NADA AL-AHDALOVÁ C hadídža A l -S alamíová
R an n í ro s a Příběh jedenáctileté dívky, která se vzepřela osudu
ranni rosa_003.indd 1
2/14/17 3:26 PM
ranní rosa_Sestava 1 12.01.17 15:58 Stránka 4
Nada Al-Ahdal, Khadija Al-Salami LA ROSÉE DU MATIN Copyright © Éditions Michel Lafon – Paris 2015 Published by arrangement with Lester Literary Agency All rights reserved Translation © 2017 by Šárka Belisová ISBN 978-80-249-3265-1
ranní rosa_Sestava 1 12.01.17 15:58 Stránka 5
1.
q
Klidné deˇtství MOjE jMÉNO NADA značí v arabštině „ranní rosa“. Mám ho moc ráda a za nic na světě bych ho nevyměnila. Narodila jsem se a vyrostla v Turiabě, vesničce ležící na západě jemenu v kraji Tiháma. Na mapě je to dlouhý pobřežní pás pouští, táhnoucí se podél Rudého moře, od břehů Saúdské Arábie na severu po průliv Báb al-Mandab na jihu. Moje vesnice se nachází asi hodinu cesty od moře. Podnebí je tam suché, s minimálními srážkami, a přitom s extrémní vlhkostí vzduchu a vysokou teplotou po celý rok. V létě může dosahovat pětačtyřiceti stupňů. Není tedy těžké uhodnout, proč jsem byla na své jméno tak pyšná, jakmile jsem dospěla do věku, kdy jsem si jeho význam uvědomovala. Zkuste si představit, jaký pocit svěžesti ze mě jako „ranní rosy“ mohla mít v tom horkém, vyprahlém prostředí má rodina. Při představě, že na každý list nebo stonek trávy kladu perlu rosy, která vydrží do chvíle, než ji pohltí žhavé slunce, jsem se každé ráno cítila náramně důležitá. Navzdory místnímu podnebí je Tiháma významnou zemědělskou oblastí. Pěstuje se tam čirok, papája, a dokonce i bavlna. Zanedbatelný není ani chov hovězího dobytka a dro5
ranní rosa_Sestava 1 12.01.17 15:58 Stránka 6
RANNí
RO S A
medárů. Ostatně přístavní město al-Hudajda má díky svým trhům velký hospodářský význam. Místní ženy se snědou, sluncem osmahlou tváří se zásadně liší od obyvatelek horských oblastí s velmi světlou pletí. Ve škole jsem se dozvěděla, že někteří historici v nich vidí potomkyně etiopských uchvatitelů jemenu z 3. až 6. století a osvobozených otroků. Krajinu tam tvoří výhradně pouště a polopouště s nádhernými dunami, na něž jsem se ráda dívala při jízdě na motorce sloužící jako taxi, vmáčknutá mezi otce a řidiče, když jsme jezdili na nákupy do Bajt al-Faqíhu, kde se konaly věhlasné velké páteční trhy. Když jsem byla malá, otci dělalo dobře, že mě může brávat s sebou na trh. Nejvíc ho těšilo, když mě viděl celou rozechvělou kulit oči a zírat s pusou otevřenou údivem na výjevy, které se nabízely našim zrakům. „Tenhle trh je největší v našem kraji, nejzajímavější z celého jemenu, od 17. století je považován za nejvyhlášenější,“ vysvětloval mi otec se zaujetím. Na velký páteční výlet jsem se vždycky těšila. Matka vyrostla v Saúdské Arábii a měla mnohem přísnější výchovu, než je ta, které se dostává zdejším ženám. To, že otce doprovázím na trh, neschvalovala, a ještě míň se jí líbilo, že jezdím na motorce, na niž se pohlíží jako na výlučně mužský dopravní prostředek. Ale nemohla s tím nic dělat. Nebyla jsem poslušná dcera, měla jsem tvrdou hlavu a otec mou zvědavost a všechny mé rozmary uspokojoval. jet na trh do Bajt al-Faqíhu mi dávalo příležitost vidět na jednom jediném místě pohromadě veškerou rozmanitost Tihámy a jejích obyvatel: ženy v barevných šatech se špičatými slaměnými klobouky na hlavě, hrdé a rovnocenné mužům, kozy a dromedáry na dobytčím trhu, který se konal na rozlehlém pozemku na severu. Významné místo zaujímala řemesla – hrnčířské a proutěné zboží, ale hlavně látky, skutečně vyhlášené, jejichž výrobu by6
ranní rosa_Sestava 1 12.01.17 15:58 Stránka 7
KLIDNÉ
DěTSTVí
lo možné sledovat přímo na místě. V rušných uličkách útočily na všechny moje vyostřené smysly vůně aromatických bylin, barvy koření, pokřikování prodavačů… V ohybu jedné z nich prodával malý kluk náhrdelníky z čerstvých jasmínových květů a mně se ho na otci, který mi nedokázal nic odepřít, vždycky podařilo vymámit. To byla chvíle čirého štěstí! ještě dřív, než otec stihl dát prodavači drobné mince, už mi náhrdelník visel na krku a pokrýval mou hruď. Prsty pravé ruky jsem se probírala v květech a ty vydávaly obvyklou příjemně svěží vůni. Z těch výprav jsem se vracela s hlavou plnou vzpomínek, šťastná, že jsem objevila nové obzory, které značně přesahovaly běžný svět naší vesničky, kde se nikdy nedělo nic zvláštního. Na zpáteční cestě otec dělal zastávku v Zabídu před velkou mešitou, aby tam vykonal páteční modlitbu. jednou mi s velkou pýchou vysvětlil, že tohle město je zapsáno na seznamu světových památek UNESCO: „Zabíd se v minulosti proslavil tím, že poskytoval mimořádně kvalitní vědeckou a náboženskou vzdělanost. Tady vynalezli algebru. Od 13. do 15. století tohle město uznávali v celém muslimském světě jako kulturní a univerzitní metropoli, která se pyšnila osmdesáti šesti mešitami.“ Než otec vstoupil do mešity, aby se pomodlil, svěřil mi naše nákupy pořízené na trhu a našel mi kout ve stínu, abych v tom nesnesitelném poledním horku neutrpěla úpal nebo dehydrataci. Nařídil mi, ať tam na něj poslušně počkám, a pak vždycky ještě na závěr dodal: „Vím, že se na tebe můžu spolehnout.“ Souhlasně jsem přikývla. jakmile zmizel uvnitř mešity, v nohách jsem ucítila mravenčení. Pro neohrožené děvče jako já, zcela prosté bázně, začínala naprostá svoboda! Má všetečnost mě táhla do uliček 7
ranní rosa_Sestava 1 12.01.17 15:58 Stránka 8
RANNí
RO S A
středověkého města, které podle otce kdysi bývalo politickým a kulturním centrem honosícím se slavnou a prestižní univerzitou, jež se po staletí v celém muslimském světě a okolí Indického oceánu těšila značnému vlivu. Poledne bývá nejteplejší doba dne. Muži se syny se modlili v mešitě, zatímco ženy s dcerami se činily doma při přípravě oběda, než se muži vrátí. Samotná jsem procházela liduprázdnými ulicemi, kolem krku jasmínový náhrdelník, který mě svou vůní v tom palčivém vedru příjemně osvěžoval. Měla jsem pocit, že mi to neobyčejné město patří, a zapomínala jsem, že mám šaty promáčené potem. Kráčela jsem nazdařbůh uličkami lemovanými nízkými domy z vybledlých cihel, jež zdobily štuky a často dokonce i vlysy. Na hlavním náměstí se tyčila turecká citadela s impozantními hradbami. Přesto jsem si dávala pozor, aby všechna ta nádhera neodvedla mou pozornost natolik, že bych mohla ztratit pojem o čase. Stále jsem sledovala imámovo kázání, z mešity vysílané tlampači, které trvalo půl hodiny. Hned potom začínala modlitba, a tak jsem věděla, že pět minut poté budou všichni vycházet ven. Pohledem jsem ještě přeletěla kopule patřící velké mešitě al-Aš’aríja, zdobené geometrickými tvary. Musela jsem se co nejrychleji vrátit tam, kde mě otec nechal, dřív, než vyjde z mešity, jinak už mě nebude chtít brát s sebou. * * * Narodila jsem se v roce 2002, ale neví se, kterého dne ani měsíce. Přitom matka i otec umí číst a psát. Ale přesné datum mého narození, které pro ně bylo dnem jako každý jiný, se nenamáhali zaznamenat. Dítě nepřichází na svět proto, že je vytoužené, a tak to není žádná zvláštní událost, ale výsledek boží vůle, nad kterou se nikdo nepozastavuje. V jemenu jsme fatalisté, což dokládá známé pořekadlo: „Každý novorozenec 8
ranní rosa_Sestava 1 12.01.17 15:58 Stránka 9
KLIDNÉ
DěTSTVí
přichází na svět se svým osudem.“ Proč se tedy starat o zaznamenávání nějakého data narození, když jsou mnohem důležitější věci na práci jako třeba dojít pro vodu a dřevo nebo postarat se o obě další dcery a chlapce, kteří se matce narodili přede mnou? Matka nenávidí život, jenž jí osud nadělil. Nedokáže se zbavit pocitu křivdy, protože musela odejít ze Saúdské Arábie, kam se její rodina vystěhovala v sedmdesátých letech v době ropného boomu, aby unikla těžkému životu v jemenu, považovaném za jednu z nejchudších zemí na světě. Dědeček, matčin otec, patřil mezi šťastlivce, protože se mu podařilo najít dobře placenou práci v Saúdské Arábii, takže jeho manželka mohla přijet za ním. To byl sen většiny jemenských vesničanů. Nejčastěji odcházejí z domova muži – ženy musejí zůstat a postarat se o pole a děti. Většině těchto žen se tak nedaří vídat manžely víc než jednou za čtyři až pět let. Získat pracovní povolení v Saúdské Arábii je samo o sobě ohromné štěstí. Když se navíc ještě povede zařídit, aby rodina mohla být pohromadě, a dostatečně ji materiálně zabezpečit, je to opravdový zázrak. Babička byla šťastná a pyšná na manžela za to, že jí umožnil, aby za ním přijela. Už nechodila pro vodu a dřevo a mohla vést pohodlný život. Netušila ovšem, že za to zaplatí ztrátou svobody. V Saúdské Arábii nemohla vycházet z domu sama, už se nesměla oblékat tak, jak by si přála. Byl konec nošení pestrých šatů, konec vycházení ven s odhaleným obličejem, symbolem její identity a úcty coby lidské bytosti. Už se nemohla normálně stýkat s muži a ženami z vesnice, bavit se s nimi o běžných věcech každodenního života. V Saúdské Arábii ženy musejí chodit úplně zahalené a z domova nesmějí vycházet bez ochranného doprovodu mužského člena rodiny. Zpočátku bylo pro babičku velmi těžké zvyknout si na černé 9
ranní rosa_Sestava 1 12.01.17 15:58 Stránka 10
RANNí
RO S A
látky, které zahalují celé tělo a obzvlášť obličej. Vyprávěla nám, že mívala pocit, jako když se dusí. Trpěla tím, protože si připadala jako vězenkyně – už jí nebylo dovoleno svobodně se bavit s kamarádkami a už vůbec ne s muži pracujícími v čirokových polích. Za několik měsíců se však smířila s osudem a na nový život si zvykla. Matka byla po svém narození zcela přirozeně vychována v duchu saúdských tradic. V Saúdské Arábii měla úžasný život. Nemusela nic dělat, ani domácí práce, neboť díky svému otci, který tvrdě pracoval, byla finanční situace rodiny zcela uspokojivá. Doma měli k dispozici služebnou, a dokonce i řidiče. Naneštěstí však osud určil matce jinou cestu, a tak mělo její štěstí krátké trvání. * * * Dne 2. srpna 1990 došlo k napadení Kuvajtu Irákem, což způsobilo politický šok, který měl značný dopad na Saúdskou Arábii, krutě konfrontovanou s vlastní zranitelností a vlastními konflikty. Dne 8. srpna pronesl král Fahd projev, v němž vyslovil souhlas se vstupem mezinárodní koalice na půdu království, což vyvolalo v saúdskoarabské společnosti rezervovanou odezvu. jemenský stát učinil rozhodnutí a na summitu představitelů členských zemí Ligy arabských států, konaném téhož měsíce v Káhiře, hlasoval proti mnohonárodnostní koalici ve prospěch výlučně arabské ochrany, která by měla bránit Saúdskou Arábii proti Iráku. V listopadu, kdy byla svolána Rada bezpečnosti OSN, hlasoval jemen proti rezoluci, která měla umožnit vojenskou intervenci vůči Iráku, pokud se z Kuvajtu nestáhne do 15. ledna 1991, a současně odmítnout jeho anexi Irákem. jemen dával přednost arabskému řešení problému bez zahraniční vojenské intervence. V prosinci, kdy předsedal 10
ranní rosa_Sestava 1 12.01.17 15:58 Stránka 11
KLIDNÉ
DěTSTVí
Radě bezpečnosti OSN, znásobil úsilí stát se při řešení krize prostředníkem. Dne 14. srpna 1991 předložil předseda vlády jemenu na návštěvě tehdejšího iráckého prezidenta Saddáma Husajna mírový plán s cílem zabránit válce (plán předpokládal odchod Iráku z Kuvajtu a nahrazení západních sil arabskými jednotkami), s nímž přitom vyjádřily souhlas Egypt, Francie a Spojené státy. Saúdská Arábie na to reagovala odvetným opatřením, v jehož rámci ze svého území nelítostně a bez varování vyhostila téměř milion jemenských pracovníků, aniž jim ponechala čas, aby si odvezli svůj majetek. Během několika týdnů rovněž zastavila svou pomoc (600 milionů dolarů) určenou na rozvoj jemenu. Tato rozhodnutí strašlivě dolehla na ekonomiku země. Nejenže imigranti už neměli žádné peníze, které by mohli posílat rodině, ale jelikož se do vlasti vrátili bez zaměstnání, hrozilo reálné nebezpečí, že budou představovat pro svou zemi další zátěž. Mezi těmito vyhoštěnými imigranty byli i moji prarodiče. Nelidská situace, jež měla ryze politické důvody, způsobila, že u dědečka propukla vážná nemoc. Lidé u moci se občas dopouštějí závažných chyb a neuvědomují si, že důsledky jejich rozhodnutí nejčastěji odnesou nevinní občané. Návrat do jemenu znamenal pro dědečka a babičku velké soužení. Měli osm dcer – včetně mé tehdy dvanáctileté matky – a tři syny. Dědeček z toho zoufalství onemocněl, o všechno přišel a nevěděl, jak svou velkou rodinu uživí. jediná práce, kterou se mu v Turiabě, naší vesnici, podařilo najít, byl prodej katy, byliny s omamnými účinky, jejíž listy dlouhé hodiny žvýká většina jemenců, aby zapomněla na každodenní problémy. 11
ranní rosa_Sestava 1 12.01.17 15:58 Stránka 12
RANNí
RO S A
Kata jedlá, v jemenu se jí říká kát, zaujímá významné místo v národní kultuře a identitě naší země. Žvýkání listů je společenská záležitost, v mnoha ohledech podobná pití kávy na Západě. Pro své účinky zahánějící ospalost, bystřící ducha a rozvazující jazyk je tato rostlina považována za ideální prostředek pro povzbuzení konverzace. Konzumace kátu je hluboce zakořeněna v místní kultuře podnikání i administrativě, je to jedinečný jev úzce spjatý s jemenskou společností. jeho listy žvýkají zejména muži během dlouhých hodin, většinou celé odpoledne, v prostorách k tomu určených, nazývaných mafradž a nacházejících se v posledních patrech domů, které skýtají okolními stavbami nerušený výhled na nádhernou krajinu. Kátové dýchánky se konají při příležitosti svateb nebo prostě jen v rámci přátelských setkání. Občas jeden z jejich účastníků hraje na nějaký hudební nástroj jako loutna nebo recituje básně. Muži tímto způsobem často „mění svět“ a rozebírají všechny problémy své země. jakmile ovšem nadejde chvíle pro realizaci pouhých představ, jakmile je potřeba něco udělat, provést reformy, o nichž sní, vše je zapomenuto a oni mají v hlavě jediné – jít si koupit další kát, aby mohli dál snít o tom, že jsou pány světa. je to opravdový začarovaný kruh. Kát mezi sebou žvýkají i ženy. Vlivem jeho účinků pak tančí, baví se vyprávěním veselých historek a vtipů, ale hlavně líčením intimních zkušeností s manželem. Kát úspěšně boří všechna tabu. já sama ho považuji za prokletí. Neboť jemenci v čase, který ubíjejí žvýkáním této rostliny, nevytvářejí žádné hodnoty. Za euforizující účinky kátu se ostatně platí vysoká cena. V této zemi, jedné z nejvyprahlejších na světě, se kát pěstuje na velké části zemědělské půdy, na úkor zejména kávy, jejíž vývoz je zdrojem přílivu cizí měny. Plocha věnovaná pěstování kátu se v jemenu v posledních třiceti letech dvacátého století roz12
ranní rosa_Sestava 1 12.01.17 15:58 Stránka 13
KLIDNÉ
DěTSTVí
rostla více než dvanáctinásobně a nezdá se, že by se měla zmenšovat, protože jde o velmi lukrativní plodinu. * * * Můj otec se narodil a vyrostl v rajmatském kraji ve vesnici al-Makáríja nacházející se asi hodinu cesty od té naší. Přes tuto oblast procházejí tři horské hřebeny – západní hory vysoké 1500 až 1800 metrů, středohoří guvernorátu dosahující výšky od 1500 do 2950 metrů a východní hory. Často se tam vyskytují výškově přechodné terény, kopce a náhorní plošiny, nad nimiž se navíc ještě vypínají vysoké horské masivy. Pohádkovému rázu údolí Rajmy s jeho ostrými vrcholky, horskými štíty, propastmi posetými důmyslně stupňovitými soustřednými terasami, které skýtají úrodnou půdu pro pěstování obilovin, zeleniny a ovoce, se nic nerovná. V dávných dobách se pro svou vysokou kvalitu proslavila zde pěstovaná rajmatská káva. Bohužel tuto plodinu z velké části nahradil kát. Pokaždé když s bratry a sestrami doprovázíme otce na cestě k naší babičce, která stále žije ve svém domě posazeném na vrcholu hory, nemohu se ubránit obdivu při pohledu na vesničky odvážně usazené v dokonalé rovnováze na štítech hor, zatímco se postupně odkrývají zrakům návštěvníků. Architektura těchto obydlí mě fascinuje. Nad sráznými svahy, jež jako by už ani nebyly z tohoto světa, s domky rýsujícími se proti nebi a přilepenými ke skále nad hustou mlhou, jako kdyby pohrdaly gravitací, zatímco ostatní stavby vypadají, jako by stékaly po úbočích, zažívám nefalšované dobrodružství. Nemohu se ubránit obdivu ke genialitě lidí, kteří se postavili této nádherné divoké krajině a vybudovali si svá obydlí hned vedle hnízd orlů královských, vítajících nás při příchodu do dědečkova domu s otevřenou náručí svých širokých křídel. Plně chápu, proč si jemenský stát tohoto ptáka tak mimořád13
ranní rosa_Sestava 1 12.01.17 15:58 Stránka 14
RANNí
RO S A
ného svou krásou a hrdostí, ale i silou a volností, zvolil do znaku. Můj lid s ním má mnoho společného, avšak s tím velkým rozdílem, že orel je nádherně svobodný, zatímco jemenci se dál poutají ke zvykům a tradicím, které sami vytvořili a jež jim komplikují život do té míry, že se stali jejich otroky. Způsob, jakým zde dospělí vedou svůj život, skutečně překračuje mé chápání. Dědečkův dům byl postaven z místního kamene a je stejně jako všechny horské příbytky velmi vysoký, má několik pater a chybí mu vnitřní dvůr, na rozdíl od našich cihlových, bíle natřených domů v tihámské pobřežní nížině, postavených s velmi zdobnými fasádami obvykle na stejné úrovni, otočenými do uzavřeného dvora, který hraje ve společenském životě rodiny důležitou roli. jednou ráno jsem se usadila na sluníčku na vrcholu hory, okouzlená krásou krajiny, a obzvlášť si užívala čerstvého osvěžujícího vzduchu. Otce, jenž seděl vedle mě, jsem se zeptala, proč odešel z tak překrásného místa s tak příjemným podnebím – v zimě chladným a v létě mírným – do Tihámy, kde panuje nepolevující horko a vlhko jako v sauně. Odpověděl mi, že ze své vesnice musel odejít z více důvodů. Pochází z osmi dětí. jeho otec, rolník, pěstoval na svých terasovitých polích obiloviny a kávu – dnes nahrazenou kátem. Dědečkova rodina patřila k potomkům proroka Mohameda a dodržovala tradice spočívající v tom, že nejméně jeden z členů rodiny se dá na duchovní dráhu a bude prohlubovat svou znalost islámského náboženství. A tak se dědeček stal odborníkem na víru. jeho titul faqíh označuje toho, kdo rozumí stejně dobře otázkám náboženským jakož i právním. Stejnou měrou byl veden k tomu, aby mohl přednášet, kázat a děti ve vesnici učit číst korán. Kromě toho se dědeček zajímal také o súfismus. Ten pro jemenské mystiky představuje úsilí o „překračování hranic 14
ranní rosa_Sestava 1 12.01.17 15:58 Stránka 15
KLIDNÉ
DěTSTVí
hmoty“. Důležitý je pro ně zpěv, ten je „průvodcem, který vede duše ke konání dobra“ (ilá maqám al-´ihsán), a to nikoli moralizujícím způsobem, ale optikou vnitřního probuzení, kdy v životě vezdejším každý nese odpovědnost za své činy. Taková filozofie ve mně vyvolává zájem, a tak si slibuji, že až jednou budu ve věku, kdy ji dokážu lépe chápat, budu se jí věnovat do hloubky, abych jí porozuměla. ještě víc mě vzrušuje samá, duchovní zpěvy, které dědeček a jeho súfijští přátelé zpívají – samá také znamená „duchovní vzestup“. Když společně zpívají básně, které složili významní světci islámu, díky melodii vnímám jejich hlubokou upřímnost, ačkoli ještě nejsem dostatečně zralá, abych chápala a dokázala docenit jejich smysl a skutečný význam. Vibrace probíhající mým útlým tělem mi předávají sílu a dostatek energie k tomu, abych dokázala zlézat vrcholky nejvyšších okolních hor. Melodické hlasy mě povznášejí vzhůru k nebeským výšinám, k jejich vznešenému Bohu. Radostný rytmus zpěvů mi dává pocit, že mám blíž k ráji. Toto spirituální opojení se projevuje pocitem pohroužení, sebezapomenutí v božské přítomnosti a podněcuje ve mně šílenou touhu být zpěvačkou. Třebaže význam těch textů pochytit nedokážu, velkolepá mystická melodie probouzí všechny mé smysly. Uvědomuji si, že zpěv je lékem pro mou duši a potravou pro srdce. Můj dědeček míval pořádně nabité dny, mezi prací na poli se věnoval vyučování koránu a zpěvům. Už mu nezbýval čas věnovat se svým osmi dětem ani vydělávat jim na řádnou výživu. A tak se můj otec Ismael ve svých deseti letech rozhodl odejít do města, vypravil se do Zabídu v Tihámě, kde bydlel jeho strýc z matčiny strany a obstojně si vydělával na živobytí jako kovář. S požehnáním rodičů se tedy nastěhoval ke strýci a ten ho zapsal do školy. Dopoledne měl vyučování a odpoledne pracoval ve strýcově kovářské dílně. je třeba upřesnit, že až do té doby se mu nedostalo žádného vzdělání, protože 15
ranní rosa_Sestava 1 12.01.17 15:58 Stránka 16
RANNí
RO S A
ve vesnici, v níž strávil dětství, žádná škola nebyla. Otec tedy chodil na vyučování a dokončil sedmou třídu. Ale pak se pro nedostatek finančních prostředků rozhodl plně věnovat kovářskému řemeslu. Když dospěl, začal žvýkat kát jako většina jemenců. Ta rostlina mu pomáhala lépe se soustředit a pracovat déle, aniž cítil únavu. Kát si kupoval od jednoho sešlého muže, jehož zdraví se den ode dne zhoršovalo. Otec jej na vlastní náklady nechal hospitalizovat, a nakonec se, pohlcen všemi starostmi a povinnostmi, zapomněl starat sám o sebe. Ten muž se chtěl otci za jeho pomoc odvděčit, a tak jej oženil se svou dcerou, svým v pořadí druhým dítětem z jedenácti, kterému ještě nebylo ani celých třináct let. Otec ušlechtilou nabídku umírajícího muže okamžitě přijal, ještě předtím, než se s tou dívkou setkal. její otec se jí neptal, jestli se svatbou souhlasí, viděl v ní způsob, jak dceru zabezpečit, a zároveň se zbavit jednoho hladového krku. Tak se stalo, že když se moje matka provdala, bylo jí dvanáct let a chodila do sedmé třídy. Vyprávěla mi, jak jí otec jednou, když se vrátila ze školy, vysvětlil, že rodina je na tom finančně velmi špatně. Tenhle problém může pomoci vyřešit jedině ona. „Našel jsem ti hodného manžela, který se postará nejenom o tebe, ale i o tvoji rodinu. jestli nebudeš proti, zahájím svatební proceduru.“ Matka souhlasila, aniž tušila, co svatba obnáší. Když se ve svatební den ocitla s mým otcem sama, dostala strach a okamžitě si ho zprotivila. Nechtěla, aby se jí dotkl. Otec byl naštěstí slušný člověk a nesnažil se něco urychlovat – než manželství došlo naplnění, čekal tři roky. Podporoval matku, aby dochodila školu a ukončila všech devět tříd. Navzdory tomu všemu otěhotněla už v patnácti. Tehdy čekala mou starší sestru, Nádiju, které je dnes sedmnáct let. Otec si 16
ranní rosa_Sestava 1 12.01.17 15:58 Stránka 17
KLIDNÉ
DěTSTVí
přál, aby matka pokračovala ve studiu, což se u jemenských mužů vídá zřídka, hlavně u těch, kteří nemají vysoké vzdělání, jako tomu bylo v jeho případě. Většina z nich je radši, když žena zůstane doma a stará se o ně a o děti. Ale otec nebyl jako ostatní, a proto má můj obdiv. jenže matka si nedovedla představit, že by chodila do školy s tak vystouplým břichem. Proto se rozhodla, že školy nechá. Na otce se zlobila a vůbec před ním neskrývala svůj hněv, že ji dostal do takové situace. V pouhých patnácti letech ještě nebyla připravená mít děti. Postupem času a díky jeho trpělivosti se nakonec smířila s tím, že s ním bude žít. O rok později přišla opět do jiného stavu, tentokrát čekala bratra Hášima. Každý rok tak přišlo na svět další dítě – druhá sestra Núr, bratr Abdulchálik, já a pak ještě tři další, bratr Muhammad, s nímž jsem si hrála a který je mi velmi blízký, sestra Azíza, sestřička Nasrín a po nich konečně devátý Mansúr, který se narodil 21. října 2014 – ten bude jako první z nás sourozenců díky této knize znát přesné datum svého narození. Matka si ustavičně stěžuje na svůj osud, hlavně když se srovnává s kamarádkami ze školy, jež pokračovaly ve studiu a dostaly se až na univerzitu, což jim umožnilo sehnat práci ve veřejné sféře a mít dobré společenské postavení. Velmi lituje, že odešla ze školy a nemá stejný život jako ony. Občas uvažuje o tom, že si školu dodělá, ale tohle pokušení vždycky rychle vyprchá, jakmile se vrátí do reality a podívá se na devět dětí, které má stále na starosti – péče o ně je práce na plný úvazek. * * * Nechápala jsem, proč moji rodiče chtěli mít tolik dětí. Zeptala jsem se na to matky, protože mě svými věčnými nářky rozčilovala. Odpověděla mi, že na to bych se spíš měla zeptat otce, což jsem bez váhání udělala. jaké bylo mé překvapení, 17
ranní rosa_Sestava 1 12.01.17 15:58 Stránka 18
RANNí
RO S A
když se širokým úsměvem prohlásil: „Země je velmi úrodná, její vůli se nedá vzpírat.“ Byla jsem páté z devíti dětí a z téhle prostřední pozice jsem vytěžila některá privilegia. Před školou nebo po ní jsem měla možnost plnit ty nejzajímavější úkoly. Zatímco mé dvě starší sestry pomáhaly matce v domácnosti, já jsem měla na starost nakupování. Dva krámky v naší vesničce, pekařství a obchod, kam jsem chodívala pro červené fazole, přede mnou brzy neměly žádné tajemství. V šest hodin ráno, než se šlo do školy, mě pro fazole matka posílala ke snídani. Vařila je s cibulí, rajčaty a nějakým kořením, bratři, sestry a já jsme si do nich namáčeli chleba. Červené fazole prodával šilhavý výrostek. Mladší zákazníci se mu posmívali. To mě rozčilovalo a snažila jsem se být na něj vlídná. Usmívala jsem se na něho a říkala mu, aby si jich nevšímal, že jsou to jenom hlupáci. On mi byl za mou účast vděčný a dával mi vždycky dvakrát víc fazolí, než za kolik jsem mu platila. To těšilo matku, která tak ušetřila trochu peněz. Po příchodu ze školy kolem poledne mě posílala koupit k obědu chleba nebo třeba zeleninu. Myslím, že schválně posílala spíš mě než bratry a sestry, protože věděla, že s lidmi vycházím přátelsky. Byla jsem nebojácná, bavila jsem se s obchodníky, zeptala se, jak se jim daří, zajímala se, co je u nich doma nového. Uznávali mě a rádi mě viděli, tím pádem mi dávali slevu. Ale nemělo to jen svá pozitiva. Když jsem chodila ven – využívala jsem toho také k tomu, že jsem s návratem nespěchala a hrála si s kamarádkami –, občas jsem ztratila peníze, které mi byly svěřeny na nákup, a domů jsem se vracela s prázdnýma rukama. V takovém případě jsem věděla, že mi to u maminky neprojde. Připravovala jsem se na pohlavky a výtky, a k tomu ještě na několikadenní domácí vězení. Moje laskavost vůči prodavači červených fazolí dodala odvahu jeho rodině, aby požádala otce o mou ruku. Ten to 18
ranní rosa_Sestava 1 12.01.17 15:58 Stránka 19
KLIDNÉ
DěTSTVí
díkybohu rázně odmítl se zdůvodněním, že jsem ještě mladá a musím nejdřív dokončit školu. Byla jsem na otce pyšná, že nechce, abych se vdávala dřív, než budu mít ukončené vzdělání. Asi bych měla dodat, že má rodina zažila tragédii, která všemi otřásla. Mou tetu, matčinu sestru, také provdali ve dvanácti letech. Naneštěstí pro ni její manžel nebyl tak trpělivý a laskavý jako můj otec a svých manželských práv využil ihned. Své první dítě tak porodila ve třinácti letech a manžel ji nelítostně mlátil. Slyšela jsem, že ji bil dokonce železnou tyčí, a když se opil, což se stávalo velmi často, choval se ke své ženě a k dítěti mimořádně surově. Teta to bezdůvodně kruté zacházení už nedokázala dál snášet. Rozhodla se skoncovat se životem – polila se benzinem a pak škrtla zápalkou. Upálila se. Tahle událost mnou naprosto otřásla a způsobila, že jsem si svatbu spojovala s velmi negativními představami. Proto jsem byla opravdu nesmírně ráda, že otec to zasnoubení nakonec odmítl. Po téhle události, kdy nevyhověl žádosti o mou ruku, mi otec vysvětlil, že by pro toho chlapce bylo trýznivé vídat mě dál ve svém krámě. Proto tam místo mě začal posílat bratra. Ten ale k matčině velké lítosti nosil domů mnohem míň fazolí než já… Všichni obchodníci na mě byli velmi laskaví s výjimkou jediného. Ten muž, starší než otec, měl obchod uvnitř svého domu a často mě slovně obtěžoval. Tvářila jsem se, že to neslyším. jednou zašel tak daleko, že se mě pokusil dotknout. jeho nestoudné gesto mě vyděsilo. Od té doby jsem se bála nejen jeho, ale měla jsem i strach svěřit se rodičům. Kdybych na něj řekla, co se mi pokusil udělat, buď by mi nevěřili, nebo by mi zakázali chodit ven. Proto jsem si to ohavné tajemství nechala pro sebe. Kdykoli mě matka po tomto incidentu po19
ranní rosa_Sestava 1 12.01.17 15:58 Stránka 20
RANNí
RO S A
slala na nákup k tomu muži, už jsem nevešla dovnitř, ale zavolala jsem zvenku, pro co jsem přišla. Nejdřív naléhal, abych si pro zboží došla dovnitř, ale to jsem rozhodně odmítala a pohrozila jsem, že odejdu a nic si nekoupím, pokud nevyjde před krám a neobslouží mě venku. jelikož potřeboval peníze, vylezl ven. Pokaždé, když jsem s ním měla něco do činění, jsem se musela vyhýbat jeho nemravnému pohledu.
20
ranní rosa_Sestava 1 25.01.17 16:19 Stránka 112
RANNÍ ROSA
Nada al-Ahdalová, Chadídža al-Salamíová
Z francouzského originálu La rosée du matin, vydaného nakladatelstvím Éditions Michel Lafon v Paříži v roce 2015, přeložila Šárka Belisová Redigoval Vít Mlejnek Jazyková revize Kateřina Teodosijevová Obálku zhotovila Gabriela Janovská Odpovědná redaktorka Leona Macháčková Technická redaktorka Lenka Gregorová Počet stran 112 + 4 strany obrazové přílohy Překladatelka děkuje Petru Felčerovi za revizi arabských výrazů Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2017 jako svou 8870. publikaci Sazba Spojené Grafické Továrny, Dobříš Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 32, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz