POHADKY_NA_HRANI_zlom.QXD_Sestava 1 8/9/16 8:28 AM Stránka 3
GiANNi RODARi
Pohádky na hraní
POHADKY_NA_HRANI_zlom.QXD_Sestava 1 8/9/16 8:28 AM Strรกnka 4
POHADKY_NA_HRANI_zlom.QXD_Sestava 1 8/9/16 8:28 AM Stránka 5
GiANNi RODARi
Pohádky na hraní Z italštiny přeložil Ondřej Vimr
KNIŽNÍ KLUB
POHADKY_NA_HRANI_zlom.QXD_Sestava 1 8/9/16 8:28 AM Stránka 7
V knížce najdete dvacet příběhů. Každý má tři zakončení. Můžete si vybrat, které by se vám nejvíc líbilo. Nemusíte však souhlasit ani s jedním a můžete si vymyslet vlastní konec pohádkového příběhu. Kdybyste byli bezradní a chtěli byste vědět, jaký konec by si vybral autor, najdete jeho vyjádření v závěru knihy.
? ? ?
POHADKY_NA_HRANI_zlom.QXD_Sestava 1 8/9/16 8:28 AM Strรกnka 8
POHADKY_NA_HRANI_zlom.QXD_Sestava 1 8/9/16 8:28 AM Stránka 9
Kouzelný bubínek Byl jednou jeden bubeník a ten se vracel z války. Byl chudý, neměl nic než bubínek, ale přesto byl spokojený, protože se po mnoha letech vracel domů. Už zdálky bylo slyšet, jak si hraje do kroku: bumtarata, bumtarata, bumtarata... Jde a jde, když vtom potká stařenku. „Vojáčku, budeš od té dobroty a dáš mi aspoň jeden penízek?“ „Dal bych vám i dva, babičko, kdybych nějaké měl. Ale žádné peníze nemám.“ „Určitě nemáš?“ „Celé ráno jsem si prohledával kapsy a nic jsem nenašel.“ „Podívej se znova, podívej se pořádně.“ „Do kapes? Ale prosím, když vám to udělá radost. Ale jsem si jistý, že... No, co je tohle?“ „Peníz. Vidíš, že jsi ho tam měl?“ „Přísahám vám, že jsem o něm neměl ani tušení. Taková nádhera! Vezměte si ho, rád vám ho dám, stejně ho určitě potřebujete víc než já.“ „Děkuji ti, vojáčku,“ řekne stařenka, „a já ti dám něco na oplátku.“ „Opravdu? Jenže já nic nechci.“ „Ale jen ber, dám ti takové kouzlo. Poslouchej: pokaždé když se rozehraje tvůj bubínek, všichni se budou muset dát do tance.“ „Děkuji vám, babičko. Tomu říkám kouzlo za všechny peníze.“ „Počkej, to není všechno: všichni budou muset tančit tak dlouho, dokud nepřestaneš hrát.“ „Naprosto skvělé! Ještě nevím, k čemu mi takové kouzlo bude, ale cítím v kostech, že se mi bude hodit.“ „Bude se ti moc hodit. Sbohem, vojáčku.“ „Sbohem, babičko.“ A voják se znovu vydá na cestu domů. Jde a jde... A když vstoupí hlouběji do lesa, vyskočí před něho tři loupežníci. „Peníze, nebo život!“
9
POHADKY_NA_HRANI_zlom.QXD_Sestava 1 8/9/16 8:28 AM Stránka 10
„Ale prosím vás, jen klid, vezměte si klidně celou portmonku. Ale to vám říkám, že je úplně prázdná.“ „Ruce vzhůru, nebo střelím!“ „Ale jistě, jistě, pánové loupežníci.“ „Kde máš peníze?“ „Pro mě za mě, já bych si je dal klidně i do klobouku.“ Loupežníci se podívají do klobouku, ale nic tam nenajdou. „Pro mě za mě, já bych si je dal klidně i do ucha.“ Podívají se mu do ucha, ale kde nic tu nic. „Říkám vám, že bych si je klidně dal na špičku nosu, kdybych nějaké měl.“ Loupežníci se dívají, hledají, šacují. Samozřejmě nenajdou ani vindru. „Ty jsi vážně úplný žebrák,“ řekne hlavní loupežník. „Ale počkej, my ti ještě zahrajeme, jen co ti sebereme bubínek.“ „No tak si ho vezměte,“ povzdychne si vojáček, „i když se mi s ním bude těžko loučit, protože mi dělá společnost už hezkou řádku let. Ale jestli to musí být...“ „Musí.“ „Smím si zahrát ještě poslední písničku, než mi ho seberete? Aspoň vás naučím, jak se na něj hraje.“ „No tak dobře, tak nám zahraj.“ „Tak dávejte pozor,“ řekne bubeníček, „já budu hrát. A vy... (bumtarata, bumtarata, bumtarata) a vy si zatancujete!“ A to byste měli ty tři nešťastníky vidět tancovat. Vypadali jako tři zdivočelí medvědi. Ze začátku je to bavilo, smáli se a žertovali. „Do toho, bubeníku. Zahraj nám taky valčík!“ „Teď polku, bubeníku!“ „Neumíš mazurku?!“ Po chvíli jsou už však celí udýchaní. Chtějí přestat, ale nejde to. Jsou unavení, nemohou popadnou dech, hlava jim z toho jde kolem, jenže kouzelný bubínek je nutí dál tancovat, tancovat, tancovat... „Pomoc!“ „Tancujte!“ „Smiluj se!“
10
POHADKY_NA_HRANI_zlom.QXD_Sestava 1 8/9/16 8:28 AM Stránka 11
„Tancujte!“ „Slitování!“ „Tancujte, tancujte!“ „Můžu si bubínek nechat?“ „Nech si ho... nech si všechny ty čáry a kouzla...“ „A můžu jít svojí cestou?“ „Všechno, co chceš, hlavně už přestaň hrát.“ Ale bubeník pro jistotu nepřestane, dokud nevidí, že všichni tři už lapají po dechu a samým vysílením padají na zem. „Takhle mě aspoň nedohoníte a nechytnete.“ A potom honem pryč. Čas od času z opatrnosti párkrát uhodí do bubínku. A v tu ránu se roztančí zajíci v norách, veverky ve větvích, sýčkové v hnízdech, nezbývá jim než se probrat z dřímoty do krásného dne. A dál jde chrabrý bubeníček cestou necestou, vrací se domů...
POHADKY_NA_HRANI_zlom.QXD_Sestava 1 8/9/16 8:28 AM Stránka 12
• První závěr Bubeník jde dál a dál, když vtom ho napadne: „Vždyť já na tomhle kouzle můžu zbohatnout. Provedl jsem to s těmi lupiči úplně špatně. Mohli mi pěkně vysázet svoje peníze. Však já si je najdu...“ A už se chce stejnou cestou vrátit, když vtom v dálce uvidí přijíždět dostavník. „To je jako na zavolanou.“ Klusající koně rozezváněli rolničky na postroji. Pošťák na kozlíku vytruboval veselou písničku. Vedle něho seděl ozbrojený strážník. „Zdravíčko, bubeníku. Chceš si přisednout?“ „Ne, tady je mi dobře.“ „Tak ustup z cesty, ať můžeme projet.“ „Moment. Nejdřív si zatancujete.“ Bumtarata, bumtarata... Bubínek se rozehraje. Koně se roztančí. Pošťák tancuje, div mu nohy neuletí. Strážníkovi pro tanec upadne puška. Tancují i cestující. A je dobré vědět, že ten dostavník převážel zlato z jakési banky. Tři bedny plné zlata. Nějakých tři sta kilo. Bubeník dál jednou rukou hrál na bubínek, druhou shazoval bedny na cestu a nohama je strkal za křoví. „Tancujte! Tancujte!“ „Už dost! Už nemůžeme!“ „Tak hybaj, ať se práší za kočárem, a ne aby vás napadlo se sem vracet...“ Dostavník odjede bez drahocenného nákladu. Z bubeníka se stane milionář. Teď si může postavit vilu, pobírat tučnou rentu, za ženu si vzít dceru hodnostáře. A když mu dojdou peníze, nemusí chodit do banky, vystačí si s bubínkem.
• Druhý závěr Bubeník jde dál a dál, když vtom uvidí lovce, jak se chystá zastřelit drozda. Bumtarata, bumtarata... Lovec upustí pušku a dá se do tance. Drozd ulétne.
12
POHADKY_NA_HRANI_zlom.QXD_Sestava 1 8/9/16 8:28 AM Stránka 13
„Darebáku! To mi zaplatíš!“ „Radši si zatancuj. A to si zapiš za uši, že na ptáčky se nestřílí.“ Jde dál a vidí sedláka, jak holí mlátí osla. „A tancuj!“ „Pomoc!“ „Jen tancuj! Přestanu hrát, až mi slíbíš, že toho osla už nikdy neuhodíš.“ „Slibuju!“ Jde dál, šlechetný bubeníček, a rozezvučí bubínek pokaždé, když vidí násilí, bezpráví a svévoli. A protože to vidí každou chvíli, vůbec se už nedokáže vrátit domů. Ale stejně je spokojený a říká si: „Jsem doma tam, kde díky svému bubínku můžu pomáhat.“
• Třetí závěr Bubeník jde dál a dál... A jak tak jde, uvažuje: „Zvláštní bubínek, zvláštní kouzlo. To by mě zajímalo, jak to funguje.“ Prohlédne si paličky, obrací je sem a tam: vypadají jako úplně normální dřevěné hůlky. „Celé tajemství se asi ukrývá uvnitř, pod kůží bubínku.“ Voják nožem vyřízne malou dírku v kůži. „Podívám se,“ řekne si. Uvnitř nic není. „Ale co, stejně si ten bubínek nechám.“ Znovu se vydá na cestu a vesele si při tom hraje na bubínek. Jenže zajíci, veverky ani ptáčci do rytmu už netancují. Sýčkové se neprobudí. Bumtarata, bumtarata... Bubínek zní stejně, ale kouzlo už nefunguje. A věřili byste, že bubeník je takhle spokojenější?
POHADKY_NA_HRANI_zlom.QXD_Sestava 1 8/9/16 8:28 AM Stránka 14
Vychytralý Pinocchio Byl jednou jeden Pinocchio. Ale ne ten z knížky o Pinocchiovi, jiný. Také byl ze dřeva, ale nebyl to tentýž Pinocchio. Nestvořil ho Geppetto, stvořil se sám. Také pořád lhal, jako ta známá loutka, a také mu při tom hned rostl nos přímo před očima. Ale byl to úplně jiný Pinocchio: když mu nos narostl, vůbec se nepolekal, neplakal, nežádal Modrou vílu o pomoc a tak dále, ale vzal nůž nebo pilku a kus nosu si uřízl. Byl přece ze dřeva, nebo ne? Takže ho to nemohlo bolet. A protože lhal, seč mu síly stačily, a někdy i víc, co nevidět měl dům plný dřevěných špalíků. „To je nádhera,“ radoval se. „Z takového pěkně uleželého dřeva si vyrobím nábytek a ušetřím za truhláře.“ A jak řekl, tak udělal. Stloukl si postel, stůl, skříň, židle, lavici i knihovničku. Když nakonec sestavoval stoleček pod televizi, dřevo mu došlo. „No ovšem,“ řekl si, „to chce nějakou parádní lež.“ Vyběhl na ulici a už hledal další oběť. Najednou jde po chodníku jakýsi vesničan, takový ten, co mu vždycky ujede autobus. „Dobrý den! Víte vůbec, jaké máte dneska štěstí?“ „Co prosím? Já?“ „Vy to ještě nevíte? Vyhrál jste sto milionů v loterii, před pěti minutami to hlásili v rádiu.“ „To není možné!“ „Jakpak není možné… Jak se jmenujete?“ „Roberto Bislunghi.“ „Vidíte? V rádiu hlásili zrovna vaše jméno. Roberto Bislunghi. A jako co pracujete?“ „Prodávám uzeniny, sešity a žárovky na náměstí San Giorgio di Sopra.“ „Takže je to jasné. Výhercem jste vy! Sto milionů! Gratuluji!“ „Děkuji, děkuji…“
14
POHADKY_NA_HRANI_zlom.QXD_Sestava 1 8/9/16 8:28 AM Stránka 15
Pan Bislunghi nad tím nepřestával kroutit hlavou, ale byl tak rozrušený, že musel zajít do baru a zapít to sklenkou vody. A vtom si začal uvědomovat, že si přece nikdy nekoupil los a že se někde musela stát chyba. Ale to už byl spokojený Pinocchio doma. Díky lži se mu nos prodloužil tak akorát na poslední nohu ke stolečku. Nařezal, postloukal, obrousil a hotovo! Kdyby měl takový stolek koupit a zaplatit, přišel by ho na dobrých dvacet tisíc lir. Takhle se šetří! Když si dovybavil byt, rozhodl se, že si otevře obchod. „Budu prodávat dřevo a zbohatnu.“ A stalo se. Lhaní mu šlo tak od pusy, že zanedlouho vlastnil velikou firmu se stovkou dělníků a dvanácti účetními. Koupil si čtyři auta a dva kamiony. Těmi nejezdil na žádné výlety, přepravoval jimi dřevo. Vyvážel ho i do zahraničí – do Francie a do Smíškova.
15
POHADKY_NA_HRANI_zlom.QXD_Sestava 1 8/9/16 8:28 AM Stránka 16
A následovaly další a další lži. A nos rostl bez jediné známky únavy. Pinocchio byl čím dál bohatší. V jeho továrně teď pracovalo tři tisíce pět set dělníků a čtyři sta dvacet účetních. Pak mu ale začala docházet fantazie. Když chtěl vymyslet nějakou novou lež, musel se vydat ven, poslouchat, jak lžou dospělí a jak děti, a pak to po nich opakovat. Jejich lži ale většinou nestály zanic a nos po nich povyrostl vždycky jen o pár centimetrů. A tak se Pinocchio rozhodl, že si na několik dní měsíčně najme rádce. Ten trávil osm hodin denně ve své pracovně, vymýšlel lži a psal je na papírky, které odevzdával svému zaměstnavateli. „Řekněte, že kopuli chrámu svatého Petra ve Vatikánu jste postavil vy.“ „Řekněte, že městečko Forlimpopoli má kolečka a že si může vyjet na výlet do přírody.“ „Řekněte, že jste šel na severní pól, vykopal tam díru a vylezl na jižním pólu.“ S rádcem se vydělávalo hladce. Jenže i rádce z toho neustálého vymýšlení k večeru bolívala hlava. „Řekněte, že Mont Blanc je váš strejda.“ „Že sloni nespí ani vleže, ani vestoje, ale že na noc udělají stojku na chobotu.“ „Že řeku Pád už nebaví vlévat se do Středozemního moře a že se radši bude vlévat do Indického oceánu.“ Když měl teď Pinocchio spoustu, opravdu spoustu peněz, neodřezával si už nos sám. Najal si na to dva specializované pracovníky v bílých rukavičkách, kteří měli pilku ze zlata. Pinocchio jim platil dvojnásob: jednak za odvedenou práci a jednak za to, že drží jazyk za zuby. Občas je po zvláště plodném dni pozval i na sklenici vody.
POHADKY_NA_HRANI_zlom.QXD_Sestava 1 8/9/16 8:28 AM Stránka 17
• První závěr Pinocchio bohatl každým dnem. Ale nemyslete si, že to byl nějaký lakota. Například svému rádci dával dárečky: větrový bonbon, lékořicovou tyčinku, poštovní známku ze Senegalu. Celá ves na něho byla pyšná. Všichni chtěli, aby se za každou cenu stal starostou, ale Pinocchio o to nestál, protože se na to necítil. Nemohl na svá bedra vzít takovou odpovědnost. „Když vy byste toho pro naši obec mohl tolik udělat,“ přemlouvali ho. „Udělám, udělám i tak. Nechám postavit školku, stačí, když ponese moje jméno. Do obecního parku dám lavičku, aby se staří měli kde posadit, když jsou unavení.“ „Ať žije Pinocchio! Sláva Pinocchiovi!“ Na důkaz spokojenosti se mu lidé rozhodli vystavět pomník. Z mramoru, na hlavním náměstí. Představoval třímetrového Pinocchia, jak obdarovává devadesáti pěti centimetrového sirotka penízkem. Pak hrála hudba. A došlo i na ohňostroj. Byla to velká sláva.
• Druhý závěr Pinocchio bohatl každým dnem, a čím byl bohatší, tím byl i lakotnější. Rádci dalo spoustu práce vymýšlet nové a nové lži a už hezkou chvilku žádal o zvýšení platu. Ale Pinocchio si vždycky našel nějakou výmluvu: „To se vám řekne, zvýšit plat. Zrovna včera jste mi podstrčil lež, která stála za zlámanou grešli. Nos mi narostl ani ne o dvanáct milimetrů. A dvanáct milimetrů dřeva, to nestačí ani na párátka.“ „Mám rodinu,“ bránil se rádce, „brambory jsou dražší.“ „Ale chleba zlevnil. Tak proč místo brambor nekupujete chleba?“ Nakonec rádce svého pána začal nenávidět. A s nenávistí se zrodila touha po pomstě. „Já mu ukážu,“ mručel si pro sebe a bezděčně na papírky škrábal další lži. Když vtom na jeden lísteček celkem nevědomky napsal: „Autorem příběhů o Pinocchiovi je Carlo Collodi.“
17
POHADKY_NA_HRANI_zlom.QXD_Sestava 1 8/9/16 8:28 AM Stránka 18
A papírek skončil na hromádce s ostatními výmysly. Pinocchio, který nikdy v životě nečetl žádnou knížku, si myslel, že je to lež jako každá jiná, a nechal ji proletět hlavou, jen aby ji ze sebe mohl co nejrychleji vysypat. A tak se přihodilo, že poprvé v životě, a navíc z čiré nevědomosti, řekl pravdu. A jakmile ji vyslovil, všechno to vylhané dřevo se proměnilo v prach a piliny, všechno bohatství se vytratilo, jako by ho vítr odfoukl, a chudý Pinocchio se zase ocitl ve svém starém domku bez nábytku a neměl ani kapesníček, aby si otřel slzy.
• Třetí závěr Pinocchio bohatl každým dnem a nepochybně by se stal nejbohatším mužem na světě, kdyby jednoho dne do toho kraje nezavítal chlapík světem protřelý, který věděl i to, že jakmile bude Pinocchio donucen říct pravdu, všechno jeho bohatství se rozplyne jako pára nad hrncem. „Pane Pinocchio, jak bych... víte… vy si určitě dáváte velký pozor, abyste neřekl ani tu nejmenší pravdu, a to ani omylem, jinak byste měl po legraci. Chápu to dobře? Ano, ano. Mimochodem – tahle vila je vaše?“ „N-ne,“ zdráhal se Pinocchio. „Tak já si ji vezmu. Je pro mě jako dělaná. A tyhle továrny jsou vaše?“ „N-ne,“ řekl na to zkormouceně Pinocchio, jen aby neřekl pravdu. „Skvělé, ty si vezmu taky.“ Takhle si onen chlapík postupně přivlastnil auta, kamiony, televizi, zlatou pilku. Pinocchia přepadal smutek, ale radši by si nechal jazyk vyříznout, než by řekl pravdu. „A když jsme tak u toho,“ napadlo chlapíka nakonec, „je váš nos opravdu váš?“ Pinocchio vybuchl: „To si pište, že je můj! Ten mi neseberete! Nos je můj a běda tomu, kdo se ho jen dotkne!“ „To máte naprostou pravdu,“ smál se chlapík.
18
POHADKY_NA_HRANI_zlom.QXD_Sestava 1 8/9/16 8:28 AM Stránka 19
A v tu chvíli se veškeré Pinocchiovo dřevo proměnilo na třísky a celé bohatství na prach, pak se zvedl silný vítr a úplně všechno odnesl. I onoho tajuplného chlapíka. Pinocchio zůstal dočista sám a chudý. Neměl ani jednu pastilku proti kašli, kterou by si mohl dát do pusy.
POHADKY_NA_HRANI_zlom.QXD_Sestava 1 8/9/16 8:28 AM Stránka 20
Chudáci duchové Na planetě Bort kdysi žilo mnoho duchů. Ale byl to opravdu život, jak se patří? Řekněme spíš, že přežívali, živořili. Bydleli, jak u duchů bývá zvykem, v různých jeskyních, zříceninách hradů, v opuštěné věži, na půdě. S úderem půlnoci vycházeli ze svých příbytků a vydávali se na výpravy po planetě Bort strašit Borťany. Jenže Borťané se strašit nenechali. Byla to rozvinutá civilizace a na duchy nevěřili. Když na ně narazili, tropili si z nich žerty, takže duchové nakonec před nimi pro samou ostudu raději utekli. Jeden takový duch například začaroval řetěz, aby strašlivě smutně řičel. A nějaký Borťan na něj hned začal pokřikovat: „Hele, duchu, měl by sis ten řetěz trochu promazat.“ Jiný duch si zase zlověstně vlnil bílým prostěradlem. A hned na něj houkl jeden Borťan, přitom docela malý: „Heleďse, duchu, hoď to prostěradlo radši do špíny. A nech si ho vyprat bez chemie.“ Na sklonku noci se duchové vracívali do svých úkrytů, unavení, zahanbení a skleslí na duchu jako nikdy dřív. A tam naříkali, bědovali a hořekovali. „No to byste nevěřili! Víte, co mi řekla jedna paní, která se šla na balkon nadýchat čerstvého vzduchu? Jdeš pozdě, řekla, zpožďují se ti hodinky. To u vás nemáte ducha hodináře, který by ti je opravil?“ „Ale co se stalo mně! Na jedny dveře přišpendlili vzkaz, že prý: Vážený pane duchu, po procházce nezapomeňte zavřít dveře. Minule jste je v noci nechal otevřené a pak jsme měli dům plný zatoulaných koček, které naší Micince vypily z misky všechno mlíčko.“ „Dneska už duchové nemají mezi lidmi žádnou úctu.“ „Lidi na nic nevěří.“ „S tím se musí něco udělat.“ „Jenže co?“ Někdo navrhl uspořádat protestní průvod. Jiný přišel s nápadem nechat najednou rozeznít všechny zvony na celé planetě, aby se Borťané vůbec nemohli v klidu vyspat.
20
POHADKY_NA_HRANI_zlom.QXD_Sestava 1 8/9/16 8:28 AM Strรกnka 21
POHADKY_NA_HRANI_zlom.QXD_Sestava 1 8/9/16 8:28 AM Stránka 22
Nakonec si vzal slovo nejstarší a nejmoudřejší duch. „Dámy a pánové,“ řekl a přišíval si zatím na staré prostěradlo záplatu, „milí přátelé, s tím se nedá nic dělat. Borťany už se nám strašit nepovede. Už si na naše vylomeniny zvykli, znají všechny naše lsti, nějaké naše průvody na ně žádný dojem neudělají. Ne, nedá se nic dělat... tady.“ „Jak to myslíte: tady?“ „Mám na mysli: na této planetě. Musíme emigrovat, odejít pryč...“ „To tak, ještě skončíme na planetě, kde žijí jenom mouchy a komáři.“ „Žádné strachy, vím o jedné vhodné planetě.“ „A jak se jmenuje?“ „Je to planeta Země. Vidíte tamhle nahoře tu modrou tečku? Tak to je ona. Od jedné důvěryhodné osoby vím, že na Zemi žijí miliony dětí, před kterými se stačí jen zmínit o strašidlech, a už strkají hlavu pod deku.“ „To je nádhera!“ „A je to pravda?“ „Vím to od osoby,“ ujišťoval ostatní stařičký duch, „která mi nikdy nezalhala.“ „Rychle, pojďme hlasovat!“ ozývalo se z mnoha stran. „O čem budeme hlasovat?“ „Kdo souhlasí s emigrací na planetu Zemi, ať zvedne jeden cíp svého prostěradla. Počkejte, než vás spočítám... jeden, dva, tři... čtyřicet... čtyřicet tisíc... čtyřicet milionů... Někdo proti? Jeden, dva... Takže naprostá většina souhlasí: jdeme pryč.“ „Půjdou i ti, kdo byli proti?“ „Samozřejmě: rozhodla většina, menšina se přizpůsobí.“ „Kdy se vydáme na cestu?“ „Zítra večer po setmění.“ Příštího večera, ještě než se na oblohu vyhoupl první měsíc (planeta Bort jich má čtrnáct a je záhadou, jak to dělají, že kolem planety všechny obíhají a nenarazí do sebe), se borťanští duchové seřadili, protřepali prostěradla jako tichá křídla... a už byli na cestě, ve vesmíru, jako spousta bílých raket.
22
POHADKY_NA_HRANI_zlom.QXD_Sestava 1 8/9/16 8:28 AM Stránka 23
„Nezabloudíme?“ „Žádné strachy: starý duch zná vesmírné cesty jako díry ve svém prostěradle...“