0038356 by Knižní klub

ANTHONY FRANZE

A D V O K Á T O VA DCERA

KNIŽNÍ KLUB

Přeložil Milan Lžička

Advokatova_dcera.indd 4

25/01/17 16:13

Věnováno Jakeovi, Emmě a Aidenovi

Advokatova_dcera.indd 5

25/01/17 16:13

P RO L O G Misava, Japonsko Před třiceti lety

Všechno začalo láhví whisky Nikka a nevraživým pohledem. Sean ji položil na pult a stařeně, která se na něj zpoza pokladny mračila, věnoval úsměv. V prodejně alkoholu panovalo ticho, byl slyšet jen bzukot zářivek, vrhajících mihotavou zář na úzké uličky a omšelé papundeklové cedulky v japonštině. Sean netušil, jestli na něm žena pozná, že je mu teprve čtrnáct. Díky jeho výšce – měřil už přes metr osmdesát – a kulturním odlišnostem snad pro ni bude těžké určit u Američana věk. Koukl se ale na Kennyho, který se k nim došoural s další láhví. Ten byl malý, na hlavě měl změť zplihlých vlasů a pusu plnou rovnátek. Ženě určitě došlo, že jsou to teprve puberťáci. A z opovržení v jejím výrazu – ve znechuceném pohledu vrásčitých očí – se dalo vyčíst nejen to, že moc dobře ví, která bije, ale že zároveň i doufá, že kluci vše vyzunknou do poslední kapky, sekne to s nimi a udáví se vlastními zvratky. Tak už to mimo vojenskou základnu chodilo. Místní je nenáviděli. Podle Seanova táty tomu tak bylo proto, že ať se Američani vrtnou kamkoliv, všude to mravně zkazí a pošpiní. Okolí základny vždycky překypuje dvěma věcmi, říkával jeho táta: hospodami a kurvami. On to musel vědět. 7

Advokatova_dcera.indd 7

25/01/17 16:13

Sean vyhrabal peníze z přední kapsy džínů a podal ženě smotek upocených bankovek. Prodavačka je na pultu uhladila a něco si přitom pro sebe mumlala. Láhve vložila do hnědého papírového pytlíku. „Dómo,“ poděkoval Sean. Popadl pytlík a zamířil k východu, Kenny za ním. Žena mlčela. Když Sean cestou ke dveřím míjel spolumajitele krámku, podle všeho manžela staré ženy, přimhouřil muž oči. „Hele, dej ze mě ty svý pracky.“ Byl to Kennyho hlas. Sean se otočil a uviděl, že muž chytil Kennyho za ruku. Kenny se mu vyškubl a šel dál. „Zloděj!“ vykřikl majitel se silným přízvukem. „Zloděj!“ Žena se k němu přidala a oba ječeli něco, čemu Sean nerozuměl. Kenny se vyřítil z obchodu a Sean instinktivně pádil za ním. „Zloděj! Zloděj!“ Kluci proběhli kolem shluku heren pačinka a barů na hlavní třídě, plné stažených rolet. Kenny někde vpředu zmizel za rohem. Sean utíkal dál. V očích ho pálily kapky potu, v náručí tížil balíček s nákupem. Zahnul doprava za Kennym, po kamarádovi ale nebylo nikde ani vidu. Sean se chvatně ohlédl. Majitel obchodu jim nestačil, přesto Sean nezpomalil, dokud z průchodu mezi domy nezaslechl hlasitý šepot. „Tady, Seane.“ Sean pelášil za kamarádem. Kenny byl zlomený v pase a s rukama na stehnech přerývaně dýchal. Pak zvedl oči a usmál se. „Co to mělo bejt?“ vyhrkl Sean u konce s dechem a hrudník se mu přitom vzdouval nahoru a dolů. „Tys něco šlohnul? Proč?… Vždyť jsme prachy měli.“ 8

Advokatova_dcera.indd 8

25/01/17 16:13

„Patří jim to – takhle se k nám chovat, podezírat nás, že v tom jejich zaplivaným krámku něco krademe.“ „Vždyť my v tom jejich zaplivaným krámku většinou fakt krademe.“ „To jo, ale tady jde o princip.“ Kenny vytáhl zpod džínů placatici. „Můžou si za to sami.“ Odšrouboval víčko, přihnul si a hned nato se zachvěl. „Víš, jak je těžký běžet s tímhle ve spoďárech? Málem mi to urvalo péro.“ Sean se chtě nechtě ušklíbl. „To bys o moc nepřišel.“ Vyšli z průchodu a bludištěm bočních uliček dokráčeli k dalšímu průchodu, tentokrát lemovanému prázdnými budovami. Sean se zastavil před někdejším nočním klubem se zabedněnými okny a posprejovanými zdmi. To byla jejich klubovna. Lomcoval dveřmi, dokud nepovolily, a nato oba vstoupili. Vzduch byl prosycený pachem vlhkosti a hniloby. Zamířili ke schodišti, vyšli do patra a pak na polorozpadlou terasu. Za prudkého pleskotu křídel se k nebi vzneslo krákající hejno vran. Usadili se na půlmetrovou římsu a spustili nohy přes okraj. Sean otevřel láhev, dlouze si z ní zavdal a podal ji kamarádovi. V paprscích zapadajícího slunce se dívali na uličku pod sebou. Mezi dvěma opuštěnými domy stál vklíněný bar. Před podnikem, který byl stejně zchátralý jako jejich klubovna, nebyl jediný host, z puklin ve stěnách se ovšem linula tlumená hudba. Za barem se vypínala vysoká obvodová zeď misavské letecké základny. Za zdí se rozprostíralo zarostlé prostranství. „Myslíš, že přijde?“ nadhodil Sean. Kenny pokrčil rameny. Znova si lokl a otřel si pusu hřbetem ruky. Pak ukázal bradou do uličky pod nimi. „Už se valí, debil jeden.“ Sean užuž chtěl na Juana zavolat, ale Kenny ho umlčel. Když se Juan přiblížil ke dveřím klubovny, natáhl Kenny ruku s láhví, zamířil a pustil ji. 9

Advokatova_dcera.indd 9

25/01/17 16:13

Sklo se hlučně roztříštilo o vozovku a Juan s výkřikem uskočil. Kenny se rozchechtal. „Málem sis cvrnknul do trenek, co, ty Mexikáne pitomej,“ houkl dolů. Juan k nim nasupeně vzhlédl. Byl to hubený kluk a z téhle výšky působil ještě vychrtleji než obvykle. Něco si pro sebe zamumlal, vešel do klubovny a po chvilce si k nim přisedl na římsu. Zatímco se uličkou rozlézala tma, vypili další láhev. Náhle se rozsvítilo světlo nade dveřmi baru. „Sakra,“ zaklel Juan. „Kolik je? Musím bejt do osmi doma.“ „Do osmi? Dávaj ti snad v bedně nějakou pohádku nebo co?“ podivil se Kenny. „Znáš mýho tátu,“ odpověděl Juan. Sean se podíval na hodinky, pak vstal a oprášil si džíny. Alkohol už mu stoupl do hlavy, proto se chytil zábradlí, aby neupadl. „Padáme vocaď.“ Všichni tři vyklopýtali z domu. Když chtěl Sean zaklínit dveře, rozčísl noční vzduch čísi hlas. „Ty!“ Sean se prudce otočil. V ústí uličky spatřil siluetu. Postava se k nim blížila a vzápětí prošla pod žlutavým světlem baru: byl to stařík z prodejny lihovin. Muž se vrhl na Kennyho, chytil ho za košili a narazil na zeď klubovny. „Nešahej na mě, dědku!“ Majitel krámku začal s brunátnou tváří chrlit japonské nadávky, až Kennyho obličej zalila sprška slin. Sean popadl chlapa za ruku, ale Japonec – na svůj věk i malou výšku byl silný a také z něj táhla whisky – Seana odstrčil. Zatímco odrážel Seana, Kennymu se podařilo vymanit z jeho sevření a vší silou do muže vrazil. Chlapík se zapotácel, stačil ale chytit Kennyho za košili a nato oba tvrdě dopadli na vozovku. 10

Advokatova_dcera.indd 10

25/01/17 16:13

Sean se rozhlížel, kde by sehnal pomoc; kromě Juana, který tam zkoprněle stál a koukal, ale nikdo poblíž nebyl. Kenny se snažil vstát, ovšem Japonec ho stáhl dolů a nakonec Kennyho přimáčkl k zemi a obkročmo se na něj posadil. Pak zvedl pěst, ale vzápětí zaváhal, jako by mu došlo, že se chystá praštit do obličeje nedospělého kluka. Než se stačil rozhoupat k činu, vrazil mu Kenny koleno do slabin. Majitel krámku se zlomil v pase. Kenny ho odstrčil, vyskočil na nohy a nakopl ho do boku. Japonec se odvalil, prudce se nadechl a zasténal. Sean se k chlapovi rozběhl a za ruku ho zvedl. Pak zavolal na Juana, ať mu pomůže, a ten po chvíli rozmýšlení uchopil starce za druhou ruku. Postavili muže na nohy. Bránil se, snažil se jim vysmeknout. V tu chvíli k němu přiskočil Kenny. Sean si myslel, že naplive Japonci do obličeje. Jenže pak to uslyšel. Nepopsatelné zaúpění. Majitel obchodu celý strnul a zalapal po dechu. Než stačil Sean zareagovat, Kenny několikrát svižně švihl rukou a pak ji odtáhl. Tělo starci ochablo a svezlo se na zem. Pravačku – která svírala nůž – měl Kenny celou rudou od krve. Sean s Juanem tam jen vyjeveně stáli. Kenny nůž sklapl, strčil si ho do kapsy a houkl na ně, ať zdrhají. Přeběhli uličku a po úzké cestě zmizeli za barem. Vyškrábali se na popelnice a přelezli třímetrovou obvodovou zeď základny. Poslední šel Sean, a když seskakoval na zem, zachytil košilí o ostnatý drát. Juan seděl v trávě opřený zády o tvárnice. „Je po něm.“ Po tvářích mu stékaly slzy. „Je po něm.“ „Drž hubu. To se neví,“ okřikl ho Sean. Tušil ale, jak se věci mají. Juan si hubenýma rukama objal kolena a začal se pohupovat sem a tam. „Je po něm…“ 11

Advokatova_dcera.indd 11

25/01/17 16:13

Kenny vytáhl nůž, otevřel ho a otřel čepel o trávu. „Pokud je fakt po něm,“ ucedil Kenny, „tak mu to patří.“ Po zbytek svého krátkého pobytu v Japonsku už Sean s Kennym ani Juanem nemluvil. Oba kluky i tu ošklivou noc hodil za hlavu. Svět tehdy býval mimořádně širý – neexistoval internet, Facebook ani Twitter. A celých třicet let neměl Sean ponětí, co se s těmi dvěma stalo, ani neměl důvod se domnívat, že by se jejich tajemství mohlo provalit. Tedy až do chvíle, než ho měli navrhnout na soudce Nejvyššího soudu Spojených států amerických.

Advokatova_dcera.indd 12

25/01/17 16:13

K A P I TO L A 1 Předměstí Washingtonu Současnost

Čekal by nějaké znamení. Zvláštní pocit. Tušení blížící se zkázy. Jenže den Seana Serrata začal jako každý jiný. „Táto, víš, co se stalo?“ Když děti oslovily Seana táto, pokaždé ho to příjemně zahřálo u srdce, protože tohle slůvko u nich doma pomalu upadalo v zapomnění. „Táto,“ zopakoval Jack. Sean se na syna podíval. Seděl na židličce u žulové kuchyňské desky a baštil cereálie. Do okna se draly sluneční paprsky, které sedmiletému kloučkovi vrhaly na kulatý obličejík stín. Vedle Jacka seděl jeho dospívající bratr a žvýkal bagel. „Ne, nevím, co?“ Sean stál u sporáku, v jedné ruce misku, v druhé lžíci, a snažil se nepokapat si kravatu. „Řekl jsem kámošovi Deanovi o té naší rodinné kasičce.“ „Jo?“ „Řekl jsem mu, že někde mají doma kasičky, kam se házejí peníze, když někdo řekne sprosté slovo. Jenže my máme kasičku, ve které už peníze jsou, a tak ta sprostá slova říkáme do ní.“ Jack si přitiskl na pusu skleničku s pomerančovým džusem a názorně do ní zadrmolil tlumené „zadek, hovno, prdel“. 13

Advokatova_dcera.indd 13

25/01/17 16:13

Ryan vyprskl smíchy, až se po desce rozlétly drobky bagelu. Sean potlačoval úsměv. „Myslím, že o téhle kasičce bys kamarádům vykládat neměl,“ opáčil. „A možná ani neříkejme mámě o –“ „O čem nechcete mámě říct?“ zeptala se Emily, když vešla do kuchyně. Na sobě měla černé legíny a tričko, pleť se jí leskla ranním výklusem. Kluci se pochechtávali. Sean vzal do ruky konvici a nalil manželce kávu. Emily přimhouřila oči. „Co to tady spolu šijete, pánové?“ „My a něco šít?“ podivil se Sean a podal jí kafe. Emily se po něm úkosem podívala: Kluci jedni pitomí. Přivoněla ke kávě, usmála se a usrkla si. „Moc ti to sluší,“ řekla. Odložila hrnek na pult a upravila Seanovi uzel na kravatě. „Ten nový oblek ti skvěle padne. Těšíš se na první den v práci?“ Sean se prchavě usmál a snažil se tvářit jakžtakž nadšeně, i když věděl, že to manželka prokoukne. S nápadem, aby změnil zaměstnání, přišla ona. Vlastně to nebyl nápad, ale požadavek. „Hele, tati,“ prohodil Ryan, „proč máš vůbec kvádro? Myslel jsem, že tam budeš šéfovat, takže můžeš klidně nosit džíny nebo cokoliv, co budeš chtít, ne?“ „Je to velká advokátní kancelář, chlapče, a já tam nešéfuju. A beztak mi v módě nebudou radit osmáci, co potřebujou ostříhat a kalhoty nosí na půl žerdi.“ „Ne fakt, vem si džíny,“ naléhal Ryan. „Musíš udávat tón. Ukaž sebevědomí.“ „Nech tátu na pokoji,“ usadila ho Emily. „Ženské v práci se za ním budou jenom otáčet.“ Vzala Seanovi bradu do dlaně a stiskla mu tváře. „Jak často asi do takové zatuchlé advokátní kanceláře přijde vysoký snědý fešák?“ Postavila se na špičky a něžně Seana políbila. „Ježíš, fuj,“ zakryl si Ryan rukou oči. 14

Advokatova_dcera.indd 14

25/01/17 16:13

Sean manželku chytil za zadek, aby čtrnáctiletého synátora trochu potrápil. Ryan se otřásl. „Jako fakt, nechte toho.“ „Běžte si pro bágly a alou do školy,“ pobídl je Sean. „Ledaže byste teda chtěli, abysme se nejdřív trochu pomuchlovali.“ Vzal Emily kolem pasu a přivinul si ji k sobě. „Já padám,“ utrousil Ryan. S dlaněmi na spáncích jako kůň s klapkami na očích odpochodoval z kuchyně. Mladší bráška jeho gesto napodobil a vydal se za ním. „Říkal jsi, že se dneska možná uvidíš s Abby?“ zeptala se Emily. „Jo. Odpoledne jedu na univerzitu na recepci, soudkyně Malburgová jde do penze. Jonathan tvrdil, že tam prý Abby bude.“ „A neříkal Jon, jak se jí vede?“ Emily otevřela ledničku. Její dvířka zdobila koláž rodinných fotek a Jackových malůvek, připevněná magnety. Pod jedním z magnetů se skvěla samolepka na auto s nápisem BIJ SE ZA TO, CO JE SPRÁVNÉ, I KDYBY SES BIL SÁM. „Mezi všemi jeho studenty prý Abby jako výzkumná asistentka vyniká.“ „Vyřiď jí, ať mi brnkne. A ať dnes kouká přijít na večeři. Minulý týden se neukázala a dneska máme oslavu.“ Sean pokýval hlavou. „Tos mi připomněla,“ řekl, „nevolala ti včera?“ „Ne, proč?“ „Kupoval jsem si totiž něco na sebe a mezitím zmeškal její telefonát. Nechala mi vzkaz v hlasovce, že prý si chce o něčem promluvit, jenže jsem měl tolik běhání kvůli tomu dnešku, že jsem jí pak zapomněl zavolat.“ „Myslíš, že se něco děje?“ zeptala se Emily. Vždy když si dělala starost, zvýraznily se jí vrásky od smíchu. „Už se mi pár dní neozvala.“ 15

Advokatova_dcera.indd 15

25/01/17 16:13

„Nezdálo se, že by šlo o něco naléhavého. A znova už nezavolala, takže je určitě v pořádku. Na té dnešní recepci zjistím, o co jde.“ Z kuchyňské linky se ozvala zkreslená hudba, skladba Who Knew od Pink. Loni v létě Abby mámě z legrace změnila vyzváněcí melodii a Emily dosud nezjistila, jak ji vrátit zpátky. Proto pokaždé, když teď někdo Abby i Emily zavolal, začala jim z mobilů prozpěvovat Pink. „Třeba je to ona.“ Emily se podívala na iPhone, pak ťukla na displej a přesměrovala hovor do hlasové schránky. „To byla jenom Margo,“ zamračila se. „Abby je v pohodě. Řeknu jí, ať ti brnkne.“ Sean manželku políbil a houkl na syny na rozloučenou. Cestou pěšky k metru napsal Abby esemesku. Neodpověděla mu.

Advokatova_dcera.indd 16

25/01/17 16:13

K A P I TO L A 2 Sean sjel po eskalátoru na nástupiště metra s betonovými klenbami a tlumeným osvětlením. Ve stanici to páchlo pálící se gumou a tlak vzduchu, který před sebou hrnula přijíždějící souprava, odfoukl Seanovi kravatu přes rameno. Elektronickou kartou přejel přes čtečku u turniketu, a jen co vstoupil do vagonu, dveře se za ním neúprosně zavřely. Oranžové vinylové sedačky byly plné, tak se chytil kovové tyče a snažil se udržovat rovnováhu, jelikož to ve vlaku drncalo a házelo. Rozhlížel se po vagonu. Obsazení bylo obvyklé: vysokoškoláci zhypnotizovaní vlastními mobily, turisté v žabkách studující papírové průvodce a státní zaměstnanci se zalaminovanými bezpečnostními průkazy, typickými washingtonskými symboly postavení, které jim visely na šňůrkách na krku. Všiml si, že se po něm jeden z úřednických typů pokradmu podíval. Vzápětí se muž znova zakoukal do listu Washington Post. Seana napadlo, že ho cestující možná poznal v článku z ranního vydání. Dostal kvůli tomu textu už několik e-mailů od přátel: Pěkná fotka – co že jsi tak vysmátej? Nezapomínejte ani na nás bezvýznamné, pane Důležitý, a podobně. V článku, i v dalších podobných za poslední dva týdny, se spekulovalo, že Sean odešel z úřadu generálního prokurátora, jelikož se čeká, že ho prezident brzo navrhne na soudce Nejvyššího soudu a že Sean potřebuje získat odstup od kontroverzních kauz 17

Advokatova_dcera.indd 17

25/01/17 16:13

týkajících se potratů a práva na soukromí, které má úřad řešit v příštím období. Jak už tomu ve Washingtonu často bývá, pravda byla prozaičtější. Hlavní faktory představovala rodina a peníze. Vést ve velké advokátní kanceláři skupinu specializovanou na projednávání případů u odvolacích soudů znamenalo, že bude mít k ruce desítky pomocných právníků – díky rozsáhlému okruhu kolegů získá víc času na syny. A firma platila desetinásobek toho, co pobíral na generální prokuratuře, proto se už nadále nemusel trápit otázkou, jak v předraženém Washingtonu vyžít ze státního platu. Většinu právníků by vyhlídka, že se možná ocitnou mezi užším okruhem kandidátů na soudce Nejvyššího soudu, nadchla, jako když se třeba herec dočká nominace na Oscara. Seana ale ten článek v novinách zneklidňoval. Ne kvůli práci samotné. Celá léta zastupoval u Nejvyššího soudu federální vládu, proto věděl, že takovou práci zvládne. Dějiny ukázaly, že i mezi těmito soudci se našlo několik hlupáků, a přesto ve funkci vydrželi. Šlo mu o pozornost. Nominace znamenala zájem veřejnosti. Prověřování. A to zase znamenalo důkladné šťourání v jeho minulosti. Něco takového si rozhodně nepřál ani nepotřeboval. Metro zastavilo na Dupont Circle. Sean uhnul a nechal vrávoravě vystoupit starší ženu. A právě v tu chvíli ucítil, jak do něj zezadu tvrdě vrazilo čísi rameno. Nebyl to jen nechtěný kontakt – měl v sobě energii. Úmysl. Sean sledoval, jak se chlap s umaštěnými vlasy ve flanelové košili hrubě dere z vagonu mezi davy na nástupišti. Když se dveře vlaku začaly zavírat, muž se otočil a podíval se Seanovi do očí. „Vědí všechno, Seane,“ řekl. „Vědí všechno.“ Sean se zarazil. Odkud zná moje jméno? Metro ze stanice odjelo a Sean přes okno sledoval, jak se muž vytrácí v moři 18

Advokatova_dcera.indd 18

25/01/17 16:13

cestujících. Určitě se přeslechl. A pak mu svitlo. To ten mizerný článek v Postu. Jenže ten chlap řekl: Vědí všechno. Ze vší té pozornosti už Sean pomalu podléhal paranoii. Když Sean vystoupil na své stanici Farragut North, vydal se dva bloky pěšky k budově firmy Harrington & Caine. V hale se na chvíli zastavil a rozhlédl se kolem sebe. Atrium ze skla a oceli strmělo do výše jedenácti pater a na každém podlaží pracovalo přes sto právníků. Za moderním recepčním pultem seděly tři ženy se sluchátky a mikrofonem na hlavě. Vedle kožených křesílek v čekárně ležely úhledně složené výtisky Wall Street Journalu. Celé prostředí ostře kontrastovalo se zdobným čtvrtým poschodím budovy Ministerstva spravedlnosti, kde Sean strávil většinu své kariéry. Nikde žádné portréty, okrasné lišty ani americké vlajky nebo další okázalé symboly úřadu generálního prokurátora a jeho významné povinnosti zastupovat Spojené státy u Nejvyššího soudu. U firmy Harrington & Caine vládl moderní, nekompromisní design. Sean si pomyslel, že se jedná o případnou metaforu přesunu ze samolibého státního sektoru na planetu prvotřídní právničiny, kde je na prvním místě výkon. Když se Sean ohlásil u recepčního pultu, zavibroval mu telefon. Přišla mu zpráva od Emily:

Advokatova_dcera.indd 19

25/01/17 16:13

ANTHONY FRANZE ADVOKÁTOVA DCERA Z anglického originálu The Advocateʼs Daughter, vydaného nakladatelstvím Thomas Dunne – Minotaur Books – St. Martinʼs Press v New Yorku roku 2016, přeložil Milan Lžička Obálku navrhl Emil Křižka Odpovědná redaktorka Martina Bekešová Technický redaktor David Dvořák Počet stran 344 Vydala Euromedia Group, a. s. – Knižní klub, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2017 jako svou 8907. publikaci Sazba TYPOSTUDIO, s. r. o., Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz

Advokatova_dcera.indd 344

25/01/17 16:14