Mé milované matce. Prosila mě, abych tuto knihu nevydával, i když věděla, že její prosbě nevyhovím.
Islamsky_fasismus.indd 5
13.9.2016 9:16:31
Předmluva
„Wanted Dead“ Jednou jsem viděl na facebooku obrázek naaranžovaný photoshopem. Muž s plnovousem na něm upíral pohled do objektivu a třímal v ruce plakát s nápisem: Těm, kdo tvrdí, že islám je náboženství násilí, usekněte hlavy! Nad tímto elegantním, leč dokonale výstižným popisem hořké reality jsem se od srdce zasmál. Jenže hned nato mi úsměv zmrzl na rtech: najednou jsem totiž na facebooku objevil svůj vlastní portrét a pod ním nápis: WANTED DEAD. Výzvu k mému zavraždění podnítila přednáška, kterou jsem pronesl 4. června 2013 v Káhiře na téma: náboženský fašismus v Egyptě. Zastával jsem v ní tezi, že fašizující myšlení nevstoupilo do islámu teprve s rozmachem Muslimského bratrstva, ale že fašismus je zakotven už v prapočátku dějin islámu. Argumentoval jsem tím, že islám ukončil náboženskou rozmanitost na Arabském poloostrově, vyžadoval bezpodmínečnou poslušnost, nestrpěl žádný odlišný názor a usiloval o světovládu. Dominance takového duchovního postoje převažuje nad dalšími aspekty tohoto náboženství, a můžeme proto hovořit o „islamofašismu“. Video s provokativními tezemi mé přednášky bylo zveřejněno na internetu a vedly se pod ním kontroverzní diskuse. Brzy nato se sešla skupina islámských učenců, aby mé argumenty vyvrátili v živém televizním vysílání. Na důkaz, že islám akceptuje rozmanitost a jiné názory, uvedli řadu příkladů z prorokova životopisu a citátů z Koránu. Poté začali 11
Islamsky_fasismus.indd 11
13.9.2016 9:16:31
debatovat, jak by mě za zhanobení islámu měli potrestat. Rozsudek padl rychle a jednomyslně: zabít mě! Neshodli se však, jak to provést a kdo má moji smrt nařídit. Jeden řekl, že bych měl dostat možnost projevit lítost a vrátit se k islámu. A teprve když odmítnu, mám být usmrcen. Profesor renomované univerzity Al-Azhar a vůdce teroristické organizace Gamáa islámíja požadovali moji okamžitou smrt. Jednou jsem urazil proroka, a tudíž mi nepomůže ani pokání, ani nemusí nikdo oficiálně vyhlašovat, že jsem vydán na odstřel. Na odůvodnění ocitoval univerzitní učenec jeden příběh z Mohamedova života: Prorok našel před svou mešitou mrtvou ženu. Zeptal se modlících, kdo ji zabil. Povstal jeden slepec a řekl: „Já. Je to moje otrokyně a mám s ní dvě děti. Jsou jako perly. Jenže včera tě, proroku Boží, urážela. Vyzval jsem ji, aby ti přestala spílat, ale ona to všechno zopakovala. Nemohl jsem to vydržet a zabil jsem ji.“ Mohamed odvětil: „Jste mí svědkové, že krev této ženy byla prolita právem!“ Tato historka se cituje pořád dokola, kdykoli islamisté potřebují ospravedlnit, proč je z jejich pohledu legitimní potrestat okamžitou smrtí a bez nároku na obhajobu toho, kdo urazil proroka. Netrvalo dlouho a k mému případu se v televizi vyjádřil vlivný egyptský salafista al-Chuvajní. Pobývá často v Německu a školí tam salafisty. Jedním z jeho žáků je konvertita Pierre Vogel. Al-Chuvajní prohlásil, že od této chvíle až na věky mezi námi dvěma vládne zákon krevní msty. Všichni tito učenci se pohybují v natolik uzavřeném ideologickém kruhu, že jim vůbec nedošlo, že jejich rozsudek pouze potvrzuje moje argumenty. Natolik adorují svého „vůdce“ Mohameda, že chtějí zabít každého, kdo ho napadne, byť jen slovně. Věří, že mohou zabít člověka jen proto, že si o tom, co je jim svaté, myslí něco jiného. Jak to tedy máme nazvat jinak než islámským fašismem? 12
Islamsky_fasismus.indd 12
13.9.2016 9:16:31
Podle egyptských zákonů by muži, kteří vyzvali k mému zvraždění, měli být za normálních okolností okamžitě zatčeni. Jenže tehdejší prezident Mursí potřeboval právě tyto fundamentalisty, aby zastrašil své protivníky. Týž profesor z univerzity Al-Azhar, jenž požadoval, aby mě zabili, několik týdnů předtím vyzýval k zavraždění opozičního politika Muhammada el-Baradeje. Ani tenkrát proti profesorovi nic nepodnikli. V mém případě se výzvy k zavraždění šířily po internetu nebezpečně rychle. V Tunisku islamisté zneužili video s mou přednáškou k hanobení celé sekulární opozice v zemi. Můj názor zástupně přiřkli všem kritikům, aby je umlčeli. Přesně podle hesla: Každý opravdový muslim musí povstat proti těm, kdo porovnávají islám s fašismem. Po přednášce jsem se musel na několik týdnů stáhnout do ilegality a od návratu do Německa se nacházím pod policejní ochranou. I v Německu bylo hodně fanatiků, kteří mě chtěli zabít. Tehdejší ministr zahraničí Quido Westerwelle na tiskové konferenci odsoudil výzvu k mému zavraždění a vyzval egyptskou vládu, aby se postarala o mou bezpečnost. A Mursí pouhý týden nato pozval na jednu akci Assema Abdel-Mageda, jednoho ze štváčů, kteří požadovali mou smrt, a objal se s ním před kamerou. Přesto Westerwelle, poté co armáda Mursího sesadila, hovořil o „porážce demokracie“. Pokud bychom demokracii zredukovali jenom na svobodné volby, měl by bývalý ministr zahraničí pravdu. Jenže demokracie je mnohem víc. Je to politická kultura a duchovní postoj, které jsou Mursímu a Muslimskému bratrstvu vzdálené celé světelné roky. Ale stejně: po svržení Mursího byly na dva z těchto štváčů vydány zatykače. Armáda zrušila dekretem tři televizní stanice, které šířily výzvy k zavraždění. A nepostrádá ironii, že vládní noviny Al-Ahrám otiskly fotografii Assema AbdelMageda pod titulkem WANTED. 13
Islamsky_fasismus.indd 13
13.9.2016 9:16:31
Přesto mi dodnes vyhrožují smrtí. Fanatici totiž nejsou nebezpeční pouze v situaci, kdy jsou u moci, ba právě naopak. Uražení islamisté, kteří se považují za oběti, jsou mnohem nebezpečnější a nevypočitatelnější. O sebe se nebojím. Píšu a přednáším dál. Pouze se obávám o svou egyptskou rodinu, které rovněž začali spílat a vyhrožovat. Fanatici mohou omezit mou svobodu pohybu, ale nemohou zardousit moje myšlenky. Štvavá kampaň proti mně rozšířila okruh mých čtenářů v Egyptě a v dalších arabských státech. Dovídám se o sympatiích a solidaritě z kruhů, jež mi byly dosud uzavřeny. Lidé z Německa, Švýcarska a Rakouska mi píšou solidární maily a někteří mi dokonce nabízejí ubytování ve svém domě. Z mnoha zpráv, které dostávám z Egypta přes facebook, mě jedna obzvláště potěšila. Mladý Egypťan mi napsal: „Děkuji teroristům, že mě seznámili s vašimi myšlenkami. Pokračujte prosím dál!“ Tato kniha je důležitým elementem onoho „pokračování“ – i když s ní bodnu do vosího hnízda ještě hlouběji než ve svých přednáškách na téma islám a fašismus. Ale čím zuřivější reakce vyvolá, o to víc strhne masku domněle umírněnému islámu, jenž je údajně slučitelný s demokracií. V následujícím textu budu srovnávat totalitární prvky islamismu a fašismu. Jednu kapitolu věnuji vzniku a vývoji Muslimského bratrstva a jeho ideologické a programové blízkosti s fašistickým hnutím v Evropě dvacátých a třicátých let minulého století. Lidi včerejška toto srovnání možná nadchne nebo urazí stejně jako dnešní islamisty. Patrně ho odmítnou i mnozí antiislamisté a antifašisté, protože v něm mohou namátkou najít relativizaci nebo přehánění předmětného jevu. Dělo se tak v Německu v polovině osmdesátých let, když historik Ernst Nolte zpochybnil singularitu holokaustu. Podle něho představoval reakci na genocidy a gulagy v Sovětském svazu. Jedním z těch, kdo ho ostře kritizovali, byl filosof 14
Islamsky_fasismus.indd 14
13.9.2016 9:16:31
Jürgen Habermaas. V Nolteově tezi spatřoval „revizionismus“, pokus obnovit německé „národní uvědomění“ tím, že odhodíme „zdemoralizovanou minulost“. Většina teorií totalitarismu staví na srovnávání stalinismu a nacionálního socialismu. Co do vládních struktur a vyhlazovacích metod se oba totalitní systémy v mnohém shodují. To, že tyto jevy nebo z nich vycházející systémy porovnáváme, však ještě neznamená, že jsou automaticky identické. Jak už jsem zmínil, na první pohled se nezdá být zcela neproblematické přenášet struktury a principiální ideje fašismu, jenž je z historického hlediska poměrně novým jevem, na náboženství staré více než 1400 let. Jednodušší bude zaměřit se na hnutí politického islámu, jež vznikala téměř současně s evropským fašismem. Tak jako fašismus v Itálii a Německu nevznikl ve vzduchoprázdnu, nýbrž má kořeny, jež sahají hluboko, existují stejné kořeny i v islámu. Jedna kapitola knihy se proto zabývá historií vzniku islámu a ukazuje, jaký vliv má „pra-islám“ na dnešní politiku islámského světa. Budu se zabývat mysliteli předbíhajícími svou dobu a názorně ukážu, v kterých dějinných periodách jim lidé naslouchali mimořádně pozorně. Další kapitola se zabývá principem džihádu, souvislostmi islámské sexuální morálky s tímto principem, terorismem, šíitským fašismem a islamismem v Evropě. Ale rád bych začal charakteristickými znaky „pra-fašismu“, které můžeme klidně považovat i za původní principy politického islámu.
15
Islamsky_fasismus.indd 15
13.9.2016 9:16:31
Kapitola 1
Fašismus a islamismus – nerovný pár? Fašismus je svým způsobem „politické náboženství“. Jeho stoupenci se prohlašují za vlastníky absolutní pravdy. Na vrcholu hierarchie stojí charismatický a neomylný vůdce pověřený svatým posláním sjednotit národ a porazit nepřátele. Fašistická ideologie zasévá do svých příslušníků zatrpklost a nenávist, dělí svět na přátele a nepřátele a hrozí odpůrcům odplatou. Staví se proti modernitě, osvícenství, marxismu a židům a glorifikuje sebeobětování až k smrti. Všechny tyto vlastnosti má i moderní islamismus, jenž – stejně jako fašismus – vznikl ve dvacátých letech minulého století. Jak fašismus, tak islamismus vyrostly z pocitu porážky a ponížení. Oba proudy spojuje cíl vybudovat impérium – něco na způsob legitimní světovlády, jíž předchází totální zničení nepřátel. Jedno hnutí věří v nadřazenost árijské rasy, druhé je přesvědčeno o morální převaze muslimů nad zbytkem nevěřícího lidstva. Když Benito Mussolini zakládal v Itálii fašistické hnutí, snil o tom, že naváže na slavné dny Římské říše. Stejnou nostalgickou touhu sdílel i Hasan al-Banná, když několik málo roků po Mussoliniho vzestupu zakládal Muslimské bratrstvo. I on se zaklínal velikou minulostí. Tunisko-francouzský spisovatel Abdel-Wahháb Meddeb vidí ústřední problém islámského světa v tom, že muslimové se nedokázali vyrovnat s tím, že už nepředstavují – na rozdíl od středověku – velmocenskou sílu. Právě v diskrepanci mezi hrdou minulostí 17
Islamsky_fasismus.indd 17
13.9.2016 9:16:31
a trpkou realitou současnosti spatřuje Meddeb hlavní zdroje resentimentu vůči Západu. Jde, abych tak řekl, o trvalé příkoří pramenící z pocitu, že svět a dějiny zacházely s muslimy nespravedlivě. A toto příkoří, snoubící se se zveličováním minulosti, je zásadní motor islámského fašismu.
Nosné pilíře věčného fašismu Italský literát, sémiotik a filosof Umberto Eco vypočítává ve svém díle Čtyři spisy o morálce čtrnáct rysů věčného fašismu. Prvním z nich je „kult tradice“: pokrok ve vědění nemůže existovat, protože pravda už byla zjevena. Nejde tedy o samostatné myšlení a učení, nýbrž o přísné dodržování zjeveného poselství. Tento „kult tradice“ je ústředním aspektem islámského myšlení: Korán platí za nedotknutelný a všechno vědění je v něm obsaženo. Politický islám se cítí být pověřen úkolem Božím, který se musí splnit nezávisle na času, prostoru a realitě. Salafisté a džihádisté zatracují interpretaci textů v dobových souvislostech, protože Boží přikázání si člověk nesmí vykládat jinak. A nehraje zde žádnou roli, že pro muslima, jenž bere texty svého náboženství doslova, je často obtížné vyrovnat se s moderním světem, který je ambivalentní a neustále se mění. Modernita jako taková je jen zobrazením toho, kam až člověk může zajít, když se odkloní od pravé víry. Odmítání modernity a osvícenství je pro Eca dalším rysem věčného fašismu, jenž inklinuje k iracionalismu. Jeho hlavními body jsou odmítání kritiky, strach ze všeho cizího, sexismus a machismus. Fašismus podle Eca žije z obsese, že se „ti druzí“ proti „nám“ spikli. K stihomamu se druží permanentní pocit ponížení, že jsme přišli zkrátka, a z toho zas 18
Islamsky_fasismus.indd 18
13.9.2016 9:16:31
vyrůstá žízeň po pomstě. Boj se stává samoúčelem. Neboť to není boj o přežití, ale život pro boj. Na stejné – a zcela identické – představě je založen i princip politického džihádu. Islám nepovažuje džihád jenom za prostředek sebeobrany, nýbrž za službu Bohu, kterou každý věřící musí vykonávat do konce všech dnů. A na konci těchto dnů se uskuteční světovláda, všichni nepřátelé a nevěřící se buď obrátí na pravou víru, nebo budou vyhubeni. Další paralelu můžeme shrnout do následující teze: fašismus a islamismus jsou nemoci „opožděných národů“, jež se ohlížejí za svou slavnou minulostí, ale nyní se nacházejí v procesu rozkladu. Než se fašismus rozšířil do dalších evropských zemí, prosadil se nejprve v Itálii. Proč právě tam? Země se tou dobou nacházela v nedokončeném procesu sjednocení, politické strany se navzájem bily do krve, lidé měli pocit, že je Pařížské předměstské smlouvy, jak se posměšně říkalo Pařížské mírové konferenci 1919, vzaly na hůl, hospodářství se nacházelo v těžkém propadu a zemí obcházel strach z bolševické revoluce. Navíc byla Itálie hluboce katolická. Základ mocné církve spočíval mimo jiné na principech jako čest, hierarchie, jednota, charismatické vedení a absolutní pravda. Tyto prvky si našly cestu i do fašismu. V zemích, které se mohou ohlédnout za dlouhou tradicí sjednoceného národa pod jednou státní střechou, jako jsou třeba Anglie a Francie, rovněž vznikla v důsledku sílícího nacionalismu na přelomu 19. a 20. století nacionalistická a fašistická hnutí. Na politické úrovni však nenabyla žádného významu. Historik Ernst Nolte spatřuje ve francouzském militantně katolickém hnutí „L’Action française“, založeném v roce 1898, vzor pro fašistická hnutí, která vznikla později v Itálii a Německu. Toto hnutí chtělo v duchu katolické církve zastavit modernitu a vrátit křesťansko-konzervativní společenský řád. Nepodařilo se mu však stát se hnutím 19
Islamsky_fasismus.indd 19
13.9.2016 9:16:31
masovým. A po obsazení Francie wehrmachtem definitivně ztratilo význam. Ve Velké Británii tři roky po Velké hospodářské krizi, která nastala v roce 1929, založil Oswald Mosley hnutí „British union of fascists“. Podle jeho vlastních údajů mělo padesát tisíc členů. Mosley procestoval Itálii, aby v ní studoval fašismus, a později navrhl po vzoru SS černé stranické uniformy. Po Röhmově puči a především po vypuknutí druhé světové války jeho hnutí naprosto upadlo. Fašismus vzplanul pouze v opožděných národech Německa a Itálie. Jeho stoupenci se chopili vesla a svedli masy. V italském fašismu bychom mohli spatřovat dovršení procesu sjednocování Itálie, který v 19. století započali Mazzini a Garibaldi. Italské slovo fascio je odvozeno od latinského fasces a znamená „svaz“ nebo „svazek“. Je tím myšlen svazek prutů, který před římským imperátorem nosili nejprve tělesní strážci a později liktoři a státní úředníci. Tento symbol moci byl znakem jak jednoty, tak i potenciálním nástrojem k potrestání odpadlíků a zločinců. Když Benito Mussolini v roce 1919 založil „Fasci di Combattimento“, vzýval památku velmocenského postavení Římské říše, kterou chtěl nyní obnovit. Německý fašismus také vznikl ve fázi rozvratu. „Hanebná smlouva“ z Versailles, slabá ekonomika a umírněné politické strany – abychom uvedli aspoň některé aspekty – k tomu vytvořily dobrou živnou půdu. Nacionální socialismus se jevil jako příslib, že zhacený imperialistický sen vilémovského Německa o jeho „místě na slunci“ může znovu ožít. Hanba z porážky v první světové válce může být smyta, národ se obrodí a potom vrátí úder těm, kdo ho v nedávné minulosti pokořili. Surová směs bezmocnosti a fantazií o všemohoucnosti vytvořily ideální klima pro vzestup nacionálního socialismu. 20
Islamsky_fasismus.indd 20
13.9.2016 9:16:31
Stejnou směs bezmocnosti a víry ve všemohoucnost najdeme i v islámu. Spatřil světlo světa šest set let po křesťanství, a můžeme ho proto označit za opožděné náboženství, jež nyní prožívá svůj středověk. Podle islámského letopočtu nyní žijeme v roce 1435. Stejně jako Německo a Itálii můžeme označit za opožděné i většinu muslimských zemí, které se po rozpadu Osmanské říše a pozdější dekolonizaci nedokázaly rozhodnout, zda se vydají cestou moderního národního státu, nebo ulpí ve starých kmenových strukturách a na ideji Božího státu. Rozporná směsice těchto tří systémů vládnutí způsobila stagnaci většiny islámských zemí, jež trvá už desítky let. Ve státech s (vojenskou) diktaturou nebo takových, kde se odvážili opatrně přiblížit k modernitě, se islamisté zformovali jako politická alternativa. Dvacáté století zažilo vypjaté kontrarevoluce proti modernitě a myšlenkovému dědictví osvícenství: Ernst Gellner i Ernst Nolte vidí v islamismu třetí hnutí odporu proti modernitě po fašismu a bolševismu. Všechna tři hnutí sice využívají technických vymožeností modernity, ale vehementně se brání nosným pilířům osvícenství: rozumu, osobní svobodě a svobodě myšlení, individualitě, lidským právům, autonomii lidského těla, jakož i svobodě projevu a tisku. Všechna tři hnutí je vnímají jako nebezpečí. Přechod od venkovské společnosti k městské jako by šel ruku v ruce s rozpadem pospolitosti, která je důležitým prvkem totalitních systémů. Původ a/nebo společná ideologie by měly formovat nové společnosti. Východiskem těchto snah bývá často venkovský prostor, jehož význam se zveličuje téměř mysticky. Pro všechna tři hnutí jsou příznačné antiurbánní diskursy. Pro bolševiky bylo město místem vykořisťování proletariátu. Pro nacisty ztělesňoval Berlín zlatých dvacátých let obraz úpadku tradičních hodnot. A pro islamisty je město místem hříchu a úpadku mravů. 21
Islamsky_fasismus.indd 21
13.9.2016 9:16:31
Tam, kde moc uchopili fašisté, komunisté nebo islamisté, proměnili společnost ve vězení pod širým nebem a jeho „chovanci“ – občané – jsou pod stálým dozorem. Pluralita se považuje za nebezpečí a společenský konsensus je uměle vynucován násilím a zastrašováním. Platí tam jedna jediná pravá ideologie, a kdo smýšlí jinak, je označen za zrádce a káleče do vlastního hnízda, v horším případě je rovnou zlikvidován. Totalitní systémy se snaží předcházet kritice, a proto šíří strach a předestírají za tím účelem scénáře ohrožení. Země nebo společnost se nacházejí v boji s reálným nebo imaginárním nepřítelem. Nacisté byli v tomto ohledu vskutku kreativní: Židé a komunisté ohrožovali Německo zevnitř, později k nim přibyli spojenci jako hrozba zvenčí. Sovětský svaz během své historie vnější nepřátele vyměnil: napřed to byli nacisté, potom demokratický Západ. Disidenti v komunistických zemích byli vnitřní nepřátelé, kteří údajně ohrožovali společenskou soudržnost a kolaborovali se Západem. Islamisté mají a vždy měli tři stejné nepřátele: Toho vzdáleného představuje Západ, toho blízkého Izrael. Vnitřního nepřítele pak nacházejí mezi heretiky, reformátory, sekulárně smýšlejícími lidmi a politiky, kteří veskrze platí za prodlouženou ruku Západu. Tam, kde islámský fašismus uchopil moc, například v Súdánu, Nigérii, Somálsku a Gaze, vznikly brutální diktatury a svou moc dodnes nepustily z rukou. Tam, kde byl islamismus vytlačen z „vládního křesla“, se islamisté proměnili v teroristy a šíří násilí a devastaci po celých zemích – například v Alžírsku, Afghánistánu, Mali a Libyi. Tento osud nyní hrozí i Egyptu a Sýrii. Přesto v muslimských společnostech široká vrstva obyvatelstva vnímá politický islám jako nositele naděje. Je to způsobeno mimo jiné tím, že ani masy, ani politické eli22
Islamsky_fasismus.indd 22
13.9.2016 9:16:31
ty těchto zemí si nechtějí přiznat, že ztroskotaly a nejsou schopny navrhnout vlastní alternativu k západní demokracii. Především arabským zemím zabránila uražená pýcha vyrovnat se s vlastními dějinami a zatarasila jim cestu k plodné spolupráci se Západem. Místo toho se mnoho islámských států zabydlelo v roli oběti a razí kolektivní výchovu k nenávisti vůči Západu. Z této nenávisti pak tyjí jak sekulární diktatury, tak jejich islamističtí odpůrci. Výsledkem takové výchovy je frustrovaná, dezorientovaná a především agresivní generace. Jedni nacházejí ventil pro svou zlobu v povstání proti vládnoucí elitě. Druzí nalézají útočiště a útěchu u islamistů. Zpočátku pokojné masové hnutí „Arabského jara“ nakonec vyústilo v konfrontaci dvou nesmiřitelných bloků, kterou nazývám „vnitřním bojem kultur“. Není to onen mnohokrát vzývaný boj mezi Západem a světem islámu, nýbrž boj vnitroarabský a vnitroislámský. Islámský svět si můžeme představit jako mnohočetnou diktaturu, jako „cibulovou diktaturu“, jež se skládá z mnoha vrstev: existuje klanová diktatura, kterou představují rody Mubaraků, Kaddáfíů, Husajnů, bin Alíů nebo Asadů. Jako další vrstva následuje vojenská diktatura. Po ní přichází diktatura náboženská, která ovládá vzdělávání a výchovu. Poslední vrstvu tvoří sociální diktatura, jež svým archaickým rozdělením rolí utváří život v rámci rodiny. Každá vrstva této cibule je vysoká zeď oddělující svět islámu od zbytku světa, zeď, jež má údajně chránit vlastní identitu. Mladí lidé, kteří demonstrují v ulicích, sloupnou jednu vrstvu cibule – a okamžitě narazí na další. Na konci zbude snad jen její jádro: náboženství. Je otázkou, zda mladým lidem vystačí odvaha i na to, aby otřásli i všemocným postavením náboženství. Jestli se jim to skutečně podaří, pak zjistí, že tato cibule sestávala pouze ze strachu a že pod 23
Islamsky_fasismus.indd 23
13.9.2016 9:16:31
všemi těmi slupkami není nic, co by stálo za to uchovávat. Teprve potom budeme moci hovořit o opravdové revoluci. Do té doby se budou totalitní rysy islámu dále zvýrazňovat a islám se bude šířit i v kruzích, kde náboženství dosud nehrálo hlavní roli.
24
Islamsky_fasismus.indd 24
13.9.2016 9:16:31
Kapitola 2
Muslimské bratrstvo – reformátoři, nebo představitelé fašistického islamismu? I leckteří islamologové označují Muslimské bratrstvo, jedno z vlivných sunnitsko-islamistických hnutí na Blízkém východě, za „sociální reformní hnutí“, které se už dávno zřeklo násilí. Jsou to tíž experti, kteří hovoří o „umírněném islamismu“, jenž je údajně slučitelný s demokracií. Jako příklad umírněného islamismu uvádějí pořád dokola Erdoğana a jeho islamistickou stranu AKP v Turecku, Rášida al-Ghannúšího a jeho stranu al-Nahda v Tunisku nebo Muslimské bratrstvo v Egyptě. Přestože všechny tři strany už byly odhaleny jako korupčnické a antidemokratické, nechtějí se někteří experti vzdát naděje, že umírněný islamismus někde na světě existovat musí. Přehlížejí přitom skutečnost, že islamista má, když jde do politiky, a nezáleží na jeho politickém zabarvení nebo maskování, pouze jeden motiv: chce prosadit islamistický společenský řád a právo šaría, pozdější světovláda není vyloučena. Demokracií opovrhuje z hloubi duše a považuje ji pouze za prostředek, jak se dostat k moci. Erdoğan zažil debakl svého učitele Necmettina Erbakana, který se pokusil obejít turecké instituce a zřídit Boží stát. Erdoğan se proto rozhodl, že tyto instituce obcházet nebude, nýbrž do nich infiltruje. Na počátku se vydával za sekulárního, 25
Islamsky_fasismus.indd 25
13.9.2016 9:16:31
prozápadního politika, který chce potírat korupci a reformovat ekonomiku. Své totalitářské záměry projevil teprve po letech strávených v premiérském úřadě – a až když se mu po infiltraci do nejdůležitějších institucí podařilo vyšachovat armádu. Jeho autoritářský, imperialistický a nakonec i protizápadní postoj byl čím dál zřetelnější. Na korupční skandál, který v prosinci 2013 otřásl Erdoğanovou vládou, reagoval ministr hospodářství Çağlayan konspiračními teoriemi: Jedná se o „špinavý komplot proti naší vládě, naší straně a naší zemi“. Za skandálem stojí zahraniční tajné služby, sionisté a finanční lobby, protože Turecku závidí jeho ekonomický rozvoj. Reflex odvádět pozornost od skutečných problémů pomocí konspiračních teorií je rovněž jeden ze symptomů věčného fašismu. Muslimské bratrstvo se v Egyptě několikrát pokusilo o násilné uchopení moci. V minulosti totiž jeho členové neviděli v demokratických volbách nic než rouhání, neboť svrchovanost nikdy nemůže spočívat u lidu, nýbrž pouze u Boha. Násilím však svého cíle nedosáhli. Proto změnili svůj vztah k volbám, ale jejich postoj k demokracii zůstal stejný. V roce 2012 v Egyptě vyhráli volby, ale po roce vlády žalostně ztroskotali. Místo aby hledali vinu u sebe, obvinili z tohoto debaklu domácí i zahraniční nepřátele islámu. Vedoucí představitelé Muslimského bratrstva nakonec v prosinci 2013 stanuli před soudem. Předmět stíhání: vyzývali k zabíjení demonstrantů. Už jen tato skutečnost ukazuje, že umírněný islamismus Muslimského bratrstva je pouhý mýtus a že se zde využívají metody, které jsou typické pro fašistická hnutí. Kritici, odpadlíci a názorově odlišní lidé se musejí eliminovat, neboť představují vnitřní hrozbu. Fašistické rysy vykazuje Muslimské bratrstvo už od svého založení v roce 1928. A jako všechna fašistická hnutí obchoduje se dvěma artikly: s hněvem a krví. Muslimští bratři za 26
Islamsky_fasismus.indd 26
13.9.2016 9:16:32
nyní již 86 let své existence nerozvinuli pro Egypt jediný podnět k řešení nebo plán do budoucna, a přesto chtějí v zemi vládnout. Každý, kdo s nimi chce spolupracovat, musí přijmout jejich devizu: prorok je náš vůdce, Korán naše ústava, džihád je naše cesta a zemřít pro Alláha je náš nejvyšší cíl. Je úplně jedno, do jakého domněle umírněného roucha se toto heslo halí – už jen tyto čtyři stěžejní body demaskují Muslimské bratrstvo jako fašistickou organizaci. A jelikož platí, že kdo nejde s námi, jde proti nám, můžeme v Muslimském bratrstvu spatřovat mateřskou organizaci islámského terorismu. Jedním z jejích plodů je i al-Káida. Duch (a s ním dokonce i epocha), z něhož toto všechno vytrysklo, je totožný s tím, v němž se rozvinula nacionálněsocialistická ideologie – a její dopad byl zničující. Přičemž kořeny tohoto ducha sahají mnohem hlouběji. Konec první světové války zpečetil konec mnoha velmocí. Habsburský dům a Prusko byly poraženy, imperialistické sny Rakouska-Uherska a Pruska se rozplynuly v dým. Ruský car a jeho rodina byli zavražděni a monarchii vystřídali rudí revolucionáři. Osmanská říše, poražená už dávno, se definitivně rozpadla v roce 1924 a s ní zanikl i chalífát, forma vlády legitimovaná islámem, jež po čtyři staletí dokázala udržet pod jednou střechou celou řadu islámských států a národů. Ve všech těchto padlých říších vystřídal monarchii systém, který stavěl na určité ideologii. V Německu a Itálii se rozšířil fašismus, v Německu se po intermezzu Výmarské republiky dostali k moci nacionální socialisté. V Rusku se stal novým náboženstvím komunismus. Islámský svět se po rozpadu Osmanské říše octl tak trochu v situaci sirotka, který se neumí rozhodnout, jakou cestou se vydá. O přízeň mas usilovaly tři konkurenční ideologie: islamismus, nacionalismus a panarabismus. Na moderním demokratickém státu lpěla špatná pověst. Většina muslimských zemí se v té době 27
Islamsky_fasismus.indd 27
13.9.2016 9:16:32