maria Rosa Huertasová Milovaná manželka a matka 2. ledna 1835 – 20. května 1860 Otec byl pohřbený jinde, v jižním cípu hřbitova nalevo od třešně, na níž každé léto lákavě dozrávaly velké purpurové plody. Vesničané je netrhali, protože se báli, že je rozkládající se těla v zemi nakazila jedem. Jen Nivaldo a Josepův otec na ně každý rok chodili. Hlína na hrobě už slehla, ale ještě nebyl porostlý travou. Josep zarmouceně a téměř bezmyšlenkovitě vtiskl do půdy několik semínek. Kdyby stál u Guillemova hrobu, dokázal by si se starým kamarádem promluvit, ale tady na hřbitově necítil pouto k žádnému z rodičů, jejichž hroby navštívil. Když zemřela matka, bylo mu osm. A měl pocit, že s otcem si nikdy neřekli nic důležitého. Na otcově hrobě nebyla žádná tabulka. To bude muset napravit. Nakonec se vrátil na náves. Uvázal vědro na provaz a spustil je do studny. Všiml si, jak dlouho trvalo, než se ozvalo šplouchnutí. Vody bylo málo, jak už viděl v řece. Když vytáhl vědro ze studně, žíznivě se napil. Pak se vydal k domovu, aby tam vodu ve spíži přelil do dvou cántris, soudků, v nichž tekutina zůstávala chladná.

Když tentokrát kráčel podél alcadova pole, jeho přítomnost už nezůstala bez povšimnutí. Tonio a Jaume se zarazili a zírali na něj. Pak Jaume zdvihl ruku, aby ho pozdravil. Josep nesl koš a vědro, takže měl ruce plné, ale zavolal na něj na pozdrav hola. Když se za okamžik zastavil, aby na chvíli odložil náklad, zahlédl nejmladšího z bratrů Casalsových – náhle si vzpomněl, že se jmenuje Jordi. Bratři ho poslali, aby se přesvědčil, že příchozí je opravdu Josep Alvarez, který se vrátil domů. Když Josep dorazil do otcovského domu, položil vědro a košík na zem. Cedule NA PRODEJ šla vytáhnout ze země celkem snadno. Roztočil ji nad hlavou a mrštil s ní do křoví u cesty. Pak se obrátil a usmál se na vyplašeného Jordiho Casalse, který už uháněl po cestě, aby pověděl otci a bratrům, čeho byl právě svědkem.

Noah Gordon KATALÁNEC Z originálního rukopisu autora přeložila Jana Jašová Redigoval Petr Mikeš Obálka Emil Křižka Odpovědný redaktor Boris Hokr Technický redaktor David Dvořák Počet stran 288 Vydala Euromedia Group a. s. – Knižní klub v Praze roku 2017 jako svou 8905. publikaci Sazba SF SOFT, Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání druhé Naše knihy dodává na trh Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.bux.cz