Issuu

Dimitri Verhulst Opozdilec

ODEON

Opozdilec_titulni list.indd 1

1/4/17 10:37 AM

Přeložila Veronika ter Harmsel Havlíková

Vydání tohoto díla se těší laskavé podpoře Vlámského literárního fondu (www.flemishliterature.be)

ISBN 978-80-207-1754-2

Překročím řeku Styx a vezmu si s sebou: tubu zubní pasty (ze srandy)… * * * Ačkoli to dělám zcela záměrně, velice se mi příčí, že každou noc znovu seru do postele. Snížit se k takovému ponižujícímu činu je skutečně tím nejobtížnějším důsledkem poněkud legrační životní cesty, na niž jsem se na stará kolena vydal. Jenže bych ve zdravotních bratrech a sestrách vzbudil podezření, kdybych se ve spánku nepodělal. Pokud nehodlám vypadnout z role senilního starce, pak nemám jinou volbu než pravidelně znečišťovat své pleny. Neboť je to vskutku role. Nejsem vůbec tak dementní, jak svému okolí předstírám! Kyselina moči mi začala rozežírat zadek a musím přiznat, že znám příjemnější povyražení. Mastičky, které mi kulatá Soňa a Ajša denně mažou mezi půlky, zatímco klábosí o fešácké postavě obchodního zástupce Kukidentu, jenž v tomhle domově prodává fixační lepidla na zubní protézy, vůbec nezabírají. Ale opakuji, své inkontinentní chování nesmím za žádnou cenu vyškrtnout ze scénáře. Jen si zkuste představit, co by 5

se stalo, kdyby se přišlo na to, že tu už několik měsíců úspěšně předstírám demenci! Že už dlouhé, předlouhé týdny blábolím nesmysly nebo se apaticky kývám v křesle, zatímco jsem stále ještě s to vyložit kupříkladu současnou politickou situaci. Zdravotní pojišťovna by se cítila okradená a vláčela by mě po soudech; personál, zejména ženská část personálu geriatrického ústavu Sněženka by to vnímala jako zneužití, zásah do integrity, a s chutí by mi rozbila hlavu. Soucit, který mi mé děti ještě stále jakžtakž dokážou vyjádřit, by se proměnil v bezmezný stud za otce. A má manželka, ta kráva, by mi, pokud by to přežila, a ona by to přežila, pokryla hrob spoustou krmení pro sýkorky, aby na mou památku navždy káleli ptáci. Takže ne, nemám na vybranou. Všechny mosty jsou spáleny, není cesty zpět. Jednou v důchoďáku, navždy v důchoďáku. Věděl jsem, do čeho jdu. To však nic nemění na tom, že ze všech aspektů věrohodného zpodobnění kompletně senilního seniora mi úmyslný návrat k plenám připadá nejobtížnější. Často jsem měl slzy v očích, když jsem tu v noci ze všech sil tlačil obsah střev ven. V posledních měsících mi nelze vyčítat nedostatek silné vůle, ale když jsem ležel ve vlastních lepkavých hovnech, několikrát jsem už o svém podniku zapochyboval. Byly to vzácné chvíle, v nichž jsem si kladl otázku: Stojí mi tohle všechno za to? Nezašel jsem přece jen poněkud daleko? Mezitím mám na všechny tyto otázky připravenou definitivní odpověď. Naštěstí. Budou s tím asi částečně souviset prášky, které nám tu bílé pláště dávají hojně polykat, ale minulou noc jsem se ani jednou neprobudil. Hnípal jsem jak zabitý. Jinak řečeno: nemohl jsem 6

sám sobě poručit, abych pečovatelskému sektoru naservíroval hromádku dreku. Jenže. Kulatá Soňa se mi dneska přihrnula do pokoje, uspěchaně jako vždycky (je neuvěřitelné, že ta holka může být tak bachratá, když člověk vidí, jak nervózně všechno provádí), rozhrnula závěsy a zvolala: „Vstávat, Desiré! Máme tu nový den a je vám nakloněn!“ Vtom jsem to ucítil. Ke svému překvapení. Vykadil jsem se do postele! Úplně a zcela spontánně! Aleluja. Můj metabolismus přejal úkol, jenž byl tu a tam na mou vůli příliš těžký. „Désiré, slyšíte mě? Vstáváme, chlapče!“ Zaskřehotal jsem: „Mámo, mámo, krávy se telí!“ Kulatou Soňu to rozesmálo. Kulatá Soňa se umí nádherně smát. Hodně tlouštíků se nádherně směje. „Krávy už se otelily, Desiré,“ řekla. „Po snídani se podíváme do chléva, ano? A pak půjdeme nakrmit ptáčky na zahradu, už si o vás štěbetají! Nejdřív vás ale musím omýt, aby ženské v jídelně zase mohly říkat, jak moc vám to i ve vašich letech sluší.“ A zvedla mi nohy do výšky a ponořila žínku do lavoru s teplou vodou. „Impropria est ut salutaret aliquis qui est cacas,“ vyjekl jsem. Patrně nevhodně na demencí postiženého. Ale stejně jsem to zavýskal, naštěstí jako děcko, jemuž jsem se měl každým dnem stále více podobat. Impropria est ut salutaret aliquis qui est cacas: nesluší se zdravit kadícího. Erasmus. Načež kulatá Soňa odvětila: „Páni, Désiré, teď jste na mě udělal dojem! To je z bible?“ Vskutku nastal nový den a nebyl mi ani trochu nakloněn. 7

Nahatý, čistý a páchnoucí dezinfekčním mýdlem jsem ležel na posteli, kulatá Soňa se mi jakoby slavnostně probírala šatníkem a volala. I to je obtížným aspektem předčasného přistání v domově důchodců. To strašné halekání pořád. Personál, jenž pro jistotu vychází z toho, že všichni staří dědkové jsou hluší jako poleno, má po pětileté kariéře uzlíky na hlasivkách. Někteří pracovníci geriatrie jsou tak zvyklí hulákat a řvát, že už nedokážou vést hovor v přijatelné hlasitosti. Na partnera a děti neustále štěkají. Většinou laskavě, ale i tak. Kulatá Soňa tedy volala škodlivě vysokými decibely: „Dneska si oblečeme ten nejhezčí oblek, Désiré! A víte proč?“ „Co to?“ „Že si oblečeme ten nejhezčí oblek dneska!“ „Aha.“ „A víte proč?“ „Jo.“ „Pročpak, Désiré?“ „Jo.“ „Protože dneska máme narozeniny! A kolik je nám let? Víme to?“ Rozčiloval mě ten bizarní zvyk mluvit v první osobě čísla množného. Že by ji to naučili ve škole? A pokud ano, pak jsem zvědav, jaká filozofie se za tímhle pravidlem skrývá? „Sedmdesát čtyři, Désiré! No není to krásný věk?“ Ve svých čtyřiasedmdesáti patřím na geriatrii ve Sněžence k absolutním benjamínkům. Každý, komu je pod osmdesát, je více méně považován za smolaře. Za člověka, kterému matka příroda sice nadělila slušnou mozkovou výbavičku, šikovnou na rozplétání těch nejzamotanějších věcí nebo na ukládání 8

všelijakých vědomostí, bohužel ale s omezenou dobou trvanlivosti. Vezměte si Etienna Thijse z osmnáctky. Tomu taky není ani pětasedmdesát. Celý život to byl nějaká hlava, profesor biologie, průkopnický výzkumník resistence určitých antibiotik a teď blbej jako malovaný sáně. Oblečení si navlíká obráceně, zády dopředu, a vede si album, do kterého si lepí výstřižky z Mňau!, měsíčníku pro milovníky koček. Tristní. A jeho žena, tisíckrát hloupější, leč duševně v pořádku, si to mezitím (kde že jsem to slyšel?) rozdává s jiným, bývalým řezníkem. Když přijde za manželem na návštěvu, bere s sebou do domova klidně i svého milence. Profesor Thijs si to beztak už neuvědomuje, což nás všechny může jen těšit. Profesor Thijs zdaleka není nejšílenější postavou geriatrie Sněženka. Tato čest náleží Waltru De Bodtovi, staršímu než století, kostnatému starci posetému jaterními skvrnami a často usazenému v kolečkovém křesle ve vojenském khaki pyžamu. (Rád bych ho poctil přezdívkou Kápo lágru Alzheimer, ale kromě sebe nemám vlastně nikoho, s kým bych se bavil, a tak z takové přezdívky člověk moc nemá.) Walter De Bodt má respekt pouze k řediteli geriatrie, manažerovi péče, jak se nyní tendenčně říká, jehož s železnou pravidelností zdraví pravicí napřaženou vzhůru a, když má správně nasazený umělý chrup, pozdravem „Heil!“ Zpravidla to nebývá nic pěkného podruhé prožívat své mládí. A pokud na vás coby slaboduchého sedmdesátníka nenahlíží jako na smolaře, pak aspoň jako na někoho, kdo si to zaslouží. Podezřívají vás, že jste jedli příliš málo rybího tuku, dokud jste byli ještě živi a zdrávi, a taky málo ořechů. Dávali jste přednost seriálům před knihami se složitým syžetem, pili jste 9

víc alkoholu, než bylo pro vaše mozkové buňky zdrávo, ohrnovali jste nos nad křížovkami a nikdy nečetli noviny v cizím jazyce. To vy jste nechávali mozek zahálet, místo abyste ho zaměstnávali, už jste se ani nenamáhali naučit se řádně pracovat s nejnovějšími technologiemi. Za to, že je z vás dement, vděčíte jen sami sobě! Takhle se na vás někteří dívají. Takhle se na mě dívá moje žena. Když přijde na návštěvu. Což dělá naštěstí čím dál tím méně. Jsou to mé první narozeniny v ústavu a jsem s nimi spokojený. Hip, hip, hurá, sám sobě. Dobrá, aby se ušetřilo na nákladech i shonu, musím se sice o oslavu dělit s dalšími obyvateli, kteří měli v uplynulých dvou týdnech narozeniny. Většinou jsou to tak dva až tři jubilanti, kteří jsou oslavováni současně, a když je mezi nimi nějaký stoletý a navíc je zaručené, že místní noviny přinesou radostnou zprávu o oslavovaném stoletníkovi i s fotografiemi, tak se tu ukáže i radní pro občanské záležitosti. V takových případech pronese krátký proslov (stále stejný, ale to si může kliďánko dovolit před posluchači trpícími demencí), jménem celého obecního zastupitelstva věnuje stoletému pugét, popřeje mu ještě mnoho, mnoho šťastných let, spěšně sní dortík, všem přítomným s hlasovacím právem potřese rukou a zmizí. Osmadevadesátiletí, kupříkladu, tohoto radního (tuším, že křesťanského demokrata, ale na tom nezáleží) příliš nezajímají. A oslava sedmdesátých čtvrtých narozenin mu pochopitelně nic neříká. Lepší příležitost, aby nás radní poctil svou přítomností, je, když k nám fotografa našich novin dožene čerstvě narozený příslušník čtvrté generace jedné a téže rodiny. Dojemný obrázek: roztřesený pytel kostí s novorozeným pravnukem na klíně. 10

Dnes se ve skupince oslavenců chválabohu žádní století nevyskytují. Jinými slovy, radní se může bavit užitečnějšími věcmi. Já toho rozhodně nelituju. Jak ten se na mě občas odváží podívat! Až mám dojem, že je jediný, kdo mou hru prokoukl. Že je jediný, kdo ví, že mám všech pět pohromadě, že podvádím. Je to jen pocit, nic víc. Čistě intuitivní. Kulatá Soňa: „Helemese, Désiré, jako nový. Šup do jídelny!“ 94 decibelů. Za doprovodu dětinského „Co takhle posadit naše oslavenečky k jednomu stolu?“ mě u snídaně s vozíkem zaparkují na místo, kde donedávna sedávala Róza Rozendaalová. Těch pár vlasů, co jí ještě zbylo, trčelo do všech stran. Krajíc chleba si strkala do pusy jako boxer chránič chrupu a mluvila sama se sebou. Takže na místo Rózy Rozendaalové, já a Kápo lágru Alzheimer. Kápo lágru, jenž mezitím zahájil útok na svůj bílý toustový chléb bez chuti, když si ho nejdřív rozmočil v hrnečku slabé kávy. Podívám se mu do skelných očí a povídám: „Chutná ti máslo? Dobrý, že jo? Vyrobený ze židovskýho tuku! Skutečná delikatesa!“ To se pak vždycky zase zaskvěje stará sláva Kápa lágru Alzheimera. Jeho prázdná makovice jako by si po takovýchhle připomínkách najednou zase vzpomněla, že v ní kdysi vězely nějaké myšlenky. Papouškuje: „Vytvoří se pracovní místa, rozšíří dálnice, zlepší se železniční spojení!“, a zaboří nůž do másla, aby si demonstrativně namazal nový krajíček chleba tlustou vrstvou. Jenže ten chlap se tak třese, že máslo je záhy všude jinde, jen na noži ne. 11

Zašeptám: „Ty mě nepoznáváš, co?“ Teď se dívá nejistě. Je to ten nejistý pohled senilnějících, kteří se zběsile přehrabují v celé své paměti, aby v ní našli něco, co tam patrně už není. Ten pohled jsem si nacvičoval celé hodiny a sám jej teď ovládám ze všech nejlépe. „Ty už mě nepoznáváš? Jen se pořádně koukni! Poslední, strašně studenou válečnou zimu jsi mě zastřelil a hodil na hromadu! Ne? Můj obličej ti nic neříká? No, já to chápu, složil jsi jich tolik. Člověk si nemůže pamatovat všechny obličeje. Každopádně, já byl jedním z nich. A vrátil jsem se. Vstal jsem z pece a z mrtvých. Abych ti na stará kolena ztrpčoval život. Abych ti strčil hadici do tvý přestárlý řiti a pustil kohoutek naplno, až ti voda bude stříkat nosem ven.“ Pečovatelský sektor není poddimenzovaný pouze finančně, nýbrž i personálně. Takže chvíli trvá, než někdo přijde utišit kápovo prasečí kvičení konejšivým gestem a práškem na uklidnění. „Ale Waltříku, prosím vás, není přeci důvod křičet, jako když vás na nože berou, jen proto, že vám spadlo máslo na zem. Nic se neděje, to víte, že ne. Stačí přece říct, když chcete namazat chleba máslem. Vždyť od toho tu jsme, nebo ne? Platí?“ Žádné mé narozeniny nezačaly tak slibně jako ty poslední.

Překročím řeku Styx a vezmu si s sebou: tubu zubní pasty (ze srandy), zbloudilý citát Josepha Rotha… * * * Každý lepší nápad na světě projde procesem zrání letitého parmazánu. I můj plán fejkovat demenci se rodil krůček za krůčkem, aniž jsem to měl v merku. Nedokázal bych s jistotou říct, kde a kdy to všechno přesně začalo. Ale pokud jsem nucen vybrat jediný okamžik, pak bych řekl: to odpoledne před – kolika? – dvěma lety, možná dvěma a půl, v pentanqueovém klubu. Protože jsem si rád zašel s kamarády zahrát, to ano. Byla to pro mě velká relaxace. Pro mou ženu nikoli. Pétanque považovala za aktivitu pro lemry, za hru vymyšlenou berňákem, aby se udržovala hladina spotřeby alkoholu a tabákových výrobků, a opakovaně mě častovala výroky jako: „Abys zbavil trávník mechu, to ne, na to se necejtíš ve svý kůži, ale abys házel koulí do pískoviště jako pitomec, na to seš hned křepkej a zdravej jak rybička. Já tě můžu tisíckrát na kolenou prosit, abys se mnou jel do nábytku k Verschotenovi pro novou skříňku na utěrky, ale to né. To máš najednou něco s tlakem, nebo 13

tě zas berou záda. Moje skříňka na utěrky, ta může klidně počkat. Ale když jde vo pétanque, tak ti nic nebrání. Ani krevní tlak, ani záda, ani nic jinýho…“ Výpadům své ženy se už dávno nebráním. Budu nejspíš jedním z mnoha, ne-li z milionů mlčících mužů, kteří se proti náladám svých manželek obrňují štítem lhostejnosti. Stálo mě to léta tréninku a trpělivosti. Zpočátku jsem se bránil každému nespravedlivému nařčení. Na svou čest a svědomí jsem přísahal, že nikdy nepiju víc než tři skleničky, že jsem za tu dobu, co jsem ženatý, přišel domů opilý nanejvýš čtyřikrát nebo pětkrát, což bylo pro mé duševní zdraví, jak si teď uvědomuju, opravdu příliš málo. Navíc jsem se dřív snažil poopravit její směšný pohled na věci. Říkával jsem: „Tak zaprvé pétanque se nehraje na pískovišti, abys věděla, je to něco mnohem vznešenějšího.“ Ale jak léta plynula a vlasy vypadávaly, naučil jsem se být k jejím verbálním kanonádám apatičtější a své repliky jsem si nechával pro sebe. Když už jsme měli splacenou hypotéku na dům, svíral mě ten barák jako vězení. Ale zvyšoval jsem si sebevědomí aktem odporu: byla to její jedovatost proti mé lhostejnosti. Oba jsme paličatě zaujímali své stanovisko a zároveň neromanticky stárnuli, přežili jsme dokonce i spřátelené páry, které měly láskyplné soužití. Když nám místní starosta na radnici blahopřál ke zlaté svatbě, cítil jsem se provinile vůči těm nádherným dvojicím, které od sebe příliš brzy roztrhla rakovina nebo nějaký debil se šaltpákou v ruce. Abych ošálil své smysly, přijal jsem starostovu ódu, avšak výhradně jako chválu, která mi náleží za statečnost a sebeobětování.

Jelikož národ v téhle oblasti zachází s příslovími jako s dogmaty, a tedy bezvýhradně předpokládá, že není kouře bez ohně, existují nepochybně lidé, kteří věří mé ženě, když o mě zase jednou rozšířila, že jsem nenapravitelný pijan. Je pravda, že denně vypiju dvě sklenice červeného vína. Vypiju? Vypil jsem! Dvě, aby bylo jasno. Někdy výjimečně tři. Večer po jídle. Ten zvyk jsem si vypěstoval někdy po třicítce a už jsem jej neopustil. Málem jsem k tomu dodal „dodnes“, jenže senilnímu šouralovi v domově důchodců nejsou po večeři dopřány žádné požitky; musí se napumpovat všelijakými oblbujícími preparáty, aby pěkně poslušně ve svém pokoji klimbal u bedny a personál tak nemusel organizovat žádné večerní aktivity. Svých malých radostí podpantofláka jsem se ovšem nemusel vzdát úplně. Ve zdejší kantýně si můžu přes den tu a tam objednat skleničku červeného. Když sedím v křesle s pomateným, depresivním pohledem v očích a kulatá Soňa mě přijde profesionálně povzbudit, tře mi lopatky a říká: „No ták, Désiré, vy mi tu sedíte takhle potichounku a úplně nasucho? Za chvíli mi tu dočista uschnete. Nemám vám přinést něco k pití?“ Tak se osmělím požádat o sklenku vína. To je dovolené. Je to samozřejmě jen takové čůčo, spíš hroznový džus než víno, kterého člověk musí vysosat celou basu, než přebije působení léků. Ředěná tekutina, již otupěle ucucávám. „Už se to nese, Désiré, sklenička vína. Ať vám chutná. Ale pozor, abyste se nám tu nepřiopil a nezačal zpívat. Aby si ostatní nemysleli, že je dneska odpolední taneček.“ …Paci, paci, pacičky. Ostatně byla to božská prozřetelnost, která zařídila, že jsem zrovna náhodou seděl v kantýně u bohužel špatně umyté skle15

ničky Château Migraine, když mě v domově poprvé navštívila moje žena. První den po nástupu. Ještě mám před očima, jak vstoupila dovnitř: s košíkem ovoce, úsměvem z televizních reklam a bonboniérou. Dělal jsem pochopitelně, že ji neznám. „Podívejme, kdopak to za vámi přišel, Désiré, vaše žena!“ „Kdo to?“ „Vaše žena!“ „Ach…“ Jakmile rozpitvala obraz svého pomateného muže, teatrálně zaječela v naději, že si zdravotnický personál pln soucitu a feministické bojovnosti přijde vyslechnout osudy nešťastné ženy v domácnosti. „No to snad není možný, ty už zase popíjíš, Désiré! A pak se divíš, že ti hrabe!“ Což mě inspirovalo k výroku: „Nazdar, Kamilo, sedni si a dej si jednu se mnou, na mě, mám tu otevřený účet!“ Není třeba dodávat, že se jí toto shledání a moje poznámka hluboce dotkly, hlavně proto, že se nejmenuje Kamila, nýbrž Monika. Monika De Petterová. Pěkné jméno, na náhrobek. (Ostatně v pasu nemá napsáno Monika, ale Monique. Jenže takhle napsané jí to přišlo takové zapšklé, vůbec k ní nepasující. Lidé, co mají zapotřebí měnit si jméno… Co k tomu dodat?) Ale abych nepředbíhal, vyprávěl jsem přece, kde a kdy se zrodil ten nápad přidělit si tuto hvězdnou roli, a že k tomu došlo patrně při partičce pétanquu. Přesněji řečeno tím, co mi povídal Roland, můj stálý spoluhráč… Ze všech mých kámošů byl Roland vždycky ten nejmodernější. Byl první z mého nejbližšího okolí, kdo se nedal odstrašit 16

apokalyptickým varováním před všelijakými nádory a ohříval si jídlo v mikrovlnce. První, kdo věděl, že cédéčko nemá dvě hrací strany jako vinylová deska, první, kdo si pořídil mobilní telefon a chválil jeho přednosti, kdo posílal esemesky, navíc ještě těm lidem, kterým byly určeny. První skutečný počítač, který jsem v životě viděl, stál u něj v obýváku. Když jsme ještě přemýšleli o eventuálních dopadech internetu na naše soukromí, on už dávno absolvoval kurz a postavil webovou stránku klubu. Roland si spravoval bankovní účty přes internetové bankovnictví, rezervoval si dovolenou z pohodlí domova, pořizoval digitální snímky z našich utkání a umísťoval je na svůj facebook (ostatně aniž se nás zeptal, jestli s tím souhlasíme). Herní materiál nakupoval už jen přes internetové aukce. Takový ten chlap, co všechno ví, a jednoho dne odpálí jinému kouli z hemimety a řekne: „A víte, že…“ Hodně Rolandových siláckých historek začínalo slovy: „A víte, že…“ No, to jsme samozřejmě nevěděli: že jeden Australan nabídl na internetu ke koupi celý svůj život!!! Celý svůj život. Všechno, čím byl, a všechno, co měl. V ceně nebyla zahrnuta jeho žena, ta ho totiž opustila a byla také důvodem, proč ten trumbera dražil svou existenci. Člověk však mohl návdavkem dostat jeho podělanou práci v obchodu s koberci v Perthu, jakož i jeho kamarády, Melanii a Ema. Taky jeho koníčky (parašutismus), jeho vila se třemi ložnicemi, jeho vodní skútr, grilovací souprava a sportovní obuv značky Converse (velikost 42) byly součástí celého balíčku. Zcela rozčarován ze všeho možného chtěl ve své existenci provést čistku. A co bylo pokud možno ještě pošahanější: o život toho chlapa se přihlásilo už přes sto 17

zájemců a počítadlo v té chvíli stálo skoro na dvou milionech australských dolarů! Představa, že jen tak střelíte celou svou existenci, nás nesmírně pobavila a nahlas jsme fantazírovali o tom, jak asi musí vypadat styk s někým, o kom člověk neví zhola nic, ale koho si koupil jako bejvalku. Nebo k někomu přijít a říct: „Těší mě, právě jsem si vás koupil jako otce. Jak se daří matce? Je mrtvá? Jejda, to jsem nevěděl, to v inzerátu nebylo. Už dlouho?“ Toho odpoledne jsem neodehrál právě nejlepší partii. Nedokázal jsem udržet myšlenky u utkání, pořád jsem dál fantazíroval o eskapistickém příběhu toho ujetého klokana. Ještě slyším Rolanda, jak volá: „Hej, Désiré, probuď se! Jseš na řadě! Zíráš tu nepřítomně před sebe jako nějakej senil!“ A všichni se chechtali. O to víc, když jsem pak hodil svoji kouli z nepochopitelných důvodů na druhou stranu.