Kdo zřídí diktaturu, a nechá naživu Bruta, anebo kdo ustaví republiku, a nechá naživu Brutovy syny, ten povládne jen krátce. Niccolò Machiavelli: Rozpravy
Člověk přece musí umět druhého politovat. F. M. Dostojevskij: Zločin a trest
První výslech
Nikdo nemůže vládnout bez viny Louis de Saint-Just
1
Za Rubašovem zabouchly dveře cely. Několik vteřin zůstal opřen o dveře, zapálil si cigaretu. Na kavalci po jeho pravici ležely dvě poměrně čisté pokrývky a slamník byl zřejmě nedávno nacpán čistou slámou. Umyvadlo vlevo nemělo uzávěr, ale kohoutek fungoval. Plechové vědro vedle něj bylo čerstvě vydezinfikováno a nepáchlo. Z obou stran byly pevné cihlové zdi, které dusí klepání, ale kolem topení a odpadového potrubí byla zeď vysádrována a zvučela docela slibně, topná roura byla zřejmě dobrý vodič. Okno začínalo ve výši očí, takže viděl na dvůr, aniž se musil vytahovat za mříže. Až potud bylo všechno v pořádku. Zazíval, svlékl si kabát, stočil ho a položil na slamník jako polštář. Vyhlédl na dvůr. Sníh se ve dvojím světle měsíce a elektrických luceren žlutavě leskl. Na nádvoří odházeli podél zdi pěšinu pro denní vycházky. Ještě se nerozbřesklo a hvězdy navzdory lucernám dosud jasně a mrazivě svítily. Podél náspu za vnější zdí, přímo proti Rubašovově cele, chodil voják s puškou na rameni. Sto kroků sem a sto kroků tam. Při každém kroku dupl, jako by pochodoval na slavnostní přehlídce. Čas od času se žluté světlo luceren zalesklo na jeho bajonetu. 11
Rubašov stál u okna a zouval si boty. Udusil cigaretu, položil oharek na podlahu vedle svého lůžka a pár minut zůstal sedět na slamníku. Pak znovu popošel k oknu. Dvůr byl tichý, voják se právě vracel a nad strážní věží s kulomety zahlédl Rubašov pruh Mléčné dráhy. Natáhl se na pryčnu a zabalil se do vrchní přikrývky. Bylo pět hodin ráno a v zimě se tu pravděpodobně nevstává před sedmou. Chtělo se mu hrozně spát a po zralé úvaze usoudil, že ho sotva předvedou k výslechu dříve než za dva za tři dny. Sundal z nosu cvikr a položil ho na kamennou podlahu vedle nedopalku, usmál se a zavřel oči. Pod přikrývkou mu bylo teplo a cítil se v bezpečí. Poprvé po řadě měsíců se nebál snů. Když o několik minut později dozorce zvenčí zhasil světlo a špehýrkou nahlédl do cely, bývalý lidový komisař Rubašov spal zády ke zdi, hlavu na levé paži, která strnule vyčnívala z lůžka, jenom ruka mu visela volně a ve spánku se křečovitě zatínala v pěst.
12
2
Před hodinou, když dva úředníci z vnitra tloukli na dveře Rubašovova bytu, aby ho zatkli, zdálo se právě Rubašovovi, že ho zatýkají. Bušení na dveře se ozývalo stále hlasitěji a Rubašov se nemohl probrat. Uměl se už vytrhnout z tíživého sna, protože sen o jeho prvním zatčení se po řadu let opakoval v pravidelném sledu, jako by ho roztáčel hodinový stroj. Někdy silným vzepětím vůle dokázal stroj zastavit a vytrhnout se ze snu vlastním úsilím. Tentokrát se mu to ale nepodařilo. Poslední týdny ho vyčerpaly, potil se a ve spánku prudce oddychoval, hodinový stroj běžel, sen pokračoval. Zdálo se mu jako vždycky, že se ozvalo bušení na dveře a že venku stojí tři muži, kteří ho přicházejí zatknout. Vídal zavřenými dveřmi, jak bouchají. Mívali na sobě zbrusu nové uniformy, slušivé stejnokroje pretoriánské stráže německé diktatury. Na čepicích a na rukávech jim svítily insignie: útočně zakroucené hákové kříže. Ve volné ruce držívali groteskně dlouhé pistole, pouzdra a opasky páchly čerstvou kůží. Stávali vždy v pokoji u jeho postele. Dva byli vyčouhlí vesničtí chasníci s odulými rty a vypoulenýma očima, třetí malý a tlustý. Stávali 13
u jeho postele, drželi v rukou pistole a namáhavě oddechovali. Malý tlouštík astmaticky sípal. Pak náhle někdo v bytě nad ním vytáhl zátku z umyvadla a voda stejnoměrně crčela dolů odpadovou rourou. Hodinový stroj dobíhal. Údery na Rubašovovy dveře zněly stále silněji. Oba muži, kteří ho přišli zatknout, bušili na dveře střídavě a dýchali si na zmrzlé ruce. Rubašov se ale nemohl probrat, ačkoliv věděl, že teď přijde scéna zvlášť nepříjemná. Ti tři stojí u jeho postele a on se pokouší navléct si župan. Jeden rukáv je obráceně a on do něho nemůže dostat ruku. Marně se o to snaží, až najednou jako by ochrne a nemůže se hnout, třebaže všechno závisí na tom, aby si rychle navlékl rukáv. Tato mučivá bezmocnost trvá několik vteřin a Rubašov cítí, jak mu na spáncích vyráží studený pot. Bušení na dveře mu proniká do snu jako vzdálené bubnování, jeho paže pod polštářem sebou křečovitě škube v marné snaze dostat se do rukávu – až ho konečně vysvobodí ze sna první rána pistolí za ucho… V tom stavu, který zažil již stokrát, se známým pocitem oné první rány, po které tenkrát ohluchl, se obvykle probudil. Chvíli se pak ještě chvěl a ruka pod polštářem stále šmátrala po rukávu, protože těsně před probuzením prožíval zpravidla ještě to poslední a nejhorší. Zmocnil se ho závratný mlhavý pocit, že probuzení je vlastně sen a že ve skutečnosti leží na vlhké kamenné podlaze temné cely, u nohou kbelík, u hlavy džbán s vodou a několik kůrek okoralého chleba… I tentokrát trvala po několik vteřin otupělost, nejistota, zda se rukou dotkne stolní lampičky nebo vědra. Pak se rozsvítilo a mlha se rozptýlila. Rubašov několikrát zhluboka vydechl, a jako po nemoci, s rukama složenýma na prsou, se těšil ze skvělého pocitu svobody a bezpečí. Otřel si čelo a pleš na te14
meni hlavy a už zase ironicky pohlédl na barvotiskový portrét Čís. 1, vůdce strany, který visel na stěně jeho ložnice nad postelí, právě tak jako na stěnách sousedních pokojů ze všech stran, na stěnách všech domů tohoto města, celé té nesmírné země, za kterou bojoval a trpěl a která ho nyní znovu přijala do svého gigantického ochranného lůna. Byl teď již docela vzhůru, jenže bušení na dveře neustávalo.
15
3
Oba muži, kteří přišli Rubašova zatknout, stáli v tmavé chodbě a radili se. Vrátný Vasilij je dovezl nahoru a teď stál v otevřených dveřích výtahu a třásl se strachem. Byl to hubený stařík a nad roztrženým límcem starého vojenského pláště, který si přehodil přes noční košili, bylo vidět širokou rudou jizvu, jako by měl zanícené mízní uzliny. Památka na ránu šavlí, utrženou za občanské války v partyzánském oddílu, jemuž velel Rubašov. Později byl Rubašov vyslán do ciziny a Vasilij se o něm dovídal jenom občas z novin, které mu večer čítala dcera. Předříkávala mu Rubašovovy projevy na sjezdech. Byly dlouhé a těžko srozumitelné a Vasilij si je nikdy nedokázal dát dohromady s hlasem toho malého bradatého partyzánského velitele, který uměl tak nádherně klít, že by se tomu byla usmála i svatá Bohorodička kazaňská. Vasilij obvykle uprostřed projevu usnul, ale pokaždé se probudil, když dcera dospěla k závěrečným větám a k potlesku, přičemž slavnostně zvyšovala hlas: „Ať žije Internacionála! Ať žije revoluce! Ať žije Čís. 1!“ Vasilij k tomu dodal pokaždé od srdce: „Amen!“, ale tiše pro sebe, aby to dcera neslyšela, potom svlékl kazajku, se špatným svědomím se tajně pokřižoval a ulehl. Nad postelí mu také visel portrét Čís. 1 16
a vedle fotografie Rubašova jako partyzánského velitele. Kdyby tu fotografii uviděli, odvedli by ho asi také. Na schodišti bylo zima, tma a mrtvé ticho. Mladší z obou příslušníků vnitra navrhoval rozstřílet zámek, starší byl proti, neboť zatčení mělo být provedeno nenápadně. Vasilij se opíral o dveře výtahu, neobul si pořádně boty a ruce se mu tak třásly, že nebyl schopen zavázat si tkaničky. Úředníci si dýchali na zkřehlé ruce a pak začali zase bušit na dveře. Mladší do nich mlátil pažbou pistole. O několik poschodí níž nějaká žena pronikavě vykřikla. „Ať drží hubu!“ přikázal mladší muž Vasilijovi. „Ticho!“ vykřikl Vasilij, „nerušte úřední výkon!“ Žena okamžitě zmlkla. Mladík začal kopat do dveří a ten randál se rozléhal po celém schodišti. Konečně se dveře rozlétly. Všichni tři stanuli u Rubašovovy postele: mladík s napřaženou pistolí, starší vzpřímeně jako v pozoru a Vasilij se pár kroků za nimi umdleně opíral o zeď. Rubašov si stále ještě otíral pot na pleši a hleděl na ně ospale krátkozrakýma očima. „Občane Nikolaji Solomonoviči Rubašove, jménem zákona vás zatýkáme,“ řekl mladší. Rubašov zašmátral pod polštářem po cvikru a nadzvedl se. Když si nasadil cvikr, nabyly jeho oči výrazu, který Vasilij a starší úředník znali ze starých fotografií a barvotisků. Starší úředník se ještě víc napřímil, mladší, jehož odkojila už doba nových hrdinů, přistoupil o krok k posteli. Všichni věděli, že se chystá říct nebo učinit něco surového, aby zakryl svou neohrabanost. „Schovejte ten revolver, soudruhu,“ řekl mu Rubašov. „A co mi vůbec chcete?“ „Slyšel jste, že jste zatčen,“ pravil mladík. „Oblečte se a nezdržujte.“ „Máte zatykač?“ optal se Rubašov. 17
Starší muž vytáhl z kapsy nějaký papír, podal ho Rubašovovi a znovu se postavil do pozoru. Rubašov pozorně pročetl listinu: „No jo, tohle člověku stejně nic neřekne, krucifix!“ „Dělejte, oblečte se!“ řekl mladík. Bylo vidět, že jeho hrubost není už hraná, ale přirozená. ‚Pěknou generaci jsme si to vychovali,‘ pomyslil si Rubašov. Vzpomněl si na propagační plakáty, na nichž bývali mladí lidé vyobrazeni vždy s rozesmátou tváří. Cítil se velmi unaven. „Nehrajte si s tou pistolí a radši mi podejte župan,“ řekl mladíkovi. Ten zrudl, ale mlčel. Starší úředník podal Rubašovovi župan, a ten hned vklouzl do rukávu. „Tentokrát to aspoň jde,“ usmál se nuceně. Ostatní tomu nerozuměli a neřekli nic. Dívali se, jak pomalu vstává z postele a sbírá šatstvo. Po onom jediném ženském výkřiku se v domě rozhostilo ticho, ale zdálo se, že všichni obyvatelé domu bdí a zatajují dech. Pak někdo v hořejším bytě vytáhl zátku z umyvadla a voda stejnoměrně crčela dolů odpadovou rourou.
18
4
Před vraty stál vůz, kterým úředníci přijeli; byl nový, americké značky. Řidič měl ve tmě rozsvícené reflektory. Ulice spala, či aspoň spánek předstírala. Nejprve nastoupil mladík, pak Rubašov a nakonec starší úředník. Řidič, rovněž v uniformě, nastartoval. Za rohem končila asfaltová vozovka; jeli stále ještě středem města, všude se tyčily vysoké osmipatrové a devítipatrové moderní budovy, ale vedly tu rozježděné cesty jak na vesnici, zmrzlé bláto pokrýval slabý sněhový poprašek. Řidič jel krokem a skvěle pérovaný automobil skřípěl a sténal jako volský potah. „Rychleji!“ přikázal mladík, který nemohl snést to mlčení ve voze. Řidič pokrčil rameny, ani se neohlédl. Když Rubašov nastupoval, ten muž se na něho nevraživě, bezcitně podíval. Rubašov měl kdysi nehodu: šofér ze sanitky se na něho podíval právě tak. Pomalá, kodrcavá jízda opuštěnými ulicemi, jež protínaly jen osamělé pruhy jejich reflektorů, nebyla právě příjemná. „Jak je to daleko?“ zeptal se Rubašov s odvráceným pohledem; div že nedodal: „– do nemocnice.“ 19
„Dobrou půlhodinku,“ odpověděl starší muž ve stejnokroji. Rubašov vytáhl z kapsy cigarety, dal si jednu do úst a automaticky nabídl ostatním. Mladík příkře odmítl, starší si vzal dvě a jednu podal šoférovi. Šofér se dotkl čapky a nabídl všem oheň; druhou rukou držel volant. Rubašovovi se ulehčilo a zároveň se na sebe hněval. ‚Zrovna teď budeš sentimentální,‘ pomyslil si. Nemohl ale odolat, aby nepromluvil a nevyvolal tu trochu lidskou atmosféru. „Škoda toho vozu,“ řekl. „Zahraniční vozy nás stojí hodně zlata a po půl roce se na našich silnicích oddělají.“ „Máte úplnou pravdu, naše silnice jsou velmi zaostalé,“ přitakal starší úředník. Podle tónu jeho hlasu Rubašov poznal, že chápe jeho bezmocnost. Bylo mu jako psovi, kterému hodí kost, a proto se rozhodl, že už bude zticha. Ale mladík zaútočil: „Mají snad v kapitalistických státech lepší?“ Rubašov se musil pousmát: „Byl jste už někdy za hranicemi?“ „Stejně vím, jak to tam vypadá,“ pravil mladík. „Nemusíte mi o tom vykládat báchorky.“ „Za koho mě vlastně máte?“ zeptal se Rubašov klidně, ale neovládl se, aby nedodal: „Měl byste si důkladněji prostudovat dějiny strany.“ Mladík mlčel a hleděl upřeně na řidičova záda. Nikdo už nepromluvil, pouze šofér zaklel, když musel potřetí ubrat plyn. Kodrcali se předměstím. Bídné dřevěné domky se neměnily. Nad jejich pokroucenými obrysy visel bledý, studený měsíc.
20
5
Na všech chodbách nového vzorového vězení svítilo elektrické světlo. Vrhalo stíny na železné ochozy, na holé obílené stěny, na dveře cel se jmenovkami vězňů a na temné otvory špehýrek. Bezbarvé světlo a kroky dutě se rozléhající dlážděnou chodbou byly Rubašovovi tak důvěrně známé, že se několik vteřin oddával iluzi, že opět sní. Pokoušel se sám sebe přesvědčit, že to všecko je neskutečné. ‚Jestliže dokážu uvěřit, že sním, pak to bude opravdu sen,‘ pomyslil si. Snažil se o to tak usilovně, že skoro dostal závrať; hned nato se zajíkl studem. Tohle si musím prodělat, pomyslil si. Až do konce. Došli k cele číslo 404. Nad špehýrkou visel lístek s jeho jménem: Nikolaj Solomonovič Rubašov. Pohled na vlastní jméno na něho zapůsobil zlověstným dojmem. ‚Pěkně všechno připravili,‘ napadlo ho. Chtěl požádat dozorce ještě o jednu přikrývku, ale dveře se už za ním zabouchly.
21
6
Dozorce pravidelně nahlížel špehýrkou do Rubašovovy cely. Rubašov ležel klidně na pryčně, pouze občas ve spánku trhl rukou. Na dlaždičkách vedle pryčny ležel jeho cvikr a nedopalek. V sedm hodin ráno – dvě hodiny poté, co ho přivedli do cely 404 – probudilo Rubašova zatroubení. Spal beze snů a měl jasnou hlavu. Stejné zatroubení se ozvalo ještě třikrát a potom chvějivý zvuk polnice utichl a zůstalo jen zlověstné ticho. Ještě se docela nerozednilo, šeré světlo změkčovalo obrysy plechového kbelíku a umyvadla. Okenní mříže se temně odrážely za špinavým sklem, v horním levém rohu byla rozbitá tabulka zakrytá novinami. Rubašov se posadil, zvedl cvikr a nedopalek z podlahy a zase ulehl. Nasadil si skla, podařilo se mu nedopalek rozžehnout. Ticho trvalo. Ve všech obílených celách této plástve z betonu vstávali teď lidé z pryčen, kleli a tápali po podlaze. Ale v samovazbě člověk nic neslyší, jenom občas kroky vzdalující se chodbou. Rubašov věděl, že je v samovazbě a že tam zůstane, dokud nebude zastřelen. Pročísl si prsty krátkou špičatou bradku, dokouřil nedopalek a tiše ležel. 22
‚Tak mě zastřelí,‘ pomyslil si. Mžoural a pozoroval palec u nohy, který čněl vzhůru. Cítil se v teple, v bezpečí a velmi unavený; nebylo by mu proti mysli, kdyby teď hned usnul a už se neprobudil, jenom kdyby ho nechali ležet pod tou teplou přikrývkou. ‚Tak mě teda zastřelí,‘ říkal si. Pomaloučku hýbal prsty v ponožce, přičemž ho napadl verš, v němž se nohy Kristovy přirovnávají k bílému srnci v hloží. Otřel si skla o rukáv pohybem dobře známým všem jeho přívržencům. Cítil se pod teplou přikrývkou téměř dokonale šťastný a bál se jen toho, že bude musit vstát a pohybovat se. ‚Zlikvidujou mě,‘ řekl si polohlasem a zapálil si další cigaretu, třebaže mu teď zbývaly už jenom tři. Po první cigaretě vykouřené na lačný žaludek míval někdy pocit mírného opojení a stejně už na sobě zjišťoval podivný stav vzrušení, který znal z dřívějška, vzrušení z blízké smrti. Věděl, že je to odsouzeníhodný pocit a z jistého hlediska nepřípustný, ale v tu chvíli neměl právě pro toto hledisko smysl. Místo toho sledoval pohyby svých palců v ponožkách. Pousmál se. Zaplavila ho teplá vlna soucitu s tělem, jehož si dosud příliš necenil a jehož brzký zánik ho naplnil příjemnou sebelítostí. ‚Stará garda je vyřízená,‘ říkal si. ‚My jsme zbyli naposled. Všechny nás zničí. Ať jsi mladý nebo starý, na každého čekaj máry…‘ Pokoušel se rozpomenout, jak zní nápěv, ale vybavovala se mu jenom ta slova. ‚Stará garda je vyřízená,‘ opakoval a snažil se rozpomenout na jejich tváře. Podařilo se mu to jen u několika. První předseda Internacionály – popravený jako zrádce – nosíval kostkovanou vestu přes mírně zakulacené bříško. Nic jiného si o něm vybavit neuměl. Nenosil šle, vždycky kožený opasek. Druhý ministerský předseda revoluční vlády, také popravený, si ve chvílích nebezpečí okusoval nehty… 23
‚Dějiny tě ospravedlní,‘ pomyslil si Rubašov nepřesvědčeně. Co vědí dějiny o okusování nehtů? Kouřil a vzpomínal na ty mrtvé a na pokoření, které předcházelo jejich smrti. Přesto nedokázal nenávidět Čís. 1 tak, jak by bývalo na místě. Hledíval často na barvotiskový portrét Čís. 1, který mu visel nad postelí, a snažil se jej nenávidět. Dávali mu mezi sebou mnoho přezdívek, ale nakonec zůstali u Čís. 1. Hrůza, kterou vzbuzoval Čís. 1, spočívala především v možnosti, že je přece jen v právu a že všechny jeho oběti by to i s kulkou v týle musely uznat. Nikdo nic s jistotou neví; může se pouze odvolávat k posměvačnému orákulu, zvanému DĚJINY, jež vynáší svůj výrok teprve tehdy, když se čelisti tazatele dávno rozpadly v prach. Rubašov měl dojem, že ho špehýrkou někdo pozoruje. Nepodíval se, ale věděl, že oko přitisknuté k otvoru zírá do cely, a vzápětí se v mohutném zámku pootočil klíč. Trvalo to chvíli, než se dveře otevřely. Dozorce, starý dědek v trepkách, zůstal stát u dveří. „Proč jste nevstal?“ zeptal se. „Jsem nemocen,“ odvětil Rubašov. „Co je vám? K doktorovi můžete až zítra.“ „Bolí mě zuby,“ řekl Rubašov. „Ale, ale – tak zuby?“ řekl dozorce, odšoural se a zabouchl dveře. ‚Teď aspoň můžu zůstat klidně ležet,‘ pomyslil si Rubašov, ale už ho to netěšilo. Vydýchané teplo mu začalo být nepříjemné, a proto přikrývku odhodil. Pokoušel se znovu soustředit na pohyby prstů u nohou, ale nudilo ho to. Obě ponožky měly díry na patách. Chtěl si je zašít, ale pomyšlení, že by musel zabušit na dveře a požádat dozorce o jehlu a nit – a jehlu by asi stejně nedostal. Náhle pocítil divokou touhu po novinách. Byla tak silná, že ucítil vůni tiskařské černi a uslyšel 24
šelest obracených stránek. Třeba vypukla v noci revoluce, nebo byla zavražděna hlava nějakého státu, nebo v Americe vynalezli něco, co ruší zemskou přitažlivost. Jeho zatčení v novinách ještě nebude, tady se to nějakou dobu bude ještě tajit, ale do zahraničí to záhy pronikne, vyhrabou z archívů jeho deset let staré fotografie a napíšou spoustu nesmyslů o něm a o Čís. 1. Už netoužil po novinách, ale stejně dychtivě si přál vědět, co se asi odehrává v mozku Čís. 1. Viděl ho, jak sedí u psacího stolu s podepřenými lokty, mohutný, zachmuřený a pomalu diktuje stenografce. Jiní při diktování přecházeli po místnosti, vypouštěli kroužky kouře nebo si pohrávali s pravítkem. Čís. 1 nepohnutě seděl, nehrál si, nevypouštěl kroužky… Rubašov si pojednou uvědomil, že už pět minut přechází po cele. Ani nepostřehl, že vstal a že se ze starého návyku vyhýbá při chůzi spárám mezi dlaždičkami, jejichž vzor se mu už vtiskl do paměti. Neopustil však v duchu ani na vteřinu Čís. 1, který sedí jako sfinga za psacím stolem a diktuje; postupně se měnil ve svůj portrét, v ten dobře známý barvotisk, visící nad každou postelí nebo skříní po celé zemi, a mrazivýma očima shlížel na lidi. Rubašov chodil po cele, od dveří k oknu a zpátky, kolem pryčny, umyvadla a kbelíku, šest a půl kroku tam, šest a půl kroku zpět. U dveří zahnul doprava, u okna doleva: byl to starý vězeňský zvyk: kdyby člověk neměnil směr, brzy by dostal závrať. Co se odehrává Čís. 1 v hlavě? Představoval si průřez jeho mozkem na archu papíru, napnutém na rýsovacím prkně připínáčky, vodovými barvami úhledně vybarvený do šeda. Závity šedé mozkové hmoty se nadouvaly jako střeva, vinuly se kolem sebe v podobě svalovitých hadů, ztrácely tvar a rozplývaly se jako spirální mlhoviny z astronomických map… Co se 25
asi odehrává v těch nafouklých závitech? Člověk zná všelijaké podrobnosti o vzdálených spirálních mlhovinách, ale o tomhle neví nic. Proto asi je historie spíše věštbou než vědou. Snad jednou po letech, po mnoha letech se budou dějiny učit pomocí statistických tabulek, doplněných takovými anatomickými řezy. Přednášející napíše na tabuli algebraickou formuli, vyjadřující život mas určitého národa v daném období. „Vážení občané, zde vidíte objektivní faktory, které podmiňovaly tento historický proces.“ Pravítkem ukáže na šedou mlhovinu mezi druhým a třetím mozkovým lalokem Čís. 1. „A zde vidíte subjektivní vliv těchto faktorů, které v druhé čtvrtině dvacátého století vedly k vítězství totalitního řádu ve východní Evropě.“ Dokud lidstvo nedospěje do této epochy, zůstane politika jen mizerným diletantismem, pouhou pověrou a černou magií… Rubašov slyšel na chodbě pravidelné kroky několika lidí. Hned ho napadlo, že ho přicházejí bít. Zastavil se uprostřed cely, vystrčil bradu a naslouchal. Kroky se zastavily před sousední celou, zaslechl tlumený rozkaz, cinkly klíče. Pak nastalo ticho. Rubašov stál strnule mezi pryčnou a kbelíkem, tajil dech a čekal na první výkřik. Uvědomil si, že ten první výkřik, v němž strach ještě převládá nad fyzickou bolestí, bývá obvykle nejdrásavější; další jsou už snesitelnější, člověk si na ně zvykne, a po čase dokonce dokáže podle tónu a rytmu výkřiků rozpoznat, jakého způsobu mučení bylo použito. Nakonec se většina lidí zachová stejně, přes rozdílné povahy nebo hlas, výkřiky slábnou a mění se ve vzlykot a sténání. Obvykle záhy poté zabouchnou dveře, opět zaharaší klíče a první výkřik další oběti se často ozve ještě dříve, než se jí vůbec dotknou, už při pouhém pohledu na muže ve dveřích. 26
Rubašov stál uprostřed cely a čekal na ten první výkřik. Otřel si cvikr o rukáv a řekl si, že on tentokrát nevykřikne, ať se s ním stane cokoliv. Opakoval si tuto větu, jako by se modlil růženec. Stál a čekal, ale výkřik se pořád neozýval. Pak zaslechl slabý cinkot, nějaký hlas cosi zamumlal a dveře se zabouchly. Kroky došly k následující cele. Rubašov vyhlédl špehýrkou na chodbu. Zahlédl několik mužů před protější celou č. 407. Byl tam starý dozorce a dva bachaři, kteří nesli kotlík s čajem. Třetí měl koš s krajíci černého chleba a za ním stáli dva uniformovaní strážní s pistolemi. Nikoho nebili, roznášela se snídaně… Číslo 407 právě dostával chleba. Rubašov ho neviděl, vězeň stál pravděpodobně v předepsaném postoji krok za dveřmi. Rubašov zahlédl pouze jeho předloktí a dlaně. Hubené paže čněly do chodby jako dvě tyčky. Dlaně neviditelného č. 407, spojené do tvaru misky. Když dostal chléb, couvl do temné cely a dveře se zabouchly. Rubašov odešel od špehýrky a začal znovu přecházet po cele. Přestal si třít brýle o rukáv, nasadil si je na nos a zhluboka si oddychl úlevou. Pohvizdoval si a čekal na snídani. Ty tenké ruce a spojené dlaně mu něco připomínaly, ale nedovedl to určit. Znal obrysy těch natažených rukou i stín, který na nich ležel – a přesto mu z paměti vyprchaly jako dávné melodie či pach přístavní uličky.
27
7
Ten průvod odemkl a zamkl řadu dveří, ale u jeho cely se dosud nezastavil. Rubašov opět vyhlédl špehýrkou, jestli už jdou, poněvadž se těšil na horký čaj. Z kotlíku se kouřilo a na hladině pluly tenoučké plátky citrónu. Sundal cvikr a přitiskl oko k otvoru: měl na dohled čtyři protější cely, čísla 401 až 407. Nad celami se táhl úzký zamřížovaný ochoz a za ním byly v druhém patře další cely. Skupina se vracela zprava, zřejmě šli nejprve do lichých čísel a pak do sudých. Teď stáli u čísla 408. Rubašov viděl pouze záda obou uniformovaných strážných s revolverovým pouzdrem na opasku, ostatní muže neviděl. Dveře se zabouchly, všichni teď došli k cele 406. Rubašov opět zahlédl kouřící kotlík a bachaře s košem, v němž zbývalo už jen několik krajíců. Dveře cely 406 se okamžitě zabouchly – cela byla prázdná. Průvod přešel kolem jeho dveří a zastavil se u čísla 402. Rubašov začal pěstmi tlouct do dveří. Povšiml si, že oba bachaři s kotlíkem pohlédli na sebe a pak na jeho dveře. Dozorce se zabýval odmykáním cely 402 a dělal, že neslyší. Podali chléb do cely a průvod se ubíral dál. Rubašov zabušil hlasitěji. Vyzul si střevíc a tloukl do dveří podpatkem. Větší z obou uniformovaných se otočil, bezvýrazně pohlédl 28
na Rubašovovy dveře a zase se odvrátil. Dozorce zabouchl dveře cely 402. Bachaři s čajem stáli nerozhodně na místě. Muž v uniformě, který se předtím otočil, řekl něco dozorci, ten pokrčil rameny, a cinkaje klíči, šoural se ke dveřím Rubašovovy cely. Bachaři s čajem kráčeli za ním a bachař nesoucí chléb cosi řekl špehýrkou číslu 402. Rubašov ustoupil na krok ode dveří a čekal, až se otevřou. Napětí v něm náhle pominulo, už mu nezáleželo na tom, jestli čaj dostane nebo ne. Z kotlíku už se nekouřilo a plátky citrónu na bledé tekutině vypadaly staře a vyschle. Klíč se otočil v zámku, ve špehýrce se objevila zřítelnice a opět zmizela. Dveře se rozlétly. Rubašov usedl na pryčnu a obouval si střevíc. Dozorce přidržel dveře tomu většímu v uniformě. Měl kulatou, hladce vyholenou lebku a bezvýrazné oči. Boty mu vrzaly, stejně tak nepoddajná uniforma, a Rubašovovi se zdálo, že cítí pach čerstvé kůže jeho revolverového pouzdra. Zastavil se u kbelíku a rozhlédl se po cele, která se v jeho přítomnosti zdála menší. „Cela není uklízená,“ řekl Rubašovovi. „Znáte jistě vězeňský řád.“ „Proč jsem nedostal snídani?“ zeptal se Rubašov a přes cvikr si měřil strážného. „Jestli se mnou chcete mluvit, tak si musíte stoupnout.“ „Vůbec s vámi nechci mluvit ani se s vámi dohadovat,“ odpověděl Rubašov a zavazoval si tkaničku. „Tak příště nebouchejte na dveře, jinak zavedeme obvyklá disciplinární opatření,“ řekl strážný a rozhlédl se opět po cele. „Vězeň nemá hadr na podlahu,“ řekl dozorci. Dozorce něco zamumlal k bachaři s chlebem a ten poklusem zmizel. Druzí dva stáli v otevřených dveřích a nahlíželi 29
zvědavě dovnitř. Další strážný stál rozkročen na chodbě zády k cele, ruce založené. „Vyšetřovanec rovněž nemá jídelní misku,“ podotkl Rubašov a stále si zavazoval tkaničku. „Vidím, že mě chcete ušetřit hladovky. Obdivuji vaše nové metody.“ „Mýlíte se,“ pravil strážný a bezvýrazně se na něho díval. Na vyholené lebce měl širokou jizvu a v klopě stužku Řádu revoluce. ‚Vida, také bojoval v občanské válce,‘ pomyslil si Rubašov. Co bylo, bylo, teď na tom už nezáleží… „Mýlíte se. Nedostal jste snídani, protože jste se hlásil nemocný.“ „Prý ho bolí zuby,“ pravil dozorce, který se opíral o dveře. Měl na sobě zmačkanou uniformu s mastnými skvrnami a na nohou pořád ještě pantofle. „Dělejte, jak myslíte,“ prohlásil Rubašov. Už měl na jazyku, jestli režim podle nejnovější metody léčí nemoci půstem, ale ovládl se. Z celé scény se mu dělalo zle. Bachař přiběhl celý udýchaný, v ruce špinavý hadr. Dozorce hodil hadr ke kbelíku. „Máte ještě nějaké přání?“ zeptal se dozorce bez ironie. „Abyste mi dali pokoj a přestali s tou komedií,“ pravil Rubašov. Strážný se obrátil a odcházel, dozorce zacinkal klíči. Rubašov popošel k oknu a obrátil se k nim zády. Když se dveře přibouchly, uvědomil si, že zapomněl to hlavní, a skokem byl u dveří. „Papír a tužku!“ křikl špehýrkou. Sundal skřipec a přitiskl oko k otvoru, aby viděl, jestli se někdo otočí. Křičel to velmi hlasitě, ale skupina se ubírala dál, jako by všichni ohluchli. Zahlédl už jen široká záda strážného a kožené pouzdro s revolverem. 30