KAPITOLA 1
Černý otrok Nehsi se v šumícím rákosí opíral do bidla a odstrkoval papyrusový člun s vysokým zobákem. Jeho tělo, oděné jen zářivě žlutou bederní rouškou, se lesklo ve slunci jako temné kameny v peřejích Nilu a vyzařovalo sílu. U jeho nohou ležela Hatšepsut, jednu ruku nořila do vody a dotýkala se lotosových květů ležících na tyrkysové hladině. Tu a tam pozvedla zářivé rostliny a ty pak s plesknutím sklouzly zpátky do vody. Před ní klečela služka, stejně jako princezna téměř dítě, s pučícími ňadry a nahá až na modročervenou čelenku ve vlasech. Vějířem z pštrosích per se snažila ochránit panovnici před slunečními paprsky. „Chvalme Amona-Re,“ prohlásila Hatšepsut a zkřížila ruce za hlavou. „Slavme tento den jako svátek Opeta. Natři mi na nos balzám a libou vůni a kolem krku mi dej věnce z lotosu a květů rajských jablíček.“ Malá služka se usmála, odložila hebká pštrosí pera a otevřela kazetu z černého ebenového dřeva zdobenou zlatem, kterou měla princezna vždycky při sobě. Hatšepsut byla ješitná jako všechny dívky jejího věku, a přece se od nich lišila: jako dcera faraona Thutmose mohla své ješitnosti plně vyhovět. Mohla si nechat zarámovat oči voňavou pastou z černé břidlice, protáhnout dlouhé vodorovné čáry přes koutky očí a rozjasnit tvář miniem, což působilo téměř frivolně, protože to napodobovalo vzezření boha Usira. Z pobřežní houštiny rozčileně vzlétly divoké husy, které se ve vzduchu srovnaly do klínového hejna a zamířily směrem k zápa5
du, přes Nil k žhnoucím skalám Mrtvého pohoří. Hatšepsut je sledovala pohledem, ale ostré ranní světlo ji bolestivě oslňovalo. Když odvrátila hlavu, vykřikla. Úzkostně objala šlachovitou nohu Núbijce a zděšeně zírala na malou služku, která ležela před ní ve člunu mrtvá s otevřenýma očima. V levém prsu vězel šíp, tak hluboko, že z něho sotva ještě vyčnívala péra na konci. Z rány prýštila jasná krev a rozlévala se po rákosové rohoži ve člunu. Na okamžik se zdál i Nehsi jako zasažený bleskem Amona, ale pak několika ráznými záběry bidlem dostal člun ke břehu, vytáhl jeho vysoký zobák z vody a obrovskými skoky vyběhl po úbočí břehu. Pohled na mrtvou dívku byl pro Hatšepsut nesnesitelný, a tak rychle opustila člun a následovala Núbijce. A vtom si uvědomila, že smrtelný šíp platil zřejmě spíš jí než služebné. Koneckonců bylo na dvoře faraona dost intrik kolem následnictví trůnu. Zdálo se, že nad rodem faraona Ahmose lpí kletba. Hatšepsut se rozhodla schovat v houštině, což bylo jistě nejrozumnější. S tlukoucím srdcem naslouchala tisícerým zvukům v rákosí. Ustrašeně se rozhlížela, pak se schoulila na zemi a schovala hlavu mezi kolena. Zpozorněla, když zaslechla Nehsiho silný hlas. S drsnými nadávkami hnal před sebou vytáhlého a hubeného mladíka, který v ruce držel mohutný luk a na bedrech se mu pohupoval toulec se šípy. Nakonec mladíka kopanci dostrkal na místo na břehu, kde byl člun princezny. Hatšepsut se zvedla. „Říká, že chtěl ulovit divoké husy!“ volal Nehsi z dálky a nakopl mladíka zezadu tak, že spadl na zem. A když se natáhl po luku, který při pádu upustil, skočil mu Nehsi na ruku. Mladík bolestí vykřikl. „Ty čubčí synu, chtěl jsi zabít Hatšepsut, dědičku trůnu, dceru faraona!“ Popadl střelce za vlasy, zvedl mu hlavu a přistoupil těsně k němu. „Kdo tě najal, ty hyeno pouště? Jakou ti slíbili odměnu?“ Avšak mladík neodpovídal, jen bolestí křičel. Nehsi ho pustil teprve tehdy, když k němu přišla Hatšepsut a gestem mu přikázala, aby přestal. Mladík se zvedl. 6
TeQ taky spatřil mrtvou dívku ve člunu, viděl krev, která jí prýštila z hrudi, a zděšeně ze sebe vypravil: „To jsem nechtěl, věřte mi, to jsem nechtěl!“ „Jak se jmenuješ?“ zeptala se Hatšepsut. Mladík se neodvážil pohlédnout na princeznu. Bosýma nohama neklidně hrabal v pobřežním písku. „Jsem Senenmut,“ odpověděl váhavě, „syn Ramosův, kterého faraon odměnil zlatem za statečnost, protože v boji proti Asiatům ukořistil tucet rukou.“ „Jsi ničema, kterého bude jeho počestný otec oplakávat! Tvou zohavenou mrtvolu pohodí do písku západní pouště, kde ji oklovou supi a ožerou šakalové!“ Nehsi chtěl znovu mladíka udeřit, ale Hatšepsut ho zadržela: „Nech ho mluvit! Rozsudek ještě nebyl vynesen!“ Senenmut si rukama zakryl tvář. Přes prsty hleděl na mrtvou dívku v bárce a otřásl se, jako by se chtěl zbavit zlého snu. „Tak mi přece věřte,“ vykoktal bezmocně, „to jsem nechtěl. Lovím divoké husy a obvykle mi přeje štěstí. Ale tenhle šíp zabloudil – při životě mého otce Ramose a mé matky Hatnefer přísahám…“ „Nech si své přísahy!“ přerušil ho Nehsi. „Jistě nepatřil tvůj šíp služebné, ale cílem tvé hanebné střely byla princezna!“ Nato padl Senenmut před Hatšepsut na kolena, hlavou tloukl do rudého písku a v slzách štkal: „Ach všemocná vládkyně věčné krásy, zlaté poupě! Jestli je to vůle Sutecha, boha všeho zlého, tak chci zemřít, protože tato dívka zahynula mou vinou. Avšak Hor je mým svědkem, že šíp, který vystřelil z mého luku, platil divoké huse.“ Hatšepsut vyzvala mladíka, aby se zvedl, a dlouho na něho beze slov hleděla. „Voláš Hora za svědka,“ prohlásila potom, „tedy dobrá, pak aT nebeský bůh rozhodne, jestli mluvíš pravdu. Vyslechneme boží rozsudek. AT promluví Hor!“ Sotva to princezna dořekla, popadl Nehsi mladíka za paži a odtáhl ho pryč. Rudý mrak prachu z jihu ohlašoval příjezd posla na koni. Ten seskočil, ještě než hlasitým křikem zastavil zpěněného koně, a vrhl se na zem před dívku, která ho zvědavě sledovala. „Zlaté poupě nebes, miláčku bohů, nejkrásnější mezi spanilý7
mi Egypta, dcero krále, Hatšepsut, slyš, jakou zvěst přináší Pennechebet, první a nejrychlejší mezi posly faraona!“ „Mluv!“ odvětila Hatšepsut blahosklonně a posel krále se zvedl. „Pán obou zemí, Vítězný býk, vyvolený boha Rea, Jeho Veličenstvo faraon Thutmose, milovaný Amonem, rozprášil jižní národy v písku jako vystrašené zajíce na okraji pouště. Faraon, kéž jeho království trvá jako říše Atumova, se nachází se svou flotilou na cestě do Vesetu, a on, mocný syn bohyně Nut, která večer pohlcuje slunce a ráno ho znovu rodí, ti přinese kořist, nad kterou se bude tvé srdce smát a tvá hruQ se bude chvět radostí.“ Hatšepsut nadšeně zatleskala, bujně poskočila jako malá holčička z jedné nohy na druhou a zvolala: „Můj otec Thutmose, Silný býk, tě za tvou zprávu odmění!“ Třetího dne čtvrtého letního měsíce mesore se v jižní řece vynořily stožáry faraonovy flotily. Vlahý vítr nafukoval černé vlajky vítězství, které visely na stěžních. Jako oheň se ve Vesetu rozšířila zpráva o vítězném ukončení válečného tažení. Obchodníci a řemeslníci opustili stánky a dílny, ženy a matky slezly ze střech plochých domů, rychle si upravily vlasy a běžely i s dětmi směrem k Nilu, aby uvítaly své muže, statečné bojovníky Vesetu. „BuQ pozdraven synu Rea!“ volaly vzrušeně. „Oko Rea spočívá na faraonovi!“ Přístaviště na východním břehu bylo plné hlučících a tlačících se lidí, celý Veset se zdál být na nohou. V obrovských tmavých mísách, které lemovaly břeh, plály rudé ohně. Lesknoucí se schody z temně zeleného mramoru vedly v rozmezí dvou délek vozu dolů k tyrkysové hladině Nilu. Pronikavé údery bubnu a ostré fanfáry oznamovaly příchod stohlavé palácové stráže, obávaných mužů elitního oddílu faraona, kteří šípy, oštěpy a meči chránili jeho život a majetek. Divokými, hrozivými gesty razili cestu k přístavu pro krásnou královnu Ahmosu, princeznu Hatšepsut a její chůvu Satru, které s odstupem následovala Mutnofreta, jedna z vedlejších žen, a Thutmose, její syn. Na několik okamžiků umlkl i divoký křik. Lidé poklekli a zdravili skloněnými hlavami vznešené ženy: „Život milionů let velké královské manželce, její půvabné královské 8
dceři a velké chůvě, té blažené! Vijte věnce a položte jí je na vlasy!“ Mutnofretě a jejímu synovi sotvakdo věnoval pozornost. Otroci přivlekli zářivě bílý baldachýn, aby poskytli královské rodině ochranu před sluncem, a postavili přenosný trůn na lvích nohách z pozlaceného dřeva. Mladé nahé dívky s lotosovými květy ve vlasech, kolem boků řetízek z modrých fajánsových korálků, rozhazovaly květy. Faraonova loQ Sokol přistála. Okamžitě zavládlo bezdeché ticho, přerušované jen sténáním těžce naložené plachetnice a vzdáleným šuměním ze středu široké řeky. Na příčném ráhnu nad zádí lodě visely hlavami dolů mrtvoly dvou vůdců núbijských rebelů. Kormidelník Amosis, syn Abana a Baby, práskal bičem a střídavě mrskal jejich neživá těla. Stateční bojovníci z Vesetu zaujali postavení u zábradlí, vysocí, štíhlí a ramenatí, a každý držel v pěsti hůl na znamení vítězství. Byli do půli těla nazí, jen s koženou vojenskou rouškou kolem boků s velkým třírohým předním listem. Kožená čelenka jim poutala husté vlasy. Z držení jejich těl vyzařovala hrdost vítězů. Celé století postrádali EgypTané tuto hrdost, ujařmeni králi cizích národů, s cizími zvyky a obyčeji, cizími lidmi. Od té doby, kdy král Ahmose uchopil do svých mocných rukou berlu a bič a vyhnal vetřelce z jejich hlavního města v deltě Nilu, se mnohé změnilo. Říši čekala, jak se zdálo, velká budoucnost. Strnule jako socha boha v chrámu Amona stál faraon Thutmose na rudě natřené podestě ve středu lodi. Na jeho modré vzduté kožené helmě, kterou obvykle nosil při vojenských přehlídkách, se vinul zlatě zářící ureus, znak božské moci, před kterým lidé klopili oči. I dlouhý, spletený, dopředu trčící vous, jejž si král ovázal kolem brady, neměl demonstrovat nic jiného než moc a sílu. EgypTané oceňovali a vážili si takových symbolů. Nahá hruQ faraona světlé pleti se zdála bledá, zdobil ji jen náhrdelník ze zlatých plátků ve tvaru sokolů, sepnutý v týle dvěma modrými šňůrkami. Široký opasek s lesklou sponou z hieroglyfů jeho jména držel nařasenou bederní roušku. Na rozdíl od vojáků měl král kožené sandály, jejichž řemeny mu ovíjely lýtka. I Thutmose měl v ruce hůl, samozřejmě nádherně vyřezávanou 9
a zdobenou zlatými ornamenty, obřadní hůl na způsob vycházkové hole, kterou zřídkakdy odkládal z ruky. Když Sokol přistál a byl upoután silnými lany před baldachýnem, položili lodníci umně pomalovaný můstek k mramorovým schodům a faraon po něm v doprovodu čtyř vojáků osobní stráže vystoupil na břeh. V té chvíli se zvedl nepopsatelný jásot, matky vyhazovaly malé děti do vzduchu, dívky mávaly pestrými šátky a obyvatelé Vesetu volali mnohohlasým chórem: „BuQ pozdraven, Silný býku, faraone Jihu a Severu, vládče milionů let!“ Zdálo se, že na faraona Thutmose jásot nijak nepůsobí, nehnutě zíral do dálky přes řeku a nevěnoval pohled ani Ahmose, své královské manželce, ani Mutnofretě, své milence, ani korunní princezně Hatšepsut. Ty se rozestavily v půlkruhu kolem faraona, následovány holohlavým Hapusenebem, veleknězem velkého Amonova chrámu, Puemrem, stavitelem a druhým věštcem Amona, starým Inenim, rádcem a stavitelem krále, Tetim, tajemným lékařem a mágem, a všemi znamenitými muži říše, kteří v tříměsíční nepřítomnosti faraona Thutmose řídili osudy země na Nilu. Minhotep, hofmistr a ceremoniář, se nakonec chopil slova: „Faraone, milovaný synu Amona-Re, sever a jih říše ti leží u nohou! My, tvůj národ, jsme bděli nad tvými chrámy a paláci, matky rodily děti a obchodníci zvětšili bohatství země. Setba vzklíčila rychleji během tvé nepřítomnosti, aby ukázala zralé plody při tvém příchodu, a proudy Nilu zesílily, aby ses rychleji vrátil do své země. Tak nám oznam poselství tvého polního tažení proti ničemným národům jihu!“ Thutmose, postavou malý, ale se zářivým půvabem, strnule otočil tělo k davu a promluvil hlasitě, avšak bez jakéhokoliv gesta: „Já, faraon Thutmose, jsem s odvahou svého otce Amona srazil rebely do jižního písku. Pod mým mečem a kyji mých vojáků padali nevěrní muži jako sloupy našich předků před branami města, a to přesto, že jich bylo jako písečných zrn v poušti.“ „BuQ pozdraven, náš faraone Thutmose,“ zaznělo z tisíců hrdel. „Přicházíš k nám jako bůh Re. Jih a sever ti leží u nohou a doprošují se slavnosti pro tebe a tvou vládu!“ 10
Když jásot utichl, faraon pokračoval: „PohleQte na plně naložené lodě! Zlato a drahocenná roucha, sůl a fazole přináším jako kořist. Země za peřejemi je bohatá na poklady. Ale leží mimo proud a trpí suchem. Voda v našich kožených vacích nestačila pro zpáteční cestu a museli jsme polovinu zajatců zabít. Ale ženy obyvatel pouště byly odolnější než jejich muži, a tak každý dům dostane Núbijku jako otrokyni. Na důkaz naší statečnosti pohleQte do těchto košů.“ Vzrušený křik prolétl davem, když vojáci začali vyhánět núbijské ženy z lodí. S pletí jako eben, většinou mladé, pružné a elegantní jako gazely balancovaly nahé ženy a dívky po úzkém můstku na břeh. Ale nebyla to jejich nahota, která vzrušila dav, ne, byl to obsah košů, jež nesly na hlavách a na pokyn královského písaře Neferabeta vysypaly před faraonem a vysokými hodnostáři říše. Hatšepsut štítivě skryla tvář mezi velké poprsí kojné Satry, aby se nemusela dívat, jak Núbijky vrší před faraonem stovky uřezaných penisů svých mužů a otců. Avšak palácová stráž, statní muži s naolejovanými svaly, zanotovala při pohledu na tolik pohlavních údů bojovou píseň, která všechno přehlušila: „Thutmose, vládče všech zemí, rebelové jsou rozdrceni pod tvými sandály. Te! už nejsou na jihu žádní rebelové a na severu žádní nepřátelé. Jejich města jsou hromady suti, dík tvé síle!“ Za ostrých tónů poskakujících hráčů na flétny a tamburiny začali vojáci faraona vykládal plachetnice před očima okounějících zvědavců. Neferabet, královský písař, zapsal pečlivě každou kůži, každou nádobu, slonovinu, každou bednu i schránku. Okamžitě začalo smlouvání a přetahování o nejpůvabnější Núbijky, neboT každý chtěl některou z těchto statných žen středního věku s pevnými lýtky a plným poprsím, jimž mohli v noci roztáhnout nohy a ve dne naložit tvrdou práci. Jemné mladičké dívky, často ještě poloviční děti, nebyly tak žádané – právě z těchto důvodů. Núbijky strpěly toto handrkování téměř lhostejně. Zdálo se, jako by už po strašných zážitcích posledních dnů neměly slzy, jako by byly jen vděčné, že přežily. „He, muži, ty chtít mě?“ 11
Teti, lékař a mág, se otočil, aby zjistil, kdo do něho zezadu strčil. „Ngata,“ řekla urostlá Núbijka, „já – jméno – Ngata!“ Udeřila se do širokých prsou. Léčitel se nenápadně rozhlédl, zda je někdo nepozoruje, pak vzal stranou ženu, jejíž pleT se leskla jako ebenové dřevo, a užasle se zeptal: „Ty mluvíš naší řečí, Núbijko?“ Ta se na něho nechápavě dívala, a když Teti pomalu opakoval otázku, řekla s omluvným úsměvem: „Nerozumět, muži, nerozumět Ngata.“ Přitom zavrtěla hlavou tak, že se jí prsy rozhoupaly, a Teti zavolal na písaře: „Neferabete, já si beru tuhle, jmenuje se Ngata.“ Faraon stále ještě zdánlivě neúčastně sledoval rozdílení a zaznamenávání kořisti, které se jistě protáhne až do večera. Pak zvedl hůl a hned nato se z tlačenice lidí, kteří stáli kolem baldachýnu, utvořilo uspořádané procesí, vedené hofmistrem a ceremoniářem Minhotepem, dvořany a úředníky, následované ženami a šlechtičnami faraona, holohlavými kněžími v panteřích kůžích. Nakonec kráčel, obklopen svou palácovou stráží, král Thutmose. V těsném sevření, v řadách po desíti, se připojili obyvatelé Vesetu a pomalu se sunuli kupředu rozvážným krokem – jak to určovaly pronikavé údery tympánů. Převozník na břehu Nilu chrápal ve člunu jako tlustý, dosyta nažraný kanec. Vak z páchnoucí kůže ležel vedle něho a byl vyprázdněný do poslední kapky. Převozník zřejmě trochu přebral a jistě nebyl jediný, komu smysly zatemnilo víno, jež zadarmo rozdávali obchodníci a úředníci všude ve městě, v pouličních nálevnách a špeluňkách. V mdlém svitu měsíce, který psal blikavá znamení na hladině řeky, se k přívozu přiblížil muž se svítivou skleněnou koulí. Byl to jistě vznešený zámožný muž, takové olejové lampy si nemohl dovolit každý. „Hej, převozníku, na západ!“ Převozník nereagoval. „Já ti pomůžu na nohy!“ zvolal šlechtic, skočil do bárky a kopl spícího muže do boku: „Na západ, dědku, na západ!“ Převozník vyskočil, až se člun povážlivě zakymácel, chopil se 12
vesla, a ještě než zamířil přídí proti proudu, odpověděl: „Pane, nikdo nejde dobrovolně v noci do Údolí šakalů, kde nacházejí svůj klid mrtví.“ „Ty neznáš mé jméno?“ zeptal se oslovený. „Ne, pane.“ „Já jsem Ineni, věrný rádce faraona a pán jeho staveb.“ „Ach pane, nepostavil jste ty velké sloupy v Karnaku na počest Amona, Mut a Chonse? Co chcete na Mrtvém břehu řeky, kde vládne Usir – a navíc v noci, kdy všichni oslavují vítězství našeho faraona!“ „Odkdy žádáš od lidí, které převážíš, aby ti skládali účty? Tak dělej, směr západ!“ Mohutnými záběry vesel obrátil převozník bárku proti proudu, takže téměř jako sama od sebe plula k druhému břehu. Ineni už nepromluvil. Ve středu proudu se zvedl a opsal lampou půlkruh. Sotva dorazili k druhému břehu, vynořili se z temnoty dva muži s oslem, aby přijali podivného nočního hosta. „Na něco tě musím upozornit,“ prohlásil Ineni, než vyskočil z člunu, „očekávám, že se nikomu nezmíníš o této jízdě. Zasáhne tě kletba Usira, jestli neuposlechneš můj pokyn!“ Převozník horlivě přikývl. Ineni se beze slova vyhoupl na osla a všichni tři muži zmizeli v temnotě. Na rozcestí, odkud jedna cesta vedla na jih a druhá na sever, narazili na malou skupinu otrhaných postav. Byli to muži různého věku, vyzbrojení sochory, lopatami a koši. Nikdo z nich neřekl ani slovo, a i když neznali cíl noční pouti, ochotně se vydali za mužem na oslu. Ineni vedl zvíře po kamenité stezce, která stoupala po příkrém úbočí k strmícím skaliskům v pohoří, o němž se tvrdilo, že tam sídlí Usir, vládce podsvětí, a zastupuje v noci slunce – nijak příjemné místo. Asi v polovině stoupání sešel Ineni ze stezky a zastavil se na prostranství posetém ostrými úlomky, které tu odpradávna opadávaly z pukajících skalních stěn vystavených prudkému střídání denního vedra a nočního chladu. Dlouhými kroky začal vyměřovat strany čtverce. Jak mu suT skřípala pod nohama, rozléhalo se to ve skalním žlebu, a ticho se sem na skok vracelo, když na 13
rozích čtverce kladl větší kameny, aby tak pozemek vyznačil. Když s tím skončil, tichým posunkem vyzval muže, aby se posadili na zem. Promluvil k nim tlumeným hlasem: „Vy muži západu, od tohoto okamžiku, který nás tu svedl do blízkosti šakalů, jste ve službách faraona. Já, Ineni, rádce a stavitel Pána všech zemí, Silného býka, zářivého syna boha slunce Rea se sokolí hlavou, který ve své bárce pluje po oceánu nebes, mám tajný úkol. Tady, na tomto místě, mám vyhloubit šachtu, ve čtverci deset kroků na deset kroků, do hloubky deseti mužů. Odtud povede chodba ke komnatě, jejiž délka, výška a šířka vám bude v danou dobu sdělena.“ „Pane!“ ozval se jeden z otrhaných mužů, jmenoval se Huj. „Proč jsi nás sem přivedl v tuto noční dobu?“ Ineniho hlas zpřísněl: „Protože i v budoucnu tady budete pracovat jen v noci! Neviditelní a nehluční!“ Muži spolu rozčileně mluvili, dokud je rádce faraona tichým zasyčením neumlčel. „Dostanete každý den potravu ze zásobárny královského domu a bude se vám dobře dařit. Pracovat budete v noci a ve dne odpočívat. A nikdo se o vaší práci nedozví. NeboT při východu slunce zaujmou nejlepší lučištníci krále své místo na skalách a jejich rychlé šípy zaženou každého, kdo se přiblíží k tomuto místu.“ Nato mezi muži zavládlo zaražené mlčení. Jen všetečný Huj se opatrně zeptal: „A když se nás někdo zeptá na důvod naší noční nepřítomnosti?“ „… budete mlčet jako hrob. Každý z vás byl vybrán, protože nemáte vlastní ženu ani děti a protože vás otcové a matky předešli ve smrti. Nikdo na vás tedy nebude naléhat. Pokud by ale“ – v bílém světle měsíce bylo poznat, jak Ineni varovně zvedl ukazovák – „pokud by ale jen jeden jediný z vás prozradil noční tajemství, pak by se šípy faraona obrátily proti vám všem.“ Muži zírali před sebe, nikdo ze sebe nevypravil ani slovo. Ostře a drásavě zněly tóny, jež vyloudily tři nahé dívky ze svých asiatských nástrojů. Žadná z nich nezažila víc než čtrnáct jar a jejich vláčná těla se půvabně vlnila v taktu hudby. Černé vlasy hudebnic byly spletené do spousty malých copánků, které 14
poutala zlatá čelenka, aby jim nepadaly do tváří. Avšak jakých tváří! Oči černé jako trnky, rty jako zralé datle a líce jako zlatý samet broskví. Minhotep, hofmistr a ceromoniář, který v plizované bederní roušce kráčel vyšňořený jako páv trůnním sálem, povzbudivě zatleskal po ukončení každého hudebního kousku a nadšeným hlasem volal: „Radujte se! Veselte se! Plačky přijdou dost brzy!“ Svým zvoláním vyzýval k vychutnávání života a po vítězném návratu faraona z núbijského tažení k tomu bylo taky dost důvodů. Thutmose, který před svým lidem vystupoval důstojně a nepřístupně, teQ znaveně visel v nádherném trůnu a jeho držení a bederní rouška, jež se mu svezla vysoko nad pupek a pod níž Veličenstvo už dál nic nemělo, tvořily opravdový kontrast k vysoké kožené korunní helmě, která mu už taky neseděla na hlavě právě rovně. Na podestě po jeho pravici ležela opřená o paži Ahmose, jeho velká královská manželka, nádherná žena s bujnými tvary, jež se zřetelně rýsovaly pod dlouhými tenkými šaty. Za ní seděla Hatšepsut. I ona měla na sobě dlouhé, dost průsvitné šaty. Hudba, tanec exotických dívek a slavnostní průvod harémových dam ji však podle všeho spíš nudily. Občas se pohledem setkala stejně jako její matka s pohledem Mutnofret, která společně se synem Thutmosem usedla po levici faraona. Avšak každý z těchto pohledů vyjadřoval jen pohrdání pro druhou stranu. Faraonova náklonnost se neustále střídala, občas byla v nejvyšší přízni Ahmose, jindy to zase byla Mutnofret, někdy taky žádná z nich – když právě harém krále dostal nový přírůstek. Dobře tucet krásných fascinujících žen bylo v tomto ženském domě, hned za královskými komnatami. Od té doby, kdy v zemi vládli egyptští králové, tedy přes tisíc let, žili faraonové s harémem a milovali často několik tuctů žen současně, což občas přirozeně vedlo ke komplikacím. Král Thutmose byl v tomto ohledu ve zvlášT obtížné situaci. Ahmose, jeho hlavní žena a velká královská manželka, sice přivedla na svět dva syny a dceru, ale oba princové zemřeli v mladých letech. Ve starosti o následníka favorizoval faraon mladého Thutmose, syna, 15
kterého zplodil se svou vedlejší ženou Mutnofret. Nebylo divu, že si Ahmose a Mutnofret nebyly příliš nakloněné. Faraon pohupoval zlatým pohárem vína a hlasitě zpíval směrem k hudebnicím: „Krásný den této noci, krásnější než včera, stvořený Amonem…“ Když si Thutmose všiml pohrdavých pohledů obou žen, zachmuřil se: „TeQ skončete se žárlivostí!“ Přitáhl Ahmose a Mutnofret za vlasy k sobě, takže dřepěly před ním vedle sebe. Každá pokorně objala jednu nohu faraona a líbala mu lýtka. Mutnofret hladila ochable visící obelisk krále, avšak nedokázala ho vzrušit. „Už se mi doneslo,“ prohodil Thutmose dost nezúčastněně, „že vy dvě, zatímco jsem v písku jihu bojoval s nepřáteli, jste šly proti sobě jako šakalové v Údolí smrti.“ „Rozšiřovala o mně lži!“ zvolala Mutnofret rozčileně a klečela se zdviženýma rukama před králem. Ahmose, starší, krásnější a určitě jistější z nich, se pokusila o cynický úsměv. „Proč se tak rozčiluje?“ Pohlédla faraonovi do tváře. „Kdyby nebyla pravda, co povídají služebnice, mohla by to lhostejně přejít. Ale ona se cítí přistižená. Proto se rozčiluje!“ „Přistižená, přistižená!“ posmívala se Mutnofret. „Po dvanácti letech se mám cítit přistižená! AT se nesměju!“ „Oč vlastně jde?“ zeptal se Thutmose a Ahmose mu ochotně odpověděla: „Služebnictvo vyprávělo, že Mutnofret spala s býkem a o devět měsíců později přivedla na svět Thutmose. Měl to být svatý býk z Memfisu.“ Thutmose se hlasitě zasmál, plácal se do stehen a ukázal na nešTastného chlapce, který bázlivě vzhlížel k faraonovi a zrudl jako jablko z ostrovů na Nilu. „Má rohy a čtyři nohy?“ smál se král. „A bučí snad jako býk?“ – TeQ se zasmál i princ. „Myslím, že Thutmose se podobá spíš mně než nějakému býkovi,“ pokračoval faraon. Nato Ahmose zatleskala a zavolala do závěsu za trůnní podestou: „AT sem přijde Juja!“ Juja, služebnice harému, předstoupila, padla před faraonem a jeho ženami na zem a dotkla se čelem mramorové podlahy. „Jujo,“ vyzvala ji Ahmose, „vyprávěj, co každý večer pozoruješ, když Re zmizí za pohořím západu a Mutnofret si jde lehnout.“ 16
„Panovnice!“ prosila služebná. „Ještě nikdy jsem neřekla ani slovo o tom, co se děje za dveřmi harému…“ Ostře jako meč rozsekl hlas faraona napjatou situaci: „Já ti to poroučím!“ Hudebnice přestaly hrát, opilí hodovníci, kněží a dvořané vytušili, že situace je kritická, a nehlučně se vzdálili. Jen Minhotep, Hapuseneb a Satre zůstali. „Takže, co jsi viděla?“ opakovala Ahmose. Povzbuzena přívětivým přikývnutím faraona začala Juja vyprávět: „Když si moje paní Mutnofret jde lehnout, tak vytáhne z pozlacené truhlice se znakem boha Ptaha a Apise obrovský býčí ocas. Je černě skvrnitý a krásný jako slunce, a zádušní kněží potřebovali jistě devadesát dní, aby ho konzerovali svatým natronem. Mutnofret, moje paní, používá dlouhé chlupy ocasu každý večer, aby se hladila mezi stehny. A když spokojeně klesne na rohož postele, pak si ho s rozkošnickým sténáním ovine kolem pasu a odevzdá se spánku.“ Ahmose pohlédla vítězoslavně na faraona. Mutnofret sklopila oči. „Každý večer?“ zeptal se král. „Každý večer,“ přisvědčila Juja. „Co už to znamená!“ prohlásil Thutmose po krátkém přemýšlení. „Ženy jsou vynalézavé, když jde o to, aby uspokojily jeskyni své žádosti. Některá dává přednost hladkému zubu slona, jiná černým chlupům býka. Takové řeči přece svědčí jen o vaší nevraživosti. Závidíte jedna druhé její postavení. Ty, Ahmose, jsi moje velká královská manželka s krví mých předků a nikdo ti toto postavení neupře. Ale máš jen jednu dceru. A ty, Mutnofret, jsi milenka mnohé noci, která mi porodila syna. A co se víc nabízí než spojit dceru z královské krve se synem mého sémě?“ Hatšepsut, která sledovala řeč svého otce s bušícím srdcem, zalapala po dechu. Cítila na sobě jeho pohled, avšak hněv v jejích očích jí bránil, aby na něho pohlédla. Ona, ochránkyně sluneční krve, první ze šlechtičen, kterou objímá Amon, by se měla provdat za toho bastarda, toho potomka obyčejné děvky, a když je navíc ještě mladší než ona? – Nikdy! Zdálo se, že faraon uhodl její myšlenky. Vztáhl k ní ruku 17
a pravil: „PojQ ke mně, milovaná dcero, podej mi ruku!“ Hatšepsut poslechla. „Jsi mladá léty,“ pokračoval Thutmose, „avšak jsi dost stará na to, abys pochopila, že jsi jiná než ostatní dívky. Jsi nejvyšší kněžka boha Amona, jak přísluší nejstarší královské dceři, a tím spočívá na tvých bedrech těžké břímě. Jsi to totiž ty, kdo předá krev mých předků na vzdálené rody. A jako Eset Usirovi máš být i ty po vůli svému bratrovi. A jako porodila Eset ze sémě Usira Hora, přivedeš i ty na svět nebeského sokola, po němž budou jeho potomci dědit Horův trůn po miliony let.“ Hatšepsut se otřásla při pomyšlení, že by měla porodit dítě. VždyT sotva odrostla dětským střevícům, učila se u Neferabeta číst a psát, kojná Satre ji zasvětila do umění lásky a života a Minhotep, hofmistr, ji vyučoval ve společenském styku. Měl tento život, který právě započal, už skončit? Vdaná žena, dokonce matka, zmizí navždy za zdmi domu. Nyní uchopil faraon i ruku svého syna Thutmose, který, bledý, obtloustlý a nemotorný, všechno téměř lhostejně strpěl. „Vy dva,“ pronesl král, „máte uchovat svaté dědictví Sekenenrese a jeho statečných synů, jako jsme je uchovali já a moje žena Ahmose.“ „Thutmose není synem urozené ženy!“ namítla Hatšepsut a kolemstojící napjatě hleděli na faraona, který nebyl zvyklý na odpor. Avšak král klidně odpověděl: „Jistě, má dcero, jeho matka není urozená, ale já jsem jeho otec! I moje matka Seseneb byla jen služebnou. A odvážil se snad proto někdo pochybovat o mém právu na Horův trůn?“ Nato Hatšepsut pochopila, že je nesmyslné vzpouzet se přání otce. Chtěla křičet v bezmocné zlosti a holými pěstmi se pustit do mladého Thutmose, ale pak zvítězil rozum. Beze slova protestu strpěla, aby otec spojil její ruku s rukou nenáviděného nevlastního bratra. Zelené světlo svítilo ze zdí, umělé světlo, jaké Ngata, černá otrokyně, ještě nikdy neviděla. „Nemusíš se bát,“ uklidňoval ji Teti, „to je jen hořící olej, smísený se solí.“ Nebylo to jen mdlé světlo, které vyděsilo urostlou Núbijku, ale 18
nesčetné předměty, nástroje a skleněné nádoby ve spoustě výklenků. Ve sklenicích plavaly preparované orgány, srdce, ledviny, žaludky a děloha se zřetelně poznatelným lidským zárodkem. Byly tu cítit kyseliny, síra a sanytr, taky med, myrta a kadidlo, a nad vším ležel žlutavý opar jemného pudru. „Egyptští lékaři slavní!“ prohlásila Ngata, když se trochu vzpamatovala z nezvyklého pohledu. „Egyptští lékaři kouzelníci!“ Teti se smál, až se to ozvěnou vracelo ze zdí, a Ngata se ustrašeně schoulila. Lékař a mág si viditelně vychutnával Núbijčinu bázeň. „Lékaři této země nekouzlí,“ vysvětloval jí s širokým úsměvem, „pracují jen podle poznatků vědy. A tohle,“ rozpřáhl paže, jako by se chtěl vznést do vzduchu jako pták, „to všechno je věda!“ A přitom tančil strašidelně osvětleným sálem, až tím Ngatu znovu vyděsil. „Co je to věda?“ zeptala se Núbijka a ustrašeně si sedla na koš z rákosí. „Věda?“ Opět zazněl domem hlasitý a hrozivý smích lékaře. „Věda – to znamená zkoušet, experimentovat, analyzovat. Například: ženy běží k Hapusenebovi, veleknězi Amona, když zjistí, že jsou těhotné. Obětují mu slaný chléb a sladký med, aby se dozvěděly, jestli porodí chlapce nebo děvče. A Hapuseneb se zeptá bohů. Samozřejmě je každá druhá předpověQ mylná. Když přijde těhotná žena ke mně, tak ji nechám postříkat vlastní vodou koš s obilím. Levá polovina je naplněná pšeničnými zrny, pravá ječmenem. Pokud dřív vzejde pšenice, bude to děvče. Když vzklíčí dřív ječmen, bude to chlapec. To nejsou žádné čáry, to je vědecká zkušenost!“ Ngata najednou cítila, jak se v koši pod ní něco pohnulo. Tázavě pohlédla na Tetiho. Ten odpověděl obvyklým širokým úšklebkem a pohlédl mezi její statná stehna, kde hrozivě vystrkovala hlavu kobra. Ngata chtěla křičet, ale hrůzou ze sebe nevypravila ani hlásku, s vytřeštěnýma očima a se zvednutými pažemi zírala dolů do svého rozkroku. „Nehýbej se!“ řekl Teti klidně, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. „Had cítí teplo tvého těla. Nic ti neudělá, dokud se nepohneš!“ 19
Strnulá jako socha a blízko mdlobám Ngata pozorovala, jak syčící had otáčí širokou hlavu na všechny strany a v pomalém rytmu ji zvedá a sklání. Zdálo se, že si Teti situaci užívá. Při všech bozích, tak udělej přece něco! chtěla křičet. Nic se nestalo. Lékař se dlouhý okamžik opájel mocí a vychutnával si pohled na černě se lesknoucí zvíře před jejím ohanbím. Núbijka už málem šílela a nedokázala rozeznat, co je děsivý sen a co skutečnost. Každým okamžikem mohla kobra zaútočit. A jen Teti měl nad hadem moc. Byla to pravda, nebo se jí to jen zdálo v jejím smrtelném strachu, že mág zvedl paže, roztáhl prsty a hrozivě přistoupil ke kobře? Kobra neochotně měřila svou sílu s mágem, zvedala a skláněla hlavu, nejdřív prudkými pohyby, pak stále ochableji, až jí najednou splaskl nafouklý krk, ztenčila se a konečně zmizela škvírou v koši. Ngata stále ještě setrvávala ve své strnulosti, paže zvednuté, pohled zaměřený mezi stehna, neschopná jakéhokoliv pohybu. Fascinován zážitkem zatahal Teti Núbijku za zvednuté ruce, a ty spadly jako strnulé údy loutky do původní polohy. A kdyby v tomto okamžiku do ní strčil, sesula by se na zem jako socha, které podtrhnou podstavec. Teti se kradl kolem ní, pohledem zálibně klouzal po jejím ušlechtile tvarovaném černě se lesknoucím těle, očima laskal plné křivky jejích ňader, květinkovým pupíkem korunované břicho a rozkošná stehna, jež se setkávala v černých kudrnách. Pak poklekl, aby zachytil její pohled, natáhl k ní roztažené prsty a hlasitě, aby ho dívka slyšela, zvolal: „Ngato, slyšíš můj hlas, to jsem já, Teti!“ „Teti! Ano!“ ozvalo se žvatlavě z úst Núbijky. „Ngato, pohlédni na mě, slyšíš, podívej se mi do očí. Co vidíš, Ngato?“ „Hada ureuse…“ „Co dělá ten had, Ngato, řekni!“ „Vztyčuje se, nafukuje, oči jako oheň…“ „Ty máš z hada strach?“ „Ano, strach, Ngata strach, strach!“ „Poslouchej, Ngato, nemusíš se hada bát, protože já, Teti, 20
mám nad tímto hadem moc. Ale musíš dělat všechno, co ti Teti poručí, všechno! Rozuměla jsi?“ „Všechno. Ngata rozuměla.“ „Musíš udělat všechno, co po tobě budu žádat, a nikdy se nesmíš na nic ptát, slyšíš?“ „Nikdy se ptát. Ngata udělat všechno, co Teti žádat.“ „Dobře, Ngato. Dávej pozor, já tě teQ zase probudím. Lusknu prsty, had zmizí a ty si už nic nebudeš pamatovat.“ Sotva Teti luskl palcem a prostředníčkem, Ngata si hřbety rukou protírala oči, jako by se probouzela ze sna. „PojQ sem ke mně, Ngato!“ poručil mág, „poslechneš teQ můj příkaz…“ Střežen ostrými psy strávil Senenmut den a noc v žaláři za domem vezíra. Už se loučil se životem, protože jak mohl dokázat, že šíp z jeho luku nebyl určen služebné, a už vůbec ne princezně? Ramose, jeho otec, byl rolník, třikrát do roka vydobyl z Nilu to nejnutnější k životu, na víc to nestačilo. Jak by mohl zaplatit písaře a advokáta, který by syna hájil před soudem? Proto byl Senenmut velice překvapený, když se ráno třetího dne objevili na místě pravdy dva sluhové, kněží, kteří ho vzali mezi sebe a beze slova ho vedli úzkými uličkami předměstí ven ke chrámu Amona z Karnaku. Senenmut se neodvážil ptát vážně se tvářících holohlavých kněží, zahalených do panteřích kožišin. Před velkým pylonem, jehož cimbuří strmělo nad budovami města, přistoupil ke skupině Puemre, druhý věštec Amona. Držel v ruce pytel. „Na přání První ze šlechtičen,“ prohlásil stručně, „má Amonovo proroctví rozhodnout o tvé vině nebo nevině.“ Podal kněžím pytel. A ještě než Senenmut ve svém rozrušení našel odpověQ na otázku, proč při všech božstvech Hatšepsut chce, aby rozhodlo proroctví, přetáhli mu kněží pytel přes hlavu a svázali ho kolem beder. Pak ho postrčili přes práh chrámu. Srdce mu bušilo až v krku. V nitru chrámu, do kterého nesměl obyčejný smrtelník pod trestem smrti vstoupit, udeřilo Senenmuta tísnivé dusno. A vzá21
pětí pronikl pytlem štiplavý pach. Senenmut se zapotácel a v panice lapal po dechu. Zdálo se mu, že padá, ale žádná ruka mu nepřispěla na pomoc. Stál uprostřed hořícího ohně? Hořela mu pod podrážkami zem? Nebyl schopen představit si tajemstvími opředené nitro velkého Amonova chrámu, cítil na svém těle střídavě horko a chlad. Měl skončit v ohni? Z dálky, jako z temného sklepení, zazněl žalostný zpěv vysokých ženských hlasů, přerušovaný klapotem a břinkavým zvukem sister. Ženy se blížily a v bezprostřední blízkosti provinilce se tancem dostávaly do extáze. Senenmut teQ rozuměl, co zpívaly: „Uchopte olej a myrhu, oviňte věnce kolem krku, nebo- nádherný bůh Amon je milostivý!“ Ale neviděl, jak se chrám pozvolna plní v mihotavém svitu červeně zářících pochodní. Amonovo proroctví vyžadovalo mnohohlavé svědectví. Proto byli přizváni všichni čistí, kněží a kněžky, vysocí úředníci a dvořané. Stále více lidí přicházelo zpoza vysokých sloupů sálu, aby nedůvěřivě pozorovali ubohý lidský uzlíček, který se kymácel jako rákosí před planoucím obětním ohněm. Čpavý šedobílý dým marně hledal průduch v kamenném stropě, a tak jako těžký, dusivý oblak zalehl posvátný prostor. Vtom najednou z chuchvalců dýmu na přední straně vystoupily dvě postavy, které přítomní uvítali pokleknutím: velekněz Hapuseneb a soudce a vezír Senzemab. Beze slova přistoupili zleva a zprava k provinilci, obrátili se a hleděli směrem, kterým přišli. Rozprostřelo se hrobové ticho. Bylo slyšet jen praskání ohně a syčení pochodní, když se z portálu Nejsvětějšího vznesla božská socha Amona v lidské velikosti. V prvním okamžiku to skutečně vypadalo, jako by se socha vznášela. Avšak pak se z dýmu vynořily čtyři nahé postavy kněžích s nosítky na ramenou. Krátkými cupitavými kroky vlekli těžkou sochu před dýmající oheň. Senzemab pozvedl hlas a četl z papyru: „Jeho Veličenstvo Thutmose, vládce Obou zemí, budiž mu dopřán dlouhý život a blaho na miliony let, prosí Amona ve Vesetu, který naplnil svůj čas, aby vynesl spravedlivý rozsudek v tomto obtížném případě: Senenmut, syn rolníka Ramose a jeho poctivé matky Hatnefer, 22
je obviněn, že usiloval o život Hatšepsut, První ze šlechtičen, kterou objímá Amon, a přitom zabil šípem služebnici královské dcery. Obviněný toto popírá a tvrdí, že zastřelil služebnici nedopatřením při lovu divokých hus. Vyslov soud, Amone z Vesetu!“ Velekněz sáhl do misky s vonnými sušenými bylinami, nasypal hrst do obětního ohně a monotónně se modlil: „Amone-Re, vznešený z Karnaku, přijmi tuto vůni bylin pravdy.“ Pak sáhl do druhé misky s bylinami, rozsypal je do plamenů a mumlal: „Amone-Re, vznešený z Karnaku, přijmi tuto vůni všemoci.“ Syčelo to a dýmalo a chuchvalce štiplavého bílého kouře se plazily po zrcadlově lesklé podlaze, takže kněží a ostatní významné osobnosti říše stáli jako v oblacích. „Řekni, Amone-Re, vznešený z Karnaku,“ zvolal Hapuseneb zvýšeným hlasem, „mluvil tento Senenmut, syn Ramose a poctivé Hatnefer, pravdu?“ Zašněrovaný do pytle a omámený obětním ohněm naslouchal Senenmut odpovědi boha. Co se stane? Ano, lidé vyprávěli tajemné věci o obávané Amonově věštbě. Nikdo ale nevěděl nic bližšího. Jisté bylo jen to, že výrok boha byl nezvratný, že neexistovala druhá instance a že dokonce ani faraon neměl možnost omilostnit někoho, koho Amon prohlásil za vinného. Proč Amon neodpovídal? Při jeho vševědoucnosti mu přece muselo být známo, že Senenmut mluvil pravdu. Chlapec se chvěl po celém těle, dusil se, potácel, protože věděl, že by ho předhodili krokodýlům u svatého jezera – pak se nehlučně zhroutil. Kněží ani ostatní významné osobnosti říše si toho nevšimli. Zírali na hrozivě jiskřící božský obraz, který teQ strměl z bílého oblaku kouře jako nadzemský zjev. A vtom se najednou bůh pohnul, nejdřív sotva znatelně, avšak potom, ano – bylo to vidět naprosto zřetelně –, Amon přikývl, řekl: ano, Senenmut mluvil pravdu. Šepot prolétl sloupovým sálem, přerušovaný jen vysokým hlasem velekněze Hapuseneba: „Tak se staniž, vznešený z Karnaku!“ Když se Senenmut probudil, hrůza mu lezla po těle. Obrovské krokodýlí chřtány s hnusnými špičatými zuby mu chňapaly po nohách a trvalo hodnou chvíli, než se stal pánem svých smyslů 23
a poznal, že leží na umělecky zdobeném lůžku a hlavu má opřenou ve vidlici, jakou EgypTané používali místo polštáře. „Kde to jsem?“ ptal se Senenmut a vlastně ani nevěděl, komu určil svou otázku. Najednou se nad ním objevila tvář a spadly na něho krásně spletené vlasy dívky. „Hatšepsut?“ „Jsi v mém paláci a já jsem Hatšepsut, První ze šlechtičen, velká dcera faraona.“ V prvním okamžiku se Senenmut domníval, že vidí přelud. Vzepřel se na lokty, rozhlédl se prozářeným prostorem, jehož okna byla zastřena světlezelenými závěsy, poznal dvojitou ženskou tvář bohyně Mut nad pilastry dveří a viděl pestré ptáky ve zlatých klecích, které stály všude. Nato padl zpátky na lůžko a zvolal: „Při Amonovi, Mut a Chonsovi, to je onen svět!“ Hatšepsut se smála: „Pomalu, pomalu! Tak daleko to ještě není! Věštba Amona vynesla soud. Vznešený z Karnaku potvrdil tvou výpověQ. Šíp z tvého luku platil skutečně divoké huse, a ne mé služebnici nebo mně.“ Tak to tedy bylo. Senenmut se pozvolna začal orientovat v novém životě. Ano, připadalo mu, jako by se znovu narodil, když už zúčtoval se životem. „Ale proč jsem tady, v tvém paláci?“ zeptal se opatrně. „To je prosté. Pověřila jsem Minhotepa, faraonova hofmistra, aby tě sem dopravil pro případ, že vznešený z Karnaku potvrdí tvou nevinu.“ Při těch slovech dívka zatleskala a vstoupilo půl tuctu nahých otrokyň, ještě zpola dětí s pučícími ňadry. Nesly mísy a kelímky, krabičky a lahvičky, jaké Senenmut ještě nikdy neviděl, a beze slova ho začaly mýt, drhnout a masírovat. Senenmut pozoroval vleže něžnou očistnou hru malých obratných prstíků a neodvažoval se pohlédnout na princeznu, která v jisté vzdálenosti přihlížela vzrušující kosmetice. S rutinou zkušených lazebnic ho otrokyně natřely mastmi, učesaly, odložily jeho bederní roušku a zanechaly ho nahého a voňavého na lůžku. Nenápadně, jak přišly, se zase vzdálily. Najednou před ním stála Hatšepsut. Usmála se: „Jak jsi krásný a silný…“ 24
Senenmut soustředil všechny své smysly, aby našel odpověQ. „Proč to děláš, princezno?“ zeptal se nakonec. „Líbíš se mi.“ „Ale já jsem syn rolníka Ramose, žijícího z milosti Nilu, který v podzimním čase achetu zaplaví jeho pole.“ „A já jsem dcera faraona Thutmose, dědička sluneční krve,“ opáčila Hatšepsut výsměšně. „Není správné, že První ze šlechtičen, kterou objímá Amon, prokazuje tuto přízeň neurozenému.“ „Co je správné, určuji já!“ Senenmut mlčel. Neodvažoval se pohnout, když k němu Hatšepsut přistoupila a hladila mu dlouhými jemnými prsty tělo, avšak krev v žilách mu vřela. Ačkoliv, nebo právě proto, že se ho dotýkala jen špičkami prstů, vzrušila ho natolik, že se musel ovládat, aby ji nestrhl do náruče. Přes svých šestnáct let nebyl v lásce nezkušený. Ve dvanácti ho svedla Ruja, žena generála faraonova vojska, když její muž ležel v poli. Vzala jeho obelisk do úst a vdechla této části těla, které si do té doby nijak zvlášT nevšímal, sílu, jež žádostivou ženu omámila. Moc, kterou on, dítě, měl nad ní, zralou ženou generála, ho současně uvrhla do jistého poddanství. Neustále znovu chtěl ovládat tuto hrdou ženu a za nocí se vkrádal do vojákova domu. Dokonce obětoval Minovi holubici, aby generál zase brzy odtáhl do války, a byl vyslyšen. A osamělá Ruja ho noc co noc, když se mu podařilo nepozorovaně odejít z domu, vyučovala umění milovat. Hatšepsut byla dívka jeho věku. V ní se spojil půvab mládí s vřelostí zralé ženy a Senenmut se rozplýval pod jejími něžnými dotyky. Jeho tělo se k ní žádostivě vzepjalo a ona pochopila. Vtiskla jeho tvrdý obelisk hluboko do sebe, cítila bolest, která ji vzrušila a současně nadchla. Ani princezna už nebyla nedotčená. Podle prastaré tradice ji zbavil panenství její otec Thutmose a od té doby mu musela být občas po vůli – pochybné potěšení. Požitek při tom necítila a pokaždé se ptala, proč to tak musí být. Proč to je vždycky muž, který vyžaduje své právo? Nyní ale, když seděla na dobře stavěném chlapci a pažemi 25
divoce bojovala s neviditelným protivníkem, když se nad ním třepetala jako krahujec na své samičce v pobřežním písku řeky, cítila nespoutanou rozkoš. Její touha rostla, stupňovala se, dosáhla vášnivé žádostivosti. Jako smyslů zbavená mu zaTala prsty do hrudi, dlouhým jazykem škádlila jeho pulzující krční tepnu, aby ho vzápětí jako fretka, když zabíjí hada, kousla pod bradou. Senenmut dávno zapomněl na nezvyklou, nečekanou a nedovolenou situaci a vnikal hlouběji a hlouběji do dívky. Velký chrám Amona v Karnaku by se mohl zřítit, Senenmut by to neslyšel. Když vinula své tělo, že se její ňadra podobala zlatým rybkám ve svatém jezeře, když na něho padaly její vlasy, a když na něm tančila v milostném vytržení jako kněžka při velkém svátku Opet – to mu dalo na všechno zapomenout. Jeho mysl znala už jen jediný cíl, vylít se do ní, mohutně jako Nil, který v podzimním měsíci paofi zavlaží prahnoucí pole v údolí. A když dívka ječela jako mladá nakopnutá kočka a jásala jako chór zpěvaček při hymně na Mina, když hlasitě a vroucně vzdychala: „Ty můj nádherný, nenasytný surovče! Miláčku, ach Senenmute!“, tehdy ho pozvedla mohutná vlna, zatočila s ním nesčetněkrát v pěnivém víru a spláchla ho jemně na horký, sluncem vyhřátý pobřežní písek. „Milovaná princezno,“ šeptal Senenmut, „jsi lotosový květ na vodách věčnosti! Všechno, co mám, jsem ti dal.“ Hatšepsut se usmívala. „A to je hodně! Víc, než kdy můžu splatit.“ Díval se jí hluboko do očí, jestli se mu snad nevysmívá. Dívka to zřejmě myslela vážně. „Přála bych si, aby Re, pán světového pořádku, který ráno vychází na horizontu a večer, podobný Tumu, se ukládá k odpočinku, mi neurčil být dcerou faraona! Odešla bych teQ s tebou, obdělávala bych pole a pekla chléb a v noci bych tu byla pro tebe, kdykoliv bys mě zavolal.“ Senenmut zakryl Hatšepsut rukou ústa. „Neříkej taková slova! Já jsem syn rolníka Ramose, ty jsi dcera faraona Thutmose. Nebylo správné, co jsme udělali.“ „Správné to nebylo,“ odvětila princezna, „ne, ale bylo to přání mého srdce. Mám žíznit, i když pramen tryská vedle mě?“ Senenmut pokrčil rameny. „Komu jsi určena?“ 26
„Můj otec mě dal mladému Thutmosovi, aby sluneční krev zůstala zachována.“ Tomu hňupovi, pomyslel si Senenmut. Viděl syna panovníka při slavnostech a průvodech, chlapce bez vůle, který vystupoval vždycky v doprovodu své matky Mutnofrety. Senenmut skryl svou tvář v lokti. „Vím, co si teQ myslíš,“ povzdechla si Hatšepsut, „zřejmě mě lituješ, že mě čeká život s bastardem. Ale neboj se, já už to zvládnu!“ Senenmut přikývl. „Ano,“ prohlásila Hatšepsut, „a ty mi při tom pomůžeš.“
27