0038263

Kapitola 1 Uprchlický tábor nedaleko Teheránu, Persie „Kde je Luzyna?“ Adam, který bydlel s rodiči na západní straně baráku, teď stál udýchaně před Helenou, protože musel běžet. „To netuším.“ Helena zvedla trochu nevrle oči od šití. Do této chvíle seděla spokojeně na slunci a radovala se, že unikla stísněnosti ubytovny. Včera pršelo, obyvatelé nemohli ven. Helenina sestra Luzyna si stěžovala, že jí řád tábora nedovoluje navštívit přítele Kaspara v jednom z mužských baráků. Pohádala se s dívkou, která měla lůžko vedle ní, a rozčilovala se kvůli ženě z protější postele, která neustále mluvila sama se sebou. Helena byla ráda, když Luzyna odešla ráno za prací do polní kuchyně. Adam teď ale její klid narušil. Zdálo se, že se sestrou budou opět mrzutosti. „Není v kuchyni?“ zeptala se rezignovaně. Chlapec zavrtěl hlavou. „Musela k lékaři. Alespoň to řekla kuchařce.“ V sousedství tábora se nachá­zela malá ­nemocnice. „Tvrdila, že bude v poledne zpátky, ještě se ale neobjevila. Přitom měla se mnou dojít pro jídlo a vydávat ho. Sám to dělat nemůžu, nechci ale Luzynu prozradit. Kdyby nebyla u lékaře…“ Adam, hubený, blonďatý patnáctiletý chlapec s uhrovitým obličejem, přešlapoval nervózně z nohy na nohu.

7 NADEJE NA KONCI SVETA.indd 7

28.2.17 15:44

Helena si povzdychla. Tak to bylo vždycky. Nikdo nechtěl Luzynu přivést do potíží. Pokaždé si našla někoho, kdo kryl její výstřelky a vzal na sebe chyby, jichž se dopustila. „V nemocnici objednaná nebyla,“ namítla Helena a začala sklízet šití. Zástěra, kterou si ušila na šicím stroji v kurzu, se jí příliš nepodařila a byla už teď posetá skvrnami, protože se neustále píchala do prstů. Její nadání rozhodně nepatřilo do oblasti ručních prací. „Aspoň se mi o tom nezmínila. Je od tebe ale milé, že ji nechceš očernit. Počkej chvíli, odnesu to šití dovnitř a pomůžu ti.“ Helena vstala, vešla do ubytovny a mžourala v přítmí velké místnosti, v níž se nacházelo jen málo oken. Musela dávat pozor, aby nezakopla o majetek obyvatel uložený v úzkých uličkách mezi postelemi. Barák byl beznadějně přeplněný, úzké pryčny stály u sebe tak těsně, že člověk rušil svého souseda, už když se na loži obrátil. Helena se skoro každou noc probudila, protože Luzyna spala neklidně. Jako mnoho polských uprchlíků, kteří byli po čase stráveném na Sibiři přijati v Persii, trápily její sestru zlé sny. Lidé byli už v bezpečí, vzpomínky na minulost je ale pronásledovaly. Do podzimu roku 1939, kdy Rusové vtrhli po uzavření neblahého paktu mezi Stalinem a Hitlerem do jejich země, žili jako bezúhonní polští občané. Aby východ Polska úplně poruštil, nechal diktátor značnou část polského obyvatelstva deportovat do sibiřských pracovních táborů. V červnu 1941 však Německo porušilo dohodu o neútočení, která předtím umožnila obsazení východního Polska. Stalin byl tedy nucen, aby Hitlera porazil, začít spolupracovat se Spojenci. Ti si kladli podmínku, že naváže diplomatické vztahy s polskou exilovou vládou. Díky těmto jednáním došlo k amnestii Poláků na Sibiři. Helena a Lu­ zyna byly volné. Po znovuzaložení polské armády, která se rekrutovala z dříve deportovaných, se dostaly do Persie, která byla pod kontrolou Spojenců, a Poláci v ní požívali statutu uprchlíků. Nikdo neusiloval Heleně a Luzyně

8 NADEJE NA KONCI SVETA.indd 8

28.2.17 15:44

v zemi Přední Asie o život, přesto však mladé ženy ještě ani zdaleka nepřekonaly utrpení minulých let. Helena konečně dorazila k oddělení, které sdílela se sestrou. Odhrnula provizorní závěs z pokrývek, jímž vymezily ve společné místnosti malý soukromý prostor, hodila šití na postel a rozběhla se s Adamem k táborové kuchyni. Slunce stálo vysoko nad sněhem pokrytými horami, už dávno bylo poledne a kuchaři měli oběd přichystaný. Uprchlíci na něj určitě netrpělivě čekají. Dostávali tu tři vydatná jídla denně. Byl to pro všechny pořád ještě malý zázrak, protože na Sibiři je nechávali léta hladovět. Polní kuchyně se nacházela přibližně sto metrů od pří­ bytků, v nichž byli lidé ubytovaní. Adam a Helena se k nim dostali po široké, dobře zpevněné cestě. Uprchlický tábor měl původně sloužit jako kasárna pro perské letectvo. Centrální cihlové budovy byly vybudované mnohem solidněji než ba­ ráky, obehnané řádnou, žlutě natřenou zdí, nikoli ošklivým plotem z ostnatého drátu, jaký byl ve spěchu zřízený kolem ubytoven. Čtyři domy ale nemohly zástupy uprchlíků pojmout. Zpočátku byli ubytováni ve stanech, později v na­rychlo postavených barácích. V kasárnách momentálně sídlila především veřejná zařízení jako nemocnice, škola a dílny. Armáda poskytla uprchlickému táboru dvě polní ku­ chyně a stan. Teď, v horkém perském létě, to považovali kuchařští pomocníci za velice příjemné. S oblibou sedávali při škrábání brambor a krájení ingrediencí pro hustou polévku na slunci před stanem nebo ve stínu přístřešku před ním. Po letech v sibiřském chladu si užívali každého slunečního paprsku. Ještě hezčí by pochopitelně bylo, kdyby tu měli i pár stromů a květinových záhonů. Se zkrášlo­ váním objektu se ale nikdo nezdržoval. Oku však lahodil pohled na vzdálené vrcholky pohoří Alborz, v jehož úpatí se tábor prostíral. „A co malá Luzyna?“ zeptal se jeden z kuchyňských pomocníků jízlivě, když se Adam s Helenou postavili k výdejně

9 NADEJE NA KONCI SVETA.indd 9

28.2.17 15:44

jídla. Dva mladíci jim stejně jako roznašečům pro jiné baráky naložili na ruční vozík těžký hrnec konzervovaného guláše s makarony. „Nemá náhodou službu?“ Helena se nenechala zaskočit. „Moje sestra musela k lékaři,“ procedila skrze stisknuté rty. Druhý kuchtík se zasmál. „K žádnému lékaři!“ pronesl posměšně. „Viděl jsem ji před chvílí s Kasparem za vozovnou. Že by si spletla nemocnici s opravářskou dílnou?“ Osmnáctiletý Kaspar patřil k partě, která pomáhala při údržbě nákladních aut přivážejících do tábora zásoby a nové uprchlíky. Dělal to docela rád, zatímco Luzyně se práce v kuchyni hnusila. Také se tam dobrovolně nepřihlásila, jen s nechutí uposlechla naléhání starší sestry. Ulévala se teď, jak mohla, a Helena litovala, že ji k tomu donutila. Nezměnila však své přesvědčení, že by šestnáctiletá dívka měla něco ­dělat, když už nechce chodit do školy ani nemá zájem vyučit se švadlenou, což byl kurz, do kterého se He­lena se skřípěním zubů pustila. Luzyna netoužila zdokonalit své znalosti angličtiny ani se učit francouzsky nebo persky. Očividně byla rozhodnutá nedělat nic, jen se poflakovat a užívat si domnělého ráje, v němž skončily. Helena se rozhlédla a opřela se do vozíku, který Adam táhl. Na rozdíl od sestry nepovažovala uprchlický tábor za ráj, i když to bylo bezesporu nejlepší místo, na které se od deportace z Polska dostala. Viděla spíš tristní baráky a tá­ borové ulice plné smutných, vykořeněných lidí, než impozantní vrcholky hor pokryté sněhem, které se tyčily mezi zelenými kopci a datlovými háji. A přestože si výlety do města Teherán vzdáleného jen čtyři kilometry opravdu užívala, připadala si v rušné metropoli přece jen cizí. Chaos v ulicích, řidiči aut překřikující jeden druhého, nákladní vozy, oslí a volská spřežení, to vše jí nahánělo strach, smlouvání v bazarech, kvílivá hudba, vyvolávání muezzinů z mešit a lidé v plandavých kalhotách a dlouhých hábitech s podivnými pokrývkami hlavy ji znepokojovali.

10 NADEJE NA KONCI SVETA.indd 10

28.2.17 15:44

Obdivovala sice přepychový palác šáha, nebásnila však jako Luzyna o elegantních obchodech v západně oriento­ vaných částech města, hedvábných róbách a rafinovaném make-upu žen, které se tam procházely. Styděla se za své jednoduché bavlněné šaty, když těmi nádhernými ulicemi procházela. Poté, co byli uprchlíci v přechodném táboře v přístavu Pahlaví odvšiveni, dostali nové oblečení, většina svetrů, šatů a kabátů jim ale nepadla a byla na perské léto příliš teplá. Při srovnání s teheránskými ženami si Helena připadala jako ošklivé káčátko, zatímco její sestra by i v pytlovině vypadala jako princezna. Byla už teď velmi krásná a moc dobře to věděla. Nepochybovala o tom, že jí bude svět ležet jednoho dne u nohou. Nic na ní nepřipomínalo fňukající malé stvoření, které se Heleny křečovitě drželo, když ruští vojáci vyvlekli jejich rodinu z prostorného bytu v Lembergu, bili otce a uráželi matku. Helena dodnes nepochopila, proč je Stalin nechal z východního Polska tak brutálně vyhnat, když se s Hitlerem dohodl na rozdělení země. Do té doby žili s Ukrajinci a Bělorusy, kteří tvořili na tomto polském území většinu obyvatelstva, přece v míru. Helenin otec, zubař, ošetřoval všechny bez rozdílu a matka vyučovala angličtině a francouzštině i ukrajinské a ruské děti. Rusové ale označili stovky tisíc polských občanů za třídní a národní nepřátele. Nikdo z nich nechápal, co se děje, když je vyhnali z domů, naložili do vagonů pro dobytek a vezli na sever. Následující dva roky strávila rodina v sibiřské Vorkutě. Helena, které bylo tehdy už čtrnáct let, dřela s rodiči v lesích, někdy i v dole. Luzynu se jim podařilo ze svých skrovných porcí jídla zachránit. Heleně zůstala Sibiř v paměti už jen jako ledové peklo. Teploty občas klesaly pod minus padesát stupňů. V noci se tiskli k sobě, aby se zahřáli. Museli zápasit se zimou, hmyzem a hladem. Helenin otec zahynul o půl roku později při důlním neštěstí, matka se ale dál zuby ­nehty držela života. Chodila do lesa kácet stromy, i když pro kašel

11 NADEJE NA KONCI SVETA.indd 11

28.2.17 15:44

a horečku nemohla sekeru a pilu málem unést. Několik ­měsíců před osvobozením však zemřela i ona. Helena si ­pamatovala, jak se k ní se sestrou na úzké, tvrdé pryčně ve snaze ji zahřát tiskly. Luzyna pak vyčerpáním usnula, ona ale držela matku, naslouchala jejímu namáhavému dechu a nakonec i posledním slovům: „Dej pozor na Luzynu, Heleno! Musíš se o svou sestru starat. Slib mi, že ji neopustíš… Luzyna si zaslouží něco lepšího, musí zůstat naživu… moje malé sluníčko, moje světlo…“ Helena potlačila starou bolest a slíbila to. Zase byla řeč jen o sestře. Luzyna, zářivý, úchvatný zlatovlasý andílek s azurově modrýma očima, miláček celé rodiny. Helena však nemohla rodičům nikdy vyčíst, že ji zanedbávají. Naopak. Maria a Janek Grabowských věnovali oběma svým dcerám trvale hodně pozornosti. Helenin zájem o jazyky a literaturu podporovali stejně jako Luzynino zaujetí hudbou a tancem. Heleně zůstalo v paměti mnoho hodin, kdy studovala s matkou angličtinu a francouzštinu nebo četla s otcem jeho oblíbené knihy. Pamatovala si ale i to, jak se otcův obličej rozzářil, když Luzyna vtančila jako bludička do místnosti, aby mu něco vyprávěla nebo předvedla. Viděla hrdost matky, když měla Luzyna v hudební škole první přehrávku. Byla už v deseti letech velice dobrá pianistka. Oba Grabowští pak své krásné a nadané dceři gratulovali, zatímco Helena stála stranou. Jí rodiče nikdy negratulovali. Nebyla sice bez půvabu, ale ani nápadně hezká. Měla rovné hnědé vlasy, které by byly příliš mastné, kdyby si je denně nemyla, obličej pravidelný, oči položené daleko od sebe a velké, měly však nudnou ­barvu modrého porcelánu. Na rozdíl od své mladší sestry, která všem imponovala, byla poslušná a přizpůsobivá. Po matčině smrti se Helena usilovně snažila svůj slib ­dodržet. Dávala ze svých chudých přídělů jídla stranou ještě víc a těžce pracovala, aby sestru uživila. Kdyby nebyly osvobozené, Helena by bezpochyby zemřela. Persie byla pro ni

12 NADEJE NA KONCI SVETA.indd 12

28.2.17 15:44

záchranou. Luzyna pořád ještě mluvila s velkým nadšením o přestupném táboře na pobřeží města Pahlaví. Konečně bylo dost jídla, děti si mohly hrát v teplém písku na pláži a plavat ve vlnách Kaspického moře. Heleniny vzpomínky nebyly tak nezkalené. Trápila ji ztráta posledních věcí rodičů, které byly v rámci karanténních opatření na břehu moře spáleny. Byly mezi nimi fotografie a dopisy, nenahraditelné památky. Helena s pláčem přihlížela, jak vítr odnáší popel. Pro Luzynu mohla být Persie rájem, pro ni ta země zůstala součástí zlého snu, který začal vyhnáním z Lembergu. Tlačila vozík vší silou – pořád ještě byla příliš hubená a slabá – a snažila se nemyslet na budoucnost. Říkalo se, že válka brzy skončí. Možná by se pak mohly vrátit do Polska a navázat na svůj starý život. Před barákem čekali obyvatelé trpělivě a nezúčastněně na jídlo. Dospělí vypadali staře a sešle, ačkoli většina z nich byla teprve ve středním věku. Kdo nepřišel na Sibiř mladý a odolný, ten zajetí nepřežil. Mnozí byli při příjezdu do Persie nemocní, tisíce zemřeli už v nemocnicích v Pahlaví a Teheránu, přestože se perští, indičtí a angličtí lékaři snažili udržet je naživu. Helena si říkala, že musí děkovat nebesům za Luzyninu a svou záchranu, chyběla jí ale patřičná pokora. Nemohla uvěřit, že to s nimi Bůh myslí opravdu dobře. Mohl koneckonců zabránit deportaci hned na začátku. Adam začal rozdělovat jídlo a Helena našla pokud možno pro každého, komu naložila do plechového nebo hliníkového ešusu naběračku guláše a těstovin, přátelské slovo. Na samém konci fronty stála Luzyna. Věnovala sestře neodolatelný úsměv, když jí podávala talíř. „Je od tebe hrozně milé, že jsi za mě zaskočila.“ Měla zvučný, měkký hlas. Helena se zamračila. „Neudělala jsem to pro tebe, ale pro lidi, aby nemuseli na oběd čekat!“ pronesla vyčítavě. „Kdes byla, Luzyno? U lékaře určitě ne, nebo se snad mýlím? Všechny ty lži a lenost… už toho mám dost! Nenapadne tě

13 NADEJE NA KONCI SVETA.indd 13

28.2.17 15:44

někdy, co by tomu řekli rodiče? Víš přece, jak byli zodpovědní. Za tvé chování by se styděli!“ Luzyna pokrčila rameny. Dokonce i tohle gesto bylo u ní půvabné. Kučeravé vlasy měla svázané v týle, její šaty byly sice staré a obnošené, padly jí ale dobře. Luzyna si své věci trochu přešila a hned na ní vypadaly lépe. Pod mušelínem se rýsovaly ženské tvary. Helena se závistí zaznamenala, že její sestra má už teď větší poprsí než ona v téměř devatenácti letech. „Matka a otec jsou mrtví,“ namítla Luzyna drze. „Nemohou se už stydět. A kdyby ještě žili, měli by na práci něco jiného.“ Helena vážně přikývla. „O tom není pochyb. „Otec by pracoval v táboře jako zubař a matka učila děti. Určitě by se nepoflakovali a…“ „… neužívali života?“ nadhodila Luzyna vzpurně. „Co je na tom špatného? Práce a hladu jsme užily dost. Proč bychom se neměly prostě jen poflakovat?“ „A co potom?“ zeptala se Helena. „Nezůstaneme natrvalo v táboře, nikdo ti nebude pořád nosit jídlo. Později…“ „Později budeme možná všichni mrtví,“ odsekla Luzyna, popadla naběračku, nabrala si trochu omáčky a měla se k odchodu. „Pořád ještě je válka a bůhvíjak skončí. Vojáci tvrdí, že Američané vyrábějí zbraň, která může spálit celý svět. A Němci dělají totéž. Budou-li hotoví dřív… Puf !“ Luzyna udělala výmluvný pohyb rukou a s talířem v ruce se vzdálila. Pravděpodobně zase směrem k vozovně nebo Kasparovu baráku, aby s ním poobědvala. Helena se za ní nešťastně dívala. Nevěděla, co by na to měla říct. Luzyna nebyla se svým názorem sama. Skoro nikdo v táboře si nedělal plány do budoucna.

14 NADEJE NA KONCI SVETA.indd 14

28.2.17 15:44

Kapitola 2

Jakmile bylo o všechny postaráno, odvezli Helena a Adam vozík s hrncem zpátky do kuchyně. Pomohli tam ještě s umytím nádobí a úklidem. Luzyna, k jejímž úkolům to vlastně patřilo, se vůbec neukázala. „Trucuje,“ zareagoval Adam na Helenino postesknutí. „Když se vyhne dopolední práci, obvykle se v poledne vrátí. Už kvůli mimořádným porcím.“ Kuchyňskému personálu se jídlo servírovalo, teprve když bylo všechno hotové. Kuchaři a jejich pomocníci jedli společně ve stanu a většinou nevyšli naprázdno. Toho dne se jako dezert podávalo ovoce. „Dělá to tedy častěji?“ zeptala se Helena. Adam přikývl. „Nebaví ji to tady,“ zastával se jí. „Ona také není… pomocnice v kuchyni. Říká, že chtěla být klavíristkou… Určitě jí jednoho dne bude. Je tak hezká!“ „Já taky nejsem pomocná síla,“ namítla Sonia, mladá žena, která pomáhala kuchařce. „Přála jsem si být lékařkou. To se už patrně nestane… Ačkoli ve dvaceti člověk ještě může studovat. Úplně jsem se ještě naděje nevzdala. S karié­ rou klavíristky to ale vidím černě. To se musí začít dřív a cvičit, cvičit, cvičit. Každý den mnoho hodin. Tolik pracovního úsilí si u naší milé Luzyny neumím představit…“

15 NADEJE NA KONCI SVETA.indd 15

28.2.17 15:44

„Ona dřív hodně cvičila,“ prohlásila Helena a hned na sebe dostala zlost, že sestru obhajuje. Ve skutečnosti dávala té dívce za pravdu. Luzyna možná snila o tom, že se ­stane slavnou klavíristkou, o intenzivní studium ale určitě nestála. „Okolnosti jí to překazily…“ Ostatní se rozesmáli. „Srdíčko, to nám všem!“ prohlásila kuchařka. „A pro většinu bude nový začátek těžší než pro vás mladé. Vy přece ještě máte možnosti. Až válka skončí, můžete mít všechno…“ Helena povytáhla obočí. „Tady?“ nadhodila hořce. „V Persii, kde ani nerozumíme jazyku? Pokouším se mu naučit, je ale strašně těžký. A snažím se vyučit švadlenou, ačkoli na to nemám sebemenší talent. Pochybuju, že bych se tím mohla někdy živit. A Luzyna…“ Rychle si otřela slzy z očí. Zdálo se, že Luzyna jí v tom nehodlá pomoct. Naopak, přinejmenším v nejbližší době bude muset vydělávat i na ni. „Luzyna se chce vrátit do Polska,“ oznámil Adam, který ji znal asi nejlépe. „Jakmile válka skončí.“ „Ano, protože si představuje, že všechno bude jako dřív,“ přitakala Helena sklesle. „Podle toho, co se povídá, je ale v Evropě všechno rozbořené. I kdyby náš dům ještě stál, bydlí v něm Rusové. Nevěřím, že je budeme moct jen tak vyhnat.“ „Kdybych byla mladší, jela bych na Nový Zéland,“ vzdychla Sonia, která snila o studiu medicíny. Její hlas zněl toužebně. „Kam?“ Helena a Adam se zeptali současně, zatímco však chlapcova otázka svědčila o tom, že o té zemi v životě neslyšel, v Helenině hlase zaznělo napětí. Nový Zéland? Jméno toho ostrovního státu v Polynésii v souvislosti s válkou a útěkem dosud napadlo. „Na Nový Zéland. Je to něco jako anglická kolonie,“ ­vysvětlovala Sonia. „Leží někde u Austrálie. Velmi, velmi daleko. A lidé, kteří tam žijí, mají v úmyslu přijmout polské

16 NADEJE NA KONCI SVETA.indd 16

28.2.17 15:44

uprchlíky. Moje malá sestra je v sirotčinci v Isfahámu. Psala mi o tom.“ Polská exilová vláda zřídila v Isfahámu dobře ­vybavený sirotčinec pro děti zesnulých deportovaných. Měly tam vynikající školy a nejlepší péči. Helena však byla v době příjezdu moc stará, aby ji tam přijali, a Luzyna bez ní jít nechtěla. „Existuje pochopitelně věkové omezení,“ pokra­ čovala Sonia. „Ale vás dva…,“ ukázala na Adama a Helenu, „by určitě vzali. A Luzynu taky. Informujte se na to.“ Helena byla hrozně rozčilená, když se vydala na zpáteční cestu k jejich baráku. Nový Zéland… Na rozdíl od Sonii a Adama byla pro ni ta země pojmem. Utkvěly jí v paměti mnohoslibné balíčky s pestrými poštovními známkami a dopisy v anglickém jazyce, které s matkou překládala. Přítel jejího otce, německý lékař, uprchl na Nový Zéland hned, jak se Hitler chopil moci. Jako žid neviděl pro sebe v Německu budoucnost a měl pravdu. V letech po vystěhování se dělil se svými evropskými přáteli o zážitky v novém světě. Grabowští četli s napětím jeho listy a zejména po vypuknutí války, když se zhoršilo zá­sobování, čekali netrpělivě na jeho balíky plné konzerv, sušeného masa a ryb i sladkostí pro děti. Helenina matka trvala na tom, že za to děvčata osobně poděkují. Byla to dobrá příležitost pocvičit se v angličtině. Helena si do­konce ještě pamatovala přibližnou adresu: Elizabeth Street, Wellington. To bylo, jak psal Werner Neumann, hlavní město jeho nové vlasti. Zdálo se, že se liší od Lembergu nebo Düsseldorfu mnohem méně než Teherán. Neumann vyprávěl v dopisech o divadelních a operních představeních, obchodních domech a budovách parlamentu. Když byli Grabowští deportováni, kontakt s vystěhovalci se pochopitelně přerušil, ale tady v Persii uprchlíci, kteří ro­ zuměli jazyku, poslouchali anglické rozhlasové vysílání a Helena natahovala uši, jakmile padla zmínka o té zemi. Věděla,

17 NADEJE NA KONCI SVETA.indd 17

28.2.17 15:44

že Nový Zéland sice poslal do války v Evropě vojenské jednotky, v jeho zemi ale dosud nepadaly bomby. Vypadalo to, že je tam naprostý klid. Když Helena pomyslela na Nový Zéland, vybavila se jí stáda ovcí na zelených loukách, barevné dřevěné domy a přívětiví lidé. Její samozvaný strýc Werner a členové jeho rodiny se tam rychle zabydleli. Museli se naučit anglicky, Helena ale mluvila tou řečí velice dobře. Bylo by pro ni mnohem snazší najít místo nebo dokonce ­navštěvovat univerzitu na Novém Zélandu než v Persii. Heleně se rozbušilo srdce při pomyšlení, že by mohla Neumannovy jednou navštívit, kdyby se jí skutečně podařilo zajistit pro sebe a Luzynu místo na vystěhovalecké lodi. Rozhodla se, že se na to zítra na vedení tábora přeptá. Jen co si o tom promluví s Luzynou. Helena se připravovala na boj, byla ale příjemně překvapená, protože o tom Luzyna začala sama. „Pojedeme s Kasparem na Nový Zéland,“ oznámila ­sestře, když se večer zavrtaly do pokrývek. „Kaspar si otevře autodílnu. Moc jich tam zatím být nemůže, všude prý jsou jen ovce a krávy. Psal to i strýc Werner.“ Helena pokrčila čelo. Dokázala si jen těžko představit, že by tak velká a patrně i moderní země nebyla ještě motorizovaná. Navíc nepovažovala Kaspara, který pomáhal te­ prve pár měsíců s údržbou táborových automobilů za auto­ mechanika, na kterého by Nový Zéland čekal. Bylo jí to ale jedno. Hlavně že je Luzyna vystěhování nakloněna. „Víte už, jak to uděláte?“ zeptala se proto opatrně. Luzyna horlivě přikývla. „Jasně. Kaspar slyšel, že Nový Zéland přijme sedm set dětí a mladistvých. Musí to být ­sirotkové, to je ale patrně jediná podmínka. Většina bude ze sirotčince v Isfahánu, my se ale můžeme přihlásit také. U paní doktorky Virchowové. Zastavíme se u ní a ona ­vypracuje seznam.“

18 NADEJE NA KONCI SVETA.indd 18

28.2.17 15:44

Doktorka Virchowová, lékařka zaměstnávaná polskou exilovou vládou, zodpovídala za děti a mládež v táborech kolem Teheránu. Zajišťovala zdravotní péči, měla na starosti školy a nabídky profesního vzdělávání. Helena s ní přišla už několikrát do styku, mimo jiné i tehdy, když se přihlašovala do kurzu šití a k výuce perštiny. Kromě toho se ucházela o místo učitelky angličtiny, byla však kvůli svému mládí odmítnuta. Lékařka ji laskavě vyzvala, aby se nejdřív zotavila z cestovních útrap a věznění na Sibiři. Za rok se uvidí. Helena neměla z doktorky Virchowové strach, i když nevěřila, že za ní stačí jen zajít a dostane se na seznam uprchlíků, kteří odcestují do Polynésie. Bezpochyby bude nutná zdravotní prohlídka a roli bude možná hrát i znalost anglického jazyka. Helena byla ale optimistická, pokud šlo o ni a Luzynu. Sestra sice nemluvila tak dobře anglicky jako ona, ale pořád lépe než většina j­ iných v táboře. A zdravé byly obě, to jim lékaři mnohokrát potvrdili. „Neměla bys nic proti tomu, kdybych jela také?“ zeptala se Helena, když Luzyna přestala básnit o své a Kasparově růžové budoucnosti na druhém konci světa. Luzyna se usmála, sklonila se k ní a objala ji. „Bez tebe bych přece nikam nejela, Heleno,“ prohlásila. Její slova zahřála Helenu u srdce, ať už je Luzyna myslela upřímně nebo ne. Druhý den ráno se dívky sešly s Kasparem před kanceláří vedení tábora. Luzyna se opět vyhnula kuchyňské práci, tentokrát však s Heleniným souhlasem. Kaspar se také ­neodplížil tajně, ale požádal vedoucího vozového parku o hodinu volna. Vysoký hnědovlasý mladík se vítal s Luzynou tak láskyplně, jako by se měsíce neviděli. Heleně bylo trapné přihlížet, jak se na veřejnosti objímají a líbají. Další mladí lidé, kteří čekali na rozmluvu s doktorkou Vircho­

19 NADEJE NA KONCI SVETA.indd 19

28.2.17 15:44

wovou, nevěnovalo ale dvojici pozornost. Očividně měli dost vlastních starostí. Helena zaregistrovala, že jde o tři chlapce a dvě dívky. Odhadovala jejich věk na čtrnáct až šestnáct let. Děvčata držela na rukou mladší sourozence, kteří vyvalovali na Luzynu a Kaspara oči. Jedna z maličkých se zahihňala. „Co čumíš?“ vyjel na ni Kaspar. Byl jako tak často hrubý a nevlídný. Helena to už poznala na vlastní kůži. Jen k Luzyně se choval jinak. Holčička polekaně sklopila zrak. Její starší sestra chtěla něco říct, vtom ji však zavolali. Táhla sourozence s sebou do kanceláře. Než trojice vyšla ven, uběhlo rovných deset minut. Potom zavolala lékařka Luzynu. Dívka vstoupila klidně a zanedlouho se znovu objevila. „Ptala se mě, jestli jsem už o Novém Zélandu slyšela a jak si tu zem představuju. A zda navštěvuju kurz angličtiny. Řekla jsem jí, že už anglicky umím a že máme na Novém Zélandu příbuzné…“ Helena nad tou lží ostře nasála vzduch, musela však uznat, že Luzynin podvod s Neumannovými její šance rozhodně zvýšil. „Pak se ještě zeptala, zda jsou moji rodiče opravdu mrtví, jestli to vím jistě. Protože pokud jsou jen pohřešovaní, neradi posílají děti tak daleko. No…,“ Luzyna zamrkala, aby potlačila slzy, „v našem případě o tom není pochyb.“ Po dvou dalších chlapcích přišla na řadu Helena. Doktorka Virchowová se na ni přívětivě usmála. „My se známe, nemám pravdu?“ uvítala ji. „Účastníš se různých kurzů a… Nejsi to snad ty, kdo mluví plynule anglicky?“ Helena přikývla. „Moje matka byla učitelkou angličtiny,“ vysvětlila. „To vám už moje sestra určitě řekla. Luzyna Grabowská. Před chvílí tu byla.“ Doktorka Virchowová nahlédla do dokladů. „Ach ano, ta malá blondýnka… Nevěděla jsem, že je to tvoje sestra. Jméno Grabowski je dost běžné. Luzyna na mě udělala moc

20 NADEJE NA KONCI SVETA.indd 20

28.2.17 15:44

dobrý dojem. A ty by ses pochopitelně hodila pro vystěhování také. Obávám se jen, že to pro tebe nebudeme moct zařídit.“ Helena měla pocit, že ji někdo znenadání srazil z oblak a padá do tmavé propasti. „Ale… ale proč?“ vykoktala. „To přece… myslela jsem, že je sedm set míst?“ Doktora Virchowová přikývla. „Pro děti a mládež do šestnácti let. Tvoje sestra do toho ještě zapadá, Heleno. Kdyby ti bylo sedmnáct… pokusila bych se za tebe přimluvit. Už z toho důvodu, abychom nerozdělily sestry. Ale skoro v devatenácti… Opravdu mě to mrzí…“ Helena se kousla do rtu. „A co Luzyna? Tu vezmete?“ zeptala se přiškrceným hlasem. „Tvou sestru bych ráda poslala,“ přikývla lékařka. „Při­ padá mi velmi vhodná. Byla by to pro ni velká šance. Musí s tím pochopitelně souhlasit, nikoho nenutíme. Jestli to s ní myslíš dobře, poraď jí, aby jela. Tam ty děti čeká úplně jiný život, Heleno.“ Doktorka Virchowová si hrála se svým plnicím perem. „Skoro jim závidím,“ přiznala tiše. „Uniknou válce a těžkým poválečným časům, které nás čekají. Budeme muset Evropu znovu vybudovat. A obávám se, že si nás Rusko a západní mocnosti mezi sebou rozdělí. Pokud se nedohodnou, dojde možná vbrzku k další válce. Naproti tomu v zámoří není žádné ničení ani nebezpečí a právě mladé dívky tam mají fantastické možnosti. Univerzity jsou na Novém Zélandu ženám otevřené, už padesát let mají volební právo… Určitě to není ráj, Heleno, je to ale to nejlepší, co může tvou sestru potkat.“ Helena polkla. Opět slyšela hlas své matky: Luzyna si zaslouží něco lepšího… Teď to vypadalo, že se Mariiny sny týkající se mladší dcery stanou realitou. „Domluvím jí,“ pronesla Helena toporně. „Děkuju mockrát, paní doktorko. A ještě něco… až se za okamžik představí Kaspar Jablonski… Pokud vám záleží na tom, aby

21 NADEJE NA KONCI SVETA.indd 21

28.2.17 15:44

Luzyna odcestovala, neříkejte mu hned, že je v osmnácti moc starý a nemá šanci. Nechte ty dva ještě chvíli věřit, že zůstanou spolu. Luzyna je tak zamilovaná, že by kvůli němu všechno zahodila.“ Luzyna se skutečně dověděla o Helenině odmítnutí, až když nebylo vyhnutí. Do té doby dívka svůj smutek před sestrou skrývala a plakala jen tajně na své pryčně, když Luzyna spala, nebo nad šitím, které ničila navíc ještě stopami slz. V každém případě, pomyslela si trpce, bude potom živit ­šitím jen sebe. Odpovědnosti za Luzynu se zbaví. Cítila se provinile, protože se jí při tom pomyšlení skoro ulevilo. Nakonec vyvěsilo vedení tábora listinu s vybranými dětmi a teenagery, a přestože Helena nepřestávala v duchu doufat v zázrak, nebylo na ní uvedeno ani její, ani Kasparovo jméno. Jen Luzyna patřila mezi patnáct sirotků z tábora u Teheránu, kteří měli za dva týdny odcestovat. Její reakce odpovídala Heleniným představám. „Přiznej, žes to věděla!“ křičela na sestru, když se Helena nedokázala tvářit dostatečně překvapeně ze svého odmítnutí. „Vědělas přesně, že Kaspara nevezmou, nic jsi ale neřekla, protože se mě chceš zbavit!“ Skutečnost, že starší sestra nestojí na seznamu, jí navzdory všemu dřívějšímu ujišťování vadila očividně méně. Helenu to ranilo, nedala ale na sobě nic znát. Místo zlosti musí uplatnit diplomacii. Uklidní Luzynu a zabrání jí v tom, aby běžela rovnou na vedení tábora a odhlásila se. To znamená, že jí v žádném případě nesmí vzít naději, že Kaspara znovu spatří. „Ano, věděla jsem to,“ přiznala. „Věkové omezení platí ale jen pro tuto cestu, nikoli pro vystěhování jako takové. Přijedeme s Kasparem později. Doktorka Virchowová nám vysloveně dodávala odvahu…“ Kaspar skutečně vyšel po pohovoru z kanceláře lékařky velice optimisticky naladěný.

22 NADEJE NA KONCI SVETA.indd 22

28.2.17 15:44

Ujistila ho, že na Novém Zélandu mají podnikaví mladí ­přistěhovalci velké šance. Ta země je mu otevřená, ať bude patřit ke skupině dětí a dospívajících, kteří brzy odjedou, nebo ne. „A jak jsem doktorce Virchowové rozuměla, nemohli byste stejně hned uskutečnit své plány, i kdyby jel Kaspar s tebou,“ pokračovala Helena. „Nevysadí vás jen tak ve wellingtonském přístavu. Musíte nejdřív do přestupního tábora, navštěvovat školu…“ „Nechci žádnou školu!“ vybuchla Luzyna. „A Kaspar taky ne!“ Helena se přinutila k trpělivosti a souhlasně přikývla. „No právě! Nemohl by si ale ani zřídit autodílnu. A vzít byste se také ještě nemohli. Jsi na to příliš mladá…“ „V šestnácti je možné uzavřít sňatek!“ pronesla Luzyna vítězoslavně. V Persii se aspoň podle toho, co slyšela, vdává mnoho dívek už v dětském věku. „Na Novém Zélandu ne!“ Helena se prostřednictvím laskavé doktorky Virchowové informovala. „Je to možné až v sedmnácti a i to jen se souhlasem zákonného zástupce. To by byl někdo z vedení tábora v Pahiatue nebo jak se to místo jmenuje. Ten by ho ale nedal. Nevezou tě na Nový Zéland jako nevěstu, ale v rámci programu pro válečné ­sirotky. Tvůj nový opatrovník tě nezná a Kaspara už vůbec ne. V žádném případě vám nedá povolení k sňatku. Pochop, Luzyno, že tak, jak jste si to představovali, to nejde. Ty teď pojedeš napřed. Kaspar za tebou brzo přijede, usadí se, což je pro člověka bez rodiny mnohem snazší, a vyzvedne si tě pak v Pahiatue.“ Luzyna popotáhla. „To mi ale musí slíbit!“ vzlykla zjevně uchlácholena. Helena ji objala. „Určitě to udělá,“ ujišťovala sestru. „Jestli tě doopravdy miluje…“ „Samozřejmě že mě miluje!“ Luzynin smutek ustoupil opět zlosti nad tím, že ji sestra nebere vážně. „Uvidíš, že tam bude dřív než já.“

23 NADEJE NA KONCI SVETA.indd 23

28.2.17 15:44

Helena přikývla. Snažila se nedat na sobě znát nedůvěru. Kaspar to pravděpodobně Luzyně i slíbí. Byla přesvědčená, že ten mladý muž dosud ani neví, kde Nový Zéland vůbec leží. Neumí ani slovo anglicky a nemá žádné úspory. Kaspar Jablonski se bez programu pro válečné sirotky na Nový ­Zéland nikdy nedostane. Ona se musí jen postarat, aby si to on ani její sestra v nejbližších deseti dnech ­neuvědomili.

24 NADEJE NA KONCI SVETA.indd 24

28.2.17 15:44