0038291 by Knižní klub

AU D R E Y C A R L A N OVÁ

C A L E N D A R

GIRL ŘÍJEN

L I S TO PA D —

—

PROSINEC

Calendar_Girl_4.indd 4

23/11/17 13:28

Říjen Drue Hoffmanovi Byla to dlouhá cesta, a když jsem začala, nabídls mi pomoc a odborné vedení právě ve chvílích, kdy jsem to potřebovala nejvíc. Děkuju ti za tvoje znalosti, podporu a přátelství. Doufám, že se ti bude líbit tahle část i svérázný chlapík Drew Hoffman.

Calendar_Girl_4.indd 5

23/11/17 13:28

P RV N Í K A P I T O L A

TICHO. NAPROSTÉ TICHO mě uvítalo, když jsem vešla do domu v Malibu, kde byl Wes doma. Kde jsem já byla doma. Nevím, co jsem čekala. Snad mi proběhla hlavou myšlenka, že se najednou rozestoupí nebesa a snese se mi pozemský ráj v podobě mého milovaného muže, zdravého a v plné síle na americké půdě, pevně na nohou tady, v bezpečí našeho domova. Protože koneckonců, tohle místo skutečně bylo náš domov. Wes úplně umanutě vyžadoval, abych změnila svůj pohled na to, čemu říkala Gin „sídlo v Malibu“. Prohlásil, že jinak si taky můžeme společně najít něco nového. To jsem nechtěla. Upřímně, radši bych se celá pohroužila do toho, co pro mě byl on. Cele. Jedinečně. Nedostižně. Božsky. Všechno, co Wes nahromadil v tak mladém věku, bylo výsledkem jeho tvrdé práce. Nebyl ani nafoukaný, ani chtivý. Čisté linie a pohodový dekor si říkaly o to, aby se o nich mluvilo v souvislosti s takovou povahou. Jak jsem procházela prázdné, temné místnosti, spojovala jsem se s jeho věcmi. Ale změnilo se to. Něco bylo jiné. Rozhlédla jsem se zkoumavým okem a ve srovnání s posledním pobytem před dvěma měsíci jsem zaznamenala nepatrné rozdíly. Na římse nad kamenným krbem byla malá třiceticentimetrová soška baletky s jednou dlouhou štíhlou nohou vytrčenou vysoko vzhůru. Baletka držela rukama nohu nad hlavou za kotník a balancovala na druhé na vysoké špičce. Ta soška patřila 7

Calendar_Girl_4.indd 7

23/11/17 13:28

mojí matce. Chodila na vysokých špičkách, prohýbala se v zádech a přesně mi předváděla, jak balerína tu figuru vytvořila. Matka sice byla showgirl ve Vegas, ale předtím byla tanečnicí, dělala klasický i moderní tanec. Moc ráda jsem se dívala, jak se pohybuje. Když uklízela dům, kroužila v rytmu hudby, kterou slyšela jen ona. Černé vlasy jí spadaly až do pasu a poletovaly kolem ní jako tmavá pelerína. Když mi bylo pět, myslela jsem si, že je moje matka nejkrásnější žena na světě, a milovala jsem ji jako nikoho jiného. Ta láska se kamsi ztratila, ale soška ne. Měla důstojné místo na krbové římse, a přestože jsem měla chuť ji shodit na zem, aby se rozbila, nechala jsem ji tam stát. Kdybych si ji nechtěla nechat, mohla bych ji někomu darovat. Někdy vzpomínky bolí, i ty opravdu krásné. Otočila jsem se a přejela očima obývací pokoj. Na malém stolku stála zarámovaná fotografie, kterou jsem poznala. Maddy. Byl to den předtím, než začala studovat na bakaláře. Chodila jsem za ní po celé škole jako ztracené štěně. Na rozdíl ode mě Maddy poskakovala, držela mě za ruku a přitom mi s ní mávala. Chodily jsme ze třídy do třídy, sestra mi ukazovala všechny předměty, které ji čekaly, a co se v nich podle příručky bude učit. Překypovala štěstím a já jsem z toho měla skutečný požitek, když jsem věděla, že moje holčička, moje malá sestřička bude něčím naprosto úžasným. A úžasná byla už teď. Byla jsem na ni neskutečně pyšná. Nic ji nezastaví, nic jí nepřistřihne křídla. Pokračovala jsem na své cestě do kuchyně a našla koláž z obrázků připevněných magnetkami na ledničku. Byly sem přidané jednotlivé fotografie, které jsem sloupla z ledničky ve svém bývalém malém bytě. Maddy, Ginelle, taťka. Taky tam bylo i pár nových. Obrázky, které jsem já nevytiskla. Byl na nich Wes a já. Jedna ze společné večeře a selfíčko, kde jsme se vyfotili spolu v posteli a na kterém byly vidět jen naše obličeje. Ty tam musel dát Wes. To byl začátek toho všeho. Přejela jsem prstem po Wesově úsměvu. Vypadal tak sebevědomě a sexy, jak si mě k sobě v posteli tiskl. Sevřela se mi hruď a já si sáhla na rozbolavělé 8

Calendar_Girl_4.indd 8

23/11/17 13:28

místo. Už brzy. Už brzy bude doma. Musela jsem věřit. Věř svojí cestě. Teď víc než kdy předtím. Potřebovala jsem věřit těm slovům, která jsem si nechala vytetovat na nohu. Přesunula jsem se do místnosti, která bývala naší ložnicí, a zůstala jsem stát jako přikovaná, s otevřenou pusou a očima vykulenýma, že dosahovaly snad velikosti dezertních talířků. „Ty vole.“ S úžasem jsem se dívala na obraz, který na mě upíral svůj zrak. Můj obraz. Byl to ten poslední portrét, kdy mě Alec ztvárnil tehdy v únoru, jak stojím na vyhlídkové terase Space Needle a obdivuju výhled na Seattle. Tmavé vlasy mi vlály kolem hlavy jak vějíř ebenově černých kadeří. Ten den jsem si připadala osvobozená. Zbavená břemene, které mi otec neúmyslně naložil na ramena, zbavená pocitu, že musím být tím, co chce můj klient – to všechno bylo najednou to tam v jediné vteřině. V tu chvíli jsem byla jen Mia, dívka, která v krajině před sebou poprvé vidí skutečnou krásu. Nemohla jsem tomu uvěřit. Weston si koupil nejdražší kus, který se mnou Alec vytvořil. Během roku jsem mu o Alecovi nakonec řekla. Teda ne až úplně do těch největších detailů, jen takový základ. A nezapomněla jsem se zmínit o umění, o tom, jak mě každé jednotlivé dílo změnilo, jak mi umožnilo vidět život, lásku i samu sebe daleko jasněji. Byli jsme v posteli, nazí, objímali jsme se a já mu vykládala, jak moc Alecovi vděčím za tu lekci. Jak mi přišlo nesprávné si za to, co mi dal, od něj vzít peníze, ale že jsem neměla na vybranou. Vytáhla jsem telefon, projela kontakty a stiskla tlačítko „volat“. „Ma jolie, čemu vděčím za tak obrovské potěšení slyšet tvůj hlas?“ Alec zvedl telefon a řekl to svým sametovým, smyslným hlasem, který mi okamžitě připomněl mnohem příjemnější časy – strávené přímo pod tím hříšným Frantíkem. Otočila jsem se, vydrápala se na postel, sedla si do tureckého sedu a zírala na obraz. „Já, ehm, já tomu nemůžu uvěřit…“ Než 9

Calendar_Girl_4.indd 9

23/11/17 13:28

abych dokončila větu, namířila jsem mobil na jeho umělecké dílo, vyfotila, poslala mu ho a znovu si dala mobil k uchu. Slyšela jsem pípnutí, jak mu byla doručena moje MMSka. „Mio, parle moi, jsi v pořádku?“ Jeho hlas byl starostlivý. Můj hlas se třásl, zatímco jsem vstřebávala každičký kousek té krásy, která visela přede mnou nad Wesovou postelí. Mou a Wesovou postelí. „Poslala jsem ti zprávu. Koukni se.“ „Mně tenhle způsob komunikace nevyhovuje, chérie.“ „Tak to udělej,“ zabručela jsem v naději, že to pochopí. Bylo slyšet několik kliknutí. „Á, mais oui, díváš se na sebe, non?“ Jsou chvíle, kdy chce člověk prostrčit ruce mobilem a zaškrtit toho, s kým mluví. A to byl teď přesně ten okamžik. „Tobě to nedochází, Alecu. Proč se na sebe dívám v ložnici svého přítele?“ Alec zalapal po dechu. „Ma jolie, ty máš un copain? Přítele?“ To slovo mu klouzalo z úst s jeho typickým francouzským přízvukem tak krásně, že jsem málem zapomněla, že na něj mám vztek, že to nechápe. „Tak ty máš vážnou známost. Vztah na celý život! Félicitations!“ Sice mi pogratuloval, ale neposkytl mi odpověď, kde se tam jeho dílo vzalo. Zaúpěla jsem. „Alecu, drahoušku, dávej pozor.“ Alec zamručel. „Ach, chérie, ty máš vždycky mou plnou pozornost. Obzvlášť když jsi nahá. Pamatuju si naprosto přesně, jaké to bylo, mít tě celý měsíc ve své náruči. Vybavuješ si to taky, oui?“ „Alecu, teď se nebudeme pouštět do žádných vzpomínek. Potřebuju odpověď. A od tebe. Jak to, že tvé dílo skončilo tady, v mojí ložnici?“ Alec se uchechtl a já si povzdechla. „Vždycky tak lačná po informacích. Možná to bylo míněné jako překvapení, compte tenu de votre amant.“ S francouzštinou už jsem zas hodně vyšla ze cviku, ani jsem s Alecem poslední měsíc po telefonu moc nemluvila, ale v zásadě 10

Calendar_Girl_4.indd 10

23/11/17 13:28

jsem si domyslela, že říká, že to mělo být překvapení od mého milence. „Wes ho koupil?“ „Ne tak docela.“ Strnula jsem a stiskla zuby tak pevně, že bych klidně mohla kousat kameny. „Hele, teď není vhodná doba na diskrétnost. Pěkně to na mě vyplivni, Frantíku.“ Alec vydal zvuk, jako by se dusil. „Plivání je ošklivý zlozvyk, který já zásadně nedělám.“ Obrátila jsem oči v sloup a skácela se po zádech do postele. „Alecu…“ varovala jsem ho. „Tvůj milenec za obraz nezaplatil,“ řekl Alec jasně. „A jak se sem teda dostal?“ Vypáčit z toho mého Francouze informace, když mi je zjevně nechtěl poskytnout, bylo těžší než chtít na chlapovi, aby pozdržel orgasmus přicházející po několika pořádných kolech. To jest naprosto vyloučeno. Alec si nakonec povzdechl. „Ma jolie, budu k tobě upřímný, oui?“ Nemusela jsem samozřejmě odpovídat – věděl dobře, co chci, ale stejně jsem zareagovala. „Oui. Merci.“ „Tvůj milenec volal mému agentovi. Chtěl koupit obraz ‚Sbohem, lásko‘. A já ho odmítal prodat.“ To mě překvapilo. Umělec, který tvořil svá díla speciálně proto, aby se prodávala a předváděla celému světu, odmítá prodávat? „Proč? To nedává smysl.“ Alec znovu vyhýbavě zamručel. „Prostě je to tak. Miluju tě a chtěl jsem, aby tvoji krásu ocenili ti správní lidé. Mám u každého obrazu svá pravidla. A u dvou jsem vůbec neměl v plánu se s nimi rozloučit.“ „A které dva obrazy to byly?“ Alecův hlas přešel v hluboké sexy mručení, které jsem znala až příliš dobře. „Rád se dívám na okamžik naší lásky. Pověsil jsem si obraz „Naše láska“ v pracovně své vily ve Francii. Je ne pouvais 11

Calendar_Girl_4.indd 11

23/11/17 13:28

pas m’en séparer,“ dodal francouzsky a já začala pročesávat mozek a snažila se dát ta slova dohromady, aby dávala nějaký smysl. Myslím, že říkal, že by se s ním nedokázal rozloučit. Rozesmála jsem se. „Alecu, ale to je pitomost. Smyslem těch uměleckých děl přece bylo se o ně podělit.“ „Ááá, ale já to chci vidět každý den na vlastní oči. Ostatní už jsem prodal, každý někomu, koho jsem si prověřil a se kterým jsem osobně mluvil.“ Zavrtěla jsem hlavou a olízla si oschlé rty. Lomcovaly mnou emoce. Dívala jsem se na to dílo, mluvila s Alecem a stýskalo se mi po Wesovi. Cítila jsem se zubožená jako po tornádu. Snažila jsem se sestavit dohromady střípky svých myšlenek a pocitů, i když k sobě úplně nezapadaly. „A tenhle obraz? Jak se sem dostal?“ „Mluvil jsem s tvým Westonem. Řekl mi, kdo je, a vysvětlil mi, že ví, jak to je s naším vztahem. Čekal jsem od něj grabuge.“ „Gramáž?“ On od něj čekal gramáž? Cože? „Merde. Non. Jak tomu říkáte… má sakr?“ Zachrochtala jsem jako vepř. „Masakr?“ smála jsem se. „Oui. Masakr. On však byl pravý gentleman. Říkal, že viděl výstavu fotografií na internetu a že by je chtěl koupit.“ „Že by je chtěl koupit? Všechny?“ „Oui,“ odpověděl Alec, jako by to nebylo nic neobvyklého. Mně to naopak přišlo velmi neobvyklé, že můj pohodový surfař chce utrácet milióny za obrazy… na kterých jsem já. Byla jsem pevně rozhodnutá, že až se vrátí, každopádně si promluvíme o tom, jak podivně použil těžce vydělané peníze. Bože, doufám, že se vrátí. Vstala jsem, prošla rychle domem a prohlížela místnost po místnosti. Nikde jinde na mě žádné další obrazy ze stěn nekoukaly. „Hm…“ „Řekl jsem mu ne. Že může mít jen jeden, a když si vybere ten správný, prodám mu ho.“ Ježiš. Ten Alec je ale zvláštní chlapík. Složitý, podivný, milující, otevřený, náročný a neskutečně dobrý v posteli, ale taky 12

Calendar_Girl_4.indd 12

23/11/17 13:28

vyloženě ujetý. Ale zase, nebyli takoví všichni umělci? A jejich divnou náturu jste nemohli nikam zařadit nebo nějak označit, protože většina lidí nereaguje stejným způsobem. „A?“ „Vybral si správně. Vybral si tebe.“ Vyslovil to tak, že mě začalo přejíždět mrazení po pažích nahoru a dolů. Poškrábala jsem si je a sama sebe objala, když nebyl poblíž nikdo, kdo by to udělal za mě. „Ale já jsem na všech, Alecu.“ „Non. Na těch ostatních jsou zachycené okamžiky tvého života, tvoje zážitky – a taky někde přitom něco hraješ, v zájmu umění. Jedině tenhle obraz je přímým výsledkem toho, kým dnes jsi. A on ho chtěl. Tak jsem mu dopřál, aby tě měl.“ To slovo „měl“ působilo z jeho úst zvláštně. „Co to znamená?“ „Ber to jako dárek, tobě i jemu. Vaší lásce.“ „Tys daroval mému příteli obraz v hodnotě čtvrt miliónu dolarů?“ „No, tenhle má ve skutečnosti cenu půl miliónu.“ „Do prdele!“ „Mio. Je t’aime. Stejně jsem ti chtěl půlku peněz z prodeje dát. Takhle máš krásnou vzpomínku na to, kdo jsi, a uvidíš ji před sebou každý den. Jsem nadšený, že obraz pověsil nad vaši společnou postel. Lepší místo by pro ten obraz vybrat nemohl.“ Popotáhla jsem nosem, slzy na krajíčku. „Taky tě miluju, víš to? Tím naším způsobem.“ A myslela jsem vážně každé slovo. Alec se rozesmál. „Oui, já vím, ma jolie. A stejně jako pojmenoval ten obraz, ukončil náš hovor dvěma slovy. „Sbohem, lásko.“ Doufala jsem, že to není naposled, co slyším svého Francouze s oplzlým slovníkem. I když mi v podstatě dal s Wesem požehnání, stejně jsem ho chtěla i dál mít ve svém životě. Vždycky byl součástí téhle cesty a věděla jsem, že ho budu milovat až do smrti. Wese jsem ale milovala víc. Do Wese jsem byla zamilovaná a potřebovala jsem, aby přijel domů. *** 13

Calendar_Girl_4.indd 13

23/11/17 13:28

Noc byla chladnější, než když jsem tu byla naposled, ale mně už byla zima několik týdnů. Zvedla jsem hlavu ke hvězdám a říkala si, jestli je Wes taky vidí z místa, kde teď je. A i když jsem si slíbila, že nechám na něm, aby se ozval, stejně jsem vytáhla mobil a vytočila jeho číslo. Přepojilo se to automaticky do hlasové schránky. V žilách mi začala tuhnout krev. Snažila jsem se zklidnit zrychlený dech a nepanikařit, že se Wes nehlásí. Asi spí. Ten muž se léčí, byl postřelený do krku, panebože. Klid, Mio. Budeš s ním mluvit zítra. „Ahoj, ehm, to jsem já. Jenom jsem chtěla dneska večer slyšet tvůj hlas. Jsem doma. Ehm, v Malibu.“ Zrak mi sklouzl na potemnělé vlny oceánu v dálce. Když jsem za okamžik promluvila, hlas se mi třásl. „V domě je úplné ticho. Nevím, kde je Judi.“ Vlny se rozbíjely o pobřeží, vítr mi čechral vlasy a ještě víc mě ochlazoval. „Jsem moc ráda, žes vybalil moje věci. Nebo to možná byla Judi, i když doufám, žes to byl ty a žes chtěl propojit naše životy.“ Pohrávala jsem si s nitkami ve švu svých džínů. „Wesi, bože, tak strašně mi chybíš. Nechci spát v naší posteli sama.“ Ať jsem se snažila sebevíc, slzy mi stejně vytryskly a několik proradných mi jich stékalo po tváři. Nevěděla jsem, co bych mu ještě měla říct, aby to vystihovalo, jak moc ho potřebuju. Jak moc ho chci. Jak si nemyslím, že bych mohla žít krásný život, aniž by byl jeho součástí. „Nezapomeň na mě,“ zašeptala jsem a přerušila spojení. Pro nás ta tři slova znamenala tolik, a ne-li víc, jako jakékoliv ujištění, které bychom mohli jeden druhému poskytnout. Ještě jednou jsem se podívala na nebe, otočila se a šla do své původní staré ložnice. Když jsem ho nemohla mít skutečně u sebe, nehodlala jsem ani spát v posteli, ve které jsme spávali spolu. *** Lehoulinká. Tak jsem se cítila. Strašlivá únava a vyčerpání mě přemohly a silné paže si mě přivinuly k sobě. Ještě víc jsem se zachumlala k tomu teplu vedle sebe, nosem se o ně otírala 14

Calendar_Girl_4.indd 14

23/11/17 13:28

a nasávala jeho známou mužnou vůni. Těch pár nocí, kdy jsem dokázala spát tvrdě, bylo vždycky naplněných jím. Dnes v noci, místo abych zápasila, jsem tomu ale podlehla. Užívala jsem si radosti, že ho mám tady, u sebe, že o mě pečuje, proniká mi až do morku kostí, obtáčí moje srdce a chrání ho. Představovala jsem si, jak mě Wes ukládá do postele. Do naší postele. Polštář voněl jeho vůní, po oceánu a písku. Byl to jen a jen ryzí Wes. Jeho vůně ulpívala všude. Třela jsem si tvář o měkounkou bavlnu. „Chybíš mi…“ Hlas mi přeskočil a z oka stekla slza. Blízko tváře mi cosi zašeptalo zlehounka jako peříčko. „Jsem tady. S tebou,“ zašeptal mi hlas do ucha. Sny jsou úžasné svou schopností být kruté a báječné současně. Dají vám všechno, co potřebujete, jen za úsvitu zase zmizí. Zamžourala jsem, zamrkala, otevřela oči, a jak jsem byla vyčerpaná, uviděla jsem vedle sebe obrys. Jeho obrys. „Neopouštěj mě. Zůstaň se mnou.“ Rychle jsem zamrkala, abych dokázala udržet oči otevřené. Okno bylo dokořán a dovnitř proudil svěží vánek od moře. Zachumlala jsem se do těžké deky a přitáhla si ji až k bradě. Teď mě obklopoval už jenom žár. Paže mě objala v pase a já se radovala ze snu. Že mi dopřává, jako bych ho cítila u sebe, jako by mě držel v náručí, jako by mi dýchal na krk. Jeho mohutná postava se ke mně přitulila zezadu a já se tiskla zády k imaginárnímu Wesovi a vůbec mi nevadilo, že tam ve skutečnosti není. Říkala jsem si, že budu předstírat, že tam je, a aspoň jednu noc se vyspím. Působilo to tak opravdově, jak mě k sobě tiskl, jak mi jemně ústy laskal vlasy, krk, ramena. Sevřela jsem ruce kolem té paže, která mě držela okolo pasu, a přitáhla si ji výš, mezi ňadra, přitiskla rty na klouby té ruky a celou svojí duší nasávala jeho vůni. Tolik, abych se následujícího dne ráno vzbudila s vírou, že tam byl. Jeho těžký povzdech mě zašimral na uchu. Zavřela jsem oči, ze kterých mi vytryskly slzy. Nechtěla jsem, aby ta představa zmizela. Nakonec mě obklopil žár v zádech, pocit klidu a míru – a překryl pro tu jednu noc strachy i smutky. 15

Calendar_Girl_4.indd 15

23/11/17 13:28

A někde hluboko uprostřed snu promluvil: „Spi, miláčku. Už brzy budu zpět. A nikdy tě neopustím.“ „To je dobře,“ mumlala jsem Wesovi ve snu a tiskla ho čím dál víc k sobě, jak si večerníček chystal připočíst svoji další oběť. Wesovy paže se kolem mě sevřely a vynesly na povrch záblesk čistého vědomí. Každá část toho snového Wesova těla se mě dotýkala určitým způsobem. A přesně tak, jak by to udělala, kdyby byl tady. Povzdechla jsem si a pohroužila se do snu. Když Wes promluvil, zněl jeho hlas jakoby z velké dálky a přidušeně. „Nezapomněl jsem na tebe, Mio. Každý den, kdy jsem byl pryč, jsi tam byla se mnou. Přežil jsem jenom díky vzpomínkám na tebe.“

Calendar_Girl_4.indd 16

23/11/17 13:28

Audrey Carlanová

CALENDAR GIRL – Říjen, listopad, prosinec Z anglického originálu Calendar Girl: October, November, December, vydaného nakladatelstvím Waterhouse Press LLC v New Yorku v roce 2016, přeložila Rosalie Hnídečková Obálku zhotovil David Dvořák Redigoval Michal Jurza Odpovědná redaktorka Anna Urbanová Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 384 Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2017 jako svou 9328. publikaci Sazbu zhotovilo TYPOSTUDIO, s. r. o., Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz

Calendar_Girl_4.indd 384

23/11/17 13:28