Píšeš-li životopis svého přítele, udělej to tak, jako kdyby ses za něj mstil. Gustav Flaubert v dopisu Ernestu Feydeauovi, 1872
1 Flaubertův papoušek
Pod sochou Gustava Flauberta hrálo šest mužů severoafrického původu v koule, jejichž třeskot přehlušoval lomoz dopravní zácpy. Bříška prstů ještě jednou ironicky polaskala stříbrnou kouli a snědá ruka ji vyslala k cíli. Koule dopadla, ztěžka poskočila a v prachu, který se zvedl z udupané země, opsala křivku. Hráč na okamžik strnul v postoji elegantní sochy; nohy v kolenou trochu pokrčené, pravá ruka rozmáchlá v extatickém gestu. Povšiml jsem si vyhrnutého rukávu bílé košile, nahého předloktí a jakési skvrny na zápěstí. Náramkové hodinky, jak jsem se zprvu domníval, to nebyly, ani tetování; byl to barevný obtisk tváře jistého státníka, jehož moudrosti si v poušti vysoce považují. Dovolte mi začít sochou, tou nahoře, tou neelegantní, která tam stojí nastálo a z očí jí kanou měděné slzy; tím lhostejným, šetrným odkazem příštím generacím, jenž zde čelí větru v podobě muže s neupraveným knírem a měkkou vázankou, muže v pravoúhle střižené vestě a pytlovitých kalhotách. Do očí se vám Flaubert nedívá. Upřeně hledí z place des Carmes směrem ke katedrále, ven přes město, kterým opovrhoval a které mu oplácelo tím, že ho povětšinou přehlíželo. Hlava je vzdorovitě 7
zdvižena; jen holubi se mohou těšit pohledem na spisovatelovu pleš v celém jejím rozsahu. Socha není původní. Prvního Flauberta odvezli v jedenačtyřicátém Němci, kteří s sebou tehdy pobrali i všechna zábradlí a klepátka na dveře; možná sochu přetavili na odznáčky na vojenské čepice. Zhruba dalších deset let byl podstavec prázdný, ale pak tehdejší rouenský starosta, který byl posedlý sochami, objevil původní sádrový odlitek – jeho autorem byl Rus jménem Leopold Bernstamm – a radní schválili návrh na odlití nové. Rouen si za peníze z městské pokladny pořídil kovovou sochu sestávající z 93 % mědi a 7 % cínu; slévárna Rudier v Châtillon-sous-Bagneux se zaručila, že tato slitina nepodlehne korozi. Na projekt přispěla dvě další města, Trouville a Barentin, a obdržela za to po soše z kamene. Ty odolávají počasí o něco hůř. V Trouville bylo třeba vyspravit Flaubertovi stehno, a také mu začaly odpadávat kousky kníru. Ze zbylého pahýlu nad horním rtem vyrašily železné dráty výztuže jako haluze. Snad se dá ujišťování slévačů věřit, snad socha ve druhém vydání vydrží. Ale nemám pro důvěru žádný konkrétní důvod. Z věcí spojených s Flaubertem toho ostatně nikdy moc nevydrželo. Je to něco přes sto let, co zemřel, a nezůstalo po něm nic než papír. Papír, myšlenky, úsloví, metafory, próza vystavěná tak pečlivě, že zvučí; a přesně tak by si to býval přál – to jen přecitlivělým ctitelům to nestačí. Dům v Croissetu byl zbourán nedlouho po spisovatelově smrti a na jeho místě vyrostl lihovar, kde se pálila kořalka z potlučené pšenice. Zbavit se jeho sochy by také nedalo moc práce: jestliže ji jeden sochomilný starosta může dát vztyčit, jiný – například nějaký horlivý straník a knihomol, který se prokousal Sartrovým pojedná8
ním o Flaubertovi – by ji ve svém zanícení mohl nechat strhnout. Začínám sochou, protože s ní začal i celý tenhle projekt. Proč nás dílo nutí štvát se za jeho autorem? Proč ho nemůžeme nechat na pokoji? Proč nám nestačí knihy? Flaubert chtěl, aby stačily; jen málo spisovatelů víc věřilo v objektivnost psaného textu a přikládalo menší váhu autorovi. A přece se neposlušně ženeme dál za podobou, tváří, podpisem, sochou z 93 % mědi a fotografií z Nadarova ateliéru, cárem oděvu či odstřiženou kadeří. Čím to, že nás relikvie tak rozpalují? Copak dost nedůvěřujeme slovům? Myslíme si, že zbytky po něčím životě skrývají nějakou doplňující pravdu? Když zemřel Robert Louis Stevenson, jala se jeho skotská chůva, obdařená obchodním duchem, prodávat vlasy, které dle svého tvrzení odstřihla před čtyřiceti lety ze spisovatelovy hlavy. Ti, co uvěřili, hledači a slídilové, jich skoupili tolik, že by se jimi dala vycpat pohovka. Rozhodl jsem se, že si Croisset nechám na později. Na Rouen jsem měl pět dní a instinkt z dětství mi pořád ještě velí, abych si nechával to nejlepší nakonec. Jestlipak stejný pud funguje i u spisovatelů? Nepospíchej, nepospíchej, to nejlepší teprve přijde? Pokud tomu tak je, jak mučivé je pomyšlení na všechny nedokončené knihy! Dvě mi okamžitě vytanuly na mysli: Bouvard a Pécuchet, román, do něhož se Flaubert pokusil uzavřít celý svět a podmanit si v něm veškeré lidské snažení a selhávání, a Domácí blbeček, kam se Sartre pokusil uzavřít celého Flauberta; uzavřít a podmanit si mistra spisovatelského umění a mistra měšťáctví, mudrce, strašáka, nepřítele. První záměr ukončila mrtvice, druhý zkrátila slepota. Sám jsem kdysi pomýšlel na psaní knížek. Nápady jsem měl, dokonce jsem si dělal poznámky. Byl jsem ale lékař, měl jsem 9
ženu a děti. Dvě věci najednou se dobře dělat nedají, to Flaubert věděl, a já jsem lékařské povolání vykonával dobře. Moje žena… zemřela. Děti se postavily na vlastní nohy, napíšou, když už jim svědomí nedá. Žijí pochopitelně svůj vlastní život. „Žít! Žít! Dívat se, jak se ti postaví!“ Zrovna posledně jsem při četbě narazil na tohle flaubertovské zvolání. Připadal jsem si jako kamenná socha s vyspraveným stehnem. A nenapsané knihy? Ty nejsou důvodem k rozmrzelosti. Beztak je těch napsaných příliš. A kromě toho si pamatuji, jak končí Citová výchova. Frederik a jeho druh Deslauriers se ohlížejí za svým životem. Jejich poslední, nejmilejší vzpomínkou je návštěva nevěstince, kterou před lety podnikli ještě jako studenti. Pečlivě se na to připravili, nechali si zvlášť pro tu příležitost naondulovat vlasy a dokonce pro děvčata ukradli květiny. Ale když dorazili na místo, Frederik ztratil nervy a oba utekli. Není snad tou nejspolehlivější rozkoší, naznačuje Flaubert, rozkoš z očekávání? Komu je zapotřebí vlámat se do pustého podkroví naplněných tužeb? První den jsem strávil tím, že jsem se toulal po Rouenu a snažil se v některých jeho čtvrtích rozpoznat město, kudy jsem projížděl v roce 1944. Z velké části bylo ovšem rozstříleno a rozbombardováno, katedrálu opravují ještě po čtyřiceti letech. V jednobarevných vzpomínkách nebylo moc co dobarvovat. Na druhý den jsem jel na západ do Caen a pak na sever k plážím, kde se vylodila spojenecká vojska. Naváděly mne vybledlé plechové cedule, které zde nechalo postavit Ministère des Travaux Publics et des Transports. Tímto směrem k Circuit des Plages de Débarquement: turistický okruh po vyloďovacích zónách. Na východ od Arromanches se prostírají britské a kanadské zóny – Gold, Juno, Sword. Výběr jmen není zrovna 10
vynalézavý, pamatují se o tolik hůř než Omaha či Utah. Pokud si ta slova ovšem nestojí za to pamatovat spíš pro činy, které připomínají, a ne naopak. Graye-sur-Mer, Courseulles-sur-Mer, Ver-sur-Mer, Asnelles, Arromanches. Procházíte bočními uličkami a najednou narazíte na place des Royal Engineers nebo place W. Churchill. Stráž nad plážovými chatkami drží rezivějící tanky; štíhlé pomníky podobné lodním komínům připomínají anglicky a francouzsky: „V těchto místech spojenecká vojska 6. června 1944 hrdinsky osvobodila Evropu“. Je tu velmi ticho a místo vůbec nepůsobí pochmurně. V Arromanches jsem strčil dvě jednofrankové mince do Télescope Panoramique (Très Puissant 15/60 Longue Durée) a sledoval křivku přístaviště Mulberry, vybíhajícího daleko do moře jako morseovka. Tečka čárka čárka čárka, následují po sobě betonová přístaviště. Pohyb vody se v jejich vratech zvolňuje. Postupem času se na těchto hranatých balvanech, této součásti válečného harampádí, usadili kormoráni. Poobědval jsem v Hôtel de la Marine s výhledem na záliv. Byl jsem nedaleko od místa, kde přišli o život moji kamarádi – ta náhlá přátelství, jaká se uzavírala v oněch letech –, a přece jsem necítil dojetí. Padesátá obrněná divize Druhé britské armády. Ze skrýší se vynořují vzpomínky, nikoli však rozjitřené city; dokonce ani vzpomínky na ně ne. Po obědě jsem zašel do muzea, zhlédl film o vylodění a pak jsem jel deset kilometrů do Bayeux, abych si prohlédl pozůstatky jiné invaze přes Kanál, té, co se odehrála o devět set let dřív. Tapiserie královny Matyldy připomíná filmový pásek, rámečky se dotýkají jeden druhého. Obě události mi připadají stejné podivné: jedna příliš vzdálená, než aby byla skutečná, druhá až důvěrně známá. Jak 11
vlastně uchopit minulost? Podaří se nám to vůbec někdy? Za mých medických let během jedné taneční zábavy nějací šprýmaři vpustili mezi tanečníky na parket sele pomazané sádlem. Pletlo se pod nohy, hlučně kníkalo a nenechalo se chytit. Jak se ho tanečníci pokoušeli lapnout, padali jeden přes druhého a byli k popukání. Zdá se mi, že minulost se často chová jako to sele. Třetího dne jsem si zašel do hlavní rouenské nemocnice Hôtel-Dieu, kde byl Gustavův otec primářem a kde spisovatel strávil dětství. Třídou Gustava Flauberta, kolem Flaubertovy tiskárny a snack-baru Flaubert – člověk rozhodně pozná, že se ubírá správným směrem. Poblíž nemocnice stál velký bílý peugeot combi. Na kapotě měl namalované modré hvězdy, telefonní číslo a nápis AMBULANCE FLAUBERT. Spisovatel coby ranhojič? To asi ne. Vzpomněl jsem si na mateřskou výtku, kterou udělila mladšímu kolegovi George Sandová: „Zatímco ty jen jitříš, já poskytuji útěchu.“ Na tom peugeotu mělo stát AMBULANCE GEORGE SAND. Do nemocnice Hôtel-Dieu mě vpustil vyzáblý nervní gardien, jehož bílý plášť mne překvapil. Nebyl to lékař, pharmacien ani kriketový rozhodčí. Bílý plášť navozuje představu dezinfekce a jasného uvažování. Proč ho však nosí dozorce v muzeu – aby ochránil Gustavovo dětství před bacily? Sdělil mi, že expozice je věnována z poloviny Flaubertovi, z poloviny dějinám lékařství, a pak mě poháněl po muzeu a všude za námi s hlučnou zdatností zamykal. Zavedl mě do místnosti, kde se Gustav narodil, a ukázal mi jeho flakon na kolínskou, plechovku na tabák a první otištěný článek. Rozmanité spisovatelovy podobizny prokazovaly, jakou strašlivou změnou záhy prošel – z pohledného mladíka se stal břichatý plešatící měšťan. Syfilis, 12
soudí jedni. V devatenáctém století takhle stárli všichni, míní druzí. Možná však, že to jen jeho tělo mělo smysl pro dekorum – když se jeho mysl prohlásila za předčasně zestárlou, udělalo vše pro to, aby se jí přizpůsobilo. Celou dobu jsem si musel připomínat, že měl světlé vlasy. Člověk na to snadno zapomene; na fotografiích vypadá každý tmavovlasý. V ostatních místnostech jsou vystaveny lékařské pomůcky z osmnáctého a devatenáctého století: těžké kovové předměty se špičatým hrotem a klystýrové stříkačky takového kalibru, že to překvapilo i mě. Medicína musela tehdy být vzrušující, zoufalé a drsné povolání; dnes to jsou jen samé prášky a úředničina. Nebo se mi to jen zdá, protože minulost jako by víc oplývala koloritem? Prostudoval jsem si disertační práci Gustavova bratra Achilla: nese název „Několik úvah nad dobou vhodnou k operaci uskřinuté kýly“. Bratrská paralela – Achillova práce posloužila Gustavovi jako metafora: „Dusím se přívaly nenávisti k hlouposti naší doby. Do úst mi jako při uskřinuté kýle stoupají hovna, ale já si je chci nechat, stmelit je a uhníst z nich těsto, kterým pak pomažu celé devatenácté století, jako se pagody v Indii pomazávají kravským lejnem.“ Spojení těchto dvou muzeí mi zprvu připadalo zvláštní, ale smysl mi došel, když jsem si vzpomněl na Lemotovu slavnou kresbu Flauberta pitvajícího Emu Bovaryovou. Spisovatel se na obrázku ohání velkou vidličkou, na níž je nabodnuto srdce, které své hrdince vítězoslavně vytrhl z těla a z kterého ještě odkapává krev. Mává tím orgánem nad hlavou jako nějakým unikátním chirurgickým exponátem, zatímco v levé části kresby jsou jen tak tak vidět nohy ležící, zneuctěné Emy. Spisovatel jako řezník, spisovatel jako zvíře obdařené citem. Pak jsem uviděl papouška. Seděl v malém přístěnku, světle 13
zelený, s drzým pohledem a hlavou na stranu, jako by se ptal. „Psittacus,“ stálo na cedulce na konci bidýlka, „papoušek, jejž si G. Flaubert vypůjčil z Muzea města Rouenu a měl na svém psacím stole po dobu psaní povídky Prosté srdce, kde se jmenuje Lulu, patří služebné Félicité a je hlavní postavou příběhu.“ Tuto skutečnost potvrzuje fotokopie Flaubertova dopisu – autor v něm píše, že má papouška na stole tři neděle a že mu pohled na něj začíná lézt na nervy. Lulu byl v dobrém stavu, peří měl určitě stejně jasné a pohled stejně znervózňující jako před sto lety. Jak jsem hleděl na papouška, zmocnil se mne k vlastnímu překvapení pocit vřelého spříznění s tímto spisovatelem, který pohrdlivě zakázal příštím generacím, aby se jakkoli zajímaly o jeho osobu. Jeho sochu přetavili na veterána světové války, dům, v kterém žil, zbourali a jeho knihy si samozřejmě žijí vlastním životem; jejich ohlas není ohlasem na jejich autora. Avšak na tomhle zeleném, nijak mimořádném papouškovi, jenž nám byl zachován tak běžným, a přece tajemným způsobem, bylo něco, co ve mně takřka vzbudilo dojem, že jsem se s oním spisovatelem osobně znal. Dojalo mě to a zároveň povzbudilo. Cestou do hotelu jsem si koupil výtisk Prostého srdce, studentské vydání. Možná ten příběh znáte. Je to o chudé nevzdělané služebné jménem Félicité, která půl století slouží u jediné paní a bez odporu obětuje svůj život druhým. Střídavě přilne k obhroublému snoubenci, k dětem své paní, k synovci a nakonec ke starému muži s rakovinným nádorem v paži. Jeden po druhém jsou jí všichni odňati – zemřou, odcestují nebo na ni prostě zapomenou. Není divu, že v hloubi tak bezútěšného života nachází Félicité útěchu ve víře. Posledním článkem v tenčícím se řetězci Félicitiných lásek 14
je papoušek Lulu. Když se naplní i jeho čas, Félicité si ho nechá vycpat, aby ho mohla mít u sebe, a dokonce si před ostatky zbožňovaného papouška zvykne poklekat k modlitbám. V prosté mysli se jí pomíchají základní poučky katechismu, takže ji napadne, zda by nebylo správnější zobrazovat Ducha svatého ne jako obvyklou holubici, nýbrž jako papouška. Logika rozhodně mluví pro ni – papoušci a Duchové svatí mluví, což holubice nesvedou. Na konci příběhu umírá i Félicité. „Její rty se usmívaly. Tlukot srdce se zpomalil, stále neurčitější, tišší, tak jako se vyčerpá studánka, jako zaniká ozvěna; a když vydechla naposled, zdálo se jí, že v pootevřeném nebi vidí obrovského papouška, vznášejícího se jí nad hlavou.“ Rozhodující je zvládnout stylovou rovinu. Představte si, jak technicky náročná je povídka, kde nějaký špatně vycpaný pták se směšným jménem skončí jako záskok za třetinu nejsvětější Trojice, přičemž se autor nechce rouhat a jeho záměrem není ani satira, ani sentimentální příběh. Dále si představte, že vyprávění je vedeno z pohledu nevzdělané staré ženy, aniž by působilo dojmem zlehčování nebo rezervovanosti. Smysl povídky Prosté srdce je ovšem úplně jinde: papoušek je dokonalým příkladem flaubertovského groteskna. Kdybychom se nechtěli řídit přáním autora, mohli bychom papouška podrobit dalším interpretacím. Například: mezi předčasně zestárlým spisovatelem a řádně zestárlou Félicité jsou skryté paralely. Kritici si brousí skalpely: oba, Gustav i Félicité, jsou samotáři; život obou poznamenala ztráta; ač oba naplňuje smutek, ani jeden se nevzdává. Ti, kdo chtějí jít ještě dál, naznačují, že událost, kdy stařenu srazí na silnici do Honfleuru poštovní dostavník, je skrytá narážka na Gustavův první epileptický záchvat, který ho stihl na silnici poblíž 15
Bourg-Achardu. Tak nevím. Jak hluboko pod hladinou smí být narážka skrytá, aby se nad ní nadobro nezavřela voda? V jistém podstatném směru je Félicité samozřejmě Flaubertovým pravým opakem – je prakticky negramotná. Mohli byste však namítnout, že zde do věci vstupuje Lulu. Papoušek, zvíře obdařené řečí, unikátní živočich, který vydává lidské zvuky. Félicité si svého papouška s Duchem svatým, dárcem jazyků, neplete pro nic za nic. Félicité + Lulu = Flaubert? Ne tak docela, ale mohli bychom trvat na tom, že je přítomen v obou. Félicité v sobě nese jeho povahu, Lulu zas jeho hlas. Dalo by se říci, že papoušek, který obratně vydává hlas bez toho, aby příliš zaměstnával mozek, vlastně symbolizuje Čisté slovo. Být francouzský akademik, asi bych zastával názor, že papoušek je un symbole du Logos. Protože jsem Angličan, spěchám zpátky do hmotného světa: k tomu uhlazenému, sebejistému tvorečkovi, kterého jsem viděl v nemocnici Hôtel-Dieu. Zkoušel jsem si představit, jak Lulu sedí na stole naproti Flaubertovi a civí na něho jako výsměšný odraz z pokřiveného zrcadla. Není divu, že jeho parodická přítomnost začala jít po třech týdnech Flaubertovi na nervy. Je spisovatel něco víc než kultivovaný papoušek? V této fázi bychom si měli připomenout čtyři první setkání mezi spisovatelem a zástupcem čeledi papouškovitých. Ve třicátých letech minulého století, když každoročně trávili dovolenou v Trouville, navštěvovali Flaubertovi pravidelně námořního kapitána na penzi, Pierra Barbeyho; jak uvádějí prameny, do jeho domácnosti patřil i nádherný papoušek. Když Gustav roku 1845 cestou do Itálie projížděl přes Antibes, spatřil malého nemocného papouška, který mu stál za záznam v deníku; pták seděl na blatníku dvoukolové bryčky patřící jeho majiteli, 16
a když byl čas k večeři, odnesl ho pán do domu a posadil na krbovou římsu. Autor deníku si povšiml „podivné lásky“, která mezi mužem a jeho miláčkem očividně panovala. Když se Flaubert v roce 1851 vracel přes Benátky z Orientu, zaslechl papouška v pozlacené kleci, jak křičí přes Canal Grande ve stylu gondoliérů: „Fà eh, capo die.“ V roce 1853, opět v Trouville, bydlel Gustav u lékárníka, kde ho bez ustání dráždil papoušek vřískotem „Astu déjeuné, Jako?“ a „Cocu, mon petit coco“. „J’ai du bon tabac,“ přiznával také. Byl některý z těchto čtyř ptáků úplným nebo částečným vzorem, podle kterého vznikl Lulu? A viděl Flaubert ještě nějakého živého papouška od roku 1863 do roku 1876, kdy si vypůjčil toho vycpaného z rouenského muzea? Tyto otázky přenechávám odborníkům. Seděl jsem na posteli v hotelovém pokoji; odvedle bylo slyšet telefon, napodobující zvonění jiných telefonů. Myslel jsem na papouška v přístěnku necelý kilometr daleko, drzého a sympatického, dokonce vzbuzujícího úctu. Co s ním asi Flaubert provedl, když dopsal Prosté srdce? Odložil jej do skříně a úplně na něj zapomněl, dokud se nešel podívat po rezervní přikrývce? A co se v něm odehrávalo, když ho čtyři roky nato ranila mrtvice a on ležel na pohovce a umíral? Představoval si třeba, že se nad ním vznáší obrovský papoušek – tentokrát ne coby uvítání Duchem svatým, nýbrž jako poslední sbohem Slovu? „Trápí mne můj sklon nadměrně používat metafor. Přirovnání mne sžírají jak vši, nedělám nic jiného, než že je zamačkávám.“ Se slovy neměl Flaubert potíže; zároveň však chápal skrytou nedostatečnost Slova. Připomeňme si jeho smutnou definici z Paní Bovaryové: „Jazyk je jako prasklý kotlík a do rytmu, jejž na něj vyklepáváme, se kývají medvědi. Přitom však 17
toužíme rozplakat hvězdy na obloze.“ Na našeho romanopisce se tedy můžeme dívat dvojím způsobem: jako na houževnatého a dokonalého stylistu, nebo jako na někoho, kdo jazyk považoval za tragicky nedostatečný. Sartrovci dávají přednost možnosti druhé; papouškova neschopnost dokázat víc než jen opakovat slyšené je podle nich nepřímým přiznáním autorova vlastního selhání. Papoušek/spisovatel slabošsky přijímá jazyk jako něco přejatého, napodobivého a nehybného. Sám Sartre pokáral Flauberta za pasivitu, za přesvědčení (nebo za tajné srozumění s přesvědčením), že on est parlé – člověk je mluven. Ohlásil snad proud vyvěrajících bublinek klokotavou smrt další narážky, která se skrývala pod hladinou? Podezření, že se z příběhu pokoušíte vyčíst víc, než tam ve skutečnosti je, se vás zmocní ve chvíli, kdy si připadáte nejvíce zranitelní a izolovaní, a možná i hloupí. Mýlí se kritik, když v papouškovi Lulu spatřuje symbol Slova? Mýlí se čtenář – nebo v horším případě propadá sentimentalitě –, když papouška v rouenské nemocnici pokládá za symbol autorovy řeči? Já se toho dopustil. Možná to svědčí o tom, že jsem stejný prosťáček jako Félicité. Ale ať už tomu budeme říkat povídka nebo text, Prosté srdce rezonuje v mozku jako ozvěna. Dovolte mi laskavý, byť nespecifikující citát z autobiografie malíře Davida Hockneyho: „Příběh mě skutečně zasáhl, cítil jsem, že do této látky dokážu opravdu proniknout a použít ji.“ V roce 1974 pan Hockney vytvořil dva lepty: burleskní verzi Félicitiny představy o Zahraničí (opičák se pokradmu vzdaluje s ukořistěnou ženou přehozenou přes rameno) a poklidný výjev spící Félicité s papouškem. Třeba se brzy dočkáme dalších. Poslední den pobytu v Rouenu jsem si zajel do Croissetu. Padal normandský déšť, tichý a hustý. Co bylo kdysi vzdálenou 18
vesnicí na Seině se zelenými pahorky na horizontu, dnes pohltily pulsující doky. Duní tu beranidla zatloukající piloty, nad hlavou se sklánějí portály jeřábů a na řece panuje čilý obchodní ruch. Pokaždé když projede náklaďák, rozdrnčí se okna baru Flaubert, který nemůže chybět ani tady. Gustav si v Orientu povšiml tamního zvyku bourat domy zesnulých a schvaloval ho; snad by se ho demolice vlastního domu byla dotkla méně než čtenářů, jeho pronásledovatelů. Časem přišla řada i na lihovar, kde se z potlučené pšenice pálila kořalka; dnes tam stojí velká papírna, což je vzhledem k historii místa vhodnější. Všecko, co zbylo z Flaubertova obydlí, je jednopodlažní pavilonek pár set kroků po silnici, altán, kam se spisovatel uchyloval, když potřeboval ještě více samoty než jindy. Dnes je stavení zanedbané a svůj účel neplní, ale je to aspoň něco. Vpředu na terase stojí pahýl antického sloupu zdobeného rýhami, který byl vykopán v Kartágu a postaven zde na památku autora románu Salambo. Strčil jsem do branky, za níž se rozštěkal vlčák a objevila se bělovlasá gardienne. Tentokrát žádný bílý plášť, ale slušívá modrá uniforma. Jak jsem se pokoušel probudit k životu svou francouzštinu, vzpomněl jsem si na poznávací znamení kartaginských tlumočníků v románu Salambo: jako znak své profese měl každý z nich na prsou vytetovaného papouška. Dnes zdobí zápěstí afrického hráče v koule obtisk s podobiznou Maa. Pavilonek měl jen jednu místnost čtvercového půdorysu, se stropem vytaženým do špičky jako u velkého stanu. Připomnělo mi to Félicitin pokojík: „Vypadalo to tam jako v kapli a na orientálním trhu zároveň.“ I zde se pohledu naskytly ironické kombinace flaubertovského groteskna – triviální tretky vedle hodnotných upomínek. Vystavené věci byly tak špatně uspořá19
dány, že jsem si musel kolikrát kleknout, abych viděl do vitrín, a octl se tak v pozici zbožného věřícího, anebo taky člověka, který vymetá vetešnictví v honbě za starožitnými skvosty. Félicité nacházela útěchu ve své sbírce zbloudilých předmětů, které svedlo dohromady pouze zalíbení jejich majitelky. Flaubert vlastně dělal to samé, když si ponechával drobnůstky provoněné vzpomínkami. Ještě léta po matčině smrti si občas nechal přinést její klobouk a šál, usedl s nimi do křesla a nechal se unášet sněním. Návštěvník pavilonku v Croissetu může udělat skoro totéž: exponáty vystavené bez ladu a skladu mohou člověka namátkou vzít za srdce. Portréty, fotografie, busta z vypálené hlíny; dýmky, plechovka na tabák, perořízek; kalamář v podobě ropuchy s otevřenou tlamičkou; zlatý Buddha, který stál na spisovatelově stole a nikdy mu nelezl na nervy; odstřižená kadeř, samozřejmě světlejší než na fotografiích. Dva exponáty v postranní vitríně člověk snadno přehlédne: pohárek, z něhož se Flaubert naposledy napil vody chvíli před tím, než zemřel, a zmačkaný bílý kapesník, kterým si zřejmě v posledním gestu svého života otřel čelo. Tyto všední rekvizity, které jako by zakazovaly veškerý nářek a melodrama, ve mně vyvolávaly pocit, že jsem přihlížel smrti přítele. Skoro mě to uvedlo do rozpaků – ještě před třemi dny jsem stál bez pohnutí na pobřeží, kde přišli o život kamarádi. Hledáte-li si přátele mezi zesnulými, má to jednu výhodu – city k nim nikdy neochladnou. Pak jsem ho uviděl. Na vysoké skříni se i zde krčil papoušek. Také jasně zelený a podle dozorkyně a cedulky na bidýlku znovu týž, kterého si Flaubert vypůjčil v rouenském muzeu, když psal Prosté srdce. Dovolil jsem se, zda ho mohu sundat, postavil ho na roh jedné vitríny a sejmul skleněný příklop. 20
Jak porovnat dva papoušky, prvního již zidealizovaného pamětí a metaforou a druhého – skřehotavého vetřelce? Na první pohled mi druhý Lulu připadal méně autentický, snad pro své vlídnější vzezření. Hlavička seděla na těle rovněji a ani výraz tak nedráždil jako u papouška v nemocnici. Pak mi došlo, jak klamné závěry si dělám – Flaubert přece neměl mezi papoušky na vybranou, takže i tenhle druhý, který se jeví jako milejší společník, by člověku po pár nedělích klidně mohl lézt na nervy. O otázce pravosti jsem se zmínil před dozorkyní a ta pochopitelně stála na straně svého papouška a sebejistě vzala v pochybnost tvrzení muzea Hôtel-Dieu. Napadlo mě, zda někdo zná pravdu a zda na ní záleží ještě někomu jinému než mně, který unáhleně přisoudil důležitost tomu prvnímu. „Autorův hlas – jak sis jen mohl myslet, že jej odhalíš tak snadno?“ Takhle mě káral druhý Lulu. Jak jsem tak stál a hleděl na papouška, možná nepravého, vnikly paprsky slunce až do rohu místnosti a zbarvily peří do ostřejší žluti. Uložil jsem ho na místo a pomyslel si: jsem už ve věku, kterého se Flaubert nedožil. Připadalo mi to jako troufalost; smutná a nezasloužená. Jestlipak někdo zemře tehdy, kdy má? Flaubertovi se to nepodařilo, ani George Sandové, která se vydání Prostého srdce nedožila a nemohla si je přečíst. „Začal jsem to psát pouze pro ni, jen abych jí udělal radost. Odešla, když jsem byl v polovině. Takhle to dopadá se všemi našimi sny.“ Je tedy lepší žádné sny nemít, na ničem nepracovat a nemuset pak propadnout zoufalství, že jsme dílo nestačili dokončit? Možná bychom měli dát přednost útěšnému nenaplnění, jako Frederik a Deslauriers: chystané návštěvě nevěstince, radostnému očekávání a pak po letech nikoli vzpomínkám na činy, nýbrž na dávná očekávání? Nebylo by to pak dokonalejší a méně bolestné? 21
Po návratu domů mi v hlavě poletovali dva téměř totožní papoušci; jeden přímý a přívětivý, druhý drzý a všetečný. Napsal jsem několika akademikům, kteří by mohli vědět, zda u některého nebyla prokázána pravost. Napsal jsem na francouzské vyslanectví i vydavateli průvodců Michelin. Napsal jsem též panu Hockneymu. Popsal jsem mu svou cestu a zeptal se ho, zda byl někdy v Rouenu; chtěl jsem vědět, zda neměl na mysli jednoho ze zmíněných papoušků, když dělal ten lept spící Félicité, a pakliže ne, zda si model pro své dílo i on nevypůjčil někde v muzeu. Při té příležitosti jsem ho varoval, jak nebezpečné sklony jeví tento druh k posmrtné partenogenezi. Doufal jsem, že se odpovědí dočkám brzy.
22
2 Chronologie
I 1821
Narodil se Gustav Flaubert, druhorozený syn Achilla Kleofáše Flauberta, primáře nemocnice Hôtel-Dieu v Rouenu, a Anny Justiny Karolíny Flaubertové, rozené Fleuriotové. Rodina náleží k úspěšnému střednímu stavu a v okolí Rouenu vlastní několik nemovitostí. Klidné, osvícené, povzbudivé a středně ambiciózní prostředí.
1825
K Flaubertovým do služby vstupuje Julie, Gustavova chůva. Zůstane u nich až do spisovatelovy smrti o padesát pět let později. Život Gustavovi mnoho potíží se služebnictvem nepřichystá.
cca 1830 Gustav se seznamuje s Ernestem Chevalierem, prvním blízkým přítelem. Následuje řada intenzivních, věrných a plodných přátelství, která Flaubertovi vydrží na celý život. Za zmínku stojí především přátelství s Alfrédem le Poittevinem, Maximem Du Camp, 23
Louisem Bouilhetem a George Sandovou. Gustav přátelství navazuje snadno a udržuje je ve škádlivém, ale laskavém tónu. 1831–2 Vstupuje na rouenské lyceum, kde se časem zapíše jako brilantní student; vyniká v dějepisu a literatuře. První Gustavův zachovaný písemný projev, esej o Corneillovi, je z roku 1831. V letech dospívání hojně spisuje dramata i prózu. 1836
V Trouville se seznamuje s Elisou Schlesingerovou, ženou německého vydavatele not, a zahoří k ní, jak sám říká, „nesmírnou vášní“. Láska mu vydrží po zbytek dospívání. Elisa se k němu chová s něžnou laskavostí; zůstanou v kontaktu po dalších čtyřicet let. Když se Gustav jednou ohlédne za svým životem, s úlevou komentuje, že Elisa jeho lásku nesdílela: „Štěstí je jako tripl. Když ho člověk chytí příliš brzy, poznamená celé jeho ustrojení.“
cca 1836 Jedna matčina služka zasvětí Gustava do tajů sexu. Zde se začíná jeho čilá a pestrá erotická dráha, kde společenský salon střídal veřejný dům a lázeňského chlapce v Káhiře zas pařížská básnířka. V mladých letech Gustav ženy mimořádně přitahuje a dle vlastních slov je schopen zopakovat styk v úctyhodně krátké době; i později v životě mu však dvornost, inteligence a sláva zaručují, že nezůstane bez dámské společnosti.
24